neděle 10.1.2010 - Castle Point

K ránu vítr ještě zesílil, neustále cloumal autem a porazil nám ledničku, kterou jsme přes noc nechali nachladit na kapotě. Po pláži lítala mračna písku. Tak tohle na draka není a což teprve na snídani venku u stolku. Našli jsme si jeden v závětří, ale stejně se přes něj občas přehnala mračna písku, který jsme pak chroupali ve smažených vajíčkách s cibulkou. I čaj byl dnes vyjímečný: pěnil a voněl jako po jaru. Omylem jsem totiž uvařil sprite místo vody a vytvořil tak neopakovatelnou chuť přeslazeného perlivého čaje s citrónem. Vyrazili jsme se podívat na skálu podle které se toto městečko jmenuje. Opravdu z dálky vypadá jako obří zámek postavený na skalisku u moře. Vítr zesílil ještě víc, takže jsme se nahoře na hranu skály plazili po zemi, aby nás to nepřefouklo do moře. Byl tu ovšem nádherný výhled. Obešli jsme si ještě krásný maják u přístavu a projeli se autem po pláži. I Šárka si zkusila trochu zasmykovat. Byl odliv a proháněla se tu spousta dalších aut. Písek byl pěkně tvrdý a s naší čtyřkolkou jsme věděli, že nezapadnem. Od Castle Pointu jsme pokračovali po prašné cestě zélandskou divočinou přes městečko Alfredton. Váhali jsme, jestli nezůstanem na východním pobřeží a nepojedem se nejdřív podívat do národního parku Te Urewera (na 3 až 4 denní pochod okolo jezera Whaikaremoana), ale vyhrálo západní pobřeží se sopkou Taranaki. Cesta ubíhala příjemně při poslechu rádia ze kterého nám hráli maorské písničky. Stavili jsme se v Mangatainoka u pivovaru, kde vaří moje oblíbené pivo Tui, škoda že dnes neprobíhají prohlídky. Šárka si při couvání spletla plyn s brzdou a málem mi pivovar zbořila. Projížděli jsme oblastí s desítkami větrných elektráren a přes řeku, kde jsem zkoušel půl hodinky rybařit, ale opět ani ťuk. Spali jsme na odpočívadle kousíček před Wanganui.
PS: abych nezapomněl na náš luxusní oběd. V městečku Tunui jsme si osmažili řízečky, které Šárka včera výhodně koupila ve svém oblíbeném supermarketu. Zašli jsme tu na skok do muzea, místních tradic a kultury. Mě nejvíc zaujal eletronický psací stroj z roku 91. S chutí jsem prolistoval manuál. Na svou dobu toho uměl opravdu hodně.

sobota 9.1.2010 - Holdsworth Lodge camp

Málem bych zapomněl jednu podstatnou informaci, kterou nám včera prozradila Američanka. Šárka doslova všude po světě shání obchod, kde by měli jihoamerickou pochotku zvanou dulce de leche. Je to taková karamelová pomazánka na principu nutely. Dostali jsme jí k snídani hned asi třetí den v Argentině a Šárka jí úplně propadla. Poslední kelímek, který nám zbyl z Chile stráží jako oko v hlavě a pořád odkládá čas, kdy ho otevře. Nikde jsme na dulce de leche nenarazili a Šárka začínala propadat
panice, ale Američanka nám prozradila tajemství její výroby: 3 až 4 hodiny vařit Salko v zavřené plechovce. Necháme vystydnout a vzniklý krém namažeme na rohlík. Schválně si to doma zkuste a napište nám, jak jste si pochutnali (a jestli vám plechovka nevylétla do povětří). Posílení touto vidinou a studenou snídaní ze železné zásoby jídla jsme vyrazili na zbytek treku. Za necelé tři hodiny jsme byli zpátky u Barunky, našli si krásný stolek a uvařili si špagety s cibulkou, osmaženými kousky luncheonu, houbičkami z konzervy a rajčaty, mňam! Odpoledne jsme strávili poleháváním u auta. Šárka si četla informace o severním ostrově, já si mezitím uklidil v batohu, oholil se (poprvé od Silvestra, Rumcajs hadr) a napsal kus deníku. Jak jsem se hrabal v kufru auta, objevil jsem v něm druhou zásuvky cigaretového zapalovače, takže budu moct dobíjet akumulátory a telefon současně, paráda! Zatímco my "lenošili", naše sprcha se vyhřívala na trávníku. Před odjezdem jsme se zajeli schovat dál mezi keříky, ale bylo těžké objevit větev, která by udržela 19kg pytel plný vody. Osprchovali jsme se tedy u auta se sprchou na střeše - z naší sprchy už po čtvrté, dneska byla opravdu teplá. Na radu Američanky jsme na večer vyrazili na východní pobřeží ke Castle Pointu. Cestou jsme se stavili v Mastertonu, kde jsme se chvilku zdrželi u Šárčina nejoblíbenějšího supermarketu Pak ´n Save, ve kterém jí hrozně baví vyhledávat cenové akce. Mně to vyhovuje, protože jednak nakupujeme velice výhodně a jednak zatímco Šákra v supermarketu projíždí regál po regálu, já mám v autě čas psát deník a vyřizovat emaily. Novozélandský dolar stoupnul na rekordních 13,45Kč, takže jsem dnes z bankomatu vyzvedl jen dvě stovky. Počkáme, jestli časem trochu nespadne. Do Castle Point jsme dorazili až v jedenáct a zaparkovali přímo na pláži v centru městačka. Foukal tu docela silný vítr, jestli vydrží, tak zítra půjdu pouštět draka, kterého tahám v batohu celou cestu a nebyl na něj zatím nikdy čas (a to v Patagonii foukalo každý den :-). Usínali jsme s krásným měsícem nad hlavou světélkujícím na vlnách rozbouřeného moře.
PS: na silnicích jsou poměrně často k vidění bláznivé flekovačky pneumatikama při výjezdu z lesních cest a z parkovišť. Některé jsou skutečně pořádné, kroutí se po silnici pěknou dálku - to si tu asi mládež hezky hraje. Nepřál bych si to vidět a hlavně slyšet a cítit.
PS: dnes Šárka objevila první pořádné pečivo: takové hutné housky (v akci 8ks za 5NZD). Poprvé jsme na Zélandu jedli něco, co se nám jen nerozplynulo na jazyku nebo nezmačkalo v batohu.

Jumbo Circuit topo mapa

K našemu treku, o kterém právě čtete, přikládám ofocenou topo mapu jen mírně poupravenou, abych nepřišel do křížku s autorskými právy. Vše podstatné tam však najdete a snadno se při čtení zorientujete. Pro zvětšení na ní klikněte.

pátek 8.1.2010 - Mt Holdsworth, Jumbo, Atiwhakatu Hut

Ráno při balení jsem pod matrací objevil už dávno oplakanou rumkolu. To bylo radosti. Vítr se přes noc trochu uklidnil, tak jsme se rozhodli pokračovat dál. Nic jsme za hut neplatili a do návštěvní knihy jsme se zapsali jako David Uličník a Šárka Podvodnice. Napadlo mě, že bysme mohli ještě jednu noc strávit na posledním hutu Atiwhakatu a k autu přijít až zítra dopoledne. Šárka už je na tyhle moje náhlé změny plánu zvyklá, takže na to máme i dost jídla. Po hřebenovce jsme přešli Mt Holdsworth, Mt Jumbo, až jsme dorazili na Jumbo hut. Byla by to krásná vyhlídková cesta, kdyby jsme se nemuseli přetlačovat s vychřicí, která nám při poryvech podrážela nohy. Se Šárkou to cloumalo, že jsem jí musel občas chytnout, aby mi neulítla. Byla dost naštvaná, hlavně když jsme u odbočky, po které jsme se mohli vrátit rovnou k autu, rozhodl, že už to přeci dojdem. Jumbo hut byl prázdný (podle knihy tu ani včera nikdo nespal), tak jsme si tu alespoň v klidu uvařili oběd (na Atiwhakatu nebude vařič). Byli jsme tu nečekaně brzy. Cestu, která měla trvat 4 hodiny, jsme dali za 2 a půl. Četli jsme si tu časopisy, a koukali dolů do kraje. Je tu výhled jako v Krkonoších na Žalým. Po čase na hut dorazila i skupinka 4 školaček s učitelem, které s námi spaly na Powell hutu (některé šly v teniskách - nerozum). Pod hutem už zase začíná les, a cesta dolů je monotónní a nekonečná. Potkali jsme asi 8 důchodců, kteří se drápali proti nám a budou na Jumbo hutu spát - dnes tam bude docela plno. Říkali nám, že Atiwhakatu hut je úplně nový, a že se nám určitě bude líbit. Když jsme na něj slezli, svítilo tu ještě sluníčko (přestože je v docela hlubokém údolí) a u stolečku před ním seděla Američanka, kterou taky známe z Powell hutu. Kromě ní jsme potkávali jen samé Novozélanďany především z Wellingtonu. Není to tu tak turisticky profláknuté a to je dobře. Říkala nám, že přes hřeben se v tom větru sama neodvážila, tak to vzala zpátky přes parkoviště. Docela dobře jí bylo rozumnět, tak jsme s ní docela dlouho kecali, než nám došlo, že vlastně máme hrozný hlad a měli bysme se navečeřet. Pečlivě jsme rozdělili jídlo, které sníme dnes, a které nám musí zbýt na zítra ráno. Když zašlo slunce a začala být venku na lavičce zima, zalezli jsme do hutu, četli časopisy, psali deníky, pili rumíček a hráli piškvorky. Američanka po osmý zalehla a my v půl desátý taky.

čtvrtek 7.1.2010 - Na povel na Powell

Ráno jsme uprchli z kempu bez placení. Přesně řečeno jsme nic neplatili, nasnídali se, odjeli a nikdo nás naštěstí nepřijel zkontrolovat. Přejeli jsme o údolí dál k Holdsworth Lodge, "bleskově" se sbalili a okolo dvanácté vyrazili na náš dvoudenní Jumbo Circuit. Dnes nás čekají 4 hodiny cesty na Powell Hut, zítra 4 hodiny na Jumbo Hut a další 4 hodiny zpět na parkoviště. Na dnešek jsme si dali krátký úsek a ukázalo se, že to bylo velice moudré. Počasí se totiž dost zkazilo. Na vyhlídce Rocky Lookout už nebylo nic vidět, u přístřešku Mountain House Shelter začalo mrholit a jak jsme začali stoupat nad les k Powell Hutu, tak už regulérně pršelo. Naštěstí se hut brzy vynořil z mlhy a to byla záchrana, protože naše nohavice už začaly být pěkně promočené a v silném větru pěkně studěly. Powell Hut je krásný, veliký a komfortní (taky stojí 15NZD). Zabrali jsme 3 matrace na palandě, rozvěsili mokré věci na háčky a uvařili polívku. Náš benzíňák jsme s sebou ani nebrali a jak jsme brzy zjistili, tak ani zapalovač. Plynové vařiče na hutu ale byly se vším všudy: samy házely jiskru a byly neskutečně výkonné. Voda se hned vařila a při nalévání do hrníčků ještě syčela na hranách rozpáleného ešusu. Večer jsme měli hromadu času, protože jsme na hut dorazili už v půl páté. Ale světe div se, byl tu signál, tak jsme mohli vesele emailovat a internetit. Chtěli jsme si k tomu dát rumkolu, ale zjistil jsem, že jsem jí asi nechal na Mountain House Shelteru, kde jsme si dávali frťana na závěrečné stoupání. No to jsem to od Šárky schytal! Občas se otevřel i výhled do kraje, kde asi celý den svítilo sluníčko. Mraky se držely jen tady v horách. V návštěvní knize lidi často psali o špatném počasí, tak je to tu asi normální. Dnes navíc foukal silný nárazový vítr, který kroutil celou boudou a ta praskala a kvílela, jako by jí měla každou chvilku ulétnout střecha, že se v tom skoro nedalo usnout. Jestli bude takovýhle vítr i zítra, tak nevím, jestli budeme mít odvahu vydat se na hřebenovku na Jumbo Hut.
PS: v kuchyni visí plachta s kalendářem a s nápisem: Jste ráno první vzhůru? Napište, kolik dnes na boudě spalo lidí. Prý se data použijí na lepší plánování obsazení boudy. Podle mě je to ale bonzácká tabule, aby se zjistilo, kolik lidí se zapsalo do návštěvní knihy a hlavně, kolik zaplatilo. Připomínám, že se boudy platí tak, že si dopředu koupíte lístky po 5NZD a potřebný počet pak s vyplněným datumem hodíte do schránky u dveří. Útržky, které vám zbydou, si pověsíte na batoh. My jsme si 6 lístků v kanceláři DOC opravdu koupili. Jestli je ale použijem, nebo si je necháme na příště uvidíme až ráno.

středa 6.1.2010 - Waiohine Gorge

Dnes jsme měli odpočinkový den. Stavili jsme se na krátký nákup v Greytownu (docela pěkné městečko plné květin) a zbytek dne strávili v DOC kempu v krásném hlubokém údolí Waiohine Gorge, přes které vede úplně nový a mega dlouhý a vysoký lanový most, který nedávno nahradil původní 25 let starý. Protéká jím řeka, kde jsem chtěl zarybařit. Nejdřív jsme k ní takřka slaňovali
krkolomnou cestičkou pod mostem. Na posledním úseku jsem měl ale takový strach, že jsme to raději otočili a objevili úplně pohodový chodníček přímo z kempu. Zatím co já marně rybařil, Šárka vařila (těstoviny s fazolema a volským vokem, mňam). Odpoledne jsme proflákali u auta. Bylo krásně, tak jsme jen tak polehávali ve stínu, četli letáčky z Wellingtonu, psali deníky a emaily. Večer jsme se šli projít na most a asi 2km po pěšince na jeho druhé straně. Vedla krásnou takřka tropickou džunglí, vše bylo zelené a voňavé. Vzal jsem s sebou prut, kdybych se náhodou dostal k řece, ale ta byla pořád hluboko pod námi. Po návratu jsme si pověsili do křoví naší sprchu a opláchli se v krásně teplé vodě. U sousedů jsme vyžebrali struhadlo a k večeři si usmažili pravé nefalšované sejkory (neboli křápance, neboli bramboráky). Protože nebylo čím je obracet (některé ani nedržely moc pohromadě), nadhazovali jsme je jako palačinky. Sousedi nás pozvali k ohni. Šárka byla unavená, tak šla spát. Já jsem ale na kus řeči zašel a přinesl jsem jim dvě sekjory na ochutnávku. S díky odmítli, že už večeřeli a že jsou plní. Spíš si myslím, že neměli odvahu ochutnat, a to jsme si na nich dali tak záležet.
A aby jste u čtení neusnuli, připravili jsme pro vás další soutěž. Tipnětě si do komentáře k tomuto článku, jak dlouhý je nový lanový most přes Waiohine Gorge. Kdo bude nejblíž, dostane pohled.

úterý 5.1.2010 - Picton - Wellington

V 5:15 zazvonil budík na telefonu. Nevím co blbne, byl nastavený na 6:15. Měli jsme tedy ještě hodinku "k dobru", ale už jsme stejně moc nespali, protože jsme byli nervózní, aby nám to dnes neuplulo. Přesně v 6:59 (prý nejpozději hodinu před odjezdem) už jsme se řadili do frotny aut na trajekt a skoro hodinu si tu na něj počkali. Všechny auta obešel chlapík s dezinfekcí a všem postříkal rybářské náčiní a všechny věci, které mohli přijít do kontaktu s vodou v řekách a jezerech. Nevím jestli jsem o tom psal. Na jižním ostrově se (zatím jen někde) vyskytuje parazit dydimo - takový sliz, co roste po kamenech. Mají tu s ním dost starostí, hlavně proto, jak snadno se šíří. U každé řeky je tabulka: Didymo: CHECK, CLEAN, DRY. Znamená to, že by každý rybář měl vědět, kde se Didymo vyskutuje, a své náčiní před použitím v čisté řece vyčistit a vysušit. Na severním ostrově se zatím neobjevil, tak jsou na to velice opatrní. Odplouvali jsme s víc než půlhodinovým zpožděním. Vylezli jsme na zadní horní palubu a užívali si klidnou plavbu. Ta skončila, když jsme vyjeli z fjordů do Cookova průplavu, kde přišly pěkné vlny. Lehce po poledni se Barunka koly dotkla mola Wellingtonu. Zaparkovali jsme jí na prvním dvanáctihodinovém parkovišti za 8NZD. Pamatuju si, že před šesti lety se v centru těžko parkovalo, tak jsme tam raději došli skoro 2km z přístavu pěšky. Taky že jo, jen hodina stání by tu přišla na 4NZD s maximální délkou parkování 2 hodiny. V infocentru jsme se napakovali letáčky o severním ostrově, které jsme pak prolistovali na trávníku v Civic centru s plechovou zářivou kapradinovou koulí vznášející se nad náměstím. Koukli jsme tu na krásné akrobatické představení asijských monokolistek. Já sám o tom už něco vím, vždyť už jsem na monokole něco natrénoval a s trochou štěstí ujedu i 10 metrů! Přiznávám, že holky toho uměli mnohem víc. Zašli jsme pak do kanceláře DOC zjistit něco o Jumbo loopu - dvou až třídenním treku v Taurara forest parku. Básnil nám o něm jeden Australan žijící ve Wellingtonu, kterého jsme potkali na Routeburn treku. Je prý známý jen mezi Novozélanďany, i když ani v infocentru o něm nic nevěděli. Vypadá to, že celý východ Taurara forest parku bude dost zajímavý na to v něm strávit pár dní (Vašku, pamatuješ na Fenceline walk na Kapiti coast? Ten byl ze západní strany parku). Na oběd jsme zašli do bufetu k Číňanovi, kde zaplatíte podle velikost talíře a naberete si ze švédského stolu, co hrdlo ráčí a hlavě, co se na talíř vejde. My si dali ten největší talíř dohromady, protože to bylo nejvýhodnější (taky proto se to asi nesmí). Zašli jsme pak na internet, kde jsme už podruhé použili slevovou kartu HI, kterou jsme koupili v Ohňové zemi. Stále se nám nezaplatila. Šárka pak šla nakoupit jídlo do New Worldu. Já se mezití vrátil pro auto. Šel jsem po nábřeží a úplně náhodou objevil právě probíhající kvalifikaci na mezinárodí soutěž monokolek. Na ulici jsme jich potkali spousty od těch nejmenších až po jednu opravdu velikou. Říkali jsme si, jak jsou ve Wellingtonu populární, a tady jsem viděl opravdu neuvěřitelné kousky. Přeskakovali na nich z bedny na bednu, na auto a zpět, jezdili po kladině a dokonce jen tak po tyči. Z města jsme odjeli až po desáté večer. Nejdřív jsme se řítili po dálnici v Hutt Valley, pak se ale ztratila a začali jsme se kroutit po serpentýnách doprava doleva a nahoru dolů, až jsem kousek před Greytownem zaparkoval na odpočívadle. Šárka už dávno spala a já už skoro taky.
PS: Chtěl jsem jít na Avatar 3D, ale už v poledne byl ve všech 3D kinech vyprodaný. Viděl jste ho někdo? Zašli bysme na něj v Aucklandu.
PS: Dnešní internet byl nejrychlejší, který jsem kdy zažil. Naměřil jsem rovných 8MBit! Upload byl slušných 640KBit, takže jsem si na blog nahrál spoustu fotek do zásoby :-)

pondělí 4.1.2010 - Picton

Přespali jsme asi 4km před Pictonem na parkovišti s krásným výhledem na okolní zátoky. To jsme ale zjistili až ráno, když začalo svítit sluníčko. Schovaní za autem jsme dali snídani (hrozně fouká) a přejeli do Pictonu. Prošli si infocentrum a sedli si v krásném parku za ním. Byla tu hrozná spousta dětí. Jezdily na mašince, na malém rybníčku si půjčovaly plachetničky (za symbolických 20centů - hned jsme si museli taky jednu půjčit) a hlavně tu probíhala ETA Summer Tour: hamburgery zdarma s ochutnávkou dresingů a omáček značky ETA. No to se ví, že jsme si frontu vystáli i napodruhé a pak ještě napotřetí na párek v rohlíku. Cpali jsme se jako americký školáci na výletě a já si při tom skoro online emailoval s Přemkem. Ležel doma na gauči a užíval si WiFi internetu na telefonu, který dal Aleně k Vánocům. S plnými pupky jsme pak vylezli na kopec na Tirohanga walk odkud byl opravdu neskutečně nádherný výhled na zátoku Pictonu a na rozlehlé fjordy za ním. Viděli jsme i jejich nejvyšší horu Mount Stokes, kam jsme před šesti lety s Vaškem vylezli. Zahlídli jsme i koupaliště a protože bylo na vyhlídce neskutečné vedro, vyrazili jsme se po výletu trochu vykoupat. Tam už takové vedro nebylo a voda jakš takš, co bysme taky na Zélandu čekali že :-) Na večer jsme zajeli na Karaka Point - maorské Pa neboli válečné opevnění. Leží na malém poloostrůvku. U stolečku na parkovišti jsme si uvařili večeři, zalezli do auta, otevřeli si New Zealand Creamy (mňam mňam) a užívali si zatím našeho nejlepšího kempovacího výhledu. Zrovna se mezi fjordy blížil trajekt. Přihnaly se mraky a začalo pršet. To nám ale vůbec nevadilo, zalehli jsme do spacáků a těšili se na zítřejší lodní "výlet" na severní ostrov. Snad se do té doby vyprší.

neděle 3.1.2010 - Havelock, Marlborough Sounds

Ráno jsme dali sprchu a rozloučili jsme se s Jirkou, Honzou a Peťou, bylo nám tu s nima moc fajn. Za dva dny odjíždíme na severní ostrov. Lístek na trajekt máme v emailu, zbývá ho jen vytisknout. To jsme netušili, jaký to bude v neděli v Blenheimu problém. Nikdo neví o internet café, které by mělo otevřeno. Turistické informace internet mají, ale nedá se tu tisknout. Lístky na trajekt prodávají, ale od jiné společnosti. Vytisknout náš lístek z paměťové karty prý nemůžou. Zachránil nás až supermarket Warehouse s copy centrem. Tam byl zase problém s paměťovou kartou, kterou mám ze všech počítačů, kterými po cestě prošla, zavirovanou a nechtějí mi z ní kvůli tomu vytisknout ani jeden soubor. Zkusil jsem další kartu a pak jsem musel jednu se starými fotkami zformátovat. Scanování navíc vždy trvalo věčnost. Vyčítal jsem si, že jsem to nechal takhle na poslední chvilku. Konečně jsme mohli vyrazit do Marlborough Sounds - fjordů na severu jižního ostrova, kde strávíme další den a pozítří jimi budeme projíždět naším trajektem. Neměli jsme žádný plán, ale vyřešilo to za nás počasí. Cestou do Havelocku se ukrutně rozpršelo, takže jsme tu nejdřív strávili přes dvě hodiny v autě na parkovišti a pak v dešti obešli asi hodinový okruh. Promočený jsme naskákali zpátky do auta a zjistili, že nejde nastartovat. Kontrolky pozhasínaly, ale jinak ani ťuk. Mysleli jsme si, že baterku máme dobrou (vyzkoušeli jsme jí před měsícem, když vydržela svítit celou noc obrysovkama), takže jsem spíš čekal problém se startérem. To se to zase sešlo: venku slejvák, my mimo civilizaci, pozítří brzy ráno potřebujeme na trajek, za který jsme už zaplatili dohromady 3000kč. Přebookovat se může 24 hodin před odjezdem, což znamená do zítřka do osmi ráno. Přes internet to nejde, infolika má až od devíti, tak to jsme v pěkný brindě. Zachránil nás jeden Maor z dodávky parkující cedle nás. Zavolal nám asistenci Autoklubu AA. Chtěli jsme si jí původně taky zaplatit, stojí necelých 100NZD a na zavolání zdarma pomůžou kdekoliv na Zélandu. Nevím, jak to zařídil, když my členy nejsme. Technikovi, který za hodinu přijel, dokonce řekl, že AA nemáme. Ten ale v pohodě naše auto nastartoval ze záložní baterky, poradil, ať s ním alespoň půl hodiny jezdíme, popřál štastnou cestu a zase odjel do deště. Byl jsem rád, že to nebylo nic vážného, ale jak jsme mohli baterku za 2 hodiny úplně vybít? Maor si řekl o 40NZD, které jsem rád zplatil a nepátral jsem po tom, jak to s AA vyřešil. Od původního plánu, že zajedeme dál do fjordů, jsme upustili a raději se s naším autem přemístili do Pictonu, odkud odjíždí trajekt, hlavně blíž k civilizaci.

Markem nemáme dobrý pocit i když Jirka nás ujistil, že majitelovi (mimo jiné taky Čech) říkal, že tam přespíme. Stejně jsme se po snídani raději na celý den vypakovali. Jirka dnes oslaví narozeniny, tak jsme se nejdříve stavili v centru koupit nějaký dárek. Kde jinde než v Liquor shopu: Absolutku zabalenou hezky v kůži. Pro ostatní z baráku (za jejich pohostinnost) jsme koupili balení 12 drinků s vodkou různých příchutí. Prošli jsme si centrum, nakoupili jídlo na piknik a vyrazili na 10km vzdálenou Monkey Bay. S taškama jídla, ešusama a vařičem jsme přešli menší skálu a ocitli se na krásné uzavřené písečné zátoce. Sedli jsme si do stínu a závětří a uvařili si naší osvědčenou čínu z nudlí z čínské polívky, osmahnutého zelí a nově i mletého masa. Zvládli jsme tu i krátkou koupačku. Voda je tu tak studená, že z ní až bolí nohy a není to na dlouhé váhání po pás ve vodě. To Šárka taky poznala a se slovy: "musím rychle, huáááá" udělala několik prvních temp v novozélandském "ledovém oceánu". Šárka tu taky našla v igelitce zapomenutý dárek k Vánocům: maršmelouno-marcipánového sněhuláka, kterému to na písečné pláži moc neslušelo, tak jsme ho raději snědli. Když se na pláži udělal stín a začalo studeně profukovat, zbalili jsme se, udělali ještě krátký výlet (autem) na vyhlídku na Whites Bay a vrátili se do Blenheimu. Oslava Jirkových narozenin byla ve stejném baráku jako Silvestr (opět s výborným občerstvením s chlebíčky a jednohubkami), respektive na zahradě, respektive v garáži, když před půlnocí začalo pršet. Pokecali jsme tu se

sobota 23. ledna 2010

pátek 1.1.2010 - praní, rybaření, pohádka

Přestože byl dnešek ve znamení novoročního zotavování, stihli jsme toho docela dost. Především jsme zneužili pračky a udělali velké prádlo. Dopoledne jsme polehávali v obýváku. Honzovi jsme z papíru vystřihli hlavolam z Wananky se 4 kousky. Párkrát u toho usnul, ale nakonec našel řešení i třetího nejobtížnějšího tvaru "T". Na druhou jsme s Jirkou domluvili rybaření na moři. Jeli jsme i kolem vinařství kde pracuje. Molo na které chodí rybařit bylo docela daleko od Blenheimu. Je tu i výrobna soli z mořské vody - ohromné polovyschlé pláně. Foukal ukrutný vítr, bouřily neskutečné vlny a bylo jasné, že z rybaření nic nebude. Vrátili jsme se domů, kde si ostatní na notebooku zrovna pustili pohádku Byl jednou jeden král. V rohu místnosti pravý vánoční stromeček, pravá česká pohádka, pravá sváteční pohoda. Spát jsme šli až po jedenáctý, když spolubydlící Novozélanďani dokoukali blbý ale dlouhý středověký film, navíc plný reklam. Rozdělali jsme gauč a zapadli do pelechu. V televizi začal běžet film Ztraceno v překladu, na který jsem se chvilku kouknul, než nám to přišel vypnout nasraný Mark (taky NZ), že chce spát a co tam vlastně už druhou noc děláme, jestli o tom ví majitel a hlavně, že se jeho nikdo nezeptal, jestli mu to náhodou nevadí.

čtvrtek 31.12.2009 - Silvestr v Blenheimu

Dali jsme snídani na pláži, ale 2x nás z našeho místa vyhnal neskutečně rychlý příliv. V Pohaře jsme se stavili samozřemě na výbornou a poctivou zmrzlinu: opět 4 kopečky, sotva jsme stačili lízat. Prokouzli jsme do kempu Holiday Resort Pohara na krátkou koupačku na pláži (hodně foukalo a voda byla studená) a hlavně na teplou sprchu za 50 centů na 6 minut. Zavolali jsme Jirkovi Hrubému (Šárky bývalý kolega z práce, který už 3 roky pracuje v Blenheimu), u kterého strávíme Silvestra a rovnou se objednali na žranici, kterou chystají, a na kterou vybírají 10NZD. Znovu jsme překonali hřeben do Motueky a frčeli dál na Benheim na východním pobřeží. Jedna cesta vede přes Haveloc. Je kratší ale pamatuju si, že se dost kroutí. Druhá přes St Arnaud je docela zajížďka, ale zase bysme se úplně vyhnuli horám. Marně jsme čekali směrovník, který by napověděl, a raději vybrali delší ale snad rychlejší cestu. Jeli jsme nedaleko národního parku Nelson Lakes, u kterého jsme viděli kopce porostlé borovicemi sázenými "hezky" do řádků. Vypadalo to tu spíš jako v sadu než jako na horách. Do Blenheimu nám to trvalo celkem 4 hodiny (vždyť ono je to 260km). Neměli jsme nakoupený žádný mls na večer, tak jsme se ještě museli stavit na nákup. Moje oblíbené pivo Tui měli v akci (12 třetinek za 13NZD), tak jsem neodolal a jednu krabici koupil. Jirku jsme našli poměrně snadno. Přípravy právě vrcholili. Sešli se známí lidi ze 3 baráků. Převládali tu Češi s Argentincema v těsném závěsu. Občerstvení bylo velkolepé: kuřata jak smažená s propečenou kůrčičkou tak po indicku v kari omáčce, rýže s feta sýrem a petrželkou, spousta dalších salátů a jednohubek. Šárka pila gin-tonic, já svoje Tuíčky. Pařilo se nejdřív na zahradě u ohně v barelu. Půlnoc jsme málem promeškali. Část české party se pak zavřela v obýváku, kde se hrálo na kytaru a zpívaly se české písničky. Bylo to hrozně fajn. Končilo se až za svítání. Přesunuli jsme se do baráku k Jirkovi, Peťe a Honzovi, kde jsme si skolopili gauč v obýváku a vytuhli.

středa 30.12.2009 - 2. den v Abel Tasman NP (Gibbs Hill)

Dneska jsem měl svátek! Od Šárky jsem dostal krásné trenky (černé s býlími kapradinkami - symbolem Nového Zélandu), moc mi sluší. Dali jsme snídani na sluníčku a Šárka si nemůže vynachválit, že je na treku a nemusí snídat ve spacáku s čepicí na hlavě. Dokonce jsem dal i (velice) krátkou koupačku v moři. Náš dnešní trek vedl dál do kempu Whariwharangi, kde jsme měli správně spát. Vůbec není tak pěkný jako Mutton Cove, který leží rovnou u pláže. Co se mi tu ale líbilo, mají tu u dřezů a na záchodě dva kohoutky. Jeden na studenou a druhý na pitnou vodu. Doplnili jsme tedy pitnou (taky byla studená) vodu a začali stoupat na Gibbs Hill. Otevřel se nám pohled na zátoky a z vrcholu jsme dohlédli až na Farewell Spit. Je to snad 20km dlouhá písečná kosa na nejsevernějším konci jižního ostrova. Brácha z ní byl před několika lety úplně unešený. Ptal jsem se emailem na podrobnosti. Dá se tam jet jen s poměrně drahou tour a my navíc nemáme dost času. Po návratu do Totaranui jsme se ještě jednou viděli s Honzou a Luckou. Nechávali nám prý na cestě na rozcestníku dva bombóny, které jsme od nich už včera mlsali. Buďto jsme je přehlédli nebo je spíš někdo před námi snědl. Obdivovali jsme jejich auto pomalované hambatými plyšáky v různých polohách. Mají ho z půjčovny Wicked, která má každé auto originálně pomalované. Jaké na vás zbyde, si ale vybrat nemůžete. Dali jsme sprchu (za dva dny v autě poměrně vyhřátou) a popojeli zpět na parkoviště nedaleko Pohary. Zkroucený v autě jsme popíjeli Capitana Morgana, zobali oříšky a pozorovali červánky a krásný měsíc v úplňku.
PS: Cestou jsme minuli dalšího stopaře a "nestihli" mu zastavit. Moc jich tu ale na Zélandu nepotkáváme.
PS2: Z dnešního výletu stojí za zmínku Separation point. Útes s majákem a hlavně kolonií lachtanů. Je to ale trochu zachůzka (hoďka a půl) z hlavního treku.

úterý 29.12.2009 - Motueka, 1. den v Abel Tasman NP (Totaranui - kemp Mutton Cove)

Celou noc až do rána pršelo, takže jsme jen přeházeli věci (batohy a krabice jídla, které máme přes noc na předních sedačkách) a z kempu doslova uprchli. Dnes máme ujít první den treku v Abel Tasman NP, tak musíme pospíchat na začátek do Totaranui. Zastavili jsme se v Buller Gorge u největšího provazového mostu na Zélandu, ale v dešti se nám za vstup platit nechtělo (doufali jsme, že tam v tomhle počasí ani nebudou hlídat). Šárka pak řídila až do Motueky - přímořského městečka obklopeného ovocnářskými farmami. Bravurně zvládla i průjezd ucpaným centrem. Objevili jsme tu ještě levnější Liquor než ve Westportu (gin by tu stál o 5NZD méně), tak jsme dokoupili ještě litrovku rumu Capitana Morgana, jedno šampaňské a pro mlsné jazýčky NZ Creamy ala Baileys. Na jižní vstup do parku je to odsud kousek, ale na sever jsme jeli dobré 2 hodiny. Silnice totiž překonává vysoký hřeben, který se navíc cestou úplně schoval do mraku. Našemu automatu při stoupání v ostrých zatáčkách začala smrdět spojka (nebo něco, co přesně tak smrdí), takže jsem musel jet jen na dvojku a v zatáčkách pokud možno moc nezpomalovat, aby se automat nesnažil řadit. Za hřebenem se opět ukázalo sluníčko. Měl jsme hroznou chuť na zmrzlinu. V plážovém letovisku Pohara jsem si koupil rovnou dvojitou a netušil, že dostanu čtyři kopečky. Šárka původně zmrzlinu nechtěla, ale musela mi pomoct. Totaranui je jednoduchý DOC kemp, kam se stovky místních sjedou na svátky a zcela ho zaplní. Jsou tu i sprchy se studenou vodou a mají i hák na zavěšení naší sprchy, takže jsme se osprchovali alespoň ve vlažné (ještě nebyla dost prohřátá). Na trek jsme vyráželi až v půl šesté. Potkali jsme jednu Američanku, která už je na treku třetí den. Čechy prý ještě žádné nepotkala. My jsme hned dva potkali, když jsme vyrazili na jednu malou odbočku. Z té nás ale odradili, že je docela na dlouho a nestojí za to. Odbočka slouží spíš jako zkratka v případě odlivu. To, že se dá dnes večer zátoka přejít skoro suchou nohou, jsme nevěděli (i když by se to dalo poznat podle lodě, která se jen tak válela v písku). Na jiné pláži jsme (s trochou fantazie) objevili sochu Moai z Velikončního ostrova. Kolem osmé jsme procházeli kempem Mutton Cove. Na náš je to ještě další hodinka. Tenhle se nám ale moc líbil, tak jsme si řekli, že zůstaneme tady, i když na tento kemp nemáme rezervaci. Je tu i naše Američanka, která nás jednak uklidnila, že kontrola lístků před pěti minutami odešla a jednak se pochlubila, že potkala první Čechy, kteří si kousek dál vařili u stanu večeři. Postavili jsme si stan vedle nich a dobře pokecali. Honza a Lucka žijí už 2,5 roku v Sydney. Začínali se studenstkými pracovními vízy a prý to byly docela krušné časy. Z práce tak tak zaplatili školu (drahou a na nic) a živobytí. Teď má Honza práci, na kterou mají oba pracovní povolení - jsou už totiž manželé, svatbu prý měli v Sydney na útesu. Večer jsme udělali oheň, u kterého jsme kecali i s Američankou a jedním Němcem. Ten prý zavařil motor svojí obytné dodávce a řeší, jestli auto stojí za opravu. Stalo se to před koncem dlouhého stoupání. Ručička teploty přitom ukazovala pořád dobrou teplotu. Trochu mě zamrazilo, když jsem si vzpomněl, jak jsme dneska dali zabrat naší Barunce. Ale zvládla to holka naše. Dneska při balení jsem si všimnul, že má pod sedačkou spolujezdce dokonce CD changer. Vždycky nás (zatím příjemně) překvapí něčím novým.

Ve středu i k odpolednímu kafíčku

Ahoj, protože jsme s deníkem hodně pozadu, rozhodli jsme se to pomalu dohánět. A to tak, že každou středu dostanete články rovnou dva. Jeden k snídani a druhý k odpolednímu kafíčku. Tak se po obědě nezapomeňte podívat!

pondělí 28.12.2009 - Pancake rocks, Westport

Spali jsme na odpočívadle s výhledem na dramatické skalnaté pobřeží, o které se tříštily veliké vlny. Užívali jsme si klidu při naší snídani, když přijel autobus důchodců, kteří kolem nás začali pobíhat a fotit si pobřeží za námi. Jeden se nás nejdřív zeptal, jestli umíme anglicky a pak se smál, jak na nás bylo krásně vidět, jak jsme vytřeštili oči, když do naší klidné snídaně přijel jejich autobus. Kouknul jsem na mobilu na rezervaci ubytování na Abel Tasman Costal treku, který jsme chtěli stihnout ještě před Silvestrem. Zděsil jsem se, že jsou skoro všechny kempy na náš termín plné, takže zbývá jen varianta úplně severního konce. Obejde se při něm Gibbs hill, přes který je pak možné se vrátit. Žádná jiná část treku se nevrátí na původní místo, takže alespoň máme vyřešený návrat k autu na začátku treku. Po snídani jsme vyrazili dál na sever. Stavili se u Pancake rocks. Jsou to pískovcové skály na pobřeží, které vypadají jako naskládané palačinky. Čekal jsem tu vstupné, ale na celkem asi půlhodinový okruh je vstup zdarma. V místním DOC office jsme koupili lístek na Abel Tasman trek: na zítřek a do kempu Whariwharangi. Pokračovali jsme po pobřeží krajinou, která vypadala jako v Chorvatsku. Stavěli jsme se ve Westportu na nákup jídla na trek a alkoholu na Silvestra. Koupili jsme litrovku original London Gordons Ginu za 34NZD. Myslel jsem, že je kvalitní, ale z Londýna je dovezené jen ochucovadlo, jinak je to jen zélandský líh. Před nákupem jsme se ještě stihli zastavit u vyhlídky na tulení kolonii a protože bylo pravé letní vedro, dali jsme si tu pravou zélandskou zmrzlinu. Ve Westportu jsme koupili i 700g stejka (byl v akci), tak jsme si ho v jednom DOC kempu na "půl cestě" udělali k večeři. Přestože byl asi 2,5cm vysoký, tak se nám ho podařilo krásně upéct. Pokračovat dál už se nám nechtělo, tak jsme v kempu zůstali. Před výběrčí jsme utekli a aby nás ráno nikdo nebudil, řekli jsme si, že zaplatíme alespoň za jednoho. Když za oknem auta uvidí útržek o zaplacení, tak nám snad dají pokoj.
PS: přikládám dvě fotky, abyste viděli, jak mi sluší nalezené brýle a jak krásně přes ně vypadá svět.

neděle 27.12.2009 - ledovec Franz Josef, koupání v jezeru Mapouriki

Ráno kupodivu nepršelo, ba co víc občas vykoukla i modrá obloha. To se tu u ledovců tak často nevidí, tak jsem se rozhodl zkust vylézt na Alex Knob - vrchol s krásným výhledem na ledovec Franz Josef a celý masiv Mount Cooku. Před šesti lety se nám cestou na tento vrchol zkazilo počasí, takže jsme nic neviděli. Ještě s lůžkovou úpravou a Šárkou ve spacáku jsem přejel k Francovi Josefovi. Jeli jsme to půl hodiny, byla to trochu vetší dálka, než jsem čekal. Mraky se honily, vrcholky hor byly v mlze, takže jsme od výšlapu upustili a šli se projít jen údolím, kam ledovec sahal před sto lety k jeho současnému čelu. V sedmdesátých letech byl ovšem ještě menší, pak opět trochu dorostl. Nejbližší vyhlídka byla před šesti lety podle GPSky o 68 metrů dál, takže je teď ledovec ještě trošku větší. Vylezli jsme si na menší vyhlídku s žebříky a řetězy v údolí před ledovcem a došli jsme až k ledovým schodům, kde začínají tour po ledovci. Počasí se kazilo víc a víc, všude už bylo zataženo (i vyhlídkové helikoptéry přestaly létat), nad ledovcem se ale státle držela modrá obloha, takže jako jediný ozářený sluníčkem vypadal jako namalovaná kulisa. Cestou zpět k autu začalo poprchávat. Na západním pobřeží prší skoro pořád a prales, kterým jsme procházeli měl úplně tropický čmuch. Ve vesnici Franz Josef jsem zašel do svého oblíbeného internet café v červeném autobusu a vypálil už třetí DVD fotek. Používám teď tři paměťové karty 2GB, které ne zcela zaplněné dají krásně na jedno plné DVD. Nemusím tak fotit karty až do plna, protože je to hrozná otrava, když má člověk místo třeba jen na 50 fotek nebo 2 minuty videa a musí neustále promazávat. Dnes máme namířeno až k Punakaiki, kde se zítra půjdeme podívat na Pancake rocks. Nevadí nám přijet až v noci, tak jsme po cestě koukli, kde by se dalo zarybařit. Našli jsme při tom krásné jezero Mapourika i s DOC kempem, kde jsem se místo rybaření raději vykoupal. Voda kupodivu nebyla ledová. Byla vlastně teplejší, než co bych kdy na Zélandu čekal. Navíc byla krásně čistá. Když jsem při plavání kouknul pod sebe, viděl jsem jen nekonečné černo, až z toho šel strach. Moje ruce a nohy zase zářily, jako by do vody vůbec nepatřily. Na zbytek cesty si Šárka poprvé zkusila řízení vlevo a navíc s automatem a moc jí to šlo a hlavně bavilo.
PS: potkali jsme Čechy, kteří přijeli z Motueky, kde pracují. Máme tam též namířeno, tak nám doporučili něco jako Harwood hole a oblast se skalními oblouky. Je to od Westportu asi 100km zajížďka tam a zpět, ale prý to stojí za to.

sotoba 26.12.2009 - Puzzling World, cesta k ledovcům

Do desíti jsme museli vyklidit náš krásný pokojík. Teprve pak jsme si šli udělat snídani a ještě chvilku poseděli v naší krásné kuchyni. Počasí nic moc, tak jsme si řekli, že alespoň trochu popojedem. Stavili jsme se na kraji Wanaky v Puzzling Worldu - domu plném hlavolamů a iluzí, např. obličeje, které se za vámi otáčí, nakloněná místnost, kde voda teče dokopce, jiná místnost, kde je na jedné straně zmenšíte a na druhé zvětšíte, spousta obrazů hrajících si s perspektivou a hologramů. Kvůli špatnému počasí tu dnes bylo opravdu narváno. Vstupné je 9NZD nebo 12,50NZD včetně bludiště, ale stejně jako před šestli lety jsme proklouzli zadaramo. Další hodinu a půl jsme strávili u knížek se zrakoklamy a 3D obrázky a řešením hlavolamů. Nejvíc nás zaujal jednoduchý hlavolam se čtyřmi dřevěnými kousky, ze kterého se měli poskládat tři různé tvary. Zdálnivě jednoduché, ale ve skutečnosti velice obtížné. Poslední zastávka byla na záchodech ze starého Říma. Jsou tu lavice s otvory, u kterých je ale cedulka "nepoužívat". Zajímalo by mě, jestli se někdy někdo nespletl a pak to po něm nemuseli uklízet. Venku se mezitím pěkně rozpršelo. Jeli jsme kolem jezera Wanaka a za sedlem Haast pass vjeli do opravdové průtrže. Stěrače nestíhaly ani na největší rychlost, vodopády z potoků ve stráni cákaly až na silnici. Přejeli jsme na západní pobřeží, kde to vypadalo jako v druhohorách: z mlhy tu vystupovaly obří přesličky a plavuně. Dojeli jsme až k ledovci Fox. Spali jsme na jedné vedlejší cestě stejně jako před šesti lety. Nebyl tu ani stoleček, ale v tom dešti se nám nechtělo hledat nic jiného.
PS: benzín je na západním pobřeží o 17centů (2Kč) dražší než ve Wanace, ještě že jsme tam natankovali plnou.

pátek 25.12.2009 - Veliká žranice

Dnes byl krásný den. Sluníčko svítilo, vítr jen tak pofukoval. V hostelu je poměrně levná pračka, tak jsme dopoledne udělali velké prádlo. V jednu hodinu ale začala velká žranice. Takovou jsme za 15NZD opravdu nečekali. Spousty masa, langusty, slávky, výběr různých salátů, jedno i vícehubky, sushi a hlavně (a na tom jsme se Šárkou ujížděli nejvíc) kousky ovoce, které se namáčely v čokoládové fontáně. Cpali jsme se, až jsme měli boule za ušima, když tu se ze střechy ozvalo: "hou hou hou!" a my viděli jak se Santa nemotorně cpe do komínu. Nakonec raději slezl k nám dolů a začal rozdávat dárky. Já jsem dostal jako první. Musel jsem si mu sednout na klín a zapózovat fotografům. Postupně volal další jména a Šárka pořád seděla s prázdnou. Už jsme mysleli, že na ní zapomněl a když už mu zbývalo jen pár posledních dárků, otočil stránku svého seznamu, kde zbyla už jen Šárka. Dostali jsme oba krásné skleněné paňáky: jeden s logem Wanaky a druhý se srdíčkem a Novým Zélandem. Pokecali jsme s Japonkou Taki, která v hostelu pracuje a která připravovala sushi. Radila nám, až chytnu dalšího pstruha, ať zkusíme sníst alespoň kousíček za syrova, jen s trochou citrónu a soli. Pak se začalo hrát na kytaru a zpívat. Bylo to hrozně fajn. Popíjeli jsme se Šárkou novozélandské vínko z třílitrové krabice a občas jsme si zazpívali nějaký ten známý refrén. Později odpoledne jsme vse šli s našimi nacpanými pupky na chvilku projít k jezeru. Když jsme se vrátili, žranice pokračovala. Na zemi ležely nějaké staré hadry, každý si z toho něco vybral a oblékl, takže jsme byli krásně barevní a otrhaní. Dál se zpívalo a hrály se různé hry. Syn správcové, maor jako poleno, si vzal na chvilku kluky na stranu a učil nás maorský bojový tanec Haka. Bral to hrozně vážně a štvalo ho, když jsme se při nacvičování něčemu smáli. Za tu chvilku se dala zapamatovat jen polovina "kroků" a ještě míň ze slov, které se při tom řvou. Hlavní prý je, abysme vypadali hrozivě a tvářili se nasraně. Pak jsme tanec předvedli holkám a ty nám za to zazpívaly maorskou písničku, kterou se mezitím naučily. Večer se rozjela diskotéka, kde jsme ale dlouho nevydrželi a šli před půlnocí spát.

čtvrtek 24.12.2009 - návrat z Aspiringu, Štědrý večer ve Wanace

V noci občas sprchlo, snad se to do rána přežene! Když jsme vstali v šest, tak už jen mrholilo. Dojedli jsme skoro všechno jídlo, zbyly jen 2 polívky do hrníčku, jedna musli tyčka, 4 plátky toustového chleba, pytlík čaje, sůl a pepř. Cestou dolů přestalo mrholit, takže sestup dopadl dobře. Zbývaly tři a půl hodiny k parkovišti. Po cestě jsem občas seběhnul k řece a zkusil chytit vánočního pstruha. Vytáhl jsem jen malou čudličku, tak jsem jí zase dal svobodu, když jsou ty Vánoce. Šárka našla u cesty sluneční brýle, přes které je svět mnohem krásnější: nebe tmavší, mraky zářivější a kopce barevnější. Po chvilce jsme zjistili, že mají polarizační filtr a že je s nima krásně vidět pod hladinu do řeky. To se to teď bude rybařit :-D Už jsme byli skoro u parkoviště, když se k nám přidal Kea. Měl pochroumané křídlo a ťapal za náma po zemi. Bylo nám ho tak líto, že jsme mu málem dali kousek jídla, které nám zbylo, přestože je to zakázané. Když jsme mu ale utekli, kousek dál si na nás opět počkal. Pak jsme viděli, že krásně lítá. Když dosedl, tak znovu zkroutil křídlo a hladově koukal. Málem nás dostal.
Do Wanaky jsme dorazili po čtvrté. V prvním hostelu nám řekli, že jsou plný a že si myslí, že celá Wanaka bude na Vánoce obsazená. Zavolali nám do jiného hostelu, kde měli volno alespoň ve vícelůžáku. Cestou k němu jsme ale objevili hostel Matterhorn South, kde měli volný i krásný dvoulůžák s vlastní koupelnou. Majitelé: bílý chlápek s maorskou ženskou jsou hrozně fajn. Zítra pořádají grill párty s dárky od Santy, tak jsme se hned přihlásili. Je za 15NZD, 2 dárky musíme koupit, ty se hodí do společného pytle a Santa je pak náhodně rozdá. Hrozně se divili, že my budeme Vánoce slavit už dnes večer, přitom to tak mají v Evropě kromě Angličanů skoro všichni, nebo ne? Zajeli jsme do supermarketu nakoupit a pak v krásné kuchyni, kterou jsme měli jen pro sebe připravili štědrovečení večeři: česnečku, vepřový řízky s bramborovým salátem a cukroví. U nazdobeného stolu jsme si zapálili svíčky, přiťuklli si červeným vínkem a užili si té zasloužené vánoční pohody. Byli jsme asi oba celý rok moc hodní, protože jsme dostali krásné dárky. Já termo neoprén na pivko, tričko (oboje s motivem Nového Zélandu) a campingovou lžícovidličku. Šárka dostala naběračku a teplou sprchu - tedy černý pytel s kropítkem, do kterého se naleje skoro 20 litrů vody z kohoutku a ona se v něm na ostrém novozélandském sluníčku za dvě hodinky ohřeje. Šli jsme spát a těšili se na zítřejší zélandskou vánoční párty, jestli budu počítat i Liverpool Hut, tak pro mě letos budou už třetí Vánoce.

středa 23.12.2009 - Liverpool hut

Původní plán bylo udělat další výstup (na French Ridge Hut) a vrátit se zpět do údolí, abysme se zítra brzy dostali do Wananky a udělali si tam hezký Štědrý večer. Hrozně mě ale lákalo přespat na Liverpool hutu. Představuju si ho totiž jako krásný malý domeček v kopci s výhledme na údolí, kde teď nikdo nebude. Nejraději bych tam strávil celé Vánoce, ale na to nemáme dost jídla (Šárka: to sis měl rozmyslet dřív :-). Ráno jsme posnídali u stanu a na sluníčku a větru sušili Šárčinu pravou botu. Zvrtnul se pod ní kámen, když šla do řeky pro vodu. Boty neměla zavázané, takže si hezky nabrala. Na hut je to jen necelé čtyři hodiny, takže byl čas si po cestě trochu zarybařit. Řeka je tu krásná s tůňkami, kde bych čekal rybu na rybě, ale ani ťuk. Tak nevím, co dělám špatně. Na konci údolí jsme začali stoupat 600m k Liverpool hutu (1065mnm). Není to ani polovička toho, co jsme vylezli včera, o to je ale cesta prudší a těžší. Navíc se zkazilo počasí a začínalo mrholit. Doufáme, že přes noc nezačne pršet, to by se šlo zítra zpátky hodně špatně. Už jsme viděli hut kousek od nás, ale cesta ještě přelezla jeden hřeben a přivedla nás k němu shora. Je přesně takový, jaký jsem si ho vysnil: nový (z května 2009), čistý s nádherným výhledem, krásným spaním a opravdu jsme tu sami! French Ridge Hut (1483mnm) naproti přes údolí na nás občas vykouknul z mlhy. K večeři byly těstoviny s lososem, před kterými jsme si dali rybí polívku z pytlíku s kousky luncheonu. Tak silně mi připomněla vánoční polívku, že jsem si vlastně užil svoje Vánoce, přesně tak, jak jsem chtěl - na Liverpool Hutu. Početli jsme si v návštěvní knize. Od půlky července do půlky září (v zimě) tu nikdo nebyl. Pak tu ale zase někteří zůstali dva dny, protože čekali na lepší počasí, aby se mohli vrátit zpět. Celkově se spousta komentářů točila kolem obtížné cesty a strachu z návratu. Stejně se trochu bojíme i my, snad zítra nebude pršet. Našli jsme tu propiskou nakreslené karty, tak jsme si zahráli Žolíky a pak volňásky alias autobus. Šárce se moc nelíbil ten zmatek, nevím proč jí tahle verze nepřišla zábavnější. Spát jsme šli brzy, zítra nás čeká štědrodenní shon: seběhnout z Liverpool Hutu, doběhnout až na parkoviště, rychle přejet do Wanaky, sehnat ubytování, nakoupit na bramborový salát a řízky, navařit a pak si užít Štědrý večer.

úterý 22.12.2009 - Cascade Saddle (2. den)

Dnes jsme udělali výlet do Cascade Saddle, při kterém jsme ušli pouhých 9,4km, ale nastoupali 1350m metrů. Začíná hned za Aspiring Hutem ve výšce 450m. První půlka je lesem až do vyhlídky ve výšce 1200m a už ta stojí za to. Dál se pokračuje trávou a sněžnými poli až na vrchol 1800m. Potkali jsme dva Němce, kteří na Zélandu pracují. Teď už mají vízum (do 30 let je levnější), zpočátku ale pracovali načerno. Prý stačí objíždět farmy a ptát se. Občas farmář potřebuje každou pomocnou sílu a rád dá peníze na ruku. Dobře jsme s nima pokecali. Došli jsme ale i babu, co nám včera zakázala vařit v hutu a s tou jsme si ani moc pokecat nechtěli. Na vrcholu jsme si našli vyhřátou travičku, dali chleba s avokádem a přes hodinu se váleli a kochali výhledem na obě strany údolí, špičatý Mount Aspiring a ledovec za Sacade Saddle, kde cesta pokračuje dál k Dart Hutu. Cestou zpátky nás doslova předběhli kluk s holkou a trekovými hůlkami, kteří na Dart Hut šli včera a dnes se vrací. Při sestupu jsme si zalyžovali po botách. Hezky jsme si při tom zablbli, občas jsme sebou sekli, ale máme z toho krásná videa a mokré zadky. Pořvávali na nás při tom papoušci Kea, kteří dokážkou ve stoupavých proudech během minutky vylétnout z údolí až do sedla. Večer jsem si trochu zarybařil (vzal jsem s sebou do parku prut na ryby i pánvičku), ale akorát jsem v tom studeném větru pěkně vymrznul. Šárka mezitím udělala výborné nudle, ale fakt jako od číňana! Recept je jednoduchý: dvě čínské nudlové polévky (vodu zcedíme nebo necháme Davida vypít), čtvrtka hlávky zelí, nakrájený luncheon to vše osmažit na cibulce. No vida, alespoň pánvičku jsem nenesl zbytečně.

pondělí 21.12.2009 - Wanaka, Mount Aspiring NP (1. den)

Dopoledne jsme přijeli do Wanaky - městečka na břehu krásného jezera. Podle informací z DOC kanceláře má být až do čtvrtka hezky, tak jsme rovnou vyrazili do Raspberry creek, kde začne náš trek v národním parku Mount Aspiring. Zpátky do Wanaky se vrátíme až na Vánoce. Cestou je několik brodů jako před šesti lety, naše čtyřkolka s tím ale neměla sebemenší problémy. Zbylo nám pár vajíček, tak jsme se rozhodli před trekem usmažit palačinky. Udělali jsme si je jak na slano se sýrem, tak s marmeládou. Lidi, co se vraceli z treku, se smáli nebo jen kroutili hlavou. Obracel jsem palačinky ve vzduchu, jak jsem se to naučil u Pepana s Petrou před lety na jedné palačinka párty. Zacákal jsem jim tenkrát olejem celou kuchyň, tak se teď dodatečně omlouvám. Taky se nám trochu předčasně hodila naběračka, kterou jsem koupil Šárce k Vánocům - ani na hostelech jí nemívají, nechápeme jak se tu bez ní obejdou. Na trek jsme vyrazili až v sedm večer. Za krásného podvečerního světla jsme šli k dvě a půl hodiny vzdálenému Aspiring Hutu. Cestou jsme pokecali s dvěma horolezci, kteří mají namířeno až na Mount Aspiring. Ale nevím, jestli jim trochu nepokazilo plány to, že jeden z nich cestou spadl i s celým batohem do potoka. Štěstí, že jsme mu alespoň chytli a vylovili foťák. K Aspiring Hutu to pak došel bosky. U hutu (za 15NZD) je i kemp za 5NZD. Zkusili jsme se správcové zeptat, jestli si můžem v hutu uvařit, když budeme spát v kempu. Ta vypadala, že by snad proti tomu ani nic neměla, ale nějká angličanka z kempu okamžitě upozornila, že kempaři nesmí používat vybavení hutu a správcová jen omluvně pokrčila rameny. Angličanka nás chtěla nalákat na "lovely shelter", který je pro kempaře na rohu lesa. Nebyl tam ale ani stůl, ke kterému by se dalo sednout, tak jsme si raději postavili stan o 200m dál zdarma u řeky. Nebyla zima, ale foukal silný vítr, což trochu znepříjemňovalo váření. Alespoň tolik nakousaly mušky. Schovávaly se ale do závětří pod tropiko nebo přímo do našeho stanu, takže jsme je večer museli vymlátit.

neděle 20.12.2009 - druhá ryba, Welshtown

Hned ráno jsme se sbalili a vyrazili zase o dům dál. Jeli jsme opět podél jezera, tak jsem zkusil své stěstí na místech, kde jsem včera měl alespoň záběry a hned po 10 minutách úspěch. Pstruh možná jen o trochu menší než ten první z Rees river u Glenorchy, prostě krásný kus masa. Povzbuzen rychlým úspěchem jsem chytal dál, popojeli jsme na další místa, ale už ani ťuk. Později odpoledne jsme si udělali výlet do Welshtownu, bývalému zlatokopnickému městečku v kopcích za jezerem. Obešli jsme asi 6km okruh. Moc se nám tam líbilo: krásné skály, stromy a rozhled do kraje. Navečer jsme zajeli ke Clutha river, kde jsme si k večeři usmažili pstruha po mlynářsku. Zkusil jsem vytáhnout dalšího k snídani, ale nic.
PS: v autě máme ledničku: teda spíš obyčenou termotašku, kam dáváme jídlo, které by mělo být alespoň trochu v chladu, a dvě flašky s vodou. Na noc jí vždy necháme na kapotě, aby se trochu nachladila a přes den jí naopak uložíme hluboko do kufru, přes který ještě hodíme spacáky. Dnes jsme měli nachlazené flašky z lednice od kluků, takže pstruh vydržel chlazený, i když bylo odpoledne docela vedro a auto bylo po výletu rozpálené jako pětník.
PS2: nepřišel mi email s lístkem na trajekt (mé spelování emailové adresy do telefonu nemohlo dopadnout dobře). Šel ale přes číslo rezervace dohledat, opravit chybu v emailové adrese a pak i chybu ve jménu (Sidensky) - vše po emailu a docela rychle.

sobota 19.12.2009 - Cromwell, curkoví, rybaření 19.12.

Dnes jsme měli odpočinkový den v Cromwellu. Užívali jsme si komfortu našeho ubytování, hlavně troubu. Upekli jsme totiž cukroví: třtinové rohlíčky (nesehnali jsme vanilkový cukr, jen třtinvý) a linecká kolečka (vykrajovaná víčkem od vína, dírky jsme dělali rozebranou propiskou.) Majitel domu přivezl ledničku, která tu klukům chyběla. Každý den kupovali led do kempingové termobedny. Taky jsem dnes koupil lístky na trajekt na severní ostrov. Nejlevnější tarif už nebyl (215NZD), tak jsem musel koupit prostřední (240NZD za 2 osoby a 1 auto) a i s tím byl problém najít termín. Přes internet šel objedat jen zpáteční listek (podle mě spíš chyba formuláře), tak jsem musel lístky objedat po telefonu a velice nerad nadiktovat číslo kreditní karty. Jedme 5.1.2010 v 8h ráno. Odpoledne jsme jeli k jezeru na ryby. Výsledek jsou dva záběry (při jednom ryba skákala do výšky, točila se ve vzduchu aby se utrhla) a ztráta jedné třpytky, která mi ulítla při náhozu. Takže jsme se vrátlili s prázdnou. Aby jsme si užili trouby (kterou jinak s sebou nevozíme), upekli jsme si k večeři zapečené brambory. Večer jsme zase pokecali s klukama mixovali jsme pivo, víno, třešně, brambory a cukroví. Nejvíc bylo asi třešní, Cyril nosil stále další a další, které byly větší a větší. Snědli jsme jich tolik, že jen zázrakem jsme se z toho nepo.....

pátek 18.12.2009 - Queenstown - Cromwell

Ráno opět foukal šílený vítr. K snídani jsme si v parku usmažili vajíčka a dost jsme se u toho naběhali. Každou chvilku nám něco ulítlo, navíc jsme celou dobu museli okolo vařiče držet stočenou karimatku. Udělali jsme meganákup jídla, surovin na cukroví a dalších drobností (já si konečně koupil USB do auta na nabíjení telefonu - měl jsem to udělat už dávno!) a vyrazili údolím Kawarau za Honzou a Cyrilem do Cromwellu. Cestou jsme trochu počumněli na bungee jumping. Je tu most, ze kterého se skákalo vůbec poprvé na světě, teď je to taková továrna, skáče tu jeden člověk za druhým. Cestou dál jsme se stavili u řeky na oběd a trochu rybaření (zase nic) a do Cromwellu dorazili po šesté. Měli jsme na kluky adresu a docela rychle jsme to našli. Mají tu pronajatý krásný baráček se spoustou pokojů, takže jsme dostali k dispozici jeden dvoulůžák (přesně řečeno dvoukarimaťák). Plánují si sehnat více podnájemníků, zatím za barák platí sami. Cyril pekl v troubě ohromný kus masa, který koupil prý velice výhodně, s Honzou jsme pokecali jak jde práce. Prý měli kliku, že je vzali, zatím ještě není sezóna v plném proudu. Sbírají třešně a něco "málo" si můžou odnést domů. Dnes byly křupky, móóóc dobrý! Cena se počítá od nasbíraného košíku a podle obtížnosti se určuje jeho cena. Pracují tam i takový mlaďoši, kteří koukají, co by jak vočůrali a kradou ostatním snadno přístupné třešně. Na farmě prý pracují i černoši z Vanuatu, nosí koše a zpívají si u toho. Do toho si třeba puberťák naproti zpívá dokolečka to samý, z dálky je slyšet střílení a troubení na plašení ptáků (kterým teď také začaly žně) do toho hrozný vedro, takže je to prý docela mazec - občas si připadají jako ve válce. Kecali jsme až do jedenácti. Kluci pak šli spát, protože ráno vstávaji už 5 hodin, práce jim začíná v 6.

čtvrtek 17.12.2009 - Glenorchy - Queenstown

Dopoledne jsem rybařil na místech, kde jsem chytil před 5 dny svojí první rybu a nic. Teda jedna ryba zabrala, ale spadla mi z háčku. Cestou jsme viděli farmáře, jak naháněji ovce do malé ohrádky, tak jsme si počkali, co se bude dít. Ptali jsme se, jestli jim nebudou třeba stříhat vlnu, že bysme se podívali, ale odpověděli, že vyberou jen mladé ovečky a budou jim řezat ocasy a kastrovat je, takže asi nic pěkného k vidění (hned jsem si vzpomněl na první záběry filmu Pasti, pasti, pastičky). Jeli jsme zpět do Queenstownu. Foukal silný vítr, že se až prášilo z polovyschlých řek a oblak prachu se hnal přes celé jezero. Zastavili jsme se na chvilku u školy kiteboardingu. V silném větru se chudáci žáci docela trápili. Jezdil mezi nimi týpek na motorovém člunu pomáhat a chránit - teda radit, k některým už to měl pěkně daleko. V Queenstownu jsme si opět užili trochu civilizace: zašli do Nomádu do sprchy (Šárka byla po 5 dnech jako vyměněná) a do restaurace na jídlo - přesně řečeno do indického fastfoodu, ale moc jsme si pochutnali. Jedno jídlo dokonce nebylo úplně nepodobné guláši s rýží. Já pak zapadl na internet (dnes celkem na 3,5h!), Šárka mezitím zavolala mamince do Čech, courla se po krámech (už byl čas začít myslet na vánoční dárky) a i trochu toho internetu si dala se mnou. Koukali jsme na fotky ze začátku cesty a úplně jsme se lekli, jak jsme vypadali mladě! Zkoušel jsem z českých MP3 z mobilu vypálit CD do našeho auta, ale nějak to nefunguje. Přehrávač hlásí střídavě chybu č.3 a chybu č.6, tak nevím, asi nezvládá vypalované CD. Na noc jsme zajeli na naše staré známé míto u jezera za městem. Internetu jsem pořád neměl dost, tak jsem do půl druhý do rána četl na svém telefonu články z iDnes. Během noci na náš plácek zajely postupně asi 4 auta, ale vždycky se otočily a odjeli pryč. Nebyl to příjemný pocit.

středa 16.12. - konec Caples Treku (4. den)

Ráno svítilo sluníčko, jen okolo hutu lítaly mračna mušek. V deset hodin po vydatné snídani jsme vyrazili na zbytek treku. Jídla máme hodně, počítali jsme, že budem na výletě celkem 5 dní. Doktoři vyslali Lukáše napřed, aby dostopoval k autu, které mají stejně jako my na začátku Routeburnu. Druhá půlka Caples treku byla úplně jiná než co jsme zažili včera. Otevřené údolí s pastvinami a krásnou pěšinkou podél řeky. Na rybaření je tu potřeba speciální povolení. Prý je zdarma, jen se o něj musí včas zažádat. Plán nepozorovaně proklouznout okolo Middle Caples Hutu se nevydařil, protože baba správcová nás už z dálky vyhlížela a její první slova byla: "kde jste spali?". Nechtělo se nám platit 30NZD, tak jsme řekli, že pod stanem na louce u řeky. Kupodivu to zabralo a změnilo se téma hovoru na rybaření a vůbec, že jsou tu prý mraky čechů a jak je tu krásně. Na cílovém parkovišti jsme potkali doktory a jejich auto. Lukáš je pašák. Sice nevyšel jeho původní plán stihnout autobus, který sváží lidi z Caples treku zpět do Glenorchy, protože se z něj vyklubala loď, která se musí dopředu objednat a navíc by stejně k návratu k Routeburnu nepomohla. Stopnul ale pošťáka, který s nim jel po prašné cestě kroutící se podél jezera a skákající přes brody 80-100km/h. Skoro stejně pak Lukáš jel s náma. Bylo nás v jejich malém autě 5. Já měl na klíně oba naše batohy a všichni ostatní minimálně jednu velkou papírovou krabici s jídlem. Byl ale tak hodný, že nás dovezl až k našemu autu (i když si kvůli tomu zajel), které tam kupodivu pořád stálo, šlo nastartovat a odvezlo nás na místo, kde jsme spali před Routeburn trekem. Šárka opět úspěšně navařila, já opět neúspěšně zarybařil.