čtvrtek 20.5.2010 - Celý den v hamaku

Dnes jsme si trochu polenošili. Ona je to na Don Detu asi ta nejlepší činnost. Navíc si musíme užít toho, že máme z našeho bungalovu krásný výhled, máme tu hamaky a stoleček na psaní blogu a emailů. Pod terasou nám líně teče Mekong, do kterého se dá o 100m výš skočit, nechat se pomalu splouvat a o 200m níž zase vylézt. Ostatní tu jezdí na duších z traktoru, my jsme skočili do vody jen tak. K snídani jsme si udělali takové lukulské hody jako jsme si dělali na Zélandu a v Austrálii. Šárka koupila bagety, rajčata, okurku a dokonce i sýr. Bylo to něco mezi tofu a taveňákem, ale byl to prostě sýr a s rajčátky byl opravdu výborný. Po poledni jsme vyrazili na internet, abysme poslali naše emaily a aktualizovali blog a zaviroval jsem si paměťovou kartu, na které mi zmizely adresáře a tvářily se jako spustitelné soubory. Objevili jsme první laosskou restauračku, kde se na nás majitelka směje a navíc tu dobře vaří, tak jsme sem zašli jak na oběd tak i na večeři. Red kari bylo moc dobré, viděli jsme to vedle u stolu, dali si to taky a moc jsme si pošmákli. K večeři jsme si dali jako zákusek palačinku s nutelou. Když jí Šárka objednávala, s úsměvem do ní majitelka jako kamarádka strčila, že tomu rozumí takhle si zamlsat, že je to velká dobrota. Jinak palačinky s džemem jsou tu dražší než s čerstvým ovocem!
PS: Pořád máme problém se vyznat v laosských bankovkách. 5.000 a 50.000 mají stejnou barvu a snadno si je popletete, 1.000 a 10.000 jsou na tom snad ještě hůř. Na všech je nakreslená ta stejná tvář z jedné stany mají číslice napsané jen laossky, takže musíte bankovku v ruce otočit, abyste se dočetli skutečnou hodnotu. Snad si časem zvykneme, ale asi se nám do té doby párkrát stane, že místo tisícovkou zaplatíme desetitisícovkou.

středa 19.5.2010 - Na kole na Don Khon

Jeden dolar v obchodě směňují v kurzu 8000kipů a tak jsme se rozhodli vyrazit do směnárny, kde bysme podle vystaveného "kurzovního lístku" měli dostat kipů 8200. Řekli nám ale, že peníze nemění. Zkusili jsme jinou s cedulkou "exchange 1USD .. 8100kip", ale i tam se skoro divili, že u nich chceme měnit peníze. Jediná směnárna, kde byli ochotní vyměnit byla za 8000 a to zase dáme raději peníze nějakému obchodníkovi než takovému vydřiduchovi. Ten jejich laxní přístup nás začíná pěkně štvát. Jdete nakoupit do krámu a připadáte si, že je hrozně otravujete. Nebo jsme si dnes půjčili kolo a byli jsme tak drzí, že jsme chtěli zvednou sedlo, které neměli na páčku. Asi dvě minuty jsme poslouchali jak se vzádu přehrabuje v klíčích a pak raději šli jinam. Už si tím ale nenecháme kazit náladu. Sedli jsme na "minibike" za dolar a vyrazili okolo ostrova hledat místo na snídani. Ani jsme nečekali, že u cesty najdeme stoleček s lavičkou, a když jsme tu vybalili naše jogurty a banány, pozval nás jeden domorodec k sobě na "terasu" nad vodou na kterou nám dokonce přinesl i poštářek, ať se u něj na chvilku natáhneme. Měl tu pec a vyráběl dřevěné uhlí. Docela jsme s ním hezky pokecali nebo spíš pomávali rukama (anglicky neuměl ani slovo). Dřevěné uhlí prý pálí 7 dní a z jedné várky má 50 pytlů. Měl tu takovou zváštní tabulku, podle které nám k Šárčině radosti předpověděl svatbu už v roce 2011 a k Davidově radosti dítě až v roce 2015. Pozval nás ještě na masáž, kterou tu asi přímo on provádí, tak jsme řekli, že ještě uvidíme a vyrazili dál. Mezi ostrovy Don Det a Don Khon je kamenný most, za který se prý platí 20.000kip, to by nás tedy stálo jako dvě noci ubytování. My jsme ale projeli a nikdo po nás nic nechtěl. V těchto místech padá Mekong přes široký zlom, který znemožňoval splavnost z Laosu do Kambodži a dál do Saigonu. Francouzi tu postavili řeleznici, která byla schopná převážet celé lodě. Od druhé světové se však nepoužívá. Zbyla tu jen stará zrezavělá parní lokomotiva a zachovalý most. Byla to jediná laosská železnice. Na západní straně se dá dojet až k vodopádům. Jsou to tedy jen veliké peřeje, které i teď v odbodí sucha mají docela sílu. Mezi kameny jsou nastražené pasti na ryby, které jsou prý na začátku období deštů schopné nachytat až půl tuny ryb za jediný den. Jednu ryby jsme si tu i dali, najedli jsme se z ní oba a byla opravdu výborná. Objeli jsme si druhou stranu ostrova přes pěkný klášter mezi rýžovými políčky (momentálně bez vody = bez rýže). Šárka od dětí dostala náhrdelník upletený z kvítků, tak jim na oplátku věnovala pomeranč, který jsme přivezli z Kambodži. U mostu na Don Det jsme se proplížili vedlejší cestičkou, abysme minuli bránu pod mostem, kde by nás mohli skásnout, a zdarma jsme se vrátili zpět. Na večer jsme se jeli vykoupat na pláž k přístavu, půjčili si velkou duši od traktoru a trochu se povozili a zablbli. Z naší terasy často vídáme, jak se lidi nechávají unášet dolů Mekongem, dneska ale řeka skoro neteče. K večeři jsme si na ulici koupili kuřecí stehýnko opečené na rožni, ale bylo docela tuhé, takže to vypadá, že zaříznuli nějakou starší slepici. Masa ale bylo dost pro oba. Na pivko jsme zašli do hospody, kde k pivu nalévali i paňáka místní pálenky, kterou jsme do sebe na lepší zažívání s chutí vyklopili. Dokonce nám tu vyměnili dolary v nejlepším kurzu na ostrově (8100kipů za dolar).

úterý 18.5.2010 - Ahóóój na Mekongu

Ráno bylo zataženo s příjemnou teplotou - ideální na nějaký výlet. My jsme ho ale proflákali na zápraží našeho bungalovu, posnídali banány, manga a bagety, psali deníky a četli průvodce. Ven jsme se dokopali až když zase začalo být nechutné vedro. Schovali jsme se tedy hned do restaurace pod větrák. Zašli jsme k Arabovi, který měl včera večer prázdno a vždycky když jsme prošli okolo, smutně koukal a zval nás ke stolu. Obsloužit nás přišla nechápavá servírka, která neuměla ani slovo anglicky, polévky neměli, kebab neměli, jídlo trochu levnější ale s rýží vyšlo nastejno ne-li dráž než jinde (navíc domluva, jestli se platí rýže zvášť byla velice těžkopádná), tak jsme se zase zvedli a šli jinam. Odpoledne jsme vyrazili na vodu. Mekong se před hranicí s Kambodžou rozlije do šířky až 14km a tato oblast se jmenuje 4000 ostrovů, mezi nimi je i náš Don Det, tak jsme se rozhodli vyrazit trochu na průzkum. Půjčili jsme si vratkou dřevěnou kanoe děravou jako ústa staré ženy, kyblík od primalexu na vylévání a pádla, které vypadaly jako vařečky na praní prádla. Jediné místo, kde se prý dá bezpečně jezdit je západní břeh Don Detu, který je též lemovaný bungalovy a restauracemi. Na naší východní straně Mekong opravdu přpomíná tekoucí řeku, západní strana má klidnou hladinu s ostrůvky s písčitobahnitými plážemi, ve kterých se lesknou šupinky zlata(?). Vypádlovali jsme proti proudu i na jiný neturistický ostrov a zakotvili mezi ostatní loďky na břehu. Prošli jsme si zdejší vesničku. Někteří domorodci koukali trochu překvapěně, jiní se ale smáli a zdravili, jedna ženská si Šárku dokonce poplácala po zadku a to jak cestou tam i zpět. Chatrče mají poměrně dobře udržované, skoro u každé byl i satelit, a malá zahrádka se zeleninou postavená na kůlech asi v metrové výšce. Děti tu honily motýly, házely po nich kameny a plácaly je klacky. Došli jsme až k krásnému chrámu s budhou a s vystaveným torzem americké bomby. Opodál se v blátě váleli ohromní bůvoli. K večeru jsme se vrátili na Don Det a zakotvili u jedné hospody a jako na Berounce jsme s oranžovým nepromokavým pytlíkem s foťákem a peněženkou zasedli ke stolu a dali si pivko. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme si vyhodili z kopýtka a dali si grilovaná kuřecí prsíčka s pepřovou omáčkou a hranolkami. Bylo to trošku dražší (i když pořád levnější než v Čechách), ale stálo to za to. Takhle jsme si už dlouho nepochutnali. Restaurace Little Eden je jiná v tom, že tu obsluhuje "běloch", dobře se domluvíte a mají tu mimo jiné i evropská jídla a podle toho i vyšší ceny. Právě tady jsme se poptali barmana a jeho kamaráda pekaře na malári a byli jsme ujištěni, že se tu opravdu nemáme čeho bát. Po západu slunce zase utichl vítr a nastalo opět nesnesitelné vedro a dusno. Sedli jsme na naší kanoe a za světla čelovky (často vypínané kvůli oblaku můr) jsme dojeli zpět na východní stranu ostrova, po tmě našli místo, kde jsme si jí půjčili a cestou domů se stavili na pivko za poslední peníze v peněžence. Zakecali jsme se tu s klukama, kteří spolu cestovali pomalou lodí z Thajska do Luang Prabang - prý je to super cesta, kde člověk potká spoustu dalších cestovatelů. Jede se dva dny a pořád je prý na co koukat. Většina turistů to ale jezdí tímto směrem, takže kdybysme my jeli proti proudu, tak bysme tu mnoho cestovatelů nepotkali.

A jak je to s tou malárii?

Neustále řešíme náš vztah k malárii. Na všech internetových stránkách spadá Kambodža mezi nejnebezpečnější státy - tedy na úroveň Afriky! Všude, kde jsme se ptali místních, malárie není žádný problém. Půlka cestovatelů antimalarika bere, druhá půlka, stejně jako my, spoléhá na repelenty a moskytiéru. Je pravda, že když jsme v Ban Lung prodělali střevní potíže s mírně zvýšenou teplotou, naše první myšlenky byly - proboha, snad to není malárie? Laos spadá jen do druhé nejnebezpečnější skupiny. V lékárnách neustále zjišťuji, jaké mají antimalarika a dnes jsem ve Stung Treng raději koupil Doxycap založený na doxycyklinu, který je pro tuto oblast doporučený a mlsá ho i většina turistů. Naši francouzští sousedé je také užívají a říkali, že jestli je máme, tak zrovna na ostrovech na Mekongu by je být námi začali užívat. Berou se každý den jedna tableta 100mg, začít by se mělo jeden den před a skočit až čtyři týdny po opuštění malarické oblasti. Šárka se jich bojí - přece jen jsou to antibiotika a brát je dva měsíce asi není sranda. Já jsem se ale rozhodl, že s nimi dnes raději začnu a k večeři jsem hned jeden slupnul. Další den jsem ale zase přestal, protože jsme pokecali s jedním barmanem a pekařem Australanem, kteří žijí na Don Detu několik let, antimalarika neberou (pekař dokonce ani nespí pod moskytierou) o malárii nikdy neslyšeli, naopak viděli několik turistů s nepříjemnou reakcí po antimalarikách. Naše další strategie bude tedy mazat se, mazat se, pálit smradlavé spirály proti hmyzu a spát pod moskytiérou. Ptát se lidí, mít v záloze Doxycap jako prevenci do nějaké opravdu nebezpečné oblasti a Lariam jako léčbu v případě propuknutí. K tomu neustále hlídat zadní vrátka pro případný útěk do kvalitní thajské nemocnice. Věděli jste, že nemocnice v Bangkoku patří mezi nejkvalitnější a přitom nejlevnější nemocnice na světě?

pondělí 17.5.2010 - Ban Lung - Don Det (Laos)

Dnes byla první noc bez chrchly a spalo se nám opravdu skvěle. V 7:30 se pro nás stavil včera domluvený minibus do Stung Treng. Máme dnes namířeno až do Laosu na ostrov Don Det. Cesta přes hranice je poměrně komplikovaná a nejlepší řešení je zaplatit si celý "balíček" Ban Lung - Don Det. Ten jsme nejlevněji sehnali za 16USD/os s tím, že zaplatíme ráno, ale nikdo už po nás peníze nechtěl. Po "už brzy" dálnici jsme se vrátili
do Stung Treng a až odsud si zaplatili cestu na Don Det za 10USD. Dali jsme oběd a našli jsme i bankomat, ze kterého jsme doplnili železnou zásobu o 200USD. Dál cesta pokračovala po kvalitní silnici (i když narvaným minibusem) na hranici, z hranice na korbě (i když na pohodlné lavici) do přístavu Ban Nakasang a odtud úzkou vratkou lodí na severní špici ostrova Don Det. Vše proběhlo hladce, i na hranicích (za dolarový úplatek na kambodžské i laosské straně), všude nás čekali a bez dohadování dovezli, kam měli. Na hranicích opravdu žádná levnější alternativa v podobě překřikujících se tuktuků a motorkářů nebyla. Zaplatit si vše dopředu je nutnost! Don Det na nás dýchnul atmosférou přímořského letoviska s množstvím restauraček a ubytování, které jsme při chůzi dostatečně daleko od přístavu našli jednoduché, ale moc hezké (Seng Chans Guest House - v proutěném pidi bungalovu s teráskou s dvěma hamaky s výhledem na Mekong) za 20000kip a tím jsme udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování. Počítejte 1000kip jako 2,50kč (nebo 8000kipů jako 1USD). Sousedy jsme měli dva Fancouze, kteří jsou taky na cestě kolem světa, taky se jim nejvíc líbilo v Jižní Americe, taky byli na Tahiti, taky na ostrově Moorea ve stejném kempu jako my a taky je tahiťan Iti učil jak rozlousknout kokos. Seděli jsme na terásce a kecali a kecali. Musel jsem si ven vystrčil větrák z pokoje, protože večer přestal pofukovat příjemný větřík a udělalo se nechutné dusno. Jídlo je prý v Laosu dražší než v Kambodži, protože Laosané jedí víc doma a restaurace jsou tu spíše pro bohatší a pro turisty. Na ostrově je opravdu dráž, i když né o tolik. Navíc se tu vůbec nedá smlouvat - neukecali jsme ani (podle nás předraženou) vodu. V guesthousech si taky stojí za svojí cenou a nejdou ani o kip níž. Pivo Beerlao je ale levnější! Na večeři jsme zašli do jedné ze dvou restaurací plných turistů, ostatní zejí prázdnotou.
PS: Na Don Det zavedli elektrický proud asi před dvěma roky a jeden korejský cestovatel nás varoval, ať si zjistíme, jestli v našem guesthouse půjde proud (a tedy i větrák) celou noc. To byste něvěřili, jak obtížné je to vysvětlit třeba malé holčičce, která umí z rodiny nejlíp anglicky - tedy hlavně číslovky. Nicméně šlo o fámu. Na ostrově jde proud 24 hodin a nezažili jsme jediný výpadek.
PS: Ceny za dopravu z Laosu do Kambodži jsou poloviční než ceny za stejnou cestu opačným směrem. Nechápeme, jak je to možné. Napřiklad odsud do Stung Treng bysme zaplatili místo 10USD jen 5.

neděle 16.5.2010 - Šárčino marodění - 2. den

Šárka celou noc vydržela, ale ráno to byla opět jen voda. Smectu už jsme skoro celou dobrali a tak jsme dnes koupili dalších 10 pytlíčků. Dopoledne jsem zase strávil se Šárkou. Aby si "odpočinula" od psaní pohledů a svého deníku, pomohla mě s blogem a dnes napsala skoro celý den o návštěvě Silk Farm v Siem Reap. Na textil je přece Šárka odborník! Tím se mi podařilo trochu dohnat deník, se kterým jsem teď jen týden pozadu. Vám ho ale naservíruju postupně den po dni, protože nevím, kdy se v Laosu dostanu na internet. Odpoledne jsme vyrazili oba na internet. Bylo tam hrozný vedro, ale jediný větrák musel foukat na modem, protože jinak by prý internet nefungoval. Tak jsem se alespoň chladil fotkami z Otavy, kde kamarádi vodáci sedí v bundách schoulení okolo ohně nebo kde se na sněhu koulují. Okolo prošla ženská s vařicím kastrólem rybí polívky na tyči přes rameno. Nosí pod ním žhavé uhlíky a když odklopila poklici, tak to v polívce zabublalo. Dal jsem si jí s nudlemi a byla výborná. Obešli jsme pak pár obchodů a já si opět skočil pro kolo, se kterým jsem si zase zajel na krátkou koupačku. Šárka zůstala na pokoji, už je jí ale mnohem líp. Zítra z Ban Lung odjedeme a přemístíme se do Laosu na ostrov Don Det. Bude to asi divočina, protože v našem průvodci vydaném v srpnu 2010 píší, že je bez elektriky, a že se jí dočká nejdřív tak v roce 2008. Jinde zase psali o nějaké události v roce 2007, takže se nám začíná rýsovat skutečný rok vydání našeho třídolarového pirátského průvodce.

sobota 15.5.2010 - Šárčino marodění

Ráno už mě bylo docela dobře, celou noc jsme nemusel na záchod. Dnes to však přišlo na Šárku: nejdřív něco jako mangový šejk, a pak už taky jen voda. Dnes si tedy poležela ona. Živočišné uhlí jsme ani nezkoušeli a rovnou nasadili Smectu. Dopoledne jsem s ní zůstal na pokoji, ale pak mi tak otrnulo, že jsem vyrazil do města na nákup, do půjčovny pro kolo a odpoledne zajel na krátkou koupčku k jezeru. Dnes je sobota a parkoviště u jezera bylo plné aut a hlavně motorek. Stejná tlačenice byla i na molech a teprve na tom nejvzdálenějším se dalo vlézt do vody. To byla lahoda, škoda jen, že jsem si zapomněl plavecké brýle. Pokecal jsem tu s jedním Angličanem a Francouzkou. Dal jsem jim ochutnat rýži v bambusu, kterou už známe z Kratie a tady jí také prodávají. Angličan se mě zeptal, kde to takhle roste, že by si taky natrhal. Před západem slunce jsem se vrátil zpět, Šárka na tom nebyla o moc líp, ale mě vyhnala do města, ať se jdu pořádně (i když opatrně) navečeřet. Vrátil jsem kolo a cestou zpět dal výborný kuřecí vývar s rýží v restauraci, kde jsme zatím nebyli, ale asi začnu chodit jen sem. Jak se v restauraci uvolňovaly různé stoly, tak jsem se neustále přesunoval blíž a blíž k větráku. Obsluha s tím měla trochu problémy a pokaždé se přišli zeptat, co si dám a já musel rukama vysvětloval, že už mám objednáno. Po ulici tu chodí místní holky v pyžamu, které berou jako normální denní oděv. Možná je to praktické a pohodlné, ale velice srandovní, když na nich mají roztomilé medvídky a jiné typicky pyžamové obrázky. Večer jsme brzo zalehli, hlavně proto, abysme usnuli dřív, než přijde chrchla a rozjede svůj hodinový sprchový koncert.

pátek 14.5.2010 - Davidovo marodění

Moje střevní potíže přetrvávaly celý den. Pokusně jsem černé uhlí nahradil Smectou, kterou jsem dostal od Marty B., které se prý velice osvědčila v Africe při putování po Keňi. Až do pěti odpoledne jsem ale strávil na pokoji a odbíhal na záchod. Šárka byla celý den se mnou. Alespoň jsme si každý napsal pár dní deníku. Šárku to nějak přestává bavit. Popsala si už tři sešity, vlepuje si do nich fotky z prospektů, vstupenky a jiné zajímavosti, má to moc krásné, ale už je dost pozadu a nebaví jí to dohánět. Taky jí přijde zbytečné, že oba (i když každý úplně jinak) píšeme vlastně o tom samém. Myslím si, že i její deník smysl má, že je to něco, co zůstane v ruce. Něco popisuje víc podrobně než já, například by z toho šel zpětně sestavit celý náš jídelníček. Na pokoji nás během dne vyrušila jen uklízečka (netušili jsme, že nám tu někdo uklízí), jedna zbloudilá Japonka, která se omlouvala, jako kdyby vpadla špiónum do tajné schůzky a samozřejmě chrchla, který si občas přišel odkašlat před naše dveře nebo do koupelny. Až k večeru jsem dostal odvahu vyrazit se Šárkou na internet (poslat emaily napsané v telefonu a stáhnout nové) a na večeři. Dal jsem si jen trochu rýže namočené v Šárčině zeleninonvé polévce. Moc dobře mi nebylo, tak jsme se brzy vrátili zpět. Večer jsme si ještě přeměřili teplotu a máme jí oba trochu zvýšenou. Je sranda, že teploměr, který necháme ležet na stole, naměří "tělesnou" teplotu 33,4°C. Na dobrou noc mi Šárka přečetla Čapkovu povídku z druhé kapsy: Poslední soud - moc pěkná, tu si taky přečtěte!
PS: Dnes nám došlo, že jsme zatím v Asii nevybírali ani jednou z bankomatu, a že jsme tím dost zajeli do naší dolarové železné rezervy. V Laosu to prý s bankomaty nebude vůbec slavný a tak jsme znervózněli, aby nám nakonec peníze nedošly úplně. Chtěli jsme dnes skočit do banky (bankomat tu není), ale jako na potvoru je dnes státní svátek, takže má banka zavřeno.

čtvrtek 13.2.2010 - Jezero Yeak Loam

Ráno jsme skočili na snídani a u stánku po cestě dostali chuť na smažené kuřecí stehýnko. Maso je tu ale nějaký drahý - jen za stehýnko chtěli 10000rielů a smlouvat samozřejmě nechtěli, tak jsme skončili v restauraci, kde jsme si dali stehýnko za 8000 i s rýží a polévku s nudlema. Začali jsme tak den rovnou obědem a byl mnohem lepší, než ty odřezky plné kostí, které jsme dostali včera v jiné restauraci k večeři. Měli jsme i bohatou oblohu se salátem a hodně máty. Na večeři asi skočíme zase sem. Na trhu jsme nakoupili jídlo na celý den (sladké housky, trs banánů, hrst lichi), půjčili si kola za dolar a vyrazili k jezeru. Na hotelu nás varovali, že je to z kopce do kopce, ať si raději vezmeme jejich předražený tuktuk nebo alespoň motorku, ale samozřejmě přeháněli, řekl bych spíš až lhali. Za půl hodinky jsme byli u rybníka - nebo alespoň tak jezero Yeak Loam (vstup 1USD/os) v kráteru sopky vypadá. Voda je tu ale čistá a hlavně neskutečně teplá. Na molu s pěkným přístupem do vody jsme potkali a vyzpovídali jednoho Kanaďana, který přijel k jezeru už potřetí (tak moc se mu líbí, a nám vlastně také) a hlavně byl v Laosu, tak nám dal nějaké tipy co vidět a na co se klidně vyprdnout. Jezero se dá obejít, tak jsme s ním vyrazili vyzkoušet další tři mola, které jsou okolo "kráteru". Přidaly se k nám další 4 kanaďanky a zatímco jemu bylo krásně rozumnět, tak ony tak mlely, že jsme museli mít uši napnuté, abysme věděli, o čem se baví. Zablbli a zalezli jsme si na jednom stromu napůl potopeném do vody. Po potopených větvích jsme chodili jako po slack lině. Udělal jsem i přemet - Karlos, máš se pořád co učit :-) Došli jsme společně až k poslednímu molu. Kanaďani pak šli obejít celé jezero, my se tu zůstali cákat do pozdních hodin. Občas se sem zatoulala nějaká kambodžská rodinka, podle oblečení i z těch bohatších. Stejně vždycky naskákali do vody ve všem, co na sobě měli, třeba i v mikině s kapucí s kožíškem. Dal jsem si jezero napříč tam a zpět na čas (33 minut 40sekund, vzdálenost podle GPS asi 2x630m) a měl jsem toho dost. Musím trénovat na Álathlon, kdy vlastně letos bude? Zpět jsme jeli už skoro za tmy, vrátili kola a zašli na večeři a na ananasový shake. Byl ale celý duriam, kterým nápoj vždycky trochu nastavují. Večer mě zaskočila sračka - omlouvám se za to slovo, to už totiž nebyl ani průjem, ale čistá voda. Přestože jsem do sebe nacpal dvě tabletky živočišného uhlí, které mi vždycky zabralo, běžel jsem za noc asi 5x a pořád to bylo stejný.

středa 12.5.2010 - Kratie - Ban Lung (247km, 5h 30min)

Vždycky, když odjíždíme z nějakého většího města, tak si říkáme, jestli to náhodou nebyla poslední civilizace v Kambodži, takže se snažíme zařídit věci, které už třeba jinde nepůjdou. Dopoledne jsme měli ještě čas, tak já rychle doháněl resty na internetu, Šárka napsala pohledy a běžela na poštu. Ptala se majitele hotelu a dalších místních lidí, co tu seděli, ale dostávala dost rozporuplné odpovědi v nichž se vzdálenost pošty pohybovala v rozmezí 500m až 100km. Směr byl ale stejný a vzdálenost prý nakonec ještě menší. Na dvanáctou jsme přišli na bus, kde nám hned řekli, že přijede až v půl, tak jsme si v klidu dali oběd. Nakonec jsme měli docela fofr, když autobus opravdu v půl přijel a zatímco my sháněli krabičku na rozjedené jídlo, pikolík už mizel s našimi batohy někam za roh. Autobus byl zaplněný do posledního místečka. Ani jsme neseděli vedle sebe a v uličce se válely naše batohy, přes které na každé zastávce všichni přelézali tam a zpět. Nějaké turistky, které seděli až vzádu chodily ven bosy a Šárka je viděla, jak s odporem lezou na dost nechutný záchody. Já pak s odporem sledoval, jak s těmi špinavými nohami přelézají můj batoh zpět do autobusu. Užívali jsme si kvalitní silnice až k odbočce před Stung Treng, kde jsme zahnuli na prašnou hrbolatou cestu. Kymácelo to celým autobusem, který se přes díry na silnici hnal neskutečnou rychlostí a přibrzdil jen u mostíků u kterých jsem nevěřil, že tíhu autobusu přežijí. Je ale fakt, že na začátku a konci tohoto tankodromu staví novou silnici, podle šířky uválcované plochy snad i dálnici, tak snad až sem pojedeme příště, tak cesta z Kratie nebude trvat pět a půl hodiny, ale třeba jen tři. Takovou dobu už snad půjde vydržet ta diskotéka, kterou nám řidič na cestu pustil. V Ban Lung se na nás vyřítilo několik naháněčů, kteří se překřikovali jeden přes druhého s vizitkama s různým ubytováním. Nakonec jsme zjistili, že jsou jen ze dvou hotelů a vybrali jsme Tribal Hotel, který měl být jen 200m daleko s cenami od 3USD! Z dvou set metrů se vyklubaly minimálně čtyřista - prý přesunuly autobusovou zastávku, takže je to dnes trochu dál. Pokoje za tři dolary ale měli a nebyly tak špatný. Vyhodili jsme si z kopýtka a zaplatili si o trošku lepší za 5USD. Mysleli jsme si, že to trochu ukecáme, ale nedokázali jsme to na míň než na 14USD za 3 dny. Místní prý za ubytování platí víc než turisti?! Blbost, no ne? Vlastně nikde se nám tu nedaří smlouvat. Vody, které jsme vždy kupovali za 1500riel tu stojí 2000, jídlo mají ve všech restauracích za 8000riel. Dnes jsme si dali smažený (takřka flambovaný) ananas s kuřecím a rýží a jednu "divokou sladkou" polívku, která měla být jen za 6000, ale protože jsem si do ní přidal rýži, řekl majitel: "...jedl si rýži? Tak zaplať 8000!" Jsme z toho všeho a z dlouhé cesty nějaký spruzený. Představovali jsme si vesničku v horách, ale je to tu stejný jako všude jinde. Zítra se těšíme na výlet k jezírku v kráteru sopky. Mají tu i nějaké koupací vodopády, tak snad si užijeme příjemný den. Ve dvě ráno nás budil nějaký chrchla, který dost nechutně odkašlával a plival v koupeně. Snad půl hodiny se sprchoval a pořád dělal ty nechutné hlasité zvuky, že jsme na něj začali křičet česky, že je prase ať už toho proboha nechá. Vždycky to pomohlo, ale jen na chvilku. Pak zase začal:" Hhhh, ehhhh, hrrr, hhh, chrrhhh, hhh....". No fakt k zblití.
PS: dodatečně děkuji všem za ohlasy na našem deníku, které nás podporují v jeho pokračování. Zmínil jsem se totiž, že na něj už nezbývá ani čas ani chuť. Když jsem ale dnes viděl, kolik lidí nás čte, tak už to přeci nevzdáme.

úterý 11.5.2010 - Beznosí delfíni v Kratie

V noci přišla hrozná průtrž a ráno bylo zataženo. Mělo to ale výhodu, že byla trochu snesitelnější teplota. Přes hodinku jsme strávili na internetu - nepřestanu opěvovat bluetooth klávesnici k telefonu, protože ty u počítačů jsou fakt hrozně špatný a asi bych z nich brzy vyrostl. Před polednem jsme na ulici sehnali chlápka s motorkou, který nás odvezl asi 15km za Kratie na vyhlídku na sladkovodní delfíny - ohrožený druh, který jim tu přežívá na pár místech v Mekongu. Nevěřte naháněčům především těm, co mluví plynně anglicky - nabízeli nám 3x dražší dopravu a lhali, že nic levnějšího nenajdeme! Jízda na mopedu ve třech byla kupodivu v pohodě. Řidič jel opatrně, navíc jsem ho mohl krásně kontrolovat, protože jsem přes něj a Šárku měl krásný výhled na silnici před námi. Dovezl nás až k pokladně, kde jsme zjistili, že jsou delfíni opravdu pekelně předražení: 9USD za osobu, když jsme na lodi jen dva, nebo 7, kdybysme byli alespoň tři. Navíc nás ani nechtěli pustit ke břehu. V návštěvní knize jsme zahlédli Kanaďana se Švýcarkou, ty jsme tedy propásli. Čekali jsme přes hodinu, jestli ještě někdo nepřijede, ale marně. Rozhodli jsme se tedy zaplatit, jeden z flákajících se chlápků nás vzal na loď, bez motoru s námi dopádloval asi 50m od břehu, zapálil si cigáro a čekali jsme. Okolo frkali delfíni, vykukovali ploutvičky, občas ukázali i tupou tlamu - o moc lepší výhled než ze břehu to ale nebyl. Já jsem si zkusil trochu zaveslovat s loďkou po Mekongu asi způsobem, jakým řídí gondoly v Benátkách - jedním dlouhým ouzkým veslem. Byla to docela sranda a když už mě to přestalo bavit, nastartovali jsme motor a dojeli na koupání na jeden písečný ostrůvek. Nevěděli jsme, jestli ve vodě nežijou nějací cizopasníci či jiné nebezpečné potvory, ale bylo takové vedro, že jsme se alespoň trochu smočili a opatrně si zaplavali s hlavou nad hladinou. Mekong nás ale překvapil jak je teplý a neskutečně čistý. Když jsme se po hodině vrátili, dorazili nějaké dvě holky a taky váhali, jestli to za ty peníze stojí. Asi ano, ale my už jsme viděli skákající delfíny v Sea World, sami jsme si je krmili v Tin Can Bay, tak to pro nás asi nebyl tak silný zážitek. Navíc jsme z lodi viděli, že kdybysme došli po silnici asi 200m dál, tak bysme se k vodě dostali zdarma a s dalekohledem ze břehu si užili stejnou podívanou jako jsme měli z loďky. Cestou zpět jsme se ještě stavili na kopci na malý klášter Samlok, výhled přes stromy ale nebyl skoro žádný. Už cestou k delfínům jsme zahlédli babky u silnice prodávat nějaké plněné bambusové tyčky, tak jsme cestou zpět poklepali našemu řidičovi na rameno, ať nám zastaví, že to okoukneme. Bambusy byly plněné rýží a fazolemi, k tomu prodávali asi uzené rybí kousky (nevíme přesně, ale byly moc dobré) balené v banánovém listí, které vypadaly jako malé dárečky pod stromeček. Když jsme se vrátili, 2x jsme obešli trh a koupili si dvě klobásky na grilu a bagetu, sedli si na lavičku na nábřeží, hodili nohy na zídku (jako všichni místňáci okolo) a dali si svačinku. Na hotel jsme přišli pěkně spocení a smradlaví - samozřejmě jako na potvoru vypnuli proud, takže bylo hned vedro na padnutí a voda taky přestala téct. Utekli jsme tedy hned zase ven koupit lístky na zítřejší autobus, vyměnit ještě nějaké peníze. Potřebovali jsme i nový repelent, tak jsme se stavili v lékarně v garáži se zaparkovaným autem obestavěným regály s léky. Cetou zpět jsme si chtěli koupit shake a ukázali na jedno neznáme ovoce ve vitrínce. Holka se začala hrozně smát, povolávala něco na ostatní, něco na nás khmérsky žvatlala, ale proč nám z něj shake neudělá vysvětlit nedokázala. Až její mámu, která po chvilce přišla, napadlo vytáhnout ovoce z vitrínky a ukázat nám nechápavcům, že je jen plastová atrapa. S tímhle tu neustále bojujeme. Nějak jim nedochází, že jim nebudeme rozumnět, ani když budou mluvit pomalu a zřetelně, že musí zapojit ruce a nohy, ukazovat a hlavně se snažit a ne se tvářit kysele nebo se jen smát těm tupcům co jezdí po světě. Večer jsme strávili v naší restauraci a pokecali s partou belgičanů: Banbkok je prý docela v pohodě, když se člověk do něčeho nepřimotá, minibusy - dodávky co jezdí do odlehlejších míst Kambodži prý v pohodě moc nejsou. Vždycky jsou naložený až po střechu, lidi jsou namačkaní a řidiči naprostí blázni. Jsme rádi, že zítra pojedeme "normálním autobusem".

6 dni na motorce po jiznim Laosu

Zdravime z Laosu z mestecka Pakse. Zitra si pujcujeme na 6 dni maleho mopeda (hondicku 110cc) a vyrazime na vylet po jiznim Laosu. Objedeme trojuhelnik Pakse - Salavan - Paksong - a zpet priblizne podle toho, jak cestu navrhuji v pruvodci Lonely Planet. Celou dobu nebudeme na internetu a nemame tak velkou zasobu clanku. Vse ale po navratu dozeneme, budete se urcite mit na co tesit.

pondělí 10.5.2010 - Siem Reap - Kampong Cham - Kratie (280km, 5h - 215km, 3h 15m)

Angkoru jsme si užili dosytosti, a tak jsme se dnes přesunuli dál - tentorkát na severovýchod Kambodži do Kratie. Znamenalo to vrátit se zpět skoro až do Phnom Penhu a pak jet na sever do Kratie. Nějaké přímé cesty sice na mapě jsou, ale asi by to byla dost divočina, tak jsme raději rozhodli pro jistotu asfaltu. Pickup nás nabral u našeho hotelu, kde jsme si včera koupili jízdenku do Kampong Cham. Málem nám ujel, protože nás dost zdrželi při placení. Všechny ceny tu byly uvedené v dolarech, a když jsme chtěli platit riely, počítali nám nesmyslný kurz 4300 za 1 dolar. Běžně se používá 4000 za dolar na kterém tak trochu vyděláváme, když ze směnárny vyměníme dolar za 4200 rielů. Když nám ale někdo za dolary počítá víc, tak nás to akorát naštve. Platili jsme tedy dolary a oni neměli pitomých 10USD na vrácení, ani nehli brvou, aby si někde vyměnili. No to si snad dělali srandu! Pickup čekal a Šárka běžela rozměnit. V krámkách u hotelu na ní prděli, naštěstí zkusila kolemjdoucí turisty, kteří jí ochotně dvacku rozměnili. Objeli jsme půlku města, nabrali pár dalších turistů, se kterými jsme dorazili na autobusák a brzy odfrčeli. Stihli jsme si koupit jen dvě bagetky s dvěma trojúhelníčky veselé krávy, kterou jsme neměli ani nepamatujeme. Náš neustále troubící autobus (až se mu z toho zasekávál klaksón) se hnal mezi políčky a bažinami s vodními bůvoly, protijedoucí motorky se před námi klidily do pangejtu, řidič přibrzdil, jen když se přes silnice rozhodla přejít kráva. V Kampong Cham nás hned odchytl tuktukář, který nabízel zařízení lístků do Kratie a převezení na autobusák za jeden dolar, ale stačilo popojít k okénku a lístek jsme si koupili sami. Autobus odjíždí odsud, takže žádného tuktuka nepotřebujeme. Počkali jsme si necelou hodinu, kdy nás neustále otravoval žebrák s přerostlými nehty, který se jen tak sunul se svými nožičkami jako hůlkami po zemi. Když nic nedostal, nejistě si stoupnul a sedl vedle našich batohů. Místní holky na lavičce naproti se na nás smály a ukazovaly si na Šárčin "veliký" noc. Proti jejich rozplácnutým boxérským kambodžským nosům jsme opravdu jak dva nosáči. Cesta do Kratie utekla rychle, řidiče máme pořád vetší a větší kretény a my si na to nějak ne a ne zvyknout. Na GPSce jsem naměřil maximálku 118km/h, to je jako na běžném tachometru skoro 130(!), tak to už fakt přehání. Krajina se lehce změnila. Je tu méně domů přímo u silnice, trochu víc lesů a dokonce jsme viděli veliké (asi) gumovníkové plantáže. Na jídlo jsme zastavili u snědeného krámu, kde jsme koupili alespoň trochu liči a chroupali k nim sušenky. V Kratie se chceme zajet podívat na sladkovodní delfíny v Mekongu, a protože jsme slyšeli, že to bude předražené, už v autobusu jsme sondovali, jestli by se k nám někdo nepřidal, abysme trochu rozložili náklady za loď. Zakecali jsme se s Kanadsko-švýcarským párem, který se dokonce ubytoval ve stejném guesthouse, ale od té doby už jsme je takřka neviděli. Večer jsme obešli několik restaurací na břehu Mekongu. Všechny měly úplně to stejné menu, všechny byly předražené a v žádné nechtěli smlouvat. Do jedné jsme si nakonec sedli, naši známí šli okolo, taky sondovali, ale k nám se nevrátili. Navíc už tu skoro nikdo neumí anglicky, takže chvilku trvá, než vysvětlí, že nemají polívku nebo že není veprové maso a co že je to ovoce, ze kterého jsme si chtěli dát šejk. Po večeři jsme se utahaní rozvalili na našem pidi pokojíčku (ale za 4USD - zatím nejlevnější), hltali každý závan z větráku na stěně a vzpomínali na náš krásný velký pokojík v Siem Reap s ledničkou a velkou koupelnou - jó to byl komfort!
PS: I komfort autobusů se změnil. Jednak jsme z Kampong Cham koupili místenky na místa, kde už někdo s tou samou místenkou seděl, jednak se můj batoh nevešel do kufru a hodili ho někomu cizímu pod nohy, z čehož jsem byl celou cestu dost nervózní, a i když se mi docela chtělo spát, pořád jsem se otáčel a snažil se podle obličejů vytipovat případného zloděje.
PS: Viděli jsme u silnice porouchaný kamion, a řidič místo výstražných trojúhelníků použil nalámané palmové listí - dobrá improvizace.

neděle 9.5.2010 - Angkor Wat a to nej z malého okruhu

Budíček byl na šestou, ale z postele jsme se vyhrabali až o hodinu později. Kola jsem, po zkušenostech se zdržením první den, zařídil už před snídaní. Tu jsme si dali v hotelové restauraci. Dali jsme si palačinky - bohužel nesrovnatelné s těmi vynikajícími z Rabbit Islandu a už zdaleka né s těmi ode mě v Austrálii nebo na Zélandu. Vzali jsme to přes poštu, nakoupit pár známek (světe div se, v neděli měli otevřeno) a v devět už jsme zamykali kola před hlavní bránou do Angkor Wat. Samozřejmě se hned vyrojilo spoustu dobrovolných hlídačů našich kol, určitě za malý peníz, ale my věřili řetězu z půjčovny. Dnes jsme konečně měli na hlavní atrakci - Angkor Wat dost času. Prolezli jsme si ho od spodu až nahoru do třetího patra, kam Šárku nechtěli pustit kvůli odhaleným ramenům a kolenům. Vyřešila to pertexová bunda přes ramena a sukně z černé deky (značky Qantas), kterou jsme si s sebou vzali na polední piknik. Dostali jsme jakési kartičky a vyšplhali po novém dřevěném schodišti, před kterým se to hemžilo jako v Praze před Svatým Vítem. Pepan s Petrou, kteří tu byli před necelými čtyřmi lety psal ještě něco o strmém kamenném schodišti se zábradlím - i to jsme tu viděli, letos už se po něm nesmí. Maximální dobu 30 minut jsme určitě přesáhli (kvůli tomu byly ty kartičky), ale nikdo si nestěžoval. Dokonce nahoře bylo docela prázdno a to bylo příjemné. Zajeli jsme se podívat na vyhlídkový balón a dlouho váhali a marně smlouvali cenu 15USD na osobu. Dali jsme si tu ve stínu oběd a řekli si, no a co, když už tady jsme, tak si trochu užijeme. Zrova přijel plný autobus, ale my ještě stihli balón, kde nás bylo jen pár. Nedokážu si představit, kdybysme se za tu cenu ještě měli tlačit s tlupou dalších turistů. "Výlet" to byl pěkný, ale krátný (10 minut). Trochu foukalo a docela to nahoře houpalo. Byli jsme výš než nejvyšší věž Angkoru, ale docela daleko, takže jsme ocenil svůj desetinásobný zoom. Než jsme se nadáli, už nás zase táhli dolů a nám nezbylo, než zase pokračovat po zemi. Zajeli jsme se znovu podívat do Bayonu - chrám s tvářemi. Chvilku jsem se stal nejznámější tváří já, když se se mnou rozhodli fotit nějaké starší Japonky. Tentokrát jsme prošmejdili i úzké a příjemně chladné bludiště v nižších patrech chrámu. Na největší odpolední parno jsme se jeli rozvalit na Šárčinu sukni z Angkor Watu k pyramidě Phimeanakas, kde byl příjemný stín a trochu klid od davů turistů. Dnešní poslední zastávkou byl Ta Prohm (chrám porostlý stromy), kde jsme měli to štěstí a stihli jsme tu natáčení nového Tomb Ridera se skutečnou Larou Croft, kterou jsem si hned musel vyfotit :-)Jinak jsme tu byli takhle pozdě k večeru skoro sami a to hned byl větší zážitek, než s Japonci první den. Objevili jsme tu i zákoutí, které jsme při první prohlídce minuli. Pak už jsme zase skoro za tmy pelášili domů a za poslední peníz zašli na večeři. Výlet balónem nás dnes úplně vysosal. Po sprše jsme vyrazili do města a tentokrát poměrně hladce ukecali hodinovou olejovou masáž za 6USD. Z krásného masážního sálu v přízemí si nás odvedli do patra do holého pokoje s dvěmi matracemi na zemi. Ani jedna masérka neuměla pořádně anglicky, takže bylo trochu obtížné zjistit, jak moc se na masáž máme svléknout. Já to měl jednoduché, zůstal jsem jen ve slipech, ale Šárka nevěděla, jestli má být taky nahoře bez :-) Masáž byla příjemná i když proti očekávání také docela bolestivá. Hlavně lýtka jsme cítili už po schodech cestou dolů. Z donucení jsem s Šárkou opět vyrazil na trh, ale nakonec to bylo rychlý, něco jsme nakoupili a ani to moc nebolelo. Všimli jsme si, že v jednom stánku místním prodávají točenou kolu s ledem za pouhých 500rielů (2,5kč), tak Šárka položila na pult tisícovku, poručila dvě koly a než se stihli rozkoukat, že by nás jako turisty asi měli natáhnout, už jsme seděli u nás na pokoji a míchali si drink z našeho nového Bacardi (1l za 10USD). Kecali jsme až do čtvrt na jednu. Když jsme s hrůzou zjistili, kolik je hodin, rychle jsme se zabalili a šli spát. Zítra brzy ráno odjíždíme do Kampong Cham.

sobota 8.5.2010 - Nezdařený výlet na jezero Tonlé Sap

Dnes jsme měli další odpočinkový den od chrámů Angkoru. Měli jsme v plánu vyrazit na plovoucí vesnice na jezeře Tonlé Sap a svůj záměr jsme neprozřetelně prozradili na hotelu, kde nám hned začali nabízet tuktuk. Když jsme se dostali na nejnižší nabídku 5USD a i tak se nám to zdálo předražené, začali být nepříjemní až agresivní. Náš nápad jet ve třech na motorce (jezdí tu tak všichni) odpálkoval, že to turisti nesmí a že to policajti hlídají. Pořád nás nutil, ať mu hned řekneme, kdy chceme vyrazit, ať mu slíbíme, že si vezmeme tuktuk z hotelu, jako by mu bylo jasné, že na ulici seženeme lepší cenu a že se na hotel pro tuktuk nevrátíme. Začal strašit, že jestli nám někdo nabídne míň než 5USD, tak je to podezřelé, a že on moc dobře ví, co za tím je. No strašil neskutečně, bylo to až nepříjemné, tak jsme prostě utekli a na ulici dostali nabídky buď na motorku za 2USD (klidně by nás svezl oba) nebo tuktuk za tři a my raději vzali tuktuk. Teď si uvědomujeme, jak moc jsme před dvěma dny přeplatili tuktuk na Silk Farm a možná i včerejší výlet do Angkoru - i když to bylo něco jiného, to bylo na celý den. Co to ve skutečnosti znamená "předražené" jsme zjistili v přístavu, kde si řekli za výlet lodí 30USD za osobu! Tak to jsme šli do kolen. Týpek před náma zaplatil ani nemrknul. A to my né. Začali jsme se hádat, co je to za neuvěřitelnou cenu. Prý je tu jen jedna společnost a jinou šanci prostě nemáme. Rozhodli jsme se vyrazit směrem k desítkám zakotvených lodí, ale chlap z pokladny hned vystartoval, že tam nesmíme a že nás vyhodí policajti. Docela nevybíravě nás vyháněl, ať táhneme pryč, jestli se nám to nelíbí. Nenechali jsme se zastrašit a také nás žádní policajti nevyhazovali, nicméně levnější loď jsme nenašli - vlastně žádnou jinou loď jsme nenašli. Všichni nám tvrdili, že teď je tu "one company" a ať si jdeme koupit lístky do pokladny. Jen prodavačka ve stánku se ptala, kolik že to vlastně stojí a nevěřícně kroutila hlavou. Zdá se, že všechny lodě (i lidi) skoupila jedna firma (soukromá nebo snad státní?) a ta teď dře turisty. Búhví kolik z toho dostanou původní majitelé lodí, kteří do tohodle cirkusu patrně spadli sami nedobrovolně. Už jsme to vzdali, když k nám na motorce přijel vyjednávat jiný chlápek z pokladny a nabídl nám cenu 25USD za oba. Jeho vyjednávání si přijel poslechnout i jeden policajt na motorce. My jsme ale zarytě trvali na mnohem nižší částce, a tak jsme se vrátili k našemu tuktuku a odjeli pryč. Přístupů k jezeru je tu víc, jsou trochu dál a po mnohem horších cestách. S tuktukářem ale byla těžká domluva, navíc jsme začali mít pocit, že teď se nás snaží ždímat on, tak jsme se na jezero vyprdli a vrátili se do města. Nejde nám do hlavy, kudy se dostala na jezero Peťule, která tu byla před 4 měsíci a platila 10 nebo možná 15USD bez nějakých větších oplétaček. Zašli jsme na oběd na trh a k pití jsme si dali něco, co jsme dosud neznali: led s fazolema zalitý salkem a druhý drink, který vypadal jako z kaviáru, ale asi to byly jen nacucaný semínka z nějaké kytky. Už nám dochází žaludeční dezinfekce značky Havana Club, a tak jsme se poptali na obchod s alkoholem. Všichni se ale tváří buď nechápavě nebo snad pohrdavě, jako bysme se ptali na nějaký nevěstinec. Až úplnou náhodou, když jsme se šli ptát na raid nebo smradlavé tyčky proti komárům, jsme uviděli krásně vyskladané lahvinky. Zbytek dne jsme proflákali na pokoji a na večeři zašli do stejné restaurace jako včera. Tentokrát jak kuřecí, tak hovězí (dokonce jsme se ptali u vedlejšího stolu na vepřové) bylo tvrdé jako podešev. To jsme si tu chtěli koupit nudle na zítřek. Vzali jsme tedy raději jen nudle se zeleninou, když to dnes šéfkuchaři nějak s tím masem nejde. Chtěli jsme dnes dát masáž, ale nějak se nám nedařilo smlouvání, tak si jí asi necháme až na zítřek.
PS: Jezero Tonlé Sap má neskutečnou vlastnost: jeho velikost se během roku (tuším až několikanásobně) mění. Teď za období sucha je "prťavé" - my jsme vlastně viděli jen hluboký kanál vedoucí někam dozádu, hladina jezera byla v nedohlednu. Během období dešťů ale mělká delta Mekongu nestíhá propouštět tolik vody a přebytek se začne hromadit v Tonlé Sap. Řeka z jezera vlastně začne téct opačně. Za období sucha se zase jezero pomalu vypustí do Mekongu. Vesnice okolo jezera jsou na kůlech, půl roku jsou pod vodou a půl roku vysoko nad zemí. Plovoucí vesničky se asi přemisťují, kam se jim zachce. Jezero je prý díky tomuto zvláštnímu procesu bohaté na ryby a okolní půda velice úrodná. To prý byl i důvod, proč tu v histori mohla vznikat tak ohromná města, Angkor by mohl vyprávět.

pátek 7.5.2010 - Angkor - velký okruh

Dnes jsme chtěli stihnout východ slunce nad Angkor Watu, domluvili si tuktuk na pátou hodinu a samozřejmě zaspali. Ale jen trošku, takže jsme na půl šestou mastili v koloně dalších tuktuků s turisty a pak západní bránou na výhled na chrám. Na modrobíločervené obloze se rýsovala silueta věží tvaru lotosových květů. Takhle brzy ráno nám přišlo, že je v průchodu bránou mnohem větší teplo než venku a to jsme si v nich přes den užívali příjemného chládku. A taky se to před sedmou, kdy už zase začalo být vedro na padanutí, otočilo. Vůbec bylo dneska nějaké větší vedro než předevčírem. Tím víc jsme si užívali, že dnes máme tuktuk a vozíme se mezi chrámy jako páni. Škoda, že jsou vzdálenosti tak krátké. Po pěti minutách jízdy nás tuktuk vždy vykopnul u dalšího chrámu a my museli dál po svých. Objeli jsme velký okruh a co jsme dnes viděli?
Angkor Wat - jen siluetu při východu slunce, moc pěkná a fotogenická.
Preah Khan - tuctový chrám jako včerejší Banteay Kdei, jen tenhle prý nejzachovalejší ze všech (samozřejmě až po Angkor Wat, ten ještě dnes takřka voní novotou :-) Zajímavostí byl dvoupatrový Pavion - stavba s vysokými sloupy, ze které by byl určitě krásný výhled. Byl tam žebřík, ale bohužel i hlídač, který na mě volal ještě dřív, než jsem se k žebříku stihl jen příblížit.
Neak Pean - soustava několika bazénků (bez vody, možná se naplní v období dešťů) a uprostřed největšího taková stavba tvaru fontány bez vody. Na schodech bazénu se dá příjemně natáhnout do stínu a pít kokos, který si tu koupíte za půl dolaru.
Ta Som - opět tuctový chrám, tenhle má ale vzdálenější východní bránu krásně porostlou mohutným stromem. Bylo by tu asi lepší být ráno, kdy je brána osvícená sluncem, v poledne už to moc na focení není. V průvodci doporučují focení odpoledne, ale nevím nevím.
East Mebon - vysoký cihlový chrám. Prý jsou tu všechny chrámy stavěné z cihel (to co není vidět) a pískovce (to co je vidět), ale tady je z cihel asi vše. Je pěkný vysoký a to se mi líbilo. Lehli jsme si na chvilku do stínu, ale kameny byly ještě rozpálené, takže tu bylo jako na peci. Pěkní jsou zachovalí kamenní sloni v rozích chrámu hledící do kraje.
Pre Rup - stejný jako East Mebon, jen ještě strmější a s pěkným chládkem nahorě v nejvyšší místosti s budhou, odkud se nám vůbec nechtělo.
Angkor Wat - jsme si odpoledne jen proběhli a než jsme si dali svačinku, zavřeli nám nejvyšší patro. Užili jsme si ho především, když byl krásně nasvícený při západu slunce a odrážel se v hladině jezírka plného leknínů. Odchytli jsme si tu jednoho průvodce, aby nám udělal fotku. Moc se mu povedla, tak jsem ho pochválil uznalým zamručením. Jeho klient se usmál a řekl, že ho to celý den učil. Prý ho trénoval na stovkách fotek, které musel během dne nafotit.
Malý okruh se nám asi líbil víc, i když to možná bylo jen tím, že už to byl druhý den a už jsme nebyli ze všeho tak vypleksaní a že dnes bylo snad ještě větší vedro, opravdu na padnutí. Na oběd nás tuktukář zavezl prý do levné restaurace, která ale byla tak drahá, že jsme se po přečtení lístku zvedli a šli zase ven. Odchytl nás číšník, co se děje, a že nám tedy dá slevu.
A to jsme si mysleli, že v takové restauraci se nesmouvá. Všude se smlouvá! Vypadalo to, že nám slevil i na porci, takže nám i po jídle stále kručelo v břiše. Stále hladová Šárka se alespoň naučila hůlkama vyzobávat zbytečky zeleniny a nudlí. Když jsme se po západu vraceli k našemu tuktuku, vyrazil nám hned naproti, a pak jel jako šílenec, snažil se předjet i autobus. Vyhodil nás ještě půl kilometru před hotelem, že ještě někam pospíchá. Potkali jsme tak alespoň jednu restauraci, kde jsme si nejdřív chtěli jen koupit shake na cestu. Jak jsme si sedli a čekali až nastrouhají led, rozhodli jsme si tu dát i jídlo. Bylo zatím nejlepší, které jsme v Siem Reap měli (a 3x levnější než v restauraci v Angkoru).
PS: V některých hotelech pronajímají malé elektrické motorky. V areálu Angkoru mají dvě stanice, kde si svůj elektromobil necháte nabít, zatímco jdete obdivovat krásy chrámu po svých.

čtvrtek 6.5.2010 - Silk Farm

Ráno nás trochu bolely hlavičky, voda došla, tak jsme museli vyrazit na nákup a na snídani. Rozhodli jsme se najíst na lavičce u řeky a vzali to přes trh. Potřeboval jsem nakoupit nějaké botky - nejlépe pořádné pohorky, ale na ty tu asi nenarazíme. Musel jsem se spokojit s lepšíma teniskama za 10USD z trhu. Baba začala na 18 a na deset se jí moc nechtělo. Souhlasila, až když jí Šárka znervózněla, když mi přinesla ukázat stejné boty od vedlejšího stánku. U řeky jsme dali bagetu s marmeládou a různé dobré kousky sladkého pečiva a velinkánské mango. Vrátili se na hotel a na odpoledne domluvili tuktuka do Silk Farm 15km za městem. Šárka jako vystudovaná textilačka si přece nemohla nechat ujít ukázku výroby hedvábí. Mají tu zdarma prohlídky i s průvodcem a i mně to přišlo opravdu zajímavé. Předtím jsem nevěděl, že hedvábí vzniká z vlákna zámotku speciální housenky. Chovají je tu v domě, který má kvůli mravencům kůly (na kterých stojí) i schodiště chráněné vodním zákopem. Červy krmí listy keře Mulberry, které pěstují na políčkách okolo farmy. Životní cyklus červa trvá přesně 47 dní, ke konci se červ zakuklí a na posledních 24 hodin svého života (sameček jen 12 hodin) vyletí ze zámotku motýl (spíš můra), který po oplodnění a nakladení vajíček chcípne. Zámotky, ze kterých se vyklube motýl jsou na hedvábí nepoužitelné, a proto jich většinu usuší na sluníčku nebo uvaří, aby červa v zámotku zabili. Nejdříve se stočí hrubé vlákno z povrchu, a pak se odmotává jemné hedvábí přímo z pevného vnitřního zámotku, celkem se získá z jednoho kokonu až 400m vlákna. Ukazovali nám tu předení, bělení, přírodní barvení (smůlou, slupkou z kokosu, hřebíkem), přípravu osnovy do stavů, barvení útků batikou i několika odstíny, které pak vytvářejí vzor na tkanině. Poslední ukázka byla tkaní na stavech jako z doby Hanče a Vrbaty. Jen pár strojů měli s utomatickým prohozem útku. Pak nás zavedli do luxusního obchodu, kde čekali, že si něco koupíme, ale ceny byli pro nás horentní. Krásný široký šál za 50USD. Když jsme ale viděli, jak strašnou práci to dá, kolik na tom pracuje lidí, tak to tu hodnotu asi má. Jen nechápeme, jak se můžou ve městě na trhu o trochu horší šály prodávat za 3USD. Zbytek dne jsme strávili už jen psaním deníků, mailů, na večeři zašli do pouliční restaurace na Pub Street - smažené nudle za 1$ a zašli na trh, kde si Šárka vyhlédla pěknou kabelku. Mě už to courání po trhu nebavilo, tak jsem si nechal trochu ožrat nohy masážními rybyčkami. Nabízí je tu na každém rohu ve velkých akváriích s lavicí na sezení. Hned jak se moje nohy přiblížili k hladině, už u nich slídil houf hladových rybiček. Na první pocit nic moc, ale když si zvyknete, je to vlastně velice příjemné.
PS: Vídáme tu na silnicích náklaďáky s kabinou bez střechy a vypadají dost komicky. Dnes jsme dokonce viděli řidiče s helmou jako nějaký závodník v bugině.
PS: Cestou do Silk Farm jsme si nechali zastavit na oběd v jedné z restauraček u silnice. Dali jsme si nějaké "hrncové" khmérské jídlo s rýží. Když jsme odcházeli, všimli jsme si, jak majitel restaruace mlsá nějaké kořeněné škeble z velkého plechu. S menším odporem ale se zájmem jsme ho sledovali, až nám také dal ochutnat. Jsou to prý říční škeble, které se "upečou" jen tak na sluníčku. Ty, které jdou otevřit se snědí. Chutnaly lépe, než vypadaly. Šárka: "no to teda nééé, fuj". Je to tu ale docela populární, častovo vídamé jak někdo tlačí dvoukolák s plechem, na kterém jsou škeble nebo šneci krásně vyskládané - aby se na sluníčku dobře "propekli".
PS: na hotelu máme internet zdarma, ale jako na potvoru s emailem na Seznamu je tu problém. Ostatní stránky docela frčí, ale na Seznam se příhlásit nedokážeme. Dnes to tedy poprvé zafungovalo, tak jsme stihli napsat jen to nejnutnější. Uvidíme, jak na tom Seznam bude zítra.

středa 5.5.2010 - Angkor - malý okruh

Dnes jsme si půjčili kola a objeli si tak zvaný malý okruh přes chrámy Angkoru. Okolí je jedna velká placka, takže se dá všude dojet na obyčejném kole alá paní radová. Největší problém byl v našem hotelu dvě schopná kola sehnat. To nás trochu zdrželo spolu s nákupem jídla na celý den. Přímo v Angkoru je prý mnohem dráž, tak jsme se vybavili hromadou ovoce, pečiva a dokonce i krabičkou s dvojtou porcí nudlí s hovězím a zeleninou. A co jsme dnes viděli?
Bantenay Kdei - takový nejtuctovější typ chrámu v Angoru, který projdete rovnými křížícími se chodbami, kde neustále překračujete vysoké prahy z místnosti do chotby a zpět. Bylo to ovšem to první, co jsme viděli a tak se nám to samozřejmě moc líbilo. Můžete totiž zalézt kam chcete takřka bez omezení, vše je takové opravdu přírodní, žádné chodníčky nebo zábradlí. Jediné pravidlo je: nedotýkat se přímo rytin na stěnách.
Ta Prohm - Jeden z nejznámějších chrámů, který je jen částěčně vyčištěný od zarůstání v džungli a právě ohromné kmeny a kořeny stromů polezlých přes a zkrz stěny a střechy staveb jsou tu největším lákadlem pro turisty a bylo jich tu opravdu mraky. Je pak těžké si takto mystické místo vychutnat, když vás dohání smečka hulákajících japonců. Navíc tu udělali nové chodníčky a zábradlí a řvoucí jeřáb tahající kameny z propadlých stropů taky moc nepřidá. I tak se nám chrám moc líbil a našli jsme si místo, kde jsme se skoro na hodinu natáhli ve stínu, abysme utekli neskutečnému vedru, které se přes poledne udělalo. Zaujal nás tu i jeden vysoký strom v lešení, ze kterého asi opatrně odřezávali větve, které by mohly spadnou na nějakou památku. Další strom byl podepřený, aby nespadl a nevyvrátil stěnu, pod kterou se provrtal svými kořeny.
Ta Keo - Vysoký chrám se strmým schodištěm, do kterého prý během stavby uhodil blesk a toto špatné znamení zabránilo jeho dokončení. Hrubá stavba je ovšem celá, jediné, co na první pohled chybí jsou rytiny a davy turistů, které odradí strmé schody a jen jedna hvězdička ze čtyřech v hodnocení průvodce po Siem Reap a Angkor. O to víc se chrám líbil nám. U mě má hvězdičky minimálně tři.
Bayon - chrám známý především tvářemi vytesanými na stěnách vysokých věží - zkoušeli jsme najít úsměv z našeho obrazu ale marně. Neměli jsme moc času, protože jsme pospíchali na západ slunce na nejznámějším chrámu Angkor Wat, ale v krásném odpoledním světle se mi tu podařilo udělat pár zdrařilých siluetek. Určitě se na tváře ještě přijedeme podívat!
Phnom Bakheng - a právě sem jsme zabloudili na západ slunce doufajíc, že chrám postavený na jednom z mála kopců v okolí nabídle krásný výhled. Jen by to chtělo trochu prořezat stromy směrem na Angkor Wat. To by ale přišel o zákazníky balón, kterým se můžete (prý za 11USD) nechat vytáhnout do výšky asi 60 metrů. Lidí tu bylo víc než dost a tudíž i hustý provoz na silnici zpět do Siem Reap (asi 7km), kde už jsme jeli po tmě jen s čelovkou, kterou jsem nechal raději blikat dozadu, aby nás viděli stovky předjíždějících tuktuků. Jeli jsme jako připosraní u kraje silnice a dojízděli spousty neosvětlených místních cyklistů roztažených po celé silnici, ani tuktuky nesvítili, dokonce i auta jezdila po tmě - asi to tu moc neřeší a na neviditelné dopravní prostředky jsou všichni zvyklí - snad! Večer jsme zašli do jedné dražší restaurace na Pizzu, ale užili jsme si happy hour na pivo a koktejly (výborné byly například TROSKY). Potkali jsme tu koho jiného než Fionu, která dnes taky byla v Angkoru a cestou zpět prý na nás z tuktuku mávala. Dneska jí končí vízum, tak začíná pomaličku shánět autobus do Thajska :-) My jsme se po výborné pizze, pivkách a koktejlech trochu rozjeli, že jsme místo domů pokračovali na diskotéku pro místní, kterou máme hned za guesthousem. Byli jsme na parketu jediní bílí a tudiž docela vzbuzovali pozornost ostatních. Zas moc dlouho jsme ale nepařili a šli "rozumně" na kutě.
PS: Chrámy jsou plné neodbytných dětí nabízejících vodu a různé suvenýry. V průvodci nedoporučují kupovat věci jen tak ze soucitu, protože tím dětem paradoxně ubližují. Rodiče vidí, že děti vydělávají a raději je pošlou "žebrat", než aby je poslali do školy. Vypadá to, že si to turisté berou k srdci. Holky jsou ale opravdu vynalézavé. Zeptají se odkud jsme a hned řekly naše hlavní město (tak od nás dostali pohlednici z Prahy). Zeptají se na jméno, a když se za dvě hodiny vracíme zpět, volají na nás jménem. Smouvají plynně anglicky, španělsky a dokonce bez mrknutí oka přehodí i na japonštinu. Jediné, co jsme si dnes my koupili, byla jedna láhev vody a průvodce po Laosu od Lonely Planet za neskutečné 3 dolary ukecaných z i tak neskutečných osmi. Opět nás čekalo překvapení, když nám jiný prodejce nabídl cenu třech dolarů rovnou. Je to sice jen kopie Lonely Planet ale neskutečně zdařilá. Nechybí pevná obálka, odolná vazba ani barevné přílohy s fotografiemi. Jen mapy jsou dost nekvalitní, některé až nepoužitelné. I tak žasnu nad tím, kolik musí padělání a tisk stát, když je konečná cena tři dolary, možná ještě nižší! Máme opravdu "nejnovějšího" průvodce, který podle obálky vyšel v srpnu 2010 - takže je to takové nakouknutí do budoucnosti :-)
PS: přes den jsme si v guesthouse nechali vyprat (1kg za 1USD) a večer jsme zjistili, že nám pár věcí chybí. Nějak se zatoulaly mezi cizí věci na šnůře, a kdybysme se neozvali, bůhví kde by skončily. Šárka si proto věci na vyprání vždy zapíše na papírek a už se nám to nejednou hodilo.

úterý 4.5.2010 - Phnom Penh - Siem Reap (309km, 5h 50min)

Zbytek jídla z Austrálie jsme věnovali na organizaci Sunflowers children, která se stará o sirotky s HIV - viděli jsme letáček na hotelové nástěnce. Vypadá to, že tu opravdu už nikde vařit nebudem, akorát bysme se s tím tahali a dětem to snad pomůže. Než pro nás přijel pickup, napsal jsem si příspěvek na blog a moje bluetooth klávesnice se hrozně líbila kambodžanům pracujícím v Guesthouse. Taková skvělá věc a nikdo to během naší cesty neznal. I teď, když máme levný přístup na internet, tak stále píšu deník na mobilu, protože většina klávesnic u počítačů je v dost žalostném stavu. Některé klávesy jdou ztuha, některé moc nereagují a některé třeba chybí úplně. Často mívají nestandardní rozložení a to je taky na bednu. Autobus do Siem Reap přijel včas, ale už neodjel. Už jsme se viděli, jak se tu několik hodin zdržíme a do Siem Reap dorazíme až v půlnoci, ale za půl hodiny tu stál nový. Na šílenou jízdu řidiče, na troubení i na hlasitou muziku už si začínáme zvykat, a tak cesta ubíha docela příjemně. Skoro všude jsou podél cesty domy, které stojí na kůlech, někdy i úctyhodně vysokých, před nimi mají často takouvou soukromou bažinu, ve které se buď koupou děti nebo dobytek. Mezi chatrčemi se občas objeví úplně luxusní dům - též na kůlech, též s bažinou, ale nový, s betonovými kůli a často i zděný. Na jedné zastávce jsme poprvé ochutnali knedlíky - takové blbouny plněné masem a zeleninou, které tu ohřívají na velkém pařníku. Nedají se ale srovnat s výbornými knedlíčky, na kterých jsme před čtyřmi lety ujížděli s Pinem v Číně. Do Siem Reap jsme dojeli ještě za světla, nechali se odchytnout tuktukem přímo na autobusáku (tedy předraženým, na ulici bysme určitě sehnali levnější než za 2 dolary) a vzali první guesthouse, který nám ukázal (Bun Seda Angkor), který jsme ukecali na 7USD na noc. Bez klimatizace ale s velkým pokojem s výhledem a docela pěknou koupelnou. Jsme kousek od nočního trhu, kam jsme rovnou vyrazili na večeři a na první nákupy. Mimo jiné jsme si koupili obraz s kamenou tváří z chrámu Bayon, který se mi moc líbil a řekl jsem si, že ho ukecáme na 8USD. Jaké bylo překvapení, když prodavač sám tuto cenu nahodil. Nezbylo nám nic jiného, než ho ukecat na 5USD a možná i tak jsme ho trochu přeplatili. Večeře byla "z kastrólů", ve kterých tu mají ženské na stánku navařené různé masa a omáčky s rýží. Je to ta nejlevnější varianta (asi 14kč za jedno jídlo s rýží) a i přes to, že pro mě omáčky, ve kterých plavou neidentifikovatelné kusy masa, vypadají často dost nevábně, dá se narazit i na lepší kousky. Dnes jsme si vyloženě pochutnali na vepřovém s květákem a nějakém slaném rybovajíčkovém koláči.
PS: Ve směnárně ve Phnom Penhu jsme si dnes konečně vyměnili dolary na riely v lepším kurzu než běžně počítaný 1USD=4000riel. Objevili jsme směnárnu, která nám dala za každý dolar 4200rielů (o 5% víc) a určitě by to šlo ještě líp. Zatím jsme si vyměnili alespoň 100 dolarů a uvidíme, jak dlouho s tím vystačíme.

pondělí 3.5.2010 - Kampot - Phnom Penh

Ráno jsem se vzbudil nějak brzy a v půl sedmé už jsem seděl na terase a psal deník. Šárka mezitím nakoupila a přinesla snídani, dokonce na recepci vyžebrala i horkou vodu na čaj. V nějakém deníku na internetu jsme četli, že je velice praktické mít na tyto účely topnou spirálu, zrovna dneska by se nám moc hodila. Půjčili jsme si kola a ještě na chvilku vyrazili do města. Už jsem se skoro rozjížděl, když na mě zavolali, ať si vemu jiné kolo, že je lepší, protože má brzy :-) Kola z hostelu jsou stašný herky, ale jsou velice praktický - jen bacha na rozpálená sedla. Člověk má ze začátku pocit, že sedí na papiňáku. Přestože je to z guesthouse na autobusák necelých 100m, čekal na nás tuktuk. Nám ale balení trvalo déle, než jsme plánovali, tak jsme ho poslali pryč, že těch pár kroků zvládneme pěšky. I když by mě zajímalo, kolik by si za to popovezení řekl. Řidič autobusu do Phnom Penhu byl ještě větší závodník. Řev motoru přehlušovala jen na plno puštěná khmérská muzika, která Šárku tak moc štavala, že na první zastáce běžela za řidičem, ať to proboha ztlumí. Vzpomněli jsme si na reklamu ve včerejší fajn restauraci, že nabízí autobus "západního stylu", což znamená: žádná hlasitá khmérská muzika, žádné troubení a žádné zběsilé předjíždění. Na jídelní zastávce jsme zase pokecali s holkama, které tu prodávají oloupané ananasy a manga a udělali jsme s nimi směnný obchod. Za půlku oloupaného ananasu dostaly 500riel (asi 2,5kč) +zbytek našich špaget, které máme ještě z Austrálie a pořád je s sebou zbytečně vozíme. Kupodivu vůbec nevěděli, co to je, přitom jsem měl pocit, že jejich nudle jsou úplně to samé. Přitočila se k nám nějaká babka, která jednu špagetu ochutnala a pak nechápavě plivala rozkousané syrové drobky. Vysvětlovali jsme, že se to musí deset minut vařit a snad to pochopili. I tak jsme po chvilce na autobusáku viděli pobíhat spoustu dětí s jednou z půlky okousanou špagetou. V Phnom Penh jsme nejdřív zkuslili Royal Guesthouse, ale moc nás nenadchnul, navíc pokoj s vrzajícím větrákem stál 10USD, tak jsme se nechali zavézt k Okay Guesthouse a tam se za 8USD spokojili s pidipokojíčkem se sprchou. Večeři jsme dali přímo v hotelové restauraci: kuřecí plátek s bramorovou kaší, vše s pepřem - příjemná změna. Potkali jsme tu Fionu alias "Jake" - barmanku z Rabbit Islandu, která nám říkala, že nás viděla i v Kampotu. Víza má jen do středy a tak sháněla noční bus do Siem Reap, kam my také zítra vyrazíme. Já jsem byl zhypnotizován filmem, který tu běžel na televizi. Šárka se chtěla ještě projít do města, ale mě už se fakt nechtělo, tak se slovy: "s tebou nic není", vyrazila na pokoj. Já dokoukal film až do konce: Leonardo di Caprio byl špeh u padouchů, kterým velel Jack Nickolson. Ten měl zase informátora u policajtů nebo tak něco. Na konci se všichni navzájem postříleli.

neděle 2.5.2010 - Bokor

Do národního parku Bokor právě staví novou silnici a zdá se, že takhle krásnou v Kambodži ještě nemají. Kroutí se do kopce serpentýnami se svahy chráněnými zatravněnými terasami a odvodními kanály. Není však až nahoru, takže jsme si v jedné zatáčce vystoupili z korby pickupu a pokračovali dál pěšky. Šárka šla v pohorkách a i já si vzal své nejlepší boty, které tu mám: utržené sandály. Náš průvodce šel dokonce v žabkách, tak jsem si říkal, že to snad nebude tak drsné. Ale bylo. Cestička byla sice docela udržovaná (i zábradlí z lijány přibité ke stromům tu občas měli), značená (červenými značkami a půllitrovými PETkami napíchnutými na větvičky), ale dost prudká a občas opravdu drsná. My se Šárkou, kteří máme za sebou Caples Track nebo výstup na Liverpool Hut, něco takového nemohlo v žádném případě rozhodit, ale už na první zastávce se tři lidi takřka pohádali s průvodcem, že takovou cestu nečekali a že chtějí zpátky. Po asi hodině a půl v odporném vedru (alespoň že komáři tu nekoušou) jsme se doškrábali zase na silnici - tentokrát ještě prašnou, ale už skoro připravenou na nový asfalt, na kterou přijel ten samý pickup, který nás dole vyhodil. To bylo docela překvapení, proč nás nevyvezli rovnou až nahoru, když po silnici auto v pohodě projede? I když nás bylo o tři míň, průvodce se do auta nevešel a visel venku na dveřích, držel se za okénko a špulil na nás svůj dlouhý nehet na palci. Všichni Kambodžani mají na jednom prstu dlouhý nehet - je to docela odporný, ale jim to asi přijde sexy. Krajinou připomínající Jizerky (ty jsou snad všude ve světě) nás dovezli až ke kasínu, dali nám oběd a tři hodiny rozchod. Rýži se zeleninou jsme si snědli na terase nad propastí s opravdu krásným výhledem a pak si prolezli kasíno, všechny jeho terasy, místnosti a okolo dalších opuštěných budov dorazili až ke kostelu, kde byl sraz na cestu zpět.

Většina lidí si přála jet dolů autem a netrmácet se pralesem jako cestou nahoru, což trochu rozhodilo plány našemu průvodci, který řekl, že buď pojedou autem všichni a nebo nikdo. Ustoupili jsme tedy většině a rozhodli se taky jet dolů autem, přestože průvodce naznačil, že bysme za to měli dát navíc nějaké peníze pro řidiče. Byl s tím trochu zmatek, moc jsme si nerozumněli, takže nás ani moc neudivilo, když nás u začátku cesty stejně vyhodili z auta, že jdeme dolů pěšky. Jen ten nejzarputilejší odpůrce si tu mohl počkat, až přiveze pickup další turisty a sveze se s ním dolů. Teď nám došlo, že tím, že nás nechají jít půlku cesty pěšky, dokážou odvozit dvě party turistů. Cesta dolů se kvůli zvětšujícímu vedru zdála nekonečná. Malé rozptýlení byl ohromný pták, který vydával hrozné skřeky a za letu svištěl jako rogalo, a banány které nám průvodce utrhnul přímo z palmy u cesty. Nevíme, jestli to byly plané banány či co, chuť měly výbornou, ale pecky větší než třešně. Po návratu do Kampotu byla v ceně naší tour i hodinová projížďka lodí po řece. Bylo to velice příjemné odpočinutí po celodenní dřině. Jeli jsme podél chatrčí na kůlech až do moře, objeli ostrůvek a vraceli se zpět. Zrovna vyrážely na lov rybářské lodě a byly jich snad stovky. Některé pluly samy, jiné byly až po deseti svázané dohromady a asi je jen jedna nebo dvě lodě poháněly motory a ostatní se jen tak vezly. Na večer jsme se objednali na masáž u slepých masérů a zapadli na večeři do jedné "dražší" restaurace, a protože začalo pršet, tak už jsme tu zůstali. Měli tu opravdu veliké porce a já vůl se před masáží pěkně přežral. Byla to pak docela honička abysme to všechno stihli. Do guesthouse do sprchy jsme se navíc brodili loužemi a na cestu na masáž jsme si raději vzali kola. Hodinová "japonská" masáž byla trochu bolestivá, ale nakonec velice uvolňující. To, že maséři nevidí, bylo poznat jen podle toho, že je k lehátku museli přivézt a že občas hledaly, kde máme nohy nebo ruce. Jednou mi při obcházení naboural do hlavy. Masírovat ale uměli na jedničku.
PS: U silnic tu stojí stánky s vystavenými skleněnými lahvemi od coly naplněné různobarevnými tekutinami. Dnes nám došlo, že je to benzín a nafta, když jsme u jednoho zastavili a pár lahví načepovali do naší dodávky cestou na Bokor.
PS: Okolo kasína se válí hromady odpadků, převedším igelitové pytlíky, krabičky od jídla a prázné PETky, které tu asi nikdo neuklízí. To dělá z kasína spíš takový squat než nějakou památku, měli by to tu trochu uklidit, je to škoda.

sobota 1.5.2010 - Rabbit Island - Kampot

V noci si na nás zgustnul jeden komár, který se nám dostal pod moskytiéru shora posranou od našeho mloka zpěváčka. Šel jsem si zase na chvilku zašnorchlovat s kraby. Ukazoval jsem je Šárce, která jen tak chodila mezi kameny na mělčině. Včera jsme si domluvili na 10 hodin loď zpátky do Kepu, kudy by měl v 11 hodin projížet autobus do Kampotu. Během snídaně se stavil proplešatělý Francouz (známe ho z baru), že jemu řekli loď až pozdě odpoledne a jestli se nemůže svézt s námi. Měli jsme radost, že jsme konečně našli někoho, kdo nám přispěje na lístek na loď, a s kterým se svezeme tuktukem, ale dopadlo to jinak, než jsme si představovali. Přestože máme na lístku napsané 4 lidi, odmítali vzít Francouze s námi zadarmo. Hádali jsme se, ale Francouz rychle kývnul na nabídku 4USD, takže on na tom vydělal a my z toho měli úplný prd. Svezli jsme se s ním tuktukem od přístavu a platili jsme stejnou cenu, jako bysme jeli sami. Když k tomu přidáme to, jak nás tuktukář uháněl na cestu až do Kampotu a jak byly lístky na bus na ten kousek drahé (2USD na osobu), pěkně nás (hlavně mě) to všechno naštvalo. Jak jsme tak čekali na bus, ještě si k nám přisedl a tvrdil, že volal na autobus, že zařídil, aby jel tudy, aby nás tu nabral, kdesi cosi, a hlavně, jestli by za to nebylo na pivko. Byl neskutečně vlezlý, pořád něco žvanil, takže jsme byli rádi, když jsme konečně sedli do busu a odjeli do Kampotu. Měli jsme vyhlídnutý hostel (vlastně guest house - jak se tomu tady říká) Cozy Elephant hned u zastávky, ale stejně nás tam musel jeden motorkář odvézt, jako že on nám ho doporučil a ukázal, aby měl nějakou tu provizi od hotelu nebo od nás. Nic ale nedostal. Máme pokojík za 5USD - zatím náš nejlevnější: s okny do chodby a společnou průchozí koupelnou s dalším pokojem, kterou si musíte zamykat zvenku, když jste v pokoji, nebo zevnitř z obou stran, když jste v koupelně. Navíc vám jí spolubydlící z druhého pokoje nesmí zamopenout z vaší strany odemknout. Jsou tu zdarma kola na jízdu po městě a dvě krásné terasy, kde budem trávit volný čas, jestli vůbec nějaký bude :-) Jen jsme si museli počkat, až nám zámečník vyrobí ručně pilníčkem klíč, který před námi zapomněl nějaký turista ve spěchu vrátit. Mezi tím stihnul i jiný dělník opravit chatrnou západku na dvěřích do koupelny. Zbytek dne jsme strávili ve městě. K obědu si dali milánské špagety(!) a kuře alá KFC (že by Kambodža Fried Chicken?), k večeři jsme zašli jen přes křižovatku za autobusákem na nudle. Servírka ani slovo anglicky, takže nám musel až kuchař přijít vysvětlit, že květák není a i ten na otázku, co je to hovězí Lok Lak, nám začal do sešítku kreslit kostičky. Šárka si je dala, tvar byl správný, ale rozžvejknout se skoro nedaly. Večer jsme si prošli ulici vedoucí od starého mostu známou svými ovocnými šejky a hned si dva (po půl dolaru) dali. Dragon fruit s ananasem a papaya s lichi. Na speciálním struhadle nám nastrouhali led, přidali salko, cukr, ovoce a důkladně rozmixovali. Byla to opravdu lahoda, snad se z toho nepos. Mezi tím vším jsme stihli 3 hodiny internetu, takže den utekl jako voda. Na zítřek jsme si zaplatili výlet do Bokoru - národní park, ve kterém si Fancouzi ve dvacátých letech postavili na kopci 1080m vysokém hotel a časem i ohromné kasíno, které byly dvakrát opuštěny. Jednou po bojích Kambodži za nezávislost a podruhé po příchodu Rudých Khmérů. Nyní jsou tu jen rujny porostlé červenými lišejníky postavené vysoko nad propastí s krásným výhledem na krátké kambodžské pobřeží.
PS: dneska jsme v Kepu, během čekání na autobus, zvládli i májový polibek pod rozkvetlým stromem - nevíme jakým, třešeň to určitě nebyla
PS: V Kambodži vydali patrně jen tři, za to velice dobré průvodce zdarma: Sihanoukville, Phnom Penh a Siem Reap ... "a okolí". V infocentru na letišti je samozřejmě neměli, ale v hostelích se dají sehnat a jsou na úrovni dobrých prospektů, které známe z Nového Zélandu nebo Austrálie. Vřele doporučujeme!