Ráno při balení jsem pod matrací objevil už dávno oplakanou rumkolu. To bylo radosti. Vítr se přes noc trochu uklidnil, tak jsme se rozhodli pokračovat dál. Nic jsme za hut neplatili a do návštěvní knihy jsme se zapsali jako David Uličník a Šárka Podvodnice. Napadlo mě, že bysme mohli ještě jednu noc strávit na posledním hutu Atiwhakatu a k autu přijít až zítra dopoledne. Šárka už je na tyhle moje náhlé změny plánu zvyklá, takže na to máme i dost jídla.
Po hřebenovce jsme přešli Mt Holdsworth, Mt Jumbo, až jsme dorazili na Jumbo hut. Byla by to krásná vyhlídková cesta, kdyby jsme se nemuseli přetlačovat s vychřicí, která nám při poryvech podrážela nohy. Se Šárkou to cloumalo, že jsem jí musel občas chytnout, aby mi neulítla. Byla dost naštvaná, hlavně když jsme u odbočky, po které jsme se mohli vrátit rovnou k autu, rozhodl, že už to přeci dojdem. Jumbo hut byl prázdný (podle knihy tu ani včera nikdo nespal), tak jsme si tu alespoň v klidu uvařili oběd (na Atiwhakatu nebude vařič). Byli jsme tu nečekaně brzy. Cestu, která měla trvat 4 hodiny, jsme dali za 2 a půl. Četli jsme si tu časopisy, a koukali dolů do kraje. Je tu výhled jako v Krkonoších na Žalým. Po čase na hut dorazila i skupinka 4 školaček s učitelem, které s námi spaly na Powell hutu (některé šly v teniskách - nerozum). Pod hutem už zase začíná les, a cesta dolů je monotónní a nekonečná.
Potkali jsme asi 8 důchodců, kteří se drápali proti nám a budou na Jumbo hutu spát - dnes tam bude docela plno. Říkali nám, že Atiwhakatu hut je úplně nový, a že se nám určitě bude líbit. Když jsme na něj slezli, svítilo tu ještě sluníčko (přestože je v docela hlubokém údolí) a u stolečku před ním seděla Američanka, kterou taky známe z Powell hutu. Kromě ní jsme potkávali jen samé Novozélanďany především z Wellingtonu. Není to tu tak turisticky profláknuté a to je dobře. Říkala nám, že přes hřeben se v tom větru sama neodvážila, tak to vzala zpátky přes parkoviště. Docela dobře jí bylo rozumnět, tak jsme s ní docela dlouho kecali, než nám došlo, že vlastně máme hrozný hlad a měli bysme se navečeřet. Pečlivě jsme rozdělili jídlo, které sníme dnes, a které nám musí zbýt na zítra ráno. Když zašlo slunce a začala být venku na lavičce zima, zalezli jsme do hutu, četli časopisy, psali deníky, pili rumíček a hráli piškvorky. Američanka po osmý zalehla a my v půl desátý taky.
Po hřebenovce jsme přešli Mt Holdsworth, Mt Jumbo, až jsme dorazili na Jumbo hut. Byla by to krásná vyhlídková cesta, kdyby jsme se nemuseli přetlačovat s vychřicí, která nám při poryvech podrážela nohy. Se Šárkou to cloumalo, že jsem jí musel občas chytnout, aby mi neulítla. Byla dost naštvaná, hlavně když jsme u odbočky, po které jsme se mohli vrátit rovnou k autu, rozhodl, že už to přeci dojdem. Jumbo hut byl prázdný (podle knihy tu ani včera nikdo nespal), tak jsme si tu alespoň v klidu uvařili oběd (na Atiwhakatu nebude vařič). Byli jsme tu nečekaně brzy. Cestu, která měla trvat 4 hodiny, jsme dali za 2 a půl. Četli jsme si tu časopisy, a koukali dolů do kraje. Je tu výhled jako v Krkonoších na Žalým. Po čase na hut dorazila i skupinka 4 školaček s učitelem, které s námi spaly na Powell hutu (některé šly v teniskách - nerozum). Pod hutem už zase začíná les, a cesta dolů je monotónní a nekonečná. 
Potkali jsme asi 8 důchodců, kteří se drápali proti nám a budou na Jumbo hutu spát - dnes tam bude docela plno. Říkali nám, že Atiwhakatu hut je úplně nový, a že se nám určitě bude líbit. Když jsme na něj slezli, svítilo tu ještě sluníčko (přestože je v docela hlubokém údolí) a u stolečku před ním seděla Američanka, kterou taky známe z Powell hutu. Kromě ní jsme potkávali jen samé Novozélanďany především z Wellingtonu. Není to tu tak turisticky profláknuté a to je dobře. Říkala nám, že přes hřeben se v tom větru sama neodvážila, tak to vzala zpátky přes parkoviště. Docela dobře jí bylo rozumnět, tak jsme s ní docela dlouho kecali, než nám došlo, že vlastně máme hrozný hlad a měli bysme se navečeřet. Pečlivě jsme rozdělili jídlo, které sníme dnes, a které nám musí zbýt na zítra ráno. Když zašlo slunce a začala být venku na lavičce zima, zalezli jsme do hutu, četli časopisy, psali deníky, pili rumíček a hráli piškvorky. Američanka po osmý zalehla a my v půl desátý taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat