Po snídani jsme se sbalili a popojeli 10km k Tad Yuang, kde jsme se ubytovali v guesthouse Sabaidy kousek za odbočkou k vodopádům. Měli krásný pokoj i s balkónem, ale neměli od něj klíče. Nevěřili jsme jejich "OK, no lock, no problem" a raději vzali jiný pokoj, který jsme si dokázali zamknout. Jestli ten lepší bude večer volný, tak si do něj možná přelezeme. Tad Yuang není moc vysoký, ale je moc krásný a padá do údolí s hustou džunglí bující ve vodním oparu z vodopádu. Na cestičce, která vede pod něj je několik vyhlídek - nejkrásnější je z kopečku stojícím uprostřed údolí přímo proti vodopádu. Je tu i altánek, kde jsme si dali čerstvé "bavorské vdolečky" z trhu. Byli jsme tu skoro sami, jen Thip, Zee, Cat, Bee, Noy a Vilaysone - partička Laosanek se s námi chtěla vyfotit. Pak tu ale začalo být poměrně husto, prý sem rádi jezdí bohatí Thajci, tak jsme vyrazili hledat pěší cestičku k druhému vodopádu Tad Fane popsanou velice vágně v průvodci Lonely Planet. Začínat měla za záchody, tam ale žádná stezka nebyla. Spíš už tam nebyly záchody, protože nás posílali na druhou stranu někam mezi kávové plantáže s tím, že tam stějně turisti bez průvodce snadno zabloudí. I my jsme se ztratili. Byla to ale hezká procházka, došli jsme až na nějakou silnici, pak k nějakému potůčku, a až když jsme se vkradli k někomu na zahradu, kde cesta končila, vrátili jsme se zpátky a raději k vodopádu přejeli po silnici na motorce. Cestou se nás snažili odchytit na dvě placená parkoviště, my ale tvrdili, že jedeme k resortu Tad Fane, tak nás nechali dojet až na vyhlídku, kde jsme motorku zaparkovali u stromu a šli hledat údajné další dvě vyhlídky. 
Doprava prudce a kluzce dolů jsme po pěti minutách došli pod průsek lesa, odkud bylo možné dohlédnout až dolů do hluboké půlkruhové propasti, do které z výšky přes 120m padají dva oddělené vodopády. Nebyla to bůhví jaká vyhlídka - spíš jen taková vyšlapaná cestička mezi keříky, ale o to působivější byla neskutečná hloubka propasti, která se odsud zdála být takřka nekonečná až se z toho točila hlava. Vylezli jsme zpět k vyhlídce u resortu (pro většinu turistů jedinou, kterou navštíví) a vydali se doleva hledat druhou, která by měla být u hrany vodopádu. Po 5 minutách to Šárka vzdala, ale já za dalších snad 10 minut došel až k hraně, odkud byl vidět jen začátek jednoho vodopádu. Čekal jsem víc. Pohled do propasti byl pěkný, ale předchozí vyhlídka byla mnohem působivější. Bohužel jsem už vyplácal všechny akumulátory, které jsem si na 6 dní vzal, takže ani na jedny se mi nepodařilo vyhlídku vyfotit. Jediný úlovek z toho místa mám uložený bod v GPSce :-) Starší akumulátory už ve foťáku vůbec nevydrží, asi dostaly po cestě dost zabrat. Mezitím přijeli dva ohromné autobusy Thajců, kteří ale vyběhli jen na vyhlídku k resortu, zpátky ke stánkům se suvenýry a brzy odfčely pryč. My jsme si tu ještě dali večeři u stolku z pokrouceného kmene stromu, svítilo na nás podvečerní sluníčko, byl tu klid a moc příjemně. Dali jsme si mleté maso "lao style" a zapomněli, že to mimo jiné znamená, že bude pěkně pálivé. Chladili jsme si jazyky v nudlových polévkách, které jsme k tomu dostali. Vzpomínal jsem na polívky, na kterých jsme ujížděli s Pínem v Číně. S těmi, co mají tady se to nedá srovnat. Nevím proč, ale málokdy mi tu polévka vyloženě chutná. Mívají pro mě takovou divnou pachuť nebo jsou nakyslé. 
Nejlepší zatím byla v Ban Lung a druhá nejlepší asi tady u Tad Fane. Vrátili jsme se do guesthouse a na večer zašli do restaurace na pivko a hlavně psát deníky. Jsou tu moc hodní, motorku nám na noc schovají dovnitř. Dali nám ochutnat Laolao pálenku s naloženým kořenem a asi vylouhovanými včelami - byla hezky sladká a moc dobrá. Ptali jsme se, jestli taky koukají na thajskou televizi a oni to pochopili tak, že to chceme přepnout a pustili nějaké cartoon kanál, kde zrovna běžela Doba ledová 3. Pořád jsem pokukoval po televizi a ani po třech Laolao a dvou Beerlao mi nějak nešelo psát deník. Kecali jsme s klukem, který se prý taky učí anglicky teprve 3 měsíce a přitom mluví opravdu krásně. Tak nevím, jestli tu 3 měsíce neříkají všichni. Chodí do školy do Lak 35 a z Lak 40, kde bydlí, ho vozí sestra na motorce. Zajímavé, že tu mají vesnice pojmenované podle počtu kilometrů z Pakse. Zítra do dvanácti hodin se musíme vrátit do Pakse, tak jsme vyrazili rozumně na kutě, ať ráno dokážeme brzy vstát.PS: U stánků u Tat Juang si Šárka koupila lehkou košilku se slonem, do které se hned na první pohled zamilovala, ale zaboha se nám nepodařilo usmlouvat rozumnou cenu. Tak jsme si za to alespoň vyžebrali ochutnávku smradlavého masa sušeného na sluníčku, které ve stánku také prodávali. Na pohled působilo dost odpudivě. Paní nám ale dva kousky ohřála na ohni a byly opravdu výborné!
Žádné komentáře:
Okomentovat