Jak číst tento blog

Toto je blog, který jsme psali on-line na cestě, ale pro pozdější čtení je lehce nepraktický, protože začíná koncem. Jestli se vám nechce číst pozpátku, skočte na začátek a pak klikejte na odkazy "Novější záznam" na konci každého dne. Praktický je i archiv blogu vpravo pod mapou - rozklikněte si rok 2009.

středa 30.6.2010 - Londýn

Londýn nás přivítal 17°C, ale sluníčkem a taky narvaným ranním metrem z Heathrow. Vybrali jsme si taky na dopravu do centra nerozumně 8 hodin ráno. Se třemi batohy, taškou přes rameno, taškou s oblekem a krabicí s didžiridů jsem byl rád, že nám jedna holka pomohla se vším tím nákladem vystoupit z metra. Dopotáceli jsme se až k Victoria station, kde jsme chtěli nechat v úschovně batohy, ale ať si to za 8 liber za zavazadlo na 24 hodin nechají. S veškerou bagáží jsme došli až k Buckinghamskému paláci, kde zrovna (snad kvůli nám raději) vyměnili stráže. To jsme měli štěstí.
Báli jsme se, že tu musíme vypadat podezřele, dokonce se o naše batohy a krabici zajímal jeden policajt, ale stačilo ho ujistit, že je to opravdu všechno naše. Na chicken toast (a hlavně na záchod) jsme si zašli do jedné kavárny a pak se několik hodin váleli v parku, protože dopotácet se někam jinam se prostě nedalo. Cestou zpět na Victoria station (odkud odjíždí Easybus na letiště Luton) jsme ještě zašli na fish and chips, které jsme si dali jedny dohromady. Easybus odjel načas, ale dlouho se motal v zácpě v centru, takže cesta netrvala 50 minut ale hodinu a tři čtvrtě. I tak jsme na letisti měli čas se v klidu odbavit a už trochu ve spěchu povečeřet v indické restauraci. Nějak nám ty barevné omáčky zachutnali. Kde je v Praze nějaký dobrý indický bufet? Lístky do letadla u společnosti WizzAir jsou bez místenky, takže v gatu vznikla dlouhá fronta a v letadle menší boj o místa. My jsme si ale místo u okýnka vybojovali. Asi po minutovém letu zničeho nic poklesl tah motorů, po chvilce zas a pak následoval ostrý náklon doleva a my hned měli jasno: "Houstone máme problém, vracíme se zpět". Už jsem se bál, jak bude pilot na nouzové přistání marně hledat Hudson River, ale nic takového se nedělo. Normálně jsme letěli dál. Tak nevíme, co to pilot zkoušel. V Praze jsme si dlouho počkali na krabici s didžiridů, která se ne a ne objevit na pásu se zavazadly, až jsme si všimli, že pár takových krabic leží na zemi před dveřmi s nápisem nadměrná zavazadla. Byli jsme moc rádi, že se nám podařilo didžiridů dopravit domů, že jsme na něj museli v příletové hale hned zahrát. Vůbec se na letišti rozjela taková pařba. V uvítacím výboru složeným rodičů z Kladna i z Poniklé nechyběl ani velký nepálský vůdce Karel Svoboda. Vůbec jsme nečekali, že by nás přišel půl hodiny před půlnocí přivítat na letišti a udělal nám tím hroznou radost. Stejně jako uvítací transparent od rodičů, chléb se solí, Krakonošova bylinná a pivo Krakonoš v krásném krýglu. Strávili jsme v hale něco přes hodinu. Už tam skoro nikdo nebyl, jen chlapík s čistícím strojem se neustále přibližovat, pak kolem nás chvilku kroužil, a když najel přímo do nás, tak jsme se sbalili a rozjeli se domů. Já do Kladna, Šárka do Poniklé - po 10 měsících první noc jeden bez druhého. Ještě mi stihl zavolat Karlos, že jede zítra v deset do Troje na kanál, jestli nechci taky. Chci, a moc! Ale asi bych to nezvládl. Ještě jsme doma kecali asi do půl druhé. Šárka s rodiči dorazila domů až kolem třetí. Tím skončila naše cesta kolem světa. Teď už můžeme sundat náramky pro štěstí, které jsme dostali od Madamme Pap v Tad Lo - prý od mnichů z kláštera.
PS: Metro Heathrow do centra stálo jednoho 4,5GBP. S tříměsíčním předstihem koupený lístek na Easybus od Victoria station na letiště Luton jen 3GBP. Koukali jsme, že skoro nikdo neměl koupené lístky dopředu a platili plnou cenu. Ptali jsme se kolik to tak stojí a prý 15GBP za zpáteční lístek. Přes internet koupený by zpáteční stál jen 4GBP. Musí se ale koupit dlouho dopředu a na konkrétní den a čas. Každý cestující může mít jen jedno velké zavazadlo, ale nikdo to naštěstí nekontroloval.
PS: Omlouvám se za velkou pauzu před napsáním posledního dne deníku. To víte, doma už není na nic čas. Jestli ale vydržíte další měsíc, tak se třeba dočkáte i nějakých dalších příspěvků, jako třeba celkové dojmy z cesty, naše nejkrásnější a nejoblíbenější místa atd.

úterý 29.6.2010 - Poslední den v Singapuru

Moc dobře jsme nespali, protože se nám oběma zdály špatné sny o obleku. O tom jak bude malý, vůbec mi nesedne, nebo že jsme špatně vybrali látku. Vzali jsme jednu jen tak narychlo, abysme hned začali jednat o ceně a pak jsme se na ní úplně zapomněli. Dopadlo to ale výborně. Jen rukávy u saka mě přišly kratší (prý si oblek ještě sedne) a u košile delší (prý se trochu srazí). Abysme už konečně přestali remcat, dostali jsme navíc ještě jednu kravatu. Odvedl si nás pak asi ke kamarádovi, který prodával boty. Ty, které se nám nejvíc líbili, stály 399SG. Ukecali jsme je na 140 a podle toho, jak hladce to šlo, možná i tak jsme je dost přeplatili. Vyžebrali jsme k nim ještě jedny ponožky. Jeli jsme se pak podívat do Bugis street, kde by mělo být spousta méně turistických krámků s oblečením, ale stejně jsme se museli vrátit na poslední nákupy do Lucky Plaza. Jediné, co měli na Bugis lepší byl 5 patrový obchoďák jen a jen s elektronikou. Ulítaný a uspěchaný jsme se vrátili na hostel dát spršku, rychlou večeři a vyrazit hned na letiště. Trochu nám prudili s třetím zavazadlem (krabice s didžiridu obaleném trenkama a ponožkama), ale stáli jsme si na svém, že na letenku kolem světa můžeme mít každý dvě zavazadla. To na let z Londýna do Prahy s Wizz Air jsme si museli připlatit třetí zavazadlo. Ještě na letišti jsem rychle dopsal dva dny deníku a díky WiFi zdarma je rovnou hodil na blog. Bylo mi jasné, že v Čechách už nic nenapíšu, tak toho musím stihnout co nejvíc po cestě. K letadlu jsme doběhli až, když pohrozili, že zavírají gate. Třináct hodin letu docela uteklo, koukal jsem na dva filmy, spát jsem šel až v 5 ráno singapurského času, tedy 22h londýnského - už se tím připravuju na časový posun.

pondělí 28.6.2010 - Šoping, Sentosa, mrakodrap Marina Bay Sands

Ráno jsme pokecali s Číňanem, který ještě nikdy nesnídal nic jiného než rýži. Učili jsme ho, jak se rozpékají tousty, že je na ně dobré máslo a marmeláda nebo jak si namíchat vločky s mlíkem. Připomnělo nám to naše nejisté gurmánské začátky v Asii. Na ještě více nejistém, takřka nefungujícím internetu na hostelu jsem si obhlédl ceny elektroniky v Čechách a vyrazili jsme do Orchard street na nákupy. Máme to s přestupem, ale v té chytré stanici, kde stačí přestoupit do metra na druhé sraně peronu a jste na jiné linkce. V naší oblíbené Lucky Plaza jsme si dali dlouhý rozchod a vyrazili každý po svých nákupech, pro mě dost neúspěšných. Nic se nedalo ukecat na cenu výrazně nižší (hranici jsem si dal 2/3 ceny v ČR). Telefony HTC, paměťové kraty, externí harddisky, 3,5" disky, DDR paměti, procesory, nic tu už není tak výrazně levnější, jak kdysi bývalo. Velký vliv na tom má i zhoršení kurzu (za poslední 2 měsíce) o 10%. Za singapurský dolar teď platíme 15kč! Jediné, co by se dalo ukecat byly kompaktní foťáky. Přes půl hodiny jsem týral prodavače a on na oplátku neustále vymýšlel, co by mi ještě vnutil, aby se mu obchod vyplatil. Byli jsme ale oba neprůstřelní, a tak jsem odešel s prázdnou. Po odpočinku v jídelním koutku jsem se odhodlal ke krejčímu, abysme se koukli, za kolik by mi ušil oblek na míru. No byla to větší komedie než smluvání foťáku. Rychle jsme vybrali látku, nějaký střih a pak se kroutili nad cenou, která vůbec nebyla tak nízká, jak jsme čekali. Dlouho jsme špekulovali, co bude, když mi oblek zítra nebude, zvlášť když chtěli zaplatit celou částku hned. Po skoro dvou hodinách ujišťování, že se nemáme čeho bát, že on je něco jako doktor mezi krejčími, a že spousta lidí si jen nechá vzít míru a pak si oblek nechá poslat domů, jsme zaplatili a děj se vůle boží. Na zítřek ráno jsme si ale domluvili zkoušku, aby byl ještě čas na případné úpravy. Cenu jsme ukecali z 750SG na 500SG. Dostaneme k tomu i košili a kravatu. Utahaní z nakupování a smlouvání jsme se ještě před západem slunce natáhli na pláž na zábavním ostrově Sentosa. Voda je teplá, ale špinavá a obzor hyzdí zakotvené nákladní lodě a tankery. Byl tu docela klid, dokud pláž nezaplnili Indové, kteří se s námi chtěli neustále bavvit a hlavně fofit. Jeden nám hned dal email a telefonní číslo, ať zavoláme, až budem v Indii. Po západu slunce jsme se prošli po Imbiah Lookout, ze kterého ovšem nebyl žádný výhled. Z kopce dolů k plážím se tu jezdí na takových motokárách bez motoru nazývaných Luge. Slečna, která prodávala lístky, nás hrozně lákala. Když viděla, jak se kroutíme nad cenou, hned poznala, že máme malý rozpočet a dala nám takřka poloviční cenu. Byla to fakt sranda. Po trati blikaly barevná světla, vozíky by hladkém betonu frčely, kdyby jsme se první jízdu nebáli. Za druhou už se nám ale platit nechtělo. Z lanovky zpět na kopec (též v ceně) byl ale pěkný výhled na všechny světové strany. V noci jsme se zašli podívat k Marina Bay Sands - třem samostatně stojícím mrakodrapům nahoře spojených takovou "lodí" s parkem s výhledem. Cena opět úplně mimo, tak jsme se spokojili s procházkou po zbrusu novém luxusním hotelu. Výtahem, od kterého si na chvilku odběhl hlídač, jsme si tajně vyjeli alespoň do osmého patra a zašli jsme si na ty nejluxusnější záchody, které jsme v živodě viděli. Šárka si na nich jako dáma obula svoje nové lodičky s podpatkem. Před půlnocí jsme zašli na "no spicy :-)" večeři a na Ice Kopi Cino (studený mléčný koktejl) k Indovi u našeho hostelu a mrtví padli do postele.

neděle 27.6.2010 - Tioman - Singapur

Dnes v 7 hodin nám jela loď do Mersingu. Při posledním ranním dobalování přišla silná průtrž, ale na cestu na loď to naštěstí polevilo. No to nám to počasí včera hezky vyšlo, teď ať tu klidně prší. Loď odjížděla skoro na čas, ale stavila ještě na třech dalších místech. Všude to šlo ráz na ráz, ale v Tekeku jsme se zdrželi skoro půl hodiny. V přístavu v Mersingu jsme stihli dát 3 osvědšené hamburgery ze stánku (celý Tioman jsme se na ně těšili), půl hoďky super levného internetu, dofunět na autbusák, ale autobusy v 11:30 jsme už nestihli. Jedou dokonce dva, ale oba už byly plné. Naštěstí jsme stihli posledních pár míst na bus v poledne, který to vzal zpátky přes přístav, takže jsme se nemuseli nikam honit. Za dvě hodinky jsme dorazili do příhraničního města Johor Bahru, a přestože jsme měli koupené jízdenky jen sem, v pohodě nám je uznali i v autobusech Causeway, které jezdí až do centra Singapuru. Asi si všichni turisti kupují jízdenky až na konečnou, přestože vyjdou o dost dráž než dvě samostatně koupené jízdenky do JB a do Singapuru. Na hranicích nám vyhmátli alkohol z Tekeku a ona se z Malajsie nesmí bezcelně dovézt ani kapka. To jsme samozřejmě dopředu nevěděli, a když jsme se to dozvěděli na hranicích, naivně jsme s tím zkusili projet přes rentgeny. Naštěstí jsme si vybrali úplně pravou frontu, u které bylo možné alkohol přiznat. Za rentgenem ale už stejně bylo pozdě. Odvedli si mě někam do strany, sepisovali o mně protokol. Já už čekal tučnou pokutu a pár ran holí, ale nakonec stačilo zaplatit clo. Teda jen na dvě malé rýžové pálenky, na sedmičku rumu vyšlo dráž, než původní cena lahve v Tekeku, tak jsem jim ho tam raději nechal. Dopadlo to dobře, ale byla v nás malá dušička, to si asi ani neumíte představit. Pozdě odpoledne jsme dorazili do našeho hotelu 98SG na stanici metra Aljunied. Z první návštěvy Singapuru jsme si nechali naše kartičky na metro ezLink, které se nám opět hodí na levné cestování po městě. Správcová Kay si nás díky bohu pamatovala a hlavně si pamatovala, že nám v hostelu schovala naše australské didžiridu! Emailem jsme si domluvili na poslední dvě noci rezervaci. Spíme tedy v dormitory, ale jen se dvěmi palandami a dokonce jedním oknem. Mají tu dobré zamykací skříňky, kam jsem hned schoval pasy, moje elektronické poklady a hlavně poklad největší: pouzdro se sedmi DVD fotek a videí z celé cesty. Už se mi moc nechtělo, ale ještě na večer jsme vyrazili na obhlídku obchodů na Lucky Plaza na Orchard street. Dneska jsem vůbec neměl sílu smlouvat. Ceny se mi zdají docela vysoké, hlavně když je přepočítám v aktuálním kurzu 15kč za 1SG, který byl před dvěma měsíci ještě 13,5! Tenhle rozdíl skoro 10% je docela znát :-( Dnes jsme tedy koupili jen jednu podprsenku, za to moc pěknou a hlavně neskutečně levnou!
PS: Hamburgery s mletým masem, vajíčkem a hromadou zeleniny po 3,5RM, internet 2RM za hodinu, podprsenka 5SG :-)

sobota 26.6.2010 - Poslední den na Tiomanu

Dnes bylo po dlouhé době celý den krásně. Sluníčko svítilo, vítr skoro nefoukal, na moři sice stále byly vlny, ale viditelnost pod hladinou výborná. Tenhle krásný den (poslední na ostrově) jsme dostali na rozloučenou, protože jinak vždycky alespoň jednou během dne zapršelo nebo foukal "studený" vítr. K snídani jsem oloupal kokos, ale nevím, jestli ta námaha nakonec stála za to. Docela jsem se u toho zapotil a kokos byl poloprázdný. Bez mléka a s dužninou jen ve spodní půlce skořápky. Celý den jsme strávili pod vodou, na pláži nebo v přilehlé restauraci. Šnorchlování dnes bylo super. Na potápění používám zátěžový pás: starou ledvinku naplněnou kamením. Vydržím s ní pod hladinou mnohem déle. Ale plave se s ní špatně. Tak jsem si jí včera večer během šnorchlování schoval pod jedním korálem a dneska, když byl příliv, jsem se pro ní skoro nedokázal potopit. Uši už mě skoro nebolely, tak jsem si to dnes opravdu užil. Šárka šnorchlovala se mnou. Korály zářily, kolem nás se proháněly rybičky a pod námi (asi v desetimetrové hloubce) dokonce potápěči. Trošku jsme si zašmírovali a užívali si perličkovou koupel v jejich bublinách. Vždy vyplavalo několik pravidelných "čoček" a spoustu malých bublinek. Bylo to super. Večer jsme s Francouzemi zašli na večeři do restaurace, kde si prý říkají o velké porce a včera doopravdy dostali ohromný kopec. Podobně to bylo i dneska, jen si za náš prý dvojitý rajčatový salát řekli skoro dvojitou cenu. Bylo mi to divný, ale zaplatil jsem. Lori se ale za mě přišla hádat, že jsou jejich věrní zákazníci a nikdy jim nic takového neudělali. Dnes jsme taky viděli zatmění Měsíce. Horní levá čtvrtka měsíce asi hodinku chyběla, tak jsme se hezky pokochali a podiskutovali o tom, jestli je zatmění Měsíce vidět ze všech míst na zeměkouli stejně nebo ne. Co myslíte? A jak je to se zatměním Slunce? Hezky se to vysvětluje na modelu popelník, láhev, kelímek (rozumněj Slunce, Země, Měsíc).

pátek 25.6.2010 - Tekek

Snídani Šárka ráno nasbírala na zemi. Včera jsme viděli, jak Loren přinesl ohromný trs banánů, Šárka se ale orientuje především na manga. Mangovníků je tu docela dost, některé jsou bez plodů, ale pod jinými se dá lecos najít. Šárka prozkoumala i zapadlé cestičky naší osady a vrátila se s pěkným lupem. Koupání na naší pláži nebylo opět kvůli olejovým skvrnám nic moc, tak jsme si dnes udělali výlet do Tekeku. Loren včera od majitelky bungalovů vyžebral na cestu do Tekeku jedno kolo, my než jsme se rozhoupali, tak nám majitelka někam zmizela. Vyrazili jsme tedy pěšky. Hned za Air Batang jsou schody, po kterých přelezete skaliska mezi plážemi. Loren musel vzít kolo na ramena. Místní s motorkama to ale nemají tak jednoduché. Nechají je zaparkované pod schodama a dál asi běží pěšky. Parkoviště na straně Tekeku bylo odpoledne docela plné. Tekek je hrozně zvláštní místo. Je vidět, že se do něj nedávno zainvestovalo: nábřeží je úplně nové, krásné chodníčky, lampy, ale všude bordel a neupravenost již pár let zapadlého letoviska. Mají tu staré hnusné bungalovy, potápěčská centra, chudé obchůdky, ale jinak to vypadá, že má Tekek zlaté časy dávno za sebou nebo možná teprve před sebou. V žádném případě bysme tu ale týden strávit nechtěli (vlastně ani den), a to jsme tu málem skončili, protože nám nějaké holky v přístavu v Mersingu radili, ať právě do Tekeku jedeme, že je to tu moc pěkné. Došli jsme až k letišti a hledali duty free obchůdek, aby jsme udělali nákup suvenýrů. Kromě alkoholu ale nic rozumného nenabízí. Koupili jsme další vínko pro Francouze (včera v nich prý zahučelo), jako suvenýr pak ještě místní rum a nějaké asijské rýžové pálenky. Stavili jsme se pak ve stánku na malou svačinku: sladké pečené brambory, smažené rolky a strouhaný led s mlíkem, který známe z Melaky. Dali se s námi do řeči dvě německé Italky (jsem ani nevěděl, že se někde v Itálii mluví německy) a doporučili nám prý skvělé kuře s rýží a kalíškem polévky, do které se maso i rýže namáčí. Z malé svačinky se nakonec vyklubal skvělý oběd. Zpět jsme se vraceli s těžkým batohem a ještě si do něj utrhli přímo z palmy žlutý kokos. V trávě totiž ležel drát s hákem jako dělaný na trhání kokosů. Francouzi je taky sbírají a trhají a prý ty žluté mají krásně husté mléko. Na večer jsme si dali naše plavání na Panubu, tak jak jsme chtěli každé ráno před snídaní. Nějak se nám ale nedaří a může za to ten olej, který na pláži a občas i ve vodě pořád je. Navíc jak je zateklý do písku, není vůbec vidět. Lepí se na chodila a nejde vyčistit. Na Panubě jsme se báli sedět na pláži, tak jsme zašli do hospody a rozhodli se utratit dvě pětiringitovky (jediné plastové bankovky), které nosím v kapsičce u plavek. Dali nám jídelní lístek, a až když jsme konečně vybrali, co si dáme, aby to vyšlo přesně na 10RM, tak nám při objednávce řekli, že vlastně mají až do půl šesté zavřeno. Spravili jsme si chuť až večer u nás v (za tu dobu) poprvé otevřené restauraci s palačinkami - zde nazývanými "roti". Led který nám zbyl z ovocných šejků jsme si schovali do pytlíčku a udělali si pak na naší verandě laolaokolu. Francouzi včera pařili s Finama, kteří měli oslavu letního slunovratu, takže dnes byli mrtví. Taky jsme včera okolo pařících Finů prošli, ale neměli jsme odvahu se k nim přidat. Škoda.
PS: U letiště v Tekeku je jeden bankomat. My peněz vybrali dost v Mersingu, ale i tak je dobré o něm vědět. PS: Od nás z pláže vídáme spoustu letadel jak přistávají a odlétají z letiště v Tekeku, na které určitě není kvůli jeho délce a kopcům okolo sranda se trefit. Chtěl jsme nějaké letadlo vidět z blízka, ale když jsme šli kolem dráhy, jako na potvoru nic neletělo.

čtvrtek 24.6.2010 - Olej na pláži, Monkey Beach

Ranní koupání se dnes nekonalo, protože jak jsme se přiblížili na pláž, hned na nás volal nějaký chlap z hospody, ať si dáme pozor. Na pláži a ve vodě totiž plavou cáry nějakého oleje. Bůhví odkud se vzal, ale lepí se na nohy, hrozně špiní a je ho všude spousta. Zašli jsme se podívat na pláž na jih od mola. Bylo to tam trochu lepší. I tady na pláži se sice válí velké černé lesklé kapky a jak začíná smažit sluníčko, tak se pomaličku vsakují do pístku, ale ve vodě, zdá se, nic není. Jen mrtvé korály a kousek dál od břehu i pár živých. Po potápění mě pořád bolí pravé ucho a při šnorchlování mi trochu tekla krev z nosu, ale to bude dobrý. Oběd jsme dali tam, co včera večeři, zase bylo jedno jídlo pálivé, i když nemělo. Tomuhle pinglovi se prostě nedá věřit. Protože koupání v oleji nás přestalo brzy bavit, vyrazili jsme odpoledne na výlet na Monkey Beach. Cestou necestou jsme přešli přes Panubu dál na sever, až jsme dorazili na pláž, na které jsme v dálce opravdu zahlídli opice. Loren včera tvrdil, že mu tam opice vlezy až do batohu a vytáhly pas, tak jsme si raději dávali pozor. A opravdu, když jsme plavali u skály daleko od břehu, zahlídli jsme u našeho batohu nějaké opičí ocasy. Šnorchlování ale bylo super. Na jedné skále byla koncentrace korálů jako při potápění. Viděli jsme i jednu murénu a sasanku s Nemem a taťkou. Zpátky jsme se svezli hezky lodí, protože se nás přišel zeptat jeden rybář, jestli nejedeme do Air Batang, že nás tam za 15RM hodí. Nakonec jsme se svezli za 10 a ještě jsem si zakormidloval člun s 60 koňovým motorem puštěným na plno. Hladina byla k večeru krásně klidná a my letěli jako šipky. Večer jsme potkali šťastné Francouze, kteří byli na výletě v duty free obchodě v Tekeku (městě asi 4km na jich od Air Batang), kde sehnali dobré a relativně levné australské víno. Koupili i levné pivo a mysleli při tom i na nás. Na večeři jsme zašli do "luxusní" restaurace s ubrusy. Jídlo nám přinesli na velkých talířích, ale hrozně malé porce. Asi si tu fakt hrajou na luxus :-(

středa 23.6.2010 - Windsurfing

Ráno jsme si trochu pospali. Včera jsme zanedbali ranní plavání, tak jsme se hned namazali kokosovým opalovacím olejem (zkusili jsme ho poprvé - našli jsme ho v Austrálii u jezera MacKenzie) a vyrazili do docela velkých vln. Voda ale byla čistá, korály nás už z dálky zdravily. Když jsme pak dali snídani v restauraci u pláže, foukal nejdřív příjemný vánek, pak větřík a nakonec dost čerstý vítr. Anka - kluk z vedlejšího krámku tu má windsurfing, tak jsme se domluvili, že mi ho za 15RM na dvě hodinky půjčí. Dostal jsem plachtu jako novou, výběr ze 4 prken (vzal jsem to největší), trapéz a instrukce, kde mám na kamenitém pobřeží bezpečně nalézt. Zkoušel jsem vodní start, ale na to foukalo málo. Vítr postupně ustával, trochu jsem pojezdil, ale do skluzu jsem se nedostal. V dálce začaly houstnout kumuly. Nejdřív jsem měl nutkání počkat, jestli z nich trochu nefoukne, ale pak jsem dostal strach, abych toho zase nebylo moc a já pak neměl problémy se bezpečně trefit mezi kameny zpátky. Vlny totiž byly docela veliké a vytáhnout plachtu z vody nebyla sranda. Anka byl v pohodě, prý jestli foukne i zítra a on nepůjde jezdit, rád mi prkno zase půjčí. Viděl jsem ho později odpoledne na vodě, ale taky mu to moc nejezdilo. Mnohem rychleji mu jezdila sidekára, když s ní po úzké betonce pendloval pro nové zásoby do krámku. Na večer jsme se s Francouzi domluvili na společné večeři. Udivili nás, že restaurace, kam jsme chtěli zajít, pro ně byla moc luxusní - přitom se od ostatních lišila jen tím, že měla ubrusy. Zašli jsme tedy do "jejich" restaurace. Oba jsou vegetariáni, dali si zeleninu na curry, pálivou jakou čert (i přes čístníkovy sliby "no spicy") a měli jsme téma na celý večer. Jídlo nejdřív chtěli vrátit, ale dostali naředěnou "odpálivělou" verzi. V Indii už hodně zažili a párkrát se po pálivém pěkně po, tak si teď raději dávají pozor. U našich bungalovů jsme si pak ještě zahráli zvířátka, která nikdo nemá rád. Dali jsme 4 hry a každý jednou prohrál. Pokecali jsme u toho o štěnicích v Kuala Lumpur a v hotelu, kde Lori ve Francii pracovala. Rozlezli se jim tam z jednoho pokoje po celém patře a nebyla sranda se jich zbavit. Co jsme se ještě dozvěděli: pozor ve směnárnách na "falešné kalkulačky". Jejich kamarádům se prý stalo, že jim napočítali horší kurz. Prý si toho všimli, protestovali, ale když si kurz na kalkulačce přepočítali, museli uznat, že se asi jen překoukli. Teprve pak jim došlo, že je ošidili, že kalkulačka počítala schválně špatně a od té doby si na kalkulačce nejdřív vyzkouší, kolik je 1x1.

úterý 22.6.2010 - Potápění

Na ostrově Tioman je relativně levné potápění. Už včera jsem si oběhl pár potápěčských center a vybral to nejlevnější: Eco-divers 180MR za dva ponory. Rezervoval jsem si místo na dnešek a ráno se modlil, aby bylo hezky. A bylo! Bylo nás celkem 6. Dva začátečníci na kurzu (potápěli se zvlášť) a já se třemi velice zkušenými potápěči jsme šli s divemasterem Glenem. Měl jsem strach, abych je nebrzdil, ale Glen mě uklidnil, že když mají všichni podvodní foťáky, tak že nikam hnát nebudou. První ponor byl okolo pěti vraků v hloubce 20 metrů. Viditelnost nebyla nejlepší. Rozpadlé lodě vypadaly strašidelně. Ponor jsme končili u mola asi v 8m hloubce obklopeni rybičkami, které jsou prý zvyklé, že je lidi krmí tak se nebojí připlavat velice blízko a takřka vám okusují prsty. Už z hloubky bylo vidět, že nahoře prší. Při vynoření nás překvapili velké vlny, neskutečné, jak se za 48 minut změnilo počasí. Vrátili jsme se na základnu, dali čaj, ale stejně jsme všichni docela vymrzli. Já si nevzal svojí čepici a to byla chyba. Při druhém ponoru mě docela bolely uši a musel jsem jít dolů hodně pomalu. Naštěstí to tentokrát bylo jen 10 metrů a v dobré viditelnosti. Potápěli jsme se okolo ostrůvku s množstvím balvanů hustě porostlými korály. Bylo to úžasný. Proplavával jsem úzkými soutěskami a sledoval hejna různobarevných rybiček. Už zase bylo docela hezky a korály se krásně rozzářily, vždycky když na chvilku vykouklo sluníčko. Po 52 minutách jsme se začali vynořovat. Měl jsem z potápění po roce a půl trochu strach, ale bylo to super. Užíval jsem si i to kolébání s naší starou bárkou cestou zpět do přístavu. Přes vysílačky jsme s Šárkou byli v neustálem spojení. Byl jsem ale unavený, tak jsem se po návratu potřeboval na chvilku natáhnout. Na pláž jsme vyrazili až později odpoledne. Byly pořád vlny a voda dost zakalená. Šli jsme na chvilku šnorchlovat, ale plavalo se dost špatně a nebylo moc vidět. Navíc mě dost rozbolelo ucho, takže bych mu měl dát chvilku voraz. Na pláži jsme se potkali se sousedy Francouzi. Loran a Lori jsou moc fajn, skočili pro pivko a dobře jsme s nima pokecali. Procestovali Nepál, Indii, Thajsko a Laos. Nikam nepospíchají, tady na Tiomanu budou deset dní. My si teď vyčítáme, že jsme "zabili" dva dny v Kuala Lumpur a dva dny v Melace, mohli jsme tu taky zůstat deset dní. Taky opěvovali Indii, mají raději méně turisticky známé místa. Na úplném severu Laosu prý přespávali ve vesnicích, kde turisty nevidí, jak je rok dlouhý, a až pak se dozvěděli, že to tam může být dost nebezpečné: "Ale co, to jsme ještě nevěděli a nic se nám nestalo". On vypadá dobrodružnější, Lori byla taková málomluvná a když on s námi kecal, ona si četla knížku.
PS: Dneska se mi utrhly žabky, které jsme koupili druhý den v Buenos Aires. To už jsou třetí boty, které jsem po cestě zničil. Nejdřív odešly pohorky Asolo (poslal jsem je ze Singapuru domů), pak jsem utrhnul popruh u sandál Triop (pořád v nich ale chodím) a teď žabky, které asi poputují rovnou do koše.

pondělí 21.6.2010 - Koupání, restaurace, internet

Tak a začala nám opravdová dovolená. Skoro celý den jsme strávili buď koupáním v moři, u jídla v plážové restauraci nebo na internetu. Jako (odteď) každé ráno jsme si před snídaní zaplavali na pláž Panuba a zpět. Mezi korály se proháněla želva, vůbec se nás nebála, dokonce si nechala sáhnout na krunýř. Další krásné zviřátko jsme zahlédli schované pod kamenem. Byl to malý rejnok a bál se nás skoro víc než my jeho. Na toho už jsme raději nesahali. Taky vám při plavání tak vyhládne? My jsme hned běželi na snídani do restaurace s pěkným výhledem na tyrkysové moře. Takhle krásné jsem to tu nečekal, takže jsem moc příjemně překvapen. Dokonce tu mají i internet. Dopoledne ale nešel proud, takže ani internet a v restauraci nám nemohli udělat ovocný šejk. Ptali jsme se majitele našeho bungalovu, jestli se dá pít voda z kohoutku - vlastně ze sprchy. V koupelně totiž nemáme kohoutek ani umyvadlo, tak si čistíme zuby ve sprše a pěnu pliveme buď na zem nebo do záchoda. Voda je prý z nějakého pramene v kopcích nad osadou. Oni jí tu normálně pijí, turistům raději prodávají vodu balenou. Voda z kohoutku ale vypadá dobře, chuť má lepší než kdejaká kupovaná. Dáváme si do ní raději třetinovou dávku dezinfekce a normálně jí pijem (už pátý den, a zatím v pohodě, ťuk, ťuk). Večer se zvedl vítr a z dálky byly vidět blesky. Prý je letošní sezóna docela větrná a deštivá a může za to El Niňo. Moře je totiž až moc teplé. To jsme včera a dnes měli na počasí docela štěstí. V noci začalo pršet.
PS: Satelitní internet, poměrně rychlý: 10RM/h, balená voda 3RM/1,5l, jídlo v restauraci 3-6RM, porce dost různé od směšně malé až po ohromný kopec (nezáleží jen na restauraci ale asi i na kuchaři - v té samé restauraci jsme dopoledne dostali kopec, odpoledne už menší porci), džus z čerstvého ovoce 3-4,50RM (podle toho, jak moc šizený vodou), kilo banánů 5MR, mrkev ještě dražší: 7MR!

Po cestě domů

Naše cesta kolem světa se pomaličku blíží ke konci. V neděli 27.června odjíždíme z malajského ostrova Tioman a frčíme rovnou do Singapuru, kde nás čekají poslední dvě noci. V úterý 29.června nasedneme (doufám, že) do Jumba a poletíme do Londýna. Tam dorazíme ve středu brzy ráno a ještě tentýž den přiletíme s WizzAir letem W6 812 do Prahy, kde bysme měli dosednout 22:55 vašeho času. Je to pozdě, omlováme se všem uvítacím výborům, o to víc si vážíme účasti zástupců z Poniklé! Tešíme se na vás na všechny, naši milí pravidelní čtenářové a věřte, že naše vyprávění bude ještě zajímavější než deník Pocestě. S tím se během posledních pár dnů budu snažit trochu pohnout, tak se těště na dvojí vydání každé pondělí, středu i pátek :-)
PS: Náš poslední kvíz vyhrálo Kladno. Táta věděl, ale přenechal vítězství druhé v pořadí: Aleně. Laosská věta "Mer tao touk an dai" opravdu znamená "moje babička spadla ze schodů". Děkujeme za správný tip, pohled pošleme co nejdříve, i tak dorazí až po nás :-)

neděle 20.6.2010 - Melaka - Air Batang na ostrově Tioman (bus 238km, 4h 10min, loď 57km ,97min)

V půl osmý nás čekal taxík s celou svojí rodinou a nákupem z trhu. V autobusu do Mersingu jsem chtěl psát deník, ale i na rovné dálnici to drncalo a hlasitě puštěné video se pořád zasekávalo. To mě tak štvalo, že jsem šel za řidičem, ať to vypne, že se na to nedá koukat a stejně všichni v autobusu spí. Když jsme sjeli z dálnice, tak to bylo ještě horší. Řidič se zase ukázal jako kretén největší, tlačil před sebou kolonu aut a předjížděl, kde mohl i kde nemohl. Asi to bude v celý Malajsii s autobusy stejný. Loď na Tioman nám jela až za hodinu a půl, tak jsme měli čas se v Mersingu trochu rozkoukat, zjistit busy do Singapuru, koupit nejlevnější lístky na loď (všude jsou stejné, ceny řídí vláda) a zjistit pár rozporuplných informací o ostrovu. Ptali jsme se lidí, co se z ostrova vrátili. Všichni říkali, že tam, co byli oni, to bylo úžasný a všude jinde to bylo horší. Tak to vypadá, že ať si z asi 5 míst na ostrově vybereme jakékoliv, neuděláme chybu. Když jsme se konečně dopotáceli do přístavu, byla už Šárka nepříčetná hlady. Pospíchali jsme na loď, tak jsme si dali jen hamburgery ze stánku. Byly výborné (s masem zabaleným do volského oka). Ani v BurgerKing by se za ně nemuseli stydět. Pospíchali jsme zbytečně, protože loď ve dvě hodiny měla jet až v půl třetí a ve skutečnosti odjela až v půl čtvrtý. Na ostrov jsme dorazili kolem páté. Rozhodli jsme se pro osadu Air Batang (přezdívané ABC), a když jsme vylézali z lodi a já hned pod molem v tyrkysovém vodě zahlédl zářit korály, věděl jsem, že jsme tady správně. S batohy jsme si prošli ubytování na sever od mola tam a zpátky, až jsme našli dva rodinné bungalovy Sry Nelayan s vlastní koupelnou a cenu ukecali na 40MR za noc. K večeru s krásným západem slunce jsme si šli zaplavat okolo skalisek na pláž Panuba na severním konci osady. Voda byla klidná, krásně teplá a korály úžasné. Jinak pláže zatím nic moc. Jen na severu těsně před skalisky je pěkný přístup do vody, jinak jsou po celé délce jen kameny. Osada je řada baráčků, hospůdek a bungalovů, mezi kterými se proplétá úzký betovoný chodník, kde se prohánějí místní na motorkách nebo nákladních sidekárách, že často před nimi uskočíte na poslední chvilku. K večeři jsme si dali v jedné plážové restauraci smažené nudle s mořskými potvorami. Porce nic moc, ale chuť výborná. Je tu relativně levně, sice ne, jako v Luala Lumpur nebo v Melace, ale na krásné ostrovní letovisko jsou ceny přijatelné. Moje nudle stály v přepočtu 50kč, Šárčina rýže s kuřcími kousky byla ještě trochu levnější.
PS: Stejně jako v Laosu i tady si bankomaty ze zahraničních karet berou "zvláštní" poplatek. V Laosu alespoň napsali kolik, ale tady napíšou, ať se podívám na výši poplatků na internetu. Obešel jsem jich několik na autobusáku v Melace, pak i v Mersingu, ale nenašel jsem jediný bez poplatků. Povedlo se mi alespoň vybrat kartou CITI, protože mBank si v porovnání s oficiálním kurzem ČNB strhla o 6% víc! To jsou šupáci! Jo a jestli někdo máte účet u mBank a spoříte si na účtu eMax Plus (který kdysi začínal na 3,5%), tak vězte, že úroky na něm jsou dnes tak mizivé, že jsem si raději peníze převedl jinam.

sobota 19.6.2010 - Plazí a motýlí farma

Dneska jsme se jeli podívat na ještěrky, hady a motýli do Ayer Keroh asi 20km od Melaky. Nejdřív jsme si dali okružní jízdu po městě, protože autobus, kterým jsme předevčírem přijeli, má na naší zastávce jednosměrku a zajede nejdřív na konečnou, aby se pak jinou cestou vrátil zpět na autobusák. Všimli jsme si, že zastávka směrem na autobusák je dokonce ještě trochu blíž k našemu guesthouse, než zastávka od autobusáku. To se nám bude zítra, až pojedem do Mersingu, hodit. Na autobusáku jsme si na zítřek rovnou koupili lístky na 8 hodin ráno. Chceme totiž týž den dojet až na ostrov Tioman, kde se budeme válet a potápět až skoro do konce naší cesty. Na autobusáku jsme trochu zazmatkovali, protože bus, který nám doporučili v infocentru nejel k plazům ale do jiné ZOO. Měli jsme mapku Ayer Keroh, kde to vypadalo, že by mělo stačit popojít jen 15 minut, ale prý je to přes 3km daleko. Z hlavní ulice v Ayer Keroh se navíc vyklubala šestiproudá dálnice bez chodníků, na které nás autobus (který měl jet k plazům) vykopnul, a my museli ještě půl kilometru pěšky. No to jsme zvědaví, jak se dostaneme zpátky. U hadů jsme strávili přes tři hodiny. Hned na začátku jsme mohli zkusit krmit živými kobilkami nějaké leguány. Byli asi zrovna po obědě, protože neměli moc hlad. Kobylky jim lezly po hlavě a oni občas nějakou líně schroupli, jako když zobete arašídy u televize. V kleci se houpaly opice a taky neměly moc zájem o banány, které jim lidi strkali mezi mřížemi dovnitř. Mezi zajímavější zážitky patřila procházka motýlí farmou s mnoha barevnými motýli a jedním takovým zvláštním, který po sklapnutí křídel vypadal jako list. Úžasné bylo i terárium s hadím striptýzem. Ještě nikdy jsme neviděli, jak se hadi svlékají z kůže. Měli tu spoustu dalších zvířátek a u těch, které jsme neznali, nám docela chyběly cedulky se jménem a povídáním, jaké jsou v Pražské ZOO. Cestou zpět jsme na parkovišti před vchodem chytli stopa až do centra Melaky, zašli do restaurace na studenou kachnu (nechali jsme si jí přihřát) a dostali takovou porci, že se to nedalo sníst (nechali jsme si zbytek zabalit). Rozvalili jsme se na dvě hodinky na hotelu, abych si ještě chvilku užil WiFi internetu, a na večer jsme si šli zaplavat do místního koupaliště. Chtěli jsme tam už ráno, ale nevšimli jsme si v rozvrhu, že mezi jednotlivými 90 minutovými bloky pro veřejnost je vždy 30 minut pauza. Když přijdete ke konci časového úseku, tak vás za chvilku vyženou, aby za půl hodinky opět otevřeli. Večer jsme už ale věděli kdy přijít a také co si obléknout. Plavky typu "trenky" tu z neznámého důvodu nesmí být, takže jsem se jim tu koupal normálně ve slipech. Večer jsme se na naší recepci zeptali na zítřejší dopravu na autobusák. Hnali nás na "špatnou" zastávku směrem od autobusáku. Vůbec nebyli moc nápomocní. O zastávce druhým směrem, kterou jsme si dnes z autobusu vyhlídli, nic nevěděli a jediné, s čím byli ochotni pomoct, bylo zavolání taxíka. Nakonec jsme si ho obědnali, protože bůhví jak bude v neděli městský autobus jezdit. Ještě že jsme si dali okružní jízdu městem dnes a ne až zítra ráno, kdy bysme kvůli tomu na autobusák určitě nedojeli včas.
PS: Přímo v historickém centru Melaky přes den jezdí auta. Často tu nemají pořádné chodníky, ulice jsou úzké, auta jezdí docela rychle a je to dost nepříjemné. Na noc se ulice zavřou a udělá se tím prostor na víkendový trh. Vždycky jsem nechal Šárku, ať si to tu užije. Sám jsem se uklidil někde v růžku a četl na svém telefonu články z internetu. Prý ale trh nic moc, všichni prodávají ty samé věci a jen málo kdy se najde krámek s něčím zajímavým. A to je prý víkendový trh v Melace vyhlášený.
PS: Pro turisty tu po ulicích jezdí vyzdobené kola se sidekárou. Přes den na nich září nepřeberné množství (zřejmě) umělých květin, v noci se na nich rozblikají tisíce světýlek. Kam se hrabe vánoční stromeček na Náměstí Míru. No posuďte sami :-)

pátek 18.6.2010 - Cheng Hoon Teng temple, St. Paul church, námořní muzeum

Brzo ráno nás vzbudil hluk na chodbě. Jediná koupelna na patře byla neustále obsazená, Šárka naštvaná, nevyspalá. Lepší náladu jí udělalo, až když na trhu naproti guesthouse nakoupila výbornou snídani s rajčátky, okurkou a sýrem - stejným, jako jsme měli první den na Don Detu. U jídelny jsme našli ještě jednu sprchu, kterou nám majitel zatajil, ale když bude u nás plno, budeme chodit raději sem. Chtěli jsme se dopoledne ještě trochu dospat, ale okolo dveří neustále chodila uklízečka a škytala jako chlap - možná to dokonce byl chlap! Kolem poledne jsme vyrazili do města. Je tu krásně, ale jeden den na prohlídku určitě stačí. Viděli jsme čínský chrám Cheng Hoon Teng a vylezli jsme na kopec s kostelem St. Paul. Zbyly z něj jen stěny a vstupní brána, o to byl ale zajímavější. Neměli jsme chuť se trmácet dál, tak jsme si tu sedli a poslouchali dva hudebníky. Ty ale víc nehráli než hráli. Ve městě je nové velké ruské kolo, které ješte nefunguje, a nová rozhledna, která už funguje a je opravdu zajímavá. Vyhlídková kabina se otáčí a ještě jezdí nahoru a dolů. Měl jsem takovou nanicovatou náladu, kterou mi spravila až replika staré lodě Flor de Mar (neskutečně vysoká) a přilehlé dvě námořní muzea v ceně jednoho levného lístku. Na večeři jsme opět zašli k Indovi. Jediný volný stůl byl přímo u kotlů, kde pekli kuřata a chleby naan. Bylo tu trochu tepleji, ale zase jsme hezky viděli, jak jim jde práce od ruky, jak jsou mezi sebou sehraní a hlavně, jakým zvláštním způsobem se chleba peče: přilepený na vnitřní stěně velkého keramického džbánu. Dneska chutnal víc Šárce než mě, protože ve své porci měla víc sýra - včera jsem měl asi tohle štěstí já.
PS: Na oběd jsme se natlačili do plné restaurace v centru, ve které si jídlo koupíte v úzké uličce u vstupu a pak si s ním sednete do restaurace. Je asi mezi místními dost populární, protože tu opravdu bylo těsno. Šárka si dala takový místní zákusek: nastrouhaný led ochucený spoustu příchutí se spoustou barev a množstvím polev. Protože netušila, co je co, prostě ukázala na nekrásnější barvu a nebylo to vůbec špatný.

čtvrtek 17.6.2010 - Most mezi Petronas Towers, cesta do Melaky

Dnes jsme nic nechali náhodě a přivstali si, abysme byli ve frontě na lístky na most mezi Petronas Towers včas. Trochu to komplikovalo moje odbíhání na záchod. Dneska to holt padlo na mě. Šárka mezitím stála frontu. V sedm ráno už tam čekalo asi 50 lidí, do půl deváté se udělala fronta na 8 zakroucených řad. Od začátku fronty začali chodit "agenti" s přenosnými mašinkami na výdej lístků a na velkém monitoru v rohu ubývaly v online tabulce volná místa pro jednotlivé časy. No bylo to napínavé jako výslekdy fotbalu. Když přišla řada na nás, byly už lístky od devíti vyprodané, ale spokojili jsme se s časem 9:15. Lidi na konci fronty třeba dostanu až nějaký odpolední termín a musí si několik hodin počkat. Během jedné hodiny se na mostě vystřídají 4 skupiny po 40 lidech. Prohlídka začne v malém kinosále 10 minutovou reklamou na firmu Petronas. Pak nám sebrali batůžek, nahnali nás do rychlovýtahu a než jsme řekli borůvkový koláč, byli jsme v (tuším) 41 patře, ze kterého vede do druhé věže spodní patro dvoupatrového mostu. Je tak ve třetině (možná ve čtvrtině) výšky mrakodrapů, což je trochu škoda, ale i tak je výhled pěkný. Ale hlavně je to "Ten" most mezi "Těmi" slavnými věžemi v Kuala Lumpur - a my se po něm procházíme a pozorujeme myče oken a čumíme do kanceláří pod námi. Dneska v multikině poprvé dávají film Sex ve městě 2 a lístky stojí jen 9RM (60kč!), tak jsme neodolali, zabalili se v kinosále do deky (ještě, že jí s sebou máme) a užívali si hrdinky našeho oblíbeného seriálu. No kosu tu mají neskutečnou - v Asii jsme zatím nejvíc vymrzli tady v kině. A to bylo všechno, co jsme z Kuala Lumpur chtěli vidět. Vrátili jsme se na hotel, vyzvedli batohy a došli na autobusový terminál jen asi 300m od centra chinatown. A ejhle, on tu už není. Na nový autobusák odsud jezdí busy a zrovna jeden odjížděl. Šlo to ráz na ráz. Autobus do Melaky jsme taky akorát stihli - škoda jen, že jsme si neměli kam sednout. Řidič, ale ostatní cestující nějak přeházel, a vytvořil pro nás dvě místa na opačných koncích autobusu. Jízda byla zběsilá. Řidič se neustále tlačil na auta před sebou a nebezpečně je předjížděl, že i místní na prvních sedačkách jen kroutili hlavami. Na autobusáku v Melace jsme dnes už potřetí na poslední chvilku chytli bus, který jel do asi 4km vzdáleného centra. Jediný naháněč nás dostal do svého hostelu Kota Lodge, a přestože má přes víkend o 10RM vyšší ceny, dal nám 3 noci za stejnou cenu (30RM) a ještě nám ukázal levnou indickou restauraci. Mě už se moc nechtělo, ještě jsme v Malajsii neměli čas dohnat spánkový deficit, ale udělali jsme dobře, že jsme šli. Indický chleba naan se sýrem, který chutnal jako pizza, byl vynikající. K tomu jsme měli zeleninovou omáčku s rýží - prý "no spicy", ha ha! Ubytování tak nějak odpovídá ceně. Sice je to blízko centra, pokoj je prťavý, má okno jen na chodbu, v záchodě na patře plave něco nespláchnutelného, a ještě pod náma večer prdla postel. Vypadlé prkna jsem narafičil zpátky, nesmíme se tolik vrtět.

středa 16.6.2010 - Petronas Towers, KL Tower

Na recepci se nám ráno moc a moc omlouvali a vrátili nám všechny peníze. Tak to docela jde. O pár vchodů dál jsme objevili v hotelu China Town (2) dormitory za 25 na osobu. Byl to tedy jen takový trojlůžák ohraničený stěnami typu paravan se šoupačkama bez kliky, ale opravdu čistý, pěkný se společnou koupelnou a stolem, takže jsme si řekli, že tu ještě jednu noc zůstaneme. Protože pokoj nejde zamknout, nechali jsme si batohy na recepci a vyrazili k Petronas Towers. Na most mezi věžemi je vstup zdarma. Lístky na přesný čas se ale rozdávají od půl deváté od rána a fronta se tu na ně stojí už od sedmi. My jsme přišli v jedenáct a to byl opozdě. Nevyspalí a rozlámaní jsme se šli natáhnout do parku před Petronas Towers. Je opravdu moc pěkný s vodotrysky, které umějí dělat takové pěkné blbůstky jako mexické vlny, tleskání, přerušované čůrky, kdy to nachvilku vypadá, že voda aniž by vyletěla nahoru padá odnikud dolů. Mají tu i brouzdaliště pro děti do 12 let. Jen jsem do něj ponořil chodidla, už mě baba policajtka v muslimském šátku vyháněla ven. Našli jsme si tu altánek, kde jsme psali deníky, a když jsem se na chvilku natáhl na lavičku, objevila se další policajtka, ať vstanu, ať jim tam nespím. Na oběd jsme zašli do food court nákupního centra pod Petronas Towers. Vlastně jsme u věží strávili skoro celý den. Šli jsme se jen na chvilku podívat na další věž KL Tower s prý mnohem lepším výhledem než z Petronas, ale vstup 38 RM za osobu se nám zdál trošku moc. V ceně jsou sice i takové blbosti jako jízda na poníkovi nebo nějaký simulátor F1, ale to ať si nechají. Před dvěma lety bylo vstupné 20, teď to trochu přehnali. Vrátili jsme se k Petronas a zašli do kina na Shreka 4. Byla tam taková kosa, že jsme si na sebe oblékli všechno, co jsme v batůžku našli. Když film skončil, byla už tma a Petronas krásně zářily, v parku bylo víc lidí než přes den a bylo tu hrozně příjemně. Vrátili jsme na hotel, ani jsme neměli sílu zajít někam na večeři, tak jsme si dali nějaké pečivo a ovoce u stolu před naší dormitory. Dnes se snad konečně dobře vyspíme, přes den jsme byli jak praštěný.

PS: V metru v Kuala Lumpur se lístky kupují na konkrétní destinaci. Při vstupu vám turniket lístek vrátí, při výstupu vám ho sežere. Ceny jsou rozumné, my jsme jezdili většinou 4 stanice za 10kč.

úterý 15.6.2010 - Vientiane - Kuala Lumpur (1.715km, 2h 25min)

Letadlo do Kuala Lumpur nám letělo až v 17:15, takže jsme měli dopoledne ještě dost času. Běhat po památkách se nám už nechtělo, udělali jsme si raději klidné dopoledne a zašli na levný internet. Když jsem utřídil a na mojí novou 16GB kartu nahrál fotky z pěti DVDček, tak jsem zjistil, že karta nefunguje. Tváří se, že tam všechny fotky jsou, ale buďto jsou poškozené, nebo jsou soubory úplně prázdné. Tak to jsem tedy nalítl. Už jsem byl smířený, že jsem vyhodil skoro 300kč, ale Šárka mě donutila, abysme jí zkusili jít vrátit. Umíte si představit, jaké jsem si bez paragonu a bez původního obalu dával šance, ale světe div se, sami mi v krámku řekli, že jim další karta taky zlobí a vrátili mi všechny peníze. Pamatuju si, že mi v Čechách jedna flashka Kingston taky blbla a dokonce stejným způsobem. Tak to se asi do Alza.cz dostal stejný padělek z Číny. Třeba ten čínský iPhone za 1.700kč, o kterém jsem si včera večer přečetl na internetu, je taky padělek. Některé repliky jsou asi docela zdařilé. iPhone skoro neznám, tak nemůžu porovnávat. Přestože nám už docházeli poslední, přesně rozpočítané kipy, tak najednou jsme byli zase prachatý. Skočili jsme si hned na oběd, pak rychle na tuktuk, kterým jsme se nechali odvézt na hotel pro batohy a pak na letiště, zbytek peněz jsme utratili tam. Suvenýry tu byly předražené, tak jsme raději koupili strepsils a po dlóóóuhlé době (něměckou) čokoládu. Letadlo mělo půl hodiny zpoždění, což se nám dneska moc nehodilo. Pak ale na to šlápl. Večeři dostal jen ten, kdo si jí zaplatil současně s letenkou. Takže já, i když jsem si chtěl výjimečně v letadle něco koupit, jsem jen čichal vůni teplých jídel, které tak obsedačku roznášeli cestujícím. V letadle prodávali i lístky na bus do centra Kuala Lumpur, ale Ali tvrdil, že za stejnou cenu je koupíme přímo v autobusu, tak jsme počkali až vyberu malajské ringity. 1MR=6,7kč, takže máme přepočet MRx20/3=kč. Pro jednoduchost 15MR je 100kč nebo například 3MR je 20kč. A autobus stál 8MR (o 1MR levnější než cena v letadle). Na cestu 80km z letiště do centra je něco přes 50kč výborná cena! A ještě se tam přetlačovali naháněči, aby nás rychle dostali do autobusu, jakoby snad kousek dál měla být nějaká levnější varianta. To už jsme ale neřešili, nasedli a plným autobusem do 5 minut vyrazili. Hlavně, že to bylo takhle rychlé. Na stanci KL Sentral jsme se rozloučili s Alim a Karen, kteří směřují do svého hotelu a my směrem do chinatownu, kde snad najdem nějaké levné ubytování. Unavená Šárka už v autobuse snila o tom, jak se rozvalí do čisté postele. Jaké pak bylo zklamání, když jsme viděli tu špínu a zatuchlinu levných guesthousů. Cena rostla rychleji než kvalita: 30MR, 50MR, 70MR až jsme skoničili v D`Oriental Inn v pidi pokoji s oknem do zdi, ale s vlastní koupelnou a WiFi internetem za 100MR. Na recepci jsme se potkali s českým párem (z kluka se nakonec vyklubal Angličan), tak jsme se přes vzaky strkané pod dveře domluvili, že zítra zajdeme na večeři a pokecáme. Po posteli nám lezli nějaký divný placatý brouci. Když jsme jich pár rozmázli a z některých vytekla krev, pochopili jsme, že jsou to štěnice. Jenom v polštáři jich byly desítky a bůhví kolik se jich schovalo pod prostěradlem! Štípanců přibývalo, tak jsme letěli na recepci, že chceme jiný pokoj. Tam jsme zase pod prostěradlem objevili malá vajíčka, takže až třetí pokoj se zdál být čistý. Tak to bylo krásné přivítání do Malajsie. I v posledním pokoji jsme nakonec objevili na stěně jednu štěnici, tak snad nás do rána nesežerou. Zítra asi raději z KL odjedeme pryč. Tak za draho a se štěnicema tu nebudeme!
PS: tuktuk na letiště za 17.000kip (smluvání začalo na 60 tisících :-)

pondělí 14.6.2010 - Buddha Park

Dnes jsme vpadli do toho pravého velkoměsta jménem Vientiane. Musím říct, že ze všech asijský měst je tohle zatím nejvíc evrpské. Široké ulice se stromy, pěkné budovy, čisto, prázdné chodníky, dokonce tu mají i semafory, na kterých ale, zdá se, chodci nedostanou nikdy zelenou. Objevili jsme tu ale typické asijské nákupní centrum hned naproti autobusáku, která nápadně připomíná Lucky Plaza v Singapuru. Především tu mimo oblečení, zlata a stříbra mají i elektroniku, takže jsem si tentokrát užil trhu i já. Nepřeberné množství obchůdků s telefony, ve kterých nabízí například HTC Touch Diamond za 5.500kč nebo (prý) iPhone za neskutečných 1.700kč! Koupil jsem si tu 16GB flashku za 280kč a těšil se, jak si zazálohuju všechny fotky, o které mám teď při konci cestování větší a větší strach. Strávili jsme tu přes dvě hodiny a nakoupili jsme pár dalších suvenýrů. Aby jsme si odpočinuli od toho zmatku, vyrazili jsme do Buddha Parku. Je to asi 20km od Vientiane a jezdí tam každou půlhodinku levný místní autobus. Park je to docela pěkný. Mají tu ohromného ležícího budhu a stovku dalších soch. Jsou tu dvě vyhlíky, jedna z pyramid na konci parku se schody, které jsou čím výš, tím prudší a pak z velké "dýně", se strašidelným bludištěm uvnitř. Bylo vedro na padnutí. Asi na hodinu si k nám přisedl jeden student s kamarádem mnichem a procvičovali si s námi angličtinu. Bylo to trochu únavné, ale taky jsme se něco dozvěděli. Například mniši jedí jen 2x denně: snídaně v sedm a oběd v jedenáct a to je všechno. Měli jsme toho dnes plný zuby, byli jsme jako praštěný, utahaný ze sluníčka a bez nálady. Spravila nám jí až pizza k večeři - opravdu výborná. Šárka ale dala jen 2 trojúhelníčky, protože dnes má střevní problémy ona. Nějak nás to ke konci dost trápí, doufám, že se nám střívka hodí co nejdřív do pohody.

neděle 13.6.2010 - Ponsavan - Vientiane (385km, 9h 20min, 3419m nahoru, 4302m dolů)

Dnes nás čekalo bezmála devět a půl hodiny v autobuse. A byla to jízda smrti. Vedle řidiče seděli 3 "stevardi", kteří ho akorát hecovali k rychlejší jízdě a smáli se pokaždé, když málem někoho na silnici sestřelil. Jinak jsem nepochopil, proč jich s náma jede tolik. Naštěstí se řidič trochu uklidnil, když se mu pár lidí v serpentýnách pozvracelo a já málem pos.... Mám totiž od rána problém "mangového šejku", tak jsem byl moc rád za každou zastávku, kdy jsem se mohl běžet schovat za palmu. Naštěstí jich bylo docela dost, takže se nikdy nemuselo stavět jen kvůli mě. Jinak ale cesta ubíhala rychle a bylo pořád na co koukat. Na křižovatce v Phou Khoun se spoustou stánků s levnými ananasy a vůbec vším možným jsme se připojili na známou silnici Vientiane - Luang Prabang. Prodávali tu i nějakou zeleninu se žlutými kvítky, o které nevíme, na co je, ale dost lidí si jí tu kupovalo. Cestou dál už jsme poznávali kopečky, které jsme si cestou na sever nadšeně fotili (mají tu Trosky :-). Před Vang Vieng jsme zahlédli tuktuk s turisty v plavkách a nafukovacími pneumatikami. Ke konci už se cesta zdála nekonečná. Nějaký týpek za námi neustále hlasitě telefonoval, řidič už zase jel jako prase, my už jsme byli unavení a naštvaní, že jsme začali štěkat i sami na sebe. Autobus zastavil na terminálu 4km od centra. Utekli jsme ze spárů předražených tuktuků, vyšli na ulici, kde se dala cena ukecat na polovic. V centru začalo zoufalé hledání dobrého, levného ubytování. To, zdá se, ve Vientiane neexistuje. I docela drahé pokoje (65-70 tisíc) jsou dost odporné, tak jsme si vyhodili z kopýtka a na ty dvě poslední noci v Laosu si zaplatili pěkný pokoj v RD Guesthouse s klimatizací za 120.000kip na noc. V horách v severním Laosu jsme totiž odvykli vedru a hlavně vlhku, ale tady nás to opět praštilo. Máme tu i zdarma WiFi. Náš guesthouse ho sice nenabízí, ale chytám signál z hotelu naproti a vedle nás, kam jsem se drze zašel zeptat na přihlašovací kód. Na večeři jsme zašli na trh, kde jsme potkali známé z Muang Ngoi: Ali a Karen. Zarostlého Aliho jsme si na dálku oba spletli s Lukaszem z Tad Lo a čuměli, co tu dělá. Probírali jsme s nimi ubytování v Kuala Lumpur. Ali prý bude mít narozeniny a jako dárek dostal 2 noci v pěkném hotelu. Nás čeká shánění noclehu po příletu v devět hodin večer. Nabídl nám, jestli budou mít taxíka z hotelu, že nás do centra svezou. Ono je to totiž z letiště kolem 80km!

sobota 12.6.2010 - Planina džbánů

Dnes jsme strávili celý den na planině džbánů. Tedy takový byl plán, který úplně nedopadl. Chtěli jsme si přivstat a být tam jako první, protože pak prý je tam moc lidí a není to ono. Budíček na půl sedmou sice zazvonil, ale když jsme viděli, že venku prší, zase jsme zalezli do postele, psali deníky a četli průvodce. Když po dvou a půl hodinách přestalo, řekli jsme si, že ještě není tak pozdě a vyrazili pro motorku. Ceny jsou tu docela vysoké a výběr žalostný, takže to nějako dobu zabralo. Když už jsme měli motorku, tak jsme se jeli podívat na autbusák, jestli lístky koupené přímo tam nejsou levnější než v agenturách v centru, a taky že jo. Jestli dnes všechno klapne, tak si večer přijedem koupit lístky na autobus na zítřek. Po tom všem nám vyhládlo, takže jsme skočili na trh na oběd a ejhle, ono najednou bylo 11 hodin. V okolí Ponsavanu jsou 3 nejznámější místa s džbány, hezky očíslované Site 1, Site 2, Site 3. Možná bych měl trochu vysvětit, co to vlastně jsou ty džbány. Jak vidíte na fotkách, tak nic jiného než vydlabané balvany, kterých se tu válí ohromné množství. Nikdo neví, k čemu sloužily, ale jsou tak staré a místa, na kterých se nachází, tak mystická, že je UNESCO zařadilo do svého seznamu kulturního dědictví. Site 2 a site 3 jsou si prý dost podobné, tak jsme se rozhodli, že nám bude stačit vidět jedničku a trojku. Site 1 je nejblíž, vede až k němu asfaltka a má nejvíc džbánů. Čekali jsme tu návaly lidí, ale ve dvanáct už asi byli zase všichni pryč, tak jsme měli džbány skoro jen samy pro sebe. MAG, který se zasloužil o vyčištění UXO označil bezpečná místa červenobílými kameny. Ty někdy tvoří úzkou (1m šikorou) cestičku, někdy je to celá plocha okolo džbánů. Chodit dál za "patníky" jsme raději nezkoušeli. Přes veškerou pečlivost MAGů Šárka objevila UXO přímo v jednom džbánu. Alespoň jsme tomu věřili, vypadalo to dost podobně. Udělali jsme fotku, že uděláme dobrý skutek a nahlásíme podezřelý nález, než nás kamarád, kterého jsme potkali u Site 3 vyvedl z omylu, že to vypadá spíš jako koule na petanque. Site 1 byl krásný (mají tu největší džbán, který je přes dva metru vysoký a stejně i široký), ale site 3 byl ještě lepší. Strávili jsme tu totiž zbytek odpoledne, a pozdní světlo dělalo krásné barvy a stíny. Byl tu takový svěží vzduch, krkonošský čmuch a okolo i podobné kopečky. My jsme byli rozvalení mezi džbány a svačili jsme exotické exotické ovoce. Bylo to totiž ještě exotičtější než co jsme zatím z exotických ovocí jedli. Jedno chutnalo jako kyselé špendlíky, jiné jako dřevnaté hrušky, nakonec nám nezachutnala ani hořká broskev, tak asi zůstaneme u normálních exotických plodů. Mimo to jsme v krámku u cesty objevili výbornou zmrzlinu (zmraženou šťávu v kelímku od jogurtu, zkusili jsme oranžovou a zelenou), která stojí jen 1.000kipů a je výborná. Škoda, že jsme na ní nekápli dřív. Večer jsme zase skočili k číňanovi, na "řízek" a tentokrát i na čínské plněné knedlíčky. Večer jsme strávili u televize u sestřihu finále Wimbledonu 2009. Federer zase ukázal, jak to umí udělat napínavé, ale stejně nakonec políbil pohár on.
PS: Přestože jsme měli krásnoukreslenou mapu, popisující cestu k jednotlivým "sajtům", často jsme si nebyli jistí. Intuice nás vždy dovedla k cíli, ale byla to spíš náhoda. Kdyby Šáčino bystré oko nezahlédlo na betonovém sloupu vysprejovanou kresbu džbánu (vypadající spíš jako ů) a římskou 3, tak bysme si určitě pobloudili víc. Ptát se lidí vyžaduje pevné nervy.
PS: Lístek na bus Ponsavan - Vientiane stojí u agentur 130.000kip, přímo na autobusáku 95.000kip. Není v tom ale pickup (doprava na autobusák), ale ten jde v Ponsavanu domluvit s tuktukem na ulici za 10.000kip za oba. Půjčení motorky na celý den jde sehnat za 80.000kip. V porovnání z 40.000kip ve Vang Vieng je to trochu předražené. Navíc jsou to většinou fakt starý herky.

pátek 11.6.2010 - Nam Horn - Ponsavan (68km, 2h)

Ráno jsme začali horkou koupelí, až nám vana přetékala. Na to největší vedro, kdy už se všichni rolníci vraceli z pole, jsme vyrazili na malý výlet. Dokud jsme šli ve stínu, tak to šlo, ale jak jsme vylezli mezi políčka s kukuřicí, opřelo se do nás sluníčko jako do velebného pána (chybělo už jen seno a jahody). Na jednu hodinu jsme byli domluvený s našimi včerejšími mototaxikáři, že pro nás přijedou a hodí nás zpět do Na Pa, odkud by nám ve dvě hodiny měl jet autobus do Ponsavan. Jak jsem říkal, kluk vypadal spolehlivě, ale přijel o čtvrt hodiny později a sám. Naložil nejdřív mě, že se pak pro Šárku vrátí. Na motorce mi říkal, že pro nás objednal autobus - tedy náklaďák s lavicemi, který nám dokonce přijel i naproti. Potkali jsme se na silnici mezi poli, takže mě vyložil a uháněj zpět pro Šárku. Za jeho snahu jsme mu dali jeden dolar, ze kterého měl větší radost než včera z 10.000kipů, přestože je to míň. V autobusu jsme domluvili cenu 30.000kip na jednoho, ale samozřemě po příjezdu do Ponsvanu na nás zkusili 80.000kip za oba. Jinak vše klaplo na jedničku, cesta byla hezká, do kopce jsme jeli pomalu, takže byl čas se kochat a trochu fotit. Po jednom delším stoupání jsme dokonce měli pauzu na dolití vody do chadiče, kterou řidič nabíral flaškou z rýžových políček, na kterých zrovna sázeli novou rýži. Sazeničky si vypěstují nahusto na malém políčku a pak je jednotlivě rozsází s rozestupy asi 15cm. Vždycky, když nějaký pasažér vystupoval, ostatní pak na řidiče zařvali "Páj", jako že už můžeme jet. Přišlo nám to povědomé, až jsme si vzpomněli, že stejný pokyn byl i pro slony v Luang Prabang. Tady ale nikdo řidiče za uši nekopal. Když jsme po cestě dostali hlad, tak jsme si jako správní cestovatelé koupili (od prodavačky z vesnice nutící jídlo každému, kdo jen trochu přibrzdí) rýži v bambusu. Červenou, ale bohužel ne tak krásně sladkou, jakou jsme jedli cestou z Don Detu. V Ponsavanu jsme se ubytovali za 50.000kip. Takovou cenu tu měli skoro všichni, kromě jednoho hotelu, který sice stál jen 40.000kip, ale byl tak nechutný, že jsme z něj zase rychle vypadli. Na večeři jsme zašli do čínské restaurace. Knedlíčky bohužel dnes neměli, tak jsme si dali deep fried beef (=vepřový řízek) a smaženou zeleninu (eggplant) s rýží. Řízek se rozpadal na jazyku a omáčka k zelenině byla lahodná. Holt číňani, ty to prostě umí. Okolí Ponsavanu bylo za války s Vietnamem jedno z nejvíce Američany bombardovaných území a doteď je to tu problém. Jejich clusterové bomby se totiž za letu rozlétly na stovky malých bombiček velikosti tenisového míčku, které při dopadu explodovali a rozmetaly po okolí spoustu malých "broků" ze svého železného obalu. Problém je, že ty, co náhodou nevybuchly, se doteď válí po krajině, jsou zarostlé v trávě, zapadlé v rýžových polích, dokonce prý rostou i v korunách palem a jen čekají, kdy o ně někdo zavadí. Domorodci se bojí obdělávat neznámou půdu a ty co se odváží občas špatně dopadnou. Stavili jsme se v informačním centru agentury MAG, která shání finance a podporuje hledání a ničení UXO - jak se tyto nevybuchlé nálože nazývají. Shlédli jsme tu film s dost děsivými záběry zmrzačených nebo roztrhaných lidí. Nevím, jak moc dobře jsme tomu rozumněli, ale Američani tenkrát snad ani neznali, na koho přesně bomby shazují, a o civilních obětech nevěděli nebo raději vědět ani nechtěli. Hledání UXO se nyní provádí detektory, které ale v 99% objeví neškodný kus kovu. To ale "minér" netuší a každý kousek musí opatrně vyhrabat, co kdyby to opravdu bylo nějaké UXO. Turisticky navštěvovaná místa jsou ale vyčištěná, takže my se snad bát tolik nemusíme.

čtvrtek 10.6.2010 - Termální prameny u Muang Kham

Ráno nás probudilo kokrhání kohoutů, řvaní dětí, hlasité mluvení lidí a práskání dveřmi. Prostě vesnička se normálně probudila a fungovala, to všechno už v 5h! Sbalili jsme si saky paky a šli na křižovatku vyhlížet nějakou dopravu do Nam Noem. Teď jsme poprvé viděli cedulku Questhouse Suy Pone. To si asi někdo udělal srandu, když jí pro angličtinou netknutou paní domu vyráběl. Tvrdli jsme před Questhousem necelou hodinu. Dvakrát se nám nabídl ten samý motorkář, že nás za 30 tisíc odveze do Nam Noem. Za třicet jsme nechtěli, za dvacet zase nechtěl on. Seděli jsme dál a pozorovali jak lidi postupně odjíždějí na práci na políčka. Na motorkách si odváželi nůše, pytle, mačety a děti. V tom jsme zahlédli Toyotu Hilux, mávli na ní a ona zastavila. Seděl v ní Laosan s manželkou, bordel na zadních sedačkách ochotně naházeli na korbu a řekli, že nás rovnou svezou až do Ponsavanu. To bylo štěstí! Sice jel jako blázen, ale i tak to asi bylo bezpečnější než v autobusu. Tedy alespoň pro nás. Už ne pro lidi ve vesnici, přes které se klidně hnal devadesát. V osm hodin jsme byli v Muang Kham (55km před Ponsavanem), tak jsme si řekli, že když nám nevyšly horké prameny ve Vieng Thong, tak se na ně pojedeme podívat tady - jsou asi 18km na východ. Nechali jsme se vyhodit u autobusáku a hledali dopravu do "Nam Horn". Tuktuk nás zkoušel natáhnout, ale naštěstí se objevil kluk s motorkou, který nám poradil, ať tuktukem dojedeme do Na Pa, kde on na nás ještě s jedním kamarádem na motorce počká a odvezou nás k pramenům. Poradil, ať za tukutuk neplatíme víc než 5.000 na osobu. Za dopravu k pramenům jsme se domluvili na 10.000kip za oba. Vypadal hrozně věrohodně, v Na Pa opravdu čekal s kamarádem, když nám chtěla prodavačka prodat drahou vodou, poradil skutečnou cenu a ani mu nevadilo počkat, než si před jízdou dáme nudlovou polívku. Všimli jsme i už několikrát, že do polívky házejí syrové maso. Nachvilku ho vaří v sítku v hrnci s vývarem a pak ho hodí do misky, kterou vám hned odnesou na stůl. Jsou to většinou tenounké plátky masa, tak snad se stihnou pořádné uvařit. Jízda na motorce s batohem byla trochu zběsilá, ale za 10 minut jsme byli na místě. Představovali jsme si nějaký horký potůček v kopcích tekoucí mezi rýžovými políčky, ale čekaly nás tu dva zašlé a liduprázdné resorty. Horký pramen byl malý oplocený bublající rybníček. Zklamaně vypadal i jeden Fancouz pracující pro laosský cestovní ruch, který říkal, že by takový resort svému kamarádovi určitě nedoporučil. Ale co, už jsme byli tu (motorkáři mezitím odjeli), tak snad to tu nebude tak zlé. Konec konců, měli jsme apartmán s terasou, předsíní, ložnicí a zašlou koupelnou ale s vanou s termální vodou. Studená tu prostě nebyla. Horká, lehce smradlavá voda tekla ze sprchy, z kohoutků a dokonce se s ní splachoval i záchod. Užili jsme si termální koupel a opaření z vany jsme se pak rozvalili na terase a jedli banány. Ještě, že dnes nebylo takové nesnesitelné vedro, dokonce i trochu sprchlo, což bylo mezi koupelema příjemné osvěžení. Dnes jsme měl narozeniny, a tak jsme přemýšleli, kam bysme zašli na slavnostní večeři. V horním resortu s restaurací byla poměrně nepříjemná ženská, se kterou jsme se nedokázali domluvit a tak jsme zašli k našemu majiteli. Ani on ani ženská z předchozího resortu neuměl ani slovo anglicky. Koulel očima, pak nevěřícně nakouknul do své lednice a do mrazáku. Jeden kus masa identifikoval jako "čikn", druhý jako "pig". My jsme ale nevěřili ani jednomu a po té, co jsme se přesvědšili, že se do sedm kilometrů vzdálené vesnice asi sami nedostanem, vrátili jsme se potupně do restaurace horního resortu. Na to, jak situace vypadala beznadějně, jak jsme těžko domlouvali, co vlastně chceme, výsledek byl nad očekávání. Dostali jsme lahodné grilované kuřecí kousky a snad ještě lepší grilované vepřové nudličky, k tomu jsme přikusovali výbornou lepivou rýži a zapíjeli jí 7up, do které jsme si potají dolévali pálenku Laolao, kterou jsem spolu s plavkami Billabong dostal od Šárky k narozeninám. Jednu ze dvou čtvrtlitrových lahví jsme skoro vypili, takže nakonec bylo i v jinak úplně prázdné restauraci veselo. Vystrašila nás (ale pak hned pobavila) asi 12cm dlouhá lítající kobylka, kterou po Šárčiném pískotu přišel vyhodit malý kluk z kuchyně.
PS: Náš apartmán jsme ukecali z 10USD na 50.000kip. V horním resortu by byla za 50.000kip hrozná kůča, nebo za 100.000kip docela pěkný, čistý a hlavně udržovaný pokojíček s terasou do dvora. Kdyby se baba nechala ukecat alespoň na 70.000kip, tak bysme to vzali. Byla ale neústupná, tak měla smůlu.
PS: A (jeden z) poslední(ch) kvíz(ů) našeho blogu: Kdo si první správně tipne nebo zjistí, co znamená laossky "Mer tao touk an dai" (přepsáno foneticky), dostane pohled Petrona Towers z Kuala Lumpur! Ptal jsem se na tuhle větu našeho motorkáře. Už nám nezbývá moc času, takže uzávěrka bude už v úterý 22.června ve 23:59!

středa 9.6.2010 - Muang Ngoi - Nam Noem (216km, 7h, nastoupáno 4793m, naklesáno 4271m)

Ráno jsme si vyzvedli prádlo, které jsme si tu nechali vyprat, a které ani po dvou dnech na šňůře úplně neuschlo. Navíc u něj včera udili nějaké klobásy, takže teď jsou i naše trička a spoďáry pěkně uzené. Na zpáteční jízdu lodí jsme si sedli hezky dopředu, abysme měli výhled a pěkně nás to v peřejích vykoupalo. Navíc do děravé lodi docela teklo. V Nong Khiaw se mi konečně podařilo v "bankomatu" vybrat peníze, vzal jsem jen půl milionu, protože si účtovali zbytečně velký poplatky. Teď bych asi měl vysvětlit naše plány s další cestou severním Laosem. Bylo to totiž nakonec trochu komplikovanější. Většina lidí, kteří dojedou z Luang Prabang až sem do Nong Khiaw (popřípadě lodí až do Muang Ngoi) se zase vrátí zpět do Luang Prabang odkud jedou buď do Vientiane nebo do Ponsavan na planinu džbánů. My jsme se rozhodli do Ponsavanu dojet "horem" přes zapadlé cesty a vesničky. Vede tu silnice do Sam Nueva (pokračuje dál do Vietnamu), po které jsme dnes chtěli dojet do Muang Vieng Thong (vesnička s horkými prameny), zítra pokračovat na křižovatku do Nam Noem (Asi 3 hodiny před Sam Nueva) a tam ještě týž den chytit bus ze Sam Nueava do Ponsavanu. Další komplikací je, že křižovatka u Nam Noem je asi 7km od města a je potřeba si na dojezd domluvit tuktuk nebo motorku. Zasloužilo by si to asi nákres, protože na Google Maps často nesedí názvy. To byly plány. Nejdřív nám ale v okénku na autobusáku řekli, že autobus stojí 110.000kip, a to se nám zdálo nějak moc. Rozhodli jsme se od toho vydřiducha nic nekupovat, sedli jsme si do restaurace s výhledem na most, dali si jídlo a čekali, až tudy bude projíždět bus. Vůbec jsme si ale jídlo nevychutnali, protože jsme čekali, že každou chvilku se za mostem vynoří autobus a my budeme utíkat z restaurace, aby nám neujel. Nikdo nám totiž nedokázal říct, kdy jede, resp. každý tvrdil jiný čas. Nakonec to samozřejmě bylo v pohodě, dokonce jsme stihli i pivo značky Namkhong, které tu měli jen za 8.000kip. Autobus stál do Muang Vieng Thong stejně jako až na křižovatku k Nam Noem, přestože to je v nececelých dvou třetinách cesty. To mě dost vytočilo, jakou to má logiku? Zaplatili jsme tedy každý 80.000kip a rozhodli se dojet až do Nam Noem. I to bylo na zdejší poměry dost peněz, kde na to místní berou? Ze začátku autobus hrozně skákal, časem to ale bylo lepší, možná jsme si zvykli. Taky jsme si později přelezli víc dopředu, kde to bylo ještě lepší. Cesta byla dlouhá, únavná, ale opravdu nádherná. Silnice byla úzká asfaltka asi taková, jako je okolo Orlického jezera. Kdo jí znáte, tak si na ní představte sedm hodin jízdy ve starém autobusu. Okolí krásné údolí a kopečky, které postupně přestávaly být tak špičaté a skalnaté. Na nich stály krásné vesničky. Jedna, kolem které jsme projížděli, mně přišla jako stále žijící Macchu Pichu. S trochou představivosti samozřejmě, které přidala padající mlha a šero, ve kterém svítilo jen pár ohňů před chalupama. Škoda, že se takovéhle věci nedají stihnout vyfotit. Už za úplné tmy nás autobus vyhodil na křižovatce u Nam Noem asi ve vesničce Phu Lao. Babka nás hned naháněla do svého guesthouse - takového kurníku, že dál se prý takhle pozdě už nedostaneme. Šárka nevzdávala naději, že ještě stopnem někoho, kdo by nás odvezl alespoň do Nam Noem, ale já už bys smířený, že budeme spát v místnůstce široké tak na dvě postele s děravými mostytiérami, zablešenou rohoží místo matrace a stěnami, přes které se dalo nahlédnout k sousedům. Ještě teď se oklepeme, když si na to vzpomeneme. Šárka spala raději ve spacáku, já pod sebe hodil naše prostěradlo. Silný kulturní zážitek, který se někomu asi jen tak nepřihodí.
PS: Mapa v GPS (Garmin World Map v.4) byla úplně mimo. Vedla přes jiné vesnice, často jsme byli od GPS trasy o víc než padesát kilometrů. Vesnice v mapě vůbec nebyly, nebo byly ale jmenovaly se jinak.