pondělí 15.3.2010 - Standley Chasm, Ellery Creek Big Hole

Celý Macdonnell Range je dvojitý pás skal přerušovaný několika průrvami a soutěskami. První byla zajímavá jen pěknou ozvěnou a stínem, ve kterém nebylo tolik much jako na sluníčku. Udělali jsme tu jen malé kolečko s vyhlídkou na Cassia hill plného kobylek. Při každem kroku desítky z nich vyskočili, takže se človek při chůzi brodil skákajícím hmyzem. Opravdu krásná průrva byla až Standley Chasm, který už stál 8AUD, takže jsme raději podlezli plot. Do soutěsky svítí slunce jen přes poledne, teče tu potůček, a když se chcete dostat výš, musíte některé části přebrodit nebo přelézat veliké kameny. Prochází tudy taky část několikadenního treku jménem Larapinta a na jednu její vyhlídku se dá vylézt. Do prudkého kopce po schodech vykládaných z kamenů v poledním vedru jsme se opravdu zapotili, ale stálo to za to. Pohled přes polarizované brýle (a síťku proti mouchám) na červenožluté rozeklané skály s úzkými průrvami proti modré obloze s bílými mráčky byl opravdu krásný. Vyčerpaní vedrem jsme padli do auta a přes několikrát zaplavenou silnici, kde jsme vykoupali Plechovku, jsme se dostlali k Ellery Creek Big Hole, kde jsme se vykoupali i my. Je tu krásné tůňka ve skalní trhlině s příjemně chladivou vodou. Přesně tohle jsme potřebovali, a tak jsme tu zůstali až do večera. Nad stoleček jsme si zavěsili moskytiéru, která nám sice chránila jen hlavy a záda (nohy nám koukaly ven), ale proti mouchám fungovala skvěle. V pohodě jsme si pod ní navařili, deníky večer napsali a i trochu toho vínka popili. Po západu slunce vystřídaly mouchu komáři. Ty už byly trochu více vynalézaví. Zalítávali častěji pod moskytiéru a dokázali píchat i přes ní. Šárka si raději zalezla do auta. Já jsme jako větší drsňák ještě chvilku vydržel. Z auta se začali ozývat nadávky a pak i plechové rány, jak Šárka vraždila vše, co by přes noc vyvraždilo nás.

neděle 14.3.2010 - Uluru - Alice Springs

Ráno jsmem si vyběhl na dunu za autem, odkud byl výhled na Kata Tjuta i Uluru, přes které se dnes válely husté mraky. Koukal jsem, že v rudé poušti má Plechovka docela dobrou maskovací barvu, stejně jako měla Barunka na Zélandu. Protože už došel chleba, byla k snídani vločková kaše, do které nám pořád lezly mouchy. Dokonce zalezli i do pytlíku se suchými vločkami a Šárka je musela vyhánět ven. Snídali jsme raději v autě a přemýšleli, co s nepojištěným autem. V Alice Springs, kam chceme dnes dojet, budme muset do AAMI ještě jednou zavolat. Cesta byla dlouhá, ale na rovných silnicích, kde jezdí tak málo aut, že se s každým pozdravíte, utíká docela rychle. Zastavili jsme na sprchu v Curtin Springs a pro vzorek červeného poušťního písku u vyhlídky na Mt Conner. Málem bych na tuhle horu zapomněl - je to skála 3x vetší než Uluru, přesto není tak slavná. Ani nevím proč. Asi není tak červená, aby lidem přišla dost exotická. Na oběd jsme zastavili na odpočívadle u mostu, pod kterým tekla řeka! Zastavila tu rodinka z Alice Springs, kteří se sem přijeli vykoupat. S tatínkem Brandonem jsme docela pokecali. Takové deště, jaké tu letos měli, prý nepamatuje. Koupání pod mostem bylo super, ale prý ještě lepší najdeme na západ od Alice Springs. Utvrdil nás v myšlence, dojet až do Kakadu NP, že to opravdu stojí za to. A ať si prý koupíme repelent Bushman s 80% DEET, ten že prý tam jako jediný funguje a nechal nás kousek zkusit. Byla to fakt síla. Proti krokodýlům ale nepomáhá. Na ty prý opravdu pozor, protože: "Druhou šanci už nedostaneš!" Původně jsme dnes měli v plánu ještě Kings Canyon, ale kvůli špatnému počasí jsme ho vynechali a Brandon říkal, že jsme o moc nepřišli. V Alice Springs je prý levný benzín, tak jsme se rozhodli tam dojet s tím, co máme... ale nemít kanistr, tak bysme to nedali. Při 763km se rozsvítilo hladové oko a při 838km se Plechovka zastavila. Dolili jsme dva a půl galonu (skoro 10l) a zbývajících 60km hravě dojeli. V Alice Springs jsme udělali rekordní tankování, za které jsme zaplatili přes 100AUD, aby jsme pak zjistili, že jsme u další benzínky mohli mít o 5 centů levnější litr. A to mi říkal chlápek v sámošce, kterého jsem se na nejlevnější benzín ptal, že je to v Alice Springs všude stejný. Na noc jsme popojeli dalších asi 60km na západ do West Macdonnell ranges. V altánku u cesty jsme usmažili 790g kuřecích nudliček alá kuřecí salát s cibulkou a paprikou. Lítalo tu neskutečné množství hmyzu, které do nás neustále naráželo a skákalo do pánvičky, ze které musela Šárka vylovit několik obřích přismahlých kobylek. Tolik masa už bysme k večeři opravdu nesnědli.
PS: Alice Springs je opravdová oáza v poušti se zelenými širokými silnicemi a parky. A taky se spoustou Aboridžinců, kteří na sebe opět všude dokola pořvávají.

sobota 13.3.2010 - Mala Walk, déšť na Kata Tjuta

V osm hodin ráno jsme si prošli Mala Walk s průvodcem, který je v ceně vstupenky do parku. Podle našich hodinek, kde stále máme čas Sydney to bylo až v půl desátý. I tak jsme na poslední chvíli hltali snídani na parkovišti a vyhlíželi průvodce. A přišla průvodkyně. Jako jediná neměla síťku proti mouchám a zezačátku se zdálo, že po ní ani moc nejdou. Povídala o stromech, které tu v suchu přežijí jenom díky hlubokým kořenům nebo trychtýřovému tvaru koruny, který vede vláhu přímo ke kořínkům. Ukazovala nám jeskyně (spíš takové převisy), kde žili muži, kde ženy a kde byla škola a kde kuchyně. Ve šmírácké jeskyni bylo slyšet všechno, co se šeptlo v kuchyni. Zničeho nic se ale začala dávit, pak na sucho polkla, mile se usmála a řekla: "Tak to byla dneska první." Ostatní si raději dotáhli síťky. Viděli jsme i zdroje vody, tak zvané water holes - tůňky u úpatí Uluru, do kterých teče voda z vodopádů, které se na skále vytvoří na malou chvilku po dešti. Dnes už voda není na pití, protože na vrcholu Uluru nejsou záchody, někdo to prostě zpátky nevydrží a při prvním dešti to steče právě do tůňky. Po procházce jsme si Uluru ještě objeli autem a šli se podívat na největší water hole, která je na druhé straně. Zrovna se tam napájela smečka pěti psů dingo. Kulturní infocentrum si Šárka jen proběhla, abysme stihli dojet i k Kata Tjuta, což je dvojče Uluru 55km po silnici na západ. Je mnohem více rozvrásněná a k jedné straně se pomalu potápí. Stihli jsme si u ní uvařit "buřtguláš" z brambor a naší oblíbené konzervy beef and onion, ale jak jsme se pustili do jídla, začalo pršet a to pořádně. Předpověd se vyplnila. Alespoň přestaly lítat mouchy a my navíc zažili něco, co se jen tak nevidí. Z Kata Tjuta začaly téct potoky vody a po chvilce i padat vodopády. Z dálky vypadala skála jako kdyby po ní klouzaly blesky. Jeli jsme zpátky k Uluru, abysme i na ní viděli vodopády, ale u ní jen mrholilo. Představení se nekonalo a ani s vypínačem dneska nikdo necvakl, takže po západu slunce Uluru pomalu vyhasla. Na noc jsme zajeli tam, co včera. Řešili jsme, co teď s námi bude. Hlavně co budeme dělat zbytek Austrálie. Láká nás dojet až k Darwinu a podívat se do národního parku Kakadu, který je údajně z Austrálie nejkrásnější. Je to ale zajížďka přes 900km jedním směrem a museli bysme posunout letenky do Singapuru, které máme na 8.března.
PS: Výstup na Uluru byl dnes celý den zavřený. Ráno kvůli větru a odpoledne kvůli dešti. To jsme měli včera kliku, že jsme to stihli! Aby byl výsup otevřen, tak nesmí být:
- teplota nad 36°C
- vítr nad 25 uzlů (12,5m/s)
- 20% šance deště
- 5% šance bouřky
- 20% povrchu mokrého
- vrchol v mraku
- léto (prosinec, leden, únor)
I přes tato tvrdá omezení se při výstupu zabilo už 34 turistů.
PS: Uluru je prý červená, protože rezaví. Její hornina na povrchu oxiduje a něco z toho se opravdu jako rez i odlupuje. Přivezl bychvám kousek na ukázku, ale prý kámen z Uluru nosí smůlu. V infocentru jich mají plnou krabici, jak je lidi posílají poštou zpátky. K nahlédnutí je i šanon s dopisy, které líčí jejich osudy.

pátek 12.3.2010 - Vzhůru na Uluru, ...lurú, ... rúúú (468km, 5h 8min)

Zaznělo ze statisíce hrdel jako v pohádce O strašlivé bitvě u Habadůru. A abysme to stihli (máme to ještě 468km), museli jsme vstát v osm. Ráno bylo neskutečných 14°C, tak jsme rovnou vyrazili a snídani udělali, až když se udělalo trochu teplo. Dělali jsme jen krátké zastávky. V Kulgera, kde jsme vzali plnou i přes to, že stál litr 165 centů. U odbočky na Uluru v Erldunda stál totiž 167 (blíž k Uluru pak stál dokonce 180). Ptal jsem se tu na vodu, ale byl jsem dost nevybíravě odpálkován, že tady jsem v poušti, a že jsem si měl přečíst velkou ceduli na dveřích, že vodu nedávají. V Mount Ebenezer Roadhouse jsme si jí ale bez ptaní na smradlavých venkovních záchodcích doplnili. Měli tu i kropítka na trávu, tak asi akutním nedostatkem netrpěli. Trochu jsem se u kropítka osvěžil a vyrazili jsme dál. Na brýlích mi zůstaly šedivé stopy po kapkách, které nešly vyčistit, tak bůhví, jakou vodou si to tam kropili. V Curtin Springs jsme dokonce objevili sprchu k volnému použití, tak jsme neodolali a omyli naše upocená těla. Ve stínu stromů "kempu", který je tu k dispozici zdarma, jsme uvařili oběd. Drzý emu nám obcházel auto a tak dlouho strkal svůj dlouhý krk do okénka, až jsem ho musel vyhnat dřevěnou vařečkou. Mimo něj nás otravovaly mouchy, kterých je čím dál víc, tak jsme rádi, když foukne a mouchy na chvilku zmizí. Kolem čtvrté jsme dorazili do Yulara - městečka vystavěného pro turisty plného hotelů a hučících klimatizací. V infocentru nám řekli, že výstup na Uluru byl kvůli větru do třech hodin zavřený a na zítřek předpovídají déšť. Jestli chceme nahoru, tak není čas váhat. Lístek na osobu za 25AUD platí 3 dny. Už cestou k rudé skále nafotila Šárka asi 50 fotek a natočila 10 videí, jak s hlavou vystrčenou z okýnka řve "Jů, Ulurúúú!". Když jsme po silnici přijeli až k jejím strmým stěnám, nemohli jsme sami uvěřit, že jsme opravdu tady. Mouchy si toho ale všimli hned, jak jsme vylezli z auta. Skoro žádný turista nevyleze ven bez síťky na hlavu, kterou v infocentru prodávali za 10AUD. Potkali jsme tu Angličany z Coober Pedy. Poradili nám, ať si určitě vezmem pevné boty, že je stěna dost prudká a oni se musely vracet, protože to v sandálech opravdu nešlo a v těch mojich s utřženým popruhem kór ne. Jinak v nich ale chodím v pohodě. Plánuju, že nové si koupím až v Singapuru. Výšlap to byl opravdu výživný hlavně kvůli neskutečnému vedru, i když už bylo pozdní odpoledne. Šárku docela bolela hlava, ale s litrem a půl vody na výstup jsme museli šetřit. Viděli jsme i lidi, co šli nahoru úplně bez vody! Začátek byl jištěný řetězy a blíž k vrcholu byla cesta značená bílou přerušovanou čárou jako stezka pro cyklisty. Kroutila se ale přes hrby jako návěje, které jsme přelézali v zimě se snežnicema na Lysé hoře. Výhled na okolní nekonečnou plochu přerušenou jen zuby Kata Tjuta byl nádherný. V prohlubních skály se držela voda, ve které plavaly čolci a mezi hrby rostla tráva a dokonce i menší keříky. Každý se nás ptal, kolik je hodin, ale ani my jsme si nebyli jistý, jaké je tu časové pásmo. Slunce zapadalo před půl osmou, tak to vypadá, že tu mají ještě o hodinu míň, než v Jižní Austrálii, takže o hodinu a půl oproti Sydney. Na západ slunce tu mají zvlášť vyhlídku pro auta a pro autobusy. Zajeli jsme na dlouhé parkoviště s Uluru před námi a sluncem za zády a čekali na začátek představení. Podívat se přišel i jeden pes dingo, kterého ale víc zajímalo, co by se dalo sežrat. Nejdřív bylo slunce schované v pruhu mraků, ale pak nám udělali radost a na necelých deset minut Uluru "rozsvítili". Skutečně to vypadalo, jako když někdo cvakne vypínačem, když slunce na chvilku vykouklo zpod mraků. To jsme dnes měli štěstí! Když spadla tmavá opona, vrátili jsme se za hranice parku a zaparkovali na plácku u silnice. Přijel ale hlídač z Yulary a "poradil" nám, že tady spát nesmíme, ať popojedeme ještě 10km, kde je prý kemp zdarma. Zatímco jsme ještě 20 minut internetili, zaparkovali na plácku další 2 auta, vyběhli z nich čelovky a začaly přehrabávat věci a připravovat spaní. My jsme ale raději odjeli a našli si cestu trošku víc zastrčenou od silnice.
PS: Uluru se nachází za hranicemi v Severním Teritoriu. Silnice je tu trochu hladší, ale užší a maximální rychlost se oproti Jižní Austrálii zvýšila ze 110 na 130km/h. Před třemi lety tu prý jako v Něměcku žádný limit nebyl. My ale stále kvůli spotřebě držíme naší cestovní rychlost 105km/h.

19:29

19:31

19:37

čtvrtek 11.3.2010 - Breakaways (307km, 3h 48min)

V deset hodin ráno jsme byli nuceni opustit příjemný chládek jeskyně a vyrazit do zamušeného vedra Coober Pedy. Barbara nám poradila, ať se určitě zajdem podívat do srbského podzemního ortodoxního kostela, který je podle ní v mapě špatně značený a zaškrtla nám jeho "správnou pozici". Ani tak jsme ho nemohli najít. Zabloudili jsme k benzínce "pro místní", tak jsme rovnou natankovali plnou. Je tu o něco levnější než v centru a na letáček RiBas jsme dostali ještě další 2 centy na litru slevu. Tím jsme se dostali na cenu o 6 centů (1Kč) nižší, než bylo v Glendambo po cestě z Port Augusta. Vyplatilo by se tedy ujet těch 581km bez tankování až do Coober Pedy. To jsme ale něvěděli. Raději jsme se tu znovu optali na kostel, ale ani podle nových instrukcí jsme ho nenašli. Už jsme to popojíždění ve vedru a mušinci chtěli vzdát. Nakonec nás navedla až paní, která říkala, ať jedeme za ní, že má cestu okolo. Uháněla po prašné cestě, že takhle zběsilou jízdu naše Plechovka ještě nezažila. Samozřejmě se ukázalo, že kostel je přesně tam, kde ukazuje mapa. Nevěřte Barbaře ani ženským na benzínce! Byli jsme rádi, že jsme to nevzdali, protože tenhle kostel opravdu stál za to. Na to, že byl celý vyhloubený do skály, měl zdobeně vyfrézovaný strop a velké vitrážové čelní okno. Pár svatých bylo vytesaných přímo do stěn chodeb. Protože je Coober Pedy poslední velké město na dlouhou dobu, zašla Šárka omrknou supermarket a já narychlo se žalostně pomalým internetem zveřejnil na blog články na tři dny dopředu. Výběr v supermarketu byl docela veliký, trochu dražší než v Port Augusta, ale pořád to šlo. Dokud jsme na signálu, tak jsme zkoušeli zjistit, co se stalo s platbou pro AAMI. V internetovém bankovnictví jsme viděli první úspěšnou platbu, ale žádný záznam o neúspěšném pokusu za druhý měsíc. Zavolali jsme do AAMI, kde nám řekli, že se prý platba neuskutečnila kvůli neplatnému číslu karty. Tato informace, která nám moc nepomohla, ukousla za devítiminutový hovor docela dost z našeho mobilního kreditu. Šárka tedy emailem zaúkolovala sestru, ať ve Spořce zkusí zjistit, co se děje. Zbývalo jen nabrat vodu z automatu, který umožní za 20 centů doplnit 15 litrů vody. Voda z hadice ale buď stříkala neskutečným proudem nebo netekla vůbec. Trochu jsme s tím bojovali, než nám za necelých 10 sekund vypršel časový limit. Za dalších 20 centů jsme tedy doplnili dalších asi 5 litrů a se skoro plnou zásobou vyrazili do opravdového Outbacku. Je tu totiž asi 60km okruh přes barevné skály zvané Breakaways, který se vrátí na Stuart Highway 21km za Coober Pedy. Projíždí se okolo "psího plotu", který odděluje psy dingo volně žijící v Severním teritoriu od ovcí, které se chovají v Jižní Austrálii. Jsou tu na něj pyšní, protože je s úctyhodnými 5.300km delší než Velká čínská zeď. Ovšem zeď je zeď a plot je plot, i když je poměrně pěkný, bez děr a popadaných sloupků. Kopce Breakaways ale opravdu stojí za to. Jak mohly takové barvy vůbec vzniknout. A okolo ta nekonečná plocha! Dali jsme rychlou svačinu a pelášili dál, ať toho do tmy ujedeme co nejvíc. Po tmě by to bylo kvůli klokanům nebezpečné. A ještě horší je to prý těsně po západu nebo před východem slunce. U silnice jsme zahlédli několik vraků aut, které už nedojeli a ani se nevyplatilo je odtahovat do servisu. Některé byly novější, z některých zbyly jen zrezivělé kostry. Docela děsivý pohled. Snaž se Plechovko, ať tak taky nedopadneš! V osadě Marla jsme potkali benzín za 155 a půl centu za litr. To už se nám zdálo docela dost, ale raději jsme alespoň za 20AUD vzali. Těsně před západem jsme si našli krásné odpočívadlo a uvařili si večeři. Ubylo much, ale zase přibylo komárů. Zalezli jsme rychle do auta, psali deníky a pozorovali, jak kolem projíždějí krásně osvětlené road trainy. To je taková místní specialitka. Náklaďáky můžou na Stuart Highway jezdit až 53 metrů dlouhé. Takže se tu klidně prohání tirák s jedním návěsem a dvěma velkými nebo klidně třemi kratšími přívěsy - opravdu je to takový vláček na silnici. A kulej to s mřížema přes chladič skoro stovkou jeden jako druhej ve dne v noci, klokan neklokan.
PS: mám tu v MP3kách Švejka, tak jsme si dnes pár dílů poslechli. Cesta pak ubíhá mnohem veseji.

středa 10.3.2010 - Coober Pedy (334km, 3h 50min)

Včera jsme šli brzy spát a tak jsme si na dnešek dali taky brzy budíček na 6:45. Slunce vycházelo až za hodinu, tak jsme alespoň hned ráno něco ujeli a našli si pěkné místo na snídani u solného jezera Lake Haut. Šli jsme se na něj na chvilku projít a zavzpomínat na Salar de Uyuni v Bolívii. Dal se s námi do řeči jeden Korejec, který prý cestuje po světě a hledá si holku. Cestou do Coober Pedy jsme urazili celkem 344km. Díky časnému vstávání jsme už kolem poledne přijížděli do RiBas - doporučeného kempu pod zemí pár kilometrů před městem. Coober Pedy, jehož jméno vzniklo z aboridžinského "Kupa piti" neboli bílý muž v díře, je totiž město, ve kterém se těží opály - krásné barevné drahokamy. Rick a Barbara jsou dva dobrodruzi, kteří jeden starý důl koupili a udělali z něj hostel a kemp jménem RiBas. Bydlet pod zemí je totiž jediná možnost, jak přežít extrémně vysoké teploty, které ve vyprahlém městě celý rok panují. Ve vytěžených dolech tu mají i kostely, obchody a teď tam stojí i náš stan. Byli jsme tu skoro sami, tak jsme si vybrali jednu z kójí, které jsou vykousané do boku z hlavní chodby, do tvaru čtverce. Ve stropě jsou každých několik metrů vyfrézované průduchy, které jeskynní komplex lehce osvětlují. V kójích jsou pak navíc elektrická světla na vypínač. Je tu stálá teplota 23°C a co je snad ještě lepší, nelítají tu mouchy. V nadzemní kuchyni, která je pod stříškou se sítí už jich je docela dost a venku je to bez síťky na hlavě úplně nesnesitelné. Když ale zalezete do šera "jeskyně" všechny mouchy z vás zmizí bůhví kam. Po obědě jsme vyrazili do města. Zatímco náš kemp vypadá při příjezdu jako opravdový lom nebo holé staveniště, tak Coober Pedy připomíná až moc skutečné město s normálními baráky, z čehož jsem byl trochu zklamaný. Stačilo ale zalézt do kostela, kterému nad zem vykukovala jen vstupní chodba a věžička, jinak vnitřek byl celý vyfrézovaný do skály za ní. Ještě zajímavější byl luxusní hotel, též z půlky zakopaný pod zem. Prošli jsme si chodby, nakoukli do baru a prohlídli si pěknou výstavu o městě opálů - též pod zemí. Pravda, některé části byly zavřené kvůli padajícímu stropu. Zašli jsme ještě do podzemního obchůdku se suvenýry (plného šperků z opálu) a pak se vrátili do naší slůje, trochu si odpočinout před exkurzí do dolů Ricka a Barbary. Ta nebyla nic moc. Rickovi nebylo skoro nic rozumnět jak mlel. Připadal nám spíš jako pouliční divadelník. Co jsme pochytili bylo jak asi vzniká opál (i když jsme si původně mysleli, že mluví o jabkách), jak v něm vznikají barvy, jak se těží, jak se vrtají a odstřelují nálože a jak se vůbec hledá žíla. To nakonec byla největší sranda, protože jsme si při tom zkusili proutkařit. Pak se jeho povídání zvrtlo na žvanění o filmech, kterých se v nehostinné krajině okolo města natočilo mraky. Dva Angličani se trochu chytali a dokonce některé filmy znali, ale my ostatní jsme netušili, která bije. Pak už to nebavilo ani Angličany a Rick pořád mlel a mlel. Když už to vypadalo, že domluvil, ostatní mu rychle uvolnili cestu, aby jako už odešel, ale on mlel dál. Úplně nás tím vysílil. Šárka šla po exkurzi hned do stanu, já ještě chvilku pokecal se Švýcarama a Francouzkou a pak taky zalehl. Hodili jsme si do stanu naší super matračku, takže se nám tu bude spát jako v posteli s nebesy.
PS: Dnes nám přišla SMS od pojišťovny AAMI, od které máme (ne)povinné ručení, že se jim z Šárčinné VISA karty nepodařilo strhnout měsíční platbu. Koukali jsme, že platba za první měsíc z účtu v pohodě odešla, tak nevíme, co se najednou děje. Musíme to vyřešit dřív, něž někoho nabouráme a budeme to muset zaplatit ze svého.
PS: V Coober Pedy se po ulicích toulá spousta Aboridžinců. Často jsou ožralý, navíc i ty střízlivý na sebe pořvávají jako by taky byli ožralý. Jiný kraj, jiný mrav. Působí tím ale dost odpudivě. Francouzska říkala, že jí jednou pozvali na párty a byli docela milí. Později začali být až moc milí, takže je musela odhánět, ale i tak si prý myslí, že jsou v pohodě.
PS: Hledači opálů jsou jako gambleři. Nejhorší je, když občas něco málo najdou. Všechno co vydělají zase vrazí do hledání dalších opálů až do té doby, dokud nezkrachují. Jen málo kdo na opálech opravdu zbohatne.

úterý 9.3.2010 - Port Augusta, Woomera

Dopoledne jsme dorazili do Port Augusta a hned se zajeli podívat do infocentra "specializovaného na Outback". Na naší vážně myšlenou otázku, co bysme měli vědět a dělat, abysme přežili cestu přes Outback, se jen usmáli, že Stuart Highway, po které pojedeme, není žádný opuštěný Outback. Je to kvalitní silnice, na které je docela rušno, nejdelší vzdálenost mezi benzínkami je necelých 300km a vůbec, že se opravdu nemáme čeho bát. V infocentru je prý výborné muzeum o Outbacku jménem Wadlata, ovšem za 12AUD se nám dovnitř nechtělo. Zjistili jsme ještě, kde jsou pneuservisy a do jedno hned zajeli. Mechanik okoukl naše kola a řekl, že je není potřeba měnit, že stačí prohodit předek a zadek a jestli chci, že mi je za 20AUD prohodí. S díky jsem odmítnul, že si to raději zkusím sám. V servisu naproti jsme se zase zeptali na výměnu oleje. Cena 50AUD se nám zdála rozumná. Olejový filtr ale neměli, a jestli ho chceme taky vyměnit, tak ať si ho jedeme koupit. Jeli jsme přes celé město pro filtr a po cestě zkusili ještě pár servisů. Nikde ale olej neměnili. Koupili jsme filtr a vrátili se zpět. Olej v převodovce se prý mění každých 30 tisíc, ale podle barvy vypadá dobře. Jinak nám auto pochválil, tak doufám, že Plechovka nezklame. Stavili jsme se na benzínce pro poslední levný benzín a hlavně nabrat vodu do všeho, co máme: 5l měkký kanistřík, 3x3l pevná láhev od džusu, 2x2,25l+1,5l láhev od limonády, celkem tedy 20l vody a k tomu ještě krabice mléka. Pokecali jsme s dvěma Litevci, kteří právě ze severu přijeli. Projeli celou naší trasu od Darwinu až sem. Jsou taky na cestě kolem světa, ale pokud to jde, tak jedou po zemi. Jeli z Litvy přes celou Asii, ale pak nesehnali lístek na loď, tak do Darwinu poprvé letěli. Vyzvídali jsme co a jak. Benzín je prý čím dál na severu dražší. Jestli objevíme cenu pod 1,50AUD, tak hned brát plnou. Voda je prý na benzínkách v pohodě zdarma. V Coober Pedy je super podzemní kemp RiBas s prohlídkou opálového dolu v ceně. Na Uluru je každý den od 8 hodin výprava s průvodcem zdarma. Je tam opravdu hodně much. Dál na severu, když je na silnici vody po kolena, tak se dá projet za kamionem. Jo a v Laosu je prý dobrý a levný pivo. Nakonec jsme si vyměnili emaily a SIMkarty ze zemí, které nám i jim už jsou na nic. Rozloučili jsme se a vyrazili na dlouhou cestu. Hned za Port Augusta jsme zahlédli stolové hory, že by Uluru? Ale ne, ta je ještě 1.277km daleko. Zastavili jsme se v prvním pouštím městě Woomera, které dřív sloužilo jako pokusná raketová základna a teď tu mají park s výstavou různých raket včetně více méně zrekonstuovaných odpadlých stupňů. Některé rakety nosily i jaderné hlavice. My jsme si tu v parku s takřka anglickým trávníkem uvařili večeři a pak vyrazili dál do pouště. Přenocovali jsme na odpočívadle. Protože Šárka zahlédla pavouka na bočním skle (ve zmatku mu dokonce v okně přivřela nohu), odmítla z auta vylézt a opět jsme museli vše zvládnout zevnitř. Bendy s jídlem a lednice jsou teď pěkně těžké, takže to nebyla vůbec sranda.
PS: Šárka dnes koupila v akci 4 papriky za 1AUD (přitom normálně stojí jedno kilo 6AUD). Pravda jednu papriku z pytlíku musela v obchodě potají vyměnit, takže jsou moc pěkné a máme jich, co hrdlo ráčí.

Hlasování o nejlepší zimní foto

A protože se sami nemůžeme rozhodnout, která z nich je ta nejlepší (i když své favority máme), poprosíme vás o hlasování. Doufám, že už všichni zkontrolovali, že v galerii soutěžních foto žádná nechybí. Napište nám k fotkám svoje komentáře a rozdejte své body. Každý hlasující má k dispozici 3 body, které může rozdat buď různým fotografiím nebo klidně dát všechny body jen jedné z nich. Naložte s nimi, jak se vám líbí. Můžete dát body i vlastní fotce, ale jen jestli si opravdu myslíte, že je to ta nejkrásnější. Fotografie, které získají alespoň 5 bodů postupují do finále. Komentáře a body pište, prosím, přímo k fotkám v galerii. Jestli vám to nepůjde, pak do komentářů k tomuto článku.

pondělí 8.3.2010 - Mount Remarkable NP

Při snídani jsme probrali naše zásoby a naplánovali jídlo na cestu přes Outback. Taky jsme skoro dosušili prádlo, ale začalo nám zase pršet, tak ho Šárka rozložila v autě po matračce. Nakonec nám v naší autosušičce pěkně doschlo. Kousek od Snowtownu je jedno z největších polí větrných elektráren a mají tu o něm zajímavé povídání a vystavený jeden list vrtule. Teprve když ho vidíte takhle zblízka, uvědomíte si, jak je ohromný. Stavili jsme se v Port Pirie ve výborném infocentru. Velice ochotně nám zjistili stav silnic okolo Coober Pedy a Alice Springs. Kvůli nedávným dešťům je kromě hlavního tahu po Stuart Highway spousta prašných cest jen pro čtyřkolky a dost je jich úplně zavřených. My bysme se stejně nechtěli s naší Plechovkou pouštět moc daleko do pouště. Zajeli jsme do McDonalds pro oblíbenou zmrzlinu za 50 centů a vzali to přes Drive-in. Čekali jsme okénko na objednávku, ale byla tam pouze obrazovka. Ve snaze si vybrat jsme jí zkoušeli všemožně mačkat, než jsme zjistili, že je pouze reklamní a mluví Na nás pobavená obsluha z reproduktoru. Výdej už proběhl hladce a mohli jsme pelášit do národního parku Mount Remarkable. Čas zase letěl jako splašený, takže jsme tu nestihli nic než jeden malý výlet na Sugar Gum Lookout, což byla jen vyhlídka do stromů. Zajímavější byli klokani a pštrosi emu opravdu blízko u cesty, kterých jsme si vždy všimli, až když jsme do nich málem narazili. Lítá tu taky hromada much. Dokázal jsem jich Šárce na zádech zabít doslova sedm jednou ranou, asi si příště s sebou vezmeme síťky na hlavu. Měl jsem hroznou chuť to vzít zpátky k autu delší cestou přes hřeben, ale měl bych to tak tak do tmy a bez čelovky jsem to nechtěl riskovat. Šárka už se navíc zlobí, že pořád slibuju, jak naplánujeme zbytek cesty po Austrálii a zase by na to nebyl čas. Za měsíc máme totiž odlétat ze Sydney. Navíc musíme počítat s rezevou minimálně čtyř dní na prodej auta. Bereme to nějak moc na pohodu (za první měsíc jsme ujeli necelou čtvrtinu cesty), čas se krátí a my nevíme, jestli se to vůbec dá našim tempem stihnout. V kempu jsme využili krásné sprchy se solárními kolektory na střeše. Přestože dnes bylo spíš zataženo, tak byla voda krásně teplá. K večeři jsme si udělali gyros v pravém arabském chlebu s masem, zeleninou a omáčkou tzaziki. Chodil kolem nás emu, koukal co by snědl a dělal takové hluboké hrdelní zvuky. Umím to docela věrně napodobit, až se vrátím, tak vám to předvedu. Seděli jsme u stolu, plánovali cestu a psali deníky. Bylo krásně teplo, nefoukal vítr, mouchy moc neotravovaly, ani komáři tolik nepíchali. Na stole nám hořely svíčky a bylo to super. Takhle nějak jsem si tu představoval každý večer, ale buďto nemáme stoleček nebo je zima, nebo fouká, nebo lítají mouchy, nedejbože komáři. Poslední pohodový večer byl při přejezdu do Victorie s toustama na grilu. Ani tahle dnešní pohoda netrvala dlouho, protože jsme neplatili za kemp a museli jsme na noc odjet pryč. Spali jsme na ošklivém plácku pro kamioňáky. Nic jiného jsme nenašli. A to vždycky po cestě potkáváme tolik krásných odpočívadel! Nejdřív jsme takřka online zamailovali s Karlosem, pak jsme dokonce rozchodili ICQ a zachatovali skutečně naživo.

neděle 7.3.2010 - přes Adelaide a dál na sever (350km, 4h 30min)

Přejeli jsme do prvního města a udělali snídani. Supermarket naproti měl mít od desíti otevřeno, ale i ve čtvrt na jedenáct tam bylo mrtvo. Přemýšleli jsme, jestli jsme zase nepřejeli časové pásmo. Já nejdřív usoudil že ne podle hodin na infocentru, které šly jen o 15 minut pozadu. Šárka mě ale vyvedla z omylu, když se začala smát, že jsou jen namalované. Jak jsme pak zjistili, tak časové pásmo je opravdu jiné. Mají tu o půl hodiny míň. Nechali jsme si ale na hodinkách starý čas, abysme byli všude raději o trochu dřív. Dnes jsme projeli Adelaide a ani jsme v něm nezastavili. Průjezd je docela divně značený a není tu žádná silnice, které by vás provedla skrz nebo okolo města. Trochu jsme tápali, ale moc nebloudili. Jedeme už směrem do rozpáleného středu Austrálie a čeká nás 3000km nehostinnou krajinou. Nějak se mi nezdají přední pneumatiky a chtěl bych je raději na tu dlouhou cestu vyměnit. Taky olej, který najezdil už 9000km, by si to zasloužil. Dnes je ovšem neděle a zítra je svátek. Co tu budeme ty dva dny dělat? Popojedeme ještě dál na sever do posledního civilizovaného města Port Agusta a po cestě se stavíme v národním parku Mount Remarkable. Mnohem známější Flinders Range kousek za Port Agusta je totiž na tři dny zavřený. Nikam jsme tedy nepospíchali, v klidu poobědvali řízek s opčeným bramborem, kyselou okurkou a celozrnou hořčicí. Dokonce jsme si dopřáli i rajčata, která tu začínají být nesnesitelně drahá, dražší než papriky. Už jsme je viděli i za 8AUD za kilo! Zastavili jsme si v jednom kempu po cestě na vyprání prádla a na sprchu. Vklouzli jsme dovnitř po pláži s cecdulí: dál jen kempaři. Moc se mi tu nelíbilo: docela málo lidí, samí starší, netušili jsme, kdo je kempař a kdo majitel kempu. Museli jsme si tu u někoho rozměnit drobné na pračku, a když jsem šel přes kemp potřetí, dal se se mnou do řeči chlápek, který se ptal, ze kterého karavanu jsme. Musel jsem zalhat, že bydlíme v bungalovu naproti. Šárka tu chtěla prádlo i usušit, ale já byl dost nervózní a chtěl jsem být co nejdřív pryč. S taškou mokrého prádla jsem pak hledali místo, kde bysme ho pověsili. Zajeli jsme na vedlejší silnici a našli plot, který byl sice trochu narezlý, ale neměl ostnatý drát. Byli jsme rádi, že svítí sluníčko a fouká, než nám začalo prádlo lítat a špinit se na zaprášené zemi. Alespoň trochu jsme prádlo usušili a vyrazili dál. Na obzoru se černaly mraky a občas se zablýsklo. Chvilku jsme maraně hledali místo na přespání, až jsme zajeli k BBQ v centru městečka Snowtown.

sobota 6.3.2010 - MacKenzie Falls

V 7:19 jsme si vyběhli k požární věži na východ slunce. Klidnou snídani přerušily kroupy, které se přihnali tak rychle, že jsme sotva stačili naházet věci do auta a zajet se schovat do lesa pod stromy. Popojeli jsme k MacKenzie Falls, kde už zase svítilo sluníčko. Udělali jsme hygienu na záchodech, kde se v loužích na podlaze válely snad tisíce černých hnusných červů. Ranger je pak šel s hadicí vystříkat ven. Šli jsme se podívat na vodopády. Stékají po široké skále, takže jsou krásně jako ty na Mumlavě, jen trošku větší. Snad ještě víc se nám líbila cedule v místě, kde dřív stál kiosek a majitel vždy přes roklinu volal na autobusáka, kolik mu dneska veze lidí, aby postavil vodu na dost čajů. Taky jsme si zkusili zavolat "How many today, Jack?". Odpověděl nám jeden příjemný pán, který se s námi dal do řeči. Mimo jiné povídal, že v Alice Spring byly velký lijáky a spostu silnic v okolí je zavřených. Máme tam namířeno, tak snad to do té doby trochu vyschne. Docela dobře jsme pokecali a dostali jsme od něj brožurku o Kristovi, ať přivezeme trochu té víry mezi české ateisty. Potkali jsme tu i bandu 30 Čechů sebraných dohromady z celé republiky nějakým dobrodruhem z Brna. Dokonce i z Vrchlabí z Havexu, takže s nimi Šárka pokecala o společných známých. Na oběd jsme zajeli do Horshamu, kde jsme si v parku na oslavu 6 měsíců na cestách usmažili řízečky. Dva nám dokonce zbyly na zítřek. Dočetli jsme se v místním letáčku, že se tu zítra odpoledne pořádá závod chrtů. Docela by nás to zajímalo. Odměna pro vítěze je 28.000AUD(!), takže to asi budou opravu veliké závody, ale nechceme ztrácet čas, a tak jsme vyrazili směrem k hranicím Jižní Austrálie. Protože vezeme nějaké ovoce, které se přes hranice převážet nesmí, vzali jsme to podle rady Alexe menší oklikou přes Serviceton. Tam jsme si prohlédli historickou zastávku vlaku (úplně stejných byste po Čechách objevili stovky) a dali svačinu. Úplně jsme se rozplývali nad zatím "nejčeštějším" chlebem z Aldi z Horshamu, který byl dokonce i pokmínovaný. K tomu jsme z jabloně vedle čekárny natrhali pár fakt dobrých jablek. Zrovna teď, když jedem přes hranice. To víte, je tu podzim :-) Natrhali jsme jich víc a doufali, že na vedlejší silnici žádná kontrola nebude. A nebyla. Ani cedule, která by to zakazovala a varovala před pokutou, jak to bývá na hlavních tazích před hranicemi. V Jižní Austrálii začaly být opravdu dlouhé a rovné silnice. Jeli jsme už po tmě a světla protijedoucího auta byly vidět snad několik minut. Začalo pršet, tak jsme raději zastavili na prvním odpočívadle. Šárka vlezla pod matračku, házela mi věci, které jsem skládal dopředu na její sedačku. Potom velice obratným hmatem přeskočila nahoru a bylo ustláno.

pátek 5.3.2010 - Grampians

Přes noc trochu sprchlo, trochu nám nateklo i do auta. Tentokrát jen posunutým těsněním u bočních dveří, které stačilo přilepit vteřinovým lepidlem. Dva komáry, kteří se dovnitř dostali asi už včera večer, jsme ráno rozmázli pěkně nacucaný. V autě smrdí benzín z kanistru, který máme pod zadními sedačkami, příště asi musíme spát hlavama k zadnímu okénku. Venku zase smrděly mé nacucané sandály, které jsem si dal na noc uschnout na střechu. Ovšem k snídani jsme měli kaviár - tedy spíš chleba s kaviárovou pomazánku, něco na způsob tuňáka ala losos. Byla ve slevě, tak proč jí nezkusit. Moc nám chutnala. Zašli jsme se podívat do kráteru Mt Rose (vida, spali jsme v sopce), kde snídaly desítky klokanů. Vyrazili jsme pak dál. Celé dopoledne pršelo nebo alespoň mrholilo, což nám alespoň pomohlo smýt včerejší kobylky z čelního skla. Skály v parku Grampians byly zahalené v mlze. Zkusili jsme vylézt na nejvyšší vrchol parku (Mt Williams), ale ani odtud nebylo nic vidět. Jen antény Air Traffic Facility od australských kolegů z oboru. I tak se nám výlet docela líbil: na tom horském vzduchu jsme si hezky zavzpomínali. Já na výlet na Zlaté návrší, kam jsme šli na oslavě Patrikových 30-tin, Šárka na rozlučku na boudě horské nad Dvoračkama. Docela jsme se tím ale zdrželi a k aboridžinskému kulturnímu centru Brambuk v Halls Gap dorazili v pět, těsně před zavíračkou. Jen jsme nakoukli a frčeli dál na Broke Lookout. Mraky se rozthaly, jen pár se jich zůstalo válet v údolí - o to byl pohled na město a skály za ním hezčí. Zajímavé bylo vidět naše stíny v mlze pod námi. Na podvečer jsme dorazili na vyhlídku Fire tower Reed. To už byla obloha úplně vymetená na vzdory předpovědi: 3 dny hustý déšť. Nejvíc se nám asi líbila vyhlídka z převislých kamenů Balcony asi 1km od auta. K večeři jsme si na parkovišti s pěkným výhledem na západ slunce usmažili z "českého" chleba opravdové české topinky s lunchelonem osmaženým na cibulce, kečupem a zbytkem výtečného čedaru. Koukali jsme na zdánlivě neprostupné lesy na nekonečné pláni dole pod námi. Pak jsme ale viděli, jak se dole mezi stromy kroutí světla auta, jako zmatená světluška, která bloudí v husté trávě.

čtvrtek 4.3.2010 - Grotto, Bay of Islands, Warrnambool

Snídani jsme dali s vyhlídkou na Grotto. Je to takova malá langunka u moře skyrtá za menším skalním převisem. Poslední rozloučení se skalnatým pobřežím bylo na dvou vyhlídkách Bay of Islands. Bylo to trochu jiné, než co jsme viděli včera: velká zátoka se sem tam roztroušenými skalními skulpturami. Dnes bylo čím dál větší vedro, tak jsme se těšili na koupání na plážích v městě Warrnambool. Cestou jsme se stavili v supermarketu koupit masíčko na oběd a hlavně nechat nachladit brikety. Já mezitím kouknul na ceny redukcí do zásuvky. Tu naší, která nám pasovala jak v Americe a na Zélandu tak i tady v Austrálii Šárka omylem nechala v Buchanu, když nabíjela svoji Nokii a můj holící strojek. Vše ostatní dobíjíme v autě. Mají je tu ale hrozně drahé, tak snad ještě chvilku vyrdžíme. Koupil jsem ale 30AUD kredit na mobil. Změnili jsme si tarif, máme v něm míň kreditu, ale vydrží nám teď 60 dní. Ukázalo se, jak tady mají předplacenky zbytečné složité. Máme teď 5 různých kreditů na různé typy volání, které nám navíc vyprší po různé době. V parku jsme si s Šárkou na chvilku vyměnili role: já vařil (špagety s telecím ragů a rajčatovou omáčku :-P) zatímco Šárka psala emaily. Stihnul jsem si ještě oholit bradu a jednu tvář, než mi došly bateky v holícím strojku. Vypadá to, že redukci na dobíjení koupíme, at stojí, co stojí. Když jsme konečně vyrazili na pláž, tak se začalo kazit počasí. Šárka říkala, že byla voda docela teplá, ale já jsem na pláži po prvním bodyboardnění docela vymrznul, takže se mi ani moc nechtělo jít znovu, když se i Šárka dosyta vydováděla. U plážové sprchy jsme dali důkladnou očistu i s mýdlem a šampónem, až jsme se trochu styděli, když jsme odcházeli od kaluže plné pěny. K večeru jsme se vrátili do supermarketu vyzvednout brikety a pro větší nákup na další cestu. Konečně jsem koupit i žárovku na brzdové světlo a rovnou jí na parkovišti vyměnil. Jsme ostudy. Od Sydney nám svítila jen pravá brzdovka. Dal se se mnou do řeči hlídač parkoviště. Vůbec mu nebylo rozumnět, ale alespoň mi zkontroloval, že už vše svítí, bliká a troubí jak má. Večeři jsme si udělali jako ve stánku u Berounky: klobáska s hořčicí, kyselá okurka a chleba, ovšem takový skoro jako český, který Šárka v supermarketu objevila. Jen G10 chybělo. Po zákusku (kokosové kostky) jsme vyrazili na cestu. Máme namířeno do národního parku Grampians s pěknými lesy a kopečky. Dost už bylo moře. Jak jsme vjeli na vedlejší silnici, přibylo hmyzáků, že jsme až měli pocit, jako když prolétáme meteorickým rojem. Některé meteority byly pořádné a drhnout je pak z předního okna a světel byla docela lahůdka. Zakempovali jsme na odpočívadle na Mt Rose s pavouky, kterým ve světle baterky svítili oči jako kajmanům v Pantanalu. Kupodivu tu kempování nebylo zakázané. Po cestě po jižním pobřeží docela nezvyk.

středa 3.3.2010 - Loch Ard Gogrge, London Arch

Ani dnes nesvítilo sluníčko, ale i tak jsme si užili spousty dalších krásných útesů a skalisek, kterých je tu snad až moc. Celé dopoledne jsme strávili u Loch Ard Gorge, který je pojmenovaný po lodi, která tu před více než 100 lety ztroskotala. Přežili jen dva, které moře vyplavilo právě do této soutěsky. Teď jsme tu viděli jen dva malý mrtvý tučňáky. Je to ale krásná písečná pláž mezi vysokými skalními stěnami. Dal jsem si v moři pár temp, ale bál jsem se vln a nepředvídatelných proudů. Nikdo jiný se tu taky nekoupal. Pod převisy skal visí pravé nefalšované krápníky jako v jeskyni. Je to kuriózní jít v plavkách po pláži a obdivovat krásy, které jsou normálně k vidění jen hluboko pod zemí. Tyto zaříznuté soutěsky vlastně jako jeskyně vznikly. Vedle Loch Ard je k vidění jezírko s asi 100m tunelem k moři. Ten se prý časem propadne a vznikne podobná soustěska. Nakonec ze skalních výběžků vzniknou nový apoštolové. Na ty, které se tu právě rodí je tu spousta dalších vyhlídek. Unavení vedrem (které přišlo hned jak vylezlo sluníčko) jsme se schovali pod stromy na pláži v městečku Port Campbell a uvařili oběd: přírodní kuřecí plátky s rýži a čedarem. Ten čedar je fakt moc dobrý sýr, hodně aromatický a přidá jídlu takový správný šmak. Přitom není ani drahý, musíme si ho příště zase koupit. Maso kupujeme jen když je v akci a když ho máme kde rovnou udělat. Každé takové šance se musí využít. Na večer jsme se jeli podívat na to, co zbylo po London Bridge. Když jim spadl jeden oblouk, tak ho přejmenovali na London Arch. Pod vyhlídkou je nepřístupná pláž, na které byly jasně vidět stopy od tučňáků. Vydřželi jsme tu až do čtvrt na deset, jestli neuvidíme, jak lezou z vody. Bylo to ovšem docela z výšky, takže co se trochu víc setmělo, nebylo už nic vidět. Ani baterkou od Petzla jsem na pláž nedosvítil. Za naší trpělivost se nám ukázal alespoň ohromný rudý vycházející měsíc, jaký svět neviděl. Ještě v noci jsme dojeli ke Grotto a zakempovali naproti přes silnici na skrytém plácku s navozeným kamením. Nic lepšího už se nám takhle pozdě hledat nechtělo.

úterý 2.3.2010 - Wreck Beach, Gipson Steps, 12 apoštolů

Ráno jsme dojeli k majáku, ale vstup k němu na skalní výběžek byl předražený. Koupili jsme jen nějaké pohledy, vylezli na nicmoc vyhlídku a v nedalekém kempu na Great Ocean Walk dali snídani. Prochází tudy totiž několikadenní, 67km trek okolo skalních útesů. Kemp byl ale (teď po letních prázdninách) liduprázdný. Popojeli jsme k Wreck Beach a prošli si další kousek Great Ocean Walk. Na nebezpečném pobřeží tu dřív ztroskotalo spousta lodí. Na téhle pláži se válí tři kotvy a asi kus navijáku na řetěz. Vypadají trochu jako naaranžované, ale i tak jsou pěkné. Pláž se dá projít jen za odlivu a zrovna voda začala rychle stoupat, tak jsme museli trochu pohnout, abysme nezůstali uvěznění mezi skalisky. Když se cesta odkloní od pláže, narazíte na cedulku o nějaké nemoci zdejší vzácné mušle. Mají tu kartáče na očištění bot a dezinfekci do které jsem se propadl. Zajeli jsme do Princetownu a protože smaží sluníčko a fouká vítr, zeptali jsme se ženský v krámku, jestli si můžeme u stolečku ve stínu a v závětří vedle vchodu uvařit oběd. Měla tisíc řečí, ale uvařit nás tu nechala. Koupili jsme si za to alespoň síťky na hlavu proti mouchám, které budeme ve středu Austrálie určitě potřebovat. Narozdíl od předraženého jídla byly docela levné. Asi pak trochu litovala, když jsme jí vedle vchodu začali péct brambory s cottage sýrem, čedarem a červenou řepou. Pořád kolem nás chodila s klienty do svého kempu a usmívala se na nás míň a míň. My jsme si ale pošmákli. Ten den jsme stihli dojet až ke 12 apoštolům. Ono už jich vlastně není 12, ani vlastně nevím, jestli jich někdy tolik bylo. Dnes jich stojí jen 8. Devátý spadl v roce 2005. Moře a vítr z nich totiž ukusují 2cm za rok. Škoda, podle pohledů to bylo s devíti apoštoly hezčí. Skalní London bridge s dvěma oblouky jim zase spadl v roce 1990 a prý uvěznil pár turistů na "špatném konci" mostu. Ale nozoufejte, stejně rychle, jak staří apoštolé a mosty padají, nové zase vznikají, takže pořád tu asi bude na co koukat. My jsme se na ně byli podívat z pláže, na kterou se dostanete po Gipsons steps a pak na vyhlídkách nahoře na útesech u informačního centra. Sice bylo celý den pod mrakem, ale i tak měli v podvečer krásné barvy, lehce zahalení v oparu vzdorovali burácejícímu moři. Bylo to krásnější, než jaké jsem to čekal. Samozřejmě se tu nikde nesmí spát, takže jsme dlouho hledali nějakou tu nenápadnou odbočku do lesa. Snad tu nebudou žádní pavouci. K večeři jsme si ohřáli jen špagety z konzervy a pak v autě psali deníky a počítali finance. Píšeme si totiž útratu za dopravu, ubytování, jídlo, restaurace, vstupy a případné tour. Už jsme skoro měsíc nepsali. Šárka pak zalovila v lednici a vytáhla chorvatskou čokoládu, kterou koupila v supermarketu za dolar. Pro ní byla chorvatská čokoláda něco jako pro mě české Krušovice.

pondělí 1.3.2010 - Great ocean road

Snídali jsme ve dvou mikinách a goretexových budnách. Já si vzal i čepici. Když jsme přijeli do letoviska Jorquay, bylo v autě pěkný vedro, ale venku foukal silný vítr. Pár windsurfařů se tu prohánělo, až jsem jim záviděl, jak to ve skluzu mastili s nohama v poutkách a zavěšení v trapézu. Do infocentra jsme zašli kouknout na výstavu historie sufování a získat nějaké informace o zajímavostech na Great ocean road. První byla vyhlášená surfařská pláž Bells beach, kde ale dneska nikdo nejezdil. Oběd jsme si udělali u slaného jezera v městečku Anglesea. Uvařili jsme rizoto s takovým divným, bílým, velkým, ale dobrým hráškem. V jednom rybářském krámku jsem koupil "lure" nějakou třpytku na moře - nechal jsem si poradit jakou, protože tomu vůbec nerozumím. Tady ve Victorii stojí rybářský lístek 6AUD na 24h a může se s ním jak na moře tak na řeky a jezera. V Jižní Austrálii je prý rybaření na moři zdarma. Chvilku za městem jsme najeli na Great ocean road. No teda takovou kroucenici jsem ještě neviděl. Je tu spousta vyhlídek na krásné členité pobřeží. Přes cestu nám přeběhl ježura se žlutými ostny, kamion z protisměru ho málem přejel. Taky jsme tu poprvé uviděli opravdové koaly. Podle rady Alexe (předchozího majitele Plechovky) jsme se totiž zajeli podívat na vedlejší prašnou cestu Grey river road a tam jich po stromech lezla opravdu spousta. Seděli vysoko na tenkých větvičkách, které se s nimi pohupovaly ve větru, a žrali listy. Jeli jsme ppoommaalluu a s hlavama vykroucenýma, protože na každém třetím stromu se nějaký houpal. Měla tu být i nějaká pěšinka na vyhlídku, ale našli jsme jen kadibudku a pak spoustu pozůstatků po lidech, kteří asi nedoběhli. Večer jsou tu prý k vidění svítící červíci, ale po tmě bysme asi do něčeho šlápli, tak jsme raději jeli dál. V jednom kempu jsme nadrzo vlezli do sprchy a spát jsme odjeli do lesa kousek před majákem na Cape Otway. Jak jsme tak seděli v autě v tmavém lese, uviděli jsme, jak nám jeden pavouk leze po předním skle a druhý, opravdu odporný se uvelebil u pravého zrcátka. Šárka nejdřív prohlásila, že ven nepůjde, že si dneska nebude čistit zuby ani nepůjde čůrat, ale nakonec se zachovala velice statečně. Vylezla ven, pavouk se lekl a přestěhoval do škvíry nad dveřma do kufru. Rychle jsme přeházeli věci na spaní bočními dveřmi a přitom neustále hlídali, jestli pavouk nevylezl z úkrytu a nepřestěhoval se k nám do auta. K tomu všemu se z lesa začal ozývat řev nějakého určitě velkého zvířete, tak jsme jen tak opláchli zuby a rychle se zamkli v autě. K večeři jsme dali Crumpets (že by lívance?) ze supermarketu s medem. Šárka prohlásila, že neví, k čemu by tu chuť přirovnala. Nechali jsme si jich pár na zítřek a zkusíme si je ohřát na pánvičce, třeba budou lepší.

Galerie soutěžních fotografií

Děkujeme všem moc za krásné zimní fotky, moc nás potěšily. Všechny jsou opravdu nádherné, některé nás docela pobavily. Včera večer při 37°C nás úplně osvěžily a schladily. Prohlédněte si je v galerii soutěžních fotek a zkotrolujte, jestli v ní žádná nechybí. S docela nespolehlivým internetem ve středu Austrálie bych se nedivil, kdyby mi nějaká příloha utekla. To by nás ale moc mrzelo, tak prosím zkotrolujte, jesti právě váše vítězná fotka nechybí.

neděle 28.2.2010 - Ballarat, Souvereign Hill

Ráno byla na parkovišti docela kosa, tak jsme si snědli snídani v autě. Máme v něm docela bordel: spoustu věcí vytahaných z batohů a zpod sedaček je při každodením přehazování docela vopruz, tak jsme si museli trochu uklidit. Dopoledne jsme dorazili do města Ballarat známého svou zlatokopeckou historií. Mají tu úžasný skanzen Souvereign Hill, ve kterém jsou i prodavačky, pošťačky, fotografové, dělníci v tiskárně a úředníci v bance v dobovém oblečení. Vyzvídali jsme co a jak od paní v infocentru, která sama prý pochází ze zlatokopecké rodiny. Jak ze strany otce tak i matky - obě však neúspěšné, proto ona teď pracuje v infocentru. Zdá se ale, že jí to nevadí a je ukecaná, řekl bych až neodbytná. Když nám prozradila cenu skanzenu 39,50AUD, tak se nám jen protočily panenky. Nakoukli jsme ještě na výstavu Freda Mecuryho a vyrazili na obhlídku Souvereign Hillu. Se vstupným jsme to trochu pořešili, ale pšššt! Hned na mě dýchla atmosféra Slavností pětilisté růže v Českém Krumlově, jen medovina tu chyběla. Mimo již zmíněné dobové kostýmy, staré krásné domečky a kočáry jsou tu k vidění funkční staré párové stroje, dílny a buchary na drcení zlaté rudy, společně poháněné z centrální kotelny. V ulicích jsou všemožné akce, na které máme rozvrh z infocentra bohužel v italštině. Mezi nejzajímavější patřila přehlídka vojenských jednotek se slavnostní salvou, lití pravé 3kg zlaté cihly, výroba bombónů u cukráře nebo prohlídka dolů bez průvodce důmyslně vedená pouze příběhem, který naváděl na cestu hlasy z reproduktorů. Zde v dolech se našel 68kg valoun zlata. Tento krátký příběh tu přímo v chodbě dolů promítají. Taky jsem si tu zkusil rýžování zlata a jednu šupinku jsem dokonce našel! První v životě! Už se těším na první valoun. Před pátou, když už nás začali vyhánět, jsme ještě pokecali s japoncema, kteří si tu u fotografa nechali udělat černobílé foto v dobových kostýmech. Až jsem se divil, jak jim to seklo. Oni ale byli trochu zklamaní. Za tu cenu prý čekali víc. K večeři jsme si uvařili guláš z konzervy "beef and onion". Foukal studený vítr a bylo pouhých 16°C. Vzpomněli jsme si na Jižní Ameriku. Jak jsme přijeli před půlnocí do Puerto Natales, rychle sehnali ubytování, zařídili autobus do Torres del Paine, do dvou do rána přebalovali v pokoji, kde bylo deset stupňů, ráno v šest vstávali a vyráželi na pětidenní trek, kde nám pršelo, foukal vítr, mrzlo a sněžilo a my jsme se na to těšili. No a teď je 16, trošku foukne a už si stěžujeme. Večer jsem se dočetl, že bylo v Chile kousek od Santiaga zemětřesení. Od Aleny a Přemka jsme okamžitě dostali email s varováním před tsunami. Tsunami nakonec žádná nebyla. Zajímalo by nás, jak asi zemětřesení ustál náš hostel ve Valparaísu, kde jsme 3 noci spali. Zakempovali jsme na odpočívadle asi 100km za Ballaratem. Přes den jsme si zapomněli v autě opalovací krém, takže jsme od sluníčka trochu přismahlí. Udělali jsme si postel a léčili se vínkem, které jsme si chladili na střeše auta.

sobota 27.2.2010 - Phillip Island Superbike, Melbourne

Včera začalo mistrovství světa Superbike, které se na Phillip Islandu koná jednou ročně a asi by byla škoda se tam nejít podívat. Lístek na pátek stál 40, na sobotu 60, na neděli dokonce 80AUD. Všechny 3 dny vyjdou na 140AUD. Zas takoví fandové nejsme, aby jsme tu trávili celý den a navíc za to tak nehorázně zaplatili. Jeli jsme se ráno jen tak juknout, odkud by bylo alespoň něco vidět. V pohodě jsme dojeli na parkoviště, odkud jsme proklouzli do kempu pro diváky. Stála tam sice kontrola, ostatní kempaři měli barevné pásky na rukách, ale nechali nás projít. Za kavárnou byl stoleček u plotu s krásným výhledem na cílovou rovinku, jednu ostřejší zatáčku a velkou obrazovku. Přesně něco takového jsme hledali. Měli jsme s sebou chleba, sýry a mléko, tak jsme se tu v klidu nasnídali. Hodinka kvílení motorů nám stačila. Obloha se zatáhla, byla docela zima, a tak jsme zrušili dnešní boardyboard a rozhodli se z ostrova rovnou odjet. Na nedělní zácpu už jsou na silnicích po ostrově připravené modré čáry, které ve směru pryč vytvoří dva namísto jednoho pruhu. Velké tabule ale hlásí, že dnes pořád platí klasické bílé čáry pro běžný provoz. Je v tom ale zmatek, někdo už dnes jede podle modrých. Chvilku jsme tak vlastně jeli i my. Naše cesta dál vedla přes Melbourne - hlavní město státu Victoria. Původně jsme neměli v plánu tady vůbec stavět, ale s malou zajížďkou jsme se jeli podívat k parku Dandenong ranges, kde by měly být krásné kopečky na menší výlet a měla by tu jezdit parní mašinka Puffy Billy. Vše ale bylo jinak, když se přesně při příjezdu na místě rozpršelo. Zašli jsme tedy jen na pizzu, kterou jsme objevili v akci "pizza s sebou za 6,50AUD". Na otázku, jak je veliká, majitel roztáhl ruce a nohy. Měl asi smysl pro humor, sníst uvnitř nám jí ale nenechal, přestože měl úplně prázdno. Šli jsme tedy ven do deště a snědli si jí v parčíku nad křižovatkou. Byla výborná, naposledy jsme měli pizzu v Jižní Americe. Šli jsme se pak podívat na nádraží odkud odjíždí Puffy Billy. Měli jsme štěstí, zrovna stál na perónu, syčel, pískal a za pár minut odjížděl. Lístek na něj je docela drahý, tak si asi počkáme na starou párovku Martinice - Rokytnice. Nafotili jsme si alespoň, jak odjiždí a jak nikomu nevadí, že spousta cestujících sedí s nohama ven z oken. Prodavač z liquor shopu (náše jediné zdejší infocentrum) nám poradil, kam zajet na nákup. Celkem 3 hodiny jsme pak strávili v Knox City, kde jsem si u stolku cukrárny krásně zamailoval a napsal alespoň den deníku zatímco Šárka v supermarketu doslova stopovala prodavače, který chodil po krámu a lepil na zboží slevové etikety. Mezitím se v mrazáku alespoň trochu nachladily naše brikety. Večerní přejezd Melbourne pak byl docela oříšek. Máme sice rovnou dva autoatlasy, ale ten novější jen pouze orientační a druhý podrobný je starý a číslování silnic v něm už dávno nesedí. Zamotali jsme se tedy až do zápcy přímo v centru, které jsme pak projeli skoro krokem. Mohli jsme si tak alespoň prohlédnout tuto moderní a velice živou metropoli. Až nám přišlo líto, že jsme se tu na chvilku nezastavili. Potkávali jsme benzínky s nejlevnějším benzínem, který jsme kdy viděli: za 117,9 centů za litr. Když se pak za městem začalo zase zdražovat, nakoupili jsme alespoň za 119,9c a povečeřeli u benzínky chleba se starým camembertem se zbrusu novým zlevňovacím štítkem. Skoro prošlý camembert je ale stejně nejlepší! Vyčerpaní přejezdem Melbourne jsme marně hledali odpočívadlo, než jsme zjistili, že jsou tu značené jako Powernap area. Dálnice byla mokrá, občas sprchlo, byl provoz, a jelo se opravdu špatně. Po odbočení na Powernap jsme přeházeli věci a okamžitě vytuhli.

pátek 26.2.2010 - Smiths a Woolamai beach - bodyboard, Penguin Parade

Ráno projelo pár aut, ale jinak pohoda. Na snídani jsme se přesunuli k snad jedinému veřejnému BBQ na ostrově na západní straně městečka Cowes. Nabrali jsme tu i vodu a už v deset hodin jsme jeli pokřtít náš bodyboard do vln Smiths beach. Jezdí skvěle. Je velký nosný, zespodu krásně hladký a tvrdý, takže se při jízdě všelijak nekroutí. I Šárka si libovala, že je to něco jiného než zélandský za 15NZD. Taky s ním chytla každou vlnu. Na oběd jsme zajeli na Churchill Island v domění, že tam najdeme stolečky, kde bysme v klidu navařili. Na ostrově je historická farma s pár pěšími stezkami a stolečky. Vše je ale placené, takže jsme skončili na žumpě před infocentrem, kde Šárka uvařila "mrkev na kari s brokolicí ala Honza v Mt Manganui". Byl tu alespoň stín a já mezitím z telefonu nahrál na blog nějaké fotky. Musím je nejdřív ve foťáku změnšit na 2MPix a pak se modlit, aby se upload povedl. Někdy to jde, někdy to trvá dlouho a někdy to nakonec napíše, že se vzdálený server odpojil, takže je to spíš taková loterie. To vše pod palbou foťáků japonských turistů z projíždějících autobusů obdivující naše místečko na piknik. Ve čtyři hodiny jsem chtěl znovu zkusit štěstí s koaly v Oswin Roberts reserve, ale Šárka po včerejšku nevěří, že tam nějací koalové jsou, tak jsme raději vyrazili na bodyboard, tentokrát na pláž Woolamai beach. Už z dálky bylo vidět, že to nebude sranda. Byly tam mnohem větší vlny, pláž docela členitá s nevypočítatelnými proudy ze stranu na stranu. Zůstali jsme raději jen na jedné mnělčině a nakonec to bylo super. Chodily tu různě silné vlny z různých směrů, takže člověk jel na jedné a ostatní kolmé při tom přeskakoval nebo jezdil tam, kde se setkaly a nabrali tím sílu a rychlost. Bylo to tak super, že jsme si řekli, že sem zítra zajedeme znovu. Dali jsme rychlou sprchu (ta byla i na Smyths beach) a pospíchali na druhý konec ostrova na tučňáky. Na začátek vás ohromí pompézní infocentrum se suvenýry - už do něj se musí zaplatit vstup. Je tu spusta fotografií tučňáků, protože na živo se pak fotit nesmí, aby se nebáli. Včera prý připlavali ve 20:25 a bylo jich 524. Dnes se očekává jejich příchod na 20:15. Šli jsme raději o půl hodiny dřív, abysme zabali dobrá místa. Jedna tribuna byla už dost zaplněná, tak jsme šli raději na skoro prázdnou druhou o kousek dál a udělali jsme dobře. První tučňáček průzkumník vyšel přímo před námi. Chvilku stál ve vodě, vlny ho občas povalily, ale pak se po pláži doslova rozcupital až zmizel v duně mezi tribunami. I druhý průzkumník se objevil před námi. Chvilku se nedělo nic a pak začaly chodit skupinky dvou až deseti tučňáčků. Byli pěkně vystrašení a hodně opatrní. Když první zaváhal, ostatní hned naskákali zpět do vody, vlny s nimi cloumaly, porážely je ale tučňáčci statečně bojovali. Když se někdo trochu opozdil, tak na něj ostatní počkali. Když se dlouho nevracel, buď za ním naskákali zpátky do vody nebo šli bez něj. Byla to fakt sranda. Když jsme šli zpátky po chodníčkách k infocentru, pozorovali jsme tučňáky u svých hnízd, které byly někdy velice blízko. Šárka dokonce viděla okamžik, kdy máma tučňáková našla své dvě děti a ty se (nebo spíš jí) mohli utlouct, aby dostali svůj příděl. Když dala, co nalovila, poodešla dál, jakoby k nim vůbec nepatřila. Celá Pinguin Parade byla fakt super. Takhle blízko a v takovém množství jsme je fakt nečekali. Podle instrukcí jsme koukli pod auto, jestli tam nějaký tučňák nespí a pak vyrazili na naše místečko na Pyramid Rock road. Tu noc přišla opravdu velká bouřka. Blesky lítaly blízko nás, hromy duněly až šel strach, vítr cloumal autem, do kterého nám navíc zase začalo zatékat.

čtvrtek 25.2.2010 - Wonthaggi, Phillip Island

Spali jsme na prvním rozumném plácku u silnice, který jsme našli za hranicemi národního parku. Ráno jsme jen přeházeli věci a jeli hledat místo na snídani. Po chvilce jízdy vidíme, jak jede proti nám auto ve stejném pruhu jako my. Hned mi blesklo, že asi jedu omylem vpravo! Další kiks měla babka z Wonthaggi, která do nás nacouvala, když jsme na chvilku zastavili před jejím dvorkem, abysme koukli do mapy. To je teda den!Trochu nám ohnula nárazník, ale jinak se nic vážného nestalo, tak jsme to nechali být. Byla z toho chudinka pěkně vykulená. Dali jsme v parku snídani a Šárka skočila nakoupit do obchůdku SUPA, kde mívají zlevněné pečivo, ale dneska jako na potvoru nic. Kousek za městem jsme vzali benzín a já se tu poptal i na olej, který Plechovka trochu žere a je ho teď pořeba dolít. Prodavačka mi poradila, ať ho na benzínce nekupuju a raději se vrátím do města a kouknu do supermarketu Big W, kde ho prý prodávají levněji než oni nakupují. Vrátili jsme se a udělali jsme dobře. Jednak jsme koupili opravdu o dost levnější olej, destilku do chladiče, a voňavý stromeček proti zatuchlině, ale hlavně jsme tu objevili fakt pěkný bodyboardy za 50AUD. Tak a můžem na ostrov Phillip Island. Stačí na něj totiž přejet asi po 300m dlouhém mostě. První zastávka byla v čokoládovně na ochutnávku čokolády (musíte si o ní ale říct). Prohlídka továrny nám přišla drahá, ale možná se vrátíme, až začne pršet. Byly 4 hodiny odpoledne a to začínají být aktivní koalové, které prý na ostrově mají. Buďto si zaplatíte vstup do koalího ZOO nebo se vydáte zdarma do Eswin Roberts reserve, kde žijí volně. Chodili jsme tam s hlavou vykroucenou celou hodinu a kromě černých klokanů zn. wallabies jsme nic neviděli. Okoukli jsme další atrakci ostrova "Penguin Parade", přesně řečeno jsme se snažili vykoumat, jak se na ní dostat zadarmo. Každou noc se na jednu pláž vrací hejna tučňáků z lovu ryb, aby nakrmili svoje mláďata, která jsou přes den schovaná v hnízdě. Ty jsou touhle dobou už docela veliký. No, veliký. Oni i dospělí tučňáci stěží přesáhnou 33cm. Na jejich opatrné vylezání z moře a přeběhnutí pláže ke hnízdům v dunách je tu několik osvětlených vyhlídek za které se ovšem platí 20AUD. Zdálo se nám to dost, ale asi to zaplatíme. Dnes to však nestíháme, protože máme koupené maso na stejka a to nechceme uspěchat. Zajeli jsme se tedy podívat na Nobbles - skaliska na západním konci ostrova. I tady žijí tučňáci. Pár jsme jich viděli v jejich hnízdech blizoučko od chodníku. Byli jsme tu až do západu, počkali až všichni odjedou a pak si na stolečku v závětří u návštěvního centra začali vařit večeři. Už jsme měli hotovou rýži, když přijel ranger a vyhnal nás, že to tu zavírá, a ať si jedeme večeřet jinam. Z další vyhlídky nás vyhnala jiná rangerka, až jsme nakonec skončili na Flynn Beach na dřevěné vyhlídce na pláž, na hvězdy a měsíc. I tady jsme se báli, že na nás někdo přijde. Stejk byl učiněná delikatés! Spát jsme odjeli na postranní silnici Pyramid Rock Rd, snad nás tu nechají vyspat až do rána. Z Phillip Islandu máme po dnešku smíšené pocity. Jsou tu krásné pláže, prý koalové, tučňáci a zítra začíná na zdejším okruhu Yamaha 2010 Superbike World Championship. My jsme to ale dnes měli nějak moc ve spěchu: od čtyřech koaly, od sedmi tučňáci (ty jsme tedy posunuly na zítřek), vaření, přejezdy. Jak jsme jinak v Austrálii zvyklí na to, že jsou všude stolečky, BBQ, tak tady skoro nic není, pořád je někde hledáme, odevšud vás akorát vyhání a na noc některé části zavírají - to je tu trochu nesympatický pro nás ubohé baťůžkáře.
PS: na naše Australské číslo čas od času zavolá skryté číslo, ani se nepředstaví a za 4 sekundy zavěsí, pokaždé stejně, tak nevíme co nebo kdo to je...
PS: Všiml jsem si, že ve Whontaggi jsou kruháče s přechody pro chodce, kde mají přednost auta a chodci přebíhají, jen když je zrovna volno. A kupodivu jim to tu funguje. Možná i kulaťáku v Dejvicích by prospělo, kdyby tam šňůry aut nečekaly než chodci pojednom přeplouží silnici. Na kulaťákách tu mají ještě další zvláštnost: blikáte ještě než na něj najedete (a po celou dobu než ho opustíte) a to podle toho, jestli odbočíte hned doleva (u nás jakoby hned doprava), rovně a nebo nějakou další odbočku, tedy jako by doprava (u nás doleva). Pak u aut, které vjíždí na kruháč dopředu víte, jestli odbočí před vámi a jestli tedy před něj můžete v klidu najet. Funguje to asi jen u menších kruháčů, ale na nich to pak zase hezky odsejpá. Tím spíš, že většina aut jede rovně a protijedoucí nemusí čekat.
PS: Jen pro zajímavost: 5l oleje Shell 15W-40 stál na benzínce 34,50AUD, v Big W jen 27,54AUD

středa 24.2.2010 - Wilsons Promontory 2. den: Refuge Cove - Tidal River (20,8km - 7h45min)

Zapomněli jsme se včera podívat, do kdy má dnes oteřeno krámek s našemi zmrzlými briketami, tak jsme dneska trochu pospíchali, abysme si je stihli vyzvednout než odfčíme z parku. Vyrazit se nám nepodařilo dřív než v 9:15. Cestou jsme potkávali několik malých černých klokanů (Wallabies) a tři starší pány z plachetnice, která kotvila v naší zátoce. Jsou tu na výletě z Melbourne. Povídali jsme si o kajakářích, co jedou na Tasmánii, a prý jsou to blázni, protože je to kvůli proudům a větru dost nebezpečné. Na pláži Little Waterloo Bay jsme dali chleba se sýrem a pili k tomu "žlutou limonádu" z kempu, do které jsme raději nakapali trochu dezinfekce. Křištálově čisté moře nás nalákalo na krátkou koupačku. Voda ale byla studená skoro jako na Zélandu. No bodejť, vždyť jsme na nejjižnějším cípu Austrálie, tak tu musí být alepsoň trošku zima. Navíc tu byly docela silné proudy, které nám až podrážely nohy, takže na plavání nic moc. Zatím se nám trek líbí víc než Abel Tasman na Novém Zélandu, i když je fakt, že z toho jsme viděli jen malý kousek, takže raději nebudeme soudit. Pak se cesta znovu oddělila od pláží. Nejdřív jsme se pomalu brodili písčitým chodníčkem a pak dlouho plahočili nezáživnou krajinou zpět k parkovišti
Telegraph Seddle, kde jsme včera nechali naší Plechovku. Delší i když mnohem hezčí by byla cesta přes Oberon Bay, kterou bysme došli do Tidal River (odkud by bylo potřeba dostopovat k autu). Pospíchali jsme ale pro zmrzlé náplně a Šárku bolely nohy, takže jsme zvolili tu nejkratší variantu. Kvůli spěchu (a vůbec) byla trochu vyhrocená atmosféra. Šárka se začala smát, až když jsem se natáhl, protože jsem po cestě čuměl do mobilu. Hledal jsem totiž otevírací dobu krámku, zakopnul jsem při tom o kořen a složil se do úzké vyšlapané cestičky, ze které jsem se nemohl zvednout. Brikety jsme stihli, v kempu v Tidal River jsme dali večeři i sprchu a zajeli zpět do Telegraph Seddle, abych si ještě vyběhnul na Mount Oberon. Bohužel jsem nestihl západ slunce, ale i tak byl krásný výhled. Moře vypadalo jako mraky pod Dvoračkama, které vypadají jako moře. Ven z parku jsme odjížděli rychlostí 50km/h, protože se všude okolo silnice pásli klokani, wombati a dokonce jedna srnka.

úterý 23.2.2010 - Wilsons Promontory 1. den: Tidal River - Refuge Cove (16,7km - 6h)

Snídani znepříjemňovaly mohutné přeháňky. I když jsme vařili a jedli pod stříškou, stejně jsme stihli pěkně zmoknout jen z pouhého přebíhání na záchod nebo pro věci do auta. Uvěřili jsme relativně dobré předpovědi a vyrazili do parku Wilsons Promontory do informačního centra v Tidal River, kde jsme si koupili jednu noc v kempu Refuge Cove v půlce našeho dvoudenního treku. Díky tomu jsme nemuseli platit vstupné do parku, které bylo kupodivu dražší, než noc v kempu. Přímo v Tidal River je také kemp, mnohem dražší ale taky mnohem luxusnější. Dali jsme si v něm sprchu (raději jsme se neptali, jestli můžem) a přebalili věci na dva dny. Šárka měla náladu pod psa. Jednak z toho deštivého rána (teď už naštěstí svítí sluníčko) a hlavně z toho balení a vymýšlení, co budeme na treku jíst. Nálada se zlepšila až po obědě (zbylé tři klobásky s bramborem, zeleninou a volským okem) a hlavně po zmrzlině, kterou jsem si koupili v krámku, když jsme si tam dávali nachladit "brikety". K lednici jsme totiž vyfasovali i dvě malé chladící náplně "ice brick", které při nákupech v supermarketech na chvilku schováme někam do mrazáku, abysme si ukradli trochu té zimy do naší ledničky. Tentokrát jsme se rozhodli nechat brikety v chlaďáku přes noc, aby se pořádně nachladili, a schovali je k mraženým návnadám na ryby. Jak jsme si tak pochutnávali na zmrzlině, zaujal mě chlápek s malou dcerkou na kole. Měl totiž pro malou holčičku na svém kole sedadlo a háky na boku, kam mohl zavěsit celé její kolo, kdyby už holčička nemohla. A vyrazili jsme na pochod. První půlka vedla lesy přes ohořelé kopce. V roce 2005 tu totiž byl požár a pozůstatky jsou vidět dodnes. Zdá se to jako pohroma, ale potkávali jsme naučné tabulky, kde popisují, jak se les dokáže rychle zotavit a dokonce, že to vlastně čas od času potřebuje, trochu si zahořet. Nepochopili jsme pořádně proč, ale nastudujeme to a ještě vám o tom něco napíšeme. Cesta byla moc pěkná, ale pořád lesem a my čekali se svačinou, až dojdem k moři. Celý vyhladovělí jsme vyměkli na jednom krásném mostíku přes potůček, aby jsme pak zjistili, že stačilo vydržet jen asi 200m dál na krásnou pláž. Bylo přesně mezi odlivem a přílivem a pláž by se měla přejít za nejnižšího stavu vody. Zezačátku se zdálo, že to nebude problém, ale nakonec jsme na jednu zátoku museli až do spodního prádla. Voda rychle přibývala, tak nebyl čas dlouho váhat. Přebrodili jsme se tím do prvního kempu Sealers Cove, kde jsme nabrali vodu a pelášili dál, protože to máme ještě dvě hodinky cesty. Z hadice tu tekla s prominutím "čerstvá ranní moč" a cedulka varovala, že není pitná. Nechali jsme si ji tedy jen na vaření a šetřili si vodu z Tidal River. Škoda, že nebylo víc času, protože se během další cesty otevíraly krásné výhledy. Dalo by se tu chvilku posedět a pokochat se pohledem na kopce, pláže a moře s rybářskou bárkou. Do kempu Refuge Cove jsme drazili až za tmy. Chlápek, co je tu s partou na mořských kajacích nám poradil, kde postavit stan a kde teče voda na pití. Tak vida, i tady je voda. V infocentru nám říkali, že poslední voda bude v Sealers Cove. Bohužel i tady teklo něco podobného žlutého, ale nemuseli jsme se dvě hodiny tahat s plnou faškou. Kajakáři mají namířeno až do Tasmánie! Jedou trasu na několikrát a přespávají na ostrůvkách po cestě. Průměrnou rychlostí 7km/h a s nejdelším přejezdem 65km jsou to docela dobrodruzi. Ne, že by mě to taky nelákalo :-) Při vaření večeře nás otravoval posum. Vůbec se nás nebál a přišel opravdu blízko. Když se ale objevil druhý, utekl zbaběle vysoko na strom, kde chrčel jako vystrašený kocour. Slyšeli jsme je pak, jak se rvou. To už jsme ale byli zalezlí ve spacáčkách a těšili se na další den.