Celou noc až do rána pršelo, takže jsme jen přeházeli věci (batohy a krabice jídla, které máme přes noc na předních sedačkách) a z kempu doslova uprchli. Dnes máme ujít první den treku v Abel Tasman NP, tak musíme pospíchat na začátek do Totaranui. Zastavili jsme se v Buller Gorge u největšího provazového mostu na Zélandu, ale v dešti se nám za vstup platit nechtělo (doufali jsme, že tam v tomhle počasí ani nebudou hlídat). Šárka pak řídila až do Motueky - přímořského městečka obklopeného ovocnářskými farmami. Bravurně zvládla i průjezd ucpaným centrem. Objevili jsme tu ještě levnější Liquor než ve Westportu (gin by tu stál o 5NZD méně), tak jsme dokoupili ještě litrovku rumu
Capitana Morgana, jedno šampaňské a pro mlsné jazýčky NZ Creamy ala Baileys. Na jižní vstup do parku je to odsud kousek, ale na sever jsme jeli dobré 2 hodiny. Silnice totiž překonává vysoký hřeben, který se navíc cestou úplně schoval do mraku. Našemu automatu při stoupání v ostrých zatáčkách začala smrdět spojka (nebo něco, co přesně tak smrdí), takže jsem musel jet jen na dvojku a v zatáčkách pokud možno moc nezpomalovat, aby se automat nesnažil řadit. Za hřebenem se opět ukázalo sluníčko. Měl jsme hroznou chuť na zmrzlinu. V plážovém letovisku Pohara jsem si koupil rovnou dvojitou a netušil, že dostanu čtyři kopečky. Šárka původně zmrzlinu nechtěla, ale musela mi pomoct. Totaranui je jednoduchý DOC kemp, kam se stovky místních sjedou na svátky a zcela ho zaplní. Jsou tu i sprchy se studenou vodou a mají i hák na zavěšení naší sprchy, takže jsme se osprchovali alespoň ve vlažné (ještě nebyla dost prohřátá). Na trek jsme vyráželi až v půl šesté. Potkali jsme jednu Američanku, která už je na treku třetí den. Čechy prý ještě žádné nepotkala. My jsme hned dva potkali, když jsme vyrazili na jednu malou odbočku. Z té nás ale odradili, že je docela na dlouho a nestojí za to. Odbočka slouží spíš jako zkratka v případě odlivu. To, že se dá dnes večer zátoka přejít skoro suchou nohou, jsme nevěděli (i když by se to dalo poznat podle lodě, která se jen tak válela v písku). Na jiné pláži jsme (s trochou fantazie) objevili sochu Moai z Velikončního ostrova. Kolem osmé jsme procházeli kempem Mutton Cove. Na náš je to ještě další hodinka. Tenhle se nám ale moc líbil, tak jsme si řekli, že zůstaneme tady, i když na tento kemp nemáme rezervaci. Je tu i naše Američanka, která nás jednak uklidnila, že kontrola lístků před pěti minutami odešla a jednak se pochlubila, že potkala první Čechy, kteří si kousek dál vařili u stanu večeři. Postavili jsme si stan vedle nich a dobře pokecali. Honza a Lucka žijí už 2,5 roku v Sydney. Začínali se studenstkými pracovními vízy a prý to byly docela krušné časy. Z práce tak tak zaplatili školu (drahou a na nic) a živobytí. Teď má Honza práci, na kterou mají oba pracovní povolení - jsou už totiž manželé, svatbu prý
měli v Sydney na útesu. Večer jsme udělali oheň, u kterého jsme kecali i s Američankou a jedním Němcem. Ten prý zavařil motor svojí obytné dodávce a řeší, jestli auto stojí za opravu. Stalo se to před koncem dlouhého stoupání. Ručička teploty přitom ukazovala pořád dobrou teplotu. Trochu mě zamrazilo, když jsem si vzpomněl, jak jsme dneska dali zabrat naší Barunce. Ale zvládla to holka naše. Dneska při balení jsem si všimnul, že má pod sedačkou spolujezdce dokonce CD changer. Vždycky nás (zatím příjemně) překvapí něčím novým.
Capitana Morgana, jedno šampaňské a pro mlsné jazýčky NZ Creamy ala Baileys. Na jižní vstup do parku je to odsud kousek, ale na sever jsme jeli dobré 2 hodiny. Silnice totiž překonává vysoký hřeben, který se navíc cestou úplně schoval do mraku. Našemu automatu při stoupání v ostrých zatáčkách začala smrdět spojka (nebo něco, co přesně tak smrdí), takže jsem musel jet jen na dvojku a v zatáčkách pokud možno moc nezpomalovat, aby se automat nesnažil řadit. Za hřebenem se opět ukázalo sluníčko. Měl jsme hroznou chuť na zmrzlinu. V plážovém letovisku Pohara jsem si koupil rovnou dvojitou a netušil, že dostanu čtyři kopečky. Šárka původně zmrzlinu nechtěla, ale musela mi pomoct. Totaranui je jednoduchý DOC kemp, kam se stovky místních sjedou na svátky a zcela ho zaplní. Jsou tu i sprchy se studenou vodou a mají i hák na zavěšení naší sprchy, takže jsme se osprchovali alespoň ve vlažné (ještě nebyla dost prohřátá). Na trek jsme vyráželi až v půl šesté. Potkali jsme jednu Američanku, která už je na treku třetí den. Čechy prý ještě žádné nepotkala. My jsme hned dva potkali, když jsme vyrazili na jednu malou odbočku. Z té nás ale odradili, že je docela na dlouho a nestojí za to. Odbočka slouží spíš jako zkratka v případě odlivu. To, že se dá dnes večer zátoka přejít skoro suchou nohou, jsme nevěděli (i když by se to dalo poznat podle lodě, která se jen tak válela v písku). Na jiné pláži jsme (s trochou fantazie) objevili sochu Moai z Velikončního ostrova. Kolem osmé jsme procházeli kempem Mutton Cove. Na náš je to ještě další hodinka. Tenhle se nám ale moc líbil, tak jsme si řekli, že zůstaneme tady, i když na tento kemp nemáme rezervaci. Je tu i naše Američanka, která nás jednak uklidnila, že kontrola lístků před pěti minutami odešla a jednak se pochlubila, že potkala první Čechy, kteří si kousek dál vařili u stanu večeři. Postavili jsme si stan vedle nich a dobře pokecali. Honza a Lucka žijí už 2,5 roku v Sydney. Začínali se studenstkými pracovními vízy a prý to byly docela krušné časy. Z práce tak tak zaplatili školu (drahou a na nic) a živobytí. Teď má Honza práci, na kterou mají oba pracovní povolení - jsou už totiž manželé, svatbu prý 
měli v Sydney na útesu. Večer jsme udělali oheň, u kterého jsme kecali i s Američankou a jedním Němcem. Ten prý zavařil motor svojí obytné dodávce a řeší, jestli auto stojí za opravu. Stalo se to před koncem dlouhého stoupání. Ručička teploty přitom ukazovala pořád dobrou teplotu. Trochu mě zamrazilo, když jsem si vzpomněl, jak jsme dneska dali zabrat naší Barunce. Ale zvládla to holka naše. Dneska při balení jsem si všimnul, že má pod sedačkou spolujezdce dokonce CD changer. Vždycky nás (zatím příjemně) překvapí něčím novým.
Žádné komentáře:
Okomentovat