Po cestě kolem světa

Jak číst tento blog

2012-01-10T20:21:00.002+01:00

Toto je blog, který jsme psali on-line na cestě, ale pro pozdější čtení je lehce nepraktický, protože začíná koncem. Jestli se vám nechce číst pozpátku, skočte na začátek a pak klikejte na odkazy "Novější záznam" na konci každého dne. Praktický je i archiv blogu vpravo pod mapou - rozklikněte si rok 2009.

středa 30.6.2010 - Londýn

2010-07-24T09:58:00.004+02:00

Londýn nás přivítal 17°C, ale sluníčkem a taky narvaným ranním metrem z Heathrow. Vybrali jsme si taky na dopravu do centra nerozumně 8 hodin ráno. Se třemi batohy, taškou přes rameno, taškou s oblekem a krabicí s didžiridů jsem byl rád, že nám jedna holka pomohla se vším tím nákladem vystoupit z metra. Dopotáceli jsme se až k Victoria station, kde jsme chtěli nechat v úschovně batohy, ale ať si to za 8 liber za zavazadlo na 24 hodin nechají. S veškerou bagáží jsme došli až k Buckinghamskému paláci, kde zrovna (snad kvůli nám raději) vyměnili stráže. To jsme měli štěstí.
Báli jsme se, že tu musíme vypadat podezřele, dokonce se o naše batohy a krabici zajímal jeden policajt, ale stačilo ho ujistit, že je to opravdu všechno naše. Na chicken toast (a hlavně na záchod) jsme si zašli do jedné kavárny a pak se několik hodin váleli v parku, protože dopotácet se někam jinam se prostě nedalo. Cestou zpět na Victoria station (odkud odjíždí Easybus na letiště Luton) jsme ještě zašli na fish and chips, které jsme si dali jedny dohromady. Easybus odjel načas, ale dlouho se motal v zácpě v centru, takže cesta netrvala 50 minut ale hodinu a tři čtvrtě. I tak jsme na letisti měli čas se v klidu odbavit a už trochu ve spěchu povečeřet v indické restauraci. Nějak nám ty barevné omáčky zachutnali. Kde je v Praze nějaký dobrý indický bufet? Lístky do letadla u společnosti WizzAir jsou bez místenky, takže v gatu vznikla dlouhá fronta a v letadle menší boj o místa. My jsme si ale místo u okýnka vybojovali. Asi po minutovém letu zničeho nic poklesl tah motorů, po chvilce zas a pak následoval ostrý náklon doleva a my hned měli jasno: "Houstone máme problém, vracíme se zpět". Už jsem se bál, jak bude pilot na nouzové přistání marně hledat Hudson River, ale nic takového se nedělo. Normálně jsme letěli dál. Tak nevíme, co to pilot zkoušel. V Praze jsme si dlouho počkali na krabici s didžiridů, která se ne a ne objevit na pásu se zavazadly, až jsme si všimli, že pár takových krabic leží na zemi před dveřmi s nápisem nadměrná zavazadla. Byli jsme moc rádi, že se nám podařilo didžiridů dopravit domů, že jsme na něj museli v příletové hale hned zahrát. Vůbec se na letišti rozjela taková pařba. V uvítacím výboru složeným rodičů z Kladna i z Poniklé nechyběl ani velký nepálský vůdce Karel Svoboda. Vůbec jsme nečekali, že by nás přišel půl hodiny před půlnocí přivítat na letišti a udělal nám tím hroznou radost. Stejně jako uvítací transparent od rodičů, chléb se solí, Krakonošova bylinná a pivo Krakonoš v krásném krýglu. Strávili jsme v hale něco přes hodinu. Už tam skoro nikdo nebyl, jen chlapík s čistícím strojem se neustále přibližovat, pak kolem nás chvilku kroužil, a když najel přímo do nás, tak jsme se sbalili a rozjeli se domů. Já do Kladna, Šárka do Poniklé - po 10 měsících první noc jeden bez druhého. Ještě mi stihl zavolat Karlos, že jede zítra v deset do Troje na kanál, jestli nechci taky. Chci, a moc! Ale asi bych to nezvládl. Ještě jsme doma kecali asi do půl druhé. Šárka s rodiči dorazila domů až kolem třetí. Tím skončila naše cesta kolem světa. Teď už můžeme sundat náramky pro štěstí, které jsme dostali od Madamme Pap v Tad Lo - prý od mnichů z kláštera.
PS: Metro Heathrow do centra stálo jednoho 4,5GBP. S tříměsíčním předstihem koupený lístek na Easybus od Victoria station na letiště Luton jen 3GBP. Koukali jsme, že skoro nikdo neměl koupené lístky dopředu a platili plnou cenu. Ptali jsme se kolik to tak stojí a prý 15GBP za zpáteční lístek. Přes internet koupený by zpáteční stál jen 4GBP. Musí se ale koupit dlouho dopředu a na konkrétní den a čas. Každý cestující může mít jen jedno velké zavazadlo, ale nikdo to naštěstí nekontroloval.
PS: Omlouvám se za velkou pauzu před napsáním posledního dne deníku. To víte, doma už není na nic čas. Jestli ale vydržíte další měsíc, tak se třeba dočkáte i nějakých dalších příspěvků, jako třeba celkové dojmy z cesty, naše nejkrásnější a nejoblíbenější místa atd.

úterý 29.6.2010 - Poslední den v Singapuru

2010-07-10T01:03:00.001+02:00

Moc dobře jsme nespali, protože se nám oběma zdály špatné sny o obleku. O tom jak bude malý, vůbec mi nesedne, nebo že jsme špatně vybrali látku. Vzali jsme jednu jen tak narychlo, abysme hned začali jednat o ceně a pak jsme se na ní úplně zapomněli. Dopadlo to ale výborně. Jen rukávy u saka mě přišly kratší (prý si oblek ještě sedne) a u košile delší (prý se trochu srazí). Abysme už konečně přestali remcat, dostali jsme navíc ještě jednu kravatu. Odvedl si nás pak asi ke kamarádovi, který prodával boty. Ty, které se nám nejvíc líbili, stály 399SG. Ukecali jsme je na 140 a podle toho, jak hladce to šlo, možná i tak jsme je dost přeplatili. Vyžebrali jsme k nim ještě jedny ponožky. Jeli jsme se pak podívat do Bugis street, kde by mělo být spousta méně turistických krámků s oblečením, ale stejně jsme se museli vrátit na poslední nákupy do Lucky Plaza. Jediné, co měli na Bugis lepší byl 5 patrový obchoďák jen a jen s elektronikou. Ulítaný a uspěchaný jsme se vrátili na hostel dát spršku, rychlou večeři a vyrazit hned na letiště. Trochu nám prudili s třetím zavazadlem (krabice s didžiridu obaleném trenkama a ponožkama), ale stáli jsme si na svém, že na letenku kolem světa můžeme mít každý dvě zavazadla. To na let z Londýna do Prahy s Wizz Air jsme si museli připlatit třetí zavazadlo. Ještě na letišti jsem rychle dopsal dva dny deníku a díky WiFi zdarma je rovnou hodil na blog. Bylo mi jasné, že v Čechách už nic nenapíšu, tak toho musím stihnout co nejvíc po cestě. K letadlu jsme doběhli až, když pohrozili, že zavírají gate. Třináct hodin letu docela uteklo, koukal jsem na dva filmy, spát jsem šel až v 5 ráno singapurského času, tedy 22h londýnského - už se tím připravuju na časový posun.

pondělí 28.6.2010 - Šoping, Sentosa, mrakodrap Marina Bay Sands

2010-07-07T10:21:00.001+02:00

Ráno jsme pokecali s Číňanem, který ještě nikdy nesnídal nic jiného než rýži. Učili jsme ho, jak se rozpékají tousty, že je na ně dobré máslo a marmeláda nebo jak si namíchat vločky s mlíkem. Připomnělo nám to naše nejisté gurmánské začátky v Asii. Na ještě více nejistém, takřka nefungujícím internetu na hostelu jsem si obhlédl ceny elektroniky v Čechách a vyrazili jsme do Orchard street na nákupy. Máme to s přestupem, ale v té chytré stanici, kde stačí přestoupit do metra na druhé sraně peronu a jste na jiné linkce. V naší oblíbené Lucky Plaza jsme si dali dlouhý rozchod a vyrazili každý po svých nákupech, pro mě dost neúspěšných. Nic se nedalo ukecat na cenu výrazně nižší (hranici jsem si dal 2/3 ceny v ČR). Telefony HTC, paměťové kraty, externí harddisky, 3,5" disky, DDR paměti, procesory, nic tu už není tak výrazně levnější, jak kdysi bývalo. Velký vliv na tom má i zhoršení kurzu (za poslední 2 měsíce) o 10%. Za singapurský dolar teď platíme 15kč! Jediné, co by se dalo ukecat byly kompaktní foťáky. Přes půl hodiny jsem týral prodavače a on na oplátku neustále vymýšlel, co by mi ještě vnutil, aby se mu obchod vyplatil. Byli jsme ale oba neprůstřelní, a tak jsem odešel s prázdnou. Po odpočinku v jídelním koutku jsem se odhodlal ke krejčímu, abysme se koukli, za kolik by mi ušil oblek na míru. No byla to větší komedie než smluvání foťáku. Rychle jsme vybrali látku, nějaký střih a pak se kroutili nad cenou, která vůbec nebyla tak nízká, jak jsme čekali. Dlouho jsme špekulovali, co bude, když mi oblek zítra nebude, zvlášť když chtěli zaplatit celou částku hned. Po skoro dvou hodinách ujišťování, že se nemáme čeho bát, že on je něco jako doktor mezi krejčími, a že spousta lidí si jen nechá vzít míru a pak si oblek nechá poslat domů, jsme zaplatili a děj se vůle boží. Na zítřek ráno jsme si ale domluvili zkoušku, aby byl ještě čas na případné úpravy. Cenu jsme ukecali z 750SG na 500SG. Dostaneme k tomu i košili a kravatu. Utahaní z nakupování a smlouvání jsme se ještě před západem slunce natáhli na pláž na zábavním ostrově Sentosa. Voda je teplá, ale špinavá a obzor hyzdí zakotvené nákladní lodě a tankery. Byl tu docela klid, dokud pláž nezaplnili Indové, kteří se s námi chtěli neustále bavvit a hlavně fofit. Jeden nám hned dal email a telefonní číslo, ať zavoláme, až budem v Indii. Po západu slunce jsme se prošli po Imbiah Lookout, ze kterého ovšem nebyl žádný výhled. Z kopce dolů k plážím se tu jezdí na takových motokárách bez motoru nazývaných Luge. Slečna, která prodávala lístky, nás hrozně lákala. Když viděla, jak se kroutíme nad cenou, hned poznala, že máme malý rozpočet a dala nám takřka poloviční cenu. Byla to fakt sranda. Po trati blikaly barevná světla, vozíky by hladkém betonu frčely, kdyby jsme se první jízdu nebáli. Za druhou už se nám ale platit nechtělo. Z lanovky zpět na kopec (též v ceně) byl ale pěkný výhled na všechny světové strany. V noci jsme se zašli podívat k Marina Bay Sands - třem samostatně stojícím mrakodrapům nahoře spojených takovou "lodí" s parkem s výhledem. Cena opět úplně mimo, tak jsme se spokojili s procházkou po zbrusu novém luxusním hotelu. Výtahem, od kterého si na chvilku odběhl hlídač, jsme si tajně vyjeli alespoň do osmého patra a zašli jsme si na ty nejluxusnější záchody, které jsme v živodě viděli. Šárka si na nich jako dáma obula svoje nové lodičky s podpatkem. Před půlnocí jsme zašli na "no spicy :-)" večeři a na Ice Kopi Cino (studený mléčný koktejl) k Indovi u našeho hostelu a mrtví padli do postele.

neděle 27.6.2010 - Tioman - Singapur

2010-07-02T00:49:00.001+02:00

Dnes v 7 hodin nám jela loď do Mersingu. Při posledním ranním dobalování přišla silná průtrž, ale na cestu na loď to naštěstí polevilo. No to nám to počasí včera hezky vyšlo, teď ať tu klidně prší. Loď odjížděla skoro na čas, ale stavila ještě na třech dalších místech. Všude to šlo ráz na ráz, ale v Tekeku jsme se zdrželi skoro půl hodiny. V přístavu v Mersingu jsme stihli dát 3 osvědšené hamburgery ze stánku (celý Tioman jsme se na ně těšili), půl hoďky super levného internetu, dofunět na autbusák, ale autobusy v 11:30 jsme už nestihli. Jedou dokonce dva, ale oba už byly plné. Naštěstí jsme stihli posledních pár míst na bus v poledne, který to vzal zpátky přes přístav, takže jsme se nemuseli nikam honit. Za dvě hodinky jsme dorazili do příhraničního města Johor Bahru, a přestože jsme měli koupené jízdenky jen sem, v pohodě nám je uznali i v autobusech Causeway, které jezdí až do centra Singapuru. Asi si všichni turisti kupují jízdenky až na konečnou, přestože vyjdou o dost dráž než dvě samostatně koupené jízdenky do JB a do Singapuru. Na hranicích nám vyhmátli alkohol z Tekeku a ona se z Malajsie nesmí bezcelně dovézt ani kapka. To jsme samozřejmě dopředu nevěděli, a když jsme se to dozvěděli na hranicích, naivně jsme s tím zkusili projet přes rentgeny. Naštěstí jsme si vybrali úplně pravou frontu, u které bylo možné alkohol přiznat. Za rentgenem ale už stejně bylo pozdě. Odvedli si mě někam do strany, sepisovali o mně protokol. Já už čekal tučnou pokutu a pár ran holí, ale nakonec stačilo zaplatit clo. Teda jen na dvě malé rýžové pálenky, na sedmičku rumu vyšlo dráž, než původní cena lahve v Tekeku, tak jsem jim ho tam raději nechal. Dopadlo to dobře, ale byla v nás malá dušička, to si asi ani neumíte představit. Pozdě odpoledne jsme dorazili do našeho hotelu 98SG na stanici metra Aljunied. Z první návštěvy Singapuru jsme si nechali naše kartičky na metro ezLink, které se nám opět hodí na levné cestování po městě. Správcová Kay si nás díky bohu pamatovala a hlavně si pamatovala, že nám v hostelu schovala naše australské didžiridu! Emailem jsme si domluvili na poslední dvě noci rezervaci. Spíme tedy v dormitory, ale jen se dvěmi palandami a dokonce jedním oknem. Mají tu dobré zamykací skříňky, kam jsem hned schoval pasy, moje elektronické poklady a hlavně poklad největší: pouzdro se sedmi DVD fotek a videí z celé cesty. Už se mi moc nechtělo, ale ještě na večer jsme vyrazili na obhlídku obchodů na Lucky Plaza na Orchard street. Dneska jsem vůbec neměl sílu smlouvat. Ceny se mi zdají docela vysoké, hlavně když je přepočítám v aktuálním kurzu 15kč za 1SG, který byl před dvěma měsíci ještě 13,5! Tenhle rozdíl skoro 10% je docela znát :-( Dnes jsme tedy koupili jen jednu podprsenku, za to moc pěknou a hlavně neskutečně levnou!
PS: Hamburgery s mletým masem, vajíčkem a hromadou zeleniny po 3,5RM, internet 2RM za hodinu, podprsenka 5SG :-)

sobota 26.6.2010 - Poslední den na Tiomanu

2010-07-01T09:46:00.003+02:00

Dnes bylo po dlouhé době celý den krásně. Sluníčko svítilo, vítr skoro nefoukal, na moři sice stále byly vlny, ale viditelnost pod hladinou výborná. Tenhle krásný den (poslední na ostrově) jsme dostali na rozloučenou, protože jinak vždycky alespoň jednou během dne zapršelo nebo foukal "studený" vítr. K snídani jsem oloupal kokos, ale nevím, jestli ta námaha nakonec stála za to. Docela jsem se u toho zapotil a kokos byl poloprázdný. Bez mléka a s dužninou jen ve spodní půlce skořápky. Celý den jsme strávili pod vodou, na pláži nebo v přilehlé restauraci. Šnorchlování dnes bylo super. Na potápění používám zátěžový pás: starou ledvinku naplněnou kamením. Vydržím s ní pod hladinou mnohem déle. Ale plave se s ní špatně. Tak jsem si jí včera večer během šnorchlování schoval pod jedním korálem a dneska, když byl příliv, jsem se pro ní skoro nedokázal potopit. Uši už mě skoro nebolely, tak jsem si to dnes opravdu užil. Šárka šnorchlovala se mnou. Korály zářily, kolem nás se proháněly rybičky a pod námi (asi v desetimetrové hloubce) dokonce potápěči. Trošku jsme si zašmírovali a užívali si perličkovou koupel v jejich bublinách. Vždy vyplavalo několik pravidelných "čoček" a spoustu malých bublinek. Bylo to super. Večer jsme s Francouzemi zašli na večeři do restaurace, kde si prý říkají o velké porce a včera doopravdy dostali ohromný kopec. Podobně to bylo i dneska, jen si za náš prý dvojitý rajčatový salát řekli skoro dvojitou cenu. Bylo mi to divný, ale zaplatil jsem. Lori se ale za mě přišla hádat, že jsou jejich věrní zákazníci a nikdy jim nic takového neudělali. Dnes jsme taky viděli zatmění Měsíce. Horní levá čtvrtka měsíce asi hodinku chyběla, tak jsme se hezky pokochali a podiskutovali o tom, jestli je zatmění Měsíce vidět ze všech míst na zeměkouli stejně nebo ne. Co myslíte? A jak je to se zatměním Slunce? Hezky se to vysvětluje na modelu popelník, láhev, kelímek (rozumněj Slunce, Země, Měsíc).

pátek 25.6.2010 - Tekek

2010-06-30T11:17:00.000+02:00

Snídani Šárka ráno nasbírala na zemi. Včera jsme viděli, jak Loren přinesl ohromný trs banánů, Šárka se ale orientuje především na manga. Mangovníků je tu docela dost, některé jsou bez plodů, ale pod jinými se dá lecos najít. Šárka prozkoumala i zapadlé cestičky naší osady a vrátila se s pěkným lupem. Koupání na naší pláži nebylo opět kvůli olejovým skvrnám nic moc, tak jsme si dnes udělali výlet do Tekeku. Loren včera od majitelky bungalovů vyžebral na cestu do Tekeku jedno kolo, my než jsme se rozhoupali, tak nám majitelka někam zmizela. Vyrazili jsme tedy pěšky. Hned za Air Batang jsou schody, po kterých přelezete skaliska mezi plážemi. Loren musel vzít kolo na ramena. Místní s motorkama to ale nemají tak jednoduché. Nechají je zaparkované pod schodama a dál asi běží pěšky. Parkoviště na straně Tekeku bylo odpoledne docela plné. Tekek je hrozně zvláštní místo. Je vidět, že se do něj nedávno zainvestovalo: nábřeží je úplně nové, krásné chodníčky, lampy, ale všude bordel a neupravenost již pár let zapadlého letoviska. Mají tu staré hnusné bungalovy, potápěčská centra, chudé obchůdky, ale jinak to vypadá, že má Tekek zlaté časy dávno za sebou nebo možná teprve před sebou. V žádném případě bysme tu ale týden strávit nechtěli (vlastně ani den), a to jsme tu málem skončili, protože nám nějaké holky v přístavu v Mersingu radili, ať právě do Tekeku jedeme, že je to tu moc pěkné. Došli jsme až k letišti a hledali duty free obchůdek, aby jsme udělali nákup suvenýrů. Kromě alkoholu ale nic rozumného nenabízí. Koupili jsme další vínko pro Francouze (včera v nich prý zahučelo), jako suvenýr pak ještě místní rum a nějaké asijské rýžové pálenky. Stavili jsme se pak ve stánku na malou svačinku: sladké pečené brambory, smažené rolky a strouhaný led s mlíkem, který známe z Melaky. Dali se s námi do řeči dvě německé Italky (jsem ani nevěděl, že se někde v Itálii mluví německy) a doporučili nám prý skvělé kuře s rýží a kalíškem polévky, do které se maso i rýže namáčí. Z malé svačinky se nakonec vyklubal skvělý oběd. Zpět jsme se vraceli s těžkým batohem a ještě si do něj utrhli přímo z palmy žlutý kokos. V trávě totiž ležel drát s hákem jako dělaný na trhání kokosů. Francouzi je taky sbírají a trhají a prý ty žluté mají krásně husté mléko. Na večer jsme si dali naše plavání na Panubu, tak jak jsme chtěli každé ráno před snídaní. Nějak se nám ale nedaří a může za to ten olej, který na pláži a občas i ve vodě pořád je. Navíc jak je zateklý do písku, není vůbec vidět. Lepí se na chodila a nejde vyčistit. Na Panubě jsme se báli sedět na pláži, tak jsme zašli do hospody a rozhodli se utratit dvě pětiringitovky (jediné plastové bankovky), které nosím v kapsičce u plavek. Dali nám jídelní lístek, a až když jsme konečně vybrali, co si dáme, aby to vyšlo přesně na 10RM, tak nám při objednávce řekli, že vlastně mají až do půl šesté zavřeno. Spravili jsme si chuť až večer u nás v (za tu dobu) poprvé otevřené restauraci s palačinkami - zde nazývanými "roti". Led který nám zbyl z ovocných šejků jsme si schovali do pytlíčku a udělali si pak na naší verandě laolaokolu. Francouzi včera pařili s Finama, kteří měli oslavu letního slunovratu, takže dnes byli mrtví. Taky jsme včera okolo pařících Finů prošli, ale neměli jsme odvahu se k nim přidat. Škoda.
PS: U letiště v Tekeku je jeden bankomat. My peněz vybrali dost v Mersingu, ale i tak je dobré o něm vědět. PS: Od nás z pláže vídáme spoustu letadel jak přistávají a odlétají z letiště v Tekeku, na které určitě není kvůli jeho délce a kopcům okolo sranda se trefit. Chtěl jsme nějaké letadlo vidět z blízka, ale když jsme šli kolem dráhy, jako na potvoru nic neletělo.

čtvrtek 24.6.2010 - Olej na pláži, Monkey Beach

2010-06-30T01:02:00.000+02:00

Ranní koupání se dnes nekonalo, protože jak jsme se přiblížili na pláž, hned na nás volal nějaký chlap z hospody, ať si dáme pozor. Na pláži a ve vodě totiž plavou cáry nějakého oleje. Bůhví odkud se vzal, ale lepí se na nohy, hrozně špiní a je ho všude spousta. Zašli jsme se podívat na pláž na jih od mola. Bylo to tam trochu lepší. I tady na pláži se sice válí velké černé lesklé kapky a jak začíná smažit sluníčko, tak se pomaličku vsakují do pístku, ale ve vodě, zdá se, nic není. Jen mrtvé korály a kousek dál od břehu i pár živých. Po potápění mě pořád bolí pravé ucho a při šnorchlování mi trochu tekla krev z nosu, ale to bude dobrý. Oběd jsme dali tam, co včera večeři, zase bylo jedno jídlo pálivé, i když nemělo. Tomuhle pinglovi se prostě nedá věřit. Protože koupání v oleji nás přestalo brzy bavit, vyrazili jsme odpoledne na výlet na Monkey Beach. Cestou necestou jsme přešli přes Panubu dál na sever, až jsme dorazili na pláž, na které jsme v dálce opravdu zahlídli opice. Loren včera tvrdil, že mu tam opice vlezy až do batohu a vytáhly pas, tak jsme si raději dávali pozor. A opravdu, když jsme plavali u skály daleko od břehu, zahlídli jsme u našeho batohu nějaké opičí ocasy. Šnorchlování ale bylo super. Na jedné skále byla koncentrace korálů jako při potápění. Viděli jsme i jednu murénu a sasanku s Nemem a taťkou. Zpátky jsme se svezli hezky lodí, protože se nás přišel zeptat jeden rybář, jestli nejedeme do Air Batang, že nás tam za 15RM hodí. Nakonec jsme se svezli za 10 a ještě jsem si zakormidloval člun s 60 koňovým motorem puštěným na plno. Hladina byla k večeru krásně klidná a my letěli jako šipky. Večer jsme potkali šťastné Francouze, kteří byli na výletě v duty free obchodě v Tekeku (městě asi 4km na jich od Air Batang), kde sehnali dobré a relativně levné australské víno. Koupili i levné pivo a mysleli při tom i na nás. Na večeři jsme zašli do "luxusní" restaurace s ubrusy. Jídlo nám přinesli na velkých talířích, ale hrozně malé porce. Asi si tu fakt hrajou na luxus :-(

středa 23.6.2010 - Windsurfing

2010-06-29T01:37:00.002+02:00

Ráno jsme si trochu pospali. Včera jsme zanedbali ranní plavání, tak jsme se hned namazali kokosovým opalovacím olejem (zkusili jsme ho poprvé - našli jsme ho v Austrálii u jezera MacKenzie) a vyrazili do docela velkých vln. Voda ale byla čistá, korály nás už z dálky zdravily. Když jsme pak dali snídani v restauraci u pláže, foukal nejdřív příjemný vánek, pak větřík a nakonec dost čerstý vítr. Anka - kluk z vedlejšího krámku tu má windsurfing, tak jsme se domluvili, že mi ho za 15RM na dvě hodinky půjčí. Dostal jsem plachtu jako novou, výběr ze 4 prken (vzal jsem to největší), trapéz a instrukce, kde mám na kamenitém pobřeží bezpečně nalézt. Zkoušel jsem vodní start, ale na to foukalo málo. Vítr postupně ustával, trochu jsem pojezdil, ale do skluzu jsem se nedostal. V dálce začaly houstnout kumuly. Nejdřív jsem měl nutkání počkat, jestli z nich trochu nefoukne, ale pak jsem dostal strach, abych toho zase nebylo moc a já pak neměl problémy se bezpečně trefit mezi kameny zpátky. Vlny totiž byly docela veliké a vytáhnout plachtu z vody nebyla sranda. Anka byl v pohodě, prý jestli foukne i zítra a on nepůjde jezdit, rád mi prkno zase půjčí. Viděl jsem ho později odpoledne na vodě, ale taky mu to moc nejezdilo. Mnohem rychleji mu jezdila sidekára, když s ní po úzké betonce pendloval pro nové zásoby do krámku. Na večer jsme se s Francouzi domluvili na společné večeři. Udivili nás, že restaurace, kam jsme chtěli zajít, pro ně byla moc luxusní - přitom se od ostatních lišila jen tím, že měla ubrusy. Zašli jsme tedy do "jejich" restaurace. Oba jsou vegetariáni, dali si zeleninu na curry, pálivou jakou čert (i přes čístníkovy sliby "no spicy") a měli jsme téma na celý večer. Jídlo nejdřív chtěli vrátit, ale dostali naředěnou "odpálivělou" verzi. V Indii už hodně zažili a párkrát se po pálivém pěkně po, tak si teď raději dávají pozor. U našich bungalovů jsme si pak ještě zahráli zvířátka, která nikdo nemá rád. Dali jsme 4 hry a každý jednou prohrál. Pokecali jsme u toho o štěnicích v Kuala Lumpur a v hotelu, kde Lori ve Francii pracovala. Rozlezli se jim tam z jednoho pokoje po celém patře a nebyla sranda se jich zbavit. Co jsme se ještě dozvěděli: pozor ve směnárnách na "falešné kalkulačky". Jejich kamarádům se prý stalo, že jim napočítali horší kurz. Prý si toho všimli, protestovali, ale když si kurz na kalkulačce přepočítali, museli uznat, že se asi jen překoukli. Teprve pak jim došlo, že je ošidili, že kalkulačka počítala schválně špatně a od té doby si na kalkulačce nejdřív vyzkouší, kolik je 1x1.

úterý 22.6.2010 - Potápění

2010-06-28T11:43:00.002+02:00

Na ostrově Tioman je relativně levné potápění. Už včera jsem si oběhl pár potápěčských center a vybral to nejlevnější: Eco-divers 180MR za dva ponory. Rezervoval jsem si místo na dnešek a ráno se modlil, aby bylo hezky. A bylo! Bylo nás celkem 6. Dva začátečníci na kurzu (potápěli se zvlášť) a já se třemi velice zkušenými potápěči jsme šli s divemasterem Glenem. Měl jsem strach, abych je nebrzdil, ale Glen mě uklidnil, že když mají všichni podvodní foťáky, tak že nikam hnát nebudou. První ponor byl okolo pěti vraků v hloubce 20 metrů. Viditelnost nebyla nejlepší. Rozpadlé lodě vypadaly strašidelně. Ponor jsme končili u mola asi v 8m hloubce obklopeni rybičkami, které jsou prý zvyklé, že je lidi krmí tak se nebojí připlavat velice blízko a takřka vám okusují prsty. Už z hloubky bylo vidět, že nahoře prší. Při vynoření nás překvapili velké vlny, neskutečné, jak se za 48 minut změnilo počasí. Vrátili jsme se na základnu, dali čaj, ale stejně jsme všichni docela vymrzli. Já si nevzal svojí čepici a to byla chyba. Při druhém ponoru mě docela bolely uši a musel jsem jít dolů hodně pomalu. Naštěstí to tentokrát bylo jen 10 metrů a v dobré viditelnosti. Potápěli jsme se okolo ostrůvku s množstvím balvanů hustě porostlými korály. Bylo to úžasný. Proplavával jsem úzkými soutěskami a sledoval hejna různobarevných rybiček. Už zase bylo docela hezky a korály se krásně rozzářily, vždycky když na chvilku vykouklo sluníčko. Po 52 minutách jsme se začali vynořovat. Měl jsem z potápění po roce a půl trochu strach, ale bylo to super. Užíval jsem si i to kolébání s naší starou bárkou cestou zpět do přístavu. Přes vysílačky jsme s Šárkou byli v neustálem spojení. Byl jsem ale unavený, tak jsem se po návratu potřeboval na chvilku natáhnout. Na pláž jsme vyrazili až později odpoledne. Byly pořád vlny a voda dost zakalená. Šli jsme na chvilku šnorchlovat, ale plavalo se dost špatně a nebylo moc vidět. Navíc mě dost rozbolelo ucho, takže bych mu měl dát chvilku voraz. Na pláži jsme se potkali se sousedy Francouzi. Loran a Lori jsou moc fajn, skočili pro pivko a dobře jsme s nima pokecali. Procestovali Nepál, Indii, Thajsko a Laos. Nikam nepospíchají, tady na Tiomanu budou deset dní. My si teď vyčítáme, že jsme "zabili" dva dny v Kuala Lumpur a dva dny v Melace, mohli jsme tu taky zůstat deset dní. Taky opěvovali Indii, mají raději méně turisticky známé místa. Na úplném severu Laosu prý přespávali ve vesnicích, kde turisty nevidí, jak je rok dlouhý, a až pak se dozvěděli, že to tam může být dost nebezpečné: "Ale co, to jsme ještě nevěděli a nic se nám nestalo". On vypadá dobrodružnější, Lori byla taková málomluvná a když on s námi kecal, ona si četla knížku.
PS: Dneska se mi utrhly žabky, které jsme koupili druhý den v Buenos Aires. To už jsou třetí boty, které jsem po cestě zničil. Nejdřív odešly pohorky Asolo (poslal jsem je ze Singapuru domů), pak jsem utrhnul popruh u sandál Triop (pořád v nich ale chodím) a teď žabky, které asi poputují rovnou do koše.

pondělí 21.6.2010 - Koupání, restaurace, internet

2010-06-28T00:43:00.001+02:00

Tak a začala nám opravdová dovolená. Skoro celý den jsme strávili buď koupáním v moři, u jídla v plážové restauraci nebo na internetu. Jako (odteď) každé ráno jsme si před snídaní zaplavali na pláž Panuba a zpět. Mezi korály se proháněla želva, vůbec se nás nebála, dokonce si nechala sáhnout na krunýř. Další krásné zviřátko jsme zahlédli schované pod kamenem. Byl to malý rejnok a bál se nás skoro víc než my jeho. Na toho už jsme raději nesahali. Taky vám při plavání tak vyhládne? My jsme hned běželi na snídani do restaurace s pěkným výhledem na tyrkysové moře. Takhle krásné jsem to tu nečekal, takže jsem moc příjemně překvapen. Dokonce tu mají i internet. Dopoledne ale nešel proud, takže ani internet a v restauraci nám nemohli udělat ovocný šejk. Ptali jsme se majitele našeho bungalovu, jestli se dá pít voda z kohoutku - vlastně ze sprchy. V koupelně totiž nemáme kohoutek ani umyvadlo, tak si čistíme zuby ve sprše a pěnu pliveme buď na zem nebo do záchoda. Voda je prý z nějakého pramene v kopcích nad osadou. Oni jí tu normálně pijí, turistům raději prodávají vodu balenou. Voda z kohoutku ale vypadá dobře, chuť má lepší než kdejaká kupovaná. Dáváme si do ní raději třetinovou dávku dezinfekce a normálně jí pijem (už pátý den, a zatím v pohodě, ťuk, ťuk). Večer se zvedl vítr a z dálky byly vidět blesky. Prý je letošní sezóna docela větrná a deštivá a může za to El Niňo. Moře je totiž až moc teplé. To jsme včera a dnes měli na počasí docela štěstí. V noci začalo pršet.
PS: Satelitní internet, poměrně rychlý: 10RM/h, balená voda 3RM/1,5l, jídlo v restauraci 3-6RM, porce dost různé od směšně malé až po ohromný kopec (nezáleží jen na restauraci ale asi i na kuchaři - v té samé restauraci jsme dopoledne dostali kopec, odpoledne už menší porci), džus z čerstvého ovoce 3-4,50RM (podle toho, jak moc šizený vodou), kilo banánů 5MR, mrkev ještě dražší: 7MR!

Po cestě domů

2010-06-27T04:42:00.000+02:00

Naše cesta kolem světa se pomaličku blíží ke konci. V neděli 27.června odjíždíme z malajského ostrova Tioman a frčíme rovnou do Singapuru, kde nás čekají poslední dvě noci. V úterý 29.června nasedneme (doufám, že) do Jumba a poletíme do Londýna. Tam dorazíme ve středu brzy ráno a ještě tentýž den přiletíme s WizzAir letem W6 812 do Prahy, kde bysme měli dosednout 22:55 vašeho času. Je to pozdě, omlováme se všem uvítacím výborům, o to víc si vážíme účasti zástupců z Poniklé! Tešíme se na vás na všechny, naši milí pravidelní čtenářové a věřte, že naše vyprávění bude ještě zajímavější než deník Pocestě. S tím se během posledních pár dnů budu snažit trochu pohnout, tak se těště na dvojí vydání každé pondělí, středu i pátek :-)
PS: Náš poslední kvíz vyhrálo Kladno. Táta věděl, ale přenechal vítězství druhé v pořadí: Aleně. Laosská věta "Mer tao touk an dai" opravdu znamená "moje babička spadla ze schodů". Děkujeme za správný tip, pohled pošleme co nejdříve, i tak dorazí až po nás :-)

neděle 20.6.2010 - Melaka - Air Batang na ostrově Tioman (bus 238km, 4h 10min, loď 57km ,97min)

2010-06-27T00:58:00.001+02:00

V půl osmý nás čekal taxík s celou svojí rodinou a nákupem z trhu. V autobusu do Mersingu jsem chtěl psát deník, ale i na rovné dálnici to drncalo a hlasitě puštěné video se pořád zasekávalo. To mě tak štvalo, že jsem šel za řidičem, ať to vypne, že se na to nedá koukat a stejně všichni v autobusu spí. Když jsme sjeli z dálnice, tak to bylo ještě horší. Řidič se zase ukázal jako kretén největší, tlačil před sebou kolonu aut a předjížděl, kde mohl i kde nemohl. Asi to bude v celý Malajsii s autobusy stejný. Loď na Tioman nám jela až za hodinu a půl, tak jsme měli čas se v Mersingu trochu rozkoukat, zjistit busy do Singapuru, koupit nejlevnější lístky na loď (všude jsou stejné, ceny řídí vláda) a zjistit pár rozporuplných informací o ostrovu. Ptali jsme se lidí, co se z ostrova vrátili. Všichni říkali, že tam, co byli oni, to bylo úžasný a všude jinde to bylo horší. Tak to vypadá, že ať si z asi 5 míst na ostrově vybereme jakékoliv, neuděláme chybu. Když jsme se konečně dopotáceli do přístavu, byla už Šárka nepříčetná hlady. Pospíchali jsme na loď, tak jsme si dali jen hamburgery ze stánku. Byly výborné (s masem zabaleným do volského oka). Ani v BurgerKing by se za ně nemuseli stydět. Pospíchali jsme zbytečně, protože loď ve dvě hodiny měla jet až v půl třetí a ve skutečnosti odjela až v půl čtvrtý. Na ostrov jsme dorazili kolem páté. Rozhodli jsme se pro osadu Air Batang (přezdívané ABC), a když jsme vylézali z lodi a já hned pod molem v tyrkysovém vodě zahlédl zářit korály, věděl jsem, že jsme tady správně. S batohy jsme si prošli ubytování na sever od mola tam a zpátky, až jsme našli dva rodinné bungalovy Sry Nelayan s vlastní koupelnou a cenu ukecali na 40MR za noc. K večeru s krásným západem slunce jsme si šli zaplavat okolo skalisek na pláž Panuba na severním konci osady. Voda byla klidná, krásně teplá a korály úžasné. Jinak pláže zatím nic moc. Jen na severu těsně před skalisky je pěkný přístup do vody, jinak jsou po celé délce jen kameny. Osada je řada baráčků, hospůdek a bungalovů, mezi kterými se proplétá úzký betovoný chodník, kde se prohánějí místní na motorkách nebo nákladních sidekárách, že často před nimi uskočíte na poslední chvilku. K večeři jsme si dali v jedné plážové restauraci smažené nudle s mořskými potvorami. Porce nic moc, ale chuť výborná. Je tu relativně levně, sice ne, jako v Luala Lumpur nebo v Melace, ale na krásné ostrovní letovisko jsou ceny přijatelné. Moje nudle stály v přepočtu 50kč, Šárčina rýže s kuřcími kousky byla ještě trochu levnější.
PS: Stejně jako v Laosu i tady si bankomaty ze zahraničních karet berou "zvláštní" poplatek. V Laosu alespoň napsali kolik, ale tady napíšou, ať se podívám na výši poplatků na internetu. Obešel jsem jich několik na autobusáku v Melace, pak i v Mersingu, ale nenašel jsem jediný bez poplatků. Povedlo se mi alespoň vybrat kartou CITI, protože mBank si v porovnání s oficiálním kurzem ČNB strhla o 6% víc! To jsou šupáci! Jo a jestli někdo máte účet u mBank a spoříte si na účtu eMax Plus (který kdysi začínal na 3,5%), tak vězte, že úroky na něm jsou dnes tak mizivé, že jsem si raději peníze převedl jinam.

sobota 19.6.2010 - Plazí a motýlí farma

2010-06-26T01:56:00.001+02:00

Dneska jsme se jeli podívat na ještěrky, hady a motýli do Ayer Keroh asi 20km od Melaky. Nejdřív jsme si dali okružní jízdu po městě, protože autobus, kterým jsme předevčírem přijeli, má na naší zastávce jednosměrku a zajede nejdřív na konečnou, aby se pak jinou cestou vrátil zpět na autobusák. Všimli jsme si, že zastávka směrem na autobusák je dokonce ještě trochu blíž k našemu guesthouse, než zastávka od autobusáku. To se nám bude zítra, až pojedem do Mersingu, hodit. Na autobusáku jsme si na zítřek rovnou koupili lístky na 8 hodin ráno. Chceme totiž týž den dojet až na ostrov Tioman, kde se budeme válet a potápět až skoro do konce naší cesty. Na autobusáku jsme trochu zazmatkovali, protože bus, který nám doporučili v infocentru nejel k plazům ale do jiné ZOO. Měli jsme mapku Ayer Keroh, kde to vypadalo, že by mělo stačit popojít jen 15 minut, ale prý je to přes 3km daleko. Z hlavní ulice v Ayer Keroh se navíc vyklubala šestiproudá dálnice bez chodníků, na které nás autobus (který měl jet k plazům) vykopnul, a my museli ještě půl kilometru pěšky. No to jsme zvědaví, jak se dostaneme zpátky. U hadů jsme strávili přes tři hodiny. Hned na začátku jsme mohli zkusit krmit živými kobilkami nějaké leguány. Byli asi zrovna po obědě, protože neměli moc hlad. Kobylky jim lezly po hlavě a oni občas nějakou líně schroupli, jako když zobete arašídy u televize. V kleci se houpaly opice a taky neměly moc zájem o banány, které jim lidi strkali mezi mřížemi dovnitř. Mezi zajímavější zážitky patřila procházka motýlí farmou s mnoha barevnými motýli a jedním takovým zvláštním, který po sklapnutí křídel vypadal jako list. Úžasné bylo i terárium s hadím striptýzem. Ještě nikdy jsme neviděli, jak se hadi svlékají z kůže. Měli tu spoustu dalších zvířátek a u těch, které jsme neznali, nám docela chyběly cedulky se jménem a povídáním, jaké jsou v Pražské ZOO. Cestou zpět jsme na parkovišti před vchodem chytli stopa až do centra Melaky, zašli do restaurace na studenou kachnu (nechali jsme si jí přihřát) a dostali takovou porci, že se to nedalo sníst (nechali jsme si zbytek zabalit). Rozvalili jsme se na dvě hodinky na hotelu, abych si ještě chvilku užil WiFi internetu, a na večer jsme si šli zaplavat do místního koupaliště. Chtěli jsme tam už ráno, ale nevšimli jsme si v rozvrhu, že mezi jednotlivými 90 minutovými bloky pro veřejnost je vždy 30 minut pauza. Když přijdete ke konci časového úseku, tak vás za chvilku vyženou, aby za půl hodinky opět otevřeli. Večer jsme už ale věděli kdy přijít a také co si obléknout. Plavky typu "trenky" tu z neznámého důvodu nesmí být, takže jsem se jim tu koupal normálně ve slipech. Večer jsme se na naší recepci zeptali na zítřejší dopravu na autobusák. Hnali nás na "špatnou" zastávku směrem od autobusáku. Vůbec nebyli moc nápomocní. O zastávce druhým směrem, kterou jsme si dnes z autobusu vyhlídli, nic nevěděli a jediné, s čím byli ochotni pomoct, bylo zavolání taxíka. Nakonec jsme si ho obědnali, protože bůhví jak bude v neděli městský autobus jezdit. Ještě že jsme si dali okružní jízdu městem dnes a ne až zítra ráno, kdy bysme kvůli tomu na autobusák určitě nedojeli včas.
PS: Přímo v historickém centru Melaky přes den jezdí auta. Často tu nemají pořádné chodníky, ulice jsou úzké, auta jezdí docela rychle a je to dost nepříjemné. Na noc se ulice zavřou a udělá se tím prostor na víkendový trh. Vždycky jsem nechal Šárku, ať si to tu užije. Sám jsem se uklidil někde v růžku a četl na svém telefonu články z internetu. Prý ale trh nic moc, všichni prodávají ty samé věci a jen málo kdy se najde krámek s něčím zajímavým. A to je prý víkendový trh v Melace vyhlášený.
PS: Pro turisty tu po ulicích jezdí vyzdobené kola se sidekárou. Přes den na nich září nepřeberné množství (zřejmě) umělých květin, v noci se na nich rozblikají tisíce světýlek. Kam se hrabe vánoční stromeček na Náměstí Míru. No posuďte sami :-)

pátek 18.6.2010 - Cheng Hoon Teng temple, St. Paul church, námořní muzeum

2010-06-25T11:54:00.001+02:00

Brzo ráno nás vzbudil hluk na chodbě. Jediná koupelna na patře byla neustále obsazená, Šárka naštvaná, nevyspalá. Lepší náladu jí udělalo, až když na trhu naproti guesthouse nakoupila výbornou snídani s rajčátky, okurkou a sýrem - stejným, jako jsme měli první den na Don Detu. U jídelny jsme našli ještě jednu sprchu, kterou nám majitel zatajil, ale když bude u nás plno, budeme chodit raději sem. Chtěli jsme se dopoledne ještě trochu dospat, ale okolo dveří neustále chodila uklízečka a škytala jako chlap - možná to dokonce byl chlap! Kolem poledne jsme vyrazili do města. Je tu krásně, ale jeden den na prohlídku určitě stačí. Viděli jsme čínský chrám Cheng Hoon Teng a vylezli jsme na kopec s kostelem St. Paul. Zbyly z něj jen stěny a vstupní brána, o to byl ale zajímavější. Neměli jsme chuť se trmácet dál, tak jsme si tu sedli a poslouchali dva hudebníky. Ty ale víc nehráli než hráli. Ve městě je nové velké ruské kolo, které ješte nefunguje, a nová rozhledna, která už funguje a je opravdu zajímavá. Vyhlídková kabina se otáčí a ještě jezdí nahoru a dolů. Měl jsem takovou nanicovatou náladu, kterou mi spravila až replika staré lodě Flor de Mar (neskutečně vysoká) a přilehlé dvě námořní muzea v ceně jednoho levného lístku. Na večeři jsme opět zašli k Indovi. Jediný volný stůl byl přímo u kotlů, kde pekli kuřata a chleby naan. Bylo tu trochu tepleji, ale zase jsme hezky viděli, jak jim jde práce od ruky, jak jsou mezi sebou sehraní a hlavně, jakým zvláštním způsobem se chleba peče: přilepený na vnitřní stěně velkého keramického džbánu. Dneska chutnal víc Šárce než mě, protože ve své porci měla víc sýra - včera jsem měl asi tohle štěstí já.
PS: Na oběd jsme se natlačili do plné restaurace v centru, ve které si jídlo koupíte v úzké uličce u vstupu a pak si s ním sednete do restaurace. Je asi mezi místními dost populární, protože tu opravdu bylo těsno. Šárka si dala takový místní zákusek: nastrouhaný led ochucený spoustu příchutí se spoustou barev a množstvím polev. Protože netušila, co je co, prostě ukázala na nekrásnější barvu a nebylo to vůbec špatný.

čtvrtek 17.6.2010 - Most mezi Petronas Towers, cesta do Melaky

2010-06-25T01:46:00.001+02:00

Dnes jsme nic nechali náhodě a přivstali si, abysme byli ve frontě na lístky na most mezi Petronas Towers včas. Trochu to komplikovalo moje odbíhání na záchod. Dneska to holt padlo na mě. Šárka mezitím stála frontu. V sedm ráno už tam čekalo asi 50 lidí, do půl deváté se udělala fronta na 8 zakroucených řad. Od začátku fronty začali chodit "agenti" s přenosnými mašinkami na výdej lístků a na velkém monitoru v rohu ubývaly v online tabulce volná místa pro jednotlivé časy. No bylo to napínavé jako výslekdy fotbalu. Když přišla řada na nás, byly už lístky od devíti vyprodané, ale spokojili jsme se s časem 9:15. Lidi na konci fronty třeba dostanu až nějaký odpolední termín a musí si několik hodin počkat. Během jedné hodiny se na mostě vystřídají 4 skupiny po 40 lidech. Prohlídka začne v malém kinosále 10 minutovou reklamou na firmu Petronas. Pak nám sebrali batůžek, nahnali nás do rychlovýtahu a než jsme řekli borůvkový koláč, byli jsme v (tuším) 41 patře, ze kterého vede do druhé věže spodní patro dvoupatrového mostu. Je tak ve třetině (možná ve čtvrtině) výšky mrakodrapů, což je trochu škoda, ale i tak je výhled pěkný. Ale hlavně je to "Ten" most mezi "Těmi" slavnými věžemi v Kuala Lumpur - a my se po něm procházíme a pozorujeme myče oken a čumíme do kanceláří pod námi. Dneska v multikině poprvé dávají film Sex ve městě 2 a lístky stojí jen 9RM (60kč!), tak jsme neodolali, zabalili se v kinosále do deky (ještě, že jí s sebou máme) a užívali si hrdinky našeho oblíbeného seriálu. No kosu tu mají neskutečnou - v Asii jsme zatím nejvíc vymrzli tady v kině. A to bylo všechno, co jsme z Kuala Lumpur chtěli vidět. Vrátili jsme se na hotel, vyzvedli batohy a došli na autobusový terminál jen asi 300m od centra chinatown. A ejhle, on tu už není. Na nový autobusák odsud jezdí busy a zrovna jeden odjížděl. Šlo to ráz na ráz. Autobus do Melaky jsme taky akorát stihli - škoda jen, že jsme si neměli kam sednout. Řidič, ale ostatní cestující nějak přeházel, a vytvořil pro nás dvě místa na opačných koncích autobusu. Jízda byla zběsilá. Řidič se neustále tlačil na auta před sebou a nebezpečně je předjížděl, že i místní na prvních sedačkách jen kroutili hlavami. Na autobusáku v Melace jsme dnes už potřetí na poslední chvilku chytli bus, který jel do asi 4km vzdáleného centra. Jediný naháněč nás dostal do svého hostelu Kota Lodge, a přestože má přes víkend o 10RM vyšší ceny, dal nám 3 noci za stejnou cenu (30RM) a ještě nám ukázal levnou indickou restauraci. Mě už se moc nechtělo, ještě jsme v Malajsii neměli čas dohnat spánkový deficit, ale udělali jsme dobře, že jsme šli. Indický chleba naan se sýrem, který chutnal jako pizza, byl vynikající. K tomu jsme měli zeleninovou omáčku s rýží - prý "no spicy", ha ha! Ubytování tak nějak odpovídá ceně. Sice je to blízko centra, pokoj je prťavý, má okno jen na chodbu, v záchodě na patře plave něco nespláchnutelného, a ještě pod náma večer prdla postel. Vypadlé prkna jsem narafičil zpátky, nesmíme se tolik vrtět.

středa 16.6.2010 - Petronas Towers, KL Tower

2010-06-24T01:40:00.001+02:00

Na recepci se nám ráno moc a moc omlouvali a vrátili nám všechny peníze. Tak to docela jde. O pár vchodů dál jsme objevili v hotelu China Town (2) dormitory za 25 na osobu. Byl to tedy jen takový trojlůžák ohraničený stěnami typu paravan se šoupačkama bez kliky, ale opravdu čistý, pěkný se společnou koupelnou a stolem, takže jsme si řekli, že tu ještě jednu noc zůstaneme. Protože pokoj nejde zamknout, nechali jsme si batohy na recepci a vyrazili k Petronas Towers. Na most mezi věžemi je vstup zdarma. Lístky na přesný čas se ale rozdávají od půl deváté od rána a fronta se tu na ně stojí už od sedmi. My jsme přišli v jedenáct a to byl opozdě. Nevyspalí a rozlámaní jsme se šli natáhnout do parku před Petronas Towers. Je opravdu moc pěkný s vodotrysky, které umějí dělat takové pěkné blbůstky jako mexické vlny, tleskání, přerušované čůrky, kdy to nachvilku vypadá, že voda aniž by vyletěla nahoru padá odnikud dolů. Mají tu i brouzdaliště pro děti do 12 let. Jen jsem do něj ponořil chodidla, už mě baba policajtka v muslimském šátku vyháněla ven. Našli jsme si tu altánek, kde jsme psali deníky, a když jsem se na chvilku natáhl na lavičku, objevila se další policajtka, ať vstanu, ať jim tam nespím. Na oběd jsme zašli do food court nákupního centra pod Petronas Towers. Vlastně jsme u věží strávili skoro celý den. Šli jsme se jen na chvilku podívat na další věž KL Tower s prý mnohem lepším výhledem než z Petronas, ale vstup 38 RM za osobu se nám zdál trošku moc. V ceně jsou sice i takové blbosti jako jízda na poníkovi nebo nějaký simulátor F1, ale to ať si nechají. Před dvěma lety bylo vstupné 20, teď to trochu přehnali. Vrátili jsme se k Petronas a zašli do kina na Shreka 4. Byla tam taková kosa, že jsme si na sebe oblékli všechno, co jsme v batůžku našli. Když film skončil, byla už tma a Petronas krásně zářily, v parku bylo víc lidí než přes den a bylo tu hrozně příjemně. Vrátili jsme na hotel, ani jsme neměli sílu zajít někam na večeři, tak jsme si dali nějaké pečivo a ovoce u stolu před naší dormitory. Dnes se snad konečně dobře vyspíme, přes den jsme byli jak praštěný.

PS: V metru v Kuala Lumpur se lístky kupují na konkrétní destinaci. Při vstupu vám turniket lístek vrátí, při výstupu vám ho sežere. Ceny jsou rozumné, my jsme jezdili většinou 4 stanice za 10kč.

úterý 15.6.2010 - Vientiane - Kuala Lumpur (1.715km, 2h 25min)

2010-06-23T11:39:00.003+02:00

Letadlo do Kuala Lumpur nám letělo až v 17:15, takže jsme měli dopoledne ještě dost času. Běhat po památkách se nám už nechtělo, udělali jsme si raději klidné dopoledne a zašli na levný internet. Když jsem utřídil a na mojí novou 16GB kartu nahrál fotky z pěti DVDček, tak jsem zjistil, že karta nefunguje. Tváří se, že tam všechny fotky jsou, ale buďto jsou poškozené, nebo jsou soubory úplně prázdné. Tak to jsem tedy nalítl. Už jsem byl smířený, že jsem vyhodil skoro 300kč, ale Šárka mě donutila, abysme jí zkusili jít vrátit. Umíte si představit, jaké jsem si bez paragonu a bez původního obalu dával šance, ale světe div se, sami mi v krámku řekli, že jim další karta taky zlobí a vrátili mi všechny peníze. Pamatuju si, že mi v Čechách jedna flashka Kingston taky blbla a dokonce stejným způsobem. Tak to se asi do Alza.cz dostal stejný padělek z Číny. Třeba ten čínský iPhone za 1.700kč, o kterém jsem si včera večer přečetl na internetu, je taky padělek. Některé repliky jsou asi docela zdařilé. iPhone skoro neznám, tak nemůžu porovnávat. Přestože nám už docházeli poslední, přesně rozpočítané kipy, tak najednou jsme byli zase prachatý. Skočili jsme si hned na oběd, pak rychle na tuktuk, kterým jsme se nechali odvézt na hotel pro batohy a pak na letiště, zbytek peněz jsme utratili tam. Suvenýry tu byly předražené, tak jsme raději koupili strepsils a po dlóóóuhlé době (něměckou) čokoládu. Letadlo mělo půl hodiny zpoždění, což se nám dneska moc nehodilo. Pak ale na to šlápl. Večeři dostal jen ten, kdo si jí zaplatil současně s letenkou. Takže já, i když jsem si chtěl výjimečně v letadle něco koupit, jsem jen čichal vůni teplých jídel, které tak obsedačku roznášeli cestujícím. V letadle prodávali i lístky na bus do centra Kuala Lumpur, ale Ali tvrdil, že za stejnou cenu je koupíme přímo v autobusu, tak jsme počkali až vyberu malajské ringity. 1MR=6,7kč, takže máme přepočet MRx20/3=kč. Pro jednoduchost 15MR je 100kč nebo například 3MR je 20kč. A autobus stál 8MR (o 1MR levnější než cena v letadle). Na cestu 80km z letiště do centra je něco přes 50kč výborná cena! A ještě se tam přetlačovali naháněči, aby nás rychle dostali do autobusu, jakoby snad kousek dál měla být nějaká levnější varianta. To už jsme ale neřešili, nasedli a plným autobusem do 5 minut vyrazili. Hlavně, že to bylo takhle rychlé. Na stanci KL Sentral jsme se rozloučili s Alim a Karen, kteří směřují do svého hotelu a my směrem do chinatownu, kde snad najdem nějaké levné ubytování. Unavená Šárka už v autobuse snila o tom, jak se rozvalí do čisté postele. Jaké pak bylo zklamání, když jsme viděli tu špínu a zatuchlinu levných guesthousů. Cena rostla rychleji než kvalita: 30MR, 50MR, 70MR až jsme skoničili v D`Oriental Inn v pidi pokoji s oknem do zdi, ale s vlastní koupelnou a WiFi internetem za 100MR. Na recepci jsme se potkali s českým párem (z kluka se nakonec vyklubal Angličan), tak jsme se přes vzaky strkané pod dveře domluvili, že zítra zajdeme na večeři a pokecáme. Po posteli nám lezli nějaký divný placatý brouci. Když jsme jich pár rozmázli a z některých vytekla krev, pochopili jsme, že jsou to štěnice. Jenom v polštáři jich byly desítky a bůhví kolik se jich schovalo pod prostěradlem! Štípanců přibývalo, tak jsme letěli na recepci, že chceme jiný pokoj. Tam jsme zase pod prostěradlem objevili malá vajíčka, takže až třetí pokoj se zdál být čistý. Tak to bylo krásné přivítání do Malajsie. I v posledním pokoji jsme nakonec objevili na stěně jednu štěnici, tak snad nás do rána nesežerou. Zítra asi raději z KL odjedeme pryč. Tak za draho a se štěnicema tu nebudeme!
PS: tuktuk na letiště za 17.000kip (smluvání začalo na 60 tisících :-)

pondělí 14.6.2010 - Buddha Park

2010-06-23T01:38:00.000+02:00

Dnes jsme vpadli do toho pravého velkoměsta jménem Vientiane. Musím říct, že ze všech asijský měst je tohle zatím nejvíc evrpské. Široké ulice se stromy, pěkné budovy, čisto, prázdné chodníky, dokonce tu mají i semafory, na kterých ale, zdá se, chodci nedostanou nikdy zelenou. Objevili jsme tu ale typické asijské nákupní centrum hned naproti autobusáku, která nápadně připomíná Lucky Plaza v Singapuru. Především tu mimo oblečení, zlata a stříbra mají i elektroniku, takže jsem si tentokrát užil trhu i já. Nepřeberné množství obchůdků s telefony, ve kterých nabízí například HTC Touch Diamond za 5.500kč nebo (prý) iPhone za neskutečných 1.700kč! Koupil jsem si tu 16GB flashku za 280kč a těšil se, jak si zazálohuju všechny fotky, o které mám teď při konci cestování větší a větší strach. Strávili jsme tu přes dvě hodiny a nakoupili jsme pár dalších suvenýrů. Aby jsme si odpočinuli od toho zmatku, vyrazili jsme do Buddha Parku. Je to asi 20km od Vientiane a jezdí tam každou půlhodinku levný místní autobus. Park je to docela pěkný. Mají tu ohromného ležícího budhu a stovku dalších soch. Jsou tu dvě vyhlíky, jedna z pyramid na konci parku se schody, které jsou čím výš, tím prudší a pak z velké "dýně", se strašidelným bludištěm uvnitř. Bylo vedro na padnutí. Asi na hodinu si k nám přisedl jeden student s kamarádem mnichem a procvičovali si s námi angličtinu. Bylo to trochu únavné, ale taky jsme se něco dozvěděli. Například mniši jedí jen 2x denně: snídaně v sedm a oběd v jedenáct a to je všechno. Měli jsme toho dnes plný zuby, byli jsme jako praštěný, utahaný ze sluníčka a bez nálady. Spravila nám jí až pizza k večeři - opravdu výborná. Šárka ale dala jen 2 trojúhelníčky, protože dnes má střevní problémy ona. Nějak nás to ke konci dost trápí, doufám, že se nám střívka hodí co nejdřív do pohody.

neděle 13.6.2010 - Ponsavan - Vientiane (385km, 9h 20min, 3419m nahoru, 4302m dolů)

2010-06-22T01:37:00.000+02:00

Dnes nás čekalo bezmála devět a půl hodiny v autobuse. A byla to jízda smrti. Vedle řidiče seděli 3 "stevardi", kteří ho akorát hecovali k rychlejší jízdě a smáli se pokaždé, když málem někoho na silnici sestřelil. Jinak jsem nepochopil, proč jich s náma jede tolik. Naštěstí se řidič trochu uklidnil, když se mu pár lidí v serpentýnách pozvracelo a já málem pos.... Mám totiž od rána problém "mangového šejku", tak jsem byl moc rád za každou zastávku, kdy jsem se mohl běžet schovat za palmu. Naštěstí jich bylo docela dost, takže se nikdy nemuselo stavět jen kvůli mě. Jinak ale cesta ubíhala rychle a bylo pořád na co koukat. Na křižovatce v Phou Khoun se spoustou stánků s levnými ananasy a vůbec vším možným jsme se připojili na známou silnici Vientiane - Luang Prabang. Prodávali tu i nějakou zeleninu se žlutými kvítky, o které nevíme, na co je, ale dost lidí si jí tu kupovalo. Cestou dál už jsme poznávali kopečky, které jsme si cestou na sever nadšeně fotili (mají tu Trosky :-). Před Vang Vieng jsme zahlédli tuktuk s turisty v plavkách a nafukovacími pneumatikami. Ke konci už se cesta zdála nekonečná. Nějaký týpek za námi neustále hlasitě telefonoval, řidič už zase jel jako prase, my už jsme byli unavení a naštvaní, že jsme začali štěkat i sami na sebe. Autobus zastavil na terminálu 4km od centra. Utekli jsme ze spárů předražených tuktuků, vyšli na ulici, kde se dala cena ukecat na polovic. V centru začalo zoufalé hledání dobrého, levného ubytování. To, zdá se, ve Vientiane neexistuje. I docela drahé pokoje (65-70 tisíc) jsou dost odporné, tak jsme si vyhodili z kopýtka a na ty dvě poslední noci v Laosu si zaplatili pěkný pokoj v RD Guesthouse s klimatizací za 120.000kip na noc. V horách v severním Laosu jsme totiž odvykli vedru a hlavně vlhku, ale tady nás to opět praštilo. Máme tu i zdarma WiFi. Náš guesthouse ho sice nenabízí, ale chytám signál z hotelu naproti a vedle nás, kam jsem se drze zašel zeptat na přihlašovací kód. Na večeři jsme zašli na trh, kde jsme potkali známé z Muang Ngoi: Ali a Karen. Zarostlého Aliho jsme si na dálku oba spletli s Lukaszem z Tad Lo a čuměli, co tu dělá. Probírali jsme s nimi ubytování v Kuala Lumpur. Ali prý bude mít narozeniny a jako dárek dostal 2 noci v pěkném hotelu. Nás čeká shánění noclehu po příletu v devět hodin večer. Nabídl nám, jestli budou mít taxíka z hotelu, že nás do centra svezou. Ono je to totiž z letiště kolem 80km!

sobota 12.6.2010 - Planina džbánů

2010-06-21T01:21:00.001+02:00

Dnes jsme strávili celý den na planině džbánů. Tedy takový byl plán, který úplně nedopadl. Chtěli jsme si přivstat a být tam jako první, protože pak prý je tam moc lidí a není to ono. Budíček na půl sedmou sice zazvonil, ale když jsme viděli, že venku prší, zase jsme zalezli do postele, psali deníky a četli průvodce. Když po dvou a půl hodinách přestalo, řekli jsme si, že ještě není tak pozdě a vyrazili pro motorku. Ceny jsou tu docela vysoké a výběr žalostný, takže to nějako dobu zabralo. Když už jsme měli motorku, tak jsme se jeli podívat na autbusák, jestli lístky koupené přímo tam nejsou levnější než v agenturách v centru, a taky že jo. Jestli dnes všechno klapne, tak si večer přijedem koupit lístky na autobus na zítřek. Po tom všem nám vyhládlo, takže jsme skočili na trh na oběd a ejhle, ono najednou bylo 11 hodin. V okolí Ponsavanu jsou 3 nejznámější místa s džbány, hezky očíslované Site 1, Site 2, Site 3. Možná bych měl trochu vysvětit, co to vlastně jsou ty džbány. Jak vidíte na fotkách, tak nic jiného než vydlabané balvany, kterých se tu válí ohromné množství. Nikdo neví, k čemu sloužily, ale jsou tak staré a místa, na kterých se nachází, tak mystická, že je UNESCO zařadilo do svého seznamu kulturního dědictví. Site 2 a site 3 jsou si prý dost podobné, tak jsme se rozhodli, že nám bude stačit vidět jedničku a trojku. Site 1 je nejblíž, vede až k němu asfaltka a má nejvíc džbánů. Čekali jsme tu návaly lidí, ale ve dvanáct už asi byli zase všichni pryč, tak jsme měli džbány skoro jen samy pro sebe. MAG, který se zasloužil o vyčištění UXO označil bezpečná místa červenobílými kameny. Ty někdy tvoří úzkou (1m šikorou) cestičku, někdy je to celá plocha okolo džbánů. Chodit dál za "patníky" jsme raději nezkoušeli. Přes veškerou pečlivost MAGů Šárka objevila UXO přímo v jednom džbánu. Alespoň jsme tomu věřili, vypadalo to dost podobně. Udělali jsme fotku, že uděláme dobrý skutek a nahlásíme podezřelý nález, než nás kamarád, kterého jsme potkali u Site 3 vyvedl z omylu, že to vypadá spíš jako koule na petanque. Site 1 byl krásný (mají tu největší džbán, který je přes dva metru vysoký a stejně i široký), ale site 3 byl ještě lepší. Strávili jsme tu totiž zbytek odpoledne, a pozdní světlo dělalo krásné barvy a stíny. Byl tu takový svěží vzduch, krkonošský čmuch a okolo i podobné kopečky. My jsme byli rozvalení mezi džbány a svačili jsme exotické exotické ovoce. Bylo to totiž ještě exotičtější než co jsme zatím z exotických ovocí jedli. Jedno chutnalo jako kyselé špendlíky, jiné jako dřevnaté hrušky, nakonec nám nezachutnala ani hořká broskev, tak asi zůstaneme u normálních exotických plodů. Mimo to jsme v krámku u cesty objevili výbornou zmrzlinu (zmraženou šťávu v kelímku od jogurtu, zkusili jsme oranžovou a zelenou), která stojí jen 1.000kipů a je výborná. Škoda, že jsme na ní nekápli dřív. Večer jsme zase skočili k číňanovi, na "řízek" a tentokrát i na čínské plněné knedlíčky. Večer jsme strávili u televize u sestřihu finále Wimbledonu 2009. Federer zase ukázal, jak to umí udělat napínavé, ale stejně nakonec políbil pohár on.
PS: Přestože jsme měli krásnoukreslenou mapu, popisující cestu k jednotlivým "sajtům", často jsme si nebyli jistí. Intuice nás vždy dovedla k cíli, ale byla to spíš náhoda. Kdyby Šáčino bystré oko nezahlédlo na betonovém sloupu vysprejovanou kresbu džbánu (vypadající spíš jako ů) a římskou 3, tak bysme si určitě pobloudili víc. Ptát se lidí vyžaduje pevné nervy.
PS: Lístek na bus Ponsavan - Vientiane stojí u agentur 130.000kip, přímo na autobusáku 95.000kip. Není v tom ale pickup (doprava na autobusák), ale ten jde v Ponsavanu domluvit s tuktukem na ulici za 10.000kip za oba. Půjčení motorky na celý den jde sehnat za 80.000kip. V porovnání z 40.000kip ve Vang Vieng je to trochu předražené. Navíc jsou to většinou fakt starý herky.

pátek 11.6.2010 - Nam Horn - Ponsavan (68km, 2h)

2010-06-20T01:13:00.001+02:00

Ráno jsme začali horkou koupelí, až nám vana přetékala. Na to největší vedro, kdy už se všichni rolníci vraceli z pole, jsme vyrazili na malý výlet. Dokud jsme šli ve stínu, tak to šlo, ale jak jsme vylezli mezi políčka s kukuřicí, opřelo se do nás sluníčko jako do velebného pána (chybělo už jen seno a jahody). Na jednu hodinu jsme byli domluvený s našimi včerejšími mototaxikáři, že pro nás přijedou a hodí nás zpět do Na Pa, odkud by nám ve dvě hodiny měl jet autobus do Ponsavan. Jak jsem říkal, kluk vypadal spolehlivě, ale přijel o čtvrt hodiny později a sám. Naložil nejdřív mě, že se pak pro Šárku vrátí. Na motorce mi říkal, že pro nás objednal autobus - tedy náklaďák s lavicemi, který nám dokonce přijel i naproti. Potkali jsme se na silnici mezi poli, takže mě vyložil a uháněj zpět pro Šárku. Za jeho snahu jsme mu dali jeden dolar, ze kterého měl větší radost než včera z 10.000kipů, přestože je to míň. V autobusu jsme domluvili cenu 30.000kip na jednoho, ale samozřemě po příjezdu do Ponsvanu na nás zkusili 80.000kip za oba. Jinak vše klaplo na jedničku, cesta byla hezká, do kopce jsme jeli pomalu, takže byl čas se kochat a trochu fotit. Po jednom delším stoupání jsme dokonce měli pauzu na dolití vody do chadiče, kterou řidič nabíral flaškou z rýžových políček, na kterých zrovna sázeli novou rýži. Sazeničky si vypěstují nahusto na malém políčku a pak je jednotlivě rozsází s rozestupy asi 15cm. Vždycky, když nějaký pasažér vystupoval, ostatní pak na řidiče zařvali "Páj", jako že už můžeme jet. Přišlo nám to povědomé, až jsme si vzpomněli, že stejný pokyn byl i pro slony v Luang Prabang. Tady ale nikdo řidiče za uši nekopal. Když jsme po cestě dostali hlad, tak jsme si jako správní cestovatelé koupili (od prodavačky z vesnice nutící jídlo každému, kdo jen trochu přibrzdí) rýži v bambusu. Červenou, ale bohužel ne tak krásně sladkou, jakou jsme jedli cestou z Don Detu. V Ponsavanu jsme se ubytovali za 50.000kip. Takovou cenu tu měli skoro všichni, kromě jednoho hotelu, který sice stál jen 40.000kip, ale byl tak nechutný, že jsme z něj zase rychle vypadli. Na večeři jsme zašli do čínské restaurace. Knedlíčky bohužel dnes neměli, tak jsme si dali deep fried beef (=vepřový řízek) a smaženou zeleninu (eggplant) s rýží. Řízek se rozpadal na jazyku a omáčka k zelenině byla lahodná. Holt číňani, ty to prostě umí. Okolí Ponsavanu bylo za války s Vietnamem jedno z nejvíce Američany bombardovaných území a doteď je to tu problém. Jejich clusterové bomby se totiž za letu rozlétly na stovky malých bombiček velikosti tenisového míčku, které při dopadu explodovali a rozmetaly po okolí spoustu malých "broků" ze svého železného obalu. Problém je, že ty, co náhodou nevybuchly, se doteď válí po krajině, jsou zarostlé v trávě, zapadlé v rýžových polích, dokonce prý rostou i v korunách palem a jen čekají, kdy o ně někdo zavadí. Domorodci se bojí obdělávat neznámou půdu a ty co se odváží občas špatně dopadnou. Stavili jsme se v informačním centru agentury MAG, která shání finance a podporuje hledání a ničení UXO - jak se tyto nevybuchlé nálože nazývají. Shlédli jsme tu film s dost děsivými záběry zmrzačených nebo roztrhaných lidí. Nevím, jak moc dobře jsme tomu rozumněli, ale Američani tenkrát snad ani neznali, na koho přesně bomby shazují, a o civilních obětech nevěděli nebo raději vědět ani nechtěli. Hledání UXO se nyní provádí detektory, které ale v 99% objeví neškodný kus kovu. To ale "minér" netuší a každý kousek musí opatrně vyhrabat, co kdyby to opravdu bylo nějaké UXO. Turisticky navštěvovaná místa jsou ale vyčištěná, takže my se snad bát tolik nemusíme.

čtvrtek 10.6.2010 - Termální prameny u Muang Kham

2010-06-19T01:11:00.001+02:00

Ráno nás probudilo kokrhání kohoutů, řvaní dětí, hlasité mluvení lidí a práskání dveřmi. Prostě vesnička se normálně probudila a fungovala, to všechno už v 5h! Sbalili jsme si saky paky a šli na křižovatku vyhlížet nějakou dopravu do Nam Noem. Teď jsme poprvé viděli cedulku Questhouse Suy Pone. To si asi někdo udělal srandu, když jí pro angličtinou netknutou paní domu vyráběl. Tvrdli jsme před Questhousem necelou hodinu. Dvakrát se nám nabídl ten samý motorkář, že nás za 30 tisíc odveze do Nam Noem. Za třicet jsme nechtěli, za dvacet zase nechtěl on. Seděli jsme dál a pozorovali jak lidi postupně odjíždějí na práci na políčka. Na motorkách si odváželi nůše, pytle, mačety a děti. V tom jsme zahlédli Toyotu Hilux, mávli na ní a ona zastavila. Seděl v ní Laosan s manželkou, bordel na zadních sedačkách ochotně naházeli na korbu a řekli, že nás rovnou svezou až do Ponsavanu. To bylo štěstí! Sice jel jako blázen, ale i tak to asi bylo bezpečnější než v autobusu. Tedy alespoň pro nás. Už ne pro lidi ve vesnici, přes které se klidně hnal devadesát. V osm hodin jsme byli v Muang Kham (55km před Ponsavanem), tak jsme si řekli, že když nám nevyšly horké prameny ve Vieng Thong, tak se na ně pojedeme podívat tady - jsou asi 18km na východ. Nechali jsme se vyhodit u autobusáku a hledali dopravu do "Nam Horn". Tuktuk nás zkoušel natáhnout, ale naštěstí se objevil kluk s motorkou, který nám poradil, ať tuktukem dojedeme do Na Pa, kde on na nás ještě s jedním kamarádem na motorce počká a odvezou nás k pramenům. Poradil, ať za tukutuk neplatíme víc než 5.000 na osobu. Za dopravu k pramenům jsme se domluvili na 10.000kip za oba. Vypadal hrozně věrohodně, v Na Pa opravdu čekal s kamarádem, když nám chtěla prodavačka prodat drahou vodou, poradil skutečnou cenu a ani mu nevadilo počkat, než si před jízdou dáme nudlovou polívku. Všimli jsme i už několikrát, že do polívky házejí syrové maso. Nachvilku ho vaří v sítku v hrnci s vývarem a pak ho hodí do misky, kterou vám hned odnesou na stůl. Jsou to většinou tenounké plátky masa, tak snad se stihnou pořádné uvařit. Jízda na motorce s batohem byla trochu zběsilá, ale za 10 minut jsme byli na místě. Představovali jsme si nějaký horký potůček v kopcích tekoucí mezi rýžovými políčky, ale čekaly nás tu dva zašlé a liduprázdné resorty. Horký pramen byl malý oplocený bublající rybníček. Zklamaně vypadal i jeden Fancouz pracující pro laosský cestovní ruch, který říkal, že by takový resort svému kamarádovi určitě nedoporučil. Ale co, už jsme byli tu (motorkáři mezitím odjeli), tak snad to tu nebude tak zlé. Konec konců, měli jsme apartmán s terasou, předsíní, ložnicí a zašlou koupelnou ale s vanou s termální vodou. Studená tu prostě nebyla. Horká, lehce smradlavá voda tekla ze sprchy, z kohoutků a dokonce se s ní splachoval i záchod. Užili jsme si termální koupel a opaření z vany jsme se pak rozvalili na terase a jedli banány. Ještě, že dnes nebylo takové nesnesitelné vedro, dokonce i trochu sprchlo, což bylo mezi koupelema příjemné osvěžení. Dnes jsme měl narozeniny, a tak jsme přemýšleli, kam bysme zašli na slavnostní večeři. V horním resortu s restaurací byla poměrně nepříjemná ženská, se kterou jsme se nedokázali domluvit a tak jsme zašli k našemu majiteli. Ani on ani ženská z předchozího resortu neuměl ani slovo anglicky. Koulel očima, pak nevěřícně nakouknul do své lednice a do mrazáku. Jeden kus masa identifikoval jako "čikn", druhý jako "pig". My jsme ale nevěřili ani jednomu a po té, co jsme se přesvědšili, že se do sedm kilometrů vzdálené vesnice asi sami nedostanem, vrátili jsme se potupně do restaurace horního resortu. Na to, jak situace vypadala beznadějně, jak jsme těžko domlouvali, co vlastně chceme, výsledek byl nad očekávání. Dostali jsme lahodné grilované kuřecí kousky a snad ještě lepší grilované vepřové nudličky, k tomu jsme přikusovali výbornou lepivou rýži a zapíjeli jí 7up, do které jsme si potají dolévali pálenku Laolao, kterou jsem spolu s plavkami Billabong dostal od Šárky k narozeninám. Jednu ze dvou čtvrtlitrových lahví jsme skoro vypili, takže nakonec bylo i v jinak úplně prázdné restauraci veselo. Vystrašila nás (ale pak hned pobavila) asi 12cm dlouhá lítající kobylka, kterou po Šárčiném pískotu přišel vyhodit malý kluk z kuchyně.
PS: Náš apartmán jsme ukecali z 10USD na 50.000kip. V horním resortu by byla za 50.000kip hrozná kůča, nebo za 100.000kip docela pěkný, čistý a hlavně udržovaný pokojíček s terasou do dvora. Kdyby se baba nechala ukecat alespoň na 70.000kip, tak bysme to vzali. Byla ale neústupná, tak měla smůlu.
PS: A (jeden z) poslední(ch) kvíz(ů) našeho blogu: Kdo si první správně tipne nebo zjistí, co znamená laossky "Mer tao touk an dai" (přepsáno foneticky), dostane pohled Petrona Towers z Kuala Lumpur! Ptal jsem se na tuhle větu našeho motorkáře. Už nám nezbývá moc času, takže uzávěrka bude už v úterý 22.června ve 23:59!

středa 9.6.2010 - Muang Ngoi - Nam Noem (216km, 7h, nastoupáno 4793m, naklesáno 4271m)

2010-06-18T00:35:00.001+02:00

Ráno jsme si vyzvedli prádlo, které jsme si tu nechali vyprat, a které ani po dvou dnech na šňůře úplně neuschlo. Navíc u něj včera udili nějaké klobásy, takže teď jsou i naše trička a spoďáry pěkně uzené. Na zpáteční jízdu lodí jsme si sedli hezky dopředu, abysme měli výhled a pěkně nás to v peřejích vykoupalo. Navíc do děravé lodi docela teklo. V Nong Khiaw se mi konečně podařilo v "bankomatu" vybrat peníze, vzal jsem jen půl milionu, protože si účtovali zbytečně velký poplatky. Teď bych asi měl vysvětlit naše plány s další cestou severním Laosem. Bylo to totiž nakonec trochu komplikovanější. Většina lidí, kteří dojedou z Luang Prabang až sem do Nong Khiaw (popřípadě lodí až do Muang Ngoi) se zase vrátí zpět do Luang Prabang odkud jedou buď do Vientiane nebo do Ponsavan na planinu džbánů. My jsme se rozhodli do Ponsavanu dojet "horem" přes zapadlé cesty a vesničky. Vede tu silnice do Sam Nueva (pokračuje dál do Vietnamu), po které jsme dnes chtěli dojet do Muang Vieng Thong (vesnička s horkými prameny), zítra pokračovat na křižovatku do Nam Noem (Asi 3 hodiny před Sam Nueva) a tam ještě týž den chytit bus ze Sam Nueava do Ponsavanu. Další komplikací je, že křižovatka u Nam Noem je asi 7km od města a je potřeba si na dojezd domluvit tuktuk nebo motorku. Zasloužilo by si to asi nákres, protože na Google Maps často nesedí názvy. To byly plány. Nejdřív nám ale v okénku na autobusáku řekli, že autobus stojí 110.000kip, a to se nám zdálo nějak moc. Rozhodli jsme se od toho vydřiducha nic nekupovat, sedli jsme si do restaurace s výhledem na most, dali si jídlo a čekali, až tudy bude projíždět bus. Vůbec jsme si ale jídlo nevychutnali, protože jsme čekali, že každou chvilku se za mostem vynoří autobus a my budeme utíkat z restaurace, aby nám neujel. Nikdo nám totiž nedokázal říct, kdy jede, resp. každý tvrdil jiný čas. Nakonec to samozřejmě bylo v pohodě, dokonce jsme stihli i pivo značky Namkhong, které tu měli jen za 8.000kip. Autobus stál do Muang Vieng Thong stejně jako až na křižovatku k Nam Noem, přestože to je v nececelých dvou třetinách cesty. To mě dost vytočilo, jakou to má logiku? Zaplatili jsme tedy každý 80.000kip a rozhodli se dojet až do Nam Noem. I to bylo na zdejší poměry dost peněz, kde na to místní berou? Ze začátku autobus hrozně skákal, časem to ale bylo lepší, možná jsme si zvykli. Taky jsme si později přelezli víc dopředu, kde to bylo ještě lepší. Cesta byla dlouhá, únavná, ale opravdu nádherná. Silnice byla úzká asfaltka asi taková, jako je okolo Orlického jezera. Kdo jí znáte, tak si na ní představte sedm hodin jízdy ve starém autobusu. Okolí krásné údolí a kopečky, které postupně přestávaly být tak špičaté a skalnaté. Na nich stály krásné vesničky. Jedna, kolem které jsme projížděli, mně přišla jako stále žijící Macchu Pichu. S trochou představivosti samozřejmě, které přidala padající mlha a šero, ve kterém svítilo jen pár ohňů před chalupama. Škoda, že se takovéhle věci nedají stihnout vyfotit. Už za úplné tmy nás autobus vyhodil na křižovatce u Nam Noem asi ve vesničce Phu Lao. Babka nás hned naháněla do svého guesthouse - takového kurníku, že dál se prý takhle pozdě už nedostaneme. Šárka nevzdávala naději, že ještě stopnem někoho, kdo by nás odvezl alespoň do Nam Noem, ale já už bys smířený, že budeme spát v místnůstce široké tak na dvě postele s děravými mostytiérami, zablešenou rohoží místo matrace a stěnami, přes které se dalo nahlédnout k sousedům. Ještě teď se oklepeme, když si na to vzpomeneme. Šárka spala raději ve spacáku, já pod sebe hodil naše prostěradlo. Silný kulturní zážitek, který se někomu asi jen tak nepřihodí.
PS: Mapa v GPS (Garmin World Map v.4) byla úplně mimo. Vedla přes jiné vesnice, často jsme byli od GPS trasy o víc než padesát kilometrů. Vesnice v mapě vůbec nebyly, nebo byly ale jmenovaly se jinak.

úterý 8.6.2010 - Nezdařený rybářský výlet

2010-06-17T01:07:00.001+02:00

Včera se Španěl Xavier zmínil, že pojede od 11 hodin na rybářský výlet, prohlídku nějaké vesnice a jeskyní - a jestli nechceme jet taky. Řekli jsme mu, že se určitě přidáme, protože ve třech byla cena docela příznivá. Myslím, že 16.000kip na osobu. Nevěděli jsme ale, kde bydlí ani odkud je přesně odjezd. V půl jedenácté jsme tedy přišli do restaurace v přístavu, dali si snídani a vyhlíželi Xaviera. Když se ani po jedenácté neukázal, poptali jsme v turistické agentuře. Dokonce jsme našli, kde je ubytovaný a v obou nám potvrdili, že odjel už v devět hodin. Pěkně to popletl, takže na žádný výlet nejedeme a to jsme se tak těšili. Zbytek dne jsme jen tak proflákali. Prošli jsme si vesnici a podívali se k chrámu na severním konci. Já poprvé obul svoje tenisky za 10USD ze Siem Reap a proběhl se asi 3km k jeskyni. Běžel bych i dál, kdyby po mě nechtěli zaplatit vstup, ale cestou zpět bych asi litoval, protože jsem toho měl tak tak. Na večeři jsme zašli do restaurace vystrčené vysoko nad řekou s opravdu nádherným výhledem. Rozseděli jsme se tu několik hodin, já napsal 4 pohledy zatímco Šárka jen jeden zato pěkně dlouhý email. Pokecali jsme s paní majitelkou, které ale bylo špatně rozumnět, takže jsme si spoustu věcí museli domyslet. Největší problém s jejich angličtinou je, že často nevyslovují "s". Už jsme si zvykli a víme, co třeba znamená "gut práj". Taky many a money vyslovují stejně. Takže nám zpětně došlo, že Madam Pap z Tad Lo nebyla chamtivá, když viděla plné auto přijízdějících turistů a řekla: "Tourist, money tourist! Madam Pap happy".

pondělí 7.6.2010 - Výlet do Huay Bo, jeskyně, rýžová políčka

2010-06-16T11:44:00.001+02:00

Dnes jsme si udělali výlet do vesničky Hyau Bo. Až k jeskyním asi na půlce cesty jsme šli s Ally a Karen - Angličany, kteří jsou také na cestě kolem světa. Potkali jsme je už na lodi a dneska na nudlích v restauraci. Svojí cestu teď plánují především podle fotbalu, aby stíhali být ve větších městech se sportbary na sledování zajímavých zápasů. Už byli v Ponsavanu, kam máme také namířeno a navíc přijeli přes Nam Noem, kudy chceme také jet, tak jsme z nich vytahali pár dobrých informací o této méně známé cestě. Prošli jsme si s nimi jeskyni (na konci nám nad hlavami prolétlo pár netopýrů), oni se pak vrátili zpět a my pokračovali dál přes malý brod a pak přes rýžová políčka až do krásné restaurace s výhledem na údolí. Tady jsme zase potkali polskou američanku (také naší známou z lodi). Narodila se už v Americe, žije v New Yorku, 11.září 2001 byla prý jen 4 bloky od dvojčat. Dali jsme jídlo a pak se skoro dvě hodiny houpali v hamakách a hráli petanque. Podvečerní cesta zpět byla obzvlášť krásná. Poprvé jsme tu viděli, jak traktůrkama orají a připravují políčka na sázení rýže. Chtěli bysme vidět políčka hezky zelená, ale zatím všude připomínají blátivé oranice. Na večeři jsme zašli do restaurace "sněz co můžeš", kde jsme si přisedli k už docela rozjetým Španělům. Byla s nimi sranda. Jsou už to sice starší chlápci z Valencie, ale plní energie. Jeden z nich je hasič - a to ve Španělsku nedělá jen tak někdo. Prvního španělského hasiče jsem potkal v Argentině v El Chaltén, byl to mladý kluk a stejnej kolík, jako tenhle Juanjo. Básnili o laosském městečku Bambieng, které jsme neznali, než jsme pochopili, že je to jen španělsky špatně vyslovené Vang Vieng. Za 15.000kip jsme se tu přežrali až k prasknutí. Výborné byly hlavně bagety zapečené ve vajíčku, jarní závitky a jako zákusek sladká rýže s kokosem.

neděle 6.6.2010 - Luang Prabang - Muang Ngoi (157km 5h)

2010-06-16T01:57:00.000+02:00

Vstávali jsme v půl sedmý aby jsme byli včas na autobusáku, ale žádný autobus do Nong Khiaw v půl osmé ani v osm nejel. První jel až devět a nestál 40 ale 35.000kip, což bylo dnes jediné příjemné překvapení. Nebyl to autobus ale náklaďáček s lavicemi na korbě proti sobě. Šárka si neuměla předstvit, jak v tom vydržíme 4 hodiny jízdy, ale ukázalo se, že nejsme jediný blázni, protože s námi jela i italská rodinka s asi pětiletým dítětem. A nakonec to nebylo tak zlé, i když po cestě pršelo a ital musel vytáhnout deštník. Sice jsme měli nad sebou stříšku a za deště jsme spustili i igelity na boku, zpředu na nás ale normálně pršelo a italům na návětrné straně telka voda z bočních stěn rovnou pod zadky, takže si s dítětem raději sedli na zem. Dorazili jsme do rozbláceného přístavu městečka mezi krásnými kopci kterými se kroutila široká hnědá řeka. Koupili jsme si lístky na loď do Muang Ngoi a s kamarádama Španělama zašli na jedno pivko. Seznámili jsme se u pokladny a mají nás rádi od té doby, co jsme jim tlumočili při kupování lístků na loď. Neumí totiž anglicky, takže to tu mají s domluvou ještě těžší než my. U pokladny jsme se také dozvěděli, že v Nong Khiaw by měl být bankomat! Vyrazil jsem ho ještě před odjezdem lodi hledat na druhé straně mostu. Nikdo o něm neměl ani potuchy. Objevil jsem ho v Riverside hotelu a nebyl to žádný automat, ale recepční s terminálem, který mě ale hned odpálkoval se slovy, že nemá žádnou hotovost. Budeme se tudy za pár dní vracet, tak to pak zkusím ještě jednou. Do té doby snad s pěnězi vydržíme. Naše loď byla jako žihadlo: dlouhá a úzká s volanem v předu, odkud řídil maestro kapitán. A určitě to nebyla žádná sranda! Cestou jsme totiž projížděli docela drsné peřeje. Kdybych to nezažil, tak bych nevěřil, čeho je takováhle stará dřevěná loď schopná. Instiktivně jsem dělal náklony jako na kajaku, pokaždé když jsme z vracáku vjížděli do silného proudu. Motor řval, loď se kroutila a já jen žasnul. Po hodince krásného andrenalinu jsme přijeli do klidného městečka Muang Ngoi, kde se na nás hned vrhli naháněčky a zatáhli nás do bungalovu. Je docela pěkný, velký, s koupelnou se studenou vodou ale bez větráku. To tu prý nemají nikde, protože proud jde stejně jen od sedmi do desíti. Ubytovali jsme se a zašli do liduprázdné restaurace s výhledem na řeku. Je to tu tu dražší než v žracím ráji v Luang Prabang, ale pořád to jde. Maso je ale vyloženě drahé. Viděli jsme na ulici prodávat pečené krysy, to ale raději na chvilku budeme vegetariáni. Když jsme skoro hodinu čekali na jídlo, zahlédli jsme loď se Španěly, kteří, jak jsme se později dozvěděli, měli cestu ještě dobrodužnější, protože jim po cestě došel benzín. Večer nás do našeho bungalovu přišla navštívit kudlanka nábožná. Tu jsme ještě dokázali vyhnat. S tím, že nám pak celou noc běhaly pod střechou krysy, už se ale dělat nic nedalo.
PS: tuktuk na severní terminál Luang Prabang za 10.000kip a oba, loď Nong Khiaw - Muang Ngoi 20.000kip, bungalov 20.000kip na noc (usmlouvaný ze 30).

sobota 5.6.2010 - Koupání se slony

2010-06-15T01:51:00.001+02:00

Včera jsme při našem cyklovýletu do neznáma dokázali najít agenturu, se kterou jsme si na dnešek dohodli koupání se slony. Slíbili nám za 25USD na osobu hodinovou jízdu v koši, oběd a pak další jízdu (tentokrát za krkem slona bez koše a každý na svém) k vodě, kde by mělo proběhnout 40 minutové koupání. Za to všechno se mně cena zdála poměrně přiměřená, takže jsem Šárku překecal, že do toho půjdeme. Bylo to nakonec trochu komplikovanější, protože nás nejdřív chtěli ošidit a dát nám na koupání jen jednoho slona, pak chtěli koupání zkrátit, aby jsme se stihli vystřídat dvě party, nakonec prý ani oběd neměl být v ceně. Dohadování trochu zkazilo celkový zážitek, ale vše, co bylo domluvené jsme si nakonec vydupali. A jaké to tedy bylo? Úžasné! Za krk slona nás nechali sednout už při první jízdě, druhý z nás zatím seděl v koši, sám průvodce šel mezitím pěšky za námi. Slon poslušně ťapal naučenou cestou: potůčkem k řece, kousek proti proudu a vesnicí zpět. Naučili nás pokyn: "páj!", který při současném kopnutí slona za uši rozpohyboval kolos líným krokem vpřed. Ten jsme pak hojně používali, když slon zastavoval, aby žral trávu okolo cesty. Musím říct, že byl docela vybíravý a né všecho nakonec strčil do tlamy. Každý kokusek si navíc hezky oklepal od hlíny, připravil si krásné sousto, které pak za chůze spořádal. Slon prý nemá žaludek a tak musí pořád jíst. Vyfasovali jsme i trs banánů, který jsme mu ale celý dali hned na začátku. Dokázal pro něj natáhnout chobot až k nám ke koši na jeho hřbetě. Koupání bylo ještě lepší! Tentokrát jsme každý na svém slonu vyrazili stejnou cestou k řece. Došli jsme až na hloubku, kde skoro ani slon nestačil. Průvodci slony navíc pobízeli, aby ponořili hlavu pod vodu a ještě s ní cloumali ze strany na stranu, aby i nás marně se držící jeho krku pěkně vykoupali. Bylo to jako rodeo. Neskutečná sranda. Občas jsme chtě nechtě nechali "vyhodit ze sedla" a museli jsme zpátky ke slonovi doplavat. Vlezl jsem si pak k Šárce a zkusili jsme zkortit slona ve dvou. Když už se nám zdálo, že to slony (narozdíl od nás) už moc nebaví a průvodci je museli nutit tím, že je pod vodou začali bodat bambusovou tyčí, řekli jsme raději, že nám to stačí a jeli jsme zpátky. Byl to opravdu zážitek! Sloni jsou krásná zvířata, i když mají tvrdou kůži, chlupy jako hřebíky a ze hřbetu máte pocit, že koukáte Shrekovi za krk. Byli jsme rádi, že jsme to zkusili, třeba jsme měli šanci něco takového zažít během naší cesty naposledy. Na večeři jsme zase skočili k nočnímu trhu. Cestou zpět jsem zkusil vybrat peníze ze dvou různých bankomatů BCEL, ale bez úspěchu. Navíc se bankomat tvářil, jako že vše proběhlo, jak mělo: hučel, jako když připravuje peníze, poděkoval, za využití jeho služeb, ale žádné peníze mi nedal. Doufám, že si je nestrhl z účtu. Zítra odjiždíme do zapadlejších oblastí severního Laosu, kde věci jako bankomat neznají, takže budeme muset sáhnout hloubš do naší železné dolarové rezervy. Chtěli jsme ještě večer koupit lístky na autobus do Nong Khiaw, ale kluk z cestovní agentury právě zavíral mříž a než by znovu otevíral krámek, aby nám prodal lístek za 60.000kip, raději nám prozradil tajemství, že ho zítra na autobusáku koupíme za 40.000kip. Cestou domů nám podivný týpek na silnici nabízel opium. Šárku zajímalo, kolik by mohlo stát a zeptala se na cenu. To ale neměla dělat, protože se chlápek stal dost neodbytný, že jsme před ním skoro museli utéct. Zítra vstáváme v půl sedmý, aby jsme stihli bus v osm. Balení po 5 nocích v guestouse šlo dost ztuha.
PS: Zatímco já jsem dopoledne psal na terase s výhledem na Phou Si deník, odskočila si Šárka k holiči. Byla hned zpátky, takže jsem si ani nebyl jistý, jestli je ostříhaná nebo ne. Prý se s ní kadeřnice moc nepárala. Zarovnala konečky, sestřihla ofinu a za 7 minut (a za 15000kip) byla Šárka hotová. Moc jí to sluší, ale v Asii už se raději sříhat nenechá.
PS: zatím skoro každý den k ránu nebo během dopoledne sprchlo, dnes bylo poprvé celý den hezky. Doufáme, že to tak ještě pár dní vydrží. V Laosu totiž začalo období dešťů, které nás ale zatím zas moc neomezovalo. Co si tak vzpomínám, tak jen jeden den v Tad Lo a půlden tady v Luang Prabang.

pátek 4.6.2010 - Almužna pro mnichy, Xieng Thong, rýžové víno, Ban Donkeo, Watpa Pholphao

2010-06-14T01:09:00.001+02:00

Dnes jsme si přivstali (5:20), aby jsme viděli mnichy, kteří každé ráno chodí ulicemi Luang Prabang a od místních lidí dostávají do velkých plechových nádob pověšených přes rameno almužnu. Majitelka našeho guesthouse vstává každé ráno v půl páté a vaří pro mnichy sticky rice. Viděli jsme je, jak se mihli naší ulicí, běželi jsme za nimi až do ulice nočního marketu, ale tam už jsme jen viděli, jak se vracejí zpět do chrámů. Byl to hrozný fofr. Šli bosí ale svižným krokem, jen lehce zpomalili u lidí sedící s kastróli rýže na ulici, aby od každého dostali malou hrst. Vůbec se to nedalo fotit, protože bylo ještě docela šero. Mám z toho jen rozmazané oranžové postavy a zlost. Měli jsme si ještě o deset minut přivstát. Na odpoledne jsme si půjčili kola (i když jsou tu docela drahý) a vyrazili nejdřív do centra a pak na malý výlet za město. Ze všeho nejdřív jsme ale zajeli na polívku. Dva malí kluci se nám snažili prodat nějaké náramky a jiné suvenýry. Sedli si k nám ke stolu a hladově koukali, jak se my dva cpeme nudlemi. Šárka s nima rozjela obchod: náramek za drobné mince z různých zemí, které jsme vytřídili z naší nabité cestovní peněženky. Kluci si s nimi sice hráli, ale nic jiného než dolary, kipy a thajské bahty neuznávali. Včera jsme si už pár chrámů prošli a dneska jsme se jeli podívat na prý nejkrásnější s nich: Xieng Thong na severním výběžku města, který je chrámy přímo nabitý. Mají tu jeden vedle druhého. Při odpoledním výletu jsme chtěli zajet až k Tad Sae - další vodopády. Jsou trochu blíž než Kuang Si, ale prý zrovna bez vody. Hlavně jsme se chtěli trochu projet a zjistit, za kolik by se okolo Luang Prabang dalo sehnat povození na slonech. Právě u Tad Sae by měl být jeden z mnoha elefant campů. Když jsme ale kousek za Luang Prabang najeli na prašnou cestu plnou náklaďáků, otočili jsme to raději hned zpět. Sice jsme poprvé užili naše roušky, které jsme si po vzoru Kambodžanů koupili už v Kratie, ale ani tak jízda na kole nebyla taková, jakou jsme si jí představovali. Zastavila nás cedulka s nápisem laosské rýžové víno a šipkou k baráčku, kde se na lehátku válel roztomilý děda žvatlající suverénní ale dost nesrozumitelnou angličtinou. Strávili jsme u něj skoro hodinu, ochutnali jsme víno, které sléval z hliněného džbánu plného rýžových slupek. Mezitím, co nám hadičkou odkapával vínko na doma, prohlídli jsme si jeho políčka rýže. Skoro všechna mu zatím ležela ladem, jen v jednom růžku pěstoval nahusto sazeničky, které pak rozsází do ostatích polí. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že sloužil u vojska v řízení letového provozu, takže je to další známý z oboru :-) Protože jsme toho dnes zatím moc neujeli, udělali jsme si cestou zpět odbočku do vesnice Ban Donkeo, kde jsme v malém altánku s vyhlídkou na krásné okolní kopce posvačili ovoce z trhu z Luang Prabang. Na něj se nám později otevřel pohled od zlatého chrámu Watpa Pholphao, který jsme zahlédli kdesi v lesích z vyhlídky Phu Si. Od Watpa Pholphao ale Luang Prabang skoro nebyl vidět, protože je neskutečně zarostlý stromy a palmami. Večer jsme zašli s Markem a Petrou na noční trh a dali spolu večeři. Ryba na grilu byla výborná pochoutka a sticky rice jak by smet. K tomu dvakrát Beerlao a jednou košt rýžového vína.
PS: Dnes jsem na chvilku pokecal se sousedem němcem, který v Luang Prabang zabíjí čas, aby se mohl za 14 dní vrátit do Indie. Tvrdil mi, že při příletu do Thajska neplatil žádné poplatky za víza. My jsme se přitom na oficiálních stránkách dočetli, že stojí v přepočtu 500Kč!
PS: Údaje za www.mzv.cz jsou často dost zastaralé. Určitě si informace ověřte i na jiných stránkách nebo cestovateských deníkách. Laos je tam popsaný jako velice nebezpečná země, protože tuším v roce 1997 došlo k několika přepadením autobusů s turisty. Od té doby je však cestování po Laosu bezpečné - tedy co se přepadení týče. Mnohem větší nebezpečí nyní představují samotní řidiči.

čtvrtek 3.6.2010 - Déšť, stopa Budhy, 3 chrámy

2010-06-13T01:11:00.000+02:00

Dnes půl dne propršelo a já byl tak trochu rád, protože byl čas na psaní deníku a emailů, které jsem pak šel poslat z internetcafé v naší ulici. Chtěl jsem si i utřídit fotky a překopírovat nějaké na flashku, ale jediný počítač s čtečkou byl zavirovaný (zase se mi skryly nějaké adresáře), tak se mi tu experimentovat s drahocennýma fotkama moc nechtělo. Když se odpoledne trochu vyčasilo, vyrazili jsme přes severní stranu kopce Phu Si, kde se nemusel platit vstup, je to tu snad ještě hezčí než na samotném vrcholu a mají tu vyšlápnutou stopu od Budhy. Nejdřív jsme obdivovalli asi 40cm pozlacený otisk, než jsme zjisitili, že skutečná stopa jako od sedmimílové boty je schovaná v domečku pod střechou a měří okolo dvou metrů. Obešli jsme si pak nějaké 3 waty (budhistické chrámy) blízko centra a zašli se podívat k řece. Viděli jsme jak přívozem vezou náklaďák s chudákem slonem, který se jim ani nevešel pod střechu lodě. Poptali jsme se tu i na loď do Nong Khiaw, která ale vyjde na dvojnásobek než autobus, tak si to ještě budeme muset rozmyslet, jestli za to fakt stojí. Došli jsme až na trh, kde jsme si opět dali rozchod. Já zůstal sedět na lavičce s výhledem na jeden chrám ve které zrovna zpívali mniši nějaké modlitby. Šárka vyrazila na trh doplňovat zásobu dárků pro vás pro všechny. Navečeřeli jsme se jako včera z jednoho vrchovatého talíře, dnes nám dokonce zbylo i něco domů. To co jsme už nemohli sníst jsme potají zabalili do palmového listu, ve kterém jsem přinesl maso na špejli. Do guesthouse dnes ráno přijeli dva Češi: Petra a Marek. Vyrazili ale hned ráno do deště na obhlídku města, tak jsme se jen domluvili, že pokecáme večer. Kolem desáté jsme jim zaklepali na dveře, ale byli pryč - asi na večeři ve městě, tak snad to vyjde zítra.
PS:Bus do Nong Khiaw má stát 60.000kip, loď vyjde na 120.000kip.

středa 2.6.2010 - Vodopády Kuang Si

2010-06-12T01:10:00.000+02:00

V šest hodin nás vzbudil naháněč z guesthouse, že jsme mu večer sebrali desky s tour a reklamou na ubytování a on je ihned pořebuje, protože jede nahánět turisty na autobusák. Alespoň jsme tak brzy vstali a vyrazili do města nakoupit snídani (pečivo v Luang Prabang: drahé a nic moc - vzpomínáme na Phnom Penh) a vyměnit peníze (v bance 1USD=8250kip). Já byl dneska nějaký nerudný, nevěděl jsem, co budeme dělat a na nic jsem se netěšil. Na blogu už dnes dojde zásoba příspěvků a měl bych něco napsat. Šárka ale byla hrozně akční a hned po snídani jsme vyrazili směrem k informacím v centru a po cestě zkoušeli sehnat tuktuk na výlet k vodopádům Kuang Si asi 30km na jih od města. První nám rychle slevil ze 200.000kip na 60.000kip za oba. Tak to se nám v Laosu ještě nestalo. Většinou natahují ceny jen o čtvrtku maximálně o půlku - ale na trojnásobek? My jsme ho ale zkusili ještě usmlouvat a to byla chyba. Mysleli jsme si, že jsme našli tu správnou cenovou hranici, ale s žádným jiným jsme se nedostali pod 120.000kip. Pobíhali jsme zmateně po ulicích, mávali na tuktuky, ale první úspěch se nám už zopakovat nepodařilo. Už to vypadalo beznadějně, ale narazili jsme na jednoho, který nám dal cenu 60.000kip, protože má domluvené další 3 pasažéry. Nakonec nás jelo sedm: tři Angličani, kteří snídali v restauraci a už ani nečekali, že se pro ně tuktuk vrátí a dvě naštvané Němky, které už přes půl hodiny jezdily s jiným tuktukem po městě hledajíc další zákazníky. Snaha ukecat na takhle velkou skupinu další slevu vyšla do prázdna. Řidič tvrdil, že stejně platí vše na tuktuk station. Jaký má ale tato stanice účel se nám zjistit nepodařilo. Pak už cesta probíhala víceméně příjemně, na vodopády jsme měli celkem čtyři a půl hodiny ... a bylo to málo. Nějaký čas jsme strávili u medvědího výběhu. Na začátku byli medvědi docela čilí a aktivní (jak Šárka dnes ráno), pak ale zalezli, jeden dokonce do medvědího hamaku, který tu mají pověšený. Skoro dvě hodiny jsme se koupali v nejnižším jezírku, kde plavala ohromná kláda, se kterou jsme si super zablbli. Dali jsme si tu grilovanou rybu s lepivou rýží koupenou u vstupu a donesenou až sem včetně dvou vychlazených lahví Beerlao. Mňááám! Zbylé dvě hodiny jsme strávili obcházením vyhlídek na vodopád - dalo se vylézt až úplně nahoru, odkud jsme zahlídli "tajnou" koupačku pod prvním stupněm vodopádu, o kterém nám básnil Kanaďan v Kambodži u jezera v Ban Lung. Koupalo se v něm asi 25 lidí, takže tajný přístup: "jděte zleva na vyhlídku na vrchol vodopádu a na konci dřevěných schodů zahněte za ceduli "no swim area", odkud projdete potokem na místo, které ještě nikdo nezná", asi prozrazen. I přes ty davy je to místo pořád krásné, trochu i proto, že je "zakázané". Pak už jsme běželi zpátky, ostatní už na nás netrpělivě čekali. Cestou zpět jsme pokecali s Němkama, které jsou také na cestě kolem světa. Oni to ale narozdíl od nás vzali přes Afriku (jih a kus jihozápadního pobřeží). Vyjde prý docela na draho, protože se tam nedá cestovat na vlastní pěst a 21 dní tour každou vyšlo na víc než 1000 euro. Na západ slunce jsme se zašli podívat na Phu Si - klášter na kopci uprostřed Luang Prabang. Prodávali tu ptáčky v malé klícce, které jsme měli nahoře vypustit a asi tím jako udělat dobrý skutek. Šárka na ně spustila, co je to za blbost, proč je vůbec chytají, abysme jim pak my dávali za peníze svobodu. Kdyby je oni nechytali, ptáčci by byli na svobodě pořád. Na večeři jsme zašli opět do bufetové ulice. Šárka za 10.000kip nabrala tak plný talíř, že jí až byla hanba, já za dalších 10.000kip zašel pro krásné kuřecí masíčko na špejli a najedli jsme se z toho oba. Šárka zase na chvilku zmizela v ulici s nočním trhem a já si mezitím trochu utřídil fotky ve foťáku. Jsem rád, že mě moc nenutí, abych chodil po trhu s ní, protože na to moc nejsem. Vždycky jí dám čas, ať se trochu nabaží a okoukne, co je zajímavého a za kolik. Já se pak přidám, když už má jasno a jde to ráz na ráz, takže se to dá přežít :-)
PS: Na pokoji nemají zapojený odpad od umyvadla a to kape přímo na podlahu a napříč koupelnou do odtoku od sprchy. Když si čistíte zuby, tak si vlastně skoro plivete na nohy. Tenhle guesthouse navíc není první, kde mají takovouhle vychytávku.
PS: Aby jste si nemysleli, že lepivá rýže je něco nepovedeného: je to místní specialita, trochu jiný typ rýže, který se na páře uvaří a tím se slepí. V restauraci jí podávají v krásných proutěných košíčkách s víkem a jí se jen tak rukama. Nám strašně zachutnala, tak si už jinou rýži než sticky rice nedáváme.

úterý 1.6.2010 - Vang Vieng - Luang Prabang (101km vzdušnou čárou, 224km po silnici, 6h 20min, nastoupáno 3.731m, naklesáno 3.656m)

2010-06-11T01:12:00.000+02:00

Jak vidět z údajů v titulku, byla to čerchmanská cesta! Tuktukem jsme dojeli na autbusák, kde nám odmítli prodat lístek na normální autobus, že mají jen dražší minivany a jestli chcememe jet autobusem, máme si počkat na silnici a mávnout na něj, až bude v půl dvanácté projíždět. Podvědomě jsme věřili více Lonely Planet, kde psali, že bus jede každou hodinu, zajíždí na autobusák, kde má pět minut pauzu. Byl tu s námi ještě jeden cestovatel, který šel raději čekat na silnici. My si zašli na nudlovou polívku a pak jen z dálky sledovali, jak autobus sedm minut před půl na silnici opravdu jen přibrzdil, kluk do něj naskočil, dveře se zavřely a autobus nám zmizel z dohledu. My jsme stihli jen spolknout jedno další sousto a pak začít přemýšlet, co teď. Nezbývalo než jít čekat na silnici a doufat, že dnes ještě nějaký další bus pojede. Naštěstí byl u silnice přístřešek (kde se dalo schovat před poledním sluníčkem). Další bus přijel lehce před polednem. Bylo třeba si trochu vyhádat cenu a pak si najít volné místo. Nakonec jsme si našli každý svojí dvousedačku naproti přes uličku, kde jsme se na tu dlouhou cestu hezky uvelebili a podávali si foťák podle toho, na které straně byl zrovna hezčí výhled. Za oknem se nám míjela zelená údolí posetá rýžovými políčky obklopená špičatými kopci. Autobus funěl do kopců a pak zase kvílely brzdy cestou z kopce. Řidič se s tím v serpentýnách moc nesral a já se bál, kde nás vyklopí, kór když začalo docela hustě pršet. Nic jiného, než koukat z okýnka se dělat nedalo. Číst ani psát nešlo, poslouchat MP3 taky ne. Nezbývalo než si přetrpět muziku z autobusu. V Luang Prabang na nás čekal jeden jediný nahaněč na guesthouse Phontida s čistými pokoji, WiFi (které prý občas nefunguje) a s terasou s výhledem na Phu Si - kopec uprostřed města s věžičkami malého chrámu. WiFi zrovna fungovalo, a tak jsme se rozhodli nic dalšího nehledat a zůstali jsme tu. Po dlouhé cestě jsme byli pěkně utahaní až mrtví. Šárka ožila až při procházce do centra cestou přes krásný noční trh, já až u vegetariánského buffetu typu "tumáš talíř - nalož si kolik chceš" za krásných 8.000kip. Tady se nám asi bude líbit.
PS: Local bus Vang Vieng - Luang Prabang 70.000kip/os. Začali ale na 90 tisících - nebrat, smluvat! Guesthouse Phontida 50.000kip za pokoj, začali na 60 tisících - smlouvat, smlouvat. Zdá se, že čím víc na sever, tím častěji je to možné.

pondělí 31.5.2010 - Západní kolečko aneb rally na motorce

2010-06-10T01:12:00.000+02:00

Dnes jsme si i tady ve Vang Vieng užili trochu toho méně profláklého. Půjčili jsme si motorku a objeli asi 30km kolečko okolo jeskyň a malých vesniček za řekou na západ od Vang Vieng. Potkali jsme tu jen jeden další pár na motorce - ovšem na krásné terénní mašině, která tu opravdu není od věci. Nemluvě o dvou brodech, které na ní mohli projet a neplatit za přejezd přes most. Cesta byla na dosti místech dost rozbahněná, plná louží a kluzkých kamenů. O to víc se nám to líbilo. Válec při průjezdu hlubší louží vždy zasyčel, ještě že jsme měli na pneumatikách docela dobré drapáky a nezahrabali jsme se uprostřed nějaké louže. A to jsme to chtěli u prvního mostu za 10.000kip otočit, že se pojedeme raději podívat jinam. Ukecali jsme to ale na 5.000kip, a když jsme pak jeli přes další placený most, bez ptaní na cenu jsme rovnou podali pětitisícovku. V jedné pidihospůdce u cesty jsme si dali nudlovou polívku (číňanku zalitou vařící vodou) a pokecali s jedním místním chlápkem. Dozvěděli jsme se, že spí v baráku za potokem a má pět krav. Nevíme, co je na tom ale pravdy, kýval nám totiž na všechno, na co jsme se ptali. Kolečko se dalo prodloužit zajížďkou po slepé cestě dál do hor, ale zůstali jsme před brodem (s dalším placeným mostem), kde jsme se raději vykoupali s partičkou místních dětí, kteří lezli po liáně na skálu a skákali do vody. V nosiči mezi nohama jsme měli zapíchnutý ananas, který jsme koupili ve stánku u cesty. Dva kluci si k němu čuchali a dělali, jako že slintají, jakou na něj mají chuť, že jsme jim kousek odřízli. Po chvilce si přišli půjčit nůž, aby se o něj mohli poděli s ostatními dětmi. Krásnou krajinou mezi (bohužel zatím prázdnými) rýžovými políčky jsme dojeli až k jeskyni Nana, kde jsme ukecali poloviční cenu bez lístku - to se nám v komunistickém Laosu ani Kambodži ještě nikdy nepodařilo. Dostali jsme vysokou zářivkovou svítilnu a vyrazili na průzkum jeskyně s říčkou, která se několikát přelézala přes položená prkna. Úplně sami jsme tu mohli obdivovat krápníkovou výzdobu včetně jednoho skoro spojeného stalagnátu. Výběrčí vstupného s domečkem naproti vchodu do jeskyně se pak s námi na chvilku zakecal a dal nám ochutnat jackfruit - takovou velkou bodlavou kouli, ze které se rýpe dužnina s většími peckami pravidelně rozloženými pod slupkou, ze které jdou hezky vyloupnout. Chuť byla trochu mdlá jen mírně nasládlá. Cestou zpět jsme koupili krásnou ručně tkanou šálu u jedné babičky s domečkem u cesty. Nechala se vyfotit u stavu pod stříškou před domečkem. Cenu jsme dohadovali nad papírem s nadepsanými číslovkami, ale jinak domluva byla dost těžká. Zaboha jsme z ní nedostali, jak dlouho takovou krásnou šálu tká. Volala svojí vnučku, která měla alespoň trochu umět číst, ale ani Šárka vyzbrojená laosským slovníkem v průvodci se s ní domluvit nedokázala. Vrácení motorky jsme (po včerejším zbytečném spěchu) raději domluvily na devátou hodinu, takže jsme měli čas se ještě jednou zajet podívat na začátek tubingu. Tam zrovna doznívala celodenní pařba mladých lidí. Pár uřvaných motajících se holek se s námi hned dalo družně do hovoru, pak naskákaly do vody a plavaly o hospodu dál. Já jsem si tu před setměním stihl zkusit jen jednu atrakci. Sjel jsem si jednu jízdu na lanovce z 4 metry vysoké rampy, která vypadala poměrně bezpečně, kdybych ale věděl, kde přesně se pustit. Přehlédl jsem totiž záraz v druhé třetitě lana, které mi v plné rychlosti vyškublo kladku z rukou a málem i s mými rameny. Udělal jsem nečekané salto vzad a nekontrolovaně spadl ze dvou metrů do vody. Nebyl to ale tak odstrašující zážitek, abych nechtěl zkusit ještě jednu z houpaček, na kterých by mě snad žádné nemilé překvapení nečekalo. Bylo už ale pozdě a houpačky už byly na noc uklizené. Když jsem zkusili alespoň vylézt na asi 6 metrovou rampu, byl jsem nakonec docela rád. Po tmě jsme dojeli zpět do Vang Vieng a vrátili motorku. Já vyrazil na laosskou hodinovou masáž, kde jsem si nechal rozmasírovat natažené vazy v ramenou, Šárka zatím provedla průzkum trhu - tedy obchůdků okolo hlavní ulice. Na večeři jsme zašli do restaurace jako včera. Já bych asi vydržel čumět na "Přátele" běžících na obrazovkách po celé hospodě, ale šli jsme se podívat po zábavě ve městě. QBar by asi bylo to správné místo, kdyby nám bylo dvacet a měli bysme už hodně rozchlastáno a rozhuleno. My jsme ale odsud utekli do mnohem klidnější hospody na kyblík whiscoly, za který tu holkám účtovali jen 10.000kip. Dali jsme tu i kulečník (Šárka mě opět vyklepla jako malýho kluka) a šli o hajan.
PS: Když jsme dnes snídali v našem guesthouse (osvědšené plněné bagety), přibrzdil u nás autobus a z něj na nás mávali naši známí Číňani. Posunky a artikulací jsme pokecali, že si dnes bereme motorku a zítra jedeme do Luang Prabang, oni prý dnes jedou do Vientiane. Vida jak si hezky rozumíme. Autobus zaburácel a naši kamarádi zmizeli v dáli.
PS: Na méně terénním začátku cesty na motorce nad námi Šárka držela deštník proti sluníčku, jak jsme to odkoukali u místních ve Vang Vieng. Bylo to docela dobré, ale jen do rychlosti okolo 20km/h a bez protivětru. Když fouklo víc, musela se s Šárka s deštníkem přetlačovat, tak jsme ho pak raději sbalili. V terénních částech se stejně musela držet obouma rukama, aby z motorky nespadla.

neděle 30.5.2010 - na kole k jeskyni Blue Lagoon

2010-06-09T11:11:00.000+02:00

Včera jsme šli brzy spát tak dnes, abysme něco stihli, dali jsme si budík už na 6:40. Šárka by ráda zašla na trh pro snídani, ale mě se vůbec nechtělo, navíc tu není, kde bysme jí snědli. Zašli jsme tedy do naší restaurace na čaj a obložené bagety. A byly výborné, zvláště Šárčina vajíčková. Za 10.000kip ani nebyly tak drahé. Zato půjčovny kol tu trochu podražily. 10.000kip jsme nemohli za živýho boha usmlouvat na míň, tak jsme si k tomu alespoň vyžebrali dvě zlevněné vody. Vůbec se tu nějak nedá nic usmlouvat, ani vody ani bagety na trhu, kde stojí stejně jako v restauraci v centru. Všichni si zarytě stojí za svými cenami a asi je ani nepotrestáte, že si od nich nic nekoupíte. Zajeli jsme se podívat k Organic Farm, kde by prý měl být začátek tubingu, kterým je Vang Vieng vyhlášené: na nafouknutých pneumatikách se tu jezdí asi 5km úsek řeky posetý restauracemi jako na Vltavě s největší koncentrací na začátku, kde by měly být i houpačky, skluzavky, lanovky a podobné věci na blbnutí. Cesta u organic Farm vedla přímo k vodě, ale žádná hospoda, žádná houpačka. Kde nic, tu nic. Ptali jsme se na farmě, ale těžko se nám vysvětlovalo, co vlastně hledáme. Už jsme z těch našich dnešních neúspěchů trochu rozladění. Nakonec jsme se dorozumněli, odbočku k tubingu jsme prý přejeli jen o 100m. Koupili jsme si tu alespoň předražený ale organický kozí sýr a vyrazili se podívat na tu jejich největší atrakci. Bylo tam ale prázdno, jen muzika z desítky hospod okolo vody se přeřvávala jako na pouti. Asi jsme tu moc brzy (11h), tak jsme si řekli, že se tu stavíme někdy jindy. Všimli jsme si, že v jedné hospodě dávají panáka zdarma. Poptali jsme se, jestli jako fakt, a dostali jsme Laolao s naloženou tarantulí. Možná to tu nebude tak špatný :-) Teď tu ale bylo mrtvo, tak jsme vyrazili na obhlídku jeskyň. Vrátili jsme se do Vang Vieng, zaplatili za přejezd přes most (Forigner pay!) a po kamenité cestě drkotali směrem k Blue Lagoon. Tak krásně poeticky se jmenuje jedna z nejznámějších jeskyní v okolí, kde jsme opět zaplatili vstup a přišli k hnědé říčce s piknikovacími přístřešky. Dali jsme koupačku a svačinku (bagetu s drahým organickým kozím sýrem a levnými cherry rajčátky) a vyrazili na obhlídku jeskyně. Na ceduli u vstupu psali, že je přístup do jeskyně zdarma, tak nevím, za co jsme to vlastně platili. Jeskyně ale byla úžasná: žádné chodníčky, za to spoustu krápníků, na které se dalo sáhnout (na jedny velké a staré jsme si dokonce zahrál ovčáci čtveráci). Hned po vstupu jste se ocitli v ohromném podzemním prostoru na dně kterého byla socha ležícího budhy. Dalo se jít ale mnohem dál. Měli jsme čelovky, protože světlo ze skalních průrev se posupně ztrácelo v dáli. Na konci bylo mělké hnědé jezýrko (podvod - žádná Blue Lagoon). Cestou zpět jsme dokonce málem zabloudili. Bylo to ale úžasný, ten ohromný prostor a nikde nikdo, jen slabé paprsky světla, ve kterých se rýsovaly krásné krápníky. V říčce před jeskyní jsme si ještě chvilku zablbli na houpačce pověšené na stromu a pak museli pelášit zpět, aby jsme do šesti vrátili kola, protože jinak si prý tady hrajou na velký pokuty. Potkali jsme tu naše známé Číňany, kteří nás přemlouvali, ať ještě chvilku zůstaneme. Zítra si musíme domluvit pozdější vrácení, v šest hodin je opravdu trošku brzy. Cesta zpět mezi krásnými kopečky zbarvenými do žluta podvečerním světlem byla bohužel trochu ve spěchu. K večeři jsme dali rybu - výbornou, pěkně mastnou, takže asi ne moc dietní a pak zašli do reggae baru na Laolao s colou, které tu mixují do půllitrových kyblíků. Od stolu od vedle nám nabídli rozhuleného jointa, ale asi bych se po něm dnes po, takže jsem s díky odmítl. Teď si vzpomínám, že měly být ve Vang Vieng k dostání i houbičky - nikde jsme je ale nepotkali a ani nevím, jestli bysme měli odvahu je tu zkusit.

PS: Když nám o Vang Vieng básnil kanaďan u jezera v Ban Lung, hrozně jsem se sem těšil. Říčku, po které se mělo jezdit na pneumatice, jsem si představil hezky v soutězce s krásně modrou vodou, počáteční atrakce v zeléném zařízlém údolí, ale přivítalo nás jen zabahněné staveniště, hnědá řeka a namačkané hospody vedle široké líně tekoucí řeky. Po našem dlouhém cestování si připadám, že se vždycky na něco těším a pak bývám akorát zklamaný a naopak vzpomínám na to, jak to bylo před tím někde jinde krásný. Těším se na něco dalšího, ale bojím se, abych zase nebyl zklamaný. Bude to asi cestovatelská únava, která se u nás nejvíc projevuje v nejprofláklejchších místech plných mladých cestovatelů - frajírků a krasavic, jako je Vang Vieng. Tohle už nějak nemáme zapotřebí. Jinak okolí je tu překrásné. Teď se těšíme na zapomenuté kopečky severního Laosu, kam postupně směřujeme.

sobota 29.5.2010 - Vientiane - Vang Vieng

2010-06-09T06:10:00.000+02:00

Ani nevím, jestli jsme v noci alespoň chvilku spali nebo ne, ale ani jsme se nenadáli, bylo 6 hodin ráno a vykopli nás na autobusáku, kde nás hned naháněl tuktuk do centra za 15.000kip na osobu. Byli jsme rozespalí, nevěděli co si počít a tak dlouho jsme váhali, až nám tuktuk se spoustou dalších místních ujel. Přemýšleli jsme, co tu vlastně budeme dělat. Nakonec se objevil tuktukář s cenou 10 tisíc. I s tím jsme váhali. Pořád nás popoháněl, a když jsme se konečně rozhoupali, tak jsme zjistili, že už má tuktuk skoro plný a ostatní už nějakou chvilku čekají, až nastoupíme i my. Nechali jsme se odvézt na autobus do Vang Vieng, abysme zjistili, že ten, co odjíždí v sedm, nám odjel před nosem. Naštěstí na nás někdo zavolal, že ještě stojí na kraji autobusáku, kde jsme ho doběhli. Hned na začátek jsme se pohádali o cenu, která měla podle řidiče být 30.000kip za oba, ale výběrčí najednou chtěl třicet tisíc za každého, prý se asi řidič spletl. V průvodci byla cena 1,5USD, což by odpovídalo naší ceně. Služby pro místní (jako tenhle bus s větráky místo klimatizace) za tři roky snad tak nepodraží jako běžně služby pro turisty. Odmítali jsme zaplatit a koukali, kolik platí ostatní, ale v těch jejich penězích kde tisícovky, dvoutisícovky a desetitisícovky vypadají skoro stejně jsme nic nevykoukali. Hádali jsme se tak dlouho, až nám přišel jeden Francouz vysvětlit, že to opravdu stojí 30 tisíc za jednoho. Má tu kamaráda z Vientiane, kterému můžeme věřit. Hrozný, jak si s nima pořád nerozumíme, pořád se o něco hádáme. Navíc jim podvědomě nevěříme, protože většina z nich se nás snaží více či méně natáhnout. Francouze jsme využili ještě jednou, když autobus zničeho nic zastavil uprostřed cesty, všichni začali vystupovat a vynášet všechny svoje věci. Prý nějaká prucha na brzdách, se kterou by to bylo v kopcích okolo Vang Vieng nebezpečné. Čekali jsme tedy na náhradu u jednoho baráku ve vsi, kam nás nechali alespoň odskočit na záchod. Uvnitř to vypadalo, jako v penzionu Mario, když jsme do něj poprvé vkročili, ne-li ještě hůř. Mezitím ostatní cestující odjížděli pickupy, kteří tu zastavovali na pomoc. Do třetího jsme se vešli i my - tedy jen Šárka, já jsem zůstal stát vzádu na plošince. Rukama jsme se musel pevně držet zahrádky, ale zase jsem měl z venku rozhled na cestu a krásné okolí. Pickup nám přibrzdil u přistávací dráhy, kterou jsme přešli napříč a byli jsme v centru Vang Vieng. Vybrali jsme si guesthouse s malým pokojem ale s výhledem na krásné vápencové homole, které se za řekou vypínají do výšky. Krása! K obědu Šárka zkusila neznámé Pad Tai. Z číšníka jsme zaboha nedostali, co že to je za jídlo. Jediné, co nám odkýval, že je k tomu dobrá rýže. Dali jsme tedy Pad Tai s rýží, aby jsme pak zjisitili, že to jsou vlastně nudle a žádná příloha k tomu samozřejmě není potřeba. K čemu je tu takovýhle číšník! Odpoledne jsme se pěšky zašli podívat do jeskyně Tham Chang, kde zaplatíte už za přístupovou cestu a pak po vás ještě chtějí nehorázných 15.000kip za vstup do jeskyně. Uspokojili jsme se tedy s koupáním v říčce vytékající z úpatí skály. Byla krásně čistá ale pěkně studená (taková normální, pro nás ale dost nezvyk). Dalo se vplavat asi 10m do jeskyně, kde vodu krásně prosvětlovala další průrva ve skále. Šárka musela do vody v šatech, protože bikiny se tu prý nenosí. Bylo tu příliš mnoho místních a příliš málo turistů, a my nechtěli pohoršovat. Zakecali jsme se tu s nějakými Finy a jedním čínským párem, tak jsem si trochu obnovil svojí mnohojazyčnou větu. Byl jsem potěšen, že mně i Číňani rozumněli a věřte, že říct něco čínsky tak, aby vám rozumněli není vůbec sranda. Cestou domů jsem dostal ohromnou chuť na hamburger a musel jsem si ho v jedné restauraci po cestě prostě dát. Byl výborný. Dostal jsem i hrst hranolek s kečupem jaku v mekáči. Pak jsme si na ulici dali palačinku s banánem a čokoládou, a pak už jsem pospíchal domů na záchod a bylo to tak tak. No hlavně, že střívko vydrželo celou cestu z Pakse. Dám si Smectu a budu se zítra v jídle trochu krotit.
PS: i v Laosu (před tím v Brazílii) jsme v turistikých kancelářích zahlédli české horolezecké úvazky Rock Empire - jak se dostaly až sem? To jsou panečku obchodníci :-)
PS: palačinky tu dělají z těsta, které spíš připomíná těsto na langoše. Nejdřív ho rozválí a pak natahují až do potřebné velikosti než ho hodí na lehce pomaštěný železný plát vytápěný buď plynem nebo jen tak dřevěným uhlím.
PS: přístupová cesta k jeskyni stála přijatelné 2.000kip za osobu. Ubytování v Nazim Guesthouse ukecané na 50.000kip za pokoj.

pátek 28.5.2010 - Motorkářský deník 7. den: Tad Yuang - Pakse, noční bus do Vientiane (40km, 1h + 663km, 10h)

2010-06-07T01:34:00.002+02:00

Dopoledne jsme se vrátili do Pakse a omrkli autobusák na naší další cestu na sever. Cena jízdenky lehátkového autobusu do Vientiane koupená přímo tady bohužel není nižší, než za kolik jí nabízejí v guesthousech nebo v hotelech. Váhali jsme, jestli si jí tu tedy koupit, když k ní nebude zdarma transport od hotelu. Navíc pořád váháme jestli nejetet do Sawannakhet na treehouse a gibony. Mají tam totiž atrakci v džungli, kdy žijete v domě v koruně stromů, pohybujete se po visutých chodníčkách nebo sjíždíte po laně. Navíc kolem žijí giboni, kteří se dají s trochou štěstí pozorovat. Tři roky starý článek z internetu, který nás na tuhle atrakci nalákal, zmiňoval cenu 100EUR/os za dvě noci, což bysme ještě byli (se skřípajícími zuby)ochotní zaplatit, ale nemáme nic zarezervované a nevíme, jestli to třeba od té doby (jako všechno ostatní) dvakrát nepodražilo.Jak jsme tak prohlíželi autobus, zalíbila se nám nejprostornější místa vlevo vpředu a rozhodli jsme se raději hned místenky koupit. Na gibony se pojedem podívat někdy příště. Ráno jsem sice měl lehký průjem, ale snad to bylo jen z včerejšího večerního popíjení. Zazdil jsem to dvěmi černými tabletkami a doufal, že noční přejezd přežiju. Vrátili jsme motorku (ani jí nepřišli zkontrolovat, stačilo vrátit klíčky), batohy jsme zatím nechali v úschovně a vyrazili na oběd a na levný internet (5.000kip/h - zatím nejlevnějí v Laosu). Z emailu od Zuzky jsme se dozvěděli, že máme zlato v MS v hokeji. Úplně nás to tu minulo. Taková škoda, že jsme pryč a že jsme zrovna byli úplně mimo internet. V Austrálii jsme olympiádu docela sledovali a zrovna hokej nedopadl nic moc. Taky jsme konečně koupili letenky na návrat do Singapuru. Šárka hledáním všech možných variant posledně strávila tři hodiny. Rozhodovali jsme se mezi nejlevnější letenkou z Chiang Mai (severní Thajsko) na Puket (to by ale znamenalo zapatit 500kč víza do Thajska a delší přejezdy autobusama do Singapuru) a trochu dražším letem z Vientiane do Kuala Lumpur. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, dva týdny si ještě užít sever Laosu a pak zbylé dva týdny jih Malaisie a Singapuru. Letenky jsem zaplatil kartou na internetu přímo v internetcafé a mám trochu strach, aby mi teď nezačaly z účtu utíkat peníze. Doteď se mi vždy dařilo platit kartou v prohlížeči v mobilu připojeném na internet přes WiFi - což mi příjde jako mnohem bezpečnější způsob než ťukat číslo karty do bůhvíjakmoc zavirovaného veřejného počítače. Zase jsme na internetu vytuhli tak dlouho, že jsme pak tak tak stihli večeři a Šárka i sprchu. V hotelu, odkud jsme měli půjčenou motorku totiž nabízejí sprchu za 10.000kip. Je to docela dost, tak jsme přemýšleli, jak na ně vyzrát. Odpoledne si Šárka všimla prázdných otevřených pokojů se sprchou. Ty už teď ale byly zavřené. Plán B: dostat se oba na jednu sprchu taky nevyšel. Šárka vyrazila s vysílačkou, že si sprchu zaplatí a mě pak navede, kam mám za ní přijít. Sprcha ale byla hned za recepcí, kde se (jako by něco tušili) ujišťovali, jestli chce Šárka jen jednu sprchu. Když mi vysílačkou zavolala: "je to v pr..., prokoukli nás", tak jsem ani nezkoušel se tam nějak propašovat a budu holt do zítřka smrdět. Šárce zapomněli zapnout přímotop, takže měla sprchu studenou. Vůbec jí to nevadilo, ale ukecala na to slevu. Potkali jsme tu naše známé (Kanaďana s Francoukou) z Kratie, kteří teprve dnes dorazili do Pakse, protože se 10 dní "zadrhli" na Don Detu, jak se jim tam líbilo. Pokecali bysme víc, ale už na nás čekal tuktuk (typu sidekára), který nás za 10.000kipů odvezl na autobusák. V autobusu zatím nikdo nebyl, tak jsem si taky počkali venku pozorujíc frmol na nočním trhu. Šárce se ten mumraj hrozně líbí a párkrát do něj zaplula okouknout jídlo, ceny a koupit vodu na cestu. Povlečení na lehátkách v autobusu jsou docela humusová (ustlali jsme si vlastním prostěradlem), jinak je ale ležení docela komfortní, jen na mě trochu krátké. Navíc jsme si v jednom rohu přivázali malý batoh, takže jsme museli oba ležet trochu šikmo a trochu jsme se mačkali. Neumím si představit cestovat s úplně cizím člověkem.
PS: V bance jsme si dnes vyměnili alespoň 50 dolarů na kipy, protože podle výpisu z banky to vyjde výhodněji, než výběrem z bankomatu. Další vyměníme zítra ve Vientiane, kde snad budou mít ještě lepší kurz.

čtvrtek 27.5.2010 - Motorkářský deník 6. den: Paksong - Tad Yuang, Tad Fane (11km)

2010-06-06T01:32:00.000+02:00

Ráno si Šárka zkusila na dvorku našeho guesthouse trochu zajezdit na motorce, docela jí to šlo, ale na trh jsem jí stejně raději odvezl já. Koupila mimo jiné ovoce, které jsme zatím neznali a ani nevíme, jak se jmenuje - takové kuličky s tenkou slupkou a dužninou chuti rybízu a grepu. Po snídani jsme se sbalili a popojeli 10km k Tad Yuang, kde jsme se ubytovali v guesthouse Sabaidy kousek za odbočkou k vodopádům. Měli krásný pokoj i s balkónem, ale neměli od něj klíče. Nevěřili jsme jejich "OK, no lock, no problem" a raději vzali jiný pokoj, který jsme si dokázali zamknout. Jestli ten lepší bude večer volný, tak si do něj možná přelezeme. Tad Yuang není moc vysoký, ale je moc krásný a padá do údolí s hustou džunglí bující ve vodním oparu z vodopádu. Na cestičce, která vede pod něj je několik vyhlídek - nejkrásnější je z kopečku stojícím uprostřed údolí přímo proti vodopádu. Je tu i altánek, kde jsme si dali čerstvé "bavorské vdolečky" z trhu. Byli jsme tu skoro sami, jen Thip, Zee, Cat, Bee, Noy a Vilaysone - partička Laosanek se s námi chtěla vyfotit. Pak tu ale začalo být poměrně husto, prý sem rádi jezdí bohatí Thajci, tak jsme vyrazili hledat pěší cestičku k druhému vodopádu Tad Fane popsanou velice vágně v průvodci Lonely Planet. Začínat měla za záchody, tam ale žádná stezka nebyla. Spíš už tam nebyly záchody, protože nás posílali na druhou stranu někam mezi kávové plantáže s tím, že tam stějně turisti bez průvodce snadno zabloudí. I my jsme se ztratili. Byla to ale hezká procházka, došli jsme až na nějakou silnici, pak k nějakému potůčku, a až když jsme se vkradli k někomu na zahradu, kde cesta končila, vrátili jsme se zpátky a raději k vodopádu přejeli po silnici na motorce. Cestou se nás snažili odchytit na dvě placená parkoviště, my ale tvrdili, že jedeme k resortu Tad Fane, tak nás nechali dojet až na vyhlídku, kde jsme motorku zaparkovali u stromu a šli hledat údajné další dvě vyhlídky. Doprava prudce a kluzce dolů jsme po pěti minutách došli pod průsek lesa, odkud bylo možné dohlédnout až dolů do hluboké půlkruhové propasti, do které z výšky přes 120m padají dva oddělené vodopády. Nebyla to bůhví jaká vyhlídka - spíš jen taková vyšlapaná cestička mezi keříky, ale o to působivější byla neskutečná hloubka propasti, která se odsud zdála být takřka nekonečná až se z toho točila hlava. Vylezli jsme zpět k vyhlídce u resortu (pro většinu turistů jedinou, kterou navštíví) a vydali se doleva hledat druhou, která by měla být u hrany vodopádu. Po 5 minutách to Šárka vzdala, ale já za dalších snad 10 minut došel až k hraně, odkud byl vidět jen začátek jednoho vodopádu. Čekal jsem víc. Pohled do propasti byl pěkný, ale předchozí vyhlídka byla mnohem působivější. Bohužel jsem už vyplácal všechny akumulátory, které jsem si na 6 dní vzal, takže ani na jedny se mi nepodařilo vyhlídku vyfotit. Jediný úlovek z toho místa mám uložený bod v GPSce :-) Starší akumulátory už ve foťáku vůbec nevydrží, asi dostaly po cestě dost zabrat. Mezitím přijeli dva ohromné autobusy Thajců, kteří ale vyběhli jen na vyhlídku k resortu, zpátky ke stánkům se suvenýry a brzy odfčely pryč. My jsme si tu ještě dali večeři u stolku z pokrouceného kmene stromu, svítilo na nás podvečerní sluníčko, byl tu klid a moc příjemně. Dali jsme si mleté maso "lao style" a zapomněli, že to mimo jiné znamená, že bude pěkně pálivé. Chladili jsme si jazyky v nudlových polévkách, které jsme k tomu dostali. Vzpomínal jsem na polívky, na kterých jsme ujížděli s Pínem v Číně. S těmi, co mají tady se to nedá srovnat. Nevím proč, ale málokdy mi tu polévka vyloženě chutná. Mívají pro mě takovou divnou pachuť nebo jsou nakyslé. Nejlepší zatím byla v Ban Lung a druhá nejlepší asi tady u Tad Fane. Vrátili jsme se do guesthouse a na večer zašli do restaurace na pivko a hlavně psát deníky. Jsou tu moc hodní, motorku nám na noc schovají dovnitř. Dali nám ochutnat Laolao pálenku s naloženým kořenem a asi vylouhovanými včelami - byla hezky sladká a moc dobrá. Ptali jsme se, jestli taky koukají na thajskou televizi a oni to pochopili tak, že to chceme přepnout a pustili nějaké cartoon kanál, kde zrovna běžela Doba ledová 3. Pořád jsem pokukoval po televizi a ani po třech Laolao a dvou Beerlao mi nějak nešelo psát deník. Kecali jsme s klukem, který se prý taky učí anglicky teprve 3 měsíce a přitom mluví opravdu krásně. Tak nevím, jestli tu 3 měsíce neříkají všichni. Chodí do školy do Lak 35 a z Lak 40, kde bydlí, ho vozí sestra na motorce. Zajímavé, že tu mají vesnice pojmenované podle počtu kilometrů z Pakse. Zítra do dvanácti hodin se musíme vrátit do Pakse, tak jsme vyrazili rozumně na kutě, ať ráno dokážeme brzy vstát.
PS: U stánků u Tat Juang si Šárka koupila lehkou košilku se slonem, do které se hned na první pohled zamilovala, ale zaboha se nám nepodařilo usmlouvat rozumnou cenu. Tak jsme si za to alespoň vyžebrali ochutnávku smradlavého masa sušeného na sluníčku, které ve stánku také prodávali. Na pohled působilo dost odpudivě. Paní nám ale dva kousky ohřála na ohni a byly opravdu výborné!

středa 26.5.2010 - Motorkářský deník 5. den: Tad Hua Khon - Paksong (85km, 4h)

2010-06-05T01:09:00.002+02:00

Dneska nás čekala ta správná motorkářská divočina na nejodlehejší silnici našeho okruhu. Začalo to už ráno, když jsme se snažili najít nedaleký vodopád Tad Feak. Po silnici směrem zpět na Sekong jsme jeli asi 3km a pak zahnuli na prašnou cestu, která si nás hezky povodila a vyplivla zpět na hlavní silnici asi 150m od odbočky na Tat Hua Khon. Tad Faek asi nebude nijak výjimečný, tak jsme se rozhodli tu zmateně netápat a vyrazit rovnou dál. Dotankovali jsme za 10.000kip (něco málo přes litr) užili si posledních asi 7km asfaltové silnice a v Ban Bengkhua Kham sjeli na prašnou blátivou cestu divokou džunglí. Projížděli jsme chudými vesničkami, ve kterých neměli ani satelity :-) Oni tu totiž neměli ani elektriku a asi ani žádné generátory. Potkávali jsme děti na kolech a když jsme zastavili u dvou holek, abysme jim dali dárek (dvě malá mýdla z hotelu), s jekotem od nás utíkaly. Zvědavost ale zvítězila nad jejich strachem a pro dárečky se vrátily. Dokonce se zdálo, že pochopilly, že jsou to mýdla a věděly k čemu slouží. Po 16km blátivé cesty, po třech mostech a prudkém kluzkém stoupání (dobrý orientační bod) jsme objevili vyhlídku na první vodopád. Chtěli jsme si u něj dát svačinku, ale z cesty nebyl moc dobře vidět a hlavně nebylo si kde sednout. Objevili jsme odbočku, která vedla blíž, chvilku jsme se na ní motali s motorkou, pak i pěšky a nakonec raději popojeli další 2km k vodopádu Katamtok. Nebyl vůbec značený, ale dva domorodci pracující u cesty na nás zavolali, abysme odbočku nepřejeli. A to by byla škoda, protože vodopád je to opravdu nádherný - minimálně 100m vysoký padající do údolí na kameny o které se tříští a hlasitě burácí. Laos je prý země vodopádů a tenhle kousek se jim opravdu povedl. Dva domorodci (asi otec se synem), jak jsme z posunků pochopili, si tu na vyhlídce na vodopád staví dům. Jestli jen pro sebe nebo guesthouse pro turisty nevíme, ale místo je to opravdu exkluzivní. My jsme si tu dali banánovou svačinku a dojedli poslední mastné pečivo koupené v Sekongu, které chutnalo úplně jako bavorské vdolečky. Snad je ještě někde objevíme, protože byly opravdu výborné. A vyrazili jsme dál. Jeli jsme jako připosraní, protože to občas dost klouzalo. Ještě že už neprší. Cesta ubíhala pomalu a benzín v nádrži naopak docela rychle. Díky bohu za ranní dotankovaný litřík. I tak jsme měli obavy, jestli do Paksongu s takovou spotřebou dojedeme. S úlevou jsme v jedné zatáčce před malou vesnicí zahlédli babku sedící před barákem s velkým kanistrem benzínu, ze kterého nám za 10.000kip trochu ucmrndla do nádrže. Dojela nás známá banda šesti kluků, kteří na tom byli s benzínem ještě hůř, tak babce udělali pořádný kšeft. S nimi jsme pak i zastavili na nudlovou polévku v restauraci u cesty. Bylo už docela pozdě, do Paksongu daleko, tak jsme se ve vesnici poptali na "homestay" - prý výraz, kterému by měli rozumnět. Znamená noc a strava ve vesnici u domorodců v jejich domku. Tady se ale jen smáli a tupě čuměli, tak jsme raději kopli do vrtule a letěli dál. Začala být docela zima, takže jsme si oblékli mikini a došlo i na dlouhé nohavice a dokonce i na goretexky. Tahle nabalení jsme byli naposledy v Austrálii na vrcholu Mt Warning. Opravdu vymrzlí jsme zastavili u prvního guesthousu v Paksongu a ukecali slevu na 50.000kip. Nedalo nám to ale, a vyrazili jsme se poohlídnout po dvou dalších zapadlých guesthousech, na které tu nebyly žádné šipky a museli jsme cestu k nim vyzjistit od místních. První vypadal hezky, jen v pokoji a hlavně v koupelně po podlaze lezly stovky malých černých broučků. Když je Šárka ukazovala pikolíkovi se slovy: "Pojď sem, podívej se, v tomhle mám spát?", on se jen smál a pár broučků zašlápl, jako že to snad není problém. Zůstali jsme v pokoji v posledním guesthouse, který byl nejhezčí (měl okna a neměl broučky), za který jsme byli ochotní zaplatit 70 tisíc. Dali jsme si horkou sprchu (za poslední měsíc jsme zapomněli, k čemu je horká voda dobrá) a zašli na večeři do hospody naproti. Seděli jsme v mikinách a v bundách - jsme totiž v nadmořské výšce 1270m, je tu pohých 22°C a my jsme z motoky pořád pěkn 83; vymrlzí. Večer jsem si do excelu doťukal finance a udělal nějaké statistiky, ze kterých jsou asi nejzajímavější následující výsledky:
- V Austrálii byla víc než půlka výdajů doprava (prodělek na autu + benzín)
- Denní výdaje na jídlo byly nakonec v Austrálii díky Šárčinným akčním cenám nižší než na Novém Zélandu a podobné jako za jídlo z trhu a v restauracích v Kambodži. Laos je zatím trochu levnější.
- Denními výdaji za vstupné zatím vede (s trojnásobkem oproti Austrálii nebo Novému Zélandu) Kambodža. V Laosu jsme zatím nezaplatili skoro nic.
- Přestože jsme na Novém Zélandu spali skoro pořád v autě, občas v hutech na trekách a jen zcela výjimečně v hostelech, tak náklady na ubytování dosáhly 25% celkových nákladů
- Celkové denní náklady na Novém Zélandu jsou podobné jako v Kambodži nebo v Laosu. Tam jsme ale žili jako cikáni, tady si žijeme jako páni. Velké zásluhy na tom má naše zlatá zelená Barunka, díky které jsme za dopravu utratili podobně jako za autobusy v Asii.
- Austrálie vyšla o dost dráž. Denní náklady tu byly o 60% vyšší. Za to ovšem může drahá doprava (velké vzdálenosti, "smůla" při prodeji Plechovky)
Do nákladů zatím nemáme započítané platby kartou, kterých ale tolik nebylo. Taky zatím nemám statistiky z Jižní Ameriky, Velikonočního ostrova a Tahiti.

úterý 25.5.2010 - Motorkářský deník 4. den: Tad Lo - Tad Hua Khon (105km)

2010-06-04T01:09:00.004+02:00

Probudili jsme se do úplného azůra, ale brzy se obloha zase zatáhla a začalo pršet. Vypadalo to ale líp než včera, budou to snad jen přeháňky, tak jsme po snídani odvážně vyrazili dál. U benzínky jsme dotankovali plnou (ženská znaleckým okem jukla do nádrže a nastavila na stojanu cenu 20.000kip) a vyrazili vzhůru k vesničce Ban Kok Phung Tai, kde žijí lidé z kmene Katu. Při příjezdu se zase rozpršelo, tak jsme se po rozbahněné cestě jeli rychle schovat do nové knihovny, kde jsme listujíc francouzským Tintinem přečkali přeháňku. Správce knihovny nám nabídl, že nás provede vesnicí. Na to, že studoval angličtinu jen 3 měsíce, mluvil krásně. Pak mu prý zemřel otec a na další studium už nebyly peníze. Vesnička tu žije svým běžným životem. Po zablácených cestách pobíhají nahé bosé děti, mezi nimi se válí prasata, chlapi i ženský pokuřují z babusových dýmek tabák s cukrovou třtinou. Domečky jsou ale jinak pěkné, žádné rozbořené barabizny. V 3;tšinu informací, které jsme od našeho průvodce dostaly, bylo kolik rodin bydlí v kterém domě nebo kolik má který muž manželek. Pěstují tu rýži a kávu. Většinou vysokou robustu, která je dva a půlkrát levnější než lepší ale nižší arabica. Koukají na thajskou televizi, a prý ani neumí laossky. Rakve tesají do kmene stromu a popisují je ještě před tím, než chudák neboštík skutečně umře. Chudí jedí pouze rýži se solí a chili papričkami, které rostou okolo políček. Ukázal nám i svůj dům a my se drze vnutili na návštěvu. Probudili jsme jeho sestru, která spala v "místnosti" hned u vchodu. Zpozarohu na nás vykukoval asi dědeček a sledoval, jak si prohlížíme jejich bambusovou dýmku. Prohlídka vesnice se nám moc líbila (viděli jsme i jak vypadají stromy ovoce, které tu už známe a rádi si ho na trhu kupujeme), tak jsme našemu průvodci nechali i menší dýško, přestože si sám o žádné peníze neřekl. Už; tu na něj čekala dodávka s dalšími turisty, se kterými se hned vydal na další kolečko, tak nevíme, jestli to opravdu dělá zdarma. Cestou dál jsme se stavili v Sekongu na poště a na trhu, kde nám z našich vlastních banánů za pár peněz umixovali shake. Jinak totiž míchali jen nápoje z prášku. To se nám docela hodilo. Vezli jsme si totiž v našem košíku rovnou dva trsy banánů, které Šárka nechtěně usmlouvala, jak si s prodavačkou u silnice nerozumněla. Cenu tři tisíce za trs chtěla ukecat na dva tisíce, což ale prodavačka pochopila tak, že chce Šárka za tři tisíce trsy dva. S bolavými zády z dlouhé cesty jsme přijeli k vodopádům Tat Hua Khon a ubytovali se v bungalovu za 50.000kipů, tedy víc než 3x dráž než v Tad Lo. Nebyl ale prostor ke smlouvání, protože široko daleko žádné jiné ubytování není a těch 125kč za větší a mnohem čistější bungalov zase není tak moc. Byli jsme tu úplně sami, ale asi za hodinku dorazila i skupina šesti dalších motorkářů. Zašli jsme do jediné místní mírně předražené restaurace. Udělali nám ale tak dobré nudle, které zastínili i naše druhé jídlo: pečené kuře s rýži. Nejvtipnější jídlo na jídelním lístku byl Friend fried. Popíjeli jsme pivko a pak jsem skočil pro zbytek Laolao, které jsme si potají lili do pepsi z baru.
PS: malý kvíz na závěr: tipněte si, co v laosštině znamená slovo "tad" :-)

pondělí 24.5.2010 - Motorkářský deník 3. den: Tad Lo (0km, 24h)

2010-06-03T10:04:00.002+02:00

Ráno jsme strávili na zápraží našeho bungalovu a psali deníky. Z dálky byla slyšet bouřka, která se neustále přibližovala. Sbalili jsme si věci a než jsme se konečně dokopali na snídani, začalo mohutně pršet. Bylo už půl dvanáctý, tak jsme rovnou dali nudlovou polévku a jak je u Madame Pap zvykem, trochu jsme si počkali, ale dostali porci, jakou jihovýchodní Asie ještě neviděla. Kecali jsme s Lukaszem, který se taky stavil na jídlo a (sbalení a připravení) čekali, až přestane pršet. Tmavá obloha ale přešla v jednolitou šedivou deku a my hned věděli, že to jen tak nepřejde. Lukasz šel na předražený internet (75kč za hodinu - je ale s podivem, že tu vůbec nějaký je), a my se uvelebili u stolu pod střechou a za neustálého bubnování kapek do vlnitého plechu pokračovali v psaní deníků a čtení průvodce. Madame Pap umí trochu anglicky, občas jsme s ní prohodili pár slov. Číst ale, jak se záhy ukázalo, neumí. Dali jsme jí totiž jeden z pohledů Prahy, které s sebou vozíme jako dárky, a napsali věnování. Část dokonce laosským písmem, které Šárka obkreslila z konverzační kapitoly v průvodci. Ani ryzí laosštinu však Madame Pap nerozluštila. Radost ale měla, přinesla si trochu rýže a přilepila pohled na stěnu hned pod mapu Laosu. Pršet přestalo až pozdě odpoledne, kdy už jsme stějně byli rozhodnutí zůstat v Tad Lo další noc. Zašli jsme se podívat na trh, že koupíme ananas. Včera si ho totiž koupil Lukasz a ani nevěděl, jak se do něj dostat. Naučili jsme ho, jak se loupe ananas na Tahiti (opatrně ořezat a pak spirálovitě vyříznout bubáky) a Madame Pap, když nás viděla, tak ukázala, jak se loupe v Laosu (hodně ořezat i s bubáky). My jsme si zatím žádný nekoupili, protože mají všechny úplně zelené. K našemu údivu jsou i tak zralé a krásně sladké. Dneska ale na trhu ananasy vůbec neměli, tak jsme koupili alespoň nějaké liči, banány a Laolao - pálenku, která nám včera v baru tak zachutnala. Má 45% vol. a půllitrovka stojí jen 10.000kip (25kč). Vrátili jsme se pro citrónky potřebné na namíchání Laolao sour a krásným slunečným podvečerem jsme se vraceli přes ves, kde pobíhají prasata, slepice a děti, které vedou krávy z pastvy. Viděli jsme i ne víc než čtyřletého kluka, jak táhne do ohrady ohromnou rohatou krávu. Dnes napsané dny deníku jsem ještě hodil na blog (bůhví, kdy zase bude internet) a vrátili jsme se k Madame, kde seděl Lukasz a už skoro hodinu čekal na svojí smaženou rýži. Divil se, že jsme dnes neodjeli (cyklista Francouz prý ano, kde ho asi zastihla buřina), ale měl radost - zvášť když jsme mu prozradili, co jsme na trhu nakoupili. Trochu jsme z pálenky měli strach, ale elektrikář, který u nás vyměňoval žárovku, se na láhev usmál od ucha k uchu a jeho zdvižený palec nám dodal odvahy, že to snad nebude nic nebezpečného. Zašli jsme do restaurace Lukaszova guesthousu, koupili si colu a namíchali skvělý drink, za který by se ani v Chile nemuseli stydět. Poslouchali jsme muziku z jeho notebooku značky Apple (jak jinak - fotograf, umělec), pouštěl nám úryvky z jeho oblíbených nám neznámých filmů a hlavně nám ukazoval svoje fotky. A to bylo opravdu něco! Holy Festival v Indii nás úplně uhranul. Je to taková bitva, kdy po sobě lidi navzájem házejí nejrůznější barvy (někdy i z kýblů), žije tím jeden den celá Indie, a fotky často opravdu vypadali jako z nějaké barevné války. Musím uznat, že Lukasz je opravdu Pan fotograf. Fotky z Angkoru nám ukázat nechtěl, prý se skoro nedá fotit, že je tam špatné světlo. Působivé byly i fotky z hotelů Bangkoku a z párty probíhajících přímo na ulici nebo fotky zmrzačených lidí z Kambodži, kteří měli smůlu a natrefili na minu. Lukasz začal své drinky dělat neustále silnější a silnější, a když zase začal být trošku mimo, rozloučili jsme se raději a vyrazili na kutě. Zítra (snad konečně) vyrážíme dál.

neděle 23.5.2010 - Motorkářský deník 2. den: Laongam - Tad Lo (17,4km, 43min + 26km)

2010-06-02T11:27:00.003+02:00

Ráno bylo 27°C, moc příjemné - to tu už dlouho nebylo. Snídani jsme dali na terase u říčky, která protéká hned za guesthousem. Při placení jsme se trochu pohádali, protože chtěli 40.000 namísto včera domluvených 4USD. Ukazovali jsme na částu na papíře, kterou jsme včera napsali a ukazovali jako dohodnutou cenu, takže nakonec museli uznat porážku. Myslíme, že to ženské, která zrovna přepočítávala peníze a gumičkovala dohromady balíčky tlusté přes 10cm, nemohlo nijak vadit. Čuměli jsme, kde k tomu mohla přijít. Bohužel jsem nenašel odvahu si jí při tom vyfotit. Dojeli jsme do Tad Lo a sehnali ubytování za 15.000kip a tím udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování: 35kč za oba! Podmínkou bylo, že si u Madam Pap dáme i snídani. Dostali jsme palačinku, která vypadala spíš jako langoš a bagetu s vajíčkem a zelím a oboje zlomily další rekord, tentokrát ve velikosti jídla. Tak velké porce jsme opravdu nikdy nedostali - tady se nám bude líbit! Odpoledne jsme se zajeli podávat na vodopád Tad Soong, který bohužel neměl skoro žádnou vodu, zato se dalo krásně chodit po jeho hraně a koukat z té neskutečné výšky dolů do kraje. To se nám snad líbilo víc, než kdyby to byl "jen" vodopád. Sedli jsme si na hranu a házli dolů vlašťovky, které ale vždycky chytly nějaký špatný směr, a jeden padáček z igelitového pytlíku - trochu méně ekologický, ale ten jako jediný krásně letěl. Když jsme se vrátili do vesnice, koukli jsme i na vodopád, které máme přímo u nosu. Mělo by se v něm dát koupat, viděli jsme i žebříky do vyšších pater vodopádu, ale už bylo pozdě a i vody bylo nějak moc. Na večeři jsme opět zašli k nám a zakecali se s Polákem Lukászem, který neustále básnil o Indii, a Francouzem ulítlém na cestování na kole. Oba neskuteční týpci, oba neskutečně zajímaví. Lukász byl štastný, že docela rozumíme, když mluví polsky, ale češtiny se kupodivu moc nechytal. Je to profesionální fotograf (na stole pod kloboukem schovanou Leiku), nejraději by pořád cestoval (po Indii), musí ale za měsíc do Polska a vůbec se mu do té smutné země nechce. Francouz byl na první pohled gey, když ale vyprávěl, co už vše na kole objel a v jakých podmínkách, nepřestávali jsme kroutit hlavou. Třeba jsem nevěděl, že existují "world bike" - třída kol, které jsou optimalizované na výdrž a nějaké to kilo navíc se u nich neřeší. Rozumné se dají sehnat už okolo 1000euro, ale příště si prý koupí kolo se zapouzdřenými převody, které jsou nesmrtelné, stačí každých 5000km vyměnit olej. Tácy a pastorky se totiž při cestě mění (asi po brzdách, řetězu a pláštích) nejčastějí a bývá problém je v divočině sehnat. Taky to byl první Francouz, který uměl říct H. Prý to ale ti, co žijí okolo Štrasburku zvládají normálně. Když Madame Pap došlo pivo, vyrazili jsme do jiné hospody. Lukász se na chvilku ztratil a když pak přišel, byl trochu mimo - bůhví, co si kde prásknul. My jsme si tu zase "práskli" něco jako milované Pisco Sour! Byla to levná Laolao pálenka s medem a citrónem - chvilku jsme se cítili jako u ohně v hospodě s otevřenou střechou v San Pedru de Atacama. Spát jsme ale šli rozumně, zítra vyrážíme dál.

sobota 22.5.2010 - Motorkářský deník 1. den: Pakse - Laongam (74km, 2h)

2010-06-02T00:26:00.001+02:00

Ráno jsme strávili balením do malého batůžku na náš motovýlet na 6 dní a nebyla to sranda. Já při tom narychlo napsal 3 dny do deníku na blog - kvalita nic moc, ale zrovna jsem psal o našich pro...... dnech v Ban Lung, kde se nic zvláštního stejně nedělo. Budeme teď 6 dní bez internetu, tak hlavně ať máte co číst. Dorazili jsme do půjčovny, kde nás čekalo nemilé překvapení. Místo paní "OK" tu byla jen holka s klukem, kteří neuměli ani slovo anglicky. Podávali nám vzkaz od sestry, ať si půjčíme její motorku. Dali nám ale tu samou co včera, chtěli za ní 45.000 a navíc vůbec ničemu nerozumněli. Když jsme si konečně uhádali včera domluvenou cenu, zjistili jsme, že motorka opět nesvítí a nebliká, tak jsme vyrazili do jiné půjčovny. Tam nejen že jsme cenu neukecali ani pod 50.000 tisíc, dokonce jsme si půjčili jinou, lepší za 60.000. Vzali jsme si Suzuki 110ccm s kotoučovkou a novými pneumatikami. Bacha, pneu jsou často dost sjeté a jak se časem dočtete, nové se můžou hodit. Zdarma nám tu uschovali naše dva velké batohy. To jsme byli rádi, v guesthouse Sabaidy si za to řekli 6.000 na den. Dvěma gumicuky jsme si přivázali malý batoh na sedačku za Šárku a vyrazili... nejdřív ještě do restauračky na oběd (pro pití doběhla Šárka do stánku pro výbornou bambusovou šťávku), na internet (vložit 3 dny deníku) a na poštu, kde jsme s údivem zjistili, že dnes nemají známky (na poště !!!), prý ať se stavíme pozítří. Zbývala už jen zastávka na benzínce. Řekl jsem "plnou", holka jukla do nádrže, na stojanu naklapala 30.000 a doplnila 3,22l. Zbýval už jen nákup vody, ovoce a pečiva na trhu a hurá brzzzz. Zpočátku jsme jeli jako připosraní, protože motorka má automatickou spojku ale manuální převodovku a to vyžaduje trochu vychytat plyn při řazení. Šárka si trochu vytrpěla mé začátečnické cukání, ale pak už jsem frčel jako rodilý laosan - hezky s nákupem ovoce v košíku nad předním kolem. Bylo už docela pozdě, takže jsme stihli jen jedny vodopády Tad Paxuam. Zaplatili jsme vstup, ale žádné vodopády stejně nenašli. Užili jsme si alespoň pěknou etnickou vesničku s ženskými s vytahanými lalůčky na uších z ohromný náušnic. Škoda, že jsme tu neměli víc času. Spěchali jsme dál do turistického Tad Lo, ale stejně raději zůstali v guesthouse asi o 10km dřív ve vesnici Laongam. Ubytovali se, sedli na motorku a dojeli do "centra" na nějakou tu hrncovku k večeři. Hrozně se nám líbilo jak každý, kdo přišel, okukoval jídlo v hrncích a já jako bych slyšel Máchala z pohádky S čerty nejsou žerty: "Bramboračka! A knedlíček, ten se zelím..." Jak jsme si fotili a točili lidi koukající pod pokličky, najednou se tu objevili i tři běloši. Dali jsme se do řeči. Prý tu pracují na farmě, pomáhají rozjízdět nejaký byznys a hrozně se smáli, když jsme je původně otipnuly na průvodce, který ukazuje dvěma klientkám místní kuchyni. On byl ale tak suverénní a ony tak nerozhodně koukaly, co si dají, jestli se vůbec pro něco odváží. Byl to Španěloholanďan, Angličanka a Finka. Super jsme pokecali a dokonce vyrazili na místní diskotéku. Tu jsme ale nenašli, a tak jsme se u našeho hostelu, od kterého se ještě večer linulo bujaré karaoké, rozloučili a šli na lože, které bylo podle Šárky "tvrdší než v Campaneto Italiáno v Tores del Paine". Jsme 500mnm a je to znát. Na motorce už nám večer byla trochu zima a na noc jsme si vypnuli větrák v pokoji.

pátek 21.5.2010 - Don Det - Pakse (144km, 2h 42min)

2010-06-01T00:25:00.001+02:00

Do jedenácti jsme si ještě užívali pohodlí našich hamaků (jen nám k tomu od rána řvala vrtačka od vedle) a pak vyrazili na loď zpět do Ban Nakasang odkud jel náš minibus do Pakse. Loď je v ceně lístku na bus. Včera se nám smáli dva Lucemburkové, se kterými jsme seděli v hospodě, že sehnali lístky o 5000 levněji než my a dnes jsme je viděli nasedat do přeplěného minibusu, zatímco my jeli v dodávce jen ve čtyřech. Jeli s námi dvě holky, které mají namířeno až do Vientiane. Jízdu jsme čekali horší než v Kambodži, ale zatím jsou silnice kvalitní a řidiči žádní magoři. Na krátké zastávce jsme si koupili zdravou svačinku: sladkou rýži v bambusu s nevíme čím a banány na rožni taky s nevíme čím. Holky (skoro jako všichni turisti, kteří tu zastaví) si koupili jen čipsy. Dali jsme jim ochutnat skvělou rýži, banány prý nejedí - jejich škoda, tady jsou tak dobré a levné. V Pakse začalo hustě pršet. Když nám řidič zastavil u bankomatu ANZ, vyběhl jsem vybrat první laosské peníze. Poplatek za výběr byl 40.000kip (100kč), tak jsem rovnou vybral maximum: dva miliony. Zkusili jsme dva hostely a zůstali v dražším guesthouse Sabaidy2. Šárce se tu moc nelíbilo hlavně kvůli nepříjemnému týpkovi na recepci. Je tu ale větší šance pokecat s jinými cestovateli a vyzjistit nějaké info na příjemné zahrádce před hostelem. Naštěstí přestalo pršet, tak jsme se šli podívat do města. Máme v plánu dát na motorce na několik dní malý okruh jižním Laosem, tak jsme vyrazili na obhlídku půjčoven. V hostelu už motorky nepůjčují - nevěřte Lonely Planet ze srpna 2010 (2007). Ceny jsou všude 50.000kip za den, při půjčení na 3 a více dní. Jen v jedné byla holka ochotná klesnout na 45.000. Zašli jsme do infocentra, kde jsme si nabrali pár brožůrek, jinak tu nic zajímavého neví. Stavili jsme se pak v nákupním centru, které na mě působilo dost komunisticky. Bylo poměrně nové, přesto takové divné: velké prázdné atrium, nejezdící jezdící schody, jinak ale normální přeplněná laosská tržnice, kam ale moc místních lidí asi nechodí. Po obědě jsme zašli do nejlevnější půjčovny vyzkoušeli motorku a zjistili, že má prošlou technickou, nesvítí blinkry ani brzdové světlo a vůbec, že to o pět tisíc levněji než jinde nestojí za to. I když se jen smála, že to je vše OK, tak jsme ukecali dalších pět tisíc a domluvili, že nám světla do zítřka opraví. Cestou domů jsme dali výborné ovocné šťávy i když ta z mango steam na první pohled vypadala, jako když v ní plavou oči. Dostali jsme je v pytlíku s ledem, tak jsem si ve zbytku ještě vychladil plechovku piva Angkor, které v batohu vozím už ze Siem Reap. Večer jsme strávili neuvěřitelé tři a půl hodiny na levném internetu, kde jsem si potají vypálil další DVD fotek. Normálně totiž za pálení chtějí až 24.000kipů. Do jedné do rána jsme pak psali pohledy, které bysme rádi ještě zítra z Pakse poslali, aby z Laosu do Čech dorazily dřív než my.
PS: Loď z Don Detu byla opět pěkně vratká. Nacpali nás na ní ve dvou řadách a každý neopatrný pohyb byl hned znát. V jedné hospodě v Pakse jsme potkali známé Lucemburky. Hrozně se smáli, že jejich loď při vystupování převrhli. Kevin si prý hodil batoh na záda odrazil se od hrany lodi a ostatní pěkně vykoupal.

čtvrtek 20.5.2010 - Celý den v hamaku

2010-05-31T00:21:00.003+02:00

Dnes jsme si trochu polenošili. Ona je to na Don Detu asi ta nejlepší činnost. Navíc si musíme užít toho, že máme z našeho bungalovu krásný výhled, máme tu hamaky a stoleček na psaní blogu a emailů. Pod terasou nám líně teče Mekong, do kterého se dá o 100m výš skočit, nechat se pomalu splouvat a o 200m níž zase vylézt. Ostatní tu jezdí na duších z traktoru, my jsme skočili do vody jen tak. K snídani jsme si udělali takové lukulské hody jako jsme si dělali na Zélandu a v Austrálii. Šárka koupila bagety, rajčata, okurku a dokonce i sýr. Bylo to něco mezi tofu a taveňákem, ale byl to prostě sýr a s rajčátky byl opravdu výborný. Po poledni jsme vyrazili na internet, abysme poslali naše emaily a aktualizovali blog a zaviroval jsem si paměťovou kartu, na které mi zmizely adresáře a tvářily se jako spustitelné soubory. Objevili jsme první laosskou restauračku, kde se na nás majitelka směje a navíc tu dobře vaří, tak jsme sem zašli jak na oběd tak i na večeři. Red kari bylo moc dobré, viděli jsme to vedle u stolu, dali si to taky a moc jsme si pošmákli. K večeři jsme si dali jako zákusek palačinku s nutelou. Když jí Šárka objednávala, s úsměvem do ní majitelka jako kamarádka strčila, že tomu rozumí takhle si zamlsat, že je to velká dobrota. Jinak palačinky s džemem jsou tu dražší než s čerstvým ovocem!
PS: Pořád máme problém se vyznat v laosských bankovkách. 5.000 a 50.000 mají stejnou barvu a snadno si je popletete, 1.000 a 10.000 jsou na tom snad ještě hůř. Na všech je nakreslená ta stejná tvář z jedné stany mají číslice napsané jen laossky, takže musíte bankovku v ruce otočit, abyste se dočetli skutečnou hodnotu. Snad si časem zvykneme, ale asi se nám do té doby párkrát stane, že místo tisícovkou zaplatíme desetitisícovkou.

středa 19.5.2010 - Na kole na Don Khon

2010-05-30T01:57:00.001+02:00

Jeden dolar v obchodě směňují v kurzu 8000kipů a tak jsme se rozhodli vyrazit do směnárny, kde bysme podle vystaveného "kurzovního lístku" měli dostat kipů 8200. Řekli nám ale, že peníze nemění. Zkusili jsme jinou s cedulkou "exchange 1USD .. 8100kip", ale i tam se skoro divili, že u nich chceme měnit peníze. Jediná směnárna, kde byli ochotní vyměnit byla za 8000 a to zase dáme raději peníze nějakému obchodníkovi než takovému vydřiduchovi. Ten jejich laxní přístup nás začíná pěkně štvát. Jdete nakoupit do krámu a připadáte si, že je hrozně otravujete. Nebo jsme si dnes půjčili kolo a byli jsme tak drzí, že jsme chtěli zvednou sedlo, které neměli na páčku. Asi dvě minuty jsme poslouchali jak se vzádu přehrabuje v klíčích a pak raději šli jinam. Už si tím ale nenecháme kazit náladu. Sedli jsme na "minibike" za dolar a vyrazili okolo ostrova hledat místo na snídani. Ani jsme nečekali, že u cesty najdeme stoleček s lavičkou, a když jsme tu vybalili naše jogurty a banány, pozval nás jeden domorodec k sobě na "terasu" nad vodou na kterou nám dokonce přinesl i poštářek, ať se u něj na chvilku natáhneme. Měl tu pec a vyráběl dřevěné uhlí. Docela jsme s ním hezky pokecali nebo spíš pomávali rukama (anglicky neuměl ani slovo). Dřevěné uhlí prý pálí 7 dní a z jedné várky má 50 pytlů. Měl tu takovou zváštní tabulku, podle které nám k Šárčině radosti předpověděl svatbu už v roce 2011 a k Davidově radosti dítě až v roce 2015. Pozval nás ještě na masáž, kterou tu asi přímo on provádí, tak jsme řekli, že ještě uvidíme a vyrazili dál. Mezi ostrovy Don Det a Don Khon je kamenný most, za který se prý platí 20.000kip, to by nás tedy stálo jako dvě noci ubytování. My jsme ale projeli a nikdo po nás nic nechtěl. V těchto místech padá Mekong přes široký zlom, který znemožňoval splavnost z Laosu do Kambodži a dál do Saigonu. Francouzi tu postavili řeleznici, která byla schopná převážet celé lodě. Od druhé světové se však nepoužívá. Zbyla tu jen stará zrezavělá parní lokomotiva a zachovalý most. Byla to jediná laosská železnice. Na západní straně se dá dojet až k vodopádům. Jsou to tedy jen veliké peřeje, které i teď v odbodí sucha mají docela sílu. Mezi kameny jsou nastražené pasti na ryby, které jsou prý na začátku období deštů schopné nachytat až půl tuny ryb za jediný den. Jednu ryby jsme si tu i dali, najedli jsme se z ní oba a byla opravdu výborná. Objeli jsme si druhou stranu ostrova přes pěkný klášter mezi rýžovými políčky (momentálně bez vody = bez rýže). Šárka od dětí dostala náhrdelník upletený z kvítků, tak jim na oplátku věnovala pomeranč, který jsme přivezli z Kambodži. U mostu na Don Det jsme se proplížili vedlejší cestičkou, abysme minuli bránu pod mostem, kde by nás mohli skásnout, a zdarma jsme se vrátili zpět. Na večer jsme se jeli vykoupat na pláž k přístavu, půjčili si velkou duši od traktoru a trochu se povozili a zablbli. Z naší terasy často vídáme, jak se lidi nechávají unášet dolů Mekongem, dneska ale řeka skoro neteče. K večeři jsme si na ulici koupili kuřecí stehýnko opečené na rožni, ale bylo docela tuhé, takže to vypadá, že zaříznuli nějakou starší slepici. Masa ale bylo dost pro oba. Na pivko jsme zašli do hospody, kde k pivu nalévali i paňáka místní pálenky, kterou jsme do sebe na lepší zažívání s chutí vyklopili. Dokonce nám tu vyměnili dolary v nejlepším kurzu na ostrově (8100kipů za dolar).

úterý 18.5.2010 - Ahóóój na Mekongu

2010-05-29T01:56:00.001+02:00

Ráno bylo zataženo s příjemnou teplotou - ideální na nějaký výlet. My jsme ho ale proflákali na zápraží našeho bungalovu, posnídali banány, manga a bagety, psali deníky a četli průvodce. Ven jsme se dokopali až když zase začalo být nechutné vedro. Schovali jsme se tedy hned do restaurace pod větrák. Zašli jsme k Arabovi, který měl včera večer prázdno a vždycky když jsme prošli okolo, smutně koukal a zval nás ke stolu. Obsloužit nás přišla nechápavá servírka, která neuměla ani slovo anglicky, polévky neměli, kebab neměli, jídlo trochu levnější ale s rýží vyšlo nastejno ne-li dráž než jinde (navíc domluva, jestli se platí rýže zvášť byla velice těžkopádná), tak jsme se zase zvedli a šli jinam. Odpoledne jsme vyrazili na vodu. Mekong se před hranicí s Kambodžou rozlije do šířky až 14km a tato oblast se jmenuje 4000 ostrovů, mezi nimi je i náš Don Det, tak jsme se rozhodli vyrazit trochu na průzkum. Půjčili jsme si vratkou dřevěnou kanoe děravou jako ústa staré ženy, kyblík od primalexu na vylévání a pádla, které vypadaly jako vařečky na praní prádla. Jediné místo, kde se prý dá bezpečně jezdit je západní břeh Don Detu, který je též lemovaný bungalovy a restauracemi. Na naší východní straně Mekong opravdu přpomíná tekoucí řeku, západní strana má klidnou hladinu s ostrůvky s písčitobahnitými plážemi, ve kterých se lesknou šupinky zlata(?). Vypádlovali jsme proti proudu i na jiný neturistický ostrov a zakotvili mezi ostatní loďky na břehu. Prošli jsme si zdejší vesničku. Někteří domorodci koukali trochu překvapěně, jiní se ale smáli a zdravili, jedna ženská si Šárku dokonce poplácala po zadku a to jak cestou tam i zpět. Chatrče mají poměrně dobře udržované, skoro u každé byl i satelit, a malá zahrádka se zeleninou postavená na kůlech asi v metrové výšce. Děti tu honily motýly, házely po nich kameny a plácaly je klacky. Došli jsme až k krásnému chrámu s budhou a s vystaveným torzem americké bomby. Opodál se v blátě váleli ohromní bůvoli. K večeru jsme se vrátili na Don Det a zakotvili u jedné hospody a jako na Berounce jsme s oranžovým nepromokavým pytlíkem s foťákem a peněženkou zasedli ke stolu a dali si pivko. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme si vyhodili z kopýtka a dali si grilovaná kuřecí prsíčka s pepřovou omáčkou a hranolkami. Bylo to trošku dražší (i když pořád levnější než v Čechách), ale stálo to za to. Takhle jsme si už dlouho nepochutnali. Restaurace Little Eden je jiná v tom, že tu obsluhuje "běloch", dobře se domluvíte a mají tu mimo jiné i evropská jídla a podle toho i vyšší ceny. Právě tady jsme se poptali barmana a jeho kamaráda pekaře na malári a byli jsme ujištěni, že se tu opravdu nemáme čeho bát. Po západu slunce zase utichl vítr a nastalo opět nesnesitelné vedro a dusno. Sedli jsme na naší kanoe a za světla čelovky (často vypínané kvůli oblaku můr) jsme dojeli zpět na východní stranu ostrova, po tmě našli místo, kde jsme si jí půjčili a cestou domů se stavili na pivko za poslední peníze v peněžence. Zakecali jsme se tu s klukama, kteří spolu cestovali pomalou lodí z Thajska do Luang Prabang - prý je to super cesta, kde člověk potká spoustu dalších cestovatelů. Jede se dva dny a pořád je prý na co koukat. Většina turistů to ale jezdí tímto směrem, takže kdybysme my jeli proti proudu, tak bysme tu mnoho cestovatelů nepotkali.

A jak je to s tou malárii?

2010-05-28T11:56:00.001+02:00

Neustále řešíme náš vztah k malárii. Na všech internetových stránkách spadá Kambodža mezi nejnebezpečnější státy - tedy na úroveň Afriky! Všude, kde jsme se ptali místních, malárie není žádný problém. Půlka cestovatelů antimalarika bere, druhá půlka, stejně jako my, spoléhá na repelenty a moskytiéru. Je pravda, že když jsme v Ban Lung prodělali střevní potíže s mírně zvýšenou teplotou, naše první myšlenky byly - proboha, snad to není malárie? Laos spadá jen do druhé nejnebezpečnější skupiny. V lékárnách neustále zjišťuji, jaké mají antimalarika a dnes jsem ve Stung Treng raději koupil Doxycap založený na doxycyklinu, který je pro tuto oblast doporučený a mlsá ho i většina turistů. Naši francouzští sousedé je také užívají a říkali, že jestli je máme, tak zrovna na ostrovech na Mekongu by je být námi začali užívat. Berou se každý den jedna tableta 100mg, začít by se mělo jeden den před a skočit až čtyři týdny po opuštění malarické oblasti. Šárka se jich bojí - přece jen jsou to antibiotika a brát je dva měsíce asi není sranda. Já jsem se ale rozhodl, že s nimi dnes raději začnu a k večeři jsem hned jeden slupnul. Další den jsem ale zase přestal, protože jsme pokecali s jedním barmanem a pekařem Australanem, kteří žijí na Don Detu několik let, antimalarika neberou (pekař dokonce ani nespí pod moskytierou) o malárii nikdy neslyšeli, naopak viděli několik turistů s nepříjemnou reakcí po antimalarikách. Naše další strategie bude tedy mazat se, mazat se, pálit smradlavé spirály proti hmyzu a spát pod moskytiérou. Ptát se lidí, mít v záloze Doxycap jako prevenci do nějaké opravdu nebezpečné oblasti a Lariam jako léčbu v případě propuknutí. K tomu neustále hlídat zadní vrátka pro případný útěk do kvalitní thajské nemocnice. Věděli jste, že nemocnice v Bangkoku patří mezi nejkvalitnější a přitom nejlevnější nemocnice na světě?

pondělí 17.5.2010 - Ban Lung - Don Det (Laos)

2010-05-28T01:54:00.002+02:00

Dnes byla první noc bez chrchly a spalo se nám opravdu skvěle. V 7:30 se pro nás stavil včera domluvený minibus do Stung Treng. Máme dnes namířeno až do Laosu na ostrov Don Det. Cesta přes hranice je poměrně komplikovaná a nejlepší řešení je zaplatit si celý "balíček" Ban Lung - Don Det. Ten jsme nejlevněji sehnali za 16USD/os s tím, že zaplatíme ráno, ale nikdo už po nás peníze nechtěl. Po "už brzy" dálnici jsme se vrátili
do Stung Treng a až odsud si zaplatili cestu na Don Det za 10USD. Dali jsme oběd a našli jsme i bankomat, ze kterého jsme doplnili železnou zásobu o 200USD. Dál cesta pokračovala po kvalitní silnici (i když narvaným minibusem) na hranici, z hranice na korbě (i když na pohodlné lavici) do přístavu Ban Nakasang a odtud úzkou vratkou lodí na severní špici ostrova Don Det. Vše proběhlo hladce, i na hranicích (za dolarový úplatek na kambodžské i laosské straně), všude nás čekali a bez dohadování dovezli, kam měli. Na hranicích opravdu žádná levnější alternativa v podobě překřikujících se tuktuků a motorkářů nebyla. Zaplatit si vše dopředu je nutnost! Don Det na nás dýchnul atmosférou přímořského letoviska s množstvím restauraček a ubytování, které jsme při chůzi dostatečně daleko od přístavu našli jednoduché, ale moc hezké (Seng Chans Guest House - v proutěném pidi bungalovu s teráskou s dvěma hamaky s výhledem na Mekong) za 20000kip a tím jsme udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování. Počítejte 1000kip jako 2,50kč (nebo 8000kipů jako 1USD). Sousedy jsme měli dva Fancouze, kteří jsou taky na cestě kolem světa, taky se jim nejvíc líbilo v Jižní Americe, taky byli na Tahiti, taky na ostrově Moorea ve stejném kempu jako my a taky je tahiťan Iti učil jak rozlousknout kokos. Seděli jsme na terásce a kecali a kecali. Musel jsem si ven vystrčil větrák z pokoje, protože večer přestal pofukovat příjemný větřík a udělalo se nechutné dusno. Jídlo je prý v Laosu dražší než v Kambodži, protože Laosané jedí víc doma a restaurace jsou tu spíše pro bohatší a pro turisty. Na ostrově je opravdu dráž, i když né o tolik. Navíc se tu vůbec nedá smlouvat - neukecali jsme ani (podle nás předraženou) vodu. V guesthousech si taky stojí za svojí cenou a nejdou ani o kip níž. Pivo Beerlao je ale levnější! Na večeři jsme zašli do jedné ze dvou restaurací plných turistů, ostatní zejí prázdnotou.
PS: Na Don Det zavedli elektrický proud asi před dvěma roky a jeden korejský cestovatel nás varoval, ať si zjistíme, jestli v našem guesthouse půjde proud (a tedy i větrák) celou noc. To byste něvěřili, jak obtížné je to vysvětlit třeba malé holčičce, která umí z rodiny nejlíp anglicky - tedy hlavně číslovky. Nicméně šlo o fámu. Na ostrově jde proud 24 hodin a nezažili jsme jediný výpadek.
PS: Ceny za dopravu z Laosu do Kambodži jsou poloviční než ceny za stejnou cestu opačným směrem. Nechápeme, jak je to možné. Napřiklad odsud do Stung Treng bysme zaplatili místo 10USD jen 5.

neděle 16.5.2010 - Šárčino marodění - 2. den

2010-05-27T00:53:00.001+02:00

Šárka celou noc vydržela, ale ráno to byla opět jen voda. Smectu už jsme skoro celou dobrali a tak jsme dnes koupili dalších 10 pytlíčků. Dopoledne jsem zase strávil se Šárkou. Aby si "odpočinula" od psaní pohledů a svého deníku, pomohla mě s blogem a dnes napsala skoro celý den o návštěvě Silk Farm v Siem Reap. Na textil je přece Šárka odborník! Tím se mi podařilo trochu dohnat deník, se kterým jsem teď jen týden pozadu. Vám ho ale naservíruju postupně den po dni, protože nevím, kdy se v Laosu dostanu na internet. Odpoledne jsme vyrazili oba na internet. Bylo tam hrozný vedro, ale jediný větrák musel foukat na modem, protože jinak by prý internet nefungoval. Tak jsem se alespoň chladil fotkami z Otavy, kde kamarádi vodáci sedí v bundách schoulení okolo ohně nebo kde se na sněhu koulují. Okolo prošla ženská s vařicím kastrólem rybí polívky na tyči přes rameno. Nosí pod ním žhavé uhlíky a když odklopila poklici, tak to v polívce zabublalo. Dal jsem si jí s nudlemi a byla výborná. Obešli jsme pak pár obchodů a já si opět skočil pro kolo, se kterým jsem si zase zajel na krátkou koupačku. Šárka zůstala na pokoji, už je jí ale mnohem líp. Zítra z Ban Lung odjedeme a přemístíme se do Laosu na ostrov Don Det. Bude to asi divočina, protože v našem průvodci vydaném v srpnu 2010 píší, že je bez elektriky, a že se jí dočká nejdřív tak v roce 2008. Jinde zase psali o nějaké události v roce 2007, takže se nám začíná rýsovat skutečný rok vydání našeho třídolarového pirátského průvodce.

sobota 15.5.2010 - Šárčino marodění

2010-05-26T01:49:00.002+02:00

Ráno už mě bylo docela dobře, celou noc jsme nemusel na záchod. Dnes to však přišlo na Šárku: nejdřív něco jako mangový šejk, a pak už taky jen voda. Dnes si tedy poležela ona. Živočišné uhlí jsme ani nezkoušeli a rovnou nasadili Smectu. Dopoledne jsem s ní zůstal na pokoji, ale pak mi tak otrnulo, že jsem vyrazil do města na nákup, do půjčovny pro kolo a odpoledne zajel na krátkou koupčku k jezeru. Dnes je sobota a parkoviště u jezera bylo plné aut a hlavně motorek. Stejná tlačenice byla i na molech a teprve na tom nejvzdálenějším se dalo vlézt do vody. To byla lahoda, škoda jen, že jsem si zapomněl plavecké brýle. Pokecal jsem tu s jedním Angličanem a Francouzkou. Dal jsem jim ochutnat rýži v bambusu, kterou už známe z Kratie a tady jí také prodávají. Angličan se mě zeptal, kde to takhle roste, že by si taky natrhal. Před západem slunce jsem se vrátil zpět, Šárka na tom nebyla o moc líp, ale mě vyhnala do města, ať se jdu pořádně (i když opatrně) navečeřet. Vrátil jsem kolo a cestou zpět dal výborný kuřecí vývar s rýží v restauraci, kde jsme zatím nebyli, ale asi začnu chodit jen sem. Jak se v restauraci uvolňovaly různé stoly, tak jsem se neustále přesunoval blíž a blíž k větráku. Obsluha s tím měla trochu problémy a pokaždé se přišli zeptat, co si dám a já musel rukama vysvětloval, že už mám objednáno. Po ulici tu chodí místní holky v pyžamu, které berou jako normální denní oděv. Možná je to praktické a pohodlné, ale velice srandovní, když na nich mají roztomilé medvídky a jiné typicky pyžamové obrázky. Večer jsme brzo zalehli, hlavně proto, abysme usnuli dřív, než přijde chrchla a rozjede svůj hodinový sprchový koncert.

pátek 14.5.2010 - Davidovo marodění

2010-05-25T01:47:00.001+02:00

Moje střevní potíže přetrvávaly celý den. Pokusně jsem černé uhlí nahradil Smectou, kterou jsem dostal od Marty B., které se prý velice osvědčila v Africe při putování po Keňi. Až do pěti odpoledne jsem ale strávil na pokoji a odbíhal na záchod. Šárka byla celý den se mnou. Alespoň jsme si každý napsal pár dní deníku. Šárku to nějak přestává bavit. Popsala si už tři sešity, vlepuje si do nich fotky z prospektů, vstupenky a jiné zajímavosti, má to moc krásné, ale už je dost pozadu a nebaví jí to dohánět. Taky jí přijde zbytečné, že oba (i když každý úplně jinak) píšeme vlastně o tom samém. Myslím si, že i její deník smysl má, že je to něco, co zůstane v ruce. Něco popisuje víc podrobně než já, například by z toho šel zpětně sestavit celý náš jídelníček. Na pokoji nás během dne vyrušila jen uklízečka (netušili jsme, že nám tu někdo uklízí), jedna zbloudilá Japonka, která se omlouvala, jako kdyby vpadla špiónum do tajné schůzky a samozřejmě chrchla, který si občas přišel odkašlat před naše dveře nebo do koupelny. Až k večeru jsem dostal odvahu vyrazit se Šárkou na internet (poslat emaily napsané v telefonu a stáhnout nové) a na večeři. Dal jsem si jen trochu rýže namočené v Šárčině zeleninonvé polévce. Moc dobře mi nebylo, tak jsme se brzy vrátili zpět. Večer jsme si ještě přeměřili teplotu a máme jí oba trochu zvýšenou. Je sranda, že teploměr, který necháme ležet na stole, naměří "tělesnou" teplotu 33,4°C. Na dobrou noc mi Šárka přečetla Čapkovu povídku z druhé kapsy: Poslední soud - moc pěkná, tu si taky přečtěte!
PS: Dnes nám došlo, že jsme zatím v Asii nevybírali ani jednou z bankomatu, a že jsme tím dost zajeli do naší dolarové železné rezervy. V Laosu to prý s bankomaty nebude vůbec slavný a tak jsme znervózněli, aby nám nakonec peníze nedošly úplně. Chtěli jsme dnes skočit do banky (bankomat tu není), ale jako na potvoru je dnes státní svátek, takže má banka zavřeno.

čtvrtek 13.2.2010 - Jezero Yeak Loam

2010-05-24T01:55:00.001+02:00

Ráno jsme skočili na snídani a u stánku po cestě dostali chuť na smažené kuřecí stehýnko. Maso je tu ale nějaký drahý - jen za stehýnko chtěli 10000rielů a smlouvat samozřejmě nechtěli, tak jsme skončili v restauraci, kde jsme si dali stehýnko za 8000 i s rýží a polévku s nudlema. Začali jsme tak den rovnou obědem a byl mnohem lepší, než ty odřezky plné kostí, které jsme dostali včera v jiné restauraci k večeři. Měli jsme i bohatou oblohu se salátem a hodně máty. Na večeři asi skočíme zase sem. Na trhu jsme nakoupili jídlo na celý den (sladké housky, trs banánů, hrst lichi), půjčili si kola za dolar a vyrazili k jezeru. Na hotelu nás varovali, že je to z kopce do kopce, ať si raději vezmeme jejich předražený tuktuk nebo alespoň motorku, ale samozřejmě přeháněli, řekl bych spíš až lhali. Za půl hodinky jsme byli u rybníka - nebo alespoň tak jezero Yeak Loam (vstup 1USD/os) v kráteru sopky vypadá. Voda je tu ale čistá a hlavně neskutečně teplá. Na molu s pěkným přístupem do vody jsme potkali a vyzpovídali jednoho Kanaďana, který přijel k jezeru už potřetí (tak moc se mu líbí, a nám vlastně také) a hlavně byl v Laosu, tak nám dal nějaké tipy co vidět a na co se klidně vyprdnout. Jezero se dá obejít, tak jsme s ním vyrazili vyzkoušet další tři mola, které jsou okolo "kráteru". Přidaly se k nám další 4 kanaďanky a zatímco jemu bylo krásně rozumnět, tak ony tak mlely, že jsme museli mít uši napnuté, abysme věděli, o čem se baví. Zablbli a zalezli jsme si na jednom stromu napůl potopeném do vody. Po potopených větvích jsme chodili jako po slack lině. Udělal jsem i přemet - Karlos, máš se pořád co učit :-) Došli jsme společně až k poslednímu molu. Kanaďani pak šli obejít celé jezero, my se tu zůstali cákat do pozdních hodin. Občas se sem zatoulala nějaká kambodžská rodinka, podle oblečení i z těch bohatších. Stejně vždycky naskákali do vody ve všem, co na sobě měli, třeba i v mikině s kapucí s kožíškem. Dal jsem si jezero napříč tam a zpět na čas (33 minut 40sekund, vzdálenost podle GPS asi 2x630m) a měl jsem toho dost. Musím trénovat na Álathlon, kdy vlastně letos bude? Zpět jsme jeli už skoro za tmy, vrátili kola a zašli na večeři a na ananasový shake. Byl ale celý duriam, kterým nápoj vždycky trochu nastavují. Večer mě zaskočila sračka - omlouvám se za to slovo, to už totiž nebyl ani průjem, ale čistá voda. Přestože jsem do sebe nacpal dvě tabletky živočišného uhlí, které mi vždycky zabralo, běžel jsem za noc asi 5x a pořád to bylo stejný.

středa 12.5.2010 - Kratie - Ban Lung (247km, 5h 30min)

2010-05-23T01:55:00.001+02:00

Vždycky, když odjíždíme z nějakého většího města, tak si říkáme, jestli to náhodou nebyla poslední civilizace v Kambodži, takže se snažíme zařídit věci, které už třeba jinde nepůjdou. Dopoledne jsme měli ještě čas, tak já rychle doháněl resty na internetu, Šárka napsala pohledy a běžela na poštu. Ptala se majitele hotelu a dalších místních lidí, co tu seděli, ale dostávala dost rozporuplné odpovědi v nichž se vzdálenost pošty pohybovala v rozmezí 500m až 100km. Směr byl ale stejný a vzdálenost prý nakonec ještě menší. Na dvanáctou jsme přišli na bus, kde nám hned řekli, že přijede až v půl, tak jsme si v klidu dali oběd. Nakonec jsme měli docela fofr, když autobus opravdu v půl přijel a zatímco my sháněli krabičku na rozjedené jídlo, pikolík už mizel s našimi batohy někam za roh. Autobus byl zaplněný do posledního místečka. Ani jsme neseděli vedle sebe a v uličce se válely naše batohy, přes které na každé zastávce všichni přelézali tam a zpět. Nějaké turistky, které seděli až vzádu chodily ven bosy a Šárka je viděla, jak s odporem lezou na dost nechutný záchody. Já pak s odporem sledoval, jak s těmi špinavými nohami přelézají můj batoh zpět do autobusu. Užívali jsme si kvalitní silnice až k odbočce před Stung Treng, kde jsme zahnuli na prašnou hrbolatou cestu. Kymácelo to celým autobusem, který se přes díry na silnici hnal neskutečnou rychlostí a přibrzdil jen u mostíků u kterých jsem nevěřil, že tíhu autobusu přežijí. Je ale fakt, že na začátku a konci tohoto tankodromu staví novou silnici, podle šířky uválcované plochy snad i dálnici, tak snad až sem pojedeme příště, tak cesta z Kratie nebude trvat pět a půl hodiny, ale třeba jen tři. Takovou dobu už snad půjde vydržet ta diskotéka, kterou nám řidič na cestu pustil. V Ban Lung se na nás vyřítilo několik naháněčů, kteří se překřikovali jeden přes druhého s vizitkama s různým ubytováním. Nakonec jsme zjistili, že jsou jen ze dvou hotelů a vybrali jsme Tribal Hotel, který měl být jen 200m daleko s cenami od 3USD! Z dvou set metrů se vyklubaly minimálně čtyřista - prý přesunuly autobusovou zastávku, takže je to dnes trochu dál. Pokoje za tři dolary ale měli a nebyly tak špatný. Vyhodili jsme si z kopýtka a zaplatili si o trošku lepší za 5USD. Mysleli jsme si, že to trochu ukecáme, ale nedokázali jsme to na míň než na 14USD za 3 dny. Místní prý za ubytování platí víc než turisti?! Blbost, no ne? Vlastně nikde se nám tu nedaří smlouvat. Vody, které jsme vždy kupovali za 1500riel tu stojí 2000, jídlo mají ve všech restauracích za 8000riel. Dnes jsme si dali smažený (takřka flambovaný) ananas s kuřecím a rýží a jednu "divokou sladkou" polívku, která měla být jen za 6000, ale protože jsem si do ní přidal rýži, řekl majitel: "...jedl si rýži? Tak zaplať 8000!" Jsme z toho všeho a z dlouhé cesty nějaký spruzený. Představovali jsme si vesničku v horách, ale je to tu stejný jako všude jinde. Zítra se těšíme na výlet k jezírku v kráteru sopky. Mají tu i nějaké koupací vodopády, tak snad si užijeme příjemný den. Ve dvě ráno nás budil nějaký chrchla, který dost nechutně odkašlával a plival v koupeně. Snad půl hodiny se sprchoval a pořád dělal ty nechutné hlasité zvuky, že jsme na něj začali křičet česky, že je prase ať už toho proboha nechá. Vždycky to pomohlo, ale jen na chvilku. Pak zase začal:" Hhhh, ehhhh, hrrr, hhh, chrrhhh, hhh....". No fakt k zblití.
PS: dodatečně děkuji všem za ohlasy na našem deníku, které nás podporují v jeho pokračování. Zmínil jsem se totiž, že na něj už nezbývá ani čas ani chuť. Když jsem ale dnes viděl, kolik lidí nás čte, tak už to přeci nevzdáme.

úterý 11.5.2010 - Beznosí delfíni v Kratie

2010-05-22T01:19:00.001+02:00

V noci přišla hrozná průtrž a ráno bylo zataženo. Mělo to ale výhodu, že byla trochu snesitelnější teplota. Přes hodinku jsme strávili na internetu - nepřestanu opěvovat bluetooth klávesnici k telefonu, protože ty u počítačů jsou fakt hrozně špatný a asi bych z nich brzy vyrostl. Před polednem jsme na ulici sehnali chlápka s motorkou, který nás odvezl asi 15km za Kratie na vyhlídku na sladkovodní delfíny - ohrožený druh, který jim tu přežívá na pár místech v Mekongu. Nevěřte naháněčům především těm, co mluví plynně anglicky - nabízeli nám 3x dražší dopravu a lhali, že nic levnějšího nenajdeme! Jízda na mopedu ve třech byla kupodivu v pohodě. Řidič jel opatrně, navíc jsem ho mohl krásně kontrolovat, protože jsem přes něj a Šárku měl krásný výhled na silnici před námi. Dovezl nás až k pokladně, kde jsme zjistili, že jsou delfíni opravdu pekelně předražení: 9USD za osobu, když jsme na lodi jen dva, nebo 7, kdybysme byli alespoň tři. Navíc nás ani nechtěli pustit ke břehu. V návštěvní knize jsme zahlédli Kanaďana se Švýcarkou, ty jsme tedy propásli. Čekali jsme přes hodinu, jestli ještě někdo nepřijede, ale marně. Rozhodli jsme se tedy zaplatit, jeden z flákajících se chlápků nás vzal na loď, bez motoru s námi dopádloval asi 50m od břehu, zapálil si cigáro a čekali jsme. Okolo frkali delfíni, vykukovali ploutvičky, občas ukázali i tupou tlamu - o moc lepší výhled než ze břehu to ale nebyl. Já jsem si zkusil trochu zaveslovat s loďkou po Mekongu asi způsobem, jakým řídí gondoly v Benátkách - jedním dlouhým ouzkým veslem. Byla to docela sranda a když už mě to přestalo bavit, nastartovali jsme motor a dojeli na koupání na jeden písečný ostrůvek. Nevěděli jsme, jestli ve vodě nežijou nějací cizopasníci či jiné nebezpečné potvory, ale bylo takové vedro, že jsme se alespoň trochu smočili a opatrně si zaplavali s hlavou nad hladinou. Mekong nás ale překvapil jak je teplý a neskutečně čistý. Když jsme se po hodině vrátili, dorazili nějaké dvě holky a taky váhali, jestli to za ty peníze stojí. Asi ano, ale my už jsme viděli skákající delfíny v Sea World, sami jsme si je krmili v Tin Can Bay, tak to pro nás asi nebyl tak silný zážitek. Navíc jsme z lodi viděli, že kdybysme došli po silnici asi 200m dál, tak bysme se k vodě dostali zdarma a s dalekohledem ze břehu si užili stejnou podívanou jako jsme měli z loďky. Cestou zpět jsme se ještě stavili na kopci na malý klášter Samlok, výhled přes stromy ale nebyl skoro žádný. Už cestou k delfínům jsme zahlédli babky u silnice prodávat nějaké plněné bambusové tyčky, tak jsme cestou zpět poklepali našemu řidičovi na rameno, ať nám zastaví, že to okoukneme. Bambusy byly plněné rýží a fazolemi, k tomu prodávali asi uzené rybí kousky (nevíme přesně, ale byly moc dobré) balené v banánovém listí, které vypadaly jako malé dárečky pod stromeček. Když jsme se vrátili, 2x jsme obešli trh a koupili si dvě klobásky na grilu a bagetu, sedli si na lavičku na nábřeží, hodili nohy na zídku (jako všichni místňáci okolo) a dali si svačinku. Na hotel jsme přišli pěkně spocení a smradlaví - samozřejmě jako na potvoru vypnuli proud, takže bylo hned vedro na padnutí a voda taky přestala téct. Utekli jsme tedy hned zase ven koupit lístky na zítřejší autobus, vyměnit ještě nějaké peníze. Potřebovali jsme i nový repelent, tak jsme se stavili v lékarně v garáži se zaparkovaným autem obestavěným regály s léky. Cetou zpět jsme si chtěli koupit shake a ukázali na jedno neznáme ovoce ve vitrínce. Holka se začala hrozně smát, povolávala něco na ostatní, něco na nás khmérsky žvatlala, ale proč nám z něj shake neudělá vysvětlit nedokázala. Až její mámu, která po chvilce přišla, napadlo vytáhnout ovoce z vitrínky a ukázat nám nechápavcům, že je jen plastová atrapa. S tímhle tu neustále bojujeme. Nějak jim nedochází, že jim nebudeme rozumnět, ani když budou mluvit pomalu a zřetelně, že musí zapojit ruce a nohy, ukazovat a hlavně se snažit a ne se tvářit kysele nebo se jen smát těm tupcům co jezdí po světě. Večer jsme strávili v naší restauraci a pokecali s partou belgičanů: Banbkok je prý docela v pohodě, když se člověk do něčeho nepřimotá, minibusy - dodávky co jezdí do odlehlejších míst Kambodži prý v pohodě moc nejsou. Vždycky jsou naložený až po střechu, lidi jsou namačkaní a řidiči naprostí blázni. Jsme rádi, že zítra pojedeme "normálním autobusem".

6 dni na motorce po jiznim Laosu

2010-05-21T15:51:00.004+02:00

Zdravime z Laosu z mestecka Pakse. Zitra si pujcujeme na 6 dni maleho mopeda (hondicku 110cc) a vyrazime na vylet po jiznim Laosu. Objedeme trojuhelnik Pakse - Salavan - Paksong - a zpet priblizne podle toho, jak cestu navrhuji v pruvodci Lonely Planet. Celou dobu nebudeme na internetu a nemame tak velkou zasobu clanku. Vse ale po navratu dozeneme, budete se urcite mit na co tesit.

pondělí 10.5.2010 - Siem Reap - Kampong Cham - Kratie (280km, 5h - 215km, 3h 15m)

2010-05-21T00:16:00.001+02:00

Angkoru jsme si užili dosytosti, a tak jsme se dnes přesunuli dál - tentorkát na severovýchod Kambodži do Kratie. Znamenalo to vrátit se zpět skoro až do Phnom Penhu a pak jet na sever do Kratie. Nějaké přímé cesty sice na mapě jsou, ale asi by to byla dost divočina, tak jsme raději rozhodli pro jistotu asfaltu. Pickup nás nabral u našeho hotelu, kde jsme si včera koupili jízdenku do Kampong Cham. Málem nám ujel, protože nás dost zdrželi při placení. Všechny ceny tu byly uvedené v dolarech, a když jsme chtěli platit riely, počítali nám nesmyslný kurz 4300 za 1 dolar. Běžně se používá 4000 za dolar na kterém tak trochu vyděláváme, když ze směnárny vyměníme dolar za 4200 rielů. Když nám ale někdo za dolary počítá víc, tak nás to akorát naštve. Platili jsme tedy dolary a oni neměli pitomých 10USD na vrácení, ani nehli brvou, aby si někde vyměnili. No to si snad dělali srandu! Pickup čekal a Šárka běžela rozměnit. V krámkách u hotelu na ní prděli, naštěstí zkusila kolemjdoucí turisty, kteří jí ochotně dvacku rozměnili. Objeli jsme půlku města, nabrali pár dalších turistů, se kterými jsme dorazili na autobusák a brzy odfrčeli. Stihli jsme si koupit jen dvě bagetky s dvěma trojúhelníčky veselé krávy, kterou jsme neměli ani nepamatujeme. Náš neustále troubící autobus (až se mu z toho zasekávál klaksón) se hnal mezi políčky a bažinami s vodními bůvoly, protijedoucí motorky se před námi klidily do pangejtu, řidič přibrzdil, jen když se přes silnice rozhodla přejít kráva. V Kampong Cham nás hned odchytl tuktukář, který nabízel zařízení lístků do Kratie a převezení na autobusák za jeden dolar, ale stačilo popojít k okénku a lístek jsme si koupili sami. Autobus odjíždí odsud, takže žádného tuktuka nepotřebujeme. Počkali jsme si necelou hodinu, kdy nás neustále otravoval žebrák s přerostlými nehty, který se jen tak sunul se svými nožičkami jako hůlkami po zemi. Když nic nedostal, nejistě si stoupnul a sedl vedle našich batohů. Místní holky na lavičce naproti se na nás smály a ukazovaly si na Šárčin "veliký" noc. Proti jejich rozplácnutým boxérským kambodžským nosům jsme opravdu jak dva nosáči. Cesta do Kratie utekla rychle, řidiče máme pořád vetší a větší kretény a my si na to nějak ne a ne zvyknout. Na GPSce jsem naměřil maximálku 118km/h, to je jako na běžném tachometru skoro 130(!), tak to už fakt přehání. Krajina se lehce změnila. Je tu méně domů přímo u silnice, trochu víc lesů a dokonce jsme viděli veliké (asi) gumovníkové plantáže. Na jídlo jsme zastavili u snědeného krámu, kde jsme koupili alespoň trochu liči a chroupali k nim sušenky. V Kratie se chceme zajet podívat na sladkovodní delfíny v Mekongu, a protože jsme slyšeli, že to bude předražené, už v autobusu jsme sondovali, jestli by se k nám někdo nepřidal, abysme trochu rozložili náklady za loď. Zakecali jsme se s Kanadsko-švýcarským párem, který se dokonce ubytoval ve stejném guesthouse, ale od té doby už jsme je takřka neviděli. Večer jsme obešli několik restaurací na břehu Mekongu. Všechny měly úplně to stejné menu, všechny byly předražené a v žádné nechtěli smlouvat. Do jedné jsme si nakonec sedli, naši známí šli okolo, taky sondovali, ale k nám se nevrátili. Navíc už tu skoro nikdo neumí anglicky, takže chvilku trvá, než vysvětlí, že nemají polívku nebo že není veprové maso a co že je to ovoce, ze kterého jsme si chtěli dát šejk. Po večeři jsme se utahaní rozvalili na našem pidi pokojíčku (ale za 4USD - zatím nejlevnější), hltali každý závan z větráku na stěně a vzpomínali na náš krásný velký pokojík v Siem Reap s ledničkou a velkou koupelnou - jó to byl komfort!
PS: I komfort autobusů se změnil. Jednak jsme z Kampong Cham koupili místenky na místa, kde už někdo s tou samou místenkou seděl, jednak se můj batoh nevešel do kufru a hodili ho někomu cizímu pod nohy, z čehož jsem byl celou cestu dost nervózní, a i když se mi docela chtělo spát, pořád jsem se otáčel a snažil se podle obličejů vytipovat případného zloděje.
PS: Viděli jsme u silnice porouchaný kamion, a řidič místo výstražných trojúhelníků použil nalámané palmové listí - dobrá improvizace.

neděle 9.5.2010 - Angkor Wat a to nej z malého okruhu

2010-05-20T01:08:00.001+02:00

Budíček byl na šestou, ale z postele jsme se vyhrabali až o hodinu později. Kola jsem, po zkušenostech se zdržením první den, zařídil už před snídaní. Tu jsme si dali v hotelové restauraci. Dali jsme si palačinky - bohužel nesrovnatelné s těmi vynikajícími z Rabbit Islandu a už zdaleka né s těmi ode mě v Austrálii nebo na Zélandu. Vzali jsme to přes poštu, nakoupit pár známek (světe div se, v neděli měli otevřeno) a v devět už jsme zamykali kola před hlavní bránou do Angkor Wat. Samozřejmě se hned vyrojilo spoustu dobrovolných hlídačů našich kol, určitě za malý peníz, ale my věřili řetězu z půjčovny. Dnes jsme konečně měli na hlavní atrakci - Angkor Wat dost času. Prolezli jsme si ho od spodu až nahoru do třetího patra, kam Šárku nechtěli pustit kvůli odhaleným ramenům a kolenům. Vyřešila to pertexová bunda přes ramena a sukně z černé deky (značky Qantas), kterou jsme si s sebou vzali na polední piknik. Dostali jsme jakési kartičky a vyšplhali po novém dřevěném schodišti, před kterým se to hemžilo jako v Praze před Svatým Vítem. Pepan s Petrou, kteří tu byli před necelými čtyřmi lety psal ještě něco o strmém kamenném schodišti se zábradlím - i to jsme tu viděli, letos už se po něm nesmí. Maximální dobu 30 minut jsme určitě přesáhli (kvůli tomu byly ty kartičky), ale nikdo si nestěžoval. Dokonce nahoře bylo docela prázdno a to bylo příjemné. Zajeli jsme se podívat na vyhlídkový balón a dlouho váhali a marně smlouvali cenu 15USD na osobu. Dali jsme si tu ve stínu oběd a řekli si, no a co, když už tady jsme, tak si trochu užijeme. Zrova přijel plný autobus, ale my ještě stihli balón, kde nás bylo jen pár. Nedokážu si představit, kdybysme se za tu cenu ještě měli tlačit s tlupou dalších turistů. "Výlet" to byl pěkný, ale krátný (10 minut). Trochu foukalo a docela to nahoře houpalo. Byli jsme výš než nejvyšší věž Angkoru, ale docela daleko, takže jsme ocenil svůj desetinásobný zoom. Než jsme se nadáli, už nás zase táhli dolů a nám nezbylo, než zase pokračovat po zemi. Zajeli jsme se znovu podívat do Bayonu - chrám s tvářemi. Chvilku jsem se stal nejznámější tváří já, když se se mnou rozhodli fotit nějaké starší Japonky. Tentokrát jsme prošmejdili i úzké a příjemně chladné bludiště v nižších patrech chrámu. Na největší odpolední parno jsme se jeli rozvalit na Šárčinu sukni z Angkor Watu k pyramidě Phimeanakas, kde byl příjemný stín a trochu klid od davů turistů. Dnešní poslední zastávkou byl Ta Prohm (chrám porostlý stromy), kde jsme měli to štěstí a stihli jsme tu natáčení nového Tomb Ridera se skutečnou Larou Croft, kterou jsem si hned musel vyfotit :-)Jinak jsme tu byli takhle pozdě k večeru skoro sami a to hned byl větší zážitek, než s Japonci první den. Objevili jsme tu i zákoutí, které jsme při první prohlídce minuli. Pak už jsme zase skoro za tmy pelášili domů a za poslední peníz zašli na večeři. Výlet balónem nás dnes úplně vysosal. Po sprše jsme vyrazili do města a tentokrát poměrně hladce ukecali hodinovou olejovou masáž za 6USD. Z krásného masážního sálu v přízemí si nás odvedli do patra do holého pokoje s dvěmi matracemi na zemi. Ani jedna masérka neuměla pořádně anglicky, takže bylo trochu obtížné zjistit, jak moc se na masáž máme svléknout. Já to měl jednoduché, zůstal jsem jen ve slipech, ale Šárka nevěděla, jestli má být taky nahoře bez :-) Masáž byla příjemná i když proti očekávání také docela bolestivá. Hlavně lýtka jsme cítili už po schodech cestou dolů. Z donucení jsem s Šárkou opět vyrazil na trh, ale nakonec to bylo rychlý, něco jsme nakoupili a ani to moc nebolelo. Všimli jsme si, že v jednom stánku místním prodávají točenou kolu s ledem za pouhých 500rielů (2,5kč), tak Šárka položila na pult tisícovku, poručila dvě koly a než se stihli rozkoukat, že by nás jako turisty asi měli natáhnout, už jsme seděli u nás na pokoji a míchali si drink z našeho nového Bacardi (1l za 10USD). Kecali jsme až do čtvrt na jednu. Když jsme s hrůzou zjistili, kolik je hodin, rychle jsme se zabalili a šli spát. Zítra brzy ráno odjíždíme do Kampong Cham.

sobota 8.5.2010 - Nezdařený výlet na jezero Tonlé Sap

2010-05-19T11:55:00.001+02:00

Dnes jsme měli další odpočinkový den od chrámů Angkoru. Měli jsme v plánu vyrazit na plovoucí vesnice na jezeře Tonlé Sap a svůj záměr jsme neprozřetelně prozradili na hotelu, kde nám hned začali nabízet tuktuk. Když jsme se dostali na nejnižší nabídku 5USD a i tak se nám to zdálo předražené, začali být nepříjemní až agresivní. Náš nápad jet ve třech na motorce (jezdí tu tak všichni) odpálkoval, že to turisti nesmí a že to policajti hlídají. Pořád nás nutil, ať mu hned řekneme, kdy chceme vyrazit, ať mu slíbíme, že si vezmeme tuktuk z hotelu, jako by mu bylo jasné, že na ulici seženeme lepší cenu a že se na hotel pro tuktuk nevrátíme. Začal strašit, že jestli nám někdo nabídne míň než 5USD, tak je to podezřelé, a že on moc dobře ví, co za tím je. No strašil neskutečně, bylo to až nepříjemné, tak jsme prostě utekli a na ulici dostali nabídky buď na motorku za 2USD (klidně by nás svezl oba) nebo tuktuk za tři a my raději vzali tuktuk. Teď si uvědomujeme, jak moc jsme před dvěma dny přeplatili tuktuk na Silk Farm a možná i včerejší výlet do Angkoru - i když to bylo něco jiného, to bylo na celý den. Co to ve skutečnosti znamená "předražené" jsme zjistili v přístavu, kde si řekli za výlet lodí 30USD za osobu! Tak to jsme šli do kolen. Týpek před náma zaplatil ani nemrknul. A to my né. Začali jsme se hádat, co je to za neuvěřitelnou cenu. Prý je tu jen jedna společnost a jinou šanci prostě nemáme. Rozhodli jsme se vyrazit směrem k desítkám zakotvených lodí, ale chlap z pokladny hned vystartoval, že tam nesmíme a že nás vyhodí policajti. Docela nevybíravě nás vyháněl, ať táhneme pryč, jestli se nám to nelíbí. Nenechali jsme se zastrašit a také nás žádní policajti nevyhazovali, nicméně levnější loď jsme nenašli - vlastně žádnou jinou loď jsme nenašli. Všichni nám tvrdili, že teď je tu "one company" a ať si jdeme koupit lístky do pokladny. Jen prodavačka ve stánku se ptala, kolik že to vlastně stojí a nevěřícně kroutila hlavou. Zdá se, že všechny lodě (i lidi) skoupila jedna firma (soukromá nebo snad státní?) a ta teď dře turisty. Búhví kolik z toho dostanou původní majitelé lodí, kteří do tohodle cirkusu patrně spadli sami nedobrovolně. Už jsme to vzdali, když k nám na motorce přijel vyjednávat jiný chlápek z pokladny a nabídl nám cenu 25USD za oba. Jeho vyjednávání si přijel poslechnout i jeden policajt na motorce. My jsme ale zarytě trvali na mnohem nižší částce, a tak jsme se vrátili k našemu tuktuku a odjeli pryč. Přístupů k jezeru je tu víc, jsou trochu dál a po mnohem horších cestách. S tuktukářem ale byla těžká domluva, navíc jsme začali mít pocit, že teď se nás snaží ždímat on, tak jsme se na jezero vyprdli a vrátili se do města. Nejde nám do hlavy, kudy se dostala na jezero Peťule, která tu byla před 4 měsíci a platila 10 nebo možná 15USD bez nějakých větších oplétaček. Zašli jsme na oběd na trh a k pití jsme si dali něco, co jsme dosud neznali: led s fazolema zalitý salkem a druhý drink, který vypadal jako z kaviáru, ale asi to byly jen nacucaný semínka z nějaké kytky. Už nám dochází žaludeční dezinfekce značky Havana Club, a tak jsme se poptali na obchod s alkoholem. Všichni se ale tváří buď nechápavě nebo snad pohrdavě, jako bysme se ptali na nějaký nevěstinec. Až úplnou náhodou, když jsme se šli ptát na raid nebo smradlavé tyčky proti komárům, jsme uviděli krásně vyskladané lahvinky. Zbytek dne jsme proflákali na pokoji a na večeři zašli do stejné restaurace jako včera. Tentokrát jak kuřecí, tak hovězí (dokonce jsme se ptali u vedlejšího stolu na vepřové) bylo tvrdé jako podešev. To jsme si tu chtěli koupit nudle na zítřek. Vzali jsme tedy raději jen nudle se zeleninou, když to dnes šéfkuchaři nějak s tím masem nejde. Chtěli jsme dnes dát masáž, ale nějak se nám nedařilo smlouvání, tak si jí asi necháme až na zítřek.
PS: Jezero Tonlé Sap má neskutečnou vlastnost: jeho velikost se během roku (tuším až několikanásobně) mění. Teď za období sucha je "prťavé" - my jsme vlastně viděli jen hluboký kanál vedoucí někam dozádu, hladina jezera byla v nedohlednu. Během období dešťů ale mělká delta Mekongu nestíhá propouštět tolik vody a přebytek se začne hromadit v Tonlé Sap. Řeka z jezera vlastně začne téct opačně. Za období sucha se zase jezero pomalu vypustí do Mekongu. Vesnice okolo jezera jsou na kůlech, půl roku jsou pod vodou a půl roku vysoko nad zemí. Plovoucí vesničky se asi přemisťují, kam se jim zachce. Jezero je prý díky tomuto zvláštnímu procesu bohaté na ryby a okolní půda velice úrodná. To prý byl i důvod, proč tu v histori mohla vznikat tak ohromná města, Angkor by mohl vyprávět.

pátek 7.5.2010 - Angkor - velký okruh

2010-05-19T01:00:00.001+02:00

Dnes jsme chtěli stihnout východ slunce nad Angkor Watu, domluvili si tuktuk na pátou hodinu a samozřejmě zaspali. Ale jen trošku, takže jsme na půl šestou mastili v koloně dalších tuktuků s turisty a pak západní bránou na výhled na chrám. Na modrobíločervené obloze se rýsovala silueta věží tvaru lotosových květů. Takhle brzy ráno nám přišlo, že je v průchodu bránou mnohem větší teplo než venku a to jsme si v nich přes den užívali příjemného chládku. A taky se to před sedmou, kdy už zase začalo být vedro na padanutí, otočilo. Vůbec bylo dneska nějaké větší vedro než předevčírem. Tím víc jsme si užívali, že dnes máme tuktuk a vozíme se mezi chrámy jako páni. Škoda, že jsou vzdálenosti tak krátké. Po pěti minutách jízdy nás tuktuk vždy vykopnul u dalšího chrámu a my museli dál po svých. Objeli jsme velký okruh a co jsme dnes viděli?
Angkor Wat - jen siluetu při východu slunce, moc pěkná a fotogenická.
Preah Khan - tuctový chrám jako včerejší Banteay Kdei, jen tenhle prý nejzachovalejší ze všech (samozřejmě až po Angkor Wat, ten ještě dnes takřka voní novotou :-) Zajímavostí byl dvoupatrový Pavion - stavba s vysokými sloupy, ze které by byl určitě krásný výhled. Byl tam žebřík, ale bohužel i hlídač, který na mě volal ještě dřív, než jsem se k žebříku stihl jen příblížit.
Neak Pean - soustava několika bazénků (bez vody, možná se naplní v období dešťů) a uprostřed největšího taková stavba tvaru fontány bez vody. Na schodech bazénu se dá příjemně natáhnout do stínu a pít kokos, který si tu koupíte za půl dolaru.
Ta Som - opět tuctový chrám, tenhle má ale vzdálenější východní bránu krásně porostlou mohutným stromem. Bylo by tu asi lepší být ráno, kdy je brána osvícená sluncem, v poledne už to moc na focení není. V průvodci doporučují focení odpoledne, ale nevím nevím.
East Mebon - vysoký cihlový chrám. Prý jsou tu všechny chrámy stavěné z cihel (to co není vidět) a pískovce (to co je vidět), ale tady je z cihel asi vše. Je pěkný vysoký a to se mi líbilo. Lehli jsme si na chvilku do stínu, ale kameny byly ještě rozpálené, takže tu bylo jako na peci. Pěkní jsou zachovalí kamenní sloni v rozích chrámu hledící do kraje.
Pre Rup - stejný jako East Mebon, jen ještě strmější a s pěkným chládkem nahorě v nejvyšší místosti s budhou, odkud se nám vůbec nechtělo.
Angkor Wat - jsme si odpoledne jen proběhli a než jsme si dali svačinku, zavřeli nám nejvyšší patro. Užili jsme si ho především, když byl krásně nasvícený při západu slunce a odrážel se v hladině jezírka plného leknínů. Odchytli jsme si tu jednoho průvodce, aby nám udělal fotku. Moc se mu povedla, tak jsem ho pochválil uznalým zamručením. Jeho klient se usmál a řekl, že ho to celý den učil. Prý ho trénoval na stovkách fotek, které musel během dne nafotit.
Malý okruh se nám asi líbil víc, i když to možná bylo jen tím, že už to byl druhý den a už jsme nebyli ze všeho tak vypleksaní a že dnes bylo snad ještě větší vedro, opravdu na padnutí. Na oběd nás tuktukář zavezl prý do levné restaurace, která ale byla tak drahá, že jsme se po přečtení lístku zvedli a šli zase ven. Odchytl nás číšník, co se děje, a že nám tedy dá slevu.
A to jsme si mysleli, že v takové restauraci se nesmouvá. Všude se smlouvá! Vypadalo to, že nám slevil i na porci, takže nám i po jídle stále kručelo v břiše. Stále hladová Šárka se alespoň naučila hůlkama vyzobávat zbytečky zeleniny a nudlí. Když jsme se po západu vraceli k našemu tuktuku, vyrazil nám hned naproti, a pak jel jako šílenec, snažil se předjet i autobus. Vyhodil nás ještě půl kilometru před hotelem, že ještě někam pospíchá. Potkali jsme tak alespoň jednu restauraci, kde jsme si nejdřív chtěli jen koupit shake na cestu. Jak jsme si sedli a čekali až nastrouhají led, rozhodli jsme si tu dát i jídlo. Bylo zatím nejlepší, které jsme v Siem Reap měli (a 3x levnější než v restauraci v Angkoru).
PS: V některých hotelech pronajímají malé elektrické motorky. V areálu Angkoru mají dvě stanice, kde si svůj elektromobil necháte nabít, zatímco jdete obdivovat krásy chrámu po svých.

čtvrtek 6.5.2010 - Silk Farm

2010-05-18T00:56:00.001+02:00

Ráno nás trochu bolely hlavičky, voda došla, tak jsme museli vyrazit na nákup a na snídani. Rozhodli jsme se najíst na lavičce u řeky a vzali to přes trh. Potřeboval jsem nakoupit nějaké botky - nejlépe pořádné pohorky, ale na ty tu asi nenarazíme. Musel jsem se spokojit s lepšíma teniskama za 10USD z trhu. Baba začala na 18 a na deset se jí moc nechtělo. Souhlasila, až když jí Šárka znervózněla, když mi přinesla ukázat stejné boty od vedlejšího stánku. U řeky jsme dali bagetu s marmeládou a různé dobré kousky sladkého pečiva a velinkánské mango. Vrátili se na hotel a na odpoledne domluvili tuktuka do Silk Farm 15km za městem. Šárka jako vystudovaná textilačka si přece nemohla nechat ujít ukázku výroby hedvábí. Mají tu zdarma prohlídky i s průvodcem a i mně to přišlo opravdu zajímavé. Předtím jsem nevěděl, že hedvábí vzniká z vlákna zámotku speciální housenky. Chovají je tu v domě, který má kvůli mravencům kůly (na kterých stojí) i schodiště chráněné vodním zákopem. Červy krmí listy keře Mulberry, které pěstují na políčkách okolo farmy. Životní cyklus červa trvá přesně 47 dní, ke konci se červ zakuklí a na posledních 24 hodin svého života (sameček jen 12 hodin) vyletí ze zámotku motýl (spíš můra), který po oplodnění a nakladení vajíček chcípne. Zámotky, ze kterých se vyklube motýl jsou na hedvábí nepoužitelné, a proto jich většinu usuší na sluníčku nebo uvaří, aby červa v zámotku zabili. Nejdříve se stočí hrubé vlákno z povrchu, a pak se odmotává jemné hedvábí přímo z pevného vnitřního zámotku, celkem se získá z jednoho kokonu až 400m vlákna. Ukazovali nám tu předení, bělení, přírodní barvení (smůlou, slupkou z kokosu, hřebíkem), přípravu osnovy do stavů, barvení útků batikou i několika odstíny, které pak vytvářejí vzor na tkanině. Poslední ukázka byla tkaní na stavech jako z doby Hanče a Vrbaty. Jen pár strojů měli s utomatickým prohozem útku. Pak nás zavedli do luxusního obchodu, kde čekali, že si něco koupíme, ale ceny byli pro nás horentní. Krásný široký šál za 50USD. Když jsme ale viděli, jak strašnou práci to dá, kolik na tom pracuje lidí, tak to tu hodnotu asi má. Jen nechápeme, jak se můžou ve městě na trhu o trochu horší šály prodávat za 3USD. Zbytek dne jsme strávili už jen psaním deníků, mailů, na večeři zašli do pouliční restaurace na Pub Street - smažené nudle za 1$ a zašli na trh, kde si Šárka vyhlédla pěknou kabelku. Mě už to courání po trhu nebavilo, tak jsem si nechal trochu ožrat nohy masážními rybyčkami. Nabízí je tu na každém rohu ve velkých akváriích s lavicí na sezení. Hned jak se moje nohy přiblížili k hladině, už u nich slídil houf hladových rybiček. Na první pocit nic moc, ale když si zvyknete, je to vlastně velice příjemné.
PS: Vídáme tu na silnicích náklaďáky s kabinou bez střechy a vypadají dost komicky. Dnes jsme dokonce viděli řidiče s helmou jako nějaký závodník v bugině.
PS: Cestou do Silk Farm jsme si nechali zastavit na oběd v jedné z restauraček u silnice. Dali jsme si nějaké "hrncové" khmérské jídlo s rýží. Když jsme odcházeli, všimli jsme si, jak majitel restaruace mlsá nějaké kořeněné škeble z velkého plechu. S menším odporem ale se zájmem jsme ho sledovali, až nám také dal ochutnat. Jsou to prý říční škeble, které se "upečou" jen tak na sluníčku. Ty, které jdou otevřit se snědí. Chutnaly lépe, než vypadaly. Šárka: "no to teda nééé, fuj". Je to tu ale docela populární, častovo vídamé jak někdo tlačí dvoukolák s plechem, na kterém jsou škeble nebo šneci krásně vyskládané - aby se na sluníčku dobře "propekli".
PS: na hotelu máme internet zdarma, ale jako na potvoru s emailem na Seznamu je tu problém. Ostatní stránky docela frčí, ale na Seznam se příhlásit nedokážeme. Dnes to tedy poprvé zafungovalo, tak jsme stihli napsat jen to nejnutnější. Uvidíme, jak na tom Seznam bude zítra.

středa 5.5.2010 - Angkor - malý okruh

2010-05-17T01:27:00.004+02:00

Dnes jsme si půjčili kola a objeli si tak zvaný malý okruh přes chrámy Angkoru. Okolí je jedna velká placka, takže se dá všude dojet na obyčejném kole alá paní radová. Největší problém byl v našem hotelu dvě schopná kola sehnat. To nás trochu zdrželo spolu s nákupem jídla na celý den. Přímo v Angkoru je prý mnohem dráž, tak jsme se vybavili hromadou ovoce, pečiva a dokonce i krabičkou s dvojtou porcí nudlí s hovězím a zeleninou. A co jsme dnes viděli?
Bantenay Kdei - takový nejtuctovější typ chrámu v Angoru, který projdete rovnými křížícími se chodbami, kde neustále překračujete vysoké prahy z místnosti do chotby a zpět. Bylo to ovšem to první, co jsme viděli a tak se nám to samozřejmě moc líbilo. Můžete totiž zalézt kam chcete takřka bez omezení, vše je takové opravdu přírodní, žádné chodníčky nebo zábradlí. Jediné pravidlo je: nedotýkat se přímo rytin na stěnách.
Ta Prohm - Jeden z nejznámějších chrámů, který je jen částěčně vyčištěný od zarůstání v džungli a právě ohromné kmeny a kořeny stromů polezlých přes a zkrz stěny a střechy staveb jsou tu největším lákadlem pro turisty a bylo jich tu opravdu mraky. Je pak těžké si takto mystické místo vychutnat, když vás dohání smečka hulákajících japonců. Navíc tu udělali nové chodníčky a zábradlí a řvoucí jeřáb tahající kameny z propadlých stropů taky moc nepřidá. I tak se nám chrám moc líbil a našli jsme si místo, kde jsme se skoro na hodinu natáhli ve stínu, abysme utekli neskutečnému vedru, které se přes poledne udělalo. Zaujal nás tu i jeden vysoký strom v lešení, ze kterého asi opatrně odřezávali větve, které by mohly spadnou na nějakou památku. Další strom byl podepřený, aby nespadl a nevyvrátil stěnu, pod kterou se provrtal svými kořeny.
Ta Keo - Vysoký chrám se strmým schodištěm, do kterého prý během stavby uhodil blesk a toto špatné znamení zabránilo jeho dokončení. Hrubá stavba je ovšem celá, jediné, co na první pohled chybí jsou rytiny a davy turistů, které odradí strmé schody a jen jedna hvězdička ze čtyřech v hodnocení průvodce po Siem Reap a Angkor. O to víc se chrám líbil nám. U mě má hvězdičky minimálně tři.
Bayon - chrám známý především tvářemi vytesanými na stěnách vysokých věží - zkoušeli jsme najít úsměv z našeho obrazu ale marně. Neměli jsme moc času, protože jsme pospíchali na západ slunce na nejznámějším chrámu Angkor Wat, ale v krásném odpoledním světle se mi tu podařilo udělat pár zdrařilých siluetek. Určitě se na tváře ještě přijedeme podívat!
Phnom Bakheng - a právě sem jsme zabloudili na západ slunce doufajíc, že chrám postavený na jednom z mála kopců v okolí nabídle krásný výhled. Jen by to chtělo trochu prořezat stromy směrem na Angkor Wat. To by ale přišel o zákazníky balón, kterým se můžete (prý za 11USD) nechat vytáhnout do výšky asi 60 metrů. Lidí tu bylo víc než dost a tudíž i hustý provoz na silnici zpět do Siem Reap (asi 7km), kde už jsme jeli po tmě jen s čelovkou, kterou jsem nechal raději blikat dozadu, aby nás viděli stovky předjíždějících tuktuků. Jeli jsme jako připosraní u kraje silnice a dojízděli spousty neosvětlených místních cyklistů roztažených po celé silnici, ani tuktuky nesvítili, dokonce i auta jezdila po tmě - asi to tu moc neřeší a na neviditelné dopravní prostředky jsou všichni zvyklí - snad! Večer jsme zašli do jedné dražší restaurace na Pizzu, ale užili jsme si happy hour na pivo a koktejly (výborné byly například TROSKY). Potkali jsme tu koho jiného než Fionu, která dnes taky byla v Angkoru a cestou zpět prý na nás z tuktuku mávala. Dneska jí končí vízum, tak začíná pomaličku shánět autobus do Thajska :-) My jsme se po výborné pizze, pivkách a koktejlech trochu rozjeli, že jsme místo domů pokračovali na diskotéku pro místní, kterou máme hned za guesthousem. Byli jsme na parketu jediní bílí a tudiž docela vzbuzovali pozornost ostatních. Zas moc dlouho jsme ale nepařili a šli "rozumně" na kutě.
PS: Chrámy jsou plné neodbytných dětí nabízejících vodu a různé suvenýry. V průvodci nedoporučují kupovat věci jen tak ze soucitu, protože tím dětem paradoxně ubližují. Rodiče vidí, že děti vydělávají a raději je pošlou "žebrat", než aby je poslali do školy. Vypadá to, že si to turisté berou k srdci. Holky jsou ale opravdu vynalézavé. Zeptají se odkud jsme a hned řekly naše hlavní město (tak od nás dostali pohlednici z Prahy). Zeptají se na jméno, a když se za dvě hodiny vracíme zpět, volají na nás jménem. Smouvají plynně anglicky, španělsky a dokonce bez mrknutí oka přehodí i na japonštinu. Jediné, co jsme si dnes my koupili, byla jedna láhev vody a průvodce po Laosu od Lonely Planet za neskutečné 3 dolary ukecaných z i tak neskutečných osmi. Opět nás čekalo překvapení, když nám jiný prodejce nabídl cenu třech dolarů rovnou. Je to sice jen kopie Lonely Planet ale neskutečně zdařilá. Nechybí pevná obálka, odolná vazba ani barevné přílohy s fotografiemi. Jen mapy jsou dost nekvalitní, některé až nepoužitelné. I tak žasnu nad tím, kolik musí padělání a tisk stát, když je konečná cena tři dolary, možná ještě nižší! Máme opravdu "nejnovějšího" průvodce, který podle obálky vyšel v srpnu 2010 - takže je to takové nakouknutí do budoucnosti :-)
PS: přes den jsme si v guesthouse nechali vyprat (1kg za 1USD) a večer jsme zjistili, že nám pár věcí chybí. Nějak se zatoulaly mezi cizí věci na šnůře, a kdybysme se neozvali, bůhví kde by skončily. Šárka si proto věci na vyprání vždy zapíše na papírek a už se nám to nejednou hodilo.

úterý 4.5.2010 - Phnom Penh - Siem Reap (309km, 5h 50min)

2010-05-16T01:26:00.000+02:00

Zbytek jídla z Austrálie jsme věnovali na organizaci Sunflowers children, která se stará o sirotky s HIV - viděli jsme letáček na hotelové nástěnce. Vypadá to, že tu opravdu už nikde vařit nebudem, akorát bysme se s tím tahali a dětem to snad pomůže. Než pro nás přijel pickup, napsal jsem si příspěvek na blog a moje bluetooth klávesnice se hrozně líbila kambodžanům pracujícím v Guesthouse. Taková skvělá věc a nikdo to během naší cesty neznal. I teď, když máme levný přístup na internet, tak stále píšu deník na mobilu, protože většina klávesnic u počítačů je v dost žalostném stavu. Některé klávesy jdou ztuha, některé moc nereagují a některé třeba chybí úplně. Často mívají nestandardní rozložení a to je taky na bednu. Autobus do Siem Reap přijel včas, ale už neodjel. Už jsme se viděli, jak se tu několik hodin zdržíme a do Siem Reap dorazíme až v půlnoci, ale za půl hodiny tu stál nový. Na šílenou jízdu řidiče, na troubení i na hlasitou muziku už si začínáme zvykat, a tak cesta ubíha docela příjemně. Skoro všude jsou podél cesty domy, které stojí na kůlech, někdy i úctyhodně vysokých, před nimi mají často takouvou soukromou bažinu, ve které se buď koupou děti nebo dobytek. Mezi chatrčemi se občas objeví úplně luxusní dům - též na kůlech, též s bažinou, ale nový, s betonovými kůli a často i zděný. Na jedné zastávce jsme poprvé ochutnali knedlíky - takové blbouny plněné masem a zeleninou, které tu ohřívají na velkém pařníku. Nedají se ale srovnat s výbornými knedlíčky, na kterých jsme před čtyřmi lety ujížděli s Pinem v Číně. Do Siem Reap jsme dojeli ještě za světla, nechali se odchytnout tuktukem přímo na autobusáku (tedy předraženým, na ulici bysme určitě sehnali levnější než za 2 dolary) a vzali první guesthouse, který nám ukázal (Bun Seda Angkor), který jsme ukecali na 7USD na noc. Bez klimatizace ale s velkým pokojem s výhledem a docela pěknou koupelnou. Jsme kousek od nočního trhu, kam jsme rovnou vyrazili na večeři a na první nákupy. Mimo jiné jsme si koupili obraz s kamenou tváří z chrámu Bayon, který se mi moc líbil a řekl jsem si, že ho ukecáme na 8USD. Jaké bylo překvapení, když prodavač sám tuto cenu nahodil. Nezbylo nám nic jiného, než ho ukecat na 5USD a možná i tak jsme ho trochu přeplatili. Večeře byla "z kastrólů", ve kterých tu mají ženské na stánku navařené různé masa a omáčky s rýží. Je to ta nejlevnější varianta (asi 14kč za jedno jídlo s rýží) a i přes to, že pro mě omáčky, ve kterých plavou neidentifikovatelné kusy masa, vypadají často dost nevábně, dá se narazit i na lepší kousky. Dnes jsme si vyloženě pochutnali na vepřovém s květákem a nějakém slaném rybovajíčkovém koláči.
PS: Ve směnárně ve Phnom Penhu jsme si dnes konečně vyměnili dolary na riely v lepším kurzu než běžně počítaný 1USD=4000riel. Objevili jsme směnárnu, která nám dala za každý dolar 4200rielů (o 5% víc) a určitě by to šlo ještě líp. Zatím jsme si vyměnili alespoň 100 dolarů a uvidíme, jak dlouho s tím vystačíme.

pondělí 3.5.2010 - Kampot - Phnom Penh

2010-05-15T01:25:00.000+02:00

Ráno jsem se vzbudil nějak brzy a v půl sedmé už jsem seděl na terase a psal deník. Šárka mezitím nakoupila a přinesla snídani, dokonce na recepci vyžebrala i horkou vodu na čaj. V nějakém deníku na internetu jsme četli, že je velice praktické mít na tyto účely topnou spirálu, zrovna dneska by se nám moc hodila. Půjčili jsme si kola a ještě na chvilku vyrazili do města. Už jsem se skoro rozjížděl, když na mě zavolali, ať si vemu jiné kolo, že je lepší, protože má brzy :-) Kola z hostelu jsou stašný herky, ale jsou velice praktický - jen bacha na rozpálená sedla. Člověk má ze začátku pocit, že sedí na papiňáku. Přestože je to z guesthouse na autobusák necelých 100m, čekal na nás tuktuk. Nám ale balení trvalo déle, než jsme plánovali, tak jsme ho poslali pryč, že těch pár kroků zvládneme pěšky. I když by mě zajímalo, kolik by si za to popovezení řekl. Řidič autobusu do Phnom Penhu byl ještě větší závodník. Řev motoru přehlušovala jen na plno puštěná khmérská muzika, která Šárku tak moc štavala, že na první zastáce běžela za řidičem, ať to proboha ztlumí. Vzpomněli jsme si na reklamu ve včerejší fajn restauraci, že nabízí autobus "západního stylu", což znamená: žádná hlasitá khmérská muzika, žádné troubení a žádné zběsilé předjíždění. Na jídelní zastávce jsme zase pokecali s holkama, které tu prodávají oloupané ananasy a manga a udělali jsme s nimi směnný obchod. Za půlku oloupaného ananasu dostaly 500riel (asi 2,5kč) +zbytek našich špaget, které máme ještě z Austrálie a pořád je s sebou zbytečně vozíme. Kupodivu vůbec nevěděli, co to je, přitom jsem měl pocit, že jejich nudle jsou úplně to samé. Přitočila se k nám nějaká babka, která jednu špagetu ochutnala a pak nechápavě plivala rozkousané syrové drobky. Vysvětlovali jsme, že se to musí deset minut vařit a snad to pochopili. I tak jsme po chvilce na autobusáku viděli pobíhat spoustu dětí s jednou z půlky okousanou špagetou. V Phnom Penh jsme nejdřív zkuslili Royal Guesthouse, ale moc nás nenadchnul, navíc pokoj s vrzajícím větrákem stál 10USD, tak jsme se nechali zavézt k Okay Guesthouse a tam se za 8USD spokojili s pidipokojíčkem se sprchou. Večeři jsme dali přímo v hotelové restauraci: kuřecí plátek s bramorovou kaší, vše s pepřem - příjemná změna. Potkali jsme tu Fionu alias "Jake" - barmanku z Rabbit Islandu, která nám říkala, že nás viděla i v Kampotu. Víza má jen do středy a tak sháněla noční bus do Siem Reap, kam my také zítra vyrazíme. Já jsem byl zhypnotizován filmem, který tu běžel na televizi. Šárka se chtěla ještě projít do města, ale mě už se fakt nechtělo, tak se slovy: "s tebou nic není", vyrazila na pokoj. Já dokoukal film až do konce: Leonardo di Caprio byl špeh u padouchů, kterým velel Jack Nickolson. Ten měl zase informátora u policajtů nebo tak něco. Na konci se všichni navzájem postříleli.

neděle 2.5.2010 - Bokor

2010-05-14T00:25:00.003+02:00

Do národního parku Bokor právě staví novou silnici a zdá se, že takhle krásnou v Kambodži ještě nemají. Kroutí se do kopce serpentýnami se svahy chráněnými zatravněnými terasami a odvodními kanály. Není však až nahoru, takže jsme si v jedné zatáčce vystoupili z korby pickupu a pokračovali dál pěšky. Šárka šla v pohorkách a i já si vzal své nejlepší boty, které tu mám: utržené sandály. Náš průvodce šel dokonce v žabkách, tak jsem si říkal, že to snad nebude tak drsné. Ale bylo. Cestička byla sice docela udržovaná (i zábradlí z lijány přibité ke stromům tu občas měli), značená (červenými značkami a půllitrovými PETkami napíchnutými na větvičky), ale dost prudká a občas opravdu drsná. My se Šárkou, kteří máme za sebou Caples Track nebo výstup na Liverpool Hut, něco takového nemohlo v žádném případě rozhodit, ale už na první zastávce se tři lidi takřka pohádali s průvodcem, že takovou cestu nečekali a že chtějí zpátky. Po asi hodině a půl v odporném vedru (alespoň že komáři tu nekoušou) jsme se doškrábali zase na silnici - tentokrát ještě prašnou, ale už skoro připravenou na nový asfalt, na kterou přijel ten samý pickup, který nás dole vyhodil. To bylo docela překvapení, proč nás nevyvezli rovnou až nahoru, když po silnici auto v pohodě projede? I když nás bylo o tři míň, průvodce se do auta nevešel a visel venku na dveřích, držel se za okénko a špulil na nás svůj dlouhý nehet na palci. Všichni Kambodžani mají na jednom prstu dlouhý nehet - je to docela odporný, ale jim to asi přijde sexy. Krajinou připomínající Jizerky (ty jsou snad všude ve světě) nás dovezli až ke kasínu, dali nám oběd a tři hodiny rozchod. Rýži se zeleninou jsme si snědli na terase nad propastí s opravdu krásným výhledem a pak si prolezli kasíno, všechny jeho terasy, místnosti a okolo dalších opuštěných budov dorazili až ke kostelu, kde byl sraz na cestu zpět.

Většina lidí si přála jet dolů autem a netrmácet se pralesem jako cestou nahoru, což trochu rozhodilo plány našemu průvodci, který řekl, že buď pojedou autem všichni a nebo nikdo. Ustoupili jsme tedy většině a rozhodli se taky jet dolů autem, přestože průvodce naznačil, že bysme za to měli dát navíc nějaké peníze pro řidiče. Byl s tím trochu zmatek, moc jsme si nerozumněli, takže nás ani moc neudivilo, když nás u začátku cesty stejně vyhodili z auta, že jdeme dolů pěšky. Jen ten nejzarputilejší odpůrce si tu mohl počkat, až přiveze pickup další turisty a sveze se s ním dolů. Teď nám došlo, že tím, že nás nechají jít půlku cesty pěšky, dokážou odvozit dvě party turistů. Cesta dolů se kvůli zvětšujícímu vedru zdála nekonečná. Malé rozptýlení byl ohromný pták, který vydával hrozné skřeky a za letu svištěl jako rogalo, a banány které nám průvodce utrhnul přímo z palmy u cesty. Nevíme, jestli to byly plané banány či co, chuť měly výbornou, ale pecky větší než třešně. Po návratu do Kampotu byla v ceně naší tour i hodinová projížďka lodí po řece. Bylo to velice příjemné odpočinutí po celodenní dřině. Jeli jsme podél chatrčí na kůlech až do moře, objeli ostrůvek a vraceli se zpět. Zrovna vyrážely na lov rybářské lodě a byly jich snad stovky. Některé pluly samy, jiné byly až po deseti svázané dohromady a asi je jen jedna nebo dvě lodě poháněly motory a ostatní se jen tak vezly. Na večer jsme se objednali na masáž u slepých masérů a zapadli na večeři do jedné "dražší" restaurace, a protože začalo pršet, tak už jsme tu zůstali. Měli tu opravdu veliké porce a já vůl se před masáží pěkně přežral. Byla to pak docela honička abysme to všechno stihli. Do guesthouse do sprchy jsme se navíc brodili loužemi a na cestu na masáž jsme si raději vzali kola. Hodinová "japonská" masáž byla trochu bolestivá, ale nakonec velice uvolňující. To, že maséři nevidí, bylo poznat jen podle toho, že je k lehátku museli přivézt a že občas hledaly, kde máme nohy nebo ruce. Jednou mi při obcházení naboural do hlavy. Masírovat ale uměli na jedničku.
PS: U silnic tu stojí stánky s vystavenými skleněnými lahvemi od coly naplněné různobarevnými tekutinami. Dnes nám došlo, že je to benzín a nafta, když jsme u jednoho zastavili a pár lahví načepovali do naší dodávky cestou na Bokor.
PS: Okolo kasína se válí hromady odpadků, převedším igelitové pytlíky, krabičky od jídla a prázné PETky, které tu asi nikdo neuklízí. To dělá z kasína spíš takový squat než nějakou památku, měli by to tu trochu uklidit, je to škoda.

sobota 1.5.2010 - Rabbit Island - Kampot

2010-05-13T00:21:00.003+02:00

V noci si na nás zgustnul jeden komár, který se nám dostal pod moskytiéru shora posranou od našeho mloka zpěváčka. Šel jsem si zase na chvilku zašnorchlovat s kraby. Ukazoval jsem je Šárce, která jen tak chodila mezi kameny na mělčině. Včera jsme si domluvili na 10 hodin loď zpátky do Kepu, kudy by měl v 11 hodin projížet autobus do Kampotu. Během snídaně se stavil proplešatělý Francouz (známe ho z baru), že jemu řekli loď až pozdě odpoledne a jestli se nemůže svézt s námi. Měli jsme radost, že jsme konečně našli někoho, kdo nám přispěje na lístek na loď, a s kterým se svezeme tuktukem, ale dopadlo to jinak, než jsme si představovali. Přestože máme na lístku napsané 4 lidi, odmítali vzít Francouze s námi zadarmo. Hádali jsme se, ale Francouz rychle kývnul na nabídku 4USD, takže on na tom vydělal a my z toho měli úplný prd. Svezli jsme se s ním tuktukem od přístavu a platili jsme stejnou cenu, jako bysme jeli sami. Když k tomu přidáme to, jak nás tuktukář uháněl na cestu až do Kampotu a jak byly lístky na bus na ten kousek drahé (2USD na osobu), pěkně nás (hlavně mě) to všechno naštvalo. Jak jsme tak čekali na bus, ještě si k nám přisedl a tvrdil, že volal na autobus, že zařídil, aby jel tudy, aby nás tu nabral, kdesi cosi, a hlavně, jestli by za to nebylo na pivko. Byl neskutečně vlezlý, pořád něco žvanil, takže jsme byli rádi, když jsme konečně sedli do busu a odjeli do Kampotu. Měli jsme vyhlídnutý hostel (vlastně guest house - jak se tomu tady říká) Cozy Elephant hned u zastávky, ale stejně nás tam musel jeden motorkář odvézt, jako že on nám ho doporučil a ukázal, aby měl nějakou tu provizi od hotelu nebo od nás. Nic ale nedostal. Máme pokojík za 5USD - zatím náš nejlevnější: s okny do chodby a společnou průchozí koupelnou s dalším pokojem, kterou si musíte zamykat zvenku, když jste v pokoji, nebo zevnitř z obou stran, když jste v koupelně. Navíc vám jí spolubydlící z druhého pokoje nesmí zamopenout z vaší strany odemknout. Jsou tu zdarma kola na jízdu po městě a dvě krásné terasy, kde budem trávit volný čas, jestli vůbec nějaký bude :-) Jen jsme si museli počkat, až nám zámečník vyrobí ručně pilníčkem klíč, který před námi zapomněl nějaký turista ve spěchu vrátit. Mezi tím stihnul i jiný dělník opravit chatrnou západku na dvěřích do koupelny. Zbytek dne jsme strávili ve městě. K obědu si dali milánské špagety(!) a kuře alá KFC (že by Kambodža Fried Chicken?), k večeři jsme zašli jen přes křižovatku za autobusákem na nudle. Servírka ani slovo anglicky, takže nám musel až kuchař přijít vysvětlit, že květák není a i ten na otázku, co je to hovězí Lok Lak, nám začal do sešítku kreslit kostičky. Šárka si je dala, tvar byl správný, ale rozžvejknout se skoro nedaly. Večer jsme si prošli ulici vedoucí od starého mostu známou svými ovocnými šejky a hned si dva (po půl dolaru) dali. Dragon fruit s ananasem a papaya s lichi. Na speciálním struhadle nám nastrouhali led, přidali salko, cukr, ovoce a důkladně rozmixovali. Byla to opravdu lahoda, snad se z toho nepos. Mezi tím vším jsme stihli 3 hodiny internetu, takže den utekl jako voda. Na zítřek jsme si zaplatili výlet do Bokoru - národní park, ve kterém si Fancouzi ve dvacátých letech postavili na kopci 1080m vysokém hotel a časem i ohromné kasíno, které byly dvakrát opuštěny. Jednou po bojích Kambodži za nezávislost a podruhé po příchodu Rudých Khmérů. Nyní jsou tu jen rujny porostlé červenými lišejníky postavené vysoko nad propastí s krásným výhledem na krátké kambodžské pobřeží.
PS: dneska jsme v Kepu, během čekání na autobus, zvládli i májový polibek pod rozkvetlým stromem - nevíme jakým, třešeň to určitě nebyla
PS: V Kambodži vydali patrně jen tři, za to velice dobré průvodce zdarma: Sihanoukville, Phnom Penh a Siem Reap ... "a okolí". V infocentru na letišti je samozřejmě neměli, ale v hostelích se dají sehnat a jsou na úrovni dobrých prospektů, které známe z Nového Zélandu nebo Austrálie. Vřele doporučujeme!

pátek 30.4.2010 - Rabbit Island, šnorchlování, výlet na kopec, krabi k večeři

2010-05-12T12:00:00.000+02:00

Ráno byl docela velký odliv, bezvětří, hladina byla jako zrcadlo. Šel jsem si trochu zašnorchlovat ke kamenům vpravo na pláži a bylo to docela dobrý. Vidět bylo o trochu víc, i nějaké korály jsem našel a hlavně jsem dlouho a z velké blízkosti pozoroval kraby, jak ožírají rozlámané mořské ježky, vlásenkama v tlamě filtrují vodu nebo jak se umí rychle zahrabat do písku. Na snídani jsme zašli do jiného resortu a dali si výborné palačinky s ohromným množstvím ovoce a nutelou. Byly skoro tak dobré jako ty, co jsem dělal na Zélandu a v Austrálii. Odpoledne jsme vyrazili podél modré trubky někam dozadu za resorty, obešli jsme asi pětinu ostrova, prošli kolem nějaké rybářské chatrče s početnou rodinou a hromadou vyhozených PET lahví a pak teprve objevili dvě studny a nějaký bambus. Plot nikde, ale zdálo se, že cesta opravdu pokračuje někam nahoru. Bylo hrozný vedro, lezli po nás kousací mravenci, proplétali jsme se mezi liánami na kterých občas lezly hnusné velké housenky. Cesta se pořád větvila, ztrácela a my přemýšleli, kdy už to vzdáme a vrátíme se dolů. Vylezli jsme až nahoru na vrchol, ale žádné rozhledy se stejně nekonaly. Nebyl tu žárný bunkr jen husté stromy a keře. Chvilku jsme nahoře bloudili a hledali, jestli se nedostaneme ještě výš, ale marně. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec našli cestu zpět - celí špinaví, zpocení, poškrábaní a pokousaní, ale šťastní, že to máme za sebou. Cestou přes resorty se s námi dal do řeči jiný vesničan, který viděl, jak podle GPSky ukazuju, na který kopec jsme vylezli. Anglicky neuměl opět ani slovo, ale ukázal nám, že cesta nahoru začíná hned od našich resortů a ne až od rybářské chatrče. Tak jestli to někdy někdo zkusíte, napište mi do komentáře, jestli jste cestu našli a kudy vede. Zničení jsme hned naskákali do moře a rozvalili se do hamaků na verandě našeho domečku. Znovu se začaly ozývat zvuky od našeho ptáka ve střeše a my z hrůzou zjistili, že to není pták, ale nějaká oranžově flekatá velká ještěrka - možná nějaký přerostlý mlok. Šárka s ním odmítala spát v jedné místnosti, ale zdál se docela pomalý a neškodný, tak to asi budem muset tu poslední noc vydržet. Na romantický západ slunce a kraby k večeři jsme zašli do naší restaurace. Vylovili nám je z koše (ještě jsme je chudáky viděli naposledy živé) a přinesli napůl rozlomené s výbornou pikantní zálivkou s kampotským pepřem. Byla už docela tma a my si říkali, že je to vlasně dobře, že pořádně nevidíme na to, co jíme. Byla to piplačka, ale kupodivu se nám dařilo sát masíčko z klepet (bacha na ostny), nožiček a tělíček a byla to opravdová lahůdka! Večer jsem ještě obešel pláž, jestli neseženu někoho, kdo by s náma zítra jel lodí zpět na pevninu abysme trochu rozdělili náklady, ale z dálky se hnala bouřka, všude bylo mrtvo, začínalo pršet, tak jsem se vrátil pod střechu k našemu uřvanému mlokovi.

čtvrtek 29.4.2010 - Rabbit Island, válení, koupání, pouštění draka, bar

2010-05-12T06:17:00.001+02:00

Na střeše nebo spíš někde pod střechou nám asi hnízdí nějaký pták. Celou noc dělal takové divné hlasité zvuky. Snažil jsem se ho najít, svítil si čelovkou, ale pták nikde. 29°C a bezvětří a v naší chatrči se nedalo vydržet, tak jsme se šli vymáchat do asi ještě teplejšího moře. Dali jsme pár opatrných temp a pak se jen váleli na mělčině. Naší zátokou pomaličku projížděla loďka, ze které sbírali z moře medůzy. Tak nevíme, jestli je jich tu opravdu tolik, že je raději sbírají, aby se tu vůbec dalo koupat. Lodě tu mají takové dlouhé, docela úzké a vratké s motorem jako od nějakého generátoru na boku s lodním šroubem na dlouhé tyči. Startují provázkem, který namotají na hřídel motoru. Na snídani jsme zašli do naší restaurace, ale zdálo se, že z toho ani nemají radost. Vypadali spíš překvapeně až zmateně, přinesli nám dvojjazyčný jídelní lístek. Chvilku jsme na něm tiše šermovali ukázováčkama, anglicky totiž neuměli ani slovo a pochopili jsme z toho, že chleba nemají a oni snad pochopili, že si dáme horký černý čaj, míchaná vajíčka a smaženou rýži se zeleninou a vajíčkem. Když nám přinesli něco oranžového s ledem a omletu, musel jsem se hodně držet, abych se před ní nezačal smát. Jen Šárčina rýže byla správně. Seděli jsme u stolečku pod palmou a koukali, jak něco loví z koše, který jim plaval asi 5 metrů od břehu. Byli to živí krabi, kterých tu mají v jídelníčku velkou porci za 5 dolarů. Tak to asi budeme muset zítra taky zkusit! Zbytek dne jsme proflákali v hamakách, v moři (půjčili jsme si velkou duši od traktoru), četli jsme průvodce a psali deníky. Vytáhl jsem na chvilku i našeho draka, a protože na břehu nebylo mezi palmama dost místa na pouštění, musel jsem s ním do vody. Dokud byl suchý, tak lítal krásně, jak mi ale jednou spadl do vody, tak to byla docela výzva ho udržet ve vzduchu. Jak ale postupně schnul, tak to šlo líp a líp. S morkým drakem si zalítala i Šárka. Na večer jsme zašli do baru jako včera. Já jsem si dal to, co Šárka včera a vypadá to, že zítra si dám to, co měla dnes - smažené krevety s pepřem mňam. Na baru pracuje francouzská černoška s drobnými prstýnky vlasů (prý to tak má přirozeně) a je to celý Jake (Šárčina sestřenice Magdaléna) - stejně trhlá, má stejná gesta, stejně špulí pusu. Neustále tlačí západní muziku, ale marně, majitel baru to pořád vrací na hroznou khmérskou a ještě to vždy hrozně vosolí. Pokecali jsme s ním o možném výletu na kopec, který se zvedá hned za bungalovy. Poradil nám sledovat modrou trubku na vodu na konci resortu, která dojde až k dvou studnám, okolo bambusů doprava k plotu, ten prolézt a za ním doleva nahoru. Je tam prý krásný rozhled z nějakého starého bunkru či co. Tak to musíme zkusit! Další "známou" tváří na baru byl jeden Hawaian. Ten zase vypadal jako Petr, který mi teď hlídá byt v Rubešce. Připomínal mi ho tím permanentním úsměvem na tváři. Byl tu s nějakou blondýnkou, se kterou se šli v noci vykoupat. Když se vrátili moří na bar, vypadalo to, že se mu asi blondýnka lehce požahala o nějakou medůzu. Zábava se postupně rozjížděla a začalo se tancovat. Dali jsme nějaký ploužáček, ale já byl pak unavený, navíc zase začli hrát dost blbě, tak jsme se chvilku jen tak houpali v síti u pláže a pak vyrazili na kutě. V noci přišla bouřka a slejvák, který byl na naší palmovou střechu asi moc, takže nám začalo kapat do postele.

středa 28.4.2010 - Phnom Penh - Rabbit Island (170km, 4h 20min)

2010-05-11T05:04:00.003+02:00

Ani jsme ráno nestihli vstát z postele, když nám zaklepali na dveře, že autobus už je tady. Bylo to o 20 minut dřív, než jsme byli domluvení a my nebyli sbalení. Řekli jsme, že budem za deset minut, ať prostě počká. Byl to jen pickup, který nás odvezl na autobusák, kde ovšem začal další zmatek při hledání našeho busu do Kepu. Ten přijel naopak o 20 minut později. Nevím, jestli to pak zkoušel dohnat, ale i přes město jel jako závodník. Troubením si vynucoval přednosti, motorky a tuktuci před námi uhýbali ke krajnici. Silnice byla sice celá asfaltová, ale nijak moc kvalitní, takže to občas pěkně drncalo. Za oknem ubýhala nekonečná kambodžská rovina. V půlce cesty byla zastávka na záchod a na jídlo. My jsme měli dost pečiva, ale koupili jsme si alespoň oloupaný půlananas a rozkrájené mango od malých holek, které na nás volaly, ještě než stačil autobus zastavit. Byla s nima docela sranda během smlouvání. Jedna z nich měla oči a úsměv úplně jako modelka. Když jsme odjížděli smáli se a ještě dlouho na nás mávali. Další zmatek byl v Kepu, kde jsme se nemohli rozhodnout, jestli vystoupit rovnou v přístavu s loděmi na Rabbit Island nebo dojet až do města. Než jsme se rozhoupali, byli jsme až v centru, kde jsme teprve začali zjišťovat dopravu na ostrov, případně ubytání. Potkali jsme tu dva mladé kambodžany, kteří také chtěli na ostrov a rozdělili jsme se s nimi o náklady na tuktuk do přístavu a loď. Tuktuk jsme asi stejně platili jen my a podle toho, jak řidič plácnul našeho spolucestujícího kamarádsky po ramenou, tak oni asi dali jen symbolickou částku. Nicméně zpáteční lístek na loď na Rabbit Island stojí 20USD, takže jsme dali každý jen 5. Zpátky ovšem pojedou dřív, tak jsme od nich lístek za dalších 5 koupili, že se cestou zpět zkusíme podělit o náklady s někým jiným. Před odjezdem jsme ještě stihli oběd v přístavní restauraci. Já si dal vepřovou polívku a byla tak "poctivá", že jsem z masa musel vytahovat štětiny. Protože je na ostrově prý drahá voda, koupili jsme i dva šestipaky balených vod a rovnou i (docela levně) Havanský světlý tříletý rum. Po téměř třech měsících jsme si moc rádi vydezinfikovali zažívací trakt. Naši spolucestující nám z přístavu zarezervovali a na místě i usmlouvali cenu ubytování, což by jsme my jen s khmersky mluvíci majitelkou měli o poznání těžší. Máme malý bungalov na nízkých kůlech s matrací pod moskytiérou. To bylo jediné vybavení, takže nás pobavilo varování, že zaplatíme případné poškození nábytku. Máme tu vlastně i záchod a náš resort Ngann Sokka je jako prý jediný na ostrově se skutečnou sprchu - s hadicí a kropítkem. Ostatní resorty (kterých je tu asi 7) mají jen kádě s vodou - a to my na splachování našeho tureckého záchodu vlastně taky. Jinak je tu docela čisto, jen děkujeme bohu, že jsme si z Plechovky nechali prostěradlo, protože matrace vypadá trochu zablešeně. Na zápraží máme hamak, který jsme ve snaze vlézt do něj ve dvou utrhli, takže jsme si hned ukradli z neobydlené chatičky druhý, abysme se mohli houpat oba. Moře je jako kafe - teplé a docela špinavé. Viditelnost je tak metr a půl, pláž krásně písčitá, ve které jsem ale hned našel dvě vyplavené medůzy. Od té doby bylo trochu nepříjemné plavat ve vodě, kde není vidět na jedno tempo a přitom vědět, že tu občas jsou hnusné žahavky. Tím nás Rabbit Island dost zklamal. Šnorchlování taky stojí za starou bačkoru, i když nějaké korály tu na skalách jsou, vidět na ně moc není. Večer se rozhučely generátory, rozvítily hospody, v té naší i rozblikaly ozdobené stromečky. Vše ale zelo prázdnotou kromě jediného baru, kam jsme zabrousili i my. Dali jsme si vepřové se světoznámým kampotským pepřem a moc jsme si pochutnali. Aby jsme využili happy hour, klopili jsme do sebe akční piva a drinky, až jsme se nakonec divili, když se útrata vyšplhala na 20USD. I tak to za tu srandu stálo.
PS: Mezi časté vybavení na záchodech patří hřeben, který leží na umyvadle pod zrcadlem - proto tu jsou všichni takoví fešáci, když se můžou po toaletě rovnou i učesat :-)
PS: ubytování 6USD (z původních 7), 750ml Havana Club Rum Aňejo 3 roky starý za 9USD.

úterý 27.4.2010 - Killing Fields, Královský palác

2010-05-10T01:26:00.001+02:00

K Šárčině velké radosti se zatím každé ráno holím. Je to docela kontrast proti tomu, jak jsem chodil zarostlý v Austrálii, kdy bylo posledních pár holení žiletkou pro mě utrpením. Šárka vyrazila (vyzbrojená vysílačkou) sama do města, že nakoupí nějaké pečivo na snídani a já měl alespoň chvilku čas a klid na psaní deníku. Jen občas jsem vysílačkou zkontroloval, jestli Šárka reaguje. Signál byl horší a horší jak bloudila dál a dál od našeho hotelu. Jednak prý nebyla sranda najít pekárnu podle rad recepční na našem hotelu a kvůli neschopnosti lidí na ulici komunikovat. Též si cestou zpět spletla nějakou tržnici s tou, co máme hned u baráku a trochu si zašla. Pečivo, které přinesla ovšem bylo excelentní - jako když si v Praze vyrazíte do Panerie a nakoupíte ty nejkrásnější kousky sladkého pečiva a bagetky, ovšem za čtvrtinovou cenu. Sedli jsme si na postel a nadrobili do ručníku, který jsme si pod sebe roztáhli jako ubrus. Na recepci jsme si na zítřek ráno objednali lístky na autobus do Kepu (za 3,5USD - dvakrát levnější, než nám řekli včera na autobusáku) a usmlouvali cenu za tuktuk na výlet na Killing Fields z 15 na 10USD. Práskli jsme do kočáru a uháněli, proplétajíc se při tom chaotickým provozem na místo, kde Rudí Khmérové před více než 30ti lety popravili na 17 tisíc mužů, žen a dětí. Nyní tu stojí vysoký památník s 9000 lebkami umučených a zavražděných lidí nevhodných komunistickému režimu nalezených ve stovkách masových hrobů, ze kterých tu neustále vykoune sem tam nějaká kost. I z vitrýny s oblečením po obětech pár cárů vypadlo a váli se v bahně po zemi - takže toto místo celkově moc pietně nepůsobí. Za plotem žebrají děti, jedna malá holčička byla ráda i za zbytek vody v malé půllitrové flašce, kterou jsme jí prostrčili dírou v plotě patrně vytvořenou přímo k tomuto účelu. Prohlédli jsme si ještě výstavu a shlédli amatérský film a raději vyrazili zpět do města prohlédnout si Královský palác. Cena přes šest dolarů nám přišla dost, ale když už jsme tady. Jako první jsme si sedli do stínu a snědli jeden dragon fruit z tržnice za 10kc - ovoce, které jsme dosud neochutnali. Má růžovou slupku se špičatými výčnělky tvaru lístečků, uvnitř je čistě bílé s černými zrníčky, dlabe se lžičkou, chutná jako meloun s mákem a je velice osvěžující. Královský palác je poměrně velký areál ale pouze část je přístupná veřejnosti. Všude září zlaté střechy a v stříbrné pagodě davadesátikilový zlatý budha s 2086 diamanty. Největší z nich má 25 karátů. Od paláce jsme šli domů pěšky a vzali jsme to přes nábřeží, kde prodávají lotosové květy a mimo jiné i pražené brouky. Stavili jsme se v oblíbené pekárně, kde jsme utratili naše poslední penízky. Královský palác nás úplně vysosal. Mě už z toho provozu v městě a vedra v pekárně hrabalo a těšil jsem se do našeho pokojíku na studenou sprchu, klimošku a postel - no úplný bájo. Večer jsem ještě skočil na internet, který máme u recepce hotelu za dolar na hodinu. Chtěl jsem odepsat Pepanovi, který je teď náš rádce po Asii a vždycky dokázal rychle odpovědět na naše akutní otázky. V televizi ale běžel nějaký hrozný akční film s ještě hroznějším dabingem, do zad mi foukal větrák, z ulice se ozýval hrozný rachot, takže jsem po půl hodině zase rychle utekl do našeho klidného pokojíku. Sorry Pepane napíšu příště!

pondělí 26.4.2010 - Singapur - Phnom Penh (Kambodža)

2010-05-09T01:14:00.000+02:00

Ráno jsme jen vstali a vyrazili taxíkem ve 4:30 na letiště, kde jsme ještě před odletem posnídali chleba s rybičkovou pomazánkou. Let byl v pohodě, víza po příletu taky (20USD za osobu, já navíc 2USD, protože jsem neměl připravenou fotku), problém začal až s dopravou z letiště, kdy se na nás hned seběhli naháněči na tuktuk za 7USD a na taxíka za 9. Vůbec jsme nebyli připravení, nevěděli, jak je to vlastně do centra daleko a kolik by to asi mělo stát, tak jsme si sedli na lavičku a začali listovat v průvodci za stáleho dohledu obou naháněčů. Nic jsme nevykoumali, ale rozhodli se vyrazit do centra pěšky a cestou něco chytnout. Ještě než jsme došli k bráně, už na nás volali motorkáři s nabídkou 2USD za osobu i batohy, které nevím, jak bysme na jejich mopedu uvezli. Sápal se po nás i tuktukář, který neustále odmítal naší cenu 2USD za oba až nakonec naštvaně odjel. Tím jsme asi našli tu správnou hranici a dalšímu tuktukovi kývli na cenu o dolar vyšší a jeli jsme jako páni v kočáře. Alespoň tak nám připadala zpočátku trochu zběsilá jízda na vozíku se stříškou taženou motorkou. Původně jsem si myslel, že tuktuk bude spíš něco jako tříkolka, ale je to opravdu samostatná motorka za kterou je kloubem za řidičovými zády připojený malý dvoukolák se sezením pro 2 nebo 4 osoby (ovšem s více než dvojnásobnou kapacitou, co se kambodžanů týče). Trochu nás vyděsil počet lidí na ulicích s rouškami. Báli jsme se, jestli jim tu neřádí nějaká zvířecí (létací nebo chrochtací) chřipka, než nám řekli, že roušky nosí kvůli prachu a smogu. První ubytování, kam nás tuktuk zavezl, se nám líbilo a i cena 12USD nám po skoro čtyřnásobku v Singapuru přišla férová. Na recepci jsme potkali australský pár s dvěmi dětmi, ze kterých jsme se snažili dostat co nejvíce informací do začátku: riziko malárie prý není zrovna moc vysoké díky období sucha (máme s sebou pro případ Lariam, pravidelně ho ale nebereme), kvůli suchu ale nejezdí "vyhlídková" loď do Siem Reap, kterou jsme chtěli jet, ale budeme muset busem, ukázali nám autobusák a poradili, ať jedeme k moři do vesničky Kep a odtud na Rabbit Island, kde je prý moc krásně, levně, trochu divoce (není tam elektrika), a super se tam šnorchluje - po počátečních zmatcích a nejistotě se začínáme moc těšit. Rozhodli jsme si rovnou zařídit víza do Laosu, které nám do zítřka do večera v hostelu udělají (30SGD za jedno). Tím pádem tu budeme muset zůstat dvě noci, o to větší pohodu si tu ale budeme moct udělat. Zašli jsme do docela pěkné restauračky na jídlo a pak se podívat na chrám(ek) Wat Phnom, který máme skoro za rohem. Cestou jsme se stavili v kadeřnictví, kde Šárce (za dva dolary) poprvé za cestu (když nepočítám ofinu ve Valparaísu) přistřihli trochu tipec. Už před naším příchodem byl v kadeřnictví šrumec, který s námi - pro ně docela exoty, ještě zhoustnul. Jedna kadeřnice Šárku stříhala, druhá držela rozprašovač na vodu, další dvě očumovaly a jedna zákaznice překládala. Večer jsme si opět zašli na večeři a já si konečně užil docela levného a hlavně dobrého laoského piva. Prázné plechovky nám neodnášeli ze stolu, tak jsem si říkal, že by byla sranda, kdybysme jim tu z nich udělali lajnu přes celý stůl. V noci jsme si užívali klimatizaci našeho pokojíku, dokud na chvilku nevypli proud. Okamžitě začalo být v pokoji vedro a nám hned blesklo hlavou, že se v pokoji okamžitě uvaříme.
PS: Provoz na silnici je pro našince neskutečně chaotický: auta, motorky a tuktuky jezdící v protisměru, proplétající se z vedlejší do štrůdlu aut jedoucích po hlavní (jestli tu vůbec něco takového existuje), chodníky, po kterých se kvůli zaparkovaným autům, motorkám a obchůdkům nedá chodit, neexistující přechody. Přejít neustále proudící tok dopravu se dá pouze tak, že pomalu přejdete a necháte se provozem obtéct. Na druhou stranu se zdá, že tu všichni počítají s lidmi uprostřed silnice, auty z vedlejších a v protisměru a chovají se k těmto přestupkům velice ohleduplně, protože je dělají v rozumné (a snad) bezpečné míře všichni.
PS: Dnes jsme viděli na ulici bílého chlápka kolem třiceti, s hlavou v kaluži krve, okolo zmatený kroužek lidí a přijíždějící policajty. Prý vypadl z okna, nikdo neví proč, a podle barvy už to asi měl za sebou. Docela nás z toho zamrazilo. Doufáme, že mu z okna nikdo nepomohl!

neděle 25.4.2010 - Singapur, balík, botanická zahrada

2010-05-08T00:59:00.001+02:00

Ráno jsme zabalili 18kg balík na odeslání a vyrazili s tou tíhou na poštu. Nechápeme, jak jsme to mohli celou dobu táhnout na zádech, i když je fakt, že pár věci v Austrálii přibylo. Málem jsem do krabice přibalil ke svým prochozeným pohorkám i Šárčinny Meindly, protože jsem usoudil, že když nebudu mít pořádný boty já, nebude je potřebovat ani Šárka. Na poště nám nejdřív řekli, že je maximální hmotnost 10kg z čehož nás nejdřív omylo, ale postupným zkoušením poštovního systému jsme se dostali až na 15kg. To ale pořád znamenalo 3 kila vyndat. Nakonec jsme si z věcí, se kterými už jsme se rozloučili, nechali jeden spacák, moje utržené sandály a nějaké sešity a knížky. Po důkladném přebalení a zalepení náš balík přesáhl limit o pár desítek gramů, a tak jsme museli s odebíráním pokračovat, až jsme se včetně lepenky a povinného balícího papíru dostali na přijatelných 14.940g za už méně přijatelnou cenu 176SGD. Rozhodli jsme si spravit chuť obědem a dali jsme si něco, co jsme sice neznali, ale líbilo se nám to u pána naproti u stolu. Těžko popsané chutě se během jídla střídaly podle toho, do čeho jsme zrovna kousli. Šárka pak vyrazila po krámkách nedělního přeplněného nákupního komplexu Lucky Plaza zatímco já doháněl resty na blogu. Připadá mi, že je na psaní čím dál tím míň času a chuti, ale nebojte, když jsem to vydržel až do teď, tak už to "doklepu" až do konce. Na odpoledne jsme se zajeli podívat do ohromné singapurské botanické zahrady a na studentské vstupné (které jsme dostali na hostelovou kartu HI) jsme se zašli podívat do zahrady orchidejí. Mají jich tu mraky a všechny jim jako náhodou zrovna krásně kvetou. Pak jsme si všimli, že je mají v maskovaných květináčích, takže ty, co odkvetou, prostě vymění. K tomu množství, které je vystavené, ale musí mít někde schované (ale stejně pečlivě opečovávané) několikanásobně větší množtví těch, které zrovna nekvetou. V oddělení jménem Orchidárium, kde jsou ukázané tak, jak ve skutečnosti rostou zavěšené na stomech (kde je nemají možnost je sřídat), jich opravdu moc nekvetlo. V zahradě slávy, kde jsou orchideje pojmenované podle vážených návštěv zahrady, jsme našli i jednu krásnou fialovou se jménem "Václav Livia Klaus".

Součástí zahrady orchidejí je i pavilon bromélií, kde jsme se dozvěděli, že jednou z nejznámějších bromélii je ananas. Pak jsme se na chvilku natáhli u altánku, ve kterém hrál asi 50tičlenný orchestr mimo jiné Abbu nebo Celine Dion (a její Titanic), a pak už za tmy vyrazili autobusem zpět do centra. Šárka chtěla koupit do rezervy nějaké sušenky a dlouho jsme hledali, než jsme našli klasický supermarket s jídlem, kterých tu opravdu moc není. Já ze zvyku z Austrálie a Zélandu opět zapadl k nějakému stolečku a psal deník, Šárka vyrazila hledat akce. Ty se ale v obchodě, kde se jablka prodávají na kusy (po 1SGD) nebo jedny z nejobyčejnějších (ale našich oblíbených) sušenek scotch fingers stojí 4,5SDG, jen těžko hledají. SMRT nás pak nechtěla pustit domů, protože zbývající kredit 2,8SGD nestačil, přestože naše cesta domů by vyšla jen na něco přes dolar. Museli jsme tedy dobít. Kartu určitě ještě použijeme a zbylý kredit je možné vybrat. Kay nám na zítřek objednala taxíka, vrátila vypravné prádlo (6SGD), zálohu na klíč a popřála šťastnou cestu a příjemné vstávání ve 4:15!
PS: Na Zélandu a v Austrálii jsme si vedli pečlivě výdaje, protože to bylo hrozně jednoduché. Benzín, jídlo podle účtů ze supermarketů, ubytování většinou zdarma, tour většinou žádné a restarace jak by smet. Tady se ale penízky kutálejí sice po menších částkách zato neustále. Tak nevím, jak dlouho nás bude bavit počítat, kolik stála která nudlová polévka nebo ovocný šejk na ulici.
PS: singapurské peníze vyměněné ještě v Austrálii nám samozřejmě nestačily, tak jsem ještě měnil nějaké USD. Směnáren tu bylo několik, všechny měly na chlup stejný kurz a žádná si neúčtovala žádné poplatky navíc.

sobota 24.4.2010 - Singapur, letenky, balík, Little India

2010-05-07T01:39:00.000+02:00

Dnešek byl dost podobný tomu, co jsme dělali včera. Opět jsme začali v Orchard street, opět jsme hledali letenky, opět jsme zjištovali, jak poslat balík. V letenkách přibylo variant: například po zemi dojet až do Vietnamu a vrátit se na levnou letenku z Hanoie. Balík jsme vyřešili tak, že jsme překecali “bytnou” Kay, aby nám zdarma schovala naše didžiridu (za úschovu batohu bysme platlili 3SGD za den, tedy víc než 1000kč za měsíc). Sice nejdřív koukala, co je to za klacek, ale když jsem na něj trochu zabručel, začala se hrozně smát a řekla, že ho u ní můžeme nechat. Zbytek nepotřebných věcí už splní limity na velikost krabice, kterou jsme ve městě vyžebrali v jednom krámku. I vypálení fotek v jsem si dnes musel v jednom internet café doslova vyžebrat. Vypalovačky jsou prý v internet café normálně zakázané. Během dne jsme se opět stravovali v místních žrádelnách. Oběd nás svojí velikostí moc neuspokojil, a když jsme si začali stěžovat, že to vypadá jinak než v menu, dostali jsme odpověď, že je to jen obrázek. Na večeri jsme si zašli do indické čtvrti, tam už jsme dostali větší porce. Jsme opatrní (a vždy se ptáme) na to, co je pálivé a co ne, protože i "little bit spicy" představuje pro naše jemné jazýčky velké riziko. Prohlédli jsme si jednu indickou mešitu, kam byl turistům zakázaný vstup kvůli právě probíhající modlitbě, ale ujal se nás jeden mladý muslim, že nás provede. Nejdřív jsme nevěděli, jestli mu věřit, že to bude zdrama, protože do kláštera chodí provádět jako dobrovolník, ale nakonec to bylo super. Museli jsme si obléknout dlouhé košile, zout boty a umýt si nohy. Vyprávěl o architektuře kláštera a vysvětloval časy pěti povinných denních modliteb. Na tu odpolední jsme zrovna měli štěstí. Ženy se modlí jinde než muži, kteří do jejich místnosti nikdy nesmí. Šárka ale mohla nahlédnout. Viděla tam prý jen dvě muslimky: jedna spala na podlaze a druhá něco sušila u větráku v rohu místnosti. Na rozloučenou jsme ještě dostali nějakou literaturu. Sedli jsme na SMRT a frčeli domů. Tak se totiž jejich metro jmenuje. Reklamy na SMRT, která je vždy ve vašem dosahu a na kterou se můžete spolehnout, působí poměrně komicky, ale nevím, jestli bych sedl do auta s nápisem SMRT Taxi. Večer jsme se konečně rozhoupali a koupili na pondělí letenku do Phnom Penh - hlavního města Kambodži. Na internetu jsme objevili super deník z Kambodži 09 jen půl roku starý s aktuálními cenami a praktickými informacemi, podle kterého si hezky naplánujeme cestu. Víza vydávají na letišti, takže na zítřek nám zbylo jen poslání balíku a pak hurá ze Singapuru. Už se moc těším, protože mě to tu nějak unavuje. Jednak jsme přád něco zařizovali, obíhali a zjišťovali, a když jsme se odpoledne jeli někam podívat, tak už ani nebyla síla si to užít. Šárce se tu ale moc líbí. Asi si to oba víc užijeme, až tu budem trávit posledních pár dní před odletem zpět do Evropy.

pátek 23.4.2010 - Singapur, letenky, balík, Chinatown

2010-05-06T06:56:00.003+02:00

Dnešek byl ve znamení rozkoukávání se v novém asijském prostředí. I když Singapur ještě tak asijský není, navíc jsem tu byl už dvakrát. Je to krásné čisté velkoměsto s širokými ulicemi plnými stromů a promyšlenou sítí metra. Například přestupní stanice mě dostala už před sedmi lety, kdy jsme se tu s Vaškem stavili cestou na Nový Zéland. Při přestupu mezi dvěma trasami totiž nemusíte procházet spletitou přestupní stanicí, právě naopak, jen přejdete perón jako když se v Praze rozhodnete vystoupit z metra a vrátit se o stanici zpět. A to se vám stane asi méně často, než že chcete přestoupit z jedné trasy na jinou. Dvě trasy se jim tu totiž v přestupním místě rozpletou a potkají ve dvou stanicích vždy s opačným směrem křížící se trasy. Když chcete přestoupit na druhou trasu do jednoho směru vystoupíte na první stanici, pokud chcete do druhého směru, dojedete do další stanice. V každém případě pouze přejdete v téže stanici z jedné strany na druhou a jste na jiné trase. Dnes jsme na tuto promakanou městskou síť koupili kartu ez-Link, na které si nabijete kredit. Ten se odečítá podle ujeté vzdálenosti a není to zas tak drahé. My jsme metrem dojeli na Orchard street - nákupní zónu Singapuru. Naše hlavní úkoly jsou: koupit holící strojek (starý rozbitý jsem vyhodil už v Austrálii), zjistit jak nejlevněji poslat domů nepotř;ebné věci, se kterými se tu už nechceme tahat, koupit letenku někam pryč a případně si tam rovnou zajistit i víza. To nám zabralo půlku dne a bylo to vysilující. V obchodech nemají u ničeho ceny. Počáteční cenu prostě nahodí "podle ksichtu". První pokus o smlouvání holícího strojku začal na 115SGD (1 singapurský dolar =13,50kč), na což já řekl, že dám maximálně 70SGD. Šárka se na mě podívala, jestli jsem se nezbláznil, ale obchodník řekl: "OK, tak jo". Tak to nás dostalo oba. Jaká je tedy skutečná cena? Raději jsme z obchodu utekli, že se nejdřív na internetu podíváme, kolik takové strojky stojí v Čechách. Spojili jsme to rovnou i s okouknutím cen letenek. Ptali jsme se v agentuře, koukali jsme na internet, variant je spousta, ale žádné vyloženě levné. Nápad odletět do Vietnamu, ze kterého bysme se dva měsíce vraceli zpět do Singapuru nám komplikovali víza, které bysme museli zařídit už tady. Nejlevnější letenky byly do Bangkoku, kde ale měli předevčírem bombový útok s jedním mrtvým a několika těžce zraněnými. Další levná letenka byla do Mount Kanabalu na Borneo, to ale bylo trošku mimo náš původní plán. Ostatní letenky po Asii začínaly na 2000kč na jednoho. Takže jsme se nedokázali rozhodnout. Zašli jsme si na oběd do jedné ze spouta pidijídelniček a pak alespoň koupili holící strojek. Tentokrát mnohem lepší, který jsme po opravdu dlouhém smlouvání ukecaly z 150SGD na 125SGD, tedy o sedm stovek levněji, než za kolik by byl v internetových obchodech v Čechách. Až když jsme vylezli zpět na ulici, všimli jsme si, že nemáme vyplněný záručák. Málem jsme v té spleti obchodů nemohli náš krámek najít, ale podařilo se a máme teď od nich krásné kulaté razítko. S balíkem do Čech to taky nebude taková sranda, jak jsme si představovali. Nejlevnější varianta poslat ho lodí singapurskou poštou zkolaboval na maximální velikosti 1m, takže to vypadá, že budu muset didžiridu přeříznout na dva kusy a doma ho zase slepit. Objevili jsme desítky dalších přepravních firem, ale všechny vozili balíky jen na Filipíny a zpět. Zkoušeli jsme volat na Fedex, ale ty zase mají cenu trošku mimo naše možnosti. Zdrchaný jsme si šli odpočinout procházkou do čínské čtvrti. Hlavní uličky byly obsypané krámky, pouličními prodejci a restauračkami. V jedné levné (kterou bysme čekali ještě levnější) jsme dali večeři. Začalo pršet, ale byli jsme schovaní pod stříškou s rýží a nudlemi a docela drahým pivem. Pěšky jsme pak došli až k řece. Potkávali jsme ty opravdu levné arabské a indické restaruace, ale též mnohem dražší evropsky vyhlížející hospůdky plné evropsky vyhlížejícíh lidí. U řeky nám zase začalo pršet, tak jsme sedli na zem v atriu jednoho luxusního hotelu a koukali na matnou hladinu řeky, po které se proháněly výletní lodičky. Městem osvětlená obloha byla až nepřirozeně bílá. Když přestalo pršet, došli jsme až k soše Merliona a obdivovali tři ohromné vedle sebe stojící mrakodrapy nahoře spojené mostem, který vypadal jako loď. Byla to neskutečná stavba, bohužel ještě nedokončená. Prý bude možné vyjet až nahoru na "loď", kde bude park s nádherným výhledem na celé město. Zastavili jsme se ještě v otevřeném amfiteátru Esplanade Theatre, kde zrovna měli hlučné představení korejští bubeníci. No bylo toho dnes opravdu moc, zítra bude kolotoč pokračovat, protože ještě nemáme vyřešený balík, letenky, víza a vůbec plán, co dál.

čtvrtek 22.4.2010 - Botanická zahrada v Sydney, let do Singapuru (5815km, 6h 29min)

2010-05-06T00:16:00.000+02:00

Po snídani jsem uvařil rovnou i oběd, který jsme si snědli po návratu z našeho posledního výletu po Sydney do Botanické zahrady. Rehutai nám milostivě dovolil nechat v kuchyni neumytý hrnec s těstovinami. Botanickou zahradu se stromy obsypanými spícími netopýry jsme jen tak prolítli okolo kaktusů a zahrádky s bylinkami a na chvilku se rozvalili nedaleko baobabu - stromu s kmenem tvaru lahve na vodu, který prý kolonizátoři používali jako vězení pro aboridžince. Do tohodle by se ale vešlo maximálně malé dítě. Prodavač lístků by se rozpovídal ještě víc o stromech a rostlinách v outbacku, ale my už museli zpátky na hostel rychle dobalit a na minbus na letiště. Balení dnes byla opravdu lahůdka. Vzpomínali jsme, jak se vlastně všechny ty naše krámy do batohů skládají a nemít krabici s didžiridu, ke kterému jsme nacpali i další věci, tak bysme se asi nevešli. Cestou na letiště letiště nám na inzerát na Plechovku zavolal zájemce, sorry, pozdě :-( U odbavení točili reportáž o problémech s lety do Evropy a i s námi udělali rozhovor, jestli se nás to nějak dotklo. Blekotali jsme něco o 45 minutách zpoždění a nenapadlo nás zmínit, jak sopka v Evropě ovlivnila trh s ojetými auty ve Victoria street. Letiště se s námi ještě rozloučilo ochutnávkou rumu Bundaberg, který tu rozdávala vysmátá Češka. Dala nám ochutnat jak "drsnou" tak speciální jemnou verzi. Byli jsme rádi, protože cestou přes rumové městečko Bundaberg jsme ochutnávku nestihli. Přestože jsme měli velkou časovou rezervu, tak čas při psaní pohledů tak rychle utekl, že jsme běželi do letadla až když poněkolikáte volali poslední výzvu k nástupu. Díky zrušení letu s British Airways jsme letěli největším dopravním letadlem na světě, kterými disponuje Qantas - obřím dvoupatrovým Airbusem A380! Seděli jsme u okénka ve spodním patře vzadu za křídlem v řadě 82. Zevnitř letadlo vypadá podobně jako Jumbo s třemi sedačkami u okének a čtyřmi uprostřed. Navíc tu byly jen schůdky do druhého patra, kam jsem nepozorovaně nakouknul a až při návratu zpět mě odchytli, že tam nesmím. Celkem se do našeho letadla vejde "jen" 450 lidí kvůli nadstardadnímu komfortu cetujících v druhém patře. Celoekonomická A380-ka pojme myslím až 880 cestujících. Díky kameře nahoře ve směrovce jsme mohli vidět letadlo a letištní haly pěkně z nadhledu a hlavně pozorovat start letadla v pohledu dopředu. Když jsme se stočili za sluníčkem na severozápad, nebylo na kameře vidět skoro nic. Zavzpomínali jsme si na outback. Z letadla jsme znovu viděli tu krásu včetně jezera Eyre. Vůbec bylo ve středu Austrálie docela mokro - všude samá jezírka. Koukali jsme, jak je povrch pravidelně rozvrásněný na takové pruhy. Letěli jsme i přes Alice Springs. Byla už docela tma, ale viděli jsme siluetu Macdonnell Range. Uluru už byla celá schovaná ve tmě a bůhví, jestli bysme jí vůbec viděli. Tak jsme opustili jižní polokouli a já nestihl experiment s točením víru, který by tu měl mít opačný směr než na polokouli severní. Stejně tomu moc nevěřím :-) Po příletu do Singapuru jsme měli docela fofr. Trvalo dlouho, než všichni vylezli z našeho dvoupatráku. Batohy i krabice s dižiridu přijeli naštěstí brzy. Poslední metro do centra odjíždělo už ve 23:16 navíc z jiného terminálu, na který nám těsně před nosem ujel vláček. Když jsme přiběhli do stanice, už poněkolikáté hlásili, ať natupujeme do posledního metra do centra. V kukani u vstupu nikdo nebyl a my nevěděli, kde koupit lístky. Místní nás otevřenou pusou nechápavě pozorovali, když jsme s těžkými batohy a dlouhou krabicí začali přelézat turnikety. Metro jsme ale stihli, jeden přestup na linku do centra taky a při výstupu z metra, kde jsou také turnikety, nahlásili, že jsme lístky ztratili. Přestože měl být hostel hned u metra, tak jsme si pěkně pochodili, než jsme ho našli. I když všichni na ulici byli hrozně milí, nikdo nám podle jména hostelu ani podle adresy nedokázal poradit. Našli jsme ho čistou náhodou a opravdu to bylo od metra kousíček, jenom se na začátku vydat správným směrem. Byla už skoro půlnoc, ale paní Kay nás čekala, skásla nás o dalších 10% (nepochopili jsme za co), ale ubytovala nás dva na čistý čtyřlůžák bez jediného okénka ale s naplno puštěnou klimatizací. Tu jsme hned vypli, dali sprchu a utahaní zalehli ani se nehli.

středa 21.4.2010 - čokoláda u Lucky v kavárně, lodí k Opeře

2010-05-05T12:00:00.000+02:00

Z Rehutaie se vyklubal docela nerudný dědek. Chodí po hostelu a významě úklízí. Včera to naše nádobí, dnes nám zase s výrazným gestem vyhodil práznou půllitrovou PETku, kterou jsme si v kuchyni nechali na zbytek oleje. Když jsme měli po dlouhé době oběd o dvou chodech (polévku a rajskou s parmezánem a s knedlíkem od včerejška), klepali jsme se strachy, jestli nám zase během jídla nevynadá za neumyté nádobí v kuchyni. Jak slídí po hostelu, tak si neustále zpívá a my tak alespoň poznáme, jestli je daleko, nebo jestli se blíží nebezpečí. Odpoledne jsme vyrazili do centra podívat se za Luckou do kavárny, ve které pracuje. Jak jsme tak šli po Victoria street, všimli jsme si, že nějak ubylo zoufalců s kombíky na prodej. Tak nevíme, buďto se obchody pohnuly (i když letadla z Evropy pořád nelétají) nebo už auta stojí opuštěná na parkovišti na letišti. Obytňáků tu stále parkují desítky a nikdo je po sezóně nechce. Do kavárny jsme dorazili před třetí, kdy měla Lucka končit. Dnes ale musí pracovat až do čtyřech, takže jsme řekli, že se vrátíme později a vyrazili po outdoorových krámech v okolí. Hledali jsme, kde by jsme reklamovali Šárčiny Suunta nebo alespoň řemínek. Posílali nás z krámu do krámu a od čerta k ďáblu, ale pomoct nám nechtěli nebo nedokázali. Jediný opravdu ochotný prodavač byl Ondrej. Narodil se v Austrálii, ale oba rodiče má z Čech, kam se prý jel i párkrát podívat, ale už by se tam nevrátil: "... to víte, to sluníčko a teplo bych už asi neměnil :-)". Hledal řemínek, který by nám asi věnoval zdarma (jinde byli ochotní jen slevit na cenu, za kterou se prodává v Čechách), ale nenašel. Smutně ukázal na zaprášenou vitrínu Suunto, že jim to tam stejně jen tak leží a nikdo to nechce. Zpátky do kavárny jsme přiběhli za deset čtyři. Židle už měli na stole a čistili kávovary, ale čokoládu nám ještě udělali. Zašli jsme si s Luckou sednout na krásné nábřeží do Darling Harbor. Pak nám ukázala krámky se suvenýry, které prodávají levněji než v centru, a tam jsme docela vytuhli. Už za tmy jsme se vrátili zpět na mola městských trajektů a rozloučili jsme se s tím, že se určitě ještě uvidíme buď na Bali, přes které se vrací do Evropy nebo v Poniklé třeba na Silvestra. Lucka pak běžela na bus do Bondi, my si ještě dali vyhlídkou jízdu trajektem na druhou stranu zálivu, pod Harbour Bridge a zpět okolo Opery do Circular Quay, odkud už máme cestu domů na Kings Cross pěkně prochozenou. Šárce už na lodi nebylo moc dobře, měla nějaký kámen v žaludku, tak po návratu hned vytuhla. Přišel mi email, že nám British Airways kvůli omezení v Evropě zrušili zítřejší let do Singapuru. Student Agency nám ale nabídla Qantas, kteří letí jen o 45 minut později. Ještě během noci se nám podařilo rychlou emailovou komunikací potvrdit změnu letu, se kterým ale dorazíme do Singapuru až po desáté a bude to ještě větší drama dostat se včas do hostelu.
PS: V centru Sydney mají okruh jednokolejky, která se kroutí asi pět metrů nad ulicemi. Je zajímavé, jak jí sem dokázali vměstnat, že na ulici vůbec nevadí (jen občas musíte obejít do chodníku zabořený železný sloup). I zastávky jsou mimoúrovňové a vlezete z nich přímo do druhého patra budovy s přilepenou zastávkou.

úterý 20.4.2010 - Sydney: Opera

2010-05-05T00:52:00.002+02:00

Šárka v noci nějak špatně spala a ráno se nedala vzbudit. Já jsem alespoň napsal na blog další dva dny deníku. Myslel jsem si, že toho během prodávání auta stihnu napsat víc, ale nakonec to vzalo takové obrátky a Plechovka byla pryč, než jsme se stihli vzpamatovat. Jinak byl den poměrně odpočinkový. Konečně jsme si začali číst průvodce po Asii a promýšlet, co tam vlastně budeme přes dva měsíce dělat. Taky jsme dnes zrušili povinné ručení na Plechovku. Na třetí měsíc zase nedokázali strhnout platbu, což se nám teď hodilo. Naštvaně jsme zavolali, že už nás to nebaví a že pojištění rušíme. Třetí měsíc jsme tím pádem nemuseli platit vůbec. Potkali jsme Petra - Čecha, který také prodával svoje auto a dnes se na něj usmálo štěstí. Svého Falcona prodal za 2400AUD. Trochu jsme záviděli, ale přáli jsme mu to. Dal si na prodej skoro 14 dni a tohle byli po týdnu první solidní zájemci. Tolik času jsme my neměli. Jo a zná Lucku a Honzu - Austrálie je fakt malá. Taky jsme začali řešit výměnu zbylých dolarů na americké, část i na singapurské, ale ve městě všude chtějí poplatky. Některé směněnárny navíc dolary vůbec nemají. V neposlední řadě jsme řešili ubytování v Singapuru, kam přiletíme ve čvrtek v půl desáté v noci, a bylo těžké najít hostel, který by nebyl předražený, nebyl by daleko od metra, neměl by recepci jen do jedenácti, neměl by podezřele mnoho negativních komentářů a neměl by plno. Jediný takový, který jsme našel byl Hostel Axis, ale nepodařilo se mi zaplatit kartou zálohu. Dva dnešní nejkrásnější zážitky byly oběd od Šárky: knedlík(!) s fazolkovou omáčkou a uzeným a druhý byl balet v opeře. Taky jsme se na to hezky oblékli: já měl outdoorové kalhoty s odpínacími nohavicemi, světlemodré tričko, modrou mikinu ležérně hozenou přes ramena a na nohách sandály, Šárka zářila ve svých modrých šatičkách, červené bolívijské vlněné šále přes ramena a zlatých gumových pantoflích. Naše místa neměla zas tak omezený výhled (čekali jsme, že budeme koukat skrz nějaký sloup) a po přestávce jsme si přelezli na ještě lepší místa. Málem jsme to ale nestihli, protože jsme v opeře trochu zabloudili. Je to neskutečná stavba jak z venku tak i zevnitř. Operní sál je ohromný a strašně vysoký. A takové jsou tu nejspíš hned dva. Šárka dnes vlastně byla poprvé v životě na baletu a rovnou v sydneyské Opeře :-) Obtížně jsme si pročítali program, ztráceli se v neznámých slovíčkách a v množství postav. Nic méně jsme děj pochopili a balet si opravdu užili. Po skončení jsme si sedli na lavičku před budovu opery s výhledem na Harbour Bridge a otevřeli si vínko, které jsme propašovali z Camiry. Cestou domů jsme se opět stavili u Harryho na výborný masový koláč se sýrem.
PS: Rehutai (majitel hostelu) za nás dnes myl nádobí, protože jsme si dovolili nachat neumytý hrnec ve dřezu a knedlík na prkénku, zatímco jsme slavanostně obědvali. Když jsem vyběhl, že to za 5 minut umejem, že v kuchyni stejně nikdo není, komu by to vadilo, ukázal jen na cedulku: "umyjte po sobě pánve a hrnce ještě před tím, než jdete jíst". Na jednu stranu je v kuchyni fakt čisto a nádobí vždy umyté, ale někdy to prostě nejde stihnout, aniž by jídlo mezitím nevystydlo.

pondělí 19.4.2010 - Sydney: prodej Plechovky

2010-05-04T01:44:00.002+02:00

Ráno nám Arab z vedlejšího krámku nabídl, že Plechovku za 1000AUD koupí. Šárce pořád hlodalo, jestli bysme neměli ještě objet nějaké bazary, tak jsme si řekli, že se poptáme alespoň ve dvou, které na Kings Cross známe. Byl by to jen kousek, kdybysme ovšem věděli kudy. Do Bourke street, ve které je první bazar, jsme vjeli ze špatného směru a najednou jsme se ocitli v tunelu někam na East District. Na prvním sjezdu jsme z tunelu utekli, vraceli se zpět, ale málem jsme zase vjeli na Harbour Bridge na sever. V mapě jsme nemohli najít, kudy se do Bourke st dostat, a když jsme nějakou kličku vymysleli, vypadalo to nakonec ve skutečnosti úplně jinak. Já byl na nervy, ještě to v tom zmatku s Plechovkou někam ťuknem a hned bude vyděláno. Ani v jednom barazu žádná auta nevykupovali, protože prostě měli plno. Jediné, co nám mohli nabídnout byl placený inzerát na jejich stránkách a na to jim prdíme. Když jsme se vrátili do Victoria street, zažertoval Arab, že teď už cena klesla na 800, ale nakonec Plechovku (včetně elektrické ledničky, plynového vařiče a kanistru) za 1000AUD koupil. Dostali jsme k tomu i horkou čokoládu zdarma. Pak ještě jednou situace přiostřila, když nechtěl vyplnit a podepsat převáděcí protokol (ať prý podepíšeme jen my, on že to pak dovyplní), ale nedali jsme se. Tak a je to. Zbyl nám jen bordel v pokoji (straší tam teď matračka, hadice na sprchu, kanistr s olejem, polštáře, peřina, nádobí, mapy a průvodci). Máme z toho smíšené pocity, ale máme to z krku a můžem si teď bezstarostně užívat Sydney. Zašli jsme se hned podívat do Galerie Nového Jižního Walesu, na Harbour Bridge a hlavně na Operu. A byla to krása. Poptali jsme se na nějaké zlevněné vstupenky a hodná paní pokladní nám doporučila zítřejší balet Silver rose na místa s omezeným výhledem za 31AUD. Vybrala nám místa s "nejlepším výhledem" a ujistila, že nejsou žádné omezení na oblečení. To pro nás bylo důležité, šaty a obleky jsme si na cestu totiž zapomněli přibalit. Před dvěma lety prý byla paní pokladní v Českém Krumlově, tak jsme s ní pokecali o otočném hledišti. Cestou domů jsme se stavili ve vyhlášeném kiosku Harrys Pies and Peas, který tu stojí už od roku 1945, na masovém koláči s kopečkem bamborové a hrachové kaše s hnědou omáčkou. No vida, jak může být v Sydney krásně :-) Teď už vůbec nelitujeme, že jsme střelili Plechovku takhle pod cenou.

neděle 18.4.2010 - Sydney: druhý den ve Victoria Street

2010-05-03T01:38:00.000+02:00

Na snídani a hlavně na záchod (už jsme ráno hrozně potřebovali) jsme zajeli na pláž - teď nevím jak se jmenuje, je mezi Bondi a Dronte. Sedli jsme si na útes, uvařili čaj a namazali chleba. Já (zatímco se vařil čaj a mazaly chleby) skočil s bodyboardem do vln. Plavčík na mě začal něco křičet do megafonu, ale nebylo mu vůbec rozumnět. Musel jsem přijít blíž, aby mě varoval, že se mám držet jen na levé straně pláže, že ve středu a vpravo táhne proud na skaliska. Trochu jsem tedy pojezdil vlevo, nebylo to nic moc, ale i tak se mi to docela líbilo. Po snídani jsme museli zpátky do Victoria street. Jak bysme si tu mohli užívat, kdybysme nemuseli prodávat Plechovku :-( Ten život na ulici je opravdu hrozný, tak jsme se raději poptali v jednom hostelu na nabídku dvoulůžáku za 120AUD na 3 noci. Naštěstí měli plno, protože hned vedle jsme objevili mnohem lepší, i když o trošku dražší Victoria Lodge s krásným pokojem a super kuchyní. V tom prvním bydleli jen nějaký smažky a spousta švábů v pokojích bez oken. I auto jsme zaparkovali hned před vchod a mohli jsme u něj sedět na zahrádce, vyhlížet zájemce a při tom jsme měli komfort zázemí hostelu. Jen majitel byl nějakej divnej nebo nám tak alespoň ze začátku připadal. Chvástal se, jak mladě vypadá na to kolik mu je let, že má několik hotelů i v Evropě, že skládá písně pro hvězdy a vydělává na nich spoustu peněz, jednu píseň o mě a o Šárce dokonce rovnou složil a hned nám jí i zahrál. Kecal s náma skoro půl hodiny a my se těšili, kdy už nám konečně dá klíčky od pokoje. Řekli jsme mu, že prodáváme auto. Prý to půjde v pohodě, okoknul Plechovku a všim si, že už máme novou značku od rangera. Během dne přibyly další dvě a my pokaždé museli popojet s autem a vytočit kola tak, aby nebyla žádná vidět. Mezitím chodili další kontroly, fotili a rozdávali pokuty těm, kteří zůstali stát. Jak jsme tak seděli v kanceláři našeho bazaru (rozumněj zahrádka našeho hostelu s výhledem na Plechovku), všimli jsme si šmelináře, který chodil okolo aut už včera a kecal se znuděnýma backpackerama. Odchytl jsem si ho a poptal se, co si myslí o naší Plechovce. Protože se ani dnes žádný zíjemce neukázal, nabídl jsem jí za 1000AUD, jestli půjde pryč ještě dnes. Doteď mě mrzí, že jsem nezačal výš (i když při volání na inzeráty "koupím auto" mi po telefonu nabídli nejvíc 450AUD), protože ho cena okamžitě zaujala. Slyšeli jsme jak volá několika lidem, že tu má super auto za super cenu. Plechovku začal okukovat i Arab z krámku vedle našeho hostelu. Nejdřív jsme se báli, že budem muset Plechovku prodat poslední den nějakému překupníkovi za tři stovky a najednou se i tisícovka zdála být málo. Na Dejvidovo zavolání (tak se překupník jmenoval - on to tedy byl spíš automechanik) se na Plechovku přišla podívat velice tichá a uctivá Rumunka, že se jí auto líbí a záleží, co řekne otec, se kterým se ještě dnes večer staví. Ale nestavili se. Zůstali jsme sedět na ulici dlouho do noci, až se nás nějaké dvě holky, které šli už několikrát okolo ptaly, co to tu proboha děláme. Asi jsme vypadali po tmě u stolu na ulici dost komicky, tak jsme šli raději spát. Chudinka Plechovka na ulici osiřela.
PS: Taky jsme se dočetli o té vaší zatracené soptící Eyjafjallajokull, kvůli které nepřílétávájí z Evropy žádní Němci, Fancouzi ani Belgičani - tedy potencionální zákazníci :-(

sobota 17.4.2010 - Sydney: první den ve Victoria street, návštěva u Lucky a Honzy

2010-05-02T01:31:00.000+02:00

Ráno jsme se probudili a začali přemýšlet, jak tady budeme těch 5 dní, které máme do odletu, žít. Kam budem chodit na záchod a kde budem vařit? Za oknem jsme našli kopii článku z novin o tom, jak jsou lidi ve Victoria street naštvaní na backbackery prodávající auta, kteří tu stojí týdny, blokují parkovací místa, čůrají a prý i blijí na zahrady jejich domů. To nám taky moc nepřidalo. Plechovka musí rychle pryč! Autokrémem, který nám nechali původní majitelé, jsme stejně jako oni pro nás zamaskovali rýpance na dveřích a omšelé plastové kryty a madla u dveří. Plechovka prokoukla o dalších 100%, úplně teď mezi ostatními září novotou. Teď už chápeme, na jaký špek jsme to Alexovi před dvěma měsíci skočili. Ještě že byl tak hodný a trochu špeku nám nechal pro další kupce. Protože jsme stáli daleko od ostatních aut na prodej, přeparkovali jsme do rušnější části ulice. Místo jsme našli, ale nevšimli si skleněné lahve, kterou jsme při parkování rozjeli zadním kolem. Vytahali jsme pár střepů z pneumatiky a doufali, že nezačne ucházet. Vyrazili jsme na průzkum trhu, abysme nastavili správně naší cenu. Ceny za podobné kombíky (samé Holden Commodory nebo Fordy Falcony) se pohybovaly mezi 2.800 až 4.000AUD. Bylo jich tu ale na prodej mraky a prý nechodí skoro žádní zájemci. Začali jsme tedy na ceně 2.400AUD, přestože na inzerátech na hostelech nabízíme cenu 1.900AUD. Říkali jsme si, že aby člověk zavolal na inzerát tak potřebuje lákavější cenu, než aby se dal do řeči na ulici, když přímo vidí majitele. Pak teprve jsme se šli do Central Backpackeru vyčůrat a do parku nasnídat. Nechápeme, proč si backpackeři vybrali zrovna Victoria street, kde se přes den dá parkovat jen jednu hodinu a pak se musí alespoň trochu popojet. Vrátili jsme se tedy do hodiny zpět k autu. Já se natáhl dozádu na matračku a vytuhnul, zatímco Šárka psala emaily. Za celý den se nikdo nepřišel zeptat, jen city ranger nám odpoledne nakreslil křídou na kolo čas 3:26. Bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. Zavolali jsme Lucce a Honzovi a domluvili, že se večer stavíme na návštěvu. K večeru jsme dojeli na Bondi Beach, jedním dolarem jsme si zaplatili 17 minut parkování a šli se projít po pláži, která je opravdu krásná, ale do teď jsme jí viděli za deště. Přemýšleli jsme, kde uvařit večeři, až jsme Lucce a Honzovi drze nabídli, že je "pozveme k nim domů" na palačinky. Lucka byla právě nakupovat, tak nám rovnou i nakoupila mléko, sýr a šunku. Když jsme dorazili k nim domů, měla navíc hotové výborné kuřecí maso na parmazánu, takže palačinky byly jen jako zákusek. Cpali jsme je do sebe, až jsme měli pupky jak horkovzdušné balóny. Nabízeli nám, ať u nich i přespíme, ale nechtěli jsme otravovat a navíc už jsme krásně zabydlení v autě. Večer to byl moc příjemný. Popisovali jsme jim naše zážitky, protože jim zrovna vrcholí přípravy na jejich cestu napříč Austrálií, na kterou vyráží už za 14 dní! Byla sranda, když jsme zjistili, že mají stejné známé v Poniklé jako Šárka, a že tam dokonce jednou slavili Silvestra, takže se možná příště uvidíme v Krkonoších. Nebo možná ještě před tím na Bali, přes které letí zpět do Evropy :-)

pátek 16.4.2010 - návrat do Sydney (665km, 8h 21m)

2010-05-01T17:07:00.000+02:00

Ráno bysme spali jako šípkové Růženky. Budík byl ale na 5:45, tak jsme po velkém přemáhání vstali a udělali si ohromnou snídani, kterou si vynahrazujeme ten nekomfort v autě. Jinak jsme dnes celý den jeli a jeli jen se zastávkou u McDonalds na zmrzlinu a na odpočívadle na oběd. Dnes byla zima a zataženo, ještě že jsme si včera tak užili poslední koupačky na Byron Bay. Nevěděli jsme co nás čeká v Sydney a byli jsme z toho takoví utahaní. Projížděli jsme kolem banánových plantáží (které tu mají v kopcích jako vinice) s trsy banánů na palmách zabalenými do igeliových pytlů. Na posledním odpočívadle před Sydney objevila Šárka pětihvězdičkové záchody v restauraci Olivers, na kterých bylo úplně všechno na čidlo. Už za tmy jsme vjeli do hrozného sydneyského provozu a zmatku ulic. Připadá nám, že tu všichni jezdí hrozně rychle a my, kteří pořád lovíme jména ulic a snažíme se najít cestu je hrozně zdržujeme. Poptali jsme se na automyčku, a přestože byla docela blízko, najet na správnou silnici byl takový navigační oříšek. Automatická myčka (do které jsem raději v kufru připravil vaničku, kdyby do Plechovky začalo zatékat) omyla tu nejhorší špínu a prach, ale stejně jsme museli houbičkou na nádobí vydrhnout nějaké mastné fleky a hovínka od ptáků. Plechovka prokoukla o 100% a její cena se tak najednou zvýšila na dvojnásobek! Vyrazili jsme dál bloudit městem. Chtěli jsme přejet přes krásný Harbour Bridge s výhledem na Operu, omylem jsme ale sjeli do placeného tunelu, ve kterém jsme navíc přejeli odbočku na Kings Cross, protože cedule tu vždy mají až na poslední chvíli. Jak se mělo za průjezd zaplatit jsme taky nepochopili. Určitě už ale máme fotečku, která s pokutou přijde na naší sydneyskou adresu do hostelu Central Backpeckers. Vyjeli jsme dalším sjezdem a Šárka zázračně poznala Oxford street, po které už jsme si kdysy pobloudili. Tady už jsme znali systém křižovatek a jednosměrek a vítězoslavně dojeli do Victoria street a ještě slavnostněji našli místo na zaparkování. Propiskou na A4ku načmárali cenu 2.400AUD, číslo na náš australský telefon a vyrazili do města vytisknout a roznést inzeráty. Jeden jsme dali i do Central Backpackers, kde jsme si skočili do sprchy. Zdrchaní a rozlámaní jsme prošli kolem párty před hostelem s holkama v šatičkách a lodičkách, přeházeli věci v autě, okénka trochu zakryli ručníkama a bodyboardem a vytuhli.

čtvrtek 15.4.2010 - Mount Warning, Byron Bay (185km, 3h)

2010-05-01T10:14:00.006+02:00

Ve 3:42 jsme opravdu vstali a o dvacet minut pozděli vyráželi na cestu. S čelovkami (Šárka by už skoro měsíc potřebovala vyměnit baterky) jsme stoupali krásnou cestičkou pohádkovým lesem zdobeným svítícími červíky. Ještě nikdy před tím jsme je neviděli, svítí asi stejně jako světlušky. Poslední půl hodiny před vrcholem se začalo rozednívat, což se na závěrečné a opravdu strmé stoupání po kluzské skále hodilo. Došli jsme chlapíka s malým chlapečkem, jak se taky sápali po řetězech směrem k vrcholu. "Naštěstí" byly na východě mraky, jinak bysme první paprsky dopadající na Austrálii asi nestihli. Tím je Mount Warning vyhlášený, že je tu (pouze v létě!) východ dřív než na pobřeží a taky jsme se tu potkali s partou dalších 8 studentů z Brisbane, kteří chtěli jako my stihnout východ, ale přišli až po nás. Vlastně jsme ani nevěděli jak kopec vypadá a poprvé jsme ho spatřili, až když jsme autem odjížděli a na odbočce na vesničku Uki. Je to opravdu špičatý kus skály a zhora je několik vyhlídek do všech světových stran. Cestou zpět k pobřeží jsme projížděli krásnou, takřka podkrkonoškou krajinou, až jsme dojeli k moři na vyhlášenou surfařskou pláž Byron Bay. Vlny byly opravdu veliké, skoro až moc, k tomu docela silné boční proudy. Strávili jsme tu 4 hodiny (maximální doba parkování za 8AUD) a i to bylo na pořádné vyřádění skoro málo. Museli jsme ale popojet dál, do Sydney to bylo ještě přes 700km. Pacific Highway navíc projíždí i přes města a vesničky, takže to neutíká jako na rovinách Outbacku. Mimo obce je ale silnice rovná a široká s častými předjížděcími pruhy. Odpočívadla jsou hlášená vždy tři dopředu, tak jsme na jednom po dvou hodinách jízdy zastavili a "zakempovali" mezi další dva karavany. K večeři jsme udělali hrachovku. Já pak ještě psal deník a pěkně jsme u toho venku vymrznul. Zítra už bysme rádi dojeli do Sydney, kde začneme prodávat Plechovku.
PS: převýšení z parkoviště na vrchol Mount Warning je 750m.

středa 14.4.2010 - Gold Coast, Sea World

2010-04-29T01:16:00.002+02:00

Budíček jsme měli na 5:20, aby jsme dnes stihli Sea World na Gold Coast a hlavě abysme vyběhli na vyhlídku na Beerburrum před východem slunce. Jak jsme pospíchali, nemohla Šárka vyhrabat pohorky a začala se vztekat, že už jí ten život v autě nebaví. Ono je to na jednu stranu pohoda. Bydlí se vlastně zadarmo a najít místo na přespání většinou není takový problém. Nemusíme se každé ráno balit, stačí přeházet věci z předních sedaček. Na druhou stranu si v kombíku někdy připadáme jako sardinky v konzervě. Hlavně když prší nebo když žerou komáři a nedá se sedět venku u stolu. To pak někdy leze na mozek, kór když je v autě 34°C. Už se nám to ale krátí a brzy budeme spát v posteli a sprchovat se v koupelně. Zase se budem muset při každém přejezdu zbalit do batohu a na zádech ho odnést na autobus nebo na vlak. Ale zpátky k dnešku: slunce bylo při východu schované za mraky, o to víc působily Glass House Mountains v ranním oparu mysticky. Ani jsme nesnídali, sedli do auta, nastartovali a nic. Plechovka zase chcípla. Na druhý a třetí pokus se motor trochu snažil, při přidání plynu ale zase zhasl. No tak to je krása, co teď tady! Měli jsme už poloprázdnou nádrž, ale rezerva nám ještě nesvítila. Že by to bylo tím, že jsme přes noc stáli v kopci? Zkusili jsme dolít pár litrů z kanistru a hle, motor naskočil jako za mlada. Vyrazili jsme hned do Brisbane, kde nás samozřejmě zastihla ranní zácpa a já si rval vlasy, že jsme to raději neprofrčeli včera v noci. Nabrali jsme benzín na první benzínce (zůstat viset na ucpané dálnici přes město by nebylo nic moc) a rovnou jsme se tu v autě nasnídali. Díky této skoro hodince zdržení ranní provoz polevil a my bez zastavení dojeli až na Gold Coast k vodnímu zábavnímu parku Sea World. Cena 72 (slovy sedmdesátdva) AUD se nám zdála dost přehnaná, ale co jsme měli dělat? Nenápadně se proplézt okolo narvaných ale moc úzkých pokladen nebo projít vedlejším vchodem s lidmi co měli koupené lístky už z hotelu? Nebo snad zaplatit 1200kč za jednoho? Ať jsme to vyřešili jak chcete, stálo to za to. Zábavní park je opravdu krásný a hlavně jsme nikdy nic takového jako cvičené delfíny skákající salta, vozící lidi, tancující, skákající ve čtyřech přes motorový člun, neviděli. K tomu tu bylo ohromné mořské akvárium i se žraloky (jedním opravdu obřím), rejnoci, na které jste si mohli sáhnout, (stejně i na "mořská hovna"), cvičení lachtani a k tomu všemu ještě pouťové atrakce zdarma: horská dráha s lopingem a dvěma vruty, superrychlá dráha, při které jste krouhali zatáčky sedíc na vodním skůtru, lodičky se skokem do vody a jedny tajemné lodičky přes Bermudský trojúhelník, ve kterém jsme opravdu zmizeli, když jsme projížděli mezi tajemné jeskyně s raketami, loděmi a marťany. Najednou se lodička zastavila, rozsvítily se zářivky a nahrávka z reproduktoru neustále opakovala, ať zůstaneme v lodi a počkáme na evakuaci. Užili jsme si všechno, představení delfínů dokonce dvakrát, horské dráhy ještě víckrát a opouštěli jsme park mezi posledními. Za tmy jsme se pak promotali přes přecpaná města okolo Gold Coast a dojeli až na uzonkou prudce stoupající cestičku na parkoviště pod Mount Warning, kam chceme vyrazit zítra na východ slunce. Protože jsem měl během dne hroznou chuť na hotdogy z "poutě", udělala Šárka k večeři párečky. Mňam! A pak rychle na kutě, zítra vstáváme ve 3:42!