pondělí 31.5.2010 - Západní kolečko aneb rally na motorce

Dnes jsme si i tady ve Vang Vieng užili trochu toho méně profláklého. Půjčili jsme si motorku a objeli asi 30km kolečko okolo jeskyň a malých vesniček za řekou na západ od Vang Vieng. Potkali jsme tu jen jeden další pár na motorce - ovšem na krásné terénní mašině, která tu opravdu není od věci. Nemluvě o dvou brodech, které na ní mohli projet a neplatit za přejezd přes most. Cesta byla na dosti místech dost rozbahněná, plná louží a kluzkých kamenů. O to víc se nám to líbilo. Válec při průjezdu hlubší louží vždy zasyčel, ještě že jsme měli na pneumatikách docela dobré drapáky a nezahrabali jsme se uprostřed nějaké louže. A to jsme to chtěli u prvního mostu za 10.000kip otočit, že se pojedeme raději podívat jinam. Ukecali jsme to ale na 5.000kip, a když jsme pak jeli přes další placený most, bez ptaní na cenu jsme rovnou podali pětitisícovku. V jedné pidihospůdce u cesty jsme si dali nudlovou polívku (číňanku zalitou vařící vodou) a pokecali s jedním místním chlápkem. Dozvěděli jsme se, že spí v baráku za potokem a má pět krav. Nevíme, co je na tom ale pravdy, kýval nám totiž na všechno, na co jsme se ptali. Kolečko se dalo prodloužit zajížďkou po slepé cestě dál do hor, ale zůstali jsme před brodem (s dalším placeným mostem), kde jsme se raději vykoupali s partičkou místních dětí, kteří lezli po liáně na skálu a skákali do vody. V nosiči mezi nohama jsme měli zapíchnutý ananas, který jsme koupili ve stánku u cesty. Dva kluci si k němu čuchali a dělali, jako že slintají, jakou na něj mají chuť, že jsme jim kousek odřízli. Po chvilce si přišli půjčit nůž, aby se o něj mohli poděli s ostatními dětmi. Krásnou krajinou mezi (bohužel zatím prázdnými) rýžovými políčky jsme dojeli až k jeskyni Nana, kde jsme ukecali poloviční cenu bez lístku - to se nám v komunistickém Laosu ani Kambodži ještě nikdy nepodařilo. Dostali jsme vysokou zářivkovou svítilnu a vyrazili na průzkum jeskyně s říčkou, která se několikát přelézala přes položená prkna. Úplně sami jsme tu mohli obdivovat krápníkovou výzdobu včetně jednoho skoro spojeného stalagnátu. Výběrčí vstupného s domečkem naproti vchodu do jeskyně se pak s námi na chvilku zakecal a dal nám ochutnat jackfruit - takovou velkou bodlavou kouli, ze které se rýpe dužnina s většími peckami pravidelně rozloženými pod slupkou, ze které jdou hezky vyloupnout. Chuť byla trochu mdlá jen mírně nasládlá. Cestou zpět jsme koupili krásnou ručně tkanou šálu u jedné babičky s domečkem u cesty. Nechala se vyfotit u stavu pod stříškou před domečkem. Cenu jsme dohadovali nad papírem s nadepsanými číslovkami, ale jinak domluva byla dost těžká. Zaboha jsme z ní nedostali, jak dlouho takovou krásnou šálu tká. Volala svojí vnučku, která měla alespoň trochu umět číst, ale ani Šárka vyzbrojená laosským slovníkem v průvodci se s ní domluvit nedokázala. Vrácení motorky jsme (po včerejším zbytečném spěchu) raději domluvily na devátou hodinu, takže jsme měli čas se ještě jednou zajet podívat na začátek tubingu. Tam zrovna doznívala celodenní pařba mladých lidí. Pár uřvaných motajících se holek se s námi hned dalo družně do hovoru, pak naskákaly do vody a plavaly o hospodu dál. Já jsem si tu před setměním stihl zkusit jen jednu atrakci. Sjel jsem si jednu jízdu na lanovce z 4 metry vysoké rampy, která vypadala poměrně bezpečně, kdybych ale věděl, kde přesně se pustit. Přehlédl jsem totiž záraz v druhé třetitě lana, které mi v plné rychlosti vyškublo kladku z rukou a málem i s mými rameny. Udělal jsem nečekané salto vzad a nekontrolovaně spadl ze dvou metrů do vody. Nebyl to ale tak odstrašující zážitek, abych nechtěl zkusit ještě jednu z houpaček, na kterých by mě snad žádné nemilé překvapení nečekalo. Bylo už ale pozdě a houpačky už byly na noc uklizené. Když jsem zkusili alespoň vylézt na asi 6 metrovou rampu, byl jsem nakonec docela rád. Po tmě jsme dojeli zpět do Vang Vieng a vrátili motorku. Já vyrazil na laosskou hodinovou masáž, kde jsem si nechal rozmasírovat natažené vazy v ramenou, Šárka zatím provedla průzkum trhu - tedy obchůdků okolo hlavní ulice. Na večeři jsme zašli do restaurace jako včera. Já bych asi vydržel čumět na "Přátele" běžících na obrazovkách po celé hospodě, ale šli jsme se podívat po zábavě ve městě. QBar by asi bylo to správné místo, kdyby nám bylo dvacet a měli bysme už hodně rozchlastáno a rozhuleno. My jsme ale odsud utekli do mnohem klidnější hospody na kyblík whiscoly, za který tu holkám účtovali jen 10.000kip. Dali jsme tu i kulečník (Šárka mě opět vyklepla jako malýho kluka) a šli o hajan.
PS: Když jsme dnes snídali v našem guesthouse (osvědšené plněné bagety), přibrzdil u nás autobus a z něj na nás mávali naši známí Číňani. Posunky a artikulací jsme pokecali, že si dnes bereme motorku a zítra jedeme do Luang Prabang, oni prý dnes jedou do Vientiane. Vida jak si hezky rozumíme. Autobus zaburácel a naši kamarádi zmizeli v dáli.
PS: Na méně terénním začátku cesty na motorce nad námi Šárka držela deštník proti sluníčku, jak jsme to odkoukali u místních ve Vang Vieng. Bylo to docela dobré, ale jen do rychlosti okolo 20km/h a bez protivětru. Když fouklo víc, musela se s Šárka s deštníkem přetlačovat, tak jsme ho pak raději sbalili. V terénních částech se stejně musela držet obouma rukama, aby z motorky nespadla.