neděle 27.12.2009 - ledovec Franz Josef, koupání v jezeru Mapouriki

Ráno kupodivu nepršelo, ba co víc občas vykoukla i modrá obloha. To se tu u ledovců tak často nevidí, tak jsem se rozhodl zkust vylézt na Alex Knob - vrchol s krásným výhledem na ledovec Franz Josef a celý masiv Mount Cooku. Před šesti lety se nám cestou na tento vrchol zkazilo počasí, takže jsme nic neviděli. Ještě s lůžkovou úpravou a Šárkou ve spacáku jsem přejel k Francovi Josefovi. Jeli jsme to půl hodiny, byla to trochu vetší dálka, než jsem čekal. Mraky se honily, vrcholky hor byly v mlze, takže jsme od výšlapu upustili a šli se projít jen údolím, kam ledovec sahal před sto lety k jeho současnému čelu. V sedmdesátých letech byl ovšem ještě menší, pak opět trochu dorostl. Nejbližší vyhlídka byla před šesti lety podle GPSky o 68 metrů dál, takže je teď ledovec ještě trošku větší. Vylezli jsme si na menší vyhlídku s žebříky a řetězy v údolí před ledovcem a došli jsme až k ledovým schodům, kde začínají tour po ledovci. Počasí se kazilo víc a víc, všude už bylo zataženo (i vyhlídkové helikoptéry přestaly létat), nad ledovcem se ale státle držela modrá obloha, takže jako jediný ozářený sluníčkem vypadal jako namalovaná kulisa. Cestou zpět k autu začalo poprchávat. Na západním pobřeží prší skoro pořád a prales, kterým jsme procházeli měl úplně tropický čmuch. Ve vesnici Franz Josef jsem zašel do svého oblíbeného internet café v červeném autobusu a vypálil už třetí DVD fotek. Používám teď tři paměťové karty 2GB, které ne zcela zaplněné dají krásně na jedno plné DVD. Nemusím tak fotit karty až do plna, protože je to hrozná otrava, když má člověk místo třeba jen na 50 fotek nebo 2 minuty videa a musí neustále promazávat. Dnes máme namířeno až k Punakaiki, kde se zítra půjdeme podívat na Pancake rocks. Nevadí nám přijet až v noci, tak jsme po cestě koukli, kde by se dalo zarybařit. Našli jsme při tom krásné jezero Mapourika i s DOC kempem, kde jsem se místo rybaření raději vykoupal. Voda kupodivu nebyla ledová. Byla vlastně teplejší, než co bych kdy na Zélandu čekal. Navíc byla krásně čistá. Když jsem při plavání kouknul pod sebe, viděl jsem jen nekonečné černo, až z toho šel strach. Moje ruce a nohy zase zářily, jako by do vody vůbec nepatřily. Na zbytek cesty si Šárka poprvé zkusila řízení vlevo a navíc s automatem a moc jí to šlo a hlavně bavilo.
PS: potkali jsme Čechy, kteří přijeli z Motueky, kde pracují. Máme tam též namířeno, tak nám doporučili něco jako Harwood hole a oblast se skalními oblouky. Je to od Westportu asi 100km zajížďka tam a zpět, ale prý to stojí za to.