neděle 7.2.2010 - Sydney, 5. den: Watson Bay

Už včera večer jsme si všimli, že máme v kufru nějak vlhko, jakoby nám do auta zatékalo. V misce, kterou jsem dal na podlahu, stál ráno centimetr vody. Tak to nám naši "věrohodní" prodejci trochu zatajili. I když nás Lucka uklidňuje, že tahle moc opravdu nikdy neprší a že nám auto určitě během chvilky vyschne, máme teď z auta dost špatný pocit. Nacucaný kobereček smrdí zatuchlinou, přihrádky jsou nevyluxované, všude drobky - budem ho muset pořádně uklidit, jako když jsme prodávali Barunku. Vypálil jsem si u Honzy DVD fotek. V internet café většinou vypalovačky neměli nebo za to chtěli extra poplatek. Sbalili jsme matračku (dáváme jí dozadu přes všechny věci, krásně tam září), a protože musíme v Sydney počkat do pondělka, abysme převedli auto a zařídili nepovinné ručení, vyrazili jsme tu jen na malý výlet. Lucka nám poradila Watson Bay s krásnými útesy, plážemi a výhledem na mrakodrapy v Sydney. Bylo to tam opravdu krásné. Pláže se žlutým pískem, nábřeží s lodičkami jako v nějakém letovisku v Chorvatsku, molo s rybáři. Od jednoho jsem vyžebral obratlík s karabinkou na střídání třpytek. Jen kdyby bylo lepší počasí a my se nemuseli se spoustou dalších turistů schovávat před deštěm v altánku v parku. V autě se nám mezitím naplnila další mistička s vodou. Šárka už má depresi, jak to s tímhle autem přežijem. Zapomněl jsem si ráno u Honzy a Lucky ručník, tak jsme se pro něj museli odpoledne vrátit. Lucka nás zahlídla z okna a smála se: "Matračka jede!". Ještě asi půl hodinky jsme se zakecali o povinném ručení, Honza nám našel nejbližší pobočky Road and Traffic Authority a pojišťoven NRMA a AAMI. Když jsme odcházeli, potkali jsme se ve dveřích s dalšími třemi Čechy a jedním štrůdlem, co také přišli na návštěvu. Lucka nás přemlouvala, ať ještě zůstanem, ale už jsme se naotravovali dost, tak jsme raději vyrazili na pláž Dronte s BBQ se stolečky pod stříškou, kde jsme si na našem novém plynovém vařiči udělali večeři. Probíhala tu nějaká párty, bylo tu hlučno a za naším domečkem se někdo poblil, takže jsme odsud rychle mazali pryč. Našli jsme si klidné parkoviště u jednoho parku, přeházeli věci na přední sedačky a uvelebili se na pohodlné matraci. Spaní v Plechovce je opravdu lepší než bylo v Barunce, kde jsem musel ležet napříč, abych si mohl natáhnout nohy. Jen kdyby nám tu při noční průtrži zase nekapala voda.
PS: Honza a Lucka nám poradili, že tu spouta lidí dává k chodníku věci, které už nepotřebuje. Spousta z nich je ještě použitelných a oni samy si tak z půlky zařídili byt. Třeba by se nám taky občas něco hodilo, tak musíme koukat. Třeba starší surf nebo alespoň bodyboard bysme určitě brali.

sobota 6.2.2010 - Sydney, 4. den: Návštěva u Lucky a Honzy

Jediné parkovací místo, které jsme včera našli, funguje od půl osmý jako autobusová zastávka, takže jsem si musel přivstat a auto přeparkovat. Do deseti jsme se museli vystěhovat z našeho levného "dvoulůžáku" - byli jsme tu pořád sami, to byla paráda. Venku pořád prší, tak jsme zbytek dopoledne strávili naproti v hostelu Jolly (ten za 30AUD, co nám ho vnucovali v infu na letišti) na internetu. Pořád jsem odbíhal kontrolovat naše nové auto, protože parkujeme ve Victoria Street, kde je, jak je všem backpackerům známo, stání jen po dobu jedné hodiny. Na odpoledne jsme pozvaný na návštěvu k Lucce a Honzovi, které jsme poznali v Abel Tasmanu. Bydlí na světoznámé Bondi beach, ale původní plán vyrazil na pláž v tomhle počasí asi neklapne. Cestou jsme se zdrželi na Bondi Junction v největším obchodním komplexu na jižní polokouli. Těch NEJ na jižní polokouli bude časem víc, schválně je s námi počítejte :-) Přestože máme dobrou (i když trochu starou) mapu Sydney (i Melbourne a Adelaide - další výhoda naší Plechovky), tak jsme si zase trochu pobloudili. Není to sranda, když se člověk nevyzná. Stačí jet ve špatném pruhu a už frčíte na opačnou stranu, než jste původně chtěli. Zaparkovali jsme v Mitchell street (v Sydney je jich asi deset, musíte vybrat tu správnou podle čtvrti), Lucka na nás mávla ze vchodu, a už stačilo ve slejváku přeběhnout 50m a byli jsme v suchu. Hozna říkal, že tenhle déšť (který tu fakt nebývá) alespoň přerušil 3 týdny hnusného dusna. Seděli jsme v kuchyni kecali a plánovali naší a vlastně i jejich cestu okolo Austrálie. Lucka a Honza to tu totiž po téměř třech letech pomalu balí. Před odletem domů plánují dva až tři měsíce pocestovat. Nabídli nám topinky a my nejdřív trochu zaváhali, když jsme si představili, jak asi vypadají topinky z toastového chleba. Dostali jsme ale skutečné topinky, za které by se nemuseli stydět ani na Letné v hospodě Na Kovárně. Mají tu totiž pekárnu, kde (když trochu pustíte chlup) koupíte opravdu dobrý jako-český chleba. Honza měl ještě nějakou práci. Nechtěli jsme ho rušit, tak Lucka vymyslela, že si půjdeme zaplavat do koupaliště vykopaného do skály na plaži Dronte. Honza to nevydržel a jel s náma. Na chvilku přestalo pršet a bylo to super. Moře bylo rozbouřené a občas nějaká vlna cákla až do bazénu. Šli jsme pak na večeři do thajské restaurace na Bondi Junction. Obchody už zavíraly, restauračky už byli prázdné, ale Honza s Luckou znali jednu otevřenou, trochu schovanou, docela levnou a hlavně výbornou. Šárka tu vyzkoušela jíst hůlkama, za dva měsíce se jí to v Asii bude hodit. Do půl dvanáctý jsme ještě kecali u nich doma u Cinzana, které jsme koupili na šťastné shledání. Venku zase začalo pršet, tak nám nabídli, že můžeme přespat u nich. Přinesli jsme si z auta naší matračku a zabydleli se v kuchyni na zemi.

pátek 5.2.2010 - Sydney, 3. den: Plechovka

Skoro celé dopoledne jsme strávili na terase. Ne kvůli výhledu na operu, která vykukuje mezi paneláky. Probírali jsme se inzeráty na prodej aut, třídili a telefonovali. Na většinu aut kolem roku 97 s cenou mezi 2.500AUD a 3.500AUD se ozvala jen hlasová schárnka. Vždycky jsme raději nechali vzkaz, ať se ozvou, je-li auto stále na prodej. Dovolali jsme se ale na Jednoho Forda Falcona 1997 za 3.000AUD, jednu Toyotu Camry 1999 za 3800 a dvě na chlup stejné dodávky Mitsubishi Express 1991 za 2.800AUD a 3.000AUD. Domluvili jsme s nimi na odpoledne schůzky a uvařili oběd. Já mezitím natvrdo zresetoval telefon a zkoušel jsem různé kombinace obnovy, aby jsem pokud možno o nic nepřišel a přitom telefon fungoval dobře. Programy jsem musel smazat všechny, ale data jsem zachránil. Rozchodil jsem klávesnici a češtinu, tak mám alespoň psací stroj - a ten kvůli deníku potřebuju nejvíc. První schůzka byla s Mitsubishi Express za 2.800AUD. Byla to stará špinavá, rachotící herka, všechno z ní padalo a chyběla tyčka na kontrolu oleje. Zkoušel jsem se s tím projet, ale po pohodičce s automatem jsem skoro zapomněl, jak se řadí, klouzala mi noha ze spojky, takže jsem akorát čekal, kdy někoho nabořím. Tohle auto jsem opravdu nechtěl. Druhý inzerát na dodávku je přesně na to samé auto (s jinou cenou a jiným telefonním číslem!), takže si spíš zase najdeme nějakého kombíka, do kterého se vejdu na délku. Na ty australské vzdálenosti stejně asi bude víc potřeba auto, který hezky jede, než auto, ve kterým se bydlí. Odpoledne jsme viděli ještě Falcona, kterým jezdily 3 Němky. Začaly na 3.000AUD, ale když jsem si všiml, že je trochu ťuklé s odřenou haubnou a hnutou přední maskou (která ze třetiny zakrývala světla), začaly s cenou klesat až by nám nakonec ruce utrhaly i za 1.500AUD a to už bylo podezřelé. Bál jsem se, že bude hnutý celý rám a tak jsme od toho raději dali ruce pryč. Zbyla už jen Toyota Camry 1999 za 3.800AUD, ale třeba půjde nějak usmlouvat. Tu uvidíme až zítra ráno. Později k večeru jsme se ještě prošli Victoria street a objevili Holden Commodore 1995 za 2.200AUD (zlevněný z 3.200AUD). Prodával ho Německý pár - on byl tedy Rusoněmec, potkali jsme ho už včera, když nám radil, jak funguje převod aut. Auto je to pěkný, veliký a tak jsme se s tím jeli trochu projet. Volant při malé rychlosti trochu drhne a při jízdě po rovině zatáčí trochu doleva, ale stratuje hezky, krásně brzdí, dobře řadí a má fakt sílu - je to šestiválec 3,8l! Připadalo mi, že topí jedno kolo, tak jsme ho sundali, koukal jsem na brzdy, na poloosu a všechno mi přišlo v pohodě. Auto má nový chladič a termostat - to se v Austrálii taky může hodit. Chtěli jsme počkat do rána a kouknout ještě na Toyotu za 3.800AUD, ale Němci prý v neděli odlétají a jestli auto koupíme ještě dneska, tak nám ho nechají za 2.000AUD. Proti Barunce je o třídu horší, ale za tu cenu! Navíc bude ve výbavě elektrická lednička, plynový vařič a hlavně zbrusu nová matrace. Nakonec jsme tedy kývli a vyrazili k Marcusovi (kamarád u kterého teď bydlí asi 20km od centra) vyřídit papíry a hlavně pro matračku, kterou tam mají. Zpátky jsme jeli už pozdě v noci, lilo, nic nebylo vidět. Hlavně jízdní a odbočovací pruhy mě nějak chyběly. Na ulici hromada lidí, k tomu jsme si pěkně pobloudili a nakonec ani nemohli najít místo na zaparkování - hrůza. Navíc pořád nevíme, co od Plechovky čekat. Tak jsme naše nové auto nazvali podle zvuků, které vydává při otevírání a zavírání dveří, stahování okýnek a při jízdě po hrbolaté silnici. Snad nám ale dobře poslouží a tu velkou Austrálii s ní nějak objedme.
PS: Našich prodejců jsem se nakonec zeptal, co by dělali, kdyby Plechovku do odletu neprodali. Jako zadní vrátka měli domluvené v jednom autobazaru, že by jí odkoupili za 1.200AUD. Taky se tak budeme muset pojistit, doufám, že nám jen tak nekecali.
PS: Auta jsou vždy registrované v jednom ze státu Austrálie. Na prodej v Sydney je nejlepší, když je registrace přímo pro New South Wales. Převod pak funguje pouhým vyplněním jednoho formuláře a zaplacením poplatku na Road and Traffic Authority, který je 29AUD +3% z ceny auta. Tu stejně všichni udávají 1.000AUD, takže převod činí 59AUD.
PS: Registrace auta na půl roku (spojená s technickou) tu stojí neskutečných 300AUD, ale plechovka jí má až do srpna. Povinné ručení se platí ještě zvlášť a není tu povinné.

čtvrtek 4.2.2010 - Sydney, 2. den: SIM Optus, Hyde Park, Krušovice

Po dvanácti hodinách spánku jsme se probudili před osmou hodinou, dali sprchu, na kterou jsme už včera neměli sílu, a vyrazili na snídani. Ta nebyla zas tak špatná: toustový chleba kolik sníš, máslo, různé marmelády, med, čaj, mlíko a ovesný vločky. Hned ráno jsme udělali velké prádlo. Pračky na hostelu jsou za 4AUD, ale na recepci nám poradili, ať si raději zajdem naproti do prádelny za 3AUD. Poptali jsme se i po bazarech aut a prý už tu žádné nejsou. Všichni prodejci parkují ve Victoria street, což je taková ulice backpackerů kousek od našeho hostelu, tak jsme se tam během praní skočili podívat (já jen v plavkách, oboje kalhoty se mi perou). Bylo tu pár dodávek (ceny od 4000AUD) a kombíků (ceny od 3000AUD). Pokecali jsme s prodávajícíma (většinou Francouzi) a zjistili, jak je to s převodem aut, registrací, pojištěním a taky, jak to dělají, že parkují v ulici, kde se smí stát jen jednu hodinu: sedí u auta a když vidí policajta, tak o půl metru popojedou. Mezi osmou večer a šestou ráno je parkování neomezené, takže v něm klidně můžou spát. Vrátili jsme se na hostel pověsit prádlo a zašli naproti na internet (10AUD za 2 hodiny pro oba). Já hlavně zjišťoval, jak zazálohovat telefon a jak je to tu s cenami mobilních oparátorů a pokrytím. Ceníky předplacených karet tu mají proti Čechám neskutečně složité. Za peníze dostanete hned několik kreditů ne několik různých věcí. Zdají se ale výhodné, protože za 30AUD dostanete kredit 150 na volání a dalších 150 na další věci. Cena hovoru je kolem dolaru (takže vlastně 20centů). Kredit ale musíte za měsíc koupit znova a na častém dobíjení jsou tu založený všichni operátoři. Když si zvolíte plán, kde stačí dobíjet každý druhý měsíc, tak za peníze dostanete mnohem míň kreditu, atd. No a s pokrytím to tu není o nic jednodušší. Na pokrývání odlehlejších oblastí tu požívají nestandardní 3G na 800MHz, které můj telefon nezvládne. K obědu jsme dali brambory na loupačku a vyrazili do města. Pořád nevíme, jak tu fungují autobusy (a vlaky jsou dost drahý), tak jsme vyrazili pěšky. Hlavním cílem byl obchod mobilního operátora Optus (podle Šárky Octopus), který se nám zdá nejvýhodnější. Objevili jsme kombinaci, jak mít zezačátku hodně volání na kupování auta a hlavně celou dobu hodně internetu celkem za 94AUD na 3 měsíce. Optus navíc nepoužívá nestandardní frekvence 3G. Cestou zpět jsme si prošli Hydepark s velkými bílými papoušky, s fontánou plnou pěny (někdo jim tam asi nalil jar) a věží nižší a ošlivější než Skytower v Aucklandu. Okolo nového gotického kostela došli zpět k hostelu. Našli jsme autobazar, kde nám nabízeli auta od 5000AUD se zárukou a s garancí odkoupení zpět za poloviční cenu. Francouzi, se kterými jsme dopoledne nejvíc kecali slevili svojí dodávku z 4800 na 4400AUD. Stojí tu už 3 dny a jsou z už toho pěkně unavení. Naproti hostelu je česká hospoda "Doma", tak jsme tam večer zašli. Na objednávku "Krušovice, please" se servírka zeptala: "dvě velký?". No to byla lahoda v pravých krušovických krýglech, už jsem zapomněl, jak chutná pivo! Dali jsme se do řeči s Čechama, co žijí v Austrálii několik let. Zrovna tam měli návštěvu z Prahy, ale byli z ní pěkně otrávení, protože jsou pořád naštvaný a na všechno v Austrálii si stěžujou.
PS: Už jsem si myslel, že blecha z Aucklandu zůstala na Zélandu, ale dneska se mi objevili další štípance. Sakra, pořád se drbu a Šárka na mě vyplácala zbytek fenistilu.

středa 3.2.2010 - Auckland - Sydeny

Vstávání, balení, bus na letiště, odlet (bez odletové taxy, která bývala 20NZD) - to všechno dnes brzy ráno klaplo a hurá do Sydney. Při přistávání se Šárka ze srandy zeptala, jestli vidím operu a pak vytřeštila oči: "támhle je :-)!" Já byl snad ještě vykulenější ze startující A380ky, kterou jsem naživo v pohybu neviděl. Celník si z nás hned na přivítanou udělal srandu, ať si dáme pozor, jestli jedeme do Queenslandu, že tam po povodních lezou krodokýli v ulicích. Jinak ani nechtěl vidět vízum, které jsme si zařizovali přes internet. Asi mu tam rovnou naběhlo k našim pasům. Na vstupní kontrole nám nechali většinu jídla (včetně sýrů). Sebrali nám jen uvařené vajíčko a dezinfikovali kolíky od stanu. Trekové boty byly v pohodě. Poptali jsme se v informacích na ubytování a ty můry nás začaly strašit, že je Sydney (kvůli nějakému festivalu) plné, že nám zařídí ubytování v hostelu, který má snad ještě pár volných míst za 30AUD/os ve vícelůžáku. Raději jsme si pár hostelů sami obvolali a zjistili jsme, že nám pěkně kecaly. Ceny začínaly na 25AUD a vůbec nebyly tak plné, jak nám tvrdily. Vybrali jsme Sydney Central Backpacker za 27AUD na čtyřlůžáku i se snídaní a odvozem z letiště (které by autobusem stálo 12AUD). Na ten jsme si ale přes hodinu počkali. Pak se z toho vyklubal hromadný odvoz pro několik hostelů najednou, takže jsme patrně čekali, až bude dost klientů na celý minibus. Jeli nakonec dva a řidiči se nahlas hádali, kdo koho vezme a kam pojede. Až na drzého recepčního byl hostel v pohodě. Na pokoji jsme měli i větrák, umyvadlo a dokonce ledničku ... a hlavně jsme zatím na pokoji sami. Zašli jsme do supermarketu Woolworth nakoupit to nejnutnější k večeři a byl to pro nás opět cenový šok, jako když jsme šli poprvé nakupovat v Aucklandu. I kdyby byl stejný kurz australského dolaru, tak by tu bylo dráž. K posílení deprese zase začalo pršet a Šárka místo toho, aby si užívala první den v Sydney z toho byla na prášky. Začátek tu bude těžký: zvyknout si na ceny jídla, ubytování a vůbec všeho, zjistit co a jak s koupí auta, nenechat se napálit a raději rychle ze Sydney utéct. Mně navíc dělá starosti telefon, který začal být neskutečně pomalý, takže je na psaní deníku a vlastně i SMS a telefonování nepoužitelný. Budu ho muset natvrdo zresetovat, ale nejdřív vymyslet, jak ho zazálohovat, abych nepřišel o všechna data. Zdrcení tím vším jsme hned po večeři zapadli do postele a už v půl osmý usnuli.
PS: Dali jsme si pasy a dost peněz, co máme po prodeji Barunky, do sejfu na recepci. Mám ale trochu strach, protože jsem od něj nedostal klíček, prý si jen řeknu číslo schránky. Až bude na recepci někdo jiný, tak by dal naše věci komukoliv, kdo tipne číslo naší schránky... to se mi nějak nelíbí!

úterý 2.2.2010 - holič, směnárna, Avatar

Ráno jsem Šárce v dámské koupelně nabarvil vlasy na "light brown". Sám jsem pak zašel k holiči do Mr. Barber, kde v úterý a čtvtek stříhají učni zdarma. Čekal jsem asi půl hodiny (a pokecal s Čechem z Austrálie), protože můj sestřih prý zvládne jen pár nejnadanějších učňů. Ten, kterého jsem vyfásl, působil velice zodpovědně. Kartáčkem a dezinfekcí vyčistil nůžky a holící strojky, při stříhání odbíhal na konzultace k učitelům, zarovnával a zarovnával, až mi to zkrátil skoro víc než dost. Za tu snahu jsem mu nechal spropitné 5NZD. Pak nás čekalo hodinové pobýhání mezi směnárnami a smlouvání nejlepšího kurzu. Z té nejlepší jsme si nakonec za našetřených 2.764,30NZD odnesli 2.180 australských dolarů (1AUD je asi 16,60Kč, počítáme tedy 6AUD=100Kč, 3AUD=50 nebo 1,20AUD jako 20Kč - takový kurz měl před šesti lety novovozélandský dolar). Po páté hodině jsme měli už od včerejška koupené lískty na Avatar 3D, takže jsme pak letěli na hostel schovat prachy, udělat palačinky (už potřetí na Zélandu, nějak nám zachutnaly, mňam) a do IMAXu, který máme naštěstí hned za rohem. Sál byl ze třetiny prázdný, přestože na tabuli svítilo "vyprodáno". Avatar byl ale super. Šárčina obava, že nebude ničemu rozumnět se nenaplnila. Možná nám nějaké detaily unikly, ale jinak jsme věděli, kdo je dobrý a kdo je ten špatný, takže jsme si to opravdu užili. Dobře naladěni jsme se vrátili na hostel, ze zbylého těsta dosmažili palačinky (opět mňam) a vrhli se na balení. Váhový limit máme každý 2x23kg, takže jsme uvažovali, že bysme udělali ještě jedno zavazadlo, jak se nám ty věci při pohodovém cestování autem na Zélandu trochu nahromadily. Našlapali jsme je ale jen do jednoho obřího, jednoho velkého a jednoho malého příručního batůžku. Nic méně to trvalo až do 0:15 a na 5:40 máme nastavené budíky.
PS:Asi jsem na hostelu chytil blechu, protože každý den přibývají nové a nové štípance a docela svědí. Hledali jsme i na internetu, jestli to třeba nemůžou být štěnice ... a to by byla asi lepší varianta, protože ta by prý se mnou neletěla do Austrálie.
PS:Všimli jste si, že v Avatarovi chudáky křováky stromáky označil velitel vojáků za teroristy?

Tugboat dance, Redbull akrobacie, Skytower

Ráno jsem zaskočil k Auckland Central Backpacker vyměnit s Jorisem zbylých 300NZD za klíčky od Barunky. Teď už jen vymyslet, co s tolika novozélandskými dolary. Dnes bylo opět zataženo a občas zapršelo. Auckland snad neumí nic jiného. Dopoledne jsme se chtěli zajít podívat na jachty na vysílačku, ale nenašli jsme, kde se ukázka konala. Stihli jsme jen "tugboat dance" - přehlídku remorkérů. Bylo krásný, jak jsou tyhle nenápadný lodičky silný a hlavně neskutečně obratný. Všiml jsem si, že mají ponor 4 metry! To je docela dost na takový "prdítka". Mezi nimi se na moři proplétaly a očumovali plachetnice různých velikostí. Na oběd jsme se vrátili na hostel a upekli si kuřecí stehýnka. Odpoledne probíhala v přístavu spousta pouličních představení, ale nějak se nám do zataženého Aucklandu z vyhřátého hostelu nechtělo. Stihli jsme alespoň akrobatickou přehlídku pilota, co lítá Redbull letecký slalom (to bylo dobrý) a jedno pouliční představení (to bylo trochu trapný). Nějak se nám nic nechtělo, tak jsme zašli do hostelu Nomád vyčerpat posledních 5NZD, co nám zbylo na Global Gossip kartě. Je to takový poskytovatel internetu a mezinárodních hovorů se spoustou internet café po celém Zélandu, takže jsme měli svojí kartu, kterou jsme mohli použít na spoustě místech. Někde si za hodinu internetu odečetli 3 ale většinou 4 dolary. Vzpomněli jsme si na pidivečeři, kterou jsme tu v hostelu měli před dvěma měsíci v ceně ubytování, a zašli jsme na ní na černo znovu (víme, že kupony, které dostanete při ubytování, nekotrolují). Už za tmy jsme se šli podívat nahoru na Skytower. Na HI kartu, kterou jsme si koupili v Ushuaia na slevu na ubytování v některých hostelech, jsme dostali každý 10NZD slevu, takže se nám cena karty konečně vrátila. Začali jsme na hlavní vyhlídce ve 194 metrech a pak zajeli i na menší ale vyšší "sky deck" ve 220m. Pohled na noční Auckland byl nádherný. Málem jsme viděli i naší Barunku zaparkovanou u kostela pod věží. Taky jmse si říkali, že by odsud byl krásný výhled na tu leteckou rebulláckou akrobacii. Že nás to nenapadlo dřív!Počkali jsme si do desíti, kdy se mělo zdarma podávat kafe v bufetu "sky lounge", byl to ale podvod. Bufet byl už dávno zavřený a tahle akce už dávno neprobíhá. Večer na hostelu připravovala Šárka překvapení pro babičku a já kecal na terase s francouzema o žralocích a vůbec o Austrálii, odkud před pár dny přiletěli.
PS: Ráno Šárka před snídaní přistihla jednoho chlápka, jak nám vzal mlíko z ledničky, klidně ho načal, aby si cmrndnul trošku do kafe. Neřeknu, kdyby si vzal z načatýho, ale otevřít někomu nové, to je docela hustý.
PS: Na inzeráty na Barunku, které pořád visí na hostelech, celý den nikdo nezavolal. Těší nás, že nikdo neotravuje a hlavně to svědší o tom, že jsme Barunku prodali za dobrou cenu :-)

Soutěž o nejkrásnější zimní foto

A pro ty, kteří neusnuli zimním spánkem, vyhlašujeme další soutěž. Pošlete nám svojí nejlepší zimní fotku. Porota David a Šárka, která se právě smaží na australských plážích, se schladí tou nejlepší z nich a tu pak na stránkách zveřejníme. Vy neumrznětě, foťte a posílejte (nejlépe 1600x1200px, max 1MB, na adresu david.sitensky@seznam.cz, uzavírka soutěže je v pátek 5.3.)

neděle 31.1.2010 - Ellerslie Race Course - nedělní trh aut

Moc dobře se mi nespalo, byl jsem vzhůru dávno před sedmou, kdy zazvonil budík. Dali jsme homeless hygienu na benzínce a 4 minuty před osmou vjíždeli na Ellerslie Race Course - nedělní trh aut (vstupné 30NZD). Hned u vjezdu chtěli vědět, jakou máme cenu, takže jsem nepřipraven vyhrknul 3400NZD. Zajeli jsme do řady aut (pod 5000NZD) a tabuli s cenou dali za okno. Šel jsem se projít a okouknout ceny ostatních. Byly pěkně rozkolísané. Za podobná auta šlo zaplatit dva nebo klidně čtyři tisíce. Když jsem se vrátil, už Barunku okukoval první zájemce: Belgičan Joris. Viděl jí na inzerátu v hostelu Auckland Central Backpacker a líbila se mu (taky aby ne! :-). Koukal na lůžkovou úpravu, kterou jsem mu vychválili, že i já se 189cm jsem v autě spal 2 měsíce. Ukázali jsme mu VIR (historie auta: majitelé, kilometry, pokuty atd.), který jsme měli z Christchurch. Rychle jsme mu ho ale zase vzali, protože na zadní straně prvního listu jsme měli ručně sepsanou "kupní smlouvy" z Christchurch s cenou o 1200NZD nižší, než kolik chceme teď. Modlili jsme se, aby papír neotočil. Dali jsme ukázkovou jízdu. Nevadil mu divný zvuk při řazení, ani že volant při přímé jízdě není úplně rovně. Přestože k našemu štěstí bylo dnes zataženo, zkusil klimatizaci a všiml si, že nefunguje. To ale bylo všechno, na co si postěžoval. Za 140NZD si zaplatil odbornou prohlídku u technika, kterou tu v rámci trhu nabízí. Během těchto 45 minut jsme konečně měli čas na snídani. Vypadalo to nadějně: když už zaplatil tolik peněz za prohlídku, tak auto určitě koupí. Vrátili jsme se k Barunce. Joris už seděl s technikem v autě a probíral s ním výsledek prohlídky. Tvářili se dost vážně, protože našli pár (bezvýznamných) chybiček:
1) auto asi nemělo při 200 tisících vyměněný rozvodový řemen a už 28 tisíc kilometrů přejíždí
2) divné zvuky při 50km/h
3) pravá přední brzdová destička potřebuje vyměnit
4) klimatizace nefunguje
5) není známo, kdy se naposledy měnil olej
6) jeden válec prý ztrácí tlak
7) v chladiči není nemrznoucí směs
A s tímhle se začalo smlouvat o ceně. Začali jsme tím, že mu zaplatíme tuhle prohlídku, to mu ale nestačilo. Cena 3.200 byla taky moc, chtěl 2.800. Nakonec jsme se ustálili na 3.000NZD. Byli jsme rádi, protože už bylo deset, trh končil už ve dvanáct a nezbývalo moc času na připadné další zájemce. Navíc jsme ještě včera počítali s max. cenou 3.190NZD, kterou jsme rozvěsili po hostelech. Joris si jí asi naštěstí nepamatoval, takže začal vyjednávat z ceny, kterou jsme dali na trhu o 210NZD vyšší. Nechal si vytisknout nový VIR (ten byl v pořádku) a zaplatil převod auta. Nechali jsme si jeho pas (Barunka už je jeho) a jeli do bankomatu pro peníze. Podařilo se mu vybrat je 700NZD. V sobotu byly všechny banky zavřené a neotevřou ani v pondělí, protože je výročí Aucklandu a to je státní svátek. Jedinou otevřenou banku jsme objevili u infocentra pod Skytower, kde se mu na jinou kartu podařilo vybrat dalších 2.000NZD. Zbývá už jen 300NZD, které z bankomatu vybere zítra. Pas jsme mu vrátili, ale nechali jsme si zatím klíčky. Měli jsme alespoň čas si věci vklidu odnést do hostelu "Top floor", který jsme si vyhlídli už včera při roznášení letáků. Je to tedy trochu špína, ale dvoulůžák tu stojí míň než osmilůžák v Nomádu (ve kterém jsme bydleli před dvěma měsíci). A žačala nám pohodička. Auto máme prodaný, bydlíme a nic nám nechybí. Rozdílem v ceně nákupu a prodeje jsme si vydělali na benzín, který jsme tu projezdili. Navíc nám hraje do ruky kurz Zélandského dolaru, který během našeho pobytu přitvrdil z 12,56 na 13,30Kč za dolar. Jediné, co jsme na Zélandu zaplatili za dopravu bylo (ne)povinné ručení na 3 měsíce za 159NZD. Jsem zvědavý, jak bude úspěšní s autem v Austrálii, protože takovéhle štěstí se jen tak neopakuje a na autě se dá naopak pěkně prodělat! Zbylé dva dny strávíme v Aucklandu, protože by tu měla být spousta akcí konaných k výročí města. Odpoledne začalo pršet, takže jsme až do večera zůstali na hostelu, popíjeli zbylý rumíček a já si k obědu vypil posledního tuíčka. Šárka v troubě upekla muffiny ze směsi na buchtu, kterou jsme koupili na Vánoce ve Wanace a od té doby jí vozíme. Já na poslední chvíli zavolal za levno babičce a Patrikovi. Na večer jsme zašli do přístavu na velkolepý ohňostroj. Cestou zpět jsme oknem do jednoho sportbaru dokoukali finále Australia Open, při kterém Federer porazil Andyho Murraye.

Vyhodnocení soutěže tipování délky lanového mostu přes Waiohine Gorge

Zdravíme všechny tipaře! Skutečná délka lanového mostu je 92m. Až neskutečně přesně a jako první si tipnul Karel a proto mu náleží výhra v naší soutěži. Napiš do komentáře nebo emailem adresu, kam ti pošleme pohled. Druhý nejpřesnější tip (100m) měla ROkytnická BAbička. Bronzovou medaili získává táta z Kladna za krásný výpočet 70,104m. Opravdu jsme byli skoro přesně uprostřed. Trochu to houpalo, ale jinak most působil dost pevně, takže by se na něm ani maminka nebála i když výška to byla pěkná :-) Cena fair play patří DsD a Martině. Jak se bydlí v novém bytečku? Nemáte sníh až po okna? Moc nás potěšit příspěvek od Ireny z Klenovic. Děkujeme, jsme moc rádi, že nás taky sleduješ! Aleno, díky za tip, Kačka ani Bětuška neměly tentokrát tip žádný? :-) Děkujeme i Anonymovi, i jeho příspěvek nás potěšil.

sobota 30.1.2010 - Barunka na prodej

Na snídani jsme zajeli zpět na parkoviště k Hot Water Beach. Šárka volala domů skoro hodinu, já mezitím neustále přihříval ovesnou kaši a kecal se Švýcarama, kteří si ke mně přisedli. Byli teď 14 dní v Austrálii, dostal jsem od nich mapu a vyzvěděl něco o cestě Sydney - Brisbane. V Austrálii je prý hodně draho: hotely a restaurace. Jak je drahé jídlo v supermarketech ale nevěděli. To chápu, že je spaní po hotelích a jídlo v restauracích nevyšlo levně. Na Zélandu si půjčili malý capervan na 3 měsíce za 10.000NZD (130.000Kč!). Prý byl problém sehnat volnou půjčovnu a to je jich tu mraky - to musí být byznys! My jsme Barunku koupili skoro za pětinovou cenu (2200NZD) a teď máme za úkol jí do odletu (do středy ráno) prodat a pokud možno co nejvýhodněji - i když nám to asi srdce utrhne. Vyrazili jsme do Aucklandu a namíříli to přímo po nejbližším gravelu - prašné cestě přes pohoří poloostrova Coromandel. Doufám, že na poslední chvíli nepíchnem! Jako na potvoru nám přestaly svítit kontrolky. Tedy svítily ale dost málo, jako když jsou puštěné potkávací světla. Pak jsme zjistili, že to bylo omylem zapnutými mlhovkami. Barunko promiň, zase bysme ti křivdili. Na půli cestě jsme zastavili na odpočívadle a trochu se předbalili: věci naházeli do batohů a zbylé jídlo do jedné krabice a jedné termotašky. Šárka si ještě dala naší solární sprchu a umyla si vlasy se slovy: "takhle přece nemůžu do města!". Naposledy si chtěla zařídit a před Aucklandem mi zase řízení předat. Už ale nebylo kde zastavit, tak dojela až do centra, kde jsme i přes mou navigaci s pomocí Google Maps trochu pobloudili. Tedy jen jednou jsme špatně odbočili, ale dlouho jsme se pak vraceli. Dojeli jsme až do centra, kde je naštěstí o víkendu stání jen za 2NZD/h (v pracovní dny to může být i 5NZD za půl hodiny!), od šesti odpoledne dokonce zdarma. Už z Taupa jsme měli vytisknuté letáčky, které jsme večer roznesli po hostelech. Jen cenu jsme dopisovali podle aktuální nabídky a poptávky. V prvním hostelu jsme dali 3450NZD, ale když jsme viděli množství dávno zlevněných nabídek, tak jsme vyměkli a do dalších hostelů nasadili cenu 3190NZD s dodatkem, že vítáme i australské nebo americké dolary. I tak nám cena přišla vysoká, takže jsme s úspěchem moc nepočítali. Až kolem deváté jsme na Quay street našli samooblužnou myčku a vysavač a hodili Barunku do pucu. Šárka to vzala poctivě, vysála každou přihrádku a vyčistila každý záhyb a plechy okolo dveří, takže Barunka omládla o 5 let. Čistili jsme utěrkou na nádobí, pak i špinavým ručníkem, který ležel u vysavače, vodu jsme měli v pětilitrovém plastovém kanistru s uříznutým bokem. Já na zemi ohříval polívku z konzervy, za zády nám jezdil plechový vlak - byli jsme jako vzorový bezdomovci z amerického seriálu. Jen zářící skytower sem nepatřil. Ve vedlejší ulici se u MacDonalda a KFC začaly sjíždět bouráky. Občas nějaký zajel k nám do myčky. Alespoň jsme okoukali, jak funguje a vydrhli Barunku krásnou růžovou pěnou a opláchli wapkou. Začalo tu být nějak rušno, tak jsme se sebrali a odjeli zpátky do centra, kde jsme se snažili najít klidnější ulici. Tu jsme kupodivu našli kousek od přístavu, tichounce jsme přestěhovali věci a zalehli. Zítra v osm začíná nedělní trh aut. Chceme tam zkusit své štěstí, takže jsme nastavili budík na sedmou a okamžitě vytuhli.

pátek 29.1.2010 - Coromandel: Cathedral Cove, Hot Water Beach

Ráno jsme si nechali udělat společnou fotku od chlápka, co půjčuje surfy (už je vedle nás zase začal vybalovat). Rozloučili jsme se s Peťulí a Honzou, už se těšíme, až se potkáme na Letné. Zabalili jsme se a popojeli k záchodům pro vodu. Jaké bylo překvapení, když jsme se tam opět setkali. Nešlo jim totiž nastartovat auto. Ráno ještě naskočilo a teď ani ťuk. Podařilo se nám sehnat staratovací kabely a asi až po 40 minutách dobíjení konečně nastartovali. Do té doby se startér ani nehnul. Zajeli jsme s nima raději k servisu, kde jim zkontrolovali baterku a alternátor, ty šlapou skvěle. Chyba prý bude v kontaktech na startéru. Opravili by to ještě dnes, ale stálo by to přes 180NZD. Dlouho váhali, až rozhodl los: zkusí 3x nastartovat a jestli se to povede, zkusí to risknout a odjet. Honza vzal za klíček a nic. Už to vypadalo, že tu auto nechají, ale zkusila to i Petra a auto naskočilo jako za mlada. Ani moc nezkoumali, jestli to bylo tlačítkem lock, kterým zahýbala, a raději hned vyrazili směrem k Rotorua. Budou nás pravidelně informovat, jestli startují nebo ne. Koupili jsme benzín (už ani ne plnou, tu už bysme neprojezdili) a poslední 20NZD kredit do telefonu. Vyšel nás celkem na 50NZD za SIM kartu a 3x20NZD za kredit, tedy necelých 1500kč - internet kdykoliv a skoro kdekoliv byl ovšem k nezaplacení :-). Na silnicích byl docela provoz, který začal řídnout až u Tairua, kde jsme si v parku uvařili obědovečeři a objevili tu stánek se zmrzlinou Jip Jop. Nebo je to Tip Top? Nedá se to moc přečíst, ale je fakt výborná! Až kolem šesté odpoledne jsme dorazili k Twin Kauri reserve (nic než odpočívadlo s dvěmi krásnými Damaroněmi Australskými - jak se stromu Kauri říká hezky česky), kde jsme s Vaškem před šesti lety snídali. Nechápu, jak jsme to sem cestou z Mt Manganuji mohli stihnout tak rychle. V sedm jsme dorazili ke Cathedral Cove a prošli si asi dvouhodinový trek k pláži, kterou předěluje skála s ďuznou jako od tanku. Z dálky to vypadalo, že je průchod zatarasený plůtkem, ale byla tu vytyčená úzká cestička. Strop jim totiž začal odpadat (pár balvanů se válelo vedle plůtku), takže byl průchod nejdřív úplně zavřený a po expertýze statika zprůchodněný alespoň jednou vytyčenou cestičkou. Slunce zapadalo a na jinak rušné pláži jsme byl jen my a dvě malířky. Vrátili jsme se k autu a s výhledem na skalnaté pobřeží (vypadá to tu jako v Itálii na ostrově Capri) jsme čekali do půlnoci. Chceme totiž vyrazil na Hot Water Beach, kde při odlivu vyvěrá pod pískem horká voda a z vykopané díry do písku udělá teplý termální bazének. Odliv je ale až v půl druhé ráno. Zavolal jsem mezitím domů, protože zítra nám končí akce volání 2 hodiny do Čech za 2NZD a naši večer odjíždějí na (Silvestrovské :-) hory. Na Hot Water Beach to bylo super. Byla už docela zima a to bylo dobře. Neumím si představit ležet v horké vodě, když zhora praží ostré Zélandské sluníčko. Spousta děr už bylo vykopaných, takže jsme si vybrali tu s nejstudenější vodou. Do opravdu horkého bazénku hned nad náma se skoro ani nedalo stoupnout. Udělali jsme si z něj potůček, a přihřívali si náš bazének, ve kterém jsme vydrželi skoro dvě hodiny. Původně jsem tu chtěl zůstat až do konce, až příliv bazénky zatopí, ale byli jsme unavení, tak jsme se vrátili k autu, kde jsme dali noční studenou sprchu. Protože se na parkovišti kempovat nesmí (a hlavně od Peťule víme, že to kontrolují), odjeli jsme asi 3km na jiný plácek u silnice.

čtvrtek 28.1.2010 - surfování v Mt Manganui

Po krabicovém víně přišel ráno mírný bolehlav. V autě začalo být brzy nesnesitelné vedro, tak jsem raději vylezl a šel si na chvilku před snídaní zabodyboardit. Peťule se šla proběhnout (vyběhla až na Mt Manganui), Šárka si zacvičila na pláži. Při snídani jsme nad mapou Nového Zélandu dali Peťuli pár rad a našich zkušeností. Jako správná organizátorka zájezdu si vše pečlivě poznamenávala a zdálo se, že dva měsíce na to budou sotva stačit. Navíc musí počítat s nějakým časem na prodej auta bohužel po sezóně a navíc v Christchurch. Auto ale koupili docela levně, nechali si ho zkontrolovat od technika, tak snad budou v pohodě. Hned vedle nás si jeden chlápek otevřel půjčovnu surfů. Cena 20NZD za 4 hodiny se nám zdála docela v pohodě, kór když se vystřídáme, tak jsme si jeden longboard pro začátečníky půjčili. Za ty 4 hodiny jsme se docela vyblbli. Největší problém byl dostat se přes vlny dál od břehu. Jízdu a vstávání na prkně jsme jakž takž v bílé pěně, co přijede až ke břehu, vypilovali. I holky docela pojezdili. Kdo zrovna nesurfoval, tak se buď plácal vedle na bodyboardu nebo pouštěl draka. K obědu udělala Šárka těstovinový salát, ke kterému jsme dojedli majonézou z Murupary (od úterka). Snad je ještě v pohodě. Skoro celý den jsme strávili na pláži, takže jsme večer byli pěkně přismahlí. Když zapadlo sluníčko, tak so do mě dala pěkná zima. K večeři jsme dali rizoto. Začínáme dojídat zásoby a pokud možno nic nového už nekupujeme. Večer jsme zase pokecali při vínku (teď jsme zase my tahali rozumy z Petry a Honzy o JV Asii), ale byli jsme ze včerejška a hlavně z dnešního surfování pěkně utahaní. Nejdřív zalehl Honza. Holky už taky chtěli jít spát, když u nás zastavilo auto a přisedli si k nám dva maoři. Nejdřív byli takoví nesmělí, pak začali být docela neodbitní. Holky šly raději spát, já jsem s nima ještě tak 20 minut kecal a pak jsem se taky rozloučil. Jeden z nich řekl, že mi ukáže, jak se zdraví a dal mi nos na nos, jako to znám z prospektů o poznávání maorské kultury. Napoprvé se nám to kvůli mé čelovce moc nepovedlo, tak jsem si jí musel na druhý pokus sundat :-)

středa 27.1.2010 - Redwood, setkání s Petrou a Honzou v Mt Manganui

Ráno jsme nestíhali checkout na desátou. Nemohli jsme nějak dosušit zmoklé prádlo. Správcová nám milostivě dovolila zůstat v kempu do půl jedenáctý, ale i to jsme o hodinu přešvihli. "Rotorua fakt smrdí", řekla včera Šárka, když jsme se blížili k městu. Přímo v centru jsou totiž termální parky s chrlícími gejzíry a bublajícími smradlavými bahýnky. Jeden takový jsme navštívili: Kuirau Park - ten je totiž zdarma. Stavili jsme se ještě v Jade Factory, kde mělo být vidět, jak brousí zelené šperky. Vyklubal se z toho jen předražený obchod s průzorem do dílny, kde zrovna nikdo nebyl. Měli tu ale pěkný asi metr a půl velký nefrit přímo u vstupu do obchodu. Poslední zastávku jsme udělali v Redwoodu - parku, kde tyto stromy zasadili před sto lety a oni jim tu rostou 2x rychleji než v Kalifornii, takže už jsou to docela velký macci. Jaký asi budou za dalších 100 let? Kdo tu budete touto dobou, napište se prosím do komentáře. Koupili jsme si tu pidivařečku ze dřeva Kauri. Naše Ballena [čti: bažena] (vařečka z Puerto Madryn z Argentiny s držátkem jako ocas velryby) se už časem tak rozlámala, že s ní nedosáhnem na dno ešusu. Na večer jsme měli domluvený sraz s Petrou a Honzou, se kterými se už pár dní naháníme SMSkama. Byli v Nepálu, jihovýchodní Asii a teď už jsou skoro týden na Zélandu. V Aucklandu koupili auto a jedou nám od Hot Water Beach naproti. Setkali jsme se v Mt Manganui. No to bylo radosti! Chvilku jsme kecali na pláži. Šel jsem do vody, ale pořád mě píchaly nějaké malé průhledné kousky rozptýlené ve vodě. Když jsme zjistili, že jsou to asi zbytky rozsekaných medůz od lodních šroubů motorových člunů, nikomu se už do vody moc nechtělo a šli jsme se raději projít na sopku Manganui. Byl to krátký ale moc pěkný výlet s nádherným výhledem na město, moře, kuře, stavení. Moc jsme to ale nevnímali, protože jsme pořád kecali a kecali. Na hraně sopky lítali praglidisti s motorem i bez a jeden velice odvážný tandem doslova lízající hranu skály. Na večer jsme zajeli na pláž, kde byly stolečky a rychle začli vařit večeře, protože to vypadalo, že co nevidět začně pršet. Jak Honza s Petrou tak my jsme dělali shodně játra na cibulce - pod dohledem šéfkuchaře Honzy! K tomu pili lahvovou Plzeň(!), kterou Honza koupil na štastné setkání v supermarketu. Pak přišlo na řadu víno, u kterého jsme vydrželi kecat až do půl druhý do rána - pršet naštěstí nezačalo. V jednom domě taky probíhala pařba, střídaly se u něj auta a já poprvý viděl, jaká je "paráda" taková flekovačka pneumatik při zběsilém rozjezdu. Další disco nám udělalo kolem třetí jiné auto, které zastavilo vedle nás. To už jsme dávno spali a doufali, že je to přestane brzy bavit. A přestalo :-)

úterý 26.1.2010 - Waimangu, Rotorua

Ráno jsem si přivstal, abych nachytal pstruhy k snádani, ale už ani ťuk. Vody bylo víc, byla hnědá a místa vypadaly úplně jinak. Dali jsme tedy chleba s marmeládou a vyrazili směrem k Rotorua. Po cestě je několik termálních parků a my jsme se chtěli alespoň do jednoho podívat. Nakonec vyhrál Waimangu, který sice stojí 32,50NZD (550kč!), ale proklouzli jsme "na Pina". Je to dlouhé údolí s vařícím jezerem, jedním krásně modrým jezírkem, barevnými potůčky, smrdícími sopouchy a křemíkovými terasami. A to jich tu bylo před rokem 1886 ještě víc, než zmizely pod vodou po erupci sopky Tarawera. Po cestě je spousta cedulí s fotkami, jak to tu vypadalo, před erupcí, těsně po erupci a jak to vypadá teď. Je to tu takové krásné přírodní, ne jako Whakarewarewa (kde jsme byly před 6 lety), ve které byly sice velké gejzíry a v kiwiárui živí kiwi, ale jinak působil víc uměle než skutečně umělé Wairakei teraces. Na večer jsme zajeli do Rotorua, kde jsme si za (36NZD za oba)dopřáli pohodlí kempu s termálními bazénky a vyhřívaným místem pro stan :-) Hlavně jsme tu po dlouhé době vyprali! Škoda, že zašlo sluníčko a museli jsme prádlo nechat na šňůře přes noc, kdy navíc začalo pršet.

pondělí 25.1.2010 - rybaření na řece Whirinaki

Dneska jsem si krásně zarybařil! Na rafťáky jsme se sice nedozvonili, ale v kanceláři DOC nám poradili řeku Whirinaki, která se vlévá do Rangitaiki asi 3km za městem. Přístup k Rangitaiki je prý teď dost obtížný, protože se soudí o území, všechny cesty jsou uzavřené a je potřeba si dopředu vyžádat povolení. Poslala nás po silnici do Te Urewera NP, kde je po patnácti kilometrech zdarma kempování a přístup k Whirinaki. Před šesti lety jsme tu jeli po prašné cestě k 100km vzdálenému jezeru Waikaremoana skoro 3 hodiny. Teď je tu alespoň na začátku krásný nový asfalt. Kemp jsme našli a bylo tu moc krásně. Strávili jsme tu celý den. Já rybařil a Šárka trhala ostružiny, jako pravěcí lovci a sběrači. Měl jsem nespočet záběrů, jednou jsem rybu viděl a hezky si jí za třpytkou povodil, dva pstruhy jsem dokonce vytáhl. O dost menší, než na které jsme byli zvyklí z jižního ostrova, ale větší než papír A4, takže akorát míra 30cm :-) Měl jsem tu 3 místečka, které jsem střídal a připadalo mě, že vím, kde jsou jaké ryby. Nebo pstruzi během dne mění svoje teritorium? A je to tak, že když ryba zabere, ale z háčku spadne, že se pak chvilku bojí a už nezabere? Přišlo mi taky, že na jednom místě jsem měl dopoledne a pak odpoledne záběr o stejné síle. Odpoledne už jsem jí ale vytáhl, tak jsem si říkal, že to bude určitě ta samá. Byl jsem podrápaný od ostružin, mouchy mě žraly, ale hrozně mě to bavilo! Se dvěma úlovky jsem byl spokojený. Když jsem vytáhl prvního, řekla Šárka: běž ještě pro jednoho - pro sebe :-) Večer jsme dali teplou solární sprchu (čistého prádla už moc není - došlo i na zářivě modré ponožky z letadla z Tahiti Nui) a šli smažit pstruhy. Přes den se honily mraky, v dálce bouřilo, ale pršet nám začalo až na vaření. Snědli jsme si tedy pstruhy v autě a i tak si hrozně pochutnali. Zahráli jsme si hru "Blafuj - aneb hru se zvířátky, která nemá nikdo rád" a Šárka vyhrála 2:1. Při tom nás v autě otravovalo pár skutečných komárů, much, a dalších neznámých a mnohem větších zvířátek, které jsme museli pozabíjet, až jsem si při tom vylil pivo. V Te Urewera je ale krásně. Okolo zelené kopečky, přímo nad autem stojí ohromné stromy Kauri (na Zélandu mají dva, které jsou na objem větší než sekvoje v Kalifornii). Když jsem ráno v infocentru viděl plastickou mapku jezera Waikaremoana, tak mně bylo líto, že jsme nestihli krásný 3 denní trek, který ho z půlky obejde.

neděle 24.1.2010 - Aratiatia rapids, Wairakei teraces, Murupara - hledání Rangitaiki

I když jsme si pospíšili, abysme viděli, jak v deset otevírají přehradu, v 9:55 byla voda už dávno puštěná. Čekali jsme skoro do jedenácti, abysme viděli, až jí zavřou, a zase jsme to propásli. Zas tak ohromný rozdíl v průtoku to nebyl. Zajeli jsme se pak podívat do parku Wairakei teraces, protože mají prázdninovou slevu z 18 na 12NZD. Jsou to uměle vytvořené křemíkové terasy (silica), jako mají v Turecku, nad kterými se vaří gejzír, který je ale taky uměle vytvořený. Vůbec to ale není znát a jak gejzír tak terasy vypadají krásně. Celý park je docela pěkný, malý a skoro nikdo tu není. Svítilo sluníčko, pofukoval vítr a vůbec tu byla hrozná pohoda. Na konci je bazének s léčivou vodou jako v řeckých lázních. Řekli nám, že si do něj můžem sáhnout, ale protože jsme tam byli sami, odhodil jsem svršky i stud a trochu jsem se tam okoupal. V druhé části parku jsou (opět umělé) ukázky maorských domečků. Trochu rušivě tu hned za plotem působí trubky geotermální elektrárny. Taky to vypadá, že se do parku dá ze zadu projít zadarmo. Můžete to někdo zkusit a napsat do komentáře, jestli se zadařilo. Zprava okolo vstupu vede silnice dozádu podél trubek elektrárny až k parkovišti restarace. Projdete mezi budovami a za nimi se dáte doleva zpět do parku, kde nikdo nekontroluje. Od kamaráda vodáka, rybáře, lyžaře, cyklisty a pilota Svojdy jsem měl typ na Rangitaiki řeku plnou ryb, kam jsme pak chtěli vyrazit. Nevěděl jsem, kde přesně před dvěma lety rybařili, jen že to bylo v místech, kde jeli divokou vodu. Poptal jsem se v Taupu v infocentru a poradili mi rafťáckou firmu, která jezdí nějaký úsek Rangitaiki v Kaingaroa Forest a sídlí ve vesnici Murupara. Není to taková zajížďka, tak jsme se rozloučili s Taupem (na poslední chvilku se nám ukázaly i sopky Tongarira) a vyrazili za rybami na Rangitaiki. Trochu jsme tam po tmě pobloudili, ale žádný kloudný kus řeky nenašli. Na jediném přístupu byla závora. Zastavili jsme kousek před vesnicí Murupara a šli raději spát. Ráno snad bude moudřejší večera.
PS: Dnes se na email ozvali dva zájemci na inzerát na Barunku. No vida a to jsme nasadili cenu poměrně vysoko (3950NZD:-). Hned jsme odepsali, že za týden budeme v Aucklandu, ať se ještě ozvou.

sobota 23.1.2010 - Huka Falls, Honey Hive, Craters of the Moon

Kvůli dešti jsme opět snídali v autě. Brzy se ale ukázalo sluníčko. Koupání a splutí řeky v kempu bylo mnohem příjemnější. Taky jsme tu zkusil přímo v kempu zarybařit, ale vytáhl jsem jen malou čudličku, tak jsme jí se Šárkou pustili. Ale i z toho jsem měl radost. Na dopoledne jsme se jeli podívat do Taupa na sobotní trh. Koupili jsme tu levnější ovoce a zeleninu, výbornou zmrzlinu a pro Šárku zelené nefritové (greenstone alias jade) srdíčko na krk. Je to takový typický suvenýr z Nového Zélandu. Šárka chtěla, abych si taky něco koupil, ale asi bych to stejně na krku nenosil. Na oběd jsme zajeli zase do kempu a zatímco Šárka vařila, já dováděl v řece. Po třetím splutí jsem už pěkně klepal kosu. Čas hrozně letěl a už bysme nestihli Aratiatia rapids - peřeje, které pouští jen několikrát denně. Postavili nad nimi totiž přehradu a ochránci si vynutili, že alespoň pár minut denně bude řeka vypadat jako dřív. Stihli jsme vyhlídku na vodopád Huka Falls (ten teče pořád, bohužel zrovna teklo míň vody, jinak je to docela hukot) a posledních 15 minut otevřený Honey Hive - obchůdek s medem, kde jsme mimo jiné ochutnali výborné medové pálenky. Nalili nám jen po dně, ale dobře mně tak, protože jsem přeci svědomitý řidič! Mají tu také skleněný průzor do úlu! Chtěli jsme stihnout ještě Craters of the Moon - termální oblast s bublajícími bahýnky a kouřícími jezírky v kráterech, které mají připomínat měsíční krajinu. Otevřeno měli do šesti, ale už v pět nikoho dovnitř nepustili. Jejich škoda, cenu 6NZD by jsme ještě byli ochotní zaplatit, takhle jsme se tam ale musel protáhnout tajně okolo záchodků, které byly až za pokladnou. Moc jsem si to neužil, protože na asi půlhodinovém okoruhu v parku už skoro nikdo nebyl a my museli dost mastit, abysme odsud nešli poslední. Nicméně to klaplo a při výstupu nás už nechytli. Jeli jsme zakempovat někam k Aratiatia rapids abysme stihli zítřejší "pouštění" v 10 hodin. Našli jsme místečko za křovím u silnice, kde jsem si i trošku zarybařil. Večer jsem vám vyfotil souhvězdí jižní kříž. Na snímku je vpravo nahoře. Ty dvě hvězdy vpravo dole jsou alfa a beta centauri, podle nich a jižního kříže se určuje jih.
PS: Odvolávám, co jsme tvrdil na začátku Zélandu o pohodových řidičích. Na jižním ostrově byl ještě klid, ale tady na severu čím blíž k Aucklandu tím větší blbci tu jezdí. Když si tak jedeme naším prázdninovým tempem, tak se na nás auta často nepříjemně lepí. Když navíc hledáme nějakou odbočku a jedem pomalu, chovají se vyloženě arogantně. Na Šárku jednou ukázali jistý prst, který znamená něco moc neslušného, mě dnes jeden debil po předjetí skřípnul tak, že kdybych neuhnul, tak jsme si vyměnili trochu laku a barvy na dveřích aut. Na silnicích je často vidět, jak při vyjíždění z vedlejší silnice schválně flekují, takže nakreslí i několik desítek metrů dlouhou klikatou čáru. To musí být magoři, které bych nerad na silnici potkal.

pátek 22.1.2010 - Taupo, X Base (sprcha a internet)

Včera jsem zase psal deník až do jedné, takže se mi ráno nechtělo moc vstávat. Před šesti lety jsme si s Vaškem hezky zablbi v řece, když jsme se nechali unášet jen tak s maskou a šnorchlem od začátku kempu až do tůňky na konci. Je tu teď výstražná cedule, že je to důrazně nedoporučené. Včera by to opravdu nešlo, ale dnes je o hodně míň vody a řeka skoro neteče, tak jsem do ní skočil. Stálo to ale trochu přemáhání, protože je docela zima a zataženo. Pod vodou to bylo navíc bez slunce dost tmavé, ponuré až depresivní, tak jsem podruhé už nešel. Ve vodě zůstali jen labutě - černošky. Na snídani jsme zajeli na vyhlídku na Taupo se siluetou sopek z Tongarira na pozadí. Dnes je ale pozadí zatažené a sopky v nedohlednu. Protože máme čerstvě nakoupeno, tak jsme si udělali královskou snídani s jogurtem a chlebem toustovaným na pánvičce s majolkou místo másla, sýrem a rajčátkem. Dnes k obědu totiž bude smažený květák, tak už máme připrarvenou majolku, kterou ale musíme co nejdřív sníst. Zašli jsme do hostelu X Base na sprchu a na internet. Dali jsme už na internet nějaké inzeráty na prodej Barunky a připravili jsme si i letáček s fotkou, který budeme věšet v Aucklandu po hostelech. Zatím na něm chybí cena. Tu dáme podle ostatních nabídek. Oběd jsme usmažili v parku s výhledem na přístav s jachtami. K večeru začlo zase pršet, tak jsme na dlouho zapadli na levný internet. Vyhladovělí jsme pak v autě na parkovišti dojídali květák od oběda. Z klubů v centru se linula hlasitá muzika a my si tak zafilozofovali, jak je tu na Zélandu v X Base a jemu podobných hostelech úplně jiný typ cestovatelů než v Argentině nebo Chile. Tady jsou bohatí teenageři, kteří paří na hostelech a kupují si drahé adrenalinové atrakce. Zéland procestují jen autobusem z města do města, občas si dají nějaký ten Tongariro crossing, na kterém se diví, že jim do bílých tenisek padá lávová suť, že se cestou na vrchol zapotí, nahoře fouká a je jim pak zima. Do Jižní Ameriky by je rodiče nepustili. Ale je fakt, že v kempech a na delších trecích tu potkáte i pravé dobrodruhy, kteří potají přespávají v nouzových přístřeškách na kterých pak visí cedule v různých jazycích, že se to NESMÍ :-)

čtvrtek 21.1.2010 - termál v Tokaanu, Taupo

Ráno nás déšť zahnal se snídaní do auta. Když až kolem jedenácté přestalo na chvilku pršet, stihli jsme jen uklidit, vyčůrat, přeházet věci a vyrazit do termálního bazénu v Tokaanu. Dali jsme nejdřív 20 minut privátní termální bazének, po kterém se nám pěkně točila hlava. Další skoro dvě hodiny jsme plavali ve venkovním bazénu, který je sice termálně vytápěný, ale s normální chlorovanou vodou, takže se tu dá potápět hlava. Ve většině termálních bazénkách na Zélandu je totiž zakázáno potápět hlavu kvůli nějaké amoebě, která dělá neplechu v nose a v uších. Ono plavat se tedy moc nedalo, protože tu bylo docela dost lidí a navíc ve 38°C se to ani dlouho vydržet nedá. Možná i kvůli tomu je tu "line swimming" zakázané. Nakonec jsem si opařil prst, když jsem zkoušel teplotu vody v kouřícím rybníčku při malé procházce termálním parkem za bazénem. Šárka se zamlženými brýlemi z toho moc neměla. Na cestu do Taupa nám zase začalo pršet, tak jsme dali svačinu (chleba s česnekem nakrájeným do cottage sýra) v autě na břehu jezera. Hledali jsme po cestě místo na rybaření, ale když je tu všude povolené jen muškaření, tak se mi to se třpytkou moc riskovat nechce. V Taupu jsem si zavzpomínal na Silvestra 2003, jak mě a Vaškovi policajt vylil rumkolu do kanálu. Na kruháči, kde nás tenkrát nabourali jsme se teď málem zase s jednám autem ťukli. Poprvé jsme tu potkali supermarket Woolworth, kde si Šárka ještě nezanakupovala, a protože zase pršelo, tak vyrazila obhlédnout, jaké mají dnes akce. Já měl opět trochu času na emaily a na psaní deníku. Poprvé na Zélandu jsme koupili muffiny (jinak prý Woolworth nic moc) na kterých jsme si pak pochutnávali ve free kempu Reids Farm asi 4km za Taupem. Kvůli dešti a komárům jsme ani nevylézali z auta. Zadní sedačky už jsme měli zklopené. Teprve nedavno jsme si řekli, proč je vlastně každý den rovnáme, když je stejně večer zase zklopíme. Proč nás to nenapadlo dřív? A přeházet věci na přední sedačky zevnitř z auta už taky umíme.
PS: Waikato je řeka, která vytéká z Taupa a protéká kempem. Je na ní celá soustava vodních elektráren a i výtok z Taupa je regulovaný. Hladina řeky v kempu se dost mění (skoro až o 2 metry) a zrovna teď je hodně vysoko. Koukali jsme, že některé stany postavené moc blízko už se pěkně koupou ve vodě.

středa 20.1.2010 - líhně pstruhů v Turangi

... ráno jsme se ale k jezeru zase vrátili a udělali si snídani. Občas přijel rybář s loďkou, tak jsem se poptal, co a jak. Dobře se tu loví na druhé straně jezera, bez loďky se tam ale člověk těžko dostane. Kousek od kempu to ale jde taky a tak jsem vyrazil. Po břehu vedla dost krkolomná cesta, ale dalo se po ní dostat na zajímavá místa. Měl jsem pár záběrů a s polarizovanými brýlemi jsem jednou viděl, jak ryba nejdřív třpytku pronásledovala a pak po ní vystartovala. To se mi líbilo, ale nic jsem nepřinesl, takže k obědu byla jen rýže s fazolema. Odpoledne jsme vyrazili do Turangi trout center - líhně pstruhů. Centrum je nově rekonstruované. Hned u vstupu jsme obdivovali krásné pstruhy v jezírku, přes které vedl most. Asi se sem po setmění pro nějakého vydám. Jinak jsou tu k vidění sádky s pstruhy různých velikostí, úsek řeky Tongariro, na které je prý radost rybařit, a mají tu i průzor přímo do potůčku plného tlam čekajících až jim někdo něco hodí. Startovali i po kamínkách, že se to v řece až vařilo. Ptal jsem se na možnosti rybaření a docela mě zklamali. Jednak je potřeba speciální licence nejen na jezero Taupo ale i na celé okolí. Navíc se skoro všude smí jen muškařit. Třpytkařit se smí jen na asi 2km dlouhém kanále a na jednom menším jezeře. Ani na Rotoaira jsem rybařit nesměl, ještě že jsem to ráno nevěděl. Stavili jsme se pak v Turangi v supermarketu a Šárka si poprvé na cestě koupila játra, které má tak ráda. Osmažili jsme si je jen tak přírodně. Zakempovali jsme na jedné vyhlídce na Taupo. Dali jsme si Zélandské Baileys, rumkolu, poslochali jsme Vlastu Rédla a bylo tu krásně, než nám místní omladina ve dvou autech přijela udělat diskotéku. O další zábavu se nám postrarali komáři, kterých jsme měli v autě snad stovku. Pořád jsme vraždili, pořád nám bzučely okolo uší. Strop v autě teď máme pěkně ďupkatý.

úterý 19.1.2010 - Tongariro Northern Circuit (3.den Ketatahi Hut - parkoviště Mangatepopo)

Ráno bylo zataženo, v hutu byla cítit síra, jako když je inverze v Chomutově. Vyrazili jsme raději už v devět (i tak jako poslední), dřív než začne pršet. Mlha stoupala po svahu, který byl porostlý červenými kytičkami zdobenými kapičkami rosy. Když jsme obcházeli Blue lake, tak se mlha roztrhala a my krásně viděli jak jezero tak Red crater, přes který se proti nám hrnuly davy lidí, kteří dneska jdou Tongariro Crossing. První jsme vlastně potkali hned za Ketatahi tedy kousek před koncem jejich treku. Prý vyráželi z Mangatepopo v 6 ráno a celou dobu měli zataženo, takže nic neviděli. Proto možná tak pospíchali. Šplhali jsme na Red Crater a proti nám se suťoviskem brodili lidi v teniskách a bílých ponožkách. Nahoře jsme dali rychlou svačinu a pelášili dál, protože foukalo a my byli docela zpocení. Taky tu nebylo kde čůrat, protože se nedá nikde schovat a všude je hromada lidí. Cestou přes South crater jsem sledoval Ngauruhoe, jak mě láká, jak přes ní přetékají mraky a ona ukazuje své vnady. Dostal jsem chuť jí zdolat. Od odbočky na konci South crater je to na vrchol a zpět tři hodiny, ale snad to zvládnu rychleji. Zapnuli jsme vysílačky, já mastil nahoru, Šárka mě chvilku pozorovala dalekohledem a pak vyrazila napřed na Mangatepopo Hut, kde na mě počká. Šel jsem jen s flaškou vody a sušenkami (a GPSkou a foťákem a vysílačkou... batoh jsem nechal schovaný kousek od cesty:-), takže jsem to nahoru vyběh ani ne za hodinu. Došel jsem skupinku mladých horolezců s helmami, která se posadila na hranu kráteru. Většinou byla mlha, do kráteru bylo trochu vidět, ale do kraje ani ťuk. Vlastně na chvilku se mi ukázaly Tama lakes a já si (chroupajíc sušenku) vzpomněl na řízky od Šárky. Udělal jsem kolečko okolo kráteru a zašel i na místo, kde jsme před šesti lety (11.11.2003 v 11:11) stanuli s Vaškem a DsD. Tenkrát jsme taky měli mlhu a skoro nic jsme neviděli. Zjistil jsem, že jsme nebyli na vnitřním kráteru ale na zbytku vnějšího. Ten je ale o 4 metry vyšší než vnitřní. Lávovým suťoviskem jsem seběhl zpátky k batohu (chudinky boty dostaly zase zabrat) a vyrazil za Šárkou, která už čekala na Mangatepopo Hutu. Mohli jsme jít další tři hodiny a dojít až k autu ve Whakapapa, ale řekli jsme si, že tam nejdřív zkusíme dostopovat z parkoviště Mangatepopo. Měli jsme štěstí, že nám zastavilo auto, které vzalo alespoň mě abych přivezl Barunku. Chvilku jsme se bavili anglicky, než jsem zjistil, že jsem stopnul dva Čechy, jednu Slovenku a jednoho Australana - všichni ze Sydney. Slovenka už tam bydlí docela dlouho, takže se zase rychle vrátila k angličtině. Barborka už na mě čekala, radostně nastartovala a jeli jsme vyzvednout Šárku u Mangatepopo. Protože jsme byli oba pěkně zpocení a smradlaví, vyrazili jsme hledat sprchu. Zkusili jsme jeden kemp v Turangi, kde sice byly sprchy na klíč, ale pánské nebyly zabouchnuté, tak jsme se tam oba osprchovali. Když přišel nějaký kluk, musela Šárka počkat, až zaleze do sprchy a pak nenápadně vyběhnout ven. Večeři jsme si jeli udělat do rybářského kempu u jezera Rotoaira, odkud nás ale vyhnali a my si museli najít na přespání jiné místečko...

pondělí 18.1.2010 - Tongariro Northern Circuit (2.den Oturere Hut - Hetatahi Hut, 9,2km)

Ráno před šestou jsem vyběhl před hut, protože na jedné straně hořel východ slunce a na druhé straně na zlomek vteřiny vykoukla celá Ngauruhoe. Hned ale zalezla a já taky, protože zase začalo pršet. Vstali jsme po osmé, v klidu se nasnídali a čekali, až pršet přestane. Když už to vypadalo a my ušli asi 100 metrů, zase začalo a my běželi zpátky pod střechu (neustále sledováni korejskými kamerami). Nakonec jsme i přes lehké mrholení vyrazili směrem ke Ngauruhoe mezi kouzelnými tvary lávových kamenů trčícími mezi trsy barevné trávy. Na stoupání k Emeral Lakes začalo opět pršet. Chvilku to vypadalo, že se to alespoň trochu vybere, ale dnes nám to asi někdo nepřál, takže jsme bez zastávky pokračovali až na Ketatahi hut. Zbytečně jsme si po cestě mazali nosy opalovákem. Proti mlze, která kondenzuje na vlasech a obočí stejně nepomohl. Ketatahi hut je už ke konci Tongariro crossing, takže jsme k němu sklesali zbytečných 300 výškových metrů, které zítra půjdem nazpátek. David totiž "zase změnil plán". Nepůjdeme až do konce přechodu Tongarira, ale vrátíme se k Emerald Lakes a dokončíme severní okruh. Zítra by mělo být lepší počasí a když se zadaří, tak bysme po cestě mohli udělat odbočku a zdolat vrchol Ngauruhoe. Udělali jsme oběd (rýže, omáčka, hrášek, luncheon, vejce) a užívali si pohodlí hutu. Šárka si libovala, že jsou teprve dvě hodiny a my už jsme v cíli. Ještě lepší to bylo, když jsme si zatopili, venku na chvilku vylezlo sluníčko a ukázalo se nám jezero Taupo. Pokecali jsme se správcem. Nejdřív já venku o ČR, EU, komunistech, roku 68 a o rybách (pěkně jsem při tom vymrznul). A pak všichni (včetně Němců a Japonek vevnitř u kamen) o 2. světové a pak o fotbalu. K tomu už jsem neměl co říct, tak jsem raději psal deník. Japonky při fotbalu zase usnuly a probudilo je až cvakání foťáků, když jsme venku obdivovali krásný západ slunce. Vedle hutu jsou termální prameny neustále chrlící párů, která se při západu také celá obarvila do růžova. Pokecali jsme ještě s jedním Aucklanďanem o prodeji Barunky a šli jsme spát.
PS: Víte, že je Tongariro druhý nejstarší národní park na světě? Nebo ne? Hned první park, okolo kterého jsme teď jeli v Austrálii si to myslí taky. Víte který? A víte, který byl první?

neděle 17.1.2010 - Tongariro Northern Circuit (1.den Whakapapa - Oturere Hut, 26,7km)

Budíček zazvonil v 6:30. Já ještě spokojeně ležel a Šárka řídila zpět do Whakapapa - bohužel v pravém pruhu! Naštestí si sama všimla dřív, než jelo auto proti nám. Chěli jsme dát rychlou snídani, ale zbyly vajíčka, takže jsme si raději udělali výbornou omeletu. Do infocentra jsme dorazili až po deváté a na trek vyrazili až v deset. Máme v plánu během tří dní zkombinovat dvou až dřídenní "severní okruh" okolo Ngauruhoe a Tongariro crossing - nejznámější jednodenní trek na Novém Zélandu, na který se v druhé půlce napojíme. Koupili jsme si lístky na dvě noci na jakémkoliv hutu v parku za 25/os/noc (před šesti lety 14NZD). Bylo by možné spát ve stanu, mohli bysme dokonce používat vybavení hutu, ale bylo by to za 20NZD, tak jsme si raději dopřáli trochu komfortu. Na parkovišti jsme se dali do řeči s Izraelcem Alonem, který jde "Alone" - sám, protože jeho holka na Tongariro nechtěla, tak jí odložil (patrně někde na pláži) a vyrazil sám. Jde taky severní okruh, ale opačným směrem a chtěl by to zvládnout za 2 dny, přestože si prý koupil lístek na dvě noci. Sopky měly i dnes špičky schované v mracích, ale i tak byla krajina neskutečně zajímavá. Procházeli jsme mezi Ngauruhoe a Ruapehu. Řízky jsme si dali u Lower Tama Lake - zeleného jezera na úpatí Ngauruhoe. Další zastávka a svačinka byla na Waihohonu hutu. Tady jsme trochu zaváhali, protože obloha neustále tmavla a v dálce už byl vidět déšť, ale vyrazili jsme na Oturere hut další 3 hodiny cesty. Prý se projde jedno údolí (kde jsem v malé říčce dal rychlou koupel) a pak už se jde skoro po rovině. Cesta se ale pořád houpala nahoru a dolů. Šárka pletla nohama a skuhrala, že už nemůže. Byl to ale nejkrásnější úsek s výhledem na mrak nad Ruapehu a chvílemi skoro celou Ngauruhoe. Okolí se měnilo od pouště po stepní krajinu. Podél cesty se kroutili bizardní lávové útvary a na zlomech se v barevných pásech promítala historie erupcí sopek. Všude okolo už dávno pršelo. My jsme ale byli ušetřeni až na posledních 15 minut vyčerpávající chůze. K Oturere hutu jsme dorazili pěkně promočení. Ten nás ale přivítal krásným teplem od plynových kamen, nad kterými už se sušila ospousta dalších svršků a ponožek vypouštějících omamný "soxygen". Šárka si myslela, že jsme jediní blázni, kteří dorazí na hut takhle pozdě, ale ještě po nás dorazili další vodníci - tři vysmátí kluci z Bostonu. Byla s nima (a s energickou správcovou) hrozná sranda. Škoda, že jsme většinu nerozumněli. Byly tu ještě dva Holanďani a 4 Korejeci, kteří točili reportáž o Novém Zélandu, ve které jsme si také trochu zahráli. Říkali, že na hutu prší už přes hodinu, je zajímavé, že nás to chytlo až ke konci. Setmělo se a my šli brzy spát. Byla tma jako v pytli, jen na cestičce na záchod svítily odrazky :-)
PS: po cestě jsme potkávali pytle s kamením, dřevěné fošny a dělníky, kteří dělali nové chodníčky. Krásné, dlouhé a kvůli erozi často dost daleko od původní cesty. Je to trochu škoda. Už to není taková pustá "měsíční krajina", působí to spíš jako chodníčky v ZOO.
PS: WH se prý v maorštině čte jako F, takže Whakapapa [fakapapa] zní v angličtině docela legračně.
PS: Šárka našla v návštěvní knize Oturere hutu zápis od Helenky Militké z Kruhu. Jestli jí někdo znáte, tak že pozdravujeme :-)

Mapa Tongariro Crossing + Northern Circuit

Abyste mohli lépe sledovat naše bloudění po Národním Parku Tongariro, řekli jsme si, že pro vás připravíme přehlednou mapu. Protože nakonec není tak přehledná, jak jsme chtěli, něco vám k ní napíšu: Oranžovou barvou je nakreslená naše cesta, tyrkysovou je zbytek, který jsme si odpustili, ale patří buď na Tongariro Crossing nebo Northern Circuit.
Tongariro Crossing začíná na parkovišti Mangatepopo, stoupá do South crater, z něj dál stoupá na Red crater, z něj okolo Emerald lakes klesne do Central crater, obleze Blue lake a pak už jen padá okolo Katetehi Hutu na parkoviště.
Northern Circuit začíná ve Whakapapa, proklouzne mezi sopkami Ngauruhoe a Ruapehu na Waihohonu hut, pak začne obcházet Ngauruhoe přes Oturere hut a do sedla k Emerald lakes. Tady se spojí s Tongariro crossing a proti jeho směru přeleze Red crater, spadne do South crater, dál k Mangatepopo hutu, kde opět crossing opustí a po své cestě se vrátí do Whapapa. My jsme si je oba zkombinovali, ani jeden jsme nešli celý, protože jsme si z každého vybrali jen to nejlepší. Však uvidíte...

sobota 16.2.2010 - Taumarunui, Whakapapa

Až ráno jsme zjistili, na jak krásném místě jsme to včera náhodou zastavili. Silnice tu překonává sedlo odkud je na všechny strany výhled na zelené kopečky spásané tisícovkami oveček. Dali jsme si na vyhlídce snídani (toustový chleba s majonézou a camembertem) a do jedenácti četli průvodce po Austrálii a psali deníky. Stavili jsme se v Taumarunui pro benzín (už moc nezbývalo), pro vajíčka a v infocentru, kde jsme se zeptali na rybaření. Doporučené místo jsme nějak přejeli, ale našli jedno ještě lepší místečko na ryby i na piknik s vodou a záchody u holiday parku za Taumarunui. Měl jsem dva pěkný záběry, ale rybu jsem nevytáhnul. Šárka mezi tím smažila řízky na zítřejší výlet a camembert k dnešnímu obědu. Bylo to super, sluníčko svítilo, jen sem tam přešel mrak. Vyrazili jsme dál. Zkoušeli ještě další místo na rybaření, kde ale nebyl dobrý přístup k řece. Stavili jsme se na vyhlídku na Rairumu Spiral. Je to místo, kde vlakové koleje, aby na krátké vzdálenosti nastoupaly velkou výšku vedou spirálově skrz jeden kopec. Věděl jsem, že z vyhlídky není skoro nic vidět (taky jsme se před šesti lety s klukama pěkně napálili), ale když jsme to měli po cestě, tak jsme tu nemohli nezastavit. Zajímavější ale stejně byl model, který mají v Taumarunui v info centru. Pozdě večer jsme dorazilli do Whakapapa - výchozí bod na treky v národním parku Tongariro, kterému vládnou tři sopky: největší Ruapehu, nejkrásnější Ngauruhoe a nejbarevnější Tongariro. Počasí se během dne zkazilo, takže jsme viděli jen pár zasněžených žlabů Ruapehu. Všude ve městečku je zakázané kempování a nocování v autě, tak jsme se vrátili asi 5km a spali na parkovišti u jednoho z kratších treků. Ani tady se to nesmí, ale snad nás tu nevyhmátnou. Zítra navíc chceme brzy vstávat.
PS: Při příjezdu do Whakapapa vás ohromí a trochu znechutí luxusní hotel v podobě zámku jak z filmu Walta Disneje - v nehostinné sopečné krajině jako pěst na oko. Projížděli jsme kolem, pozorovali lidi v luxusní restauraci a přitom marně hledali místo, kde bysme přespali v autě.

pátek 15.1.2010 - Oakura - Lost world highway

Ve 3 ráno nás vzbudil komár, který nám bzučel u uší a nenechal nás spát. Po osmé jsme přeparkovali zpátky k našemu stolečku, od kterého nás včera v noci vyhnali, a dali snídani. Dnes bodyboardila i Šárka a světe div se, libovala si, jak je voda teplá. Opravdu je o dost teplejší než například v Blenheimu, ale prý je dokonce teplejší než v Řecku! Odpoledne jsme se v jednom outdoor sportu New Plymouthu zeptali na opravu mých bot. Ještě dopoledne jsem je raději navoskoval a udělaly dojem. Kůže prý vypadá jako nová, ale podrážka, jako kdyby nachodila deset tisíc kilometrů. To, že jsem v nich tancoval na diskotéce u Šneka, jsem raději neříkal. Poslali nás do opravny obuvi, kde mi ale řekli "bad news", že jediné, co se s botama dá dělat, je dochodit a vyhodit. Podrážka je prý neopravitelná a nevyměnitelná. Zajeli jsme do Pak ´n Save na nákup. Šárka tam někde vytrousila sluneční brýle a už jsme je nenašli. Co jsme ale našli byl camembert v akci za 1,40NZD, tak jsme koupili rovnou 4 a uděláme si z něj smažený hermelín. Naproti supermarketu byl můj oblíbený Burger King s doplňováním pití zdarma. Dali jsme jednoho whoopera a ochutnali šest z osmi limonád z volně přístupného automatu. Chodili jsme pořád doplňovat náš 0.4l kelímek, až nám z toho byla zima a Šárce docela těžko. Rozloučili jsme se Taranaki a vyrazili na velký přejezd k národnímu parku Tongariro. Vybrali jsme si zapadlou silnici Lost World Highway, trochu jsme zabloudili a jeli po jedné ještě zapadlejší. Střídala se prašná cesta s asfaltem, kroutili jsme se mezi horami a džunglí, ale bylo to velice krásné. Chtěli jsme po cestě udělat večeři, ale smažený hermelín musel počkat na zítřek, protože jsme zapomněli koupit vajíčka. Zakempovali jsme někde za půlkou cesty hned u silnice a cedule Nevins lookout. Byla už tma, tak jsme jen přeházeli věci a šli spát.
PS: Taranaki je čtvrtá a nejmladší spoka na poloostrově. Po jedné zbyly jen útesy, po další kopeček na pobřeží, třetí už je docela pěkná hora a Taranaki je kráná mladá kuželová sopka. Poslední erupce byla před 250 lety, tak rychle pryč, než přijde další!

Šárčiny postřehy z Nového Zélandu

Abych se taky konečně zapojila do psaní na náš blog (sloh mi ve škole dělal vždy trable a dost často ho za mě psala mamka) a abych jenom nelenošila nebo nevařila když David píše deník, tak přidávám pár postřehů z Nového Zélandu.

- Z reklamy na dámských záchodcích ve Wellingtonu jsem zjistila, že holky do 10 let věku tu mají očkování proti rakovnině děložního čípku zdarma, což je super a my češky můžou jen závidět.

- Když už jsem u těch záchodků, tak musím podotknout, že těch je tady opravdu hodně a i na takových místech, kde bych je fakt nečekala. Jsou všude v horách (jen kadibudky, ale skoro vždy čisté, s toaletním papírem a snad nikdy nesmrděly), na vyhlídkách a zajímavých místech, kam chodí turisti. Taky v každém městě jsou veřejné záchody a jen jednou za 2 měsíce se mi stalo, že po po chtěli poplatek 40c, což je asi 5czk. Je to paráda, když jdete po horách a není za každým stromečkem rozmočený toaleťák.

- Co mě tu ale trochu (no vlastně docela dost) štve je, že tu nemají popelnice nebo kontejnery na tříděný odpad veřejně dostuplné na ulicích jako u nás snad už v každé vesnici. A ještě horší je, že lahve od piva tu nejsou vratné, takže jsou nacpané v každé směsné popelnici. To my ale moje ekologické cítění nedovolí, takže naše prázdné Tuíčkové lahve dlouho vozíme než se mi podaří je dát na recyklaci. V jednom supermarketu mi na dotaz zda tu mají popelnici na sklo pokladní řekla: přineste to ve středu! Takže všichni cestovatelé, kteří tu na Zélandu žijí v autě jako my (a že jich tu je opravdu moc), házejí všechny odpadky do jednoho pytle. Jen ve dvou městech, kterými jsme projeli měli na ulicích na hlavních třídách dva odpadkové koše u sebe: jeden na směsný odpad a druhý na recyklaci - dohromady sklo, plechovky a pet lahve. Bylo to ve Wanace, kde jsme trávili Štědrý večer a v Taupu. No maji se ti zelení kiwáci ještě co učit...

- Maorky jsem tu viděla skoro vždy koupat v kraťasích a tričkách. V moři to ještě jde, ale ve veřejném bazénu to je trochu zvláštní. Jsou teda všechny hodně tlusté, takže možná nakonec dobře... Ale tetování mají krásné, to musím uznat.

- Novozélandská angličtina: prvních 14 dní mi přišlo, že tu všichni mluví maorsky. Angličtina je tu fakt jiná. Víc jsem rozumněla po 2,5 měsících španělsky v Chile (a to nic neumím, jen co jsem tam odchytala) než místním lidem, kteří na mě mluvili (snad) anglicky. Už se těším na australskou angličtinu :-o

- Jídlo v restauracích je tu na naše poměry pěkně drahé. Jen třikrát jsme zašli do levného bufetu na čínské nudle a indickou omáčku s rýží. Nezbývá nám nic jiného, než si vařit a to znamená časté nákupy. Jídlo v obchodech je taky dražší než u nás, takže jsem jako český důchodce: chodím po supermarketu a hledám co je v akci. Takhle se dá "urvat" hovězí rump steak za 9,90 NZD/kg (130 CZK), brokolice za 1 NZD, sýr camembert za 1,40 NZD (jinak tu stojí 4 NZD) nebo 1kg hrozinek za 2 NZD. Takže já vyrážím do obchodu na "akcičky" a David zatím stihne v autě napsat klidně dva dny deníku.

- Kouhotky na vodu tu mají jako v Anglii oddělené: studená a teplá zvlášť. Je to hrozný: buďto si myjete ruce ve studené, nebo se opaříte. Jakou to může mít výhodu? To fakt nevím. Když jsem pak v jednom pokrokovém kempu narazila na pákovou baterii, pobavil mě návod na použití.