Dnes byl krásný den. Sluníčko svítilo, vítr jen tak pofukoval. V hostelu je poměrně levná pračka, tak jsme dopoledne udělali velké prádlo. V jednu hodinu ale začala velká žranice. Takovou jsme za 15NZD opravdu nečekali. Spousty masa, langusty, slávky, výběr různých salátů, jedno i vícehubky, sushi a hlavně (a na tom jsme se Šárkou ujížděli nejvíc) kousky ovoce, které se namáčely v čokoládové fontáně. Cpali jsme se, až jsme měli boule za ušima, když tu se ze střechy ozvalo: "hou hou hou!" a
my viděli jak se Santa nemotorně cpe do komínu. Nakonec raději slezl k nám dolů a začal rozdávat dárky. Já jsem dostal jako první. Musel jsem si mu sednout na klín a zapózovat fotografům. Postupně volal další jména a Šárka pořád seděla s prázdnou. Už jsme mysleli, že na ní zapomněl a když už mu zbývalo jen pár posledních dárků, otočil stránku svého seznamu, kde zbyla už jen Šárka. Dostali jsme oba krásné skleněné paňáky: jeden s logem Wanaky a druhý se srdíčkem a Novým Zélandem. Pokecali jsme s Japonkou Taki, která v hostelu pracuje a která připravovala sushi. Radila nám, až chytnu dalšího pstruha, ať zkusíme sníst alespoň kousíček za syrova, jen s trochou citrónu a soli. Pak se začalo hrát na kytaru a zpívat. Bylo to hrozně fajn. Popíjeli jsme se Šárkou novozélandské vínko z třílitrové krabice a občas jsme si zazpívali nějaký ten známý refrén. Později odpoledne jsme
vse šli s našimi nacpanými pupky na chvilku projít k jezeru. Když jsme se vrátili, žranice pokračovala. Na zemi ležely nějaké staré hadry, každý si z toho něco vybral a oblékl, takže jsme byli krásně barevní a otrhaní. Dál se zpívalo a hrály se různé hry. Syn správcové, maor jako poleno, si vzal na chvilku kluky na stranu a učil nás maorský bojový tanec Haka. Bral to hrozně vážně a štvalo ho, když jsme se při nacvičování něčemu smáli. Za tu chvilku se dala zapamatovat jen polovina "kroků" a ještě míň ze slov, které se při tom řvou. Hlavní prý je, abysme vypadali hrozivě a tvářili se nasraně. Pak jsme tanec předvedli holkám a ty nám za to zazpívaly maorskou písničku, kterou se mezitím naučily. Večer se rozjela diskotéka, kde jsme ale dlouho nevydrželi a šli před půlnocí spát.
my viděli jak se Santa nemotorně cpe do komínu. Nakonec raději slezl k nám dolů a začal rozdávat dárky. Já jsem dostal jako první. Musel jsem si mu sednout na klín a zapózovat fotografům. Postupně volal další jména a Šárka pořád seděla s prázdnou. Už jsme mysleli, že na ní zapomněl a když už mu zbývalo jen pár posledních dárků, otočil stránku svého seznamu, kde zbyla už jen Šárka. Dostali jsme oba krásné skleněné paňáky: jeden s logem Wanaky a druhý se srdíčkem a Novým Zélandem. Pokecali jsme s Japonkou Taki, která v hostelu pracuje a která připravovala sushi. Radila nám, až chytnu dalšího pstruha, ať zkusíme sníst alespoň kousíček za syrova, jen s trochou citrónu a soli. Pak se začalo hrát na kytaru a zpívat. Bylo to hrozně fajn. Popíjeli jsme se Šárkou novozélandské vínko z třílitrové krabice a občas jsme si zazpívali nějaký ten známý refrén. Později odpoledne jsme 
vse šli s našimi nacpanými pupky na chvilku projít k jezeru. Když jsme se vrátili, žranice pokračovala. Na zemi ležely nějaké staré hadry, každý si z toho něco vybral a oblékl, takže jsme byli krásně barevní a otrhaní. Dál se zpívalo a hrály se různé hry. Syn správcové, maor jako poleno, si vzal na chvilku kluky na stranu a učil nás maorský bojový tanec Haka. Bral to hrozně vážně a štvalo ho, když jsme se při nacvičování něčemu smáli. Za tu chvilku se dala zapamatovat jen polovina "kroků" a ještě míň ze slov, které se při tom řvou. Hlavní prý je, abysme vypadali hrozivě a tvářili se nasraně. Pak jsme tanec předvedli holkám a ty nám za to zazpívaly maorskou písničku, kterou se mezitím naučily. Večer se rozjela diskotéka, kde jsme ale dlouho nevydrželi a šli před půlnocí spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat