úterý 20.10.2009 - Porvenir - Puerto Natales

Trajekt jede až ve dvě a pán domu nám objednal autobus do přístavu, který se pro nás staví na hotelu ve čtvrt na dvě, takže jsme si užili dopoledne ve městě, kde se podle průvodce "nikdy nic neděje". Obešli jsme nábřeží dekorované technickými skvosty jako například starý traktor nebo useknutá záď lodi s lodním šroubem. Zatím co jsem se kochal, Šárka pokecala v obchůdku se suvenýry s prodavačkou, která jí prozradila, že tu žil jakýsi Vaclav Nemetchek Svoboda - jediný Čech ve městě, je už ale 10 let po smrti. Na poště jsme zase zjistili, že tu jsou 2x levnější známky na pohledy do Evropy než v Argentině, tak jsme jich hned pár nakoupili.
Po jedné hodině se pro nás opravdu stavil na hotelu regulérní městský autobus, projel křížem krážem město, objel dalších 7 baráků a dovezl nás do 5km vzdáleného přístavu. Když jsme s lodí vyjeli do Magelanova průplavu, začalo to pěkně houpat. Slaná voda cákala přes auta (i na můj objektiv) a loď se při nárazech na velké vlny celá kroutila. Šárka chvilku psala deník, ale brzy toho nechala a raději zkoušela usnout a zažehnat tím mořskou nemoc. V přístavu v Punta Arenas byl pěkný zmatek. Je asi 7km od centra, ale autobusy tu nejezdí. Jen jakási colectiva, což jsme časem pochopili, že jsou to ty taxíky s číslama na střeše jako autobusy. Raději jsme si vzali svého taxíka a nechali se odvézt do centra na autobus do Puerto Natales. Koupili jsme lístky a dokonce nás tu nechali zavolat a rezervovat si na zítřek na ráno autobus z Puerto Natales do národního parku Torres del Paine. Měli jsme ještě dvě hodiny času, tak jsme ještě stihli dokoupit jídlo do parku na 5 denní výlet a zašli jsme si do restaurace na menu, které jsme vůbec nevěděli, co je. Jako předkrm jsme dostali salát s rajčetem a jako hlavní jídlo byla polívka ve které plavala čtvrtka veřeného kuřete.
Do Puerto Natales jsme dorazili něco před půlnocí a nechali se odchytit od naháněčky na hostel Paulette. To se nedalo odmítnout, zvlášť, když nám slevili z 12 tisíc na 10 po té, co se o nás začala zajímat další nahaněčka. Mělo to být jen 4 bloky, ale odvezli nás autem až skoro kilometr daleko. Slíbili nám, že nás i zítra hodí na bus do parku. Paní Paulette (nebo její dcera, ale říkejme jí tak) byla moc hodná a řekla nám hodně praktických informací o parku. Prodala nám i lístky na zítřejší bus (a my tím pádem nechali propadnout naší rezervaci), protože tvrdila, že by ráno byla pokladna i přes rezervaci zavřená a v autobuse by nám je neprodali. Možná si jen namastila kapsu provizí za prodej, ale ceny jsou prý u všech společností stejné, tak jsme jí uvěřili. Až do dvou hodin jsme se přebalovali. Berem sebou jen to nejnutnější a zbytek necháme u Paulette. Většina batohu teď tvoří jídlo a benzín na vaření.
PS: zpáteční bus do parku stojí 15000ChP (skoro 500kč) a vstup dalších 15000ChP, takže je to docela darda. Na druhou stranu tu budem 5 dní.

pondělí 19.10.2009 - stopem z Ushuaia do Porveniru

Kolem jedenáctý jsme se vyhrabali z hostelu a s cedulí Rio Gallegos a vstyčeným palcem vyrazili pěšky směr ven z města. Zastavila nám dodávka, že nás hodí na kraj města, což bylo ještě asi 7km. Zrovna se tam staví uvítací brána a z naší řidičky se vyklubala architekta toho monumentu. Byl tam hrozný vítr, zima a trvalo snad večnost (jen něco přes hodinu, ale v tý kose!), než nám konečně zastavil kamion, který jel do Rio Grande. Cesta ze začátku vede mezi ohromnými zasněženými kopci a okolo krásných jezer, pak spadne k moři na východním pobřeží a pokračuje po nekonečných větrných pláních až k Rio Grande. S kamioňákem jsme docela dobře pokecali a dali si s ním maté, které uvařil za jízdy na plynovém vařiči. Přes Rio Grande jsme nachodili 5km, než jsme našli místo na stopování. Město je to dost ošklivé. Jakoby na staveništi rozeseté domy, hrozný vítr, auta tu jezdí (na stopování) dost rychle a nemají tu odstavné pruhy, kde by kdyžtak zastavili. Vypadalo to dost beznadějně. Když jsme konečně dobré místo našli, vyhrabal jsem si z batohu snowboardové kalhoty, protože jsem nečekal, že nám tu někdo zastaví a v tom větru bych po půl hodině pěkně vymrznul. Než jsem si je ale oblíknul, zastavili Šárce starší pán s manželkou a igelitkami s nákupem, že nás hodí do San Sebastianu na hranici s Chile. Nemohli jsme věřit svému štěstí, nacpali batohy do kufru na nastoupili. Cestou z nich vypadlo, že jsou z Porveniru, a že jestli chceme, že nás odvezou až tam a zítra ve dvě nám jede trajekt do Punta Arenas - tak tomu říkám stopařské štěstí. Pak jsem si to chvilku přesal říkat, když to s námi po prašných cestách hnal stovkou, ale asi to tu zná líp než já. Cesta od hranic vedla mezi ohromnými farmami - nekonečné plochy s rozesetými krávami a ovcemi. Zjistili jsme, že jsme také stopli farmáře, který tu má své ovce. Obhospodařuje svůj ranč sám se 7 psi, které cvičí, aby mu hlídali stáda. Jeden nám taky před jeho barákem v Porveniru vyběhl naproti. Objeli totiž s námi 2 hotely a protože byly plné, pozvali nás k sobě na čaj a sendvič. Začínali jsme si myslet, že nás nechají přespat u nich, ale nakonec jsme skončili v hotelu, který nám našli a telefonem zarezervovali. Byl úplně jako z pohádky. Otevřít nám přišel dědeček v župánku, uctivě se klaněl, zeptal se na kolikátou bysme si přáli snídani a jestli se vzbudíme sami nebo nás má ráno přijít vzbudit sám. Za cestu jsme ušetřili 190Ar, tak jsme si alespoň užili pěkný hotýlek, který nás oba stál 20000ChP. S přejezdem do Chile jsme opět čekali změnu časového pásma, ale prý už mají letní čas a jsou teď na stejno s Argentinou.
A na závěr malý kvíz. Kolik si myslíte, že měl náš farmář ovcí? Kdo napíše do komentáře nejlepší tip, dostane od nás za odměnu pohled.

neděle 18.10.2009 - Ushuaia

Rozhodli jsme se, že zkusíme z Ushuaia odjet stopem, protože nemáme lístky na bus a navíc je docela drahý - až do Puerto Natales, kam se potřebujem dostat by s přestupem v Punta Arenas stál 255Ar. Dnes si ještě užijem komfortu hostelu, internetu a uděláme si krátkou procházku po městě. Na stop půjdem až zítra. K snídani byly mimo jiné k dispozici vajíčka, tak nám jich Šárka rovnou pět usmažila. Dopoledne jsme zase prointernetili - zkoušel jsem obnovit fotky z karty. Programy restoration a freeupdate, které jsem zkusil na kartě žádné smazané soubory nenašly, tak jsou fotky asi definitivně pryč. Odpoledne jsme si na 3 hodinky vyšli do města, prošli pár vyhlídek na město (zrovna přistávalo letadlo a taky si udělalo mazácké kolečko), nábřeží s přístavem a obchodní třídu, kde bylo ale vše kromě supermarketu zavřeno. Město je to docela pěkné s barevnými baráčky za kterými se tyčí sazněžené vrcholky hor. Nejkrásnější je zubatá hora jménem 5 bratrů a ještě zubatější Mount Olivia. Jsou tu ale také podivné, komunisticky vyhlížející skulptury a pomníky. Jeden velký je na Malvinské ostrovy alias Falklandy na které si dělají argentinci nárok a dokonce o ně s angličany "nedávno" bojovali. Dokoupili jsme si ještě na zítřejší cestu najaké jídlo a benzín. Tentokrát jsme to nenechali náhodě a k naší 600ml lahvi jsme naplnili ještě 750ml PETku. To by snad mělo na pár vaření stačit. Večer se mi podařilo jednak prodat průvodce (dohodli jsme se na 85Ar) a jednak zachránit fotky ze smazané karty, jak jste možná poznali z toho, že k článkům od Salty až do Buenos Aires, se nějaké objevily :-) Velký dík patří Slávkovi. Poradil mi program, který umí najít sektory s fotkami podle JPEG hlavičky. Potil jsem se na tom až do jedné do rána a Slávek byl pořád on-line a to měl o 5 hodin víc než já! Program po 2 hodinách byl jen ve 30%, tak jsem dal na klávesnici cedulku, "prosím nevypínat, zachraňuju fokty" a šel jsem spát.
PS: taky se mi dnes na argentinské SIMkartě podařil rozchodit internet. Netuším kolik stojí, ale máme na ní kredit skoro 50Ar, tak jestli to neprovoláme, tak to alespoň prointernetím!
PS2: už mám i teorii, proč a jak my holky v letadle smazaly fotky. Na obnovených fotkách totiž byly i jak se holky fotily navzájem - některé nepovedené. V menu foťáku se dá jednoduše najít symbol koše s českým popisem "smazat vše", což si ale holky nepřečetly. Varovnou hlášku "opravdu smazat všechny fotografie" nebyl asi problém potvrdit OK... no a pak, že prý došly baterky ...

sobota 17.11.2009 - zpět do Ushuaia

Probudili jsme se až před desátou, takže jsme naspali celkem 14 hodin! Venku byl hrozný vichr a tlak za noc klesnul tak rychle, že Šárce na hodinkách začal pípat storm alarm. Dopoledne jsme si prošli krátké cesty okolo zátoky Lapataia. Je tu hrozná spousta turistů a vlastně tahle zátoka, kde končí silnice č.3 vedocí přes celou Ameriku ze severu na jih, je většinou jediné místo, které z národního parku navštíví. Do Buenos Aires je to odsud 3079km, na Aljašku 17848km. Odpoledne jsme sbalili stan a vyrazili směrem ke kempu Lago Roca, odkud by měl v pět hodin odjíždět autobus do Ushuaia. Začalo zase sněžit, že jsme sotva stihli sbalit stan. Už pěkně mokří jsme cestou po silnici zkusili mávnout na auto a ono nám zastavilo. Chlápek, který jel z parku z kurzu muškaření, nás odvezl do Ushuaia až před hostel Los Cormoranes. Byl hrozně fajn a cestou nás dokonce vzal na vyhlídku asi 5km nad městem, takže jsme s ním měli takový malý tour. V hostelu nám to připadá po 4 dnech pod stanem jako v Intercontinentálu. Spíme v šestilůžáku s vytápěnou podlahou a máme ho sami pro sebe. Kuchyně, záchody i sprchy jsou krásně čisté a všude je teplo! V kuchyni nás zaujala krabice "uso común", kam lidi dávají před odjezdem z hostelu potraviny, které už nepotřebují, k volnému použití. Hned jsme doplnili zásoby rýže, cukru, soli a uvařili si 3 vajíčka natvrdo. Nemohli jsme se utrhnout od internetu, takže jsme prošvihli nákup jízdenek na autobus do Punta Arenas respektive Puerto Natales, kam jsme chtěli zítra odjet. Zítra je navíc neděle, takže nepůjdou koupit ani lístky na pondělí, takže tu asi skejsnem až do úterý. Večer jsme zašli do centra trochu pobrouzdat po krámech. Z toho jsme hodinu a třičtvrtě strávili nákupem jídla v supermarketu. Večer jsem se na hostelu pokoušel za 100ChP prodat průvodce Footprint po celé jižní Americe, kterého už nebudem potřebovat, a trochu jsem nalomil jednoho Fina - pravda už docela opitého po zmrzlině s tequilou (taky jsem trochu ochutnal a bylo to docela dobré). Zabrali jsme pak zase internet a to až do půl třetí do rána.

pátek 16.10.2009 - pláže Ohňové Země

Večer pršelo a ráno jsme měli zasněžený stan. Kemp byl zase celý bílý a to bylo ideální počasí na výlet na pláže. Je to další trek, který je zavřený, ale byla by škoda ho nezkusit. Začíná asi 7km od kempu na silnici směrem zpátky do Ushuaia. Naštěstí se nám podařilo stopnout minibus, a když jsme nastoupili, tak jsme koukali, že je to řidič, který nás vezl včera. Cesta od silnice vedla podmáčeným lesem až k Ensanada Bay, kde je molo výletních lodí s poštovním domkem se suvenýry. Když jsme přišli na pláž, začalo zrovna hustě sněžit, tak jsme se alespoň měli kam schovat. Pokecali jsme mezitím s prodavačem a dokonce vyžebrali trochu kerosinu do našeho vařiče, protože benzín nám už dochází. V poštovně ho používá na topení, tak snad to bude v našem vařiči fungovat taky. Mezitím přestalo sněžit, vyšlo sluníčko a my si poprvé za naší cestu sáhli do moře. Voda je krásně průzračná a nebýt dva stupně nad nulou, tak bysme do ní určitě skočili. Cesta po plážích zpět do kempu byla moc pěkná i když často zapadaná stromy, které před sezonou ještě neprořezali. Občas vedla po skalách s pěkným výhledem, občas po zasněné pláži. Počasí se ale úplně zkazilo, a ke konci začalo opět hustě sněžit. Bylo moc hezký, ale zpět do kempu jsme dorazili mokrý a zmrzlý. Kerosin smíchaný se zbytkem benzínu ve vařiči moc dobře nehořel. Dělal velký oranžový plamen a hrozně kouřil. Ešus jsme po vaření měli úplně černý. V půl osmý jsme se natáhli do spacáků, aby jsme trochu rozmrzli. Usnuli jsme a probudili se až v půl druhý ráno. Na obloze svítily hvězdy a na stanu se leskly zmrzlé kapičky.

Návrat z Torres del Paine

Zdravíme všechny pravidelné čtenáře z El Calafate (Argentina). V deníku jsme stále trochu pozadu, zatímco ve skutečnosti jsme už dost napřed. Včera jsme se vrátili z 5-denního treku po národním parku Torres del Paine a dnes jsme přejeli k ledovci Perito Moreno v parku Los Glacieres. Po dlouhé době jsme se dostali na Internet. Omlouváme se, že jsme neodpovídali na vaše příspěvky. Zkusíme doplnit deník, abyste měli každý den co číst, a zítra zase zmizíme do "divočiny" do vesničky El Chaltén na výlety okolo věží Fitz Roy a Cerro Torre, kde si zase pět až čtyři dny pochodíme.
Fotky z karty se nakonec podarilo zachranit, diky moc, Slavku :-) Podrobnosti se doctece az vyjde clanek z nedele 18.10. Bylo to napinave, ale podarilo se to! Jinak blecha uz je taky fuc a pupence se hoji :-) Ted jsme 5 dni prezivali na susenkach a testovinach, takze se nam pri cteni o kralicku v troube sbihaji sliny. Dnes asi vyrazimo do restaurace "snez co muzes" :-)

čtvrtek 15.10.2009 - Lago Roca, Guanaco

Ráno se u nás stavili na pokec dva belgičani (vida, nejsme tu sami, jejich stanu jsme si včera nevšimli). Taky míří do parku Torres del Paine - prý nejkrásnějšího na světě. Jsou tam dva známé treky, jeden ve tvaru O, druhý W. Doporučili nám neminout Puerto Madryn s peninsulou Valdéz, kde je prý úchvatná podívaná na tučňáky a velryby. Je ale lepší si tam nejdřív zavolat, protože když je špatné počasí, je přístav na několik dní zavřený. Uklidnilo nás, když říkali, kolik toho chtějí stihnout a přitom mají o 5 dní míň času než my.
Odpoledne jsme vyrazili na horu Guanaco (941m.n.m). Cesta je podle belgičanů zavřená (asi kvůli sněhu), ale asi by se dalo dostat alespoň na vyhlídku která je někde v půlce. Zkusili jsme to a povedlo se. Po zimě byla cesta trochu zapadaná stromy a občas se nám pod sněhem ztratila, ale stopařka Šárka nakonec vždycky našla další žlutý kolík, kterými byla cesta mezi stromy značená. Dála nad první vyhlídku už jsme nešli a vrátili jsme se zpět podél jezera, na kterém byly vlny jako u moře, ke kempu Lago Roca. To je ten za 18/os. Je ale ošklivější než ten náš a má špinavé záchody. V restauraci prodávali zatím nejkrásnější pohledy, které jsme tu viděli. Vetšina jich byla z Antarktidy.
Začalo se kazit počasí, tak jsme uháněli domů (ke stanu), abysme stihli uvařit večeři. Benzínu ubývá rychleji, než jsme čekali. Láhev sice nebyla úplně po rysku, ale po jedné polívce, jednom čaji a dvou těstovinách už nám asi zbývá jen na zítřejší čaj. Celý den jsem si drbal kousance od blechy. Večer jich Šárka napočítala 65!

středa 14.10.2009 - Buenos Aires - Ushuaia

Byl jsem nervózní z ranního odletu (aby jsme nezaspali, aby přijel taxík, aby nám to neulítlo, aby nechtěli další peníze za moc těžké batohy...), takže jsem se moc dobře nevyspal. Navíc asi ve 3 ráno si do našeho pokoje přišla lehnout holka z recepce a nechala otevřené dveře, asi aby slyšela telefon a zvonek, takže mě budil hluk ledničky a vůbec, co si to jako holka dovoluje... Nicméně jsme nezaspali, taxík přijel, letadlo počkalo a batohy 15 a 16kg byly v pohodě. Letěli jsme letadlem MD-88 s triskama vzádu na trupu. Seděli jsme u okénka, ale samozřejmě těsně před triskou, která nám zakrývala půlku výhledu. Let nám okořenily 3 malé holky, které se s námi začaly bavit, pobíhaly okolo nás a pořád něco vyzvídaly. Nechal jsem je, ať si prohlídnou fotky v našem foťáku. Po chvilce mi ho vracely, že asi došly baterky. Trochu jsem s tím počítal, už včera blikaly. Jaké ale bylo moje zděšení, když místo "vyměntě baterie" na displeji svítilo "žádné fotografie". Ty blbky mi normálně smazaly všechny fotky ze Salty, Cachi a včerejšího Buenos Aires a navíc dělaly, že jak se to jako mohlo stát a utekly pryč. No tak to mě fakt vytočilo! Jak se jim to proboha mohlo povézt, co s tím dělaly? Snad s tím půjde ještě něco udělat, ale měl jsem kvůli tomu zkažený zbytek letu. Jinak muselo být přistáná opravdu kouzelné, když jsme nad Beagle kanálem u městečka Ushuaia pod zasněženými kopci dělali vyklesávající kolečko. Letištní hala byla taky krásná - celá prosklená s ohromnými trámy z pěkného dřeva. Do centra jezdí jen taxíky, tak jsme se nechali vyhodit u infocentra, podle průvodce Footprint nejlepšího v Jižní Americe. Opravdu bylo dobré a strávili jsme tam minimálně 30 minut. Mimo jiné jsme zjistili, že poslední bus do národního parku Ohňová Země jede ve dvě (za necelou hodinu). Rozhodli jsme se to stihnout. Šárka běžela nakoupit jídlo a pití na 3 dny (těžký úkol v dalekém supermarketu se šibeničním termínem) a já šel pro benzín do vařiče, který nám půjčil Honza Prokeš - moc děkujeme! Konečně ho vyzkoušíme, snad jsme nezapomněli, jak to funguje. Vše klaplo a my s veškerou bagáží vyrazili colectivem do parku. Ceny jsou tu proti tomu, co píšou v našem průvodci, víc než dvojnásobné. Doprava do 22km vzdáleného parku 50Ar, vstup taky 50, kemp Lago Roca 18. Nechali jsme se raději vyhodit o kousek dál v kempu Lago Verde a udělali jsme dobře. Je zdarma! Nemá sprchy, nemá předražené občerstvení (jako Lago Roca), ale má "čisté záchody, to mám rád" a je na překrásném místě u řeky. Jo a jsme tu sami. Uvařili jsme si polívku (funguje to) a vyrazili na krátký výlet k rašeliništi Lago Negro a trochu si pobloudit na druhém břehu řeky. Je tu opravdu krásně, byly jsme nadšený a já časem i zapomněl na příhodu z letadla. V lese jsme ve sněhu občas zahlídli docela velké stopy a taky velký hromádky po nějakém asi taky velkém zvířeti, tak jsme byli zvědaví, jestli nás v noci něco nepřekvapí. Nakonec mě překvapila "jen" blecha, nebo co jsem to na hostelu chytnul. Pupence mi naskakují jako houby po dešti. Děsný.

úterý 13.10.2009 - Buenos Aires

V Buenos Aires už jsme jako doma, takže z autobusáku Retiro jsme neomylně zamířili na metro, dojeli na stanici Plaza Italia v městské části Palermo a za 37/os zakotvili v hostelu vedle Casa Jardin. To je ten hostel, ve kterém nás před měsícem naštvali, když nám chtěli během pěti minut, co jsme byli okouknout jiný hostel, podražit z 80 na 100Ar. Spíme na poměřně velkém šestilůžáku a asi jsme tu jen tři. Na oběd jsme si zašli na stejka. Byl dobrý, zdaleka ale ne tak jako v Cachi. Navíc jsme si ho raději nechávali trochu dopéct, jak nám ho udělaly až moc medium. Během odpoledne jsme si prošli centrum od Congresa k Avenidě 9 de Julio (prý nejširší ulice na světě) a po ní k Plaza Republica s obřím obeliskem - jediným symbolem Buenos Aires, který jsem znal ještě před příletem, protože jsem ho kdysi viděl v televizi, když u něj demonstrovali davy lidí během argentinské finanční krize. Tam jsme sedli do mého oblíbeného, jak by řekla Šárka, KingerBurgera. Jednak jsem měl hroznou chuť na Whooper menu, a jednak měl terasu s krásným výhledem a obelisk. Večer jsme pak na hostelu přebalovali batohy, které na let do Ushuaia nesmějí mít víc než 15kg, což byl trochu oříšek (váhu jsme navíc jen odhadovali, nebylo kde batohy skutečně zvážit). Objednali jsme si na zítřek na 6:15 taxi na letiště a šli brzy spát. Odlétáme naštěstí z Aeroparque - letiště, které je v centru - od našeho hostelu jen asi 5km daleko, takže nás to bude stát jen kolem 22Ar. Ranní autobus na letiště jsme po neblahých zkušenostech riskovat nechtěli.
PS: dnes jsem musel za 15Ar koupit dobíjecí kupon do naší argentinské SIMkarty. Ne proto, že bysme už náš kredit provolali (zatím jsme ho použili jen 3x), ale protože se telefon už po měsíci bez dobíjení zablokuje. Nevíme, jestli ta SIMkarta nebyly jen vyhozené peníze, ale raději jí dobijeme. Není to zas tolik peněz a nevíme, kdy se nám bude hodit.

pondělí 12.10.2009 - Cachi - Salta - Buenos Aires

V 9:05 nám jel autobus z Cachi do Salty (4 a půl hodiny), v 15:45 bus ze Salty do Buenos Aires (1550km, 21h) a nesmělo nám nic ujet, protože potřebujem být za dva dny brzy ráno na letišti v Buenos Aires odkud nám letí letadlo na úplný jih Argentiny do města Ushuaia v Ohňové Zemi. Dalším autobusem už bychom to nestíhali. Cestou z Cachi jsme viděli krásné červené, žluté a zelené skály, které nebyly při cestě do Cachi za tmy tak hezky barevné, jako teď. V Saltě jsme měli čas 2 hodiny, ale na lanovku na kopec byla taková fronta, že jsme to opět nechali "na příště" a šli raději na lodičky na malém jezírku v parku kousek od autobusáku. Šárce se moc nechtělo, ale myslím si, že to nakonec byla docela sranda.
Autobus do Buenos Aires nebyl nic moc: Mercedes, dvoupatrák, ale docela starý a mezi sedačkami menší mezery než bych pro své chůdy potřeboval. Na sjeté pneumatky dálkových autobusů se už raději nekoukám. Pouštěli nám celkem 2 blbosti a teprve třetí film: Match Point od Woodyho Allena za něco stál. Pustili ho ale bez zvuku a se španělskými titulky. Zápletku jsme si ale hravě domysleli. Cesta ubíhala příjemně až na to, že autobus v noci několikrát stavěl, a pokaždé se v něm tak půlka lidí vyměnila. Lidi co se rvali ven se přetlačovali s lidma, co se rvali dovnitř. Mezi nimi se potáceli rozespalí lidi, co jeli dál.

neděle 11.10.2009 - hřebenovkou k jižní vyhlídce

Snídali jsme jako králové párky s mažonézou (jak jí tady říkají, hořčici jsme nesehnali). Máme před sebou výlet, který jsme si vyhlídli včera ze hřbitova. Na jižní straně Cachi jsou kopečky na které jsme se rozhodli vyrazit a projít si celý hřeben až k řece, kde jsme dalekohledem viděli další vyhlídku na Cachi, tentokrát z druhé strany. Na gůglmapě jsem si vyfotil letecký snímek hřebínku, protože lepší mapu nemáme, ale jediná cesta, kterou jsem z toho vykoukal, stejně vedla přes soukromý pozemek. Nicméně výlet naslepo dopadl dobře. I když po hřebeni žádná cesta nevedla, přeskákali jsme přes kameny a trsy trávy až na konec na vyhlídku u řeky. Potkali jsme i divokého osla, který jak nás viděl, začal hýkat a zdrhat z prudké skály dolů, že jsme se divili, že si nic neudělal. Svítilo sluníčko, ale zase foukal silný vítr, takže to s náma na hřebeni pěkně cloumalo. Svačinku jsme si snědli ve stínu a závětří velkého kaktusu, kterému ve větru svištěli trny jako oceclová lanka plachetnicím v marině. Jsme tu poslední den, tak jsme si chtěli večer naposledy pochutnat na stejku, ale dnes jako naschvál nebyl. Nabídli nám ale kozičku na grilu, tak jsme jí zkusili. Byla dobrá (poprvé a zatím naposledy jsem měl kozičku na grilu u Vlaďky v Doubici), ale my se těšili na nejlepšího stejka na světě. Snad ho v Argentině ještě někdy potkáme.

sobota 10.10.2009 - bazén v Cachi, hřbitov, vyhlídka

Jak už titulek napovídá, dnes jsme toho moc neudělali, nikam daleko jsme nechodili. Dopoledne jsme si užívali našeho dvorku, kde jsme zatím sami. Navoskovali jsme si kožené pohorky (po sandboardingu byly pěkně zničené, ale Šárka má dva vzorky NikWAXu) a něco vyprali. V Cachi má být hotel u s veřejným bazénem, u kterého jsme chtěli proflákat i odpoledne, ale když jsme k němu došli, teprve se malým čůrkem z hadice napouštěl. Rozvalili jsme alespoň pod stromem před hotelem, četli průvodce a psali deník. Dnes fouká neskutečný vítr a zvedá prach ze silnic. Často sebere neskutečný oblak a vůbec je dnes mizerná viditelnost. Dali jsme pak ještě internet a v podvečer se vydali na náš jediný výlet - asi 15 minut vzdálený hřbitov s vyhlídkou, kde jsme se dlouho vydrželi kochat krásnými mraky a západem slunce. Hřbitov byl taky zajímavý. Během staletí asi roste směrem dozádu a je už pěkně dlouhý. Ze začátku jsou jen hromady kamení a rozpadlé dřevěné kříže, postupně se objevují novější a lepší mezi kterými pak stojí doslova honosné hrobky. Na večeři jsme už jako štamgasti zašli do naší hospůdky za náměstím a dali si pro změnu Napolitanu - řízek se šunkou a sýrem (stejka si dáme zase zítra). Bylo toho trochu míň (ale i tak jsme se z jedné porce najedli oba), o to víc jsme si dali vínka a dopřáli si zákusky. Nakládané hrušky v javorové šťávě byly ještě relativně normální, ale sýr s marmeládou je vyloženě argentinská specialitka. Zvláštní, ale dá se na podivnou chuť zvyknout.

pátek 9.10.2009 - Cachi Adentro, Las Arcas

Co budeme dělat v Cachi 3 dny? Městečko je to prťavé, v infocentru nic nevědí, v okolí jsou ale pěkné kopce a na dohled dokonce velehory (na kopec Nevado de Cachi, který má přes 6000m.n.m. se musí s průvodcem a cesta trvá 6 dní). Chtěli jsme i na výlet do asi 30km vzdáleného Puente del Diablo, kde se chodí v jeskyní řece mezi krápníky, ale na jedinou cestovku, kterou tu mají, jsme se ráno ani večer nedobouchali. Takže to vypadá, že si tu sami trochu prochodíme okolí. Dnes jsme autobusem ve 12:30 vyrazili do 5km vzdáleného Cachi Adentro, odkud je podle průvodce pěkný výlet do Las Arcas, což ale nevíme co je, ani pořádně kde to je. Tak jsme vyrazili od místa, kde nás vyhodil autobus, někam dál do údolí a ptali jsme se lidí podél cesty. Jednak jsme zjistili, že bus jel dalších 7km až ke škole Las Arcas (kam se teď ve vedru plahočíme), že tam jsou nějaké rujny (nevíme čeho) a že ještě dál jsou nějaké malby na skále nebo v jeskyni. Výlet to byl nakonec moc pěkný. Bloudili jsme mezi políčky a pastvinami zavlažovanými soustavou kanálků, šťastně jsme našli školu, kam by nás svezl autobus, prošli jsme si údolí mezi vysokými kopci plné kaktusů až k místu, kde měly být rujny. Ty jsme ale nenašli. Zpět jsme chtěli jet autobusem od školy, který ale měl jet v sedm nebo v půl desátý (každý nám říkal něco jiného), tak jsme byli rádi, když jsme stopli auto a na korbě s dalšíma 5 místníma se svezli do Cachi Adentro a tam stopli dalšího chlápka, který nás svezl skoro až k hostelu. Hned jsme zašli na dalšího stejka a byl snad ještě lepší než včera. Večer jsme si otevřeli šampaňské a oslavili 1 měsíc úspěšného cestování.
PS: dnes jsme kupovali v krámku "nit" na šití. Bohužel jsem si trochu popletl slovíčka, takže nám v jednom řekli, že "led" nemají a netuší, kde by se dal koupit. Až v druhém, jsme se posunkama domluvili a zjistili, že "hielo" - led není to samé co "hilo" - nit.
PS2: na hostelu mají zajímavé sprchy. Normálně tu přímo v kropítku bývá přímotop s dost neuměle přidrátovanou elektrikou - bývá to o strach a ne vždy to funguje jak má. Tady je ale nad sprchou něco, co není úplně nepodobné zásobníku na záchodě. Před sprchou si to naplníme, zapneme elektriku, která vodu za 30 minut ohřeje. Elektrika se pak vypne a sprcha teče teplá podle toho, jak jsme správně odhadli čas na ohřev. Už nám to ale docela vychází, že není ani studená, ani nevaří.

čtvrtek 8.10.2009 - Salta - Cachi

Dnes odpoledne jsme přejeli autobusem do Cachi - krásného malého městečka na úpatí And, ve kterém strávíme následující 3 dny. Ještě v Saltě jsme nakoupili "trochu" jídla v místním supermarketu, který kolem poledne praskal ve švech. Ve frontě na pokladnu jsme strávili dobrých 20 minut. Asi ještě 3x delší fronta byla na exprestní pokladnu. Jak jsme pak zjistili, i přesto byla nejrychlejší. Taky jsem si všiml, že na placení kartou Citibank bych včera (jako každou středu) dostal 15% slevu, škoda. Trochu mě znepokojilo, když pokladní při platbě kartou do pokladny naťukala i tři čísla na zadní straně vedle podpisu, které se používají při platbě na internetu, snad se mi nezačne tenčit konto rychleji než doteď. Cestou na bus jsme opět minuli naší lanovku, necháme si jí až tu budem za 4 dny čekat na bus do Buenos Aires. Raději jsme místo toho skočili na velkou pizzu s litrem Cocacoly za 13Ar a jako zákusek jsme si poprvé dali pověstnou argentinsko zmrzlinu a byla fakt výborná.
Cesta do Cachi byla krásná. Nejdřív se kroutila podél řeky v údolí a pak začala stoupat serpentýnama po krásných zelených kopcích až po kamenitou krajinu plnou ohromných kaktusů. Z autobusu jsme vystupovali už za tmy, poslechli nahaněče a ubytovali se v 100m vzdáleném hostýlku, kde nám Mabel - paní domu ochotně slevila z 20Ar na 15 za osobu na noc, a tím zlomila rekord v nejlevnějším ubytování na naší cestě. Jediný problém byl, že jsme se s Šárkou neshodli na tom, jestli vezmem světlejší pokoj se vstupem z chodby nebo trochu tmavší ale se dveřmi do zahrady. Nakonec jsme vyhráli já a zahrada. Zašli jsme si na chorizo do místní restaurace a byl to ten nejlepší a největší steak, který jsme kdy měli. Dali jsme si jeden dohromady a pořád ho bylo hodně. Byl hrásně vysoký, měkký, hezky propečený a přitom vůbec nebyl připálený. Až, se vrátímě, tak to musíme porovnat se stejkem z argentinského býčka, jaký delají na Háskově.
PS: Bankomaty tu žerou 11,5Ar za výběr, takže se snažím vybírat, co nejvíc. Rekord mám zatím 900Ar. Když jsem zkoušel nejdřív 2000 pak 1000, tak mi bankomat vnucoval, že můj denní limit je 0.

středa 7.10.2009 - Salta

Ráno jsme strávili na hostelu u internetu. Konečně jsem vypálil první DVD s fotkami (už jsem měl zaplněné 2x2GB flashy a Šárka byla výrazně proti dalšímu promazávání). Během dne jsme si prošli centrum Salty, užili si města (po dlouhé době) a zanakupovali si. Koupili jsme náplň do propisky Parker (která mi přestávala psát, bez ní jsem jako bez hlavy), baterky do hodinek, akumulátory do vysílačky, nové krabičky na DVD na fotky (ty předchozí se nám při cestování úplně rozpadly), trošku docházející drogerie, a hlavně(!) v kanceláři Argentina Airlines jsme konečně koupili letenky do Patagonie a to doslova za pět minut jedna (v jednu hned za náma zavřeli). Ve středu 14.října poletíme z Buenos Aires do Ohňové země do městečka Ushuaia. Oběd jsme dali levný ale výborný - v restauraci na ulici: těstoviny, čočku, brambory i trochu masa. Polívku tu dávají jako druhý chod, dokonce k ní dostanete příbor na odkrojení masa od kosti, která plave uprostřed. Po hodince poledního klidu (v pět hodin) jsme vyrazili na autobusák koupit jízdenky do Buenos Aires (12.10. 15:45, cesta potrvá 20 hodin!). Chtěli jsme pak stihnout lanovku na kopec s krásným nočním výhledem na Saltu, ale přišli jsme pozdě - koupodivu končí už v sedm hodin. Vyrazili jsme tedy do centra noční života v Saltě na ulici Balcarse, kam jsme zase dorazili přiliš brzy. V devět hodin se tu v barech a restauracích baví jen obsluha. Turisté přichází před desátou, místní až před půlnocí. Sedli jsme si tedy do prázdného baru, dali si večeři, a až při druhém mojitu se stoly okolo nás začaly plnit. Živá kapela začala hrát v půl jedný. My jsme zůstali živí až do dvou.
PS: v Balcarse jsme objevili i levný krámek s alkoholem (asi tu doplňují zásoby i místní bary) a koupili sedmičku pravého Havanského rumu za 200kč (zdravotní slivovice nám už došla) a taky jedno šampanšské za 50kč.

úterý 6.10.2009 - San Pedro de Atacama - Salta

Dnes jsme přejeli zpět do Argentiny. Lístky na autobus do Salty, který jezdí jen 3x týdně (cesta trvá 10 hodin a stojí 27000/os), jsme koupili už včera odpoledne a zabrali poslední dvě místa vedle sebe. Naštvalo mě, že sedačky vlevo měly mnohem větší mezery než naše vpravo. I tak byl ale autobus velice pohodlný, dostali jsme 2x svačinku, napsal jsem si 3 dny do deníku na blog a koukli jsme i na 2 filmy. Druhý byl asi nějaký nový s Nicolasem Cagem - začal dobře, ale skončil jako hrozná blbost. Cestou jsme viděli opět Licancabur a z dálky i naší Lagunu Blanca. Nejvýš se autobus vyšplhal do 4800m.n.m. Pak jsme spadli za hory, projeli mrakama, sluníčko zmizelo a až do Salty se už neukázalo. Příjezd do velkého města byl takový ponurý - byla tma a poprchávalo. Hned se na nás vrhli nahaněči. Ubytovali jsme se kousek za náměstím v hostelu Sol Huasi za 30/os a dokonce za nás zaplatili i taxík z autobusáku. Večer jsme se nejprve marně pokoušeli vybrat peníze z bankomatu, a pak za zbylých 43 pesos z Puerto Iguazu jsme si dali v jedné obyčejné hospodě pečené kuře, Napolitanu (hovězí zapečené se šunkou a sýrem) a kilo piva (mají tu lahve 970cm3). Nakonec Salta není tak ponurá, jak se zdálo. Náměstí s ohromnými palmami je krásné, mají tu hezky nasvícené památky a i nějaký ten bankomat, který nám dal peníze jsme nakonec našli: banka Marco - mají 2 druhy bankomantů, jeden nám nedal, druhý ano - zkratka běžného účtu (cuenta corriente), který se musí zvolit je CTE, přesně volba: PESOS CTA CTE.

pondělí 5.10.2009 - Sandborading ve Valle del Muerte, astronom Alain Maury

Chtěli jsme stihnout dopolední tour sandobardingu, ale nečekali jsme, že odjíždí už v děvět hodin (v půl devátý, když byl koupit sýr a chleba bylo ještě centrum jako vymetené). Takže nám nezbývalo, než půjčit kola, snowboardy hodit za batoh a vyrazit na vlastní pěst. Vyšlo to tak na míň než polovinu - 6500ChP/os namísto 15000! Kola sice byly ještě větší herky než včera (moje snad mělo zlomenou zadní nábu), ale za 40 minut jsme byli na místě. Drželi jsme se rady a nezastavili na prvním kopci, ale dojeli dalších 300m k opravdu vysoké duně a natěšeně začali stoupat nahoru. Výšlap pískem byl dost namáhavý, až jsme objevili taktiku, jak se tolik nebořit - zakopávat pohorky špičkou jako mačky do ledu (nikdy jsem to nědělal, ale tak nějak si to představuju), pak chvilku počkat, až se zastaví sypající písek. Tímto způsobem jsme dunu vyběhli a sjeli asi 5x během třech hodin. Bylo to ale super, při každé jízdě jsme udělali tak 5 až 7 obloučků a asi 4 pády. Snowboardy jsme před každou jízdou voskovali svíčkou. Dbali jsme na to, aby se vosk při nanášení nesmísil s pískem. Na ostrém sluníčku se pak zažehlil sám. Písek jsme pak měli všude, i v botech, takže jsem si z toho pěkně rozedřel paty. Pohorky taky dostaly pěkně zabrat. Stálo to ale za to. Odpoledne jsme strávili v muzeu, na internetu a na večeři a opět s Piscem a tentokrát Caipiriňhou. V půl desátý jsme pak vyrazili na výlet za francouzským astronomem Alainem Maurym, který má asi 10km za San Pedrem svojí soukromou observatoř s asi 7 menšími teleskopy. Cena byla též astronomická: 15000/os. Na skutečné observatoře jako ALMA nebo ESO, které jsou tu v Chile "kousek" od San Pedra se asi jen tak nedostanu, tak jsem tohle prostě musel vidět. Prohlídka začala povídáním o sluneční soustavě a ukázkou souhvězdí. Pak se přešlo k teleskopům a pozoroval se měsíc (s joystikem jsme si pohybovali po různých částech povrchu), Jupiter (i s měsíci - Patriku, mám i fotku!), různé hvězdy, hvězdokupy a mlhoviny. Na závěr jsme dostali horkou čokoládu a pokecali o UFOnech a životě na jíných planetách, než nás po půlnoci odvez autobus zpět do San Pedra.

neděle 4.10.2009 - Pukara de Quitor, Quebrada del Diablo

Včera jsme obhlídli půjčovny kol. Levnější (5000ChP na den) otevírala až v devět, dražší (6000ChP) už v půl osmé. Chtěli jsme vyrazit co nejdřív, abysme se vyhnuli polednímu horku, dali si budíka na 6:30, ale než jsme se vyhrabali, dali pohodovou snídani u stolečku u stanu, zabalili se na kolo, došli k půjčovně, tak bylo půl desátý - to zrovna otevírala ta levnější. Kola pěkný, docela nový, ale absolutně neudržovaný, takže trvalo další půlhodinu, než jsme vybrali dvě, kterým alespoň fungovala přehazovačka. Dostali jsme i kopii ručně kreslené mapy a vyrazili proti proudu kanálu, který přivádí vodu z hor do města, směrem na naleziště Pukara de Quitor. Jsou tu základy baráčků postavených v prudkém srázu a docela vysoký kopec s vyhlídkou na San Pedro a okolní poušť. Opravdu je široko daleko pustá krajina, jen z potůčku vytékající z hor živená zelená oáza San Pedra. Na samém vrcholu je pietní místo s velkým křížem a hned za ním přístřešek s grilem. Je tu i výhled na údolí smrti - bizardní smesice hor a písečných dun, kde bysme rádi zítra zkusili sandboarding. Udělalo se opravdu velké horko a my dalekohledem sledovali lidi na lehátkách u bazénků luxusního resortu vybudovaném v pustém údolí. Jak jsme pak koukali, tak na google mapě je vidět jen rozježděná parcela, takže je středisko opravdu nové (nebo google opravdu starý). Po dalších pěti kilometrech hrbolaté prašné cesty jsme přebrodili řeku a vjeli do úzkého pokrouceného údolí. Toto nádherné skalní bludiště se jmenuje Quebrada del Diablo a dá se hezky projet na kole. Večer jsme ještě chtěli stihnout západ slunce ve Valle de la Luna, ale přijeli jsme moc pozdě a nechtělo se nám platit vstup 2000/os. Spokojili jsme se tedy s pohledem na oranžový, pak růžový a nakonenec šedivý Licancabur z parkoviště u vstupu do parku. Vůbec odsud ze San Pedra vypadá impozantně, jako by se mi vysmíval, že jsem na něj nevylezl. Docela mě teď mrzí, že jsem nevyužil toho, jak jsme byli hezky aklimatizovaný a ve výšce 4300m jsme bez problémů pobíhali jako srnky. K večeři jsme si dnes uvařili špagety s tuňákem, mňam, jen se bojím, co to udělá s mým střívkem - už druhý den jsem na živočitném uhlí, ale dnes už to vypadalo, že jsem z nejhoršího venku.

sobota 3.10.2009 - San Pedro de Atacama

Dnes už jsme měli snídat ze svého (máme nakradeno dost pečiva), ale když Šárka řekla o horkou vodu na čaj, a dostali jsme celou snídaní, vůbec jsme neprotestovali. V deset nás odvezli džípem na 7km vzádlenou hranici a dál autobusem až do San Pedra. Náš řidič hrozně pospíchal, takže nám pomohl předběhnout frontu na výstupní razítko na bolívijských hranicích. Hned za hranicemi jsme najeli na kvalitní asfaltku. Po 14 dnech v Bolívii jsme si ani nepamatovali, jak asfalt vypadá. Imigrační do Chile je až v San Pedru, kde jsme museli rychle dojíst naší poslední mandarinku, jedno jablko a ohryzek vyhodit na do koše na hranicích - tak moc se v Chile bojí zavlečení cizích rostlin. Ubytovali jsme se (za naší cestu poprvé) v poloprázdném kempu 3 minuty od centra za 3000 pesos na osobu (počítáme 100ChP=3kč, původně chtěli 4000, ale dali se lehce ukecat). Nechali jsme si za 5250 pesos vyprat 3,5kg zaprášeného a prosoleného prádla a vyrazili do "města". San Pedro je městečko s turistickým centrem plným suvenýrů a restauraček. Je tu ale teploučko a mají tu krásné zelené náměstí, takže je to proti Bolívii příjemná změna. Skočili jsme na velkou pizzu, pak zapadli na víc než dvě hodiny na Internet a vůbec jsme den proflákali s ostatními turisty v uličkách San Pedra. Večer jsme skočili do restauračky a dali si dohromady jedno menu se 3 chody - konečně masóóó. Do dvanácti jsme pak seděli v restauraci u ohně, nad kterým byla díra ve střeše. Koukali jsme na měsíc v úplňku a popíjeli Pisco Sour. a Cuba Libre - pěkně silné a cena za obě krásných 3000 pesos. Pisco je pálenka z vína s citrónem a Šárce móc chutnalo.

pátek 2.10.2009 - 5300m.n.m.

Ráno byly v pokoji 4 stupně, ale ve spacákách Marmot námbylo skvěle jako v babiččině peřince. Snídaně byla docela bohatá, teda co se počtu housek týče. Ukradli jsme i dvě další, které tu nechal němec, který se tu zastavil jen na čaj. Přijel na jednodenní výlet z Chile. Trochu jsme sondovali, jestli se k němu nemůžeme přidat, ale bude jen objíždět laguny - ne žádný výšlap do výšek, jaký plánujeme my. Pobavila nás marmeláda originálně zabalená v pytlíku jako na mléko. Do 12 hodin jsme se líně poflakovali u našeho prosluněného okna a pak vyrazili (opět líně) podél laguny na druhou stranu k hoře, která je mezi námi a Licancaburem. Včera jsem se ptal, jestli nejde nějaká výprava na Licancabur (5960m.n.m), ke které bysme se mohli přidat. Průvodce totiž stojí 70USD na skupinu a ne 30, jak nám tvrdili v agentuře v Uyuni. Výprava bude až zítra, a to už chceme odjíždět do San Pedra (navíc bůh ví, jak by dopadla domluva), tak alespoň dneska vylezem co nejvýš na horu, co máme "za rohem". Moc jsme od toho nečekali, protože nám pan domácí tvrdil, že se jde po písku a moc těžko se stoupá, tak jsme spíš na břehu dlouho očumovali plameňáky ve vodě, vikuňě na břehu a házeli žabky do vody až na tenký let kousek od břehu. Je tu totiž hromada krásných placatých kamínků. Až kolem třetí jsme začali stoupat a šlo to krásně. Šárka se mnou vylezla až do výšky 4850m.n.m. Já jsem pak sám jen s vysílačkou vylezl až do 5300m.n.m., takže jsem si udělal nový výškový rekord. Šárka chvilku čekala a pak vyrzila napřed směrem k našemu domečku u laguny. Spojení vysílačkami fungovalo skvěle. Dokonce jsem se i čelovkou doblikal na 3km vzdálenou Šárku, a to teprve bylo takové to pološero, kdy člověk sundavá sluneční brýle. Zpět jsem dorazil už za úplné tmy. Polívka byla ještě horká, ale rýže s vajíčkem a rajčetem už byla studená - navíc žádné slibované maso. Ale co by člověk chtěl, za tu cenu. Z dnešního výstupu jsem byl nadšený. Šárka mě pořád překecávala, ať zkusím zjistit, jak je to zítra s výpravou na Licancabur, abych si vylezl skoro do šesti tisíc, ale mě už se nechtělo takhle pozdě něco shánět a zjišťovat. Zítra tedy vyrazíme do San Pedra v "nížině 2500m.n.m".

čtvrtek 1.10.2009 - gejzíry, laguna verde, Mont Blanc

Ráno jsme opět vstávali už v pět hodin, bez snídaně a v promrzlém autě jsme vyrazili přes sedlo 5000m.n.m. ke gejzírům a bublajícím kráterům. Ve vycházejícím slunci to byla krása, ale v mrazu a silném větru to bylo utrpení. Rozmrzli jsme až v termálním bazénku. Nejdřív se nikomu nechtělo, když jsme se u něj měli svléknout z teplého oblečení. Pak se zase nikomu nechtělo z bazénku vylézt, ale hlad a snídaně v malé jídelně byly silnější. Opět jsme vymrzli ve větru u zelené Laguny Verde, takže mě asi Šárka proklínala, když jsme vyhazovali pár lidí jedoucích do teplého San Pedra de Atacama na hranicích s Chile a my jsme na moje přání na dvě další noci zůstávali tady nahoře v nehostiné prorzlé krajině. Ubytování u bílé Laguny Blanca nejdřív vypadalo dost nehostinně, ale máme pokoj sami pro sebe a chodba s okny a krásným výhledem je prohřátá od sluníčka. Ubytování je za 30Bs na osobu a noc, jídlo (snídaně a dvě večeře pro jednu osobu) za směšných 25Bs. I když jsme si nejdřív nebyli jistý, protože tlustá kuchařka se jen smála, když jsme se ujišťovali, jestli 25Bs je za 3 jídla a ne jen za jedno. Naštěstí to ale María - paní domu myslela s cenou vážně. Odpoledne jsme si jen tak cvičně "vyběhli" horu, která je jen o trošku nižší než Mont Blanc. Sice jsme začínali z výšky 4350m.n.m, ale úpatí hory bylo skoro 4km daleko, takže nejhorší byl nekonečný návrat proti silnému větru. Šlo se po placatých korálech, které křupaly pod nohama jako dlaždičky. Večeře měla být v šest, ale když se ani v půl sedmé nic nedělo, musel jsem zaťukat na kuchyň a zeptat se velice nevrlé tlusté kuchařky. Přišla mi hrozně nesympatická, ale možná byla jen naštvaná, že nešel nahodit generátor a musela vařit po tmě. Jídlo bylo jednoduché, ale moc dobré a s kotlem vynikající polívky, na stůl jsme k tomu dostali lampičku na akumulítory. Večer jsem pak psal při čelovce deník, zatímco Šárka už spala, ale její pochrupkávání přehlušoval silný vítr.

středa 30.9.2009 - Laguny, laguny, laguny a plameňáci

K snídani jsme dostali langoše s marmeládou :-). Došla nám voda (přestože jsme měli mít každý 2l na den), a museli jsme si koupit za 8Bs v místním krámku, který jsme tím vykoupili. Jinak byl dnešek ve znamení drncání po prašných cestách (zlatá jízda po "dálnicích" po solných polích). Zastavili jsme u pochodujících vojáků (pole korálů skloněných jedním směrem), na vyhlídce na aktivní sopku Ollague 5865m.n.m (sice nekouří, ale u vyhlídky je pěkná prolejzačka bizardními tvary korálů a lávy), u vyhlídky na místní králíky Piscacha (skáčou jako klokánci a jsou sakra rychlí) a pak u pěti lagun. Čtyři menší a jedna větší (Colorada - červená). Ve všech stály po kolena plameňáci s hlavami nořícími do ledové slané vody. U všech také hrozný vítr, takže když popolétávali, tak startovali kolmo jako harrier a přistávali hladce jako vrtulník. Oběd jsme jedli u kufru v závětří džípu. Když jsme si odmysleli tu zimu a vichr, tak tu bylo opravdu krásně. Přehoupli jsme se přes 4700m.n.m, jeli jsme po poli neoraném, kde bylo vedle sebe vyjeto až 10 stop jako na hlavních silnicích v Buenos Aires, až k Arbolu de Piedra - rozeklané skále stojící na úzké stopce, takže vypadá jako strom. Spali jsme v promrzlé ubytovně, kde bylo večer v noclehárně 4°C. K večeři ale byla super polívka, špagety a dokonce i lahvinka vína. Seděli jsme obě skupiny u jednoho stolu a tlačili se zády na kamna, ve kterých topili sušenými lišejníky. Za okny se v mrazu krčily lamy se kterými jsme se (raději přes sklo) fotili.

úterý 29.9.2009 - sopka Tunupa a katusy na ostrově Incahuasi

Opravdu jsme vstali v pět, opravdu jsme vyjeli v šest (a 3 minuty), pak nás ale zdržela brána na cestě. Tři džípy troubily, jeden průvodce pobíhal a sháněl správce klíče, ale stejně nás tahle komedie 20 minut zdržela. Popojeli jsme autem do výšky 4000m a dál jsme šli po svých. Já se Šárkou jsme byli ze začátku nejpomalejší, ale pak jsme všechny ostatní skupiny předběhli, když jim ve výšce okolo 5000m došla pára (a to nás Lino krotil, ať jdeme raději pomalu a se slovy: nikdo nepůjde přede mnou, zmizel daleko před námi funícími). Možná nám pomohla moje koka z Uyuni, kterou jsme všichni na doporučení našeho průvodce žvýkali. Ona se tedy spíš jen trochu rozžvýká s "katalyzátorem", nebo jak se té sladké modelíně říká, a pak je lepší jí jen tak nechat pod rtem a dýchat nosem. Nahoře v 5150m.n.m. bylo krásně. Výhled na moře soli, do barevného kráteru a slunce tolik, že si i Lino namazal zvůj snědý obličej. Po návratu okolo druhé hodiny jsme se rychle sbalili a vyrazili k ostrovu Incahuasi, kde nás hladové čekal výborný oběd a nemilé překvapení. Z Uyuni do naší skupiny neposlali jen jednoho člověka, ale rovnou dva: izraelskou sestru z bratrem. Sedm by se nás do džípu sice vešlo, ale bylo by na zadních sedadlech těsno. Imbře se zase nelíbilo řešení, že jí šoupnou k druhé skupině, kde je jen 5 lidí. Nápadu, že pojedeme v sedmi, ale dostanem každý 100Bs zpět, nikdo nevěřil. Celkem jsme na ostrově strávili skoro hodinu hádáním, pak jsme od aut utekli a šli projít okruh ostrova plného ohromných kaktusů a hezkých výhledů na pláže, takže druhé auto se sedmi lidmi nevydrželo a odjelo napřed. Dojeli jsme je až na dnešní ubytovně, kde Imbra ukecala izraelku Ináf, že pojede s námi a bráchu nechá v druhé skupině. Večeře byla dobrá, ale stejná jako včera: zapečené brambory s masem, párkem, cibulí a vajíčkem.
Statistika dnešního výstupu ze 4000 do 5150m.n.m. celkem 7 hodin, průměrná rychlost stoupání 7 metrů za minutu, 3625KCal.

pondělí 28.9.2009 - Solné pole Uyuni

Milý deníčku, dneska jsem se s prominutím pěkně nasral, a to při snaze koupit letenky na stránkách Argentina airlines. Za hodinu a půl se mi to prostě nepodařilo. Zapříčinilo to několik následujících faktorů:
1) opět neskutečně pomalý internet, který natahuje úvodní stránku letecké společnosti 3 minuty (podle holky, co sedí vedle mě, nejrychlejší ve městě), přesto se mi po nějaké době podařilo proklikat až k zaplacení letenky.
2) nevyznám se v seznamu typů bank, přes kterou chci zaplatit letenku a volba "Standard" asi byla špatně.
3) nebo je možná chyba v kreditní kartě od mBank.
4) při pokusu zaplatit znovu přes jinou kartu odkaz prostě nefunguje
5) v emailu s potvrzenou rezervací není odkaz na zaplacení.
6) odkaz na zaplacení nemůžu najít ani na překrásné úvodní stránce, která se pokaždé natahuje 3 minuty.
7) když jsem možnost zaplacení rezervace našel, po prvním vyplněném formuláři se objeví chybová hláška: zkuste později.
8) když se pokouším volat na infolinku, které by byla v Argentině zdarma, tady v Bolívii telefon jen tůtá a žere peníze.
9) když se mi pět minut před odjezdem na náš tour podařilo ještě jednou dostat na zaplacení letenky, objevila se jen hláška: zkuste za 25 minut.
Šárka byla úspěšnější, když mezitím nakoupila vodu a jídlo na cestu a ještě jí zbyl čas, aby mi na hostel běhala pro další karty, přes které jsem se snažil letenky zapatit. Šli jsme se rychle dobalit. Nakonec jsem stihnul i doběhnout za roh a koupit za 3,5Bs koku na naše výstupy do velkých nadmořských výšek. Jeep přijel skoro včas. Zatím je nás v autě 5: já se Šárkou, dva němci lehce přes 40: Olaf a Katrin a asi třicetiletá Imbra z Izraele. My všichni máme 4-denní tour a zítra dopoledne jdeme na sopku Tunupa. Pak odpoledne k nám prý přibyde ještě jeden. Málem bych zapomněl na našeho řidiče, průvodce a kuchaře v jedné osobě, který se jmenuje Lino a je moc fajn. Výlet začal návštěvou hřbitova lokomotiv. Úžasná sbírka 100 let starých polorozpadlých vraků jen asi 2km od Uyuni. Patrik by tu určitě vydržel fotit celý den, ale nám dali jen 10 minut, tak jsme tohle krásné smetiště doslova jen prolítli. Poté jsme již vyrazili napříč solnými pláněmi a zastavili na nákup suvenýrů a na oběd ve vesničce Colchani uprostřed bílé plochy. Šárka si tu koupila krásnou šálu, já jsem chtěl teplou čepici, ale vypadal jsem v každé jako blbec. Po výborném obědě (příloha byla nám neznámá, ale výborná quinua, která vypadala jako rýže) jsme se jeli podívat na hotel de salt - dům postavený celý ze soli. Cihly ze soli spojené solí. Byl bohužel zavřený. Když jsme se snažili dostat dovnitř, vyhnal nás solný zedník, že uvnitř pracují. Měl v ruce zednickou lžíci, asi na nahazování soli :-) Rychlostí 90km/h jsme to hnali dál nekonečnou bílou plání. Zastavili jsme i uprostřed ničeho, aby jsme si při focení trochu zahráli s perspektivou. Tady, kde široko daleko nenajdeš nic než bílou pláň a modrou oblohu se daly dělat kouzla. Navečer jsme ještě navštívili jedno místní muzeum a zahradu se sochami z korálu a dorazili do našeho hotelu na "pobřeží", který byl také celý ze soli. I podlaha byla jen rozsypaná sůl. Ubytovali se, dostali čaj a sušenky, po té ještě jednou vyjeli na solnou pláň na západ slunce. Spát jsme šli brzy (jen jsme chvilku s Imbrou probrali situaci na blízkém východě), zítra totiž vstáváme v pět, abysme v šest vyrazili na výstup do výšky 5150m.n.m. na sopku Tunupa. Když v devět vypnuli generátor a my jsme zapálili svíčky, které se začali odrážet v krystalcích soli na stěnách, měl jsme z toho všeho úplně vánoční náladu.
PS: solná pláň je vám hrozně zajímavá věc. Pídili jsme se po tom, jak vznikla a nejpravděpodobnější je tak moc vyschlé moře, že se na povrchu vysráží čistá sůl. U pobřeží a někdy i uprostřed je sůl tak tenká, že se až objevují jezírka vody. Nájezdy ze břehu jsou tedy vyztužené a vyznačené sloupy jako majáky u přístavů na moři. Uprostřed pláně je většinou sůl tlustá několik metrů a dá se po ní jezdit i autobusem. Na povrchu tvoří zajímavou strukturu plástve medu. Na jednu stranu se tu cítíte jako na severním pólu, na druhou stranu jako u moře. Nadmořská výška je ale 3700m.

neděle 27.9.2009 - Potosí - Uyuni

Ráno jsme se odhodlali koupit letenky, ale prodejna otevírala až ve dvanáct. Potkali jsme na ulici Antonia, který nám poradil, že poslední denní autobus do Uyuni, kam chceme dnes přejet, odjíždí už ve dvanáct, tak jsme se na letenky vykašlali a běželi na Uyuni bus terminal. Autobus přijel skoro s hodinovým spožděním, tak jsme si v něm za trest hezky zadrobili s pečivem z listového těsta a s plackami s avokádem, které jsme koupili po cestě v jednom výborném pekařství. Krásná asfaltka se po 20km změnila na prašnou cestu plnou kamení, takže jsme 2x měnili proraženou pneumatiku. Okolí je ovšem úžasné a určitě se vyplatí jet tuto trasu přes den. Potkávali jsme spoustu těžké techniky, pomocí které tu budují novou silnici, staví mosty a prořezávají kopce. Za 5 let bude přejezd pohodlnější a bude trvat polovičku času, na druhou stranu se některé krásné kaňony, kterými jsme se teď kroutili, úplně minou. Do Uyuni jsme dorazil po sedmé. Hned se na nás vrhla naháněčka a vnucovala nám už od zítřka 3-denní výlet Jeepem 4x4 po solných pláních za 650Bs/os (ochotně zlevněných z 750Bs) včetně ubytování a jídla. Tento výlet se dá dobře zkombinovat s přejezdem do Chile do San Pedro de Atacama tak, že se necháme třetí den dopoledne vyhodit na hranicích a nebudeme se vracet zpět do Uyuni. My jsme tu ale chtěli ještě pochodit po sopkách v okolí Uyuni, takže se nám hned zítra odjíždět nechtělo. Cestou na hostel nás odchytla další naháněčka a na hostelu pak ještě další. Nakonec jsme se rozhodli opravdu odjet na tour už zítra. Ukecali jsme za 630Bs čtyřdenní výlet, ve kterém je i výstup na sopku Tunupa (5431m.n.m). Navíc čtvrtý den chceme zůstat dvě noci před hranicí s Chile u Laguny Verde, kde se dá s průvodcem za 30USD za oba vylézt na sopku Licancabur (5960m.n.m). Odjezd bude zítra v 10:30. Snad před tím stihneme zařídit pár věcí, především koupit letenku do Patagonie.

sobota 26.9.2009 - Stříbrné doly

V noci mi bylo opravdu zle. Plný nos, hlava mě bolela, oči jsem měl jako králík, ale paralen zabral a alespoň trochu jsem se vyspal. Na snídani jsme skočili do jídelny na trhu. Několik stolečků nahoře v patře u každého ženská s minikuchyňkou. Jak se objeví zákazník, hned na něj volají a lákají ho právě ke svému stolku. Nechali jsme se od jedné nalákat a dali si chleba s marmeládou a smažená vajíčka. I s čajem nás to oba vyšlo na 10 bolívijských.Na odpoledne jsme si zaplatili prohlídku dolů (70/os, vyzvednou nás na hotelu). Dopoledne jsme si ještě prošli město a poptali se na letenky do Patagonie. Chceme alespoň trochu ušetřit čas na přesun, který by měl mít odhadem přes 3000km. Zatím nejlíp vychází varianta Buenos Aires - Usuaia s Argentina Airlines, při které bysme sfoukli 2000km za 180USD/os. Na oběd jsme opět zašli na trh, tentokrát do větší jídelny a to byla katastrofa. Polívka byla ještě dobrá, ale šárčino kuře bez masa a mojí podrážku z kotlety jsme vrátili, že to prostě není jídlo. K nelibosti kuchařky jsme zaplatili jen polívku a z jídelny doslova utekli. Ve dvě se u nás stavil náš průvodce Antonio, malý vysmátý chlapík, bývalý horník. Taxíkem jsme přejeli do hornického předměstí Potosí. Nafasovali jsme elektrické lampy na helmy a koupili dárkový balíček pro horníky. Při prohlídce prý občas nějakého potkáme, pokecáme s ním a věnujeme mu koku a cigára (další varianta byla dynamit, který se tu za dvacku bolívijských volně prodává :-). Trochu koky si rovnou dal i Antonio. Zkusil jsem taky a musím říct, že na bolavou hlavu opravdu zabírá. Už jsme se převlíkali do pracovních obleků, když se do naší skupiny (původně jen já a Šárka) přidal ještě švýcarský pár kolem 45 let. V dole jsme strávili přes 2 hodiny. Motali jsme se úzkými chodbičkami, lezli nahoru a dolů po schůdkách, žebřácích nebo jen tak po holé skále.Některé průlezy byli tak úzké, že mírně klaustrofobický švýcar se u jednoho na pět minut kousnul. Antonio kouřil celou dobu cigáro, aby viděl vzdušné proudy a podle toho poznal jedovaté plyny. Horníka jsme potkali jen jednoho se čtyřicetikilovým pytlem kamení na zádech. Říkal, že je ze sedmi sourozenců a jen on pracuje. Ty kameny jsou prý velice kvalitní ruda (až 90%), kterou ale doloval dva týdny a dostane za ní asi 200Bs. Měl ale štěstí, že byl jediný, koho jsme potkali (je sobota odpoledne), takže dostal výslužku od nás i od švýcarů. Byli jsme se podívat, odkud vylezl. Byl to komín asi 20 metrů hluboký, bez žebříku jen s provazem - průchod do dalšího patra, kterých je tu 14. My jsme byli ve třetím. Jak mohl tak těžký pytel dostat nahoru? V dolech pracuje 4000 horníků a v průměru každý týden jeden při práci zemře. Po dvou hodinách jsme toho měli dost (je to trochu zvášťní pocit být v dolech a cítit bolest hlavy z nadmořské výšky), tak jsme byli rádi, když jsme se po sedmý vrátlili na hotel.

pátek 25.9.2009 - Samaipata - Sucre - Potosí

Noční bus do Sucre bylo to nejhorší, co jsme tu zatím zažili. Starý autobus, který drncá i na rovné silnici se s námi kroutil po té nejhorší prašné cestě. Navíc se na mě celou dobu tlačil bolívijský voják, který seděl vedle mě, takže jsem ho musel ostrým koktem přidržovat na jeho sedadle. Když jsme ráno dorazili do Sucre, byli jsme my i naše batohy šediví a přidušení prachem, smrkáme černé sople. Autobusák, na který jsme přijeli, nám taky nepřidal. Posraný záchody se splachovaly kýblem. Na ženských nebyla voda, tak pro ní chodili na mužské, špína, hnus. Možná Sucre není tak špatný, ale nás odradilo hned na první pohled (navíc jsme chtěli pochodit po okolí, a na to to moc nevypadá), takže jsme hned sedli na bus dál do Potosí, město známé svými stříbrnými doly. Když náš minibus vystoupal po hraně údolí na nádhernou náhorní plošinu 3300m.n.m., začalo se nám v Bolívii zase líbit. Sice jsme ještě dospávali noční můru, ale i tak jsme se stíhali kochat okolními kopečky, zařízlými říčkami s malými terasovými políčky. Potosí je nejvýše položené město své velikosti a výška ke čtyřem tisícům byla znát. Od autobusáku dokopce do centra jsme s plnou polní museli odpočívat každých 50 metrů. První hostel byl plný, v druhém smrděli zahulené pokoje, až jsme zakotvili v hostelu 10 de Novembre v pokoji s koupenou přes chodbu. Proloudali jsme centrum, poptali se na prohlídky dolů, pobloudili trhem a konečně zašli na rychlý internet. Je nám ale opravdu zle, dokonce máme oba zvýšnou teplotu, ale snad je to jen nevyspáním a nadmořskou výškou. PS: dnes jsem poprvé kouknul na výpis z banky. Opravdu jsou všechny výběry zdrama, díky Patriku. Na výpisu byl dokonce už i dnešní výběr ale s datem 3 dny dopředu :-)