čtvrtek 31. prosince 2009

čtvrtek 10.12.2009 - "oprava" auta, Benmore Range Track, první rybaření

Ráno jsme se na benzíce poptali po autoservisu. Byl kousíček od centra. Šéfová mi zavolala automechanika, ten okouknul auto, vyzkoušel pár přepínačů na palubce, nad volantem našel tlačítko na potkávačky, které vypnul, a bylo opraveno. Nenechavá Šárka totiž včera zkoušela na co jsou které čudlíky a chudák David pak skoro celou noc nespal. S úlevou jsme se vrátili před nákupní středisko, Šárka šla nakoupit jídlo, já vyrazil do rybářských potřeb. Od velkého rybáře Přemka jsem dostal emailem podrobný popis toho, co nakoupit. Na Zélandu jsou totiž řeky plný ryb - takový jsem alespoň získal pocit z fotek pstruhů a lososů vyskládaných podle velikosti, které tu před dvěma lety nalovili a nafotili bratři Čápové. Prodavačka mi nic dalšího neporadila, protože se sama ryb bojí a manžel prý bude v obchodě až zítra. Naštěstí jsem tu odchytl jiného nakupujícího, který byl velmi ochotný, schválil mi prut a vlasec, které jsem si vyhlídnul, vybral mi třpytky a udělal mi rychlokurz vázání uzlů. Šárka rovnou koupila i pánvičku, no to jsem na sebe zvědav!
Dnes bylo úplně jarní počasí, sluníčko svítilo, ptáci zpívali, tak jsme se šli projít alespoň na Benmore Range, který se tu zvedá skoro z roviny do výšky přes 700m a je z něj výhled jako z Řípu. Začátek byl trochu zmatený a cesta vedla přes potok, přes který jsme museli přešplhat po plotě mezi pastvinami. Pak už se ale šlo krásně po travnatých kopcích. Zpět jsme se vraceli okolo lososí farmy, kde jsme si zdarma zkusili krmení nějakými granulemi. Lososy je chytají ze vzduchu, takže je to docela podívaná. Je možné si tu koupit buď celou rybu za 14NZD/kg nebo čistý filet za 28NZD/kg. Já ale vyrazil na nedalekou řeku, kde jsem měl po hodině záběr jenom dvakrát a jen o dno. Tak nevím, jestli se mi investice 160NZD za vybavení a 104NZD za roční povolenku na celý Zéland někdy vrátí :-)

středa 30. prosince 2009

středa 9.12.2009 - déšť, shelter, cesta do Twizelu, svítí potkávačky - první problém s autem

Spali jsme v autě na vedlejší cestě kousek za městem, protože u shelteru se to nesmí, a ráno se vrátili na snídani. Cyril, Honza a větší partička Izraelců tu klidně přespali (Cyril na károšce přímo v shelteru, Honza v autě za shelterem), ráno je tu probudili dva lidi, kteří začali shelter v šest hodin uklízet, že tu spát nesmí, ale to bylo všechno. Kluci jedou do Cromwelu, kde hledají práci. Mají už účet v novozélandské bance, a IRD (něco jako rodné číslo potřebné na placení daně) a chybí jim jen pracovní vízum a práce. My zatím nemáme nic, i když jsme na Zélandu také chtěli chvilku pracovat. Tahali jsme z nich informace, jak to tu chodí. Je to prý mnohem těžší než před léty, takže to asi dopadne tak, že až se oni trochu zabydlí a zapracují, tak se za nima stavíme a zjistíme co a jak. Kluci ještě před polednem odjeli - prý na bramboráky, které mají slíbené od jedné Češky, co má restauraci asi 15km před Mount Cookem. My v shelteru zůstali za nekonečného deště až do pozdího odpoledne, psali jsme deníky a emailovali na mobilu s rychlým internetem. Je tu zásuvka 220V, tak bylo alespoň kde dobíjet. Nabíječka na tužkové mi bohužel přestala fungovat. Občas přístřeškem proběhla skupina Japonců v barevných pláštěnkách. Chudáci si asi zaplatili tour a teď musejí chtě nechtě do deště. Nakonec i v shelteru začala být docela kosa, tak jsme skočili ještě na chvilku do muzea v infocentru, koupili chleba v obchodu se suvenýry v luxusním hotelu Hermitage a podél tyrkysovo zeleného jezera Pukaki odjeli z hor k městečku Twiezel a k asi půl hodiny vzdálenému jezeru Ohau, odkud bysme zítra chtěli udělat ještě jeden malý výlet, než nadobro odjedeme od Mount Cooku. Pod horama bylo trošku lepší počasí, možná tu nepršelo celý den, měli jsme asi odjet dříve. Uvařili jsme jen polívku do hrníčku a k tomu dali pivečko a količku s rumíčkem. Už jsme se chystali na kutě, když jsem si všiml, že svítíme obrysovkama. Netušili jsme, jak je to možné, vždycky nám všechny světla zhasli, když jsme vytáhli klíčky ze zapalování. Cvakali jsme páčkama pod volantem, zkoušeli všemožná tlačítka a nic. Že by nějaký zkrat po tom dnešním dešti? Barborko, Barborko, co nám to děláš? Celou noc by baterka asi nevydržela, odpojit jsme jí taky nedokázali, a k tomu všemu jsme byli daleko od civilizace. Rozhodli jsme se tedy raději vrátit do Twiezlu. Jel jsem pomaličku a opatrně, protože jsem trochu požil. Silnice už ale byly úplně prázdné. Z kempu před městem nás vyhodili, že už je pozdě a mají zavřeno, tak jsme dojeli až do centra na parkoviště před nákupním střediskem. 3x jsem v noci vstával, abych na 10 minut nastartoval motor a vždycky alespoň trochu dobil baterku. Ta vydržela až do půl sedmý do rána...

úterý 29. prosince 2009

úterý 8.12.2009 - zpět z Ball hutu, Cyril a Honza, "vyhlídka" na Mount Cook

Vstávali jsme už v šest, protože nás vzbudil silný vítr, který cloumal celým stanem div, že jsme s ním neodlětěli. Zima ale nebyla: jen kolem 13C, čekali jsme k ránu větší kosu. Stejnou cestou jako včera jsme se vrátili k autu a dojeli do našeho oblíbeného shelteru ve vesnici. Potkali jsme tu dva Čechy: Cyrila a Honzu a ohromili jsme je zbylou půlkou knedlíku, že nám od Švédů od vedlejšího stolu vyprosili jedno vajíčko, které nám chybělo na přípravu výborné pochoutky :-) Odpoledne jsme s nimi vyrazili na asi 3 hodinový výlet na vyhlídku na Mount Cook. Vítr snad ještě zesílil, takže nás to málem sfouklo z jednoho provazového mostu. Ke konci treku nám začalo i pršet, takže jsme skoro hodinu zůstali zalezlý v malé boudičce bez dveří u cesty, kde jsme svačili, kecali a z okýnka pozorovali, jak se přes ledovec před Mount Cookem válí další mraky. Nakonec tam bylo docela fajn. Určitě líp, než když jsme vylezli ven a v dešti se vraceli zpět. Zbytek dne jsme strávili opět v našem shelteru ve vesnici (díky bohu za něj), snědli špagety s výbornou omáčkou ze sklenice, kterou Šárka "nakoupila" v krabici s jídlem k volnému použití v hostelu v Christchurch, hráli karty a kecali s klukama. Říkali jsme, že bysme si rádi prošli Routeburn track, který začíná u Glenorchy a končí na silnici do Milford Soundu, odkud je to zpět po silnici přes 350km! Poradili nám, dva tracky: Caples a Greenstone. Oběma je možné vrátit se přes hřeben zpět a dostopovat pouhých 30km zpět na start Routeburnu. Samozřejmě nám radili, kde se dá přespat "zadarmo". Sami před dvěma týdny tyto tracky šli, ale jednak dávali dlouhatánské úseky a jednak jim dost pršelo, takže začátek Caples tracku, kterým my se budeme vracet byl prý dost hustý!

neděle 27. prosince 2009

ponděli 7.12.2009 - Ball hut, kousíček na Ball pass

V 7:15 nám na okno zaťukal správce národního parku, že jsme na parkovišti u kempu, a skásnul nás o 12NZD. Alespoň nás tím probudil. Nebe bylo bez mráčku, na obzoru růžovým ranním světlem ozářený Mount Sefton s velkými ledovci a špičatý Mount Cook - nejvyšší hora Nového Zélandu. Dali jsme vydatnou snídani a vyrazili podél ledovce Hooker k Ball hutu. Ze začátku byla cesta nezáživná, pak se ale vystoupilo na úbočí ledovce a otevřel se výhled na celé údolí a zasněžené vrcholky hor okolo. Ball hut už žádný neexistuje. Zbyla tu po něm jen nádrž na dešťovku, kadibudka se solárním panelem, nouzovou vysílačkou (přímo v kadibudce) a místo na kempování. To jsme věděli a přinesli jsme si stan. Ale to, že bude nádrž zatím prázdná, protože jí před třemi dny měnili, nám v infocentru neřekli. Poslední potok jsme potkali před více než hodinou a jediná cesta dál pokračuje strmým stoupáním přes Ball pass k ledovci Tasman a do vesnice Mount Cook. Původně jsme měli v plánu zkusit obejít celý okruh včetně výstupu na sedlo, ale prý je to i v létě velice těžký přechod a jsou na něj potřeba mačky a cepín. Rozhodli jsme se zkusit dojít alespoň na Caroline hut, která je sice soukromá, ale je u ní nouzový přítřešek, kde by se dalo přespat. To nám potvrdil i horský vůdce, kterého jsme se po cestě ptali. Ještě nám poradil, ať neztrácíme čas hledáním cesty, ale spíš se držíme na hřebeni. Už začátek se strmými kameny a suťoviskem mě dost odradil. Navíc jestli zítra začne podle předpovědi pršet a foukat silný vítr, tak by byl návrat opravdu těžký. Došli jsme alespoň na výhled na zadní stranu Mount Cooku a po bloudění a hledání cesty po hřebeni jsme se raději vrátili k Ball hutu. Začátek cesty, jak jsme při návratu zjistili, totiž vůbec nevedl po hřebeni ale vyšlapanou trávou na straně. Ta se pak ale stejně ztratila v dalším suťovisku a kdyby jsme nepotkali dva kluky, kteří Ball pass dnes přešli, tak bysme cestu dál určitě nenašli. Ty nám stejně říkali, že na Caroline hut je to pořád kus cesty, a že zítra počasí opravdu bude dost špatné na to, abysme na hřebeni přespali. O návratu k Ball kadibudce bylo rozhodnuto. Skoro z posledního zbytku vody jsme uvařili pár těstoviny a ještě za světla šli spát. V noci nás probudilo nějaké zvíře, které nám lezlo po stanu. Třásli jsme s ním, abysme to shodili, ale zase se vrátilo. Netušíme, co to bylo: nedělalo žádný zvuk, jen se nám to prohánělo po střeše, jakoby se nechumelilo.
PS: celý den se tvořily horzně zvláštní mraky: takové pokroucené a protrhané mlhoviny. K večeru se objevily další, které vypadaly jako UFO, ty prý znamenají zhoršení počasí.

sobota 26. prosince 2009

neděle 6.12.2009 - Mount Cook

Ráno jsem se vzbudil docela brzy. Nechal sem Šárku ještě chvilku dospat a prodral jsem se na přední sedadlo, abych mohl psát deník. Byla na něm hromada věcí, které jsme tam v noci naházeli, abysme si udělali místo na ležení. Musíme nějak vymyslet organizaci věcí v autě, ať tu za chvilku nemáme bordel. Byl jsem se kouknout na místo, kde jsme spali před šesti lety: příjezdová cesta je zasypaná hromadou štěrku a po stolu s lavicí, kde jsme tenkrát snídali, zbyla jen betonová deska. Popojeli jsme k jezeru, kde jsme dali snídani, prohlídli si nádherný kostelík na břehu, stavili se v infocentru, kde nic nevědí, nabrali benzín do auta i do vařiče (předběžný odhad spotřeby je necelých 9l/100km) a vyrazili do národního parku Mount Cook. Cestou jsme minuli stopaře. Po úspěšném stopování v Americe, na Velikonočním ostrově a na Tahiti jsme si řekli, že to teď musíme stopařům oplatit, když už máme vlastní auto. Tak příště. V Mount Cook (vesničce stejného jména jako národní park, kterému tvoří vstupní bránu) bylo takové zvláštní počasí, svítilo sluníčko a současně mrholilo, občas až pršelo. Šárka byla uchvácená muzeem v infocentru, já raději zapadl k počítači s informacemi o trekách. Odpoledne se udělalo úplné jaro, sluníčko, teplo, tak jsme vyrazili na krátký výlet k Red Tarns - jezírka s pěkným výhledem na vecnici Mount Cook a dvě ledovcové údolí národního parku. Byl krátký, ale výživný: do prudkého kopce plného schodů. Šárka mi po dlouhé době bez výletů nějak zatuhla, ale věřím, že to brzy rozchodí :-) Pamatoval jsem si, že je tu krásný free shelter: volně přístupný přístřešek, v tomto případě poměrně velký domek se stoly, dřezem, ohřívačem vody, záchody a sprchou za 50centů. Ta už stojí 1NZD a navíc zrovna nefunguje. Nicméně příbytek je to příjemný a strávili jsme tu celý večer. Spát se tu ale nesmí, tak jsme před jedenáctou vyrazili na parkoviště u DOC kempu asi 5km za městem. Před spaním jsme si dali půl lahvinky červeného vína na oslavu třetího měsíce společného cestování.
PS: DOC je státní organizace spravující národní parky a vůbec se stará o zachování přírody na Novém Zélandu. Vlastní mimo jiné většinu bud na vícedenních trekách (nazývají je tu hut) a spoustu kempů rozesetých po celé zemi. Platit by se na nich mělo tím, že vložíte peníze do obálky, kterou pak hodíte do schránky v kempu a ústřižek si vystavíte za okno - nebo tak nějak, ještě jsem to nikdy nedělal, protože s Vaškem a DsD, se kterými jsem tu byl před šesti lety, jsme se těmto kempům vyhýbali a raději spali zdarma někde nadivoko.
PS2: v Mount Cook je 3G! To se to v shelteru krásně internetilo :-)

pátek 25. prosince 2009

sobota 5.12.2009 - SuBarunka, cesta k Lake Tekapo

Zapomněli jsme si včera přiobjednat další noc a hostel je už plně zarezervovaný, takže se dneska musíme chtě nechtě vystěhovat. Je to trochu čára přes rozpočet. Do desíti musíme být sbalený. Po devátý měl přijet "dědek" (ten co včera na první schůzku nepřijel a pak nám přivezl ukázat jiné auto, než jsme chtěli) s další nabídkou, takže to byl docela fofr. Dědek ale nepřijede, tak jsme zavovali na Subaru, že ho bereme a domluvili, že nás v půl třetí vyzvedne u hostelu. Šli jsme ještě do města vybrat peníze a nechat si vytisknout VIR (report o historii auta). Současný majitel má auto pouhých 7 mesíců, před ním ho měl dalších 7 měsíců asi nějaký cestovatel, který ho koupil v Aucklandu a prodal v Christchurch. Kilometry přibývají poměrně plynule na současných asi 220.000km a nejsou na autě žádné pohledávky ani nezaplacené pokuty. Měli jsme ještě chvilku času, tak jsme si prošli vánočně vyzdobené centrum (ve výlohách mají animované Betlémy) a protože svítí sluníčko a je vedro (klasické Vánoce na blátě :-) tak jsme si poprvé dali výbornou novozélandskou zmrzlinu. Do mašiny nám kydnuli kopec smetanové zmrzliny a pak hrst pravých borůvek a vytlačili kornout krásné borůvkové zmrzliny. Před třetí nám před hostelem zastavilo Subaru a Paul (původní majitel) nás vezl asi 10km za město, kde je teď v sobotu odpoledne jediná otevřená pošta. Cestou panovala pohodová atmosféra, dokud jsem nezjistil, že nefunguje klimatizace. Paul tvrdil, že stál celý den na sluníčku a klimatizace začne brzy chladit. Když po dvou minutách a pak dalších pěti začalo být v autě vedro k nedýchání, tak jsem říkal, že si myslím, že prostě nefunguje. Paul to beze slova nasraně otočil zpět do centra až gumy zahvízdaly a drsně zařval: "jestli to auto nechcete, tak jste to měli říct hned!". A bylo ticho. My jsme se na sebe tiše podívali, co to jako má znamenat: buď je naštvaný, že jsme na to přišli nebo si fakt myslí, že to funguje, přestože se v autě nedalo dýchat. Auto se nám ale moc líbilo a bez klimatizace to určitě přežijeme, jen aby to nebyl důsledek nějakého zásadního problému v motoru. Zkusil jsem klimatizaci vypnout a opravdu to foukalo ještě o něco tepleji. Řekl jsem, že to asi fakt trochu funguje, Paul to zase otočil, mlčky jsme dojeli k poště (já jen zkontroloval barvu oleje a mastnotu vody), vyplnili jsme formulář o převodu, zaplatili 9NZD, vrátili se do města, vyhodili Paula u něj v práci a hotovo. Vůbec jsme ale z naší koupě neměli radost, jaká to byla vypjatá situace. Zajeli jsme do bazaru, kde nám tisknuli VIR, a hned si zaplatili na 3 měsíce nepovinné ručení odpovědnosti (na míň to nejde). Majitel bazaru okouknul naše auto a pochválil nám dobrou cenu. Trochu nám ho proklepl, projel se s ním a říkal, že žádou zjevnou vadu nemá. Popojíždel pomalu v plném rejdu - tak se prý pozná správná funkce náhonu na všechny čtyři, koukal do motoru, na olej, na vodu. Tohle auto má prý drahý motor s válcema naboku po dvou proti sobě a jeho opravy prý vyjdou poměrně draze, tak ať ho hlavně nezavaříme. Musíme pořád kontrolovat olej a vodu. Zajeli jsme do hostelu pro věci, udělali kuskus k večeři a vyrazili ven z města. Mám v GPSce označené místo, kde jsme spali u jezera Tekapo 18.12.2003. Když jsme tam ale v půl jedenáctý v noci dorazili, ukazovala šipka jen někam do křoví vedle silnice. Našli jsme si jiné místečko na vedlejší cestě, udělali si vzádu ležení (aníž bysme vylézali ven z auta) a po náročném dni okamžitě vytuhli. Spíme trochu našikmo (tak tak se vejdu) s hlavou pod zadním okénkem zkrz které na nás svítil Orion a Velké a Malé Magelanovo mračno - takové dvě znaménka velikosti mexického dolaru, které jim tu zdobí jižní oblohu.
PS: protože jsme Subaru poprvé projeli na Barboru 4.12., tak našemu autíčku říkáme Subarunka nebo jednoduše Barborka. Už nás dovezla 224km, jede hezky, tak ať jí to vydrží.

čtvrtek 24. prosince 2009

PF 2010 - přejeme všem, kdo cestují s námi, krásné Vánoce a štastný Nový rok!



Šárka, Sněhulák a David, Harris Saddle, Routeburn track, Nový Zéland

pátek 4.12.2009 - autobazary, inzeráty, Subaru Legacy

V hostelu každé ráno pečou výborný chleba (skoro jako z Vysokého), ale když jsme přišli do kuchyně, zůstaly po něm na plechu jen drobky a zbytky patiček. Šárce z toho bylo do breku, tak jsme se na něj těšili. Dali jsme si alespoň zbylé kůrky a i tak jsme si moc pochutnali. Zítra si musíme trochu přivstat! Rychle jsme vyprali nějaké prádlo (je to tu levné: pračka za 2NZD + 0,5NZD za prášek) a vyrazili na obhlídku, co nového v bazarech. V jednom jsem navíc včera zapomněl pas, který jsem nechal jako zástavu při projetí Mitsubishi. Pořád nemělo technickou a navíc jsem si všiml malé mastné loužičky pod motorem. Jinak ale nic nového, co by nás zaujalo, tak jsme vyrazili hledat inzeráty na Internet a po nástěnkách hostelů. Na pár jsme zavolali. S jedním jsme domluvili sraz, na který nepřijel a když jsme volali znovu, přivezl jiné auto, než jsme chtěli vidět. Na další inzerát jsme okoukli velice pěkné Subaru Legacy r.97 za 2200NZD (přestože v inzerátu stálo 2500). Moc se nám líbilo: čtyřkolka, automat, docela nové, hezky jelo, nic z něj neteklo, nic nikde necvakalo ani nevrzalo, takže z mého pohledu (odborníka :-) spolehlivé auto. Na zítřek máme ještě jeden sraz na inzerát, takže ráno dáme vědět. Den se zdál být docela úspěšný, ale byli jsme z toho pěkně utahaní (provolali jsme kredit na novozélandské SIM kartě) a z čekání na parkovišti vymrzlí. Večer nám kuchařinka Šárka uvařila knedlíky z prášku, omáčku a hovězí usmažené na pánvičce. To byla pochoutka: knedlíček poprvé po 3 měsících! Půlka ještě zbyla, takže si jí zítra uděláme s vajíčkem. Koukali jsme pak, že nám nějak ubyl olej na smažení, který si vozíme v půllitrové PETce. Pak jsme zjistili, že ho někdo používal místo jaru a hrozně se divil, že se mu s ním nějak blbě myje nádobí :-) Z koupě auta jsem byl pěkně nervozní a raději jsem si sepsal, co všechno musím ještě zkontrolovat. Prý je důležité kouknout na olej, jestli není šedivý (kdyby do něj tekla voda z chlazení) a naopak zkontrolovat vodu, jestli není mastná. Subaru se nám ale moc líbí, tak snad to zítra klapne.

středa 23. prosince 2009

čtvrtek 3.12.2009 - Auckland - Christchurch

Dali jsme rychlou snídani (ani jsme neumyli nádobí, protože netekla voda - to se na hostelu občas stávalo) a utíkali na bus na letiště. Zastavil nám na křižovatce, za což ho vytroubil nervózní taxík. Uvědomili jsme si, že to bylo poprvé, co jsme tu slyšli někoho troubit. To v Jižní Americe se troubilo pořád, tady je ale každý v pohodě. Na letiště jsme dorazili 45 minut před odletem a zjistili, že tu je samoobslužný check-in. Další Zélandská vychytávka. Oskenujete si letenku, naťukáte si místo v letadle (měli jsme ho už rezevované při koupi v agentuře), vyjede vám samolepka, tu si nalepíte na batoh a hodíte ho na pás a on odjede bůhví kam. Poslední vychytávku objevila Šárka na záchodě, kde se i odpadkový koš otevíral na mávnutí ruky. Jsou tu docela pokrokoví. Seděli jsme u únikového východu a několikrát se nás ptali, jestli mluvíme anglicky. Tvrdili jsme že ano, ale když nám pak říkali instrukce co a jak, tak jsme jim stejně nerozumněli. Celý let bylo zataženo, takže největší zážitek bylo bezpečnostní video. Jindy bývá nudné, ale Novozélanďani ho natočili velice vtipně a letušky, stevardi i pilot v něm byli nahatí s uniformou pouze namalovou přímo na tělo.
V Christchurch na nás opět dýchla zima: oblačno, vítr, 15°C. Ještě z letiště jsme zdarma obvolali pár hostelů z reklamní tabule na příletovém terminálu a vybrali hostel Kiwi base camp za 26NZD/os ovšem s odvozem z letiště zdarma, za které bysme jinak zaplatili každý minimálně 7NZD. Jezdí tu "autobus za 5", který má bohužel dolepenou malou cedulku "nyní za 7". Na hostelu jsou hrozně fajn lidi - pracují tu sami baťůžkáři, kteří tu i bydlí a ochotně nám radí. Pro nás je teď nejpodstatnější informace: kde koupit auto. Němec Johanes nám řekl o dvou autobazarech, které zná, a na jeden z nich nás cestou na nákup rovnou zavezl. Za odpoledne jsme prolezli oba bazary, dvě auta jsme si dokonce projeli. Zatím vede Mitsubishi V3000 (rok 92) za 2350ZND, má ale podezřele zamaštěný motor. Zítra prý jde na technickou, tak ještě uvidíme. Výhoda je, že je dost dlouhé, takže bysme v něm mohli pohodlně spát. Šárka pořád pošilhává po obytných dodávkách, kterých je tu poměrně dost. Cenově by se o nějkém dalo uvažovat (začínají na 2500NZD, spousta jich je do 3500NZD), jsou to ale všechno staré herky a jestli by se nám někde po cestě rozsypala, tak bysme byly v pěkné brindě. Večer jsme strávili ve společenské místnosti se sedmičkou dobrého vínka. Šárka psala na telefonu dlouhé emaily, já si po dlouhé době trochu zahrál na kytaru.

úterý 22. prosince 2009

středa 2.12.2009 - Kelly Tarltons Antarctic encounter and Underwater world

Už před šesti lety jsem byl s Vaškem v mořském akváriu, ve kterém se chodí v prosklených chodbách, nad kterými se prohánějí žraloci, rejnoci a spousta dalších ryb. Tak moc se mi tam líbilo, že jsem tam se Šárkou musel znovu. Strávili jsme tam skoro celý den - tedy asi od 11 do 16, protože autobus ve tři (ve tvaru žraloka) nám ujel a my jsme na další hodinku zacouvali zpět do akvárka. Mimo prosklené chodby jsou tu k vidění tučňáci, rejnoci, mořští koníci, morény, piraně, langusty a spousta korálových ryb. Viděli jsme i krmení tučňáků, kdy jim ryby rvali do zobáků skoro jako když se vykrmují husy a krmení rejnoků s holkou v neoprénu v jejich akvárku (tak to není jen v Bankoku :-). Docela se po ní vrhaly, že jí občas málem povalily, plácaly křídlama (cákaly i na turisty) a ona je krmila nějakým drobením z kýble. Navečer jsme chtěli zajít do baru minus 5. Bar, židle a dokonce i skleničky, ze kterých se pije vodka, jsou tu z ledu. Do šesti mají slevu na vstupné, ale i tak je to docela drahé, takže když jsme šli omylem Quay street (kde by měl minus 5 být) na opačnou stranu a pak už bysme to do pěti nestihli, ani jsme moc nelitovali. Řekli jsme si, že si dáme pivko v našem baru na hostelu (kde je o 27 stupňů víc:-). Od osmi tam probíhal kvíz, ve kterém náš tým (já a Šárka) skončil jako poslední. Vyhráli 4 Němky, kterým ale moderátor často radil, takže to bylo dost nefér. Nebo myslíte, že by věděli, co znamená zkratka VHS nebo kde najdete sea of tranquility (moře klidu)? Tipněte si mimo soutěž, jaké je nečastější jméno na světě. Dali jsme se Šárkou na chvilku kulečník (naučili nás trik, jak neplatit 2NZD za hru) a šli brzy spát. Zítra v 11h odlétáme na jižní ostrov do Christchurch.

pondělí 21. prosince 2009

úterý 1.12.2009 - Auckland Museum

Do odletu do Christchurch máme dva dny. Přemýšleli jsme, co tu budeme dělat. Dnes jsme se šli podívat do Auckland Museum. Kousek po centru jsme se svezli autobusem zdarma. Jeden z nich byl hybridní, ale ujel nám před nosem (vůbec nebyl slyšet), tak jsme si chytli další, ten už byl bohužel obyčejný nafťák. Od autobusu to ale byla ještě docela štreka, museli jsme najít most, kterým jsme se dostali přes dálnici. Muzeum je v ohromném parku s velkými travnatými plochami, kde jsem si na chvilku zahrál na své GPSce hada. Hra je podobná jako na Nokii s tím rozdílem, že hada ovládáte tím, že s GPSkou sami běháte. Hrozně mě to bavilo, i když jsem asi vypadal jako blázen. V muzeu jsme se ptali na všechny různé slevy, až nám paní v pokladně raději prodala jen jeden lístek. Dali jsme si rozchod, Šárka si prošla historii Nového Zélandu a já technickou část muzea, kde mají skutečné japonské Zero a britský Spitfire, vedle kterého je dokonce polorozebraný motor, se kterým se dá točit a sledovat klikovou hřídel a hýbající se písty. Pak jsme si společně prošli přírodovědecko část a prohlédli si originál cepínu, se kterým Hillary jako první vylez na Everest. Večer jsem zašel na Internet a online si zaemailoval s bráchou Patrikem, který má ráno a už byl v práci. Na Zélandu potkáváme mnohem víc Čechů, než jsme zvyklí s Jižní Ameriky. Za dva dny už jsme jich potkali 8 což je víc než před tím za dva měsíce. Nevím, proč je Zéland tak populární, když je tu pro Čechy tak draho. My pořád vzpomínáme na Bolívii, jak tam bylo krásně a hlavně všechno skoro zadarmo.

neděle 20. prosince 2009

pondělí 30.11.2009 - Auckland, auto, bus či letadlo?

Chtěl jsem si po ránu skočit do výřivky, ale byla studená. Stejně i sauna. Zašli jsme nakoupit do supermarketu (nejbližší je prý Countdown v Quay st, asi 5 min od hostelu) a docela jsme se zhrozili cen. Nakoupili jsme jen to nejnutnější a jen to nejlevnější (útrata 22,35NZD). Co se nám tu líbilo byly samoobslužné kasy, kde si sami opípáté čárkové kódy na zboží v košíku a ve stejném automatu zaplatíte buď kartou nebo hotově. Zkusili jsme to (za pomoci prodavačky) a trvalo nám to asi 10x déle, než u zkušené pokladní. Dali jsme pak na hostelové terase snídani (chleba s avokádem a solí - velice levné a moc dobré) a vyrazili do velkoměsta. Náš dnešní úkol byl obhlídnout možnosti cestování po Zélandu. Když jsem tu byl před šesti lety s Václavem a DsD, tak jsme za 1100NZD (tenkrát necelých 20000kč) koupili 16 let starou Toyotu Coronu, najezdili s ní 12000km a nakonec jí ještě o něco dráž prodali. Měli jsme ale štěstí, že na to, jaká to byla stará rachotina, s ní nebyly žádné vážné problémy. Hledal jsem známý autobazar na Hobson st, ale už tam prý dávno není. Našli jsme jiný, kde ale u aut nebyli jejich majitelé, takže se nedalo smlouvat a ceny za obstojné auto od 2500NZD výš. Zvažovali jsme i variantu naskoč-vyskoč autobusu objíždějící kolečko na severním i jižním ostrově. Do dnešního dne měli akci 439NZD za oba ostrovy. Nakonec asi vyhrála poslední varianta.
Koupili jsme na čtvrtek letenky na jižní ostrov do Christchurch (pro oba za138NZD). Zkusíme koupit auto tam, objet s ním Zéland, dojet s ním do Aucklandu a tady ho prodat. Zaprvé jsou tam prý auta levnější a zadruhé ušetříme jeden trajekt, který je s autem docela drahý. Poslední věc, kterou jsme dnes zařídili byl nákup SIM karty Zélandského Vodafonu. Mají tu letos vánoční nabídku šitou přesně na nás: Internet na 3 měsíce zdarma (limit 100MB měsíčně) a volání až 2 hodiny do Čech za 2NZD.

sobota 19. prosince 2009

neděle 29.11.2009 - datová čára - Auckland

Dnešní dopoledne vůbec nebylo, tak ani nebudu psát, co se nestalo. Zato odpoledne jsme měli rušné. Přistáli jsme s naším letadlem s květem tiare na křídle do šedivého zamračeného Aucklandu. Poprvé jsem tu naživo uviděl dvoupatrové letadlo Airbus A380. Cestou k batohům jsme v jednom duty free shopu dostali ochutnávku čokolády, v druhém dokonce vodku. Pak na imigračním proběhla důkladná kontrola našeho jídla, dezinfekce bot a stanu a hlavně zabavení našeho pepřáku. Na Zélandu je prý obranný sprej nelegální, ani policie ho nesmí používat. Z jídla nám sebrali jen ovoce. Těstoviny, polívky v prášku, konzervy, sušenky a další byly v pohodě. Na protokol o zabavení spreje jsme čekali přes půl hodiny. Koukali jsme na to, jak jiným (asi náhodně vybraným) prohrabávají batohy do posledních ponožek. Ještě že jsme pepřák přiznali, všichni se k nám chovali moc pěkně, jen to prostě trvalo dlouho a my už toho měli dost. Ve městě jsme se ubytovali za 24NZD/os v osmilůžáku v hostelu Nomad kousíček od hlavní třídy Queen street. Je to taková továrna na baťůžkáře. Má sedm pater, velkou kuchyň, terasu s výřivkou, pidi saunu, jídelnu, bar, internet café, knihovnu a televizní místnost. V ceně ubytování je i menší večeře nebo spíš nejmenší večeře, kterou jsem kdy viděl: 5 hranolek a čtvrt rybího filé. Je ale možné si připlatit 4NZD na dospělou porci. My si raději uvařili svojí polívku (na větší vaření jsme neměli sílu) a šli brzy spát.
PS: 1NZD je přibližně 12,50kč. Pro "jednoduchost" počítáme 8NZD je 100kč, 4NZD je 50kč, nebo třeba 1,6NZD je 20kč.

pátek 18. prosince 2009

sobota 28.11.2009 - Papeete - datová čára


Ráno jsme snědli, co se dalo ze zásoby našeho ovoce (na Zélandu by nám určitě všechno vyházeli), na záchodě vyčistili zuby, dobalili batohy a v 7:15 vyrazili k check-inu, kde už od šesti (3h15m před odletem!) čekala hromada lidí a vytvořila se tam pěkná fronta. I tak nám Šárka zařídila místa u okénka s výhledem na Mooreu. V letadle jsme dostali tiare za ucho a při startu pozorovali vodní skůtr na moři hned vedle ranveje, jak si s námi dává závody jako Tom Cruise ve filmu Top Gun. Dostali jsme výborný francouzský oběd včetně ratatouille a fromange blanc. Mňam, mňam. Ve 13 hodin jsme byli zatím nejdál od Čech (Prahy, Rubešova 2): 17.964km a začali jsme se na chvilku opět přibližovat. Chvilku po té jsme přelěli datovou čáru a tím nám skončil dnešek a začal zítřek.

čtvrtek 17. prosince 2009

pátek 27.11.2009 - Moorea - letiště Papeete

Aby jsme si co nejvíc užili posledního dne, dali jsme si budíka na 5:30 (vstávání jako když odjíždím v pondělí z Poniklý do Prahy do práce). Sluníčko už svítilo, dali jsme ranní koupačku a super snídani s ananasem. Šárce pořád nebylo moc dobře, tak si dopoledne ještě na hodinku zdřímla, zatímco já si šel naposledy pořádně zašnorchlovat. Checkout z kempu je v 9 hodin, ale dovolili nám zůstat v pokoji až do půl čtvrté, kdy nám jede autobus na poslední odpolední loď zpět do Papeete. V klidu jsme se sbalili, k obědu si udělali čočku s vajíčkem a zašli naposledy do vody. Už ve čtvrt na čtyři pro nás přiběhla uklízečka, že přijel autobus, tak jsme se během půl minutky dobalili a mazali. Všimli jsme si, že kvůli nám na silnici položila list s kamenem, aby nám stopla autobus. Na rychlém katamaranu Moorea Express jsme si zabrali místo venku hned na špičce s krásným výhledem, hodili jsme si na zábradlí ručníky, které nám cestou ve větru za půl hodinky skoro uschnuly. V přístavu v Papeete jsme se uvelebili na lavičce u dětského hriště a čekali až bude čas na poslední bus na letiště. Dala se s námi do řeči jedna Kanaďanka kolem čtyřiceti let, která se ale chovala jako puberťačka. Nejdřív jsme nevěděli, co si o ní máme myslet a hlavně, co si s ní počít, protože byla dost neodbytná. Na Tahiti strávila 3 týdny na jachtě s někým, kdo tu prý marně sháněl posádku. Dnes také odlétá a za své zbylé franky skočila do stánku pro jídlo (čínské nudle s masem a na moje přání slanou palačinku) a rozdělila se s námi. Pak už nám začala být sympatická. Když pak šla na bus na letiště, tak nám dokonce nechala asi 500 franků, které prý už nebude potřebovat. Přisypali jsme k nim naše drobné (nechali jen 600 na bus na letiště) a zašli na další dvě palačinky. Sice nám 30 franků chybělo, ale ukecali jsme to. Po deváté jsme vyrazili hledat bus a zeptali jsme se dvou místních lidí. Moc jsme jim ale nerozumněli. Nejdřív to vypadalo, že nás vedou na bus, pak nás ale naložili do svého auta a odvezli před letištní halu. Za ušetřený peníz jsme ještě stihli koupit 3 pohledy a dvě známky. Na tu třetí budeme mít ráno, až si z vozíku na batohy vezmeme posledních 100F. Počkali jsme, až se letiště trochu vyprázdnilo (do jedenácti tu bylo docela rušno), našli si klidný koutek, svázali batohy, já si raději provlíknul ruku do popruhu a v půl jedný jsem na necelých 5 hodin usnul. Naštěstí dnes nepuštěli každých 30 minut hlášení o zákazu kapalin a [želů] na palubě.

pondělí 14. prosince 2009

čtvrtek 26.11.2009 - nevydařený výlet, pláž a akvárko

Vstali jsme před pátou. Pomohli nám kohouti, kteří každé ráno od půl páté hlasitě kokrhají. Navíc už hodinu před tím začínají chrčet a vzrat. A je jich tu spousta, takže je to vždy hrozný rachot. Vše jsme měli připravené, takže jsme si jen vyčistili zuby, nabrali vodu a skočili do autobusu, který přijel 3 minuty před půl. Pro případ, že by jel ještě dřív, jsme před tím na silnici položili větev zatíženou kamenem. Takové se tu prý dává znamení řidiči, aby zastavil. Koukali jsme, kolik lidí je vzhůru takhle brzy ráno. Všichni už jeli do práce nebo do školy a autobus se cestou docela slušně zaplnil. Sluníčko už svítilo a bylo moc krásně. Proč jsme takhle brzy nevstávali častěji? Na sraz před nemocnici jsme dorazili v 6:14 a Roman s Honzou nikde. Sedli jsme na obrubník a dali snídani. Když se ani další hodinu neukázali, vyrazili jsme na cestu sami. Šárce ale po včerejšku nebylo moc dobře. Sluníčko začalo opět pařit, tak jsme to po chvilce otočili a stopem dojeli zpět do kempu, kde ostatní zrovna vstávali a divili se, co tam děláme. Celý den jsme strávili na pláži a pod vodou, Šárka ale celou dobu ve stínu, ze kterého vylezla jen na krátké koupání a focení na pláži. Já jsem šnorchloval a na kajaku jsem si dojel až k útesu. Byla to docela dálka. Je to jen asi 15 metrů široký pás rozbitých korálů, na kterém se lámou vlny a občas se přes něj nějaká větší převalí.
Kdybych měl s sebou boty, tak by se na něj dalo v pohodě vylézt. Kouknul jsem se tu s maskou pod hladinu. Korály a ryby jsou tu stejné, ale voda je tu mnohem čistější než u břehu. Skočil jsem pak na 15 minut na Internet (za 60kč) a cestou zpět jsem na benzínce koupil 5 ananasů (za 120kč). Byly výborné. Dva jsme snědli ještě dneska (k obědu jsme si dali rýžovou kaši s ananasem), tři nám zbyly na zítřek. Večer jsme strávili opět s našim Rakušanem a Grepiscem, jak jsme nazvali náš drink: Pisco a vymačkaná šťáva z grepů. Ukazoval nám krásné fotky z dalších ostrovů: Huahine a Bora Bora. Strávil tu skoro 6 měsíců, zbývá mu posledních 14 dní a už sem nikdy nepojede, protože tu vše bylo i na něj moc drahé.

neděle 13. prosince 2009

středa 25.11.2009 - sluníčko(!), pláž a akvárko

Světe div se, na Tahiti taky svítí sluníčko. A dokonce celý den! Tak to jsme si museli užít. Samozřejmostí je plavání před snídaní. K snídani jsme si pochutnali na prošlém Camembertu (o to byl lepší), který jsme včera zlevněný koupili v supermarketu. Kolem poledne jsme šli s Šárkou a s Claudií šnorchlovat na mé místečko za lodním kanálem a viděli jsme v písku ležícího velkého rejnoka. Plavali jsme kolem něj, ale ani se nehnul. Když už jsem připlaval hodně blízko, vystartoval směrem k Šárkce, která leknutím vyjekla do šnorchlu. Ostatní rybyčky v akvárku už vypadaly mírumilovněji a na ostrém slunci zářily barvami - stejně jako večer Šárčina spálená záda. Ajaj, to se nám moc nepovedlo. Odpoledne jsme konečně zašli na Internet. Je tu neskutečně drahý (3kč za minutu), nikde pořádně nefunguje a nikoho to nezajímá, nemají chuť s tím něco dělat a raději nás pošlou ke konkurenci. Podařilo se nám poslat nějaké emaily napsané na telefonu a naopak nové do telefonu stáhnout. Mimo jiné jsme dostali odpověď ze Student Agency, že je možné o týden posunout náš odlet z Tahiti, ať změnu emailem potvrdíme. To už se nám ale nepodařilo a už by asi stejně bylo pozdě, škoda. Na zítřek jsme měli s Romanem a Hoznou K. domluvený výlet na horu (škoda, že si teď nemůžu vzpomenout ná jméno) tyčící se 800m nad Cookovu zátoku. Horko těžko jsme po telefonu z kempu do hotelu a zpět domlouvali podrobnosti. Sraz máme zítra v 6 hodin na druhé straně ostrova. Znamená to stihnout bus v 5:30 - tedy budíček 4:55!

sobota 12. prosince 2009

úterý 24.11.2009 - s Rakušanem na vodopády, na návštěvě u bratří Kamlerů

Náš Rakušan nás dnes pozval na výlet na vodopády na druhé straně ostrova. Má na 3 týdny půjčené auto. Dnes opět počasí nic moc, tak jsme si řekli, že je to vlastně dobrý nápad a vyrazili jsme s Rakušanem a ještě s Čilankou Claudií na výlet. Konečně jsme se s Rakušanem představili, ale ani jeden si jeho jméno nepamatujeme a je to trapné, protože on nás teď oslovuje jmény a my jeho ne. První vodopád byl super. Jednak jsme ho poměrně jednoduše našli a jednak po deštích měl docela dost vody. Ta ale nepadá (z výšky přes 100 metrů) přímo, ale skáče po skále a roztéká se po ní do velké šířky. Dalo se pod ním i koupat a voda ani nebyla zas tak studená. Druhý vodopád jsme nenašli, ale krásně jsme si pobloudili džunglí a ovocnými zahradami, což bylo zajímavé hlavně proto, že Rakušan spoustu stromů znal a věděl, co se z kterého jí. Jako nejlepší ovoce vůbec označil velké zelené koule s ostny jménem guanabana (nebo tak nějak). Není ale tak jednoduché ho ochutnat, protože se musí přesně vystihnout roční dobu, kdy zraje a pak se hrozně rychle kazí.
Zpět jsme jeli přes Cookovu zátoku, kde jsme navštívili Romana Kamlera s bráchou a rodinou. Byla neskutečná náhoda, že se nám sešly termíny, kdy jsme byli na Tahiti a hlavně, že jsme se dokázali sejít. Strávili jsme u nich v hotelu Bali Hai skoro tři hodiny, pokecali jsme, snědli jsme jim polívku (číňanku), ananas, kokos, vypili džus a pivo, nechaji jim (na odvoz do Čech) 2 průvodce po Jižní Americe, velkou dřevěnou sošku z Velikonočního ostrova a k tomu všemu dostali jako dárek čtyři ledové kaštany a dvě balení knedlíků v prášku! Na to, že jsme se vykopali až před sedmou, kdy už byla tma jako v pytli, jsme nadvakrát, ale poměrně rychle dostopovali do našeho kempu. Noční cesta přes dvě zátoky byla kouzelná. Škoda, že jsme s naší řidičkou moc nepokecali, protože uměla jen francouzky a to zase my moc neumíme. Večer jsme strávili s Rakušanem, Claudií, jejím Piscem a zapadajícím měsícem na terase naší kuchyně... tím skončil náš 80-tý den na cestě, Willy Fog by naším tempem chudák prohrál sázku.

pátek 11. prosince 2009

pondělí 23.11.2009 - Průsmyk tří kokosových palem aneb bloudění v džungli

Dnes jsme nedbali mraků a deště a vyrazili na výlet do Průsmyku tří kokosových palem. Trek začíná na silnici okolo ostrova asi 10km na jih od našeho kempu, ale v pohodě jsme tam dostopovali. Dokonce nám hodná paní, která si kvůli nám zajela, pomohla najít skutečný začátek (u žluté cedule "Maison de la Natur"), protože v průvodci Lonely Planet je označený špatně. Začátek byl jako zahrádkářská kolonie, jen s trochu jinými plodinami, než na které jsme z Čech zvyklí. Po cestě jsme si nasbírali pár padaučat - grepů a manga. Až od Maison de la Natur (hotel v přírodě, 3km od hlavní silnice) začala být cesta konečně značená jako "3 coco". Byla to procházka botanickou zahradou po krásně vyšlapané cestičce s cedulkami na stromech s jejich jmény (bohužel) ve francouzštině. Z průsmyku ve výšce 250m se nám otevřel krásný výhled do středu ostrova. Původně jsme chtěli projít okruh vnitřkem "kráteru", ale zabloudili jsme na cestu, která nás dovedla ještě výš na ještě krásnější vyhlídku, obešla s námi jeden skalnatý vrchol a my se ocitli opět mimo kráter. Taková cesta v mapě vůbec nebyla a my netušili kam jdeme (jen GPSka nám kreslila zmatenou kroucenou čáru). Do toho začalo hustě pršet, sandály se v bahně a na kluzkých kořenech ukázaly jako dost nevhodné a do západu slunce zbývaly jen 2 hodiny. K tomu všemu jsme v lese potkali podivné stany a ještě podivnější klece - scéna jako z filmu Blairwitch. Ulevilo se mi, až když jsme se jinou cestou vrátili k Maison de la Natur. Tropickou zahrádkářskou oblastí jsme se vrátili na hlavní silnici a tam po chvilce chytli stopa zpět do kempu. K večeři jsme si koupili filet z červeného tuňáka (k němu zdarma dostali citronky a jednu papayu), udělali jsme si ho na pánvičce jen tak posoleného a pokmínovaného a chutnal nám úplně jako vepřová panenka :-) Jako aperitiv posloužil rumíček Flor de Caňa - dali jsme ochutnat našim Němcům a Rakušákovi a moc jim nechutnal. Asi nepoznají jiný dobrý rum než Havana Club.

Vyhlášení kvízu ovečky 2

Správná odpověd na náš druhý kvíz je podle našeho kamioňáka z Rio Gallegos (jestli jsem mu při rachotu jeho stroje dobře rozumněl): na 28 tun ovčí vlny je potřeba 6000 patagonských oveček. Vítězem se stává mamka z Poniklé s tipem 5500 ovcí, v těsném závěsu je Alena z Kladna s tipem 6789 ovcí a Svojda s 7000 ovcemi. Omlouváme se, jak dlouho nám trvalo vyhodnocení soutěže, jsme s deníkem trochu pozadu, ale určitě se polepšíme. Děkujeme všem za to, že nás sledujete. Ohromnou radost nám udělali ti, kteří se dosud neozvali, a až z kvízu jsme zjistili, kdo nás všechno čte. Ještě jednou moc děkujeme (zvláště za vtipné odpovědi), kdo jste nevyhráli, nezoufejte, vydržte s námi i nadále. Výherci do Poniklé pošleme brzy pohled!

středa 9. prosince 2009

neděle 22.11.2009 - déšť

Ráno jsme si šel před snídaní opět zaplavat do "akvaráka" - je to tu pod vodou nááádherné. Hned asi 20 metrů od písečné pláže začínají v písku rozeseté kameny porostré korály, které sahají těstě pod hladinu. Jsou tak hustě, že musíte při plavání hledat cestičku po písečných polích mezi nimi. Zkusil jsem plavat kanálem, kterým jezdí malé motorové čluny s potápěči od základny vzdálené asi 100m od našeho kempu. Dostal jsem se až na hloubku (jen asi 2,5m, víc tu snad nikde není) kde už je voda mnohem čistější než u písečné pláže. Po plavání opět super snídaně s výhledem na moře. Snídali jsme dlouho, pak se dlouho balili na výlet, takže když jsme byli v jedenáct konečně připravení vyrazit, tak začalo pršet. Čekali jsme, až to přejde, ale marně. Pršet až do večera nepřestalo. Poflakovali jsme se v kempu, psali deníky, Šárka mi zašila párající se batoh a ponožky. Kemp se vyprázdnil, zůstal tu s námi jen jeden Francouz (který už je v kempu třetí týden nebo snad i déle) a Rakušan, který něco smolil na svém notebooku. Chtěli jsme konečně zajít na internet, ale v neděli tu nic nefunguje. Rakušan si stěžoval, že i WiFi na neděli vypnuli. Napsali jsme si alespoň nějaké emaily na telefonu, snad je zítra pošleme. Z posbíraného ovoce jsme si udělali výborný salát, už vše známe: Papaya roste na divné palmičce, je žlutá a má uvnitř černé kulaté pecičky, mango je zelené (že je zralé se pozná podle tvrdosti), uvnitř je žluté a má placatou pecku.

úterý 8. prosince 2009

sobota 21.11.2009 - na kajaku na Motu

Dnes od rána svítilo sluníčko, takže jsme si po ranním šnorchlování a snídani půjčili kajak pro jednoho a opatně na něm oba vyrazili na ostrůvek Motu, který je necelé dva kilometry po pobřeží směrem na sever. Cestou jsme pozorovali korály, které jsou při odlivu jen pár centimetrů pod hladinou. V průplavu mezi ostrůvkem a Mooreou byl docela silný proud, ale i tak jsme si tam krásně zašnorchlovalí. Za chvilku začalo pršet a my se neměli kam schovat. Běhali jsme po břehu, já se zahříval při (bezúspěšném) loupání kokosového ořechu, pak jsme se před deštěm schovali i do vody - je v ní tepleji než venku na větru. Když už to ale vypadalo, že déšť jen tak nepřejde, sedli jsme na kajak a mazali zpět. Zbytek dne jsme strávili v kempu - když bylo hezky, tak jsme se koupali, když pršelo, tak jsme zalezli pod střechu nebo vařili jídlo: rýže s bešamelovou omáčkou, hráškem a docela dobrým místním pivem Hinano. Co to ale bylo proti tomu, co tu předváděla asi 40 členná tahitská rodinná sešlost: Takové kopce masa, mega tuňák, ohromné mísy salátů, příloh a litry zmrzliny rozmixované s ananasovou šťávou, to byla podívaná. Okolo pobíhaly davy dětí a mezi nimi se plácalo jedno v (ke stolu přivázaném) chodítku. Večer slavili narozeniny Mami - paní co pracuje v kempu: je jí dnes 58 (i když vypadá na 70). Dostali jsme ochutnat dva špízy z grilu a každý kousek výborného dortíku. Naše lívanečky s džemem, které Šárka upekla k večeři, byly též skvělé. Večer jsme pak při hře kytar, mandolíny a lžic v lahvích od cocacoly dobře pokecali se třemi Němci a jedním Rakušanem. Dali jsme jim ochutnat chilské pisco - namíchali jsme si ho s ananasovým džusem (moc dobré!). Bavili jsme se o tom, co dalšího bysme chtěli na Tahiti stihnout. Náš původní plán zkusit dojet až na Maopiti - prý krásný zapadlý ostrůvek ztroskotal na tom, že tam letadlo lítá jen 2x týdně a lodní doprava je prý dost nespolehlivá. Záložní varianta "jen" 175km vzdáleného ostrova Huahine nakonec taky vzala za své. Lodě jsou prý zarezervované na týdny dopředu a zpáteční let z Papeete stojí 21000F. Šest dní, které nám tu zbývají, též není moc, kór když bysme si chtěli nechat na návrat z Huahine den dva rezervu před odletem na Nový Zéland. Všichni nás navíc ujišťují, že Moorea je dost krásná a zajímavá na to, abysme tu strávili víc než týden času. Rozhodli jsme se tedy nic "nehrotit".

pondělí 7. prosince 2009

pátek 20.11.2009 - Belvedere na kole

Krásně vyspalí jsme vstali už v půl sedmý. Šli jsme si zaplavat, i když bylo sluníčko za mrakem a voda docela osvěžující. Po dvou a půl měsících jsem měl plavací deficit a hrozně jsem se na to těšil. A pak jsem se těšil na snídani: bagetu se sýrem a s marmeládou a horkým čajem. Půjčili jsme si kola (1200F za jedno) a po pobřeží vyrazili do zátoky Oponuhu a dál do středu ostrova. Je pořád zataženo a před jednou přeháňkou jsme se museli schovat do supermarketu u cesty. I tak je teplo, tak jsme si čekání zpříjemnili novozélandskou zmrzlinou. Cestou dál na vyhlídku Belvedere, která je v jižní části kráteru a je z ní krásný výhled na obě severní zátoky a kopec mezi nimi, jsme se stavěli ve školním tropickém zahradnictví. Dostali jsme popis asi 50 plodin, které na asi hodinovém okruhu najdeme. My jsme se ale nejvíc těšili na ananasové plantáže, které jsme před tím nikdy neviděli a tady jsou na každém rohu. Ananas je přízemní rostlina, která rodí jedno ovoce za rok, po třech sezónách jí nahradí novou sazeničkou. Jsou ale pěkně nahusto a úroda v tomhle přírodním skleníku asi bývá dobrá. Navíc jsou tu jedny z nejsladších ananasů na světě. Prodávají se tu u silnice za 200F nebo 5 kusů za 650F (počítejte přibližně 10F=2kč), my jsme zatím ochutnali jen pár kousků, co nám u snídaně nechali němci, se kterými tu bydlíme. Prý v Papeete pořádají výstavu o takovém vlasatém stromu, který nám také roste v kempu, a o pověstech a pohádkách sebraných po celém světě, které se tohoto stromu týkají - bohužel výstava začíná až po našem odletu. Vůbec je tu dost ovoce, které neznáme a tak sbíráme, co najdeme, něco dokonce setřeseme nebo utrhneme ze stromu nebo z palmy, Šárka to hodí do nákupního košíku, který má na kole, a večer se zeptáme, co to je a jestli se to dá sníst. Do tropického zahradnicví nám bohužel sebrali batůžek, tak jsme jim alespoň snědli dva slaďoučké grepy, které se jim tam jen tak válely. Večer jsme s pomocí identifikovali papáju, mango a pomelo. Co bylo zralé rovnou snědli, ostatní dali do skříně v kuchyni dozrát, co nebylo k jídlu rovnou vyhodili. Slunce zapadlo krátce po sedmé, všichni v kempu šli spát už před desátou (kromě jedné partičky, která už v devět byla pěkně hlučná), já vydržel horko těžko do půl jedenáctý psát deník. Časový posun je stále cítit.
PS: malý supermarket kousek od kempu je jen o malinko dražší než obří Champion v Papeete, takže jsme se nemuseli tahat s nákupem takovou dálku. Voda je tu dokonce ještě levnější.

neděle 6. prosince 2009

čtvrtek 19.11.2009 - Tahiti - Moorea

V půl šestý jsme se ještě rozespalí začali sbírat, něco jsme snědli, na záchodě si vyčistili zuby a za hodinku už jsme čekali na bus do centra. První truck (autobus udělaný z nákladáčku) přijel plný, druhý (už normální bus) nás vzal. Jeden chlapík iniciativně řadil lidi na sedačky, nařizoval mi, kam mám dát batoh a kam se mám posunout, aby si mohli další pasažéři sednout. Docela mě tím štval, než si Šárka všimla, že je to asi jeho práce, a že v autobuse za jízdy nesmí nikdo stát. V centru byla v půl sedmý zácpa. Buď proto, že tu všichni opravdu tak brzy vstávají nebo za to mohl policajt, který řídil dopravu na kruhovém objezdu. Samotný ostrov Tahiti prý není zas tak krásný, takže z něj všichni turisti utíkají na menší a útulnější ostrovy Francouzské polynézie. My jsme si na začátek vybrali nejjednodušší variantu - ostrov Moorea kam se lodí dostanete za půl hodinky. Podle rady v infocentru (na ostrovech je prý ještě dráž než na Tahiti) jsme před cestou nakoupili jídla, co jsme pobrali (včetně šestibalené vody) a tak tak stihli loď v 9:15. Než jsme se rozkoukali, tak jsme vystupovali na krásném pobřeží skalnatého ostrova Moorea a za další chvilku seděli v autobusu, který tu na loď čeká a rozváží cestující po celém ostrově. Na opačné straně jsou dva kempy. Kupodivu se nám mnohem víc líbil ten levnější - Moorea Camping. Sice nemá teplou sprchu a tak čistou kuchyň, ale má z ní krásný výhled na moře s pěknou pláží a kokosovou palmou. V ceně je i půjčování mořského kajaku. Ubytovali jsme se v papundeklovém dvoulůžáku který byl jen o trošku dražší než spaní pod stanem. Hned jsme naběhli do vody, která sice není jako kafe, ale i tak je krásně teplá. Z palmy, která se naklání přes mořskou hladinu, spadnul kokos. Hned nás naučili, jak ho oloupat a otevřít, jak zněj nastrouhat dužninu a vyždímat z ní vynikající kokosové mléko. Hned jsem si taky zkusil jeden oloupat a není to zas taková sranda. Kokos se nabodává na kolík zabodnutý v zemi a odtrhává se od něj tlustá šlupka, která ale drží jako přibitá. Chce to zmáknout správnout techniku a taky do toho dát trochu síly (přitom ale dát pozor, aby se nesmekl a místo kokosu jste se sami nenabodli na kůl). Do oloupané, krásně kulaté skořápky se už jen správně klepne a máte kokos na tři půlky. A to je celý. Pak už se jen dlabe, ale není dobré toho jíst moc najednou, protože se po tom moc prdí. Večer jsme se ještě prošli po pláži, která se táhne podél dalších hotýlků a restaurací k třem malým ostrůvkům na severozápadě ostrova. V půl devátý jsme ale padli mrtví do postele, sotva jsme měli sílu si před tím uvařit večeři. Ono je vlastně půl druhé ráno velikonočního času a včera jsme toho opravdu moc nenaspali. Byl to náročný ale krásný a slunečný den.
PS:Moorea je stará sopka s korálovým prstencem, který vytváří okolo celého ostrova lagunu s tyrkysovým mořem a více či méně živými korály. Silnice okolo ostrova je dlouhá 60km. Kráter sopky je na dvou místech přerušený zátokami Opunohu (kde kotvil James Cook a kde se točil film: Vzpoura na lodi Bounty) a Cookovou zátokou (kde Cook nekotvil, ani se tu nic nenatočilo - je to ale prý nejkrásnější zátoka na světě). V kráteru jsou silničky, vesničky a ananasové plantáže obklopené majestátnými skálami tyčící se do výšky až 1297m - jedna připomíná zarostlého bratříčka Fitz Roye, dokonce se zní také často kouří.

sobota 5. prosince 2009

středa 18.11.2009 - Velikonční ostrov - Tahiti

Do jedenácti jsme se museli sbalit, což na kolenou v podkroví nebyla žádná sranda. Naše batohy jsou teď větší, než když jsme přijížděli i přes to, že z nich ubyla hromada jída. Odlétáme až v noci, počasí pořád nic moc, tak jsme se prošli jen po městečku a k sochám Ahu Tahai, které máme jen 15 minut od hostelu. Chtěli jsme si na památku koupit malou sošku a zašli jsme přímo k jednomu baráčku, kde jsme před pár dny viděli tři chlapíky, jak je dlabou ze dřeva. Mysleli jsme si, že tu ukecáme lepší cenu než ve stánku na tržišti. Vyjednávání s velice laxními "dělníky" však nebylo jednoduché. Z původní ceny 20 tisíc za jednu malou sošku jsme sice skončili na 12 tisících za malou a ještě jednu mnohem větší (která by na trhu sama stála minimálně 15). Ta ale ještě nebyla úplně hotová, tak jsme se domluvili, že se stavíme za 2 hodiny. Když jsme se později přišli zeptat, byli chápci úplně bez zájmu, vůbec s námi nechtěli mluvit a pak z jednoho vypadlo, že neměli čas a tu sošku nestihli. Řekli jsme OK, příjdeme za další 2 hodiny. Chtěli zaplatit půlku dopředu, ale to jsme odmítli. Dotřetice z nich vypadlo, že za tu malou chtějí 20 tisíc a basta. Jeden z nich už byl pěkně nepříjemnej, posílal nás na letadlo tónem, který spíš připomínal jinou destinaci. Nakonec jsme odešli jen s velkou za 7 tisíc, což nakonec nebyl tak špatný kup, je totiž moc krásná - ale tý dřiny a nepříjemného vyjednávání snad za to ani nestálo. Koupili jsme pak na trhu ještě nějaké další suvenýry. Největší radost jsem měl z výborného nicaraguiského rumu Flor de Caňa za 14USD. Čilské peníze jsme vyčerpali do poslední stovky, nejde je tu totiž vyměnit zpět na dolary. Už jsme s tím počítali a výdaje si přesně naplánovali. Stihli jsme ještě koupit a napsat pár pohledů a pak už jen čekali, až přijede Cecílie s autem a odveze nás na letiště. Čekali a čekali a Cecílie nikde. Hodinu a půl před odletem nám došla trpělivost a s Francouzi, kteří dnes také odlétají jsme vyrazili hledat taxíka. Nakonec nás na letiště zdarma hodil jeden velikonočostrovan. Holky se vešly do auta, já a Francouz jsme na korbě trochu zmokli, ale na letiště dorazili včas. Kupodivu jsme nemuseli platit odletovou taxu z Chile, která je podle vzdálenosti letu až 25USD. Letadlo mělo z krátké ranveje fakt odpych (měl jsem pocit, že se nám až zvedal čumák). Seděli jsme u okénka, ale v noci jsme stejně nic neviděli. Řekli jsme si o skleničku Balantýnky, aby jsme si let trochu zpříjemnili. Letuška jí lila jako by to byla voda, takže jsme dostali každý tak jednu decku. Už trochu veselí jsme si řekli ještě jednou a zase jsme dostali dvojité panáky, po kterých jsme usnuli jako neviňátka.
Let trval 6 hodin, ale časový posun oproti Velikonočnímu ostrovu byl neskutečných 5 hodin. Přivítala nás hudba, kytka za ucho (tiare), vedro a dusno. Autobus v půlnoci žádný nejezdí, taxíky jsou nechutně drahé, ubytování v Papeete na tom nebude o moc líp, tak jsme si rozložili karimatky "zabezpečili" batohy a za pravidelného hlášení o zákazu tekutin na palubě letadla, která snad v tuto hodinu slouží jen k rušení bezdomovců, v polospánku přežili do pěti do rána.

pátek 4. prosince 2009

úterý 17.11.2009 - Anakena, Ahu Tongariki, Ranu Rarako - to nejlepší z Velikonočního ostrova!

Za 30000ChP jsme si půjčili auto - takovou šunku, ale 4x4 - po zkušenostech víme, že by se to mohlo hodit. Na pláž Anakena byla ještě krásná asfaltka. Je to jediná oficiální pláž s možností koupání ke které (bohužel zády) stojí na vysokém Ahu asi sedm krásných soch s klobouky. Sochy, palmy a písečná pláž je krásná kombinace. Škoda že na koupání dnes opět není počasí. Dostali jsme tu odborný výklad od slavné správcové národního parku, která má dokonce fotku na úvodní stránce mapky Velikončního ostrova. Sochy jsou tu prý v dobrém stavu, protože ležely dlouho zakonzervované v písku. Cesta dál už byla jen prašná - po deštích spíš bahnitá, na motorce bysme tu možná měli problémy. Okolo sopky Poike jsme dorazili k 15 krásným sochám na Ahu Tongariki. Některé z nich jsou opravdu ohromné. Ta největší však pořád leží nedotesaná na svahu sopky Ranu Rarako, odkud se jakoby potácí desítky dalších po pás nebo až po nos zapadaných soch. Až tady jsem uviděl to, co jsem od Velikončního ostrova očekával. Sochy jsou tu nejmladší, nejkrásnější, hledí daleko do moře a hlavně se k nim může na dosah ruky. Francouzi si to jen proběhli, ale naštěstí jim prý nevadilo, když museli čekat, než si to tu se Šárkou pořádně projdem a hezky si tu zafotíme. Desítky dalších soch jsme objevili v kráteru. Byla to skutečná nádhera a hlavně nám tu nepršelo. Cestou zpět jsme navštívili několik dalších soch a rozbořených Ahu, ale po Ranu Rarako už to prostě nemohlo být takové. Ještě, že jsme si tenhle výlet nechali na konec. Patrik chtěl vidět i Ahu Akivi, kde jsme už se Šárkou byli v sobotu. Cesta byla opravdu špatná. Na čerstvém bahně uplatnil Švýcar Patrik zkušenosti s jízdou na sněhu. I přesto jsme cestou zpět zapadli a vyprošťovali auto z hlubokého bahna u strany silnice. Večer jsme si na stránkách LAN na let na Tahiti zarezervovali místa u okénka a též se emailem poptali v Student Agency (přes kterou máme koupené letenky) na možnost posunutí odletu z Tahiti, protože je nám po včerejšku líto, že bysme tam měli strávit jen 9 dní. Od devíti dnes v jednom hotelu promítají film o Velikončním ostrově: Rapa Nui od Kevina Costnera. Už jsme ho bohužel nestihli. Musíme si ho někde sehnat a pustit. Patrik a Francouzi dnes večer kecali francouzky a nic s nima nebylo, tak jsme šli se Šárkou raději brzy spát.
PS: pobavila mě předpověď počasí, kterou jsem zahlídl v televizi: teploty 28°C na severu Chile postupně přešly až v 9°C na jihu v Ohňové Zemi. Na Velikonočním ostrově bohužel pořád déšť. Dneska nám to ale docela vyšlo a to je hlavní!