pátek 13.11.2009 - sochy Hanga Kioe, Ahu Tahai

Ke snídani jsme ochutnali čerimoju - ovoce, které Šárka objevila v supermarketu hned po příjedu do Valparaísa a propašovali jsme ho až sem. Na Internetu jsme si našli, jak se to jí (překrojené napůl se to dlabe lžičkou) a moc jsme si pochutnali. Při příletu na Velikonoční ostrov nám vlastně žádné ovoce ani sýry a salámy nekontrolovali, takže jsme si vše mohli nakoupit a neplatit tu 45kč za 150g sýra nebo dokonce skoro 80kč za 150g salámu. Není moc pěkné počasí, takže jsme si nejdříve v centru vesničky Hanga Roa (jediné na ostrově) okoukli krámky s jídlem a suvenýry a zašli do muzea, odkud jsme ale rychle vycouvali, když jsme uvnitř zahlédli našeho Švéda. Šli jsme se raději nejdřív projít k soše Hanga Kio´e stojící osamoceně na svém Ahu. Je tak pěkná, že i foťák rozpoznal její obličej. Odpoledne jsme viděli Ahu Tahai, což je skupina pěti různě poničených, vedle sebe stojících soch. Nedaleko stojí další dvě, jedna má dokonce oči a červený kamenný klobouk. Můj první pocit ze soch byl ale mírné zklamání. Jednak jsou některé už v dost špatném stavu a jednak se k podstavci (Ahu), na kterém vždy stojí, nemůže blíž než na asi 20 metrů. To jsem ještě netušil, jaká podívaná se nám naskytne za čtyři dny, ale nebudu předbíhat. Do muzea jsme se odvážili až za dvě hodiny. Šárka by tu klidně strávila další dvě: hodně historie, pěkné exponáty, byla tu i zmínka o Pavlovi Pavlovi a jeho teorii o chodících sochách, jsou tu i jeho nákresy. Zajímavý byl i vznik ostrova ze tří sopek (proto má tvar trojúhelníku) a též jeho pravděpodobný zánik, kdy se s celou zemskou deskou zajíždějící pod ameriku potopí pod hladinu oceánu. Já měl po hodině dost a šel jsem raději ven fotit sochy. I když bylo cestou zpět k hostelu pořád pod mrakem, neodolal jsem a vykoupal se v mořském bazénku. Moře bylo relativně teplé, cákaly se tam se mnou dvě děti a vůbec jim nevadilo, že na kamenech na dně byli ježci a plavaly tam pro mě podivné ryby. Večer jsme zašli na místní soutěžní festival ve zpěvu a tanci. Viděli jsme plakát v muzeu, který by nám nic neřekl, kdybysme se nezeptali, co znamená. Při vystoupení taneční skupiny Kari Kari jsme si přišli na své já i Šárka. O vlnících se krasavicích a jejich třesoucích se zadečkách ani psát numusím. Ovšem skoro nahatí, snědí, svalnatí chlapi s krásnými vlasy byli pro Šárku opravdovým kulturním zážitkem! Včerejší vystoupení té samé skupiny jsme nestihli a dnes jsme je (a mnohem víc) viděli za poloviční cenu. Tohle bylo navíc autentické, soutěžící mluvili rapanuisky, okolo pobíhali děti a vůbec bylo v místní škole rušno. Škoda, že mi došly baterky ve foťáku a vyždímal jsem z nich jen 2 fotky.

čtvrtek 12.11.2009 - sopka Rano Kau

Ráno jsem se byl trochu projít a nakoupit něco k snídani. Jen kousek od hostelu už stojí malé sochy Moai, jedna nedaleko přírodního bazénku, kde se určitě půjde občas vykoupat (zatím je odliv a je v něm málo vody). Nakoupil jsem trochu pečiva, máslo, sýr a vajíčka v přepočtu za 160kč - je tu opravdu velice draho. 1,5l balené vody by přišel na 60kč, ale voda z kohoutku je naštěstí pitná i když chutná trochu divně: něco mezi Vincentkou a zředěným mlékem - Šárka říkala, že podobně chutnala i voda v Řecku. Dnes je hezky a my na doporučení Němce Jana, který je tu na deset dní se svým otcem, vyrazili pěšky na sopku Rano Kau. Po cestě se k nám přidal asi 50 letý Švéd, který toho dost procestoval po východní Evropě. Pokecali jsme s ním i o karetní hře Bridge, na kterou byl expert. Postupně nás začal štvát tím, jak jednak pořád žvanil, všechno komentoval a hlavně nás neustále honil. Jsme zvyklí na své tempo, dát si svačinku, půl hodinky pokoukat a jeho řeči, že bysme už měli jít dál, nás dost štvaly. Při jedné takové pauze jsme už schálvně čekali tak dlouho, dokud neodešel. Rano Kau je poměrně nízká sopka (410mnm) s krásným a velikým kruhovým kráterem s jezýrky. Na pobřeží je část stržená příbojem a na jedné jeho straně je rujny vesničky Orongo, kde se konaly závody o titul ptačího muže. Úkol závodníků byl vrhnout se z útesu do rozbouřeného moře, doplavat na nedaleký ostrůvek, na který jednou v roce přilétal hnízdit pták (nevím jak se jmenoval), najít jeho vejce a jako první s ním připlavat zpět. Vítěz se na rok stal náčelník ostrova. Kevin Constner o závodu natočil film Rapa Nui, který tu v jednom hotelu 3x týdně promítají, tak se na něj možná půjdem podívat. Šárka, když šla prosit o trochu vody, si tu dobře popovídala s Carlosem - strážcem národního parku, který se rozplýval nad krásnými Češkami, které tu potkal, především nad modelkou Karolínou Kůrkovou, s kterou si dodnes píše. Bylo tak krásně a my se dlouho kochali výhledy, že jsme se vrátili moc pozdě a moc hladoví na to, aby jsme se šli podívat na představení národních tanců, na které nás lákali a které je tu jen 3x týdně - tak snad to vyjde v sobotu. Udělali jsme si raději klidný večer a dobře se nadlábli. Já do jedné do rána psal deník, a pak po kolenou zalezl k Šárce už sladce spící v našem podkroví.
PS: Na ulici jsme potkali jednu ženskou, která šla zaplatit za elektriku a vodu. Byla docela komunikativní a nechala nás nahlédnout do účtů. Koukali jsme, jak tu mají levno: 13m³ vody (spotřebované ve třech lidech za měsíc!) za 4100ChP (10kč/m³), 73kWh za 7000ChP (3kč/kWh).
PS2: v našem hostelu bydlela před pár měsíci tenistka Helena Suková. Paní domácí prý žasla nad tím, jak byla vysoká a bohužet taky nad tím, jak prý byla nafrněná.

středa 11.11.2009 - Valparaíso - Velikonoční ostrov

Dnes v 17:30 odlétáme na Velikonční ostrov. Z Valparaísa je to na letiště v Santiagu jen hodinka a půl, takže jsme měli dopoledne ještě dost času na poklidné balení - u mě bohužel 5x přerušené odbíháním na záchod, to mi dnes scházelo... Nacpal jsem do sebe rovnou dvě tabletky živočišného uhlí a doufal, že přežiju cestu na bus ve Valparaísu, dopravu na letiště a pětihodinový let do Hanga Roa na Velikončním ostrově. Uprostřed balení ukazoval majitel náš pokoj dalším zájemcům, ať si ho představí bez toho bordelu, který jsme tam zrovna měli. Kupodivu se jim líbil, ale museli počkat do dvanácti, kdy jsme sbalený i s ohromnou náloží jídla vyrazili k výtahu Concepcion. Ten ovšem dnes taky stávkoval, takže jsme museli opět po schodech. Dopravu na autobusák nám navíc zkomplikovala další demonstrace a kvůli ní uzavírka na hlavní třídě. Bus do Santiaga nám jel za 2 minutky, koupili jsme lístky, nasedli a hned frčeli. V autobusu byl i záchod, ale uhlí zafungovalo dobře, takže ani nebyl potřeba. I když jsem pikolíkovi co nám kotroloval lístky 3x říkal, že jedeme na letiště a že nám radili vystoupit na zastávce Pajaritos, odkud jezdí busy na letiště, vyhodili nás o 3km dřív, kde byly jen taxíky. Ten nás na asi 6km vzdálené letiště stál 4000, za autobus bysme prý dali jen o 800 míň. Cesta ode dveří hostelu na letiště trvala jen dvě a půl hodiny, takže jsme tam byli 3 hodiny před odletem - takovou jsme si raději nechali rezervu. Objevil jsem tam reklamní počítače mobilního operátora s rychlým Internetem. Bohužel jsem jediný volný při editaci mapy na blogu úplně zavařil. Spadl a už nenaběhl. Když jsme podél něj za hodinu šli od check-inu k letadlům, byla už na něm cedulka "mimo provoz". Na rentgenech jsme se smáli krabici se zabavenými věcmi, kde se válely mimo jiné pletací jehlice i s kouskem upleteného svetříku. Hned mi ale sklaplo, když jsem v kapse nahmatal pepřák. Hodil jsem ho do misky k peněžence a ostatním drobnostem do rentgenu a normálně mi prošel. Vůbec jsou kontroly mírnější než v Evropě - například PETka vody je tu bez problémů. Naše letadlo letí až na Tahiti s mezipřístáním na Velikončním ostrově. Část lidí nastupuje z gate pro mezinárodní lety, my jsme přišli k nástupu na lokální let (i když check-in jsme měli pro mezinárodní let s mnohem delší a pomalejší frontou - dlouhé čekání mi zrovna dnes nedělalo moc dobře). Moderní Boeing 787/300 byl zaplněn do posledního místečka, my bohužel seděli uprostřed, takže jsme si neužili ani start ani přistání s obkroužením Velikonočního ostrova, při kterém jsme nic neviděli. Za letu jsem koukal na animovaný film "UP" od Pixarů a pak do modré obrazovky občas zobrazující širé moře bez jediného ostrůvku a někde uprostřed naše letadlo. Na letišti jsme trochu zmatkovali, když jsme se nemohli shodnout, jestli odjet s nahaněčkou do kempu za 4000 s možností dormitory v podkroví za 5000 za osobu nebo jinde dohodnout dvoulůžák, který sice začínal na 20000, ale zdálo se, že by se dalo něco usmlouvat. Auto do kempu nám mezitím zabrala skupina asi osmi korejců, ale naštěstí nás ještě se dvěma lidmi a s 4 ohromnými batohy narvali do taxíku. S variantou podrovního pokojíku už jsme nezaváhali a udělali jsme dobře. Je sice tak nizoučký, že se v něm musí po kolenou, ale jsme tu jen tři a je tu o dost víc místa na kramaření než ve stanu. Ten třetí je navíc nějaký místní týpek (i když se to podle světle modrých očí nezdá), který tam přes den vůbec není, v noci přileze dírou ze spižírny a ráno zase tiše zmizí. V noci ani moc nechrápe, takže nás tu mnohem víc obtěžují všudypřítomní mravenci. Jídlo máme kvůli nim balené ve třech igelitkách, ale stejně když v nich zapomeneme třeba jen obal od sušenky, tak je to stejně málo. Ti prevíti se dostanou všude. Vzhledem k počasí, které nás tu čekalo, tak tohle suché podkroví jen o 1000ChP dražší než stan byla jasná výhra.

úterý 10.11.2009 - Reineta k obědu a další nákupy

Ráno dlouho trvalo, než jsme se vykopali na starý rybí trh kousek od naší včerejší restauračky. Pak jsme se ještě zdrželi při pozorování nějaké demonstace a pochodu městem - z vyhlídky z našeho kopce. Byla docela hlučná, troubili, bubnovali a dokonce tancovali, takže to vlastně vypadalo hezky. Ptali jsme jedné ženské vedle nás: státní zaměstnanci stávkují a demonstrují za vyšší platy, jiná pozitiva a sociální jistoty. Ona sama je ale s vládou spokojená a ty co demonstují by si podle ní měli vzpomenout na Pinocheta. Odvážili jsme se sjet výtahem Constitución (nejstarší ve městě, dnes nestávkuje) dolů a proti již slábnoucímu průvodu dojít na rybí trh, který se do té doby zmenšil jen na 4 trhovce. Konečně jsme viděli reinetu sice pořád ještě ne živou, ale už alespoň máme představu jak vypadá v celku a jak se z ní rychle udělají 2 filety, které jsme si koupili a Šárka usmažila k obědu. Po vytouženém internetění (WiFi už funguje) s výhledem na Valparaíso jsme vyrazili na nákup jídla na Velikonoční ostrov, kde bude podle očekávání pěkně drahé. Ve Valparaísu nám vše naopak přišlo hrozně levné, nevím proč všichni strašili, že je Chile dražší než Argentina, když je tu jídlo i doprava mnohem levnější. Možná jen to ubytování vyjde dráž, ale zase si tu na naše poměřy žijeme dost luxusně. Podle holky z cestovy, kde jsme se zeptali, se na Velikonoční ostrov nesmí dovážet jen ovoce, čerstvé sýry a salámy (škoda, mají tu opravdu dobré nešizené klobásy - asi jak tu mají maso levné, tak se jim ani nevyplatí je šidit), jinak těstoviny, omáčky a polívky v pytlíku, zavařená a konzerovovaná zelenina se smí. Vraceli jsme se až po devátý, kdy už byl zavřený výtah a my s nákupem šlapali pěšky. Naše čtvrť je moc pěkná - obrázky na domech jsou hezčí než v "muzeu" a máme krásný výhled dolů na město. Na zítřejší cestu jsme si koupili i Dulce de Leche (Šárka bez něj už nemůže žít) a Pisco (bez něj zase David). Jedno koupené v Osornu jsme už vyprázdnili, to dnešní přelili do PETky. Co si asi pomyslí majitel hotelu, až mu v koši po třech dnech necháme dvě prázné lahve?

pondělí 9.11.2009 - Av. Alemania, muzeum pod otevřeným nebem, holič a tak

Snídaně byla fakt super: hodně pečiva, sýr, salám, zelenina, džem a konvička čaje. WiFi je prý rozbité, doufám, že to brzy opraví - bylo by super se válet v pokoji s výhledem na město a internetit, ale šli jsme se raději projít po Avenidě Alemania. Majitel nám jí doporučil, ne snad pro to, že by byl němec, ale že z ní je pěkný výhled na město a dojde se k ní až v domu Pabla Nerudy - známem to chilském umělci a básníkovi. Dostali jsme zálusk podívat se ještě do vyšších uliček s lepším výhledem na město, ale naštěstí nám to prodavačka v pekárně rozmluvila, že prý je tam nebezpečno a že bysme se mohli vrátit v lepším případě jen v trenkách. Prošli jsme si pomalované stěny domů v muzeu pod otevřeným nebem, ale moc nás to nenadchlo. Obrovskou radost ale nám udělal výtah Espirito Santo, který dnes jezdil a svezl nás dolů na hlavní třídu. Zašli jsme k holiči, kde jsme mezi místními způsobili pozdvižení, když jsem si já nejdřív tahal za vlasy a ukazoval, kde co jak zkrátit, Šárka si pak zase prstem na čelo kreslila, jak chce sestřihout ofinu. Jinak jsme nakoupili pár nezbytností, které docházejí, jako opalovací krém, kapky do nosu (to bylo obzvlášť obtížné vysvětlování) a známky na pohledy. Na ulici byl zmatek, který mi až nedělal dobře, tak jsme nasedli na bus o odjeli k přístavu do doporučené rybí restaurace Porto Viejo. Jídelní lístek jsme luštili dlouho. Jednak jsme kromě lososa neznali žádnou rybu na lístku a jednak nás pořád otravoval číšník, jestli už máme vybráno. Když jsme se konečně odhodlali zkusit lososa a reinetu, nemohli jsme se ho naopak dovolat. Porce jsme dostali ohromné, že by nám snad (stejně jako se stejkem) stačila jedna dohromady. Jak vypadá reineta za živa nevíme, ale na grilu byla snad ještě lepší než losos! Výtah (na náš kopec) opeť nechodí, než jsem zdodal všetky poschodí, tak jsem pak málem nedoběhl na záchod - že by to bylo přežrání rybou?

neděle 8.11.2009 - Valparaíso

Po 1070km z Osorna jsme po deváté vystoupili ve Valparaísu. Je krásně, svítí sluníčko,15 stupňů. Naháněčka, která nás odchytla u autobusu, nám hned iniciativně, ale prý nezávazně zarezervovala ubytování za 16000 za oba za noc. Její taxi za 4000 jsme ale odmítli a dojeli do centra autobusem místní MHD. Jezdí tu i trolejbusy - jedny z nejstarších na světě, ale za celou dobu, co jsme byli ve Valparísu jsme žádný nechytli. Cestou k rezervovanému hostelu jsme objevili jiný za 12 tisíc a tak jsme zakotvili tam. Mezitím co nám připravovali pokoj jsme se šli ještě porozhlídnout a našli hostel Kultour o 200% lepší, kde jsme cenu ukecali z 20 za den na 50 tisíc na 3 dny a rozhodli se zůstat tady. Německý majitel nám slíbil skutečnou evropskou snídani (ne jen tousty a marmeládu), hodně nám poradil, co se dá ve Valparaísu podniknout - mimo jiné že za 10 minut začíná v kostele krátký varhaní koncert, který pořádají jednou týdně zdrama. Zašli jsme se podávat a stálo to za to. Jako první zahráli od Bacha skladbu Tocata - kdo někdy hrál na Atari hru Gyrus, tak by si taky určitě vzpomněl :-) Došli jsme si pak do prvního hostelu pro batohy. Trochu jsme se báli, jak to majitelka vezme, ale byla v pohodě, prý ať se stavíme někdy příště. Přes víkend měla úplně plno, že sem jezdí lidi ze Santiaga zapařit - bylo už po dvanáctý, někdo už snídal, spousta jich ale ještě spala. Náš nový hostel je na kopci Cerro Alegre. Valparaíso je známé desítkou historických výtahů, které dodnes fungují a ve strmých ulicích se často hodí - jsou to takové prudší a kratší verze lanovky na Petřín. Jeden by se dnes hodil i nám, jako napotvoru byl kvůli stávce zavřený, takže jsme si se svými těžkými batoh zafuněli hezky po schodech. Zdrchaní z noční cesty z Osorna a vůbec z tahání těžkých batohů jsme v našem překrásném pokojíčku na dvě hodinky vytuhli a jen těžko jsme se po čtvrté vykopali na procházku do centra. Trochu nám jí zkazily davy lidí, které se vesele a dost hlučně vraceli z fotbalu - Valparaíso dnes postoupilo v chilské lize, tak měly co oslavovat. Našli jsme výtah, který jezdil, tak jsme se s ním svezli s krásným výhledem na přístav, který je přímo v centru města. Šárce večer nebylo moc dobře, tak jsme šli brzy do postele. Já na svém telefonu přes hotelové WiFi internetil dokud mi ho v jedenáct nevypli. Na stránkách http://m.seznam.cz je docela pěkný, pro mobil optimalizovaný přístup na email.
PS: ptal jsem se majitele na zemětřesení ve Valparaísu. Prý tu dům stojí od roku 1880 a už jich několik přežil. Jen pro případ nám poradil, že jestli nás vzbudí otřesy, které by trvali déle než 10 sekund, tak ať okamžitě vyběhnem před barák. Za dalších 10 sekund by totiž mělo začít silné zemětřesení, dveře by se zkroutily a už bysme se ven nedostali. To ale jen pro případ, ať prý určitě klidně spíme.
PS2: Bavili jsme se taky o převážení ovoce a zemědělských produktů do Chile. Občas jsme totiž při přejezdu hranic do Chile (celkem 3x) nějaké to jablko nebo salám propašovali. Jeho matka mu prý chtěla přivézt sýr, vyhmátli jí a platila pokutu 150euro! Berou to totiž dost svědomitě a všechny batohy jdou vždy přes rentgen.

sobota 7.11.2009 - Osorno

V dvoupatrovém autobusu jsme seděli nahoře na prvních sedadlech s krásným výhledem. Bylo bohužel pořád zataženo a před hranicemi začalo sněžit. Na argentinské hranici jsme strávili 45 minut, na chilské dokonce přes hodinu. Vyběhli jsme první z autobusu, abysme byli první u okénka, ale postavili si nás podle abecedy, tak jsme se Šárkou skončili skoro na konci. Do Osorna jsme dorazili chvilku po poledni, koupili lístky na bus až do Valparaísa (město na pobřeží, hodinu cesty od Santiaga) a vyrazili do města. Střídá se sluníčko s deštěm. Před jednou přeháňkou jsme se schovali v hospůdce a dali si levné ale dobré polední menu: vepřový a hovězí stejk s kaší a rýží. Prošli jsme si pak náměstí, hodili pohledy do schánky u pošty (která vypadala jako popelnice, doufáme, že pohledy dojdou), já pak zapadl opět na Internet (třídit fotky, už jich bude na druhé DVD), Šárka opět po nákupech. Čas tak rychle utekl, že jsme sotva stihli nakoupit jídlo a pak ho na autobusáků stěží narvat do batohů a batůžků. Máme toho zase tolik! Koupili jsme si i 2x destilované 40% Pisco v akci s 1,5l cocacolou za 3000ChP na namíchání Piscoly. Objevili jsme limones de pica - malé citronky, ze kterých se míchá Pisco Sour, tak to také zkusíme. Šárka si do autobusu vzala spacák, protože jsme v noci čekali zimu. Jako naschvál v něm bylo hrozné vedro.

pátek 6.11.2009 - Llao Llao (čti Šao Šao :-)

Původně jsme v Bariloche chtěli udělat dvoudenní výlet, ale od toho nás včera v infocentru Club Andino odradili, že je všude pořád dost sněhu. Budem tu tedy jen jeden den a zítra vyrazíme do Chile: Ráno do Osorna (5 hodin) a odtud nočním busem do Santiaga. Lístky na bus do Osorna za 80/os jsme koupili v centru v kanceláři Via Bariloche (autobus s WIFI, to jsem tedy zvědav, opět žádná sleva na HI kartu, přestože by podle letáku měla být). Včera na autobusáku nám nabídli i lístky z Osorna do Santiaga za 123Ar (600kč), na Internetu jsme je našli za 11500ChP (350kč), bohužel by se musely zaplatit chilskou platební kartou, tak jsme si řekli, že je koupíme až v Osornu, kde byly dokonce jen za 8000ChP (250kč - dobrá cena za 900km). Odpoledne jsme busem č.20 dojeli k superluxusnímu hotelu Llao Llao, který je na hranici národního parku Lake District. Je postavený na poloostrově obklopeným nádherně čistými jezery, které jsou obklopené nádherně zasněženými skálami. Samotný hostel je oblkopený cedulemi (nestupovat, skoukromý pozemek) a golfovým hřištěm roztroušeným mezi silničkami s tunýlky na přechody od jamky k jamce. Počasí pořád nic moc, ale hlavně že neprší! Prošli jsme si turistické cestičky vedoucí lesy mezi jezery - vypadá to tu jako v Zell am See, občas taky jako na Orlíku. Až na ty bambusy :-) nechápem, kde se v takové alpské krajině vzaly. Vylezli jsme i na horu Cerro Llao Llao s nádherným výhledem na okolní jezera a hory mezi kterými se na nás opět hnaly černá mračna. Zpět jsme jeli stopem s chlápkem, který v Bariloche žije už 4 roky, pracuje tu jako ochranka, jezdí jen z domu do práce a zpět, takže nám ani nedokázal poradit, kam zajít na dobrou a levnou večeři. Když jsme mu říkali, že máme 9 měsíců dovolenou, tak se smál, proč proboha tak dlouho :-) Večer jsme zašli do restaurace Los Tehuelches, kterou dopručují v průvodci, abysme se rozloučili s Argentinou dobrým stejkem (Šárka už se těší, až se přivítáme s Chile dobrým Piscem). Byl výborný, dali jsme si opět jedno dohromady a k tomu litr bílého vína (které stojí stejně jako litr piva!) Z průvodce jsme rozluštili větu, že červené je dobré jen pro ty, kdo si dokážou vychutnat dlouhou kocovinu. Bílé víno ale bylo dobré. Jak jsme bylli hladoví, tak jsme se po něm pěkně motali. I tak jsme druhý den dokázali vstát v 6:15, abysme stihli bus v 7:30 do Osorna.
PS: Objevili jsme v obchodě benzínový vařič MSR, stejný jako máme půjčený od Honzy P. Tady by stál 820Ar + 90 nebo 120 za flašku, tedy skoro 4500kč!

čtvrtek 5.11.2009 - Bariloche

Těšili jsme se na panoramata And, podél kterých jsme měli přijet do Bariloche, ale bylo zataženo a pršelo. Našli jsme si hostel "Homestay" s dvoulůžákem za 75Ar a rychlým internetem zdarma, takže jestli bude pořád hnusně, budem tu alespoň mít co dělat. Odpoledne jsme se v dešti prošli po městě "lyžování a čokolády". Na lyžování je bohužel pozdě (i když dnes na kopcích určitě sněží). Na čokoládu a dortíky není pozdě nikdy, tak jsme hned do jedné obří cukrárny, kterých je tu spousta, zašli a dali si napůl krásný oříškový dort. Večer jsem strávil v hostelu na Internetu (i když mi ho na hodinku okupovali francouzi, kteří tu s námi bydlí). Šárka se courla po nákupech a uvařila super večeři. V pokoji jsme měli 15 stupňů, ale paní domácí slíbila, že přitopí. Je docela fajn, ale trošku zmatená a s hostelem má problémy a musí vše podrobně vysvětlovat: na kouhot topení nesahat, nedávat ručník na topení v chodbě, pozor aby neprotékala voda na záchodě, ve sprše dlouho trvá, než přiteče teplá voda, dveře zamykat, nikomu neotvírat, internet nevypínat, troubu nezapínat (ukazuje, jak se zapalují plotýnky - opravdu to není jen tak, navíc nejde poznat, který čudlík je na kterou plotýnku), večer hlavně VŠUDE zhasnout ... jo ale támhleto světlo vlastně nezhasínat!
PS: ... a věděli jste, že otevřený deštník v domě znamená neštěstí? My jsme nejdřív mysleli, že nám nadává, že jí zamokříme podlahu.

středa 4.11.2009 - Puerto Pirámides, noční bus do Bariloche

Posnídali jsme mazanec, který Šárka objevila v supermarketu v Puerto Madryn a byl výborný. Šli jsme se pak projít na vyhlídku na tuleně (nebo co je to ten sea lion) asi hodinu cesty. Zrovna jsou tam prý jen 4 a my viděli jen jednoho. Dnes foukal opět neskutečný vítr. Cestou jsme potkali pár písečných bouří, že jsem občas musel vést Šárku, která měla raději zavřené oči. Nejvíc foukalo na vyhlídce. Koukali jsme na tuleně, jak chodí okolo útesu a hledá místo, kde by skočil do rozbouřené vody, než nás vyhnal déšť. Schovali jsme se ke správci do budky u vstupu a pak se svezli zpět do Puerto Piramides s dvěma chlápky, kteří přišli už za deště, takže na vyhlídce dlouho nevydrželi. Je tu neskutečný rozdíl mezi přílivem a odlivem. Výškově to může být až 4 metry a na pláži voda ustoupí o víc než 100 metrů. Mají tu zajímavě řešené nalézání do výletních lodí. Na pozvolné pláži stojí na velkých vozíkách (skoro bych napsal až vozech), po kterých turisti v oranžových vestičkách nastoupí na palubu. Malý traktůrek pak loď zatlačí až do moře. Když se loď vrací, přijede jí zase naproti. Odpoledne žádné lodě kvůli silnému větru nejezdili. Za poslední penízky jsme zaplatili bus na autobusák v Puerto Madryn. Chtěl jsem tam 2 hodinky čekání na bus do Bariloche strávit na internetu, který jsme si tam před třemi dny vyhlídli, ale s batohama nás tam nepustili. Museli jsme tedy popojít do centra - já na Internet, Šárka šla nakoupit jídlo. Noční přejezd busem byl super. Máme pohodlný coche cama (velké a široké sedačky, jen 3 v řadě) včetně teplé večeře (něco jako guláš(!) s nokama) a snídaně (suché(!) tousty). Protože nám zbyl na našem argentinském mobilu nějaký kredit, využil jsem ho v autobuse na Internet a přes Operu mini jsem si přečetl Karlův deník z Nepálu. Signál byl bohužel jen v okolí měst (Puerto Madryn a Trelew). Pak jsme šli spát. Když jsem se kolem jedné ráno převalil na druhý bok, zahlídl jsem jak míjíme krásné skály, které se tyčily okolo silnice. Zkoušel jsme je vyfotit, ale marně. Docela by mě zajímalo, co to bylo.
PS: v GPSce jsem si dnes zkusil přepnout na námořní mapu Jižní Ameriky a byla úplně super: krásně a přesně vykreslené pobřeží. I budovy a silnice na břehu jsou vykreslené mnohem líp. Koukal jsem, že jsme včera s lodí kroužili na hloubce přes 90 metrů.

úterý 3.11.2009 - Velryby, rypouši, tučňáci

Lehce po osmé nás na hostelu vyzvedl minibus. Objeli jsme ještě pár dalších hostelů, takže se nakonec naplnilo všech 17 míst. Nebyl v něm žádný úložný prostor, takže musely naše dva megabatohy narvat pod zadní sedačky. Necháme se totiž večer na poloostově vyhodit ve městečku Puerto Pirámides, kde budem 2 dny spát v kempu. Měli jsme fajn průvodkyni, která vše říkala španělsky a pak i anglicky. Po cestě nám navíc nabídla ochutnat své maté. Trochu jsme s Šárkou litovali, že jsme si v Argentině nekoupili alespoň jedno brčko a malý pytlík "Yerba de Maté" a občas si ho sami neudělali. První zastávka na pláži s výhledem na velryby nás trochu zklamala. Viděl jsem sice "něco" ještě z autobusu, ale pak jsme na pláži 20 minut zírali proti sluníčku na prázdnou hladinu. O to příjemnější pak bylo překvapení, když jsme z Puerto Pyrámides vyrazili na hon lodí a hned po pár minutách měli první úlovek. Nevím odkud se braly ale nakonec kolem nás kroužila jedna velryba za druhou, v jednu chvíli u nás byly dokonce tři současně. Funěly, stříkaly vodotrysky vody, ukazovaly hlavy a občas dokonce zapózovaly s ohromnými ocasními ploutvemi. Párkrát nás podpluly a vůbec byly fakt blízko. Tak tohle opravdu stálo za to! Další podívaná nás čekala po hodinové jízdě na východní stranu poloostrova - kolonie rypoušů sloních. Nejdřív jsme pozorovali jen líně ležící hory tuku. Pak ale pustili telenovelu: mladý rypouš měl zálusk na krásnou rypoušku. Nenápaně se k ní přibližoval a čekal, až starý usne. Když už to skoro vypadalo na úspěch, starý se probudil, zachrochtal, rozvlnil metráky svého tuku a už se na mladého hnal. Ten "srab" raději včas utekl. Starý pak několikrát zalehl samičku, že jí málem udusil, aby dal najevo svojí lásku a hlavně ukázal, kdo je tady pánem. Po tom všem byla kolonie tučňáků trochu zklamání. Čekali jsme jich tisíce, ale nakonec jsme blízko viděli jen asi čtyři. Měli jsme tu navíc docela málo času a za chvilku nás hnali do autobusu a vezli zpět. V Puerto Pirámides jsme postavili stan v kempu, který od loňska podražil ze 4Ar na současných 15Ar za osobu. I tak je to ale snesitelná cena. Je docela pěkný - mezi dunami písku, jsou tu stolky, ohniště a koupelna se sprchou, kde je jen jeden kouhoutek a voda teče tak horká, že se v ní skoro nedá vydržet - krása. K večeři jsme si uvařili polívku i těstoviny a pořád zbývá tolik benzínu, že nevím, kde ho za týden, který zbývá do odletu spotřebujeme. Na západ slunce jsme přelezli poslední dunu k pláži a pozorovali dovádějící velryby. Stříkaly vodu, plavaly na zádech a plácali ploutvičkama do vody tak blízko u břehu, že jsme si říkali, jestli nějaká na dně neuvízla. Prošli jsme se pak po městečku (úplně prázdné, jen pár turistů sedělo v prosklených restauracích u pláže), a i když byla zima, dali jsme si zmrzlinu. Objevili jsme docela levný internet, ze kterého nás naštěstí v jedenáct vyhodili.
PS: na poloostrově jsou též dvě solná pole, proti Bolívii prťavá. Co je na nich ale zajímavější je, že jedno je 12 metrů pod úrovní moře a druhé dokonce 40. Boužel se kolem nich projíždí jen z dálky, protože jsou na soukromém pozemku.

pondělí 2.11.2009 - Puerto Madryn

Ráno v Trelew (asi 100km od Puerto Madryn) jsme museli přestoupit do jiného autobusu, který čekal i na další přípoje. Kupodivu na nás na poslední hodinu cesty zbyly stejná pohodlná místa, ale protože se do něj rvaly lidi ze 2 dalších autobusů, tak jsme to štěstí mít nemuseli. Nevím, jak to řeší, když to někdy nevyjde.
V Puerto Madryn jsme nejdřív koupili lístky na bus do Bariloche, kam pojedeme za 3 dny - nechceme riskovat, že by pak nebyly a ještě z autobusáku jsme obvolali pár hostelů. Byly docela drahé a často plné. Cestou přes město jsme ale našli jeden poměrně levný a pěkný, kde strávíme v noclehárně jednu noc. Potkali jsme tu jednoho asi 35-ti letého Čecha, který v Argentině už 4 roky pracuje a teď se zrovna zotavuje z infarktu, který si tu ze stresu v práci uhnal. Na zítřek jsme si zaplatili tour na Peninsulu Valdéz, kam pojedem na velryby, rypouše a tučňáky. Odpoledne jsme strávili couráním po městě. Marně jsme hledali otevřenou restauraci až nakonec hladoví jako vlci nepohrdli pizzou z kavárny. Na večer jsme si koupili obalovanou Merluzu (rybu) a na másle si jí osmažili k večeři.
PS: Za zítřejší tour, kterou jsme si objednali na hostelu, jsme zaplatili každý 200Ar. Ve městě jsme se poptali v jiných agenturách, které za stejnou tour chtěli 260Ar. Ptali jsme se i ve stejné cestovce, přes kterou zítra pojedeme a ta nám jí nabídla za 190Ar. Už jsme ale měli rezervovanou z hostelu, tak jsme nechtěli dělat zmatky. Navíc nám Čech říkal, že ještě vloni stejná tour stála běžně 300, ale letos je tu nějak málo lidí asi kvůli krizi, prasečí chřipce a taky je prý pořád docela zima. Sluníčko sice svítí, ale fouká pořád docela studený vítr. Vloni touhle dobou chodil po pláži s žabkama na nohách.
PS2: V Ushuaia jsme si za 60Ar na osobu koupili slevové kartičky řetězce Hostel International. Tam jsme na ní ještě každý dostal slevu 20Ar, od té doby nám přijde, že jinde nefunguje. Tady v Puerto Madryn jeden HI hostel je, ale slevu dává jen 2Ar. Navíc na ní měly některé autobusové společnosti dávat slevu 10%. Ale co jsme se zatím ptali, tak nám ještě žádná neslevila, že to prý zrovna na tu naší linku neplatí. Tak nevíme, jestli se nám někdy naše investice vrátí!

neděle 1.11.2009 - El Chaltén - Puerto Madryn

Aut opravdu moc nejezdilo. Dlouho jsme ale nečekali a už asi páté auto nám zastavilo. Velké rodinné a hned s celou rodinkou se dvěma kluky asi 6 a 3 roky. Náš řidič s manželkou (Ekvádorci žijící už 4 roky v Rio Gallego) si libovali, jak jsou kluci najednou tichý. Krčili se vzádu vedle nás, styděli se a ani nedutali, tedy alespoň ze začátku. Zavrhli jsme náš původní plán zkusit stopovat po prašné silnici do Piedrabuena a svezli jsme se až k Rio Gallegos. Je to sice dost zpátky na jih, ale hlavní cíl dostat se na rušnou silnici č.3 to splňuje a nechtělo se nám pokoušet štěstí na opuštěné prašné cestě, kde bysme mohli i den nebo dva uvíznout bez možnosti dostat se dál nebo vrátit zpět. Cesta trvala 4 hodiny + jednu hodinku jsme strávili u oběda v restauraci u cesty. Dali jsme si menu dne, i když jsme nerozumněli co to vlastně bude. Dostali jsme špagety. Těstoviny jsme teď jedli skoro každý den, tyhle alespoň byly s plátkem vepřového. Navíc jsme je měli zadarmo, protože je za nás náš řidič zaplatil a v žádném případě od nás nechtěl peníze. Stopování se mi začalo líbit. Hned ale přestalo, když jsme od Rio Gallegos na naší vysněné silnici č.3 skoro 2 hodiny nemohli nic stopnout. Provoz byl opravdu velký, navíc všichni jeli pomalu, protože na silnici před náma byla policejní kontrola (i my jsme se museli na stanici registrovat), ale zdá se, že čím víc aut, tím spíš nikdo nezastaví. Policajti nám poradili, že nám žádný osobák nezastaví, a je lepší se ptát kamioňáků, kteří si na kontrole vyřizují papíry. Zastavit tu musel každý, ale buďto jeli jinam a nebo nám řekli, že nás vzít nechtějí nebo nemůžou. Škoda, někteří jeli po trojce až do Buenos Aires, takže bysme se krásně svezli až do Puerto Madryn přes tisíc kilometrů vzdáleného. Chytli jsme se tedy prvního, který nás vzal alespoň do Piedrabuena - kam jsme vlastně dnes chtěli po přímé, ale prašné cestě dostopovat. Motor starého kamionu tak řval, že když jsem se pokoušel ridičovi něco říct, musel vždycky sundat nohu z plynu. Nicméně jsme trochu pokecali a dověděli jsme se, že vezeme 28 tun ovčí vlny a a z kolika ovcí, že to prý bylo... a když už jsme u našeho oblíbeného počítaní ovcí, máme pro vás další quiz. Kolik asi bylo potřeba ostříhat ovcí na tento náklad? Své tipy opět piště do komentáře k tomuto dni. Vítěze opět čeká pohled.
Do Piedrabuena jsme dorazili až za tmy. Měli jsme ohromné štěstí. Z benzínky, kde nás kamion vyhodil, jsme se svezli s klukem, který si zrovna objednal taxíka do města, dovezl nás až na autobusák odkud za 25 minut odjížděl noční bus do Puerto Madryn. Seběhlo se to přesně takhle rychle, jak jsem to napsal, takže jsme se za chvilku váleli v širokých pohodlných sedačkách coche cama a nocí uháněli za teplem na sever.
PS: při stopování jsme se dnes ještě dozvěděli, například že: Beneton má kousek od Rio Gallegos vlastní farmu s ovcema nebo že prezidentka Argentiny rozhodla, že letos nebude letní čas.

sobota 31.10.2009 - El Chaltén, Mirador Cerro de los Cóndores

Náš původní plán vystoupit na Cerro Cóndores (4 hodiny jedna cesta) zhatila ranní lenora. Ani Fitz Roy, na kterého z okna koukáme, nás nedostal z postele před desátou. Po snídani jsme se nabalili na výlet do krásného ale větrného počasí (Šárka v pokoji, já v koupelně) a vyrazili alespoň na Mirador (vyhlídku) na Cerro Cóndores. Jediný kondor, kterého jsem viděl (a rovnou mi i sedl na záda), byla Šárka - s roztaženými prsty na koncích křídel měla stín k nerozeznání od opravdového dravce. Fotili jsme ale jezero, údolí, okolní kopce (Fitz Roy mám asi 30x) a koukali na jedinou silnici z El Chalténu. Projedou po ní tak dvě auta za deset minut, jsme zvědaví, jestli nám zítra někdo zastaví. Šárka pak obíhala obchůdky se suvenýry zatímco já se válel doma na posteli a psal deník. Stavila se i v sámošce, nakoupila jídlo a uvařila večeři. Není tu zas tak draho, jak nás strašili. Vyšli jsme si večer na skleničku, čeho jiného než Pisco Sour. Zkusil jsem i docela dobré domácí pivo. Je tu spousta prázdných hospod a dvě úpně narvané. Tak jsme se do jedné z nich taky narvali a bylo v ní moc příjemně.

pátek 30.10.2009 - Fitz Roy, návrat do El Chalténu

Ráno jsme museli setřást 5cm nového sněhu, než jsme mohli rozepnout zip od stanu. Venku bylo krásně bílo a nad horami bohužel mlha. Nevíme kolik bylo stupňů, protože Šárce umřely hodinky. Vařili jsme si ovesnou kaši, která se připékala ke kotlíku, takže se musela pořád míchat - ze spacáku v kleče na mokré karimatce na vařiči daleko od stanu. Vzpomněl jsem si při tom na tátovy pražené vločky s medem :-) musíme si je tady taky někdy udělat, až budem mít lepší pánvičku.
Sníh nám krásně křoupal pod nohama, když jsme šli lehce vyšlapanou cestičkou směrem k Fitz Roy. Potkali jsme správce parku - mladého kluka, který nám na rozcestí poradil cestu na vyhlídku, kde ale žádné stopy nebyly (jsme tu dnes první a možná i jediní). Prý stejně nic neuvidíme, protože bude Fitz Roy určitě celý den v mlze. Pokračovali jsme ale dál, protože jsme chtěli vystoupat alespoň trochu nad údolí a nakonec jsme po zasněžené, kluzké, ale dobře značené cestě (asi jediné v parku) došli až na vyhlídku. Foukal silný vítr a přes Fitz Roy se válely ohromné oblaka. Občas se nám ale ukázaly alespoň obrysy skály. Výhled do údolí byl taky nádherný. Cestou zpět jsme se podívali do kempu, který je určený jen pro horolezce, a objevili tam domeček - takovou kůču, uvnitř jednoduše, ale hrozně pěkně zařízenou. Asi tu bývá narváno, když tu horolezci čekají týdny na hezké počasí na výstup na Fitz Roy nebo jeho přilehlý vrchol Poincenot. Zatím je tu ale prázdno. Vrátili jsme se do našeho kempu, sbalili morký stan a vyrazili do El Chalténu, >kam jsme dorazili až po osmé hodině. Údolí, ve kterém leží, a skály okolo měly v podvečer nádhernou barvu. V hostelu Marconi na nás čekal pididvoulůžák s palandou a s koupelnou, kam jsme musely dát jeden batoh, protože se nám dva do pokoje nevešly. K večeři Šárka uvařila bramborovou kaši s výbornými klobásami. Nebo to možná nebyly klobásy, protože maso v nich bylo syrové a musely se dlouho péct - byly ale výborné!
Dnes jsme si udělali rozpis přesunů směrem do Santiaga, odkud 11.listopadu letíme na Velikonoční ostrov. Času už totiž tak moc není a jsme pořád hóóódně daleko (1770km vzdušnou čarou, ale 3800km po zemi). Zítra ještě strávíme den v El Chalténu, dva dny máme na přesun do Puerto Madryn (chceme stopem, autobus totiž jede zítra už v 6 ráno, pak až v úterý, navíc je drahý), tam dva dny na pozorování velryb a tučňáků, den přesun do Bariloche, tam dva dny na chození po kopcích, den přesun do Puerto Montt, den přesun do Santiaga, den na Santiago a frrr pryč. Na pomalé tempo, na které jsme si zvykli, je to trochu nabitý program. Taky jsme vypustili Cueva de los Manos - jeskyni s pravěkými otisky lidských rukou. Museli bysme k ní po silnici č.40, kterou nám tu na stopování všichni rozmlouvají. Prý je to mrtvá silnice a nikdo po ní nejezdí.

čtvrtek 29.10.2009 - Laguna Torre - Poincenot

Po zkušenostech s hladovou kaší (ovesnou kaší v prášku) v Torres del Paine jsme si do El Chalténu koupili opravdovou ovesnou kaši. Ráno jsme jí zdlábli s jogurtem rovnou půlku kotlíku. Vydatně posilněni jsme vyrazili proti silnému větru opět k zataženému Cerro Torre. Tentokrát jsme došli až na vyhlídku (hodina cesty z kempu), ale viděli jsme jen spodní části věží. Vrcholky jsou stále v mraku. Vlastně to vypadám, že to Cerro Torre věšechno drží - za ním jsou hustá oblaka a od něj na východ modrá obloha. Když jsme se vrátili do kempu, češi byli už pryč. Tak ani nevíme, co tu mají v plánu a jestli je ještě potkáme. Vyrazili jsme v Fitz Roy kde má být poblíž u řeky kemp - Poincenot. Čtyři kilometry jsme se vraceli po stejné cestě kterou jsme včera přišli. Byly by odtud vidět Cerro Torre a vypadaly, že se už už vyberou. Na posledním výhledu jsme si dokonce dali na půl hodiny svačinku, fandili jsme, ale už se nám o moc líp neukázaly. Na dalších 12 kilometrů se cesta oddělí a přehoupne se do dalšího údolí okolo dvou krásných jezer Matka s Dcerou s krásným výhledem na opět kouřící Fitz Roy - nikdo mi nevymluví, že se skála jednou nevypaří celá. Dneska máme nějakou vzpomínací náladu. Šárka vzpomínala, jak byly s holkama v Řecku a Tunisu. Večer u těstovin zase vzpomínáme na obědy v práci. Jako skoro každý večer jsme si dali skeničku Cinzana (stojí tu litrovka v přepočtu 60kč), pochutnali si na čokoláně a šli brzy spát. Původně jsme ještě dnes chtěli vyběhnout na vyhlídku na Fitz Roy, ale byla zima, po kopcích se válely mraky a už se nám nechtělo. Snad vydrží rozumné počasí do zítřka.

středa 28.10.2009 El Calafate - El Chaltén, Cerro Torre

Do El Chalténu jsme dorazili kolem dvanácté. My skejsli na půl hodiny v infocentru. Vilma tu má jen den, tak trochu pospíchala. Když jsme vyndavali batohy z kufru, řekl jsem, že bysme jí rádi něco na cestu přispěli. Řekla si o 100 až 150Ar. Dal jsem jí jen stovku (naštěstí jsem zrovna v peněžence víc neměl :-), ale i to mě přišlo dost. Autobus by nás stál 140, tak jsme i tak něco ušetřili. Rozhodli jsme se udělat 3 denní trek. Dnes dojedem k Cerro Torre, kde přespíme v kempu a zítra pod Fitz Roy, kde je další kemp (oba zdarma). Batohy jsme si nechali v hostelu v El Chalténu a rezervovali si tam třetí noc po návratu z hor. Nechali nás uvařit si tu čaj, najíst se a přebalit se před trekem. Počasí bylo ze začátku docela špatné (od infocentra jsme si prohlídli jen tabuli s popisem hor na obzoru), ale během dne se obloha začala vybírat. Žasli jsme už na první vyhlídce necelou hodinu cesty od El Chaltén. Obloha zmodrala, jen velký Fitz Roy kouřil na obzoru. Jeho původní jméno, podle kterého se tu jmenuje městečko (které vzniklo až v roce 1985), znamená kouřící hora. Opravdu se nad ním vždy vznáší mrak, který jakoby stoupá z jeho stěn. Náš dnešní trek končil u Laguny Torre s malým kempem s výhledem na prsty Cerro Torre. Ještě než jsme k němu dorazili, chtěli jsme si vyběhnout na vyhlídku blíž k Cerro Torre, schovali bahoty v křoví a běželi nahoru. Zastavil nás silný vítr a blížící se mraky, tak jsme se vrátili a trochu pobloudili, než jsme už v pološeru našli kemp. Potkali jsme tu 3 čechy, ale prohodili jsme jen pár slov a než jsme navařili tak šli spát, takže jsme víc nepokecali. Noc byla překrásná. Měsíc byl skoro v úplňku, osvětloval hory okolo kempu a na Cerro Torre se válelo jen pár mráčků.
PS: V infocentru jsem si opsal souřadnice kempu do své GPSky. Jen mě trochu zmátlo, že u dvou souřadnic bylo víc než 60 sekund a proto jsem je nejdřív zadával jako setiny minut. To byl taky důvod bloudění před kempem.
PS2 pro ještě větší GPS maniaky: nebyl jsem si jistý, jaký elipsoid tu používají, jestli WGS84 nebo JihoAmerický69 a dělá to tu skoro 100 metrů rozdílu.

úterý 27.10.2009 - ledovec Perito Moreno

Hlavní atrakcí El Calafate je 80km vzdálený ledovec Perito Moreno. Pěkně si tu na něm mastí kapsu. Vstup do parku stojí 60Ar/os a 80Ar/os stojí zpáteční lístek na autobus. Rozhodli jsme se ušetřit a k ledovci dostopovat. Šli jsme asi 5km přes město a stopovali s fotkou ledovce z prospektu. Spousta aut kolem nás jen profrčela, až nám zastavilo to nejmenší, ve kterém se krčili už tři lidi, že se prý v pěti v pohodě vejdeme. Super! Byl to jeden argentinec z Puerto Madryn se dvěma italskými kamarády, kteří jsou taky na cestě kolem světa. Mají na tři týdny půjčené auto a objíždí Patagonii. Berou to ale docela rychle, protože v Torres del Paine byli jen na otočku. U vstupu do parku zrovna poletoval velký kondor, že i správci vylezli a koukali na svah za jejich barákem. Vstupnému 60Ar jsme se ale nevyhnuli. Z dálky už se na nás smál Perito Moreno, byl stále větší a větší a my věděli, že to stálo za to. Už z parkoviště byly slyšet rány jako z děla, jak z čela ledovce odpadávaly kusy ledu. Drze jsme se zeptali, jestli se s našimi novými kamarády nemůžeme svézt i zpátky, když se tu odpoledne nějak potkáme. Dohodli jsme se, že si kdyžtak budeme psát vzkazy na jejich zaprášené auto. Strávili jsme pak necelé 4 hodiny procházením nekolika vyhlídek (60m vysoký ledovec je tu vidět ze vzdálenosti necelých 200 metrů) a čekáním na odpadávání čela ledovce, který se prý pohybuje rychlostí až 2 metry za den! Viděli jsme spousta malých "odpadků" a dva opravdu úchvatné odpady. Dav turistů vždy zašuměl údivem a les ukazováčků se namířilo stejným směrem. Největší, výhrůžně nakloněné ledové sloupy ale né a né odpadnout. Dupali jsme, křičeli jsme a nic. Zpět jsme se svezli s jednou holanďankou a dokonce se dohodli, že s ní zítra ráno pojedeme do El Chalténu, kam máme všichni namířeno. Ona na otočku, my na 4 dny. Večer jsme skočili do pěkné, docela plné, a tedy podle očekávání moc dobré pizzerie. Dali jsme si dohromady velkou pizzu a šli brzy spát, abysme zítra ráno stíhali sraz, který jsme domluvili na 9:30.
PS: s holanďankou Vilmou jsme cestou pokecali mimo jiné o Bariloche - argentinském městečku v Lake District, které také možná navštívíme. Prý je moc pěkné a vypadá jako by ho tam přivezli z Rakouska. Vzpomněli jsme si na cestu do Cachi, kdy jsme v cafeterii u cesty zírali na fotky na stěnách a kroutili hlavou, jak se sem dostaly fotky z Alp.

8000 ovci

Nase soutez skoncila, dekujeme vsem moc a moc za ucast! Farmar rikal, ze ma 8000 ovci. Nejbliz byl tata z Ponikle s tipem 2448 ovci, ktery ovsem hlasoval mimo soutez (navic pry farmarovi volal :-), takze odmena patri druhemu v poradi: Svojdovi, ktery si tipnul 2123 ovci. Napis mi, prosim rychle, svoji adresu na muj email a za mesic mas doma pohled z Jizni Ameriky.
PS: nejkrasnejsi tip mela ovsem Kacenka: 2 ovecky :-)

pondělí 26.10.2009 - zpět do Argentiny: Puerto Natales - El Calafate

K snídani jsme dostali čaj, housky s marmeládou a domácí perník - tak jsme si trochu zavzpomínali na české dobrůtky. Venku hustě sněžilo (v noci nás zase budil storm alarm - ty Suunta to fakt vědí!), tak jsme byli moc rádi, když nás na autobus do El Calafate odvezli autem. Prý, ať hostel Paulette v Puerto Natales doporučujeme svým známým - kdo budete mít cestu okolo, stavte se u Paulette. Jsou fakt dobrý (jen v pokoji si musíte trochu přitopit, abyste tam nezmrzli). Autobusem jeli i naši Slováci. Prý k ledovci Grey došel jen kluk, jedna holka alespoň na vyhlídku a poslední ho neviděla vůbec. Cestou na hranice byla taková siberie, že autobus nasazoval sněhové řetězy, ale za horama se vyčasilo, jako by děda Mráz zapomněl doma berlu Mrazilku. Cesta trvala 3 hodiny. Půjčili jsme si od jednoho angličana velice zajímavý časopis Black Sheep o cestování v Patagonii a tak jsme se do něj začetli, že si po hodině sám řekl, jestli bysme mu ho už nemohli vrátit zpět. Mimo jiné tam byly krátké zajímavé sloupečky s Trail tips na různá témata ... mimo jiné také "Sex in a tent" :-) Cesta ubíhala příjemně, v půlce se nám prohodili řidiči s protijedoucím busem (ten náš se vracel do Chile, druhý se s náma "vrátil" do El Calafate),
vítr cloumal autobusem, který jel skoro permanentně v náklonu doprava, před autobusem nám občas proběhly pštrosy Ňandu.
V El Calafate se o nás poprali nahaněči, takže jsme nakonec zůstali stát se 7 prospekty na super hostely, ale vůbec jsme netušili kde který je a kolik stojí, jaký při tom byl zmatek. Skončili jsme v dvoulůžáku asi 500m od centra s internetem, wifi a až na místě zjistili, že tam ale nemají žádný počítač. Pár emailů jsem si přečetl přes telefon, ale pak jsme stejně museli vyrazit do města na poměrně drahý internet (12Ar/h). Cestou jsme zapadli v cukrárně na dost drahý, ale velký a hlavně vynikající dortík. Po nákupu v supermarketu a internetu jsme dvě a půl hodiny strávili v restauraci "sněz co můžeš" za 42Ar/žaludek a jako koule se odvalili do postele.
PS: V El Calafate a El Chalténu mají v supermarketu podle ekologické vyhlášky zakázáno dávat nákup do igelitek. Jako v Lídlu jsou u pokladen k dispozici staré krabice.

neděle 25.10.2009 - Torres del Paine, zpět do Puerto Natales (10,6km)

Ráno byly ve stanu 2 stupně. Šárka nadávala na svou karimatku - v noci klepala kosu a po 4 dnech pod stanem má pěkně otlačené kyčle. Před výstupem na vyhlídku jsme si uvařili čaj a dali rychlou snídani. Sluníčko už svítilo, ale cesta byla samý led, někde spíš připomínala zamrzlý potok. Potkali jsme celkem šest lidí, co už se vraceli (asi si vyběhli na východ slunce) a nahoře jsme byli jen 3 kamenné věže, zamrzlé jezírko, modrá obloha a my dva, prostě krása. Po návratu z vyhlídky jsme si uvařili oběd a vyrazili na bus do Puerto Natales, který měl jet v osm od vstupu do parku. Od Refugia Torres vyráží půl hodiny před tím minibus, který nás 7km ke vstupu nablížil. Měli jsme před tím dokonce přes hodinku času, tak jsme se v ubytovně rozvalili v sedačkách s výhledem na vrcholky Torres del Paine a drze si tam snědli svoje housky s medem. V Puerto Natales, kam jsme dorazili před desátou, na nás kupodivu čekalo taxi z hostelu a odvezli nás zdarma k Paulette. Byli jsme rádi, protože máme chození po 5 dnech dost. Celkem jsme v parku nachodili 86km.

sobota 24.10.2009 - 4. den: Italiano - campamento Torres (23,5km)

Dnes bylo úplné jaro. Nad horami modrá obloha, sluníčko svítilo, vichřice se ztišila na silný vítr. Vyráželi jsme chvilku po devátý, protože nás dnes čekal velký úsek až do kempu pod vyhlídkou na Torres del Paine. Chvilku po nás vyrazili i naši angličani a pak jsme se po cestě několikrát potkávali a předbíhali. Ty jdou ale jen do kempu u Refugia Torre o 3 hodiny blíž. Po dvou hodinách jsme se zastavili v ubytovně Los Cuernos na břehu jezera a dali si hezky v teplíčku svačinu. Když jsme uviděli na tabuli nabídku Pisco Sour za 2000ChP - náš oblíbený drink ze San Pedra, tak jsme neodolali a jeden si objednali. Neměl jsem pak dost drobných na zaplacení (jen samé desttisícpesovky), ale spokojili se s 1300ChP+11Kč. Dál se cesta pohupovala nahoru a dolů po úbočí vysokých skal podél velkého jezera. Po třech hodinách jsme dorazili na odbočku na Refugio Torre, ale my vyrazili vzhůru údolím vedoucí přes Refugio Chileno. Byl to docela výšlap. Nebyli jsme si navíc jistý, jestli náš kemp opravdu existuje, protože jsme na něj nepotkali žádnou šipku a lidi, kterých jsme se po cestě ptali, nám dávali dost rozporuplné informace. Před sedmou hodinou jsme konečně objevili první ceduli, se šipkou na kemp a časovým údajem 1 minuta. Byl krásný: v mírném svahu, protékal jím potůček a skrz koruny stromů prokukovali špičky Torres del Paine. Jestli bude zítra modro, tak bych rád ještě před snídaní vyrazil na vyhlídku, která je odsud už jen jednu hodinu daleko.
PS: s každým tady v parku se zdravíme: Hi, Hola nebo když se nám zdá, že by to mohli být češi, tak Ahoj. Dneska jsme jednoho takového potkali a zdálo se nám, že taky řekl: Ahoj, ale ani nezpomalil, tak jsme si mysleli, že jsme se asi přeslechli. Asi 3 minuty za ním se na náš pozdrav ale chytly 2 holky - slovenky. Trochu jsme s nima pokecali. Už včera chtěli dojít do kempu Italiano a dnes dojít až na ledovec Grey, ale v tom nečase zůstali v předchozím kempu. Kluk byl na ně naštvaný a dnes utíkal napřed, aby ledovec stihnul, když je tak krásně. Proto se asi s náma nechtěl bavit.
PS2: dnes večer jsme z PETky dolévali rezervní benzín, protože naše 590ml lahev byla skoro prázdná. Celkem jsme na ní vařili celé tři dny a uvařili jsme tři velká jídla, jednu velkou polívku, dvě malé do hrníčku, tři mega čaje (pokaždé plný kotel), tři ovesné kaše a převařili jsme si asi dva litry vody - to za benzín za 2Ar jde, ne :-)

pátek 23.10.2009 - 3. den: campamento Britanico a "vyhlídka" na Los Cuernos (12,5km)

Dnes jsme si udělali odpočinkový den a bez batohů vyrazili ke kempu Britanico a na vyhlídku asi 700m za ním. Na treku W je to ta prostřední čárka písmenka. Nikam jsme nepospíchali (dnes budem spát opět tady v Italianu, takže žádné balení a stavění stanu). Ze spacáků jsme vylezli až v devět. Nikdo nebyl slyšet, tak jsme mysleli, že ostatní taky vyspávají, ale všichni už byli pryč. Cestou nahoru jsme je pak potkávali, jak se vracejí dolů. Počasí se totiž dost zhoršilo. Začalo sněžit a o tom, že foukal neskutečně silný vítr už ani psát nebudu. My ale statečně došli až do prázdného kempu Británico a dokonce na vyhlídku za ním, odkud byl dnes výhled jen na velký kulový. Vrátili jsme se do Britanica, snědli housku v přístřešku z naházených klád s propadlou igelitovou střechou a pěkně vymrzlí mazali zpátky. Šárčin andělíček nás za naší statečnost odměnil pětiminutovým protrháním mraků a pohledem na stěny Los Cuernos. Óóó díky! Jako bonus navíc jsme dostali pohled na padající lavinu na protějším kopci.
Do kemp jsme se vrátili už ve čtyří hodiny, v "kuchyňce" uvařili br.kaši s buřtíkem, zalezli do stanu, kecali, psali deníky, prohlíželi fotky a za strašidelného hukotu větru v korunách stromů šli spát. Snad nám v noci na stan nespadne žádná větev.

Posledni 3 dny scitani ovci

Dekujeme vsem za tipy (k clanku ke dni 19.11.), zatim nebudeme nic prozrazovat a dame sanci dalsim opozdilcum. Tipovaci soutez konci v patek 6.11.2009 v 23:59:59,99!

čtvrtek 22.10.2009 - 2. den: Los Guardas, ledovec Grey - Paine Grande - Los Cuernos, campamento Italiano (23km)

Posnídali jsme hladovou kaši (ovesnou z pytlíku, aby jsme měli hodně sil - dostali jsme po ní ale brzy hlad) a šli se kouknout na vyhlídku 3 minuty od kempu. Je asi 100 metrů nad hranou ledovce, takže je krásně vidět do modrých trhlin. Dlouho jsme se kochali tou nádherou a pak nás čekala čtyřhodinová cesta zpět (stejná jako včera) na ubytovnu Paine Grande, kde jsme na chvilku zapadli do obří jídelny, koupili si čaj a snědli pár našich housek se sýrem. Cestou začalo sněžit, takže jsme raději na batohy natáhli pláštěnky. Vítr fouká ještě víc než včera až nám jedna pláštěnka po cestě uletěla. Naštěstí zůstala viset v nedalekém keři. Po odpočinku v Paine Grande se nám pokračovat dál moc nechtělo. Zima a vítr, že jezero hučelo jako vodopád. Dokonce z něj do dálky lítala voda, kterou bral vítr z čepic na vlnách. Bylo vidět, jak se ženou mraky sněhu podél vrcholků hor, ale dole v údolí naštěstí nesněžilo. Šárka po cestě prosila andílka, aby se udělalo hezky a my uviděli vrcholky Cuernos. A on jí vyslechl. Mezi Paine Grande a kempem Italiano je na ně opravdu krásný výhled a nám se alespoň na chvilku ukázaly v celé své kráse. Došli jsme až k řece s provazovým mostem (s maximální nosností 2 osoby), za kterým už byl náš kemp. Bylo v něm asi 7 stanů (o sedm víc než včera). Dokonce jsme tu potkali naše dva angličany z autobusu, tak jsme postavili stan u nich. V kempu je kuchyňka (přístřešek se třemi stěnami), budka správce a kadibudka 200m po proudu řeky. Všude jsou nádherné výhledy, ale kempy jsou tu vždy schované v lese. Je to škoda, ale na druhou stranu jsou alespoň trochu chráněné proti větru. V Italianu jsou navíc myši, takže jsme podle rady raději pověsili jídlo na strom. Je ho pořád dost (dvě velké igelitky), ale budem tu ještě 3 dny a za celý den pochodu člověku vyhládne. Dneska jsme si třeba uvařili vrchovatý kotel trubek Penne s osmaženým salámem, mňam.

středa 21.10.2009 - 1. den: katamaran, Paine Grande - Los Guardas (17km), ledovec Grey

Spali jsme jen 4 hodiny. V pokoji byla pěkná kosa, takže se nám v 6:20 zpod peřiny vůbec nechtělo. Autobus nás nakonec vyzvedl v 7:40 hned u hostelu. Cestou v autobuse jsme se zakecali a anglickým párem a vyzjistili nějaké informace o Calafate a El Chaltén, kam za pár dní vyrazíme. Taky nás nalomili s myšlenkou svézt se tady v parku katamaránem za 11 tisíc a ušetřit si dnešní dlouhou pěší cestu k začátku 4 denního treku, kterému se podle jeho tvaru říká jednoduše W. Mají tu ještě O - celé kolečko, to je ale na 7-9 dní a
kvůli lavinám je zatím zavřené. U vstupu jsme zaplatili nehorázné vstupné, ale dostali k tomu i pěknou mapu. Dokonce jsem našel souřadnice v projekci SAD69/18F ve své GPSce (hurááá :-) a ještě v autobuse do ní zanesl některé kempy. Katamaran jel za hodinu a půl (akorát čas na krátký pěší výlet na vodopád Salto Grande) a rozhodli jsme se s ním jet, i když stojí 11 tisíc, ale díky němu stihneme každý den dojít na kemp zdarma, takže se nám nakonec vyplatí jak časově tak i finančně. A to jsme ještě měli nutknání lístky nekoupit nebo koupit jen jeden (kupovali se až za jízdy na lodi), ale byli jsme na to moc vleký srabi a to bylo štěstí, protože je při výstupu kontrolovali.
Zatáhlo se a začal foukat silný vítr. Cesta začala od ubytovny Paine Grande, kam jsme připluli po jezeru Pehoé. První hodinku a půl stoupala uzavřeným údolím. Pak se ukázalo druhé jezero, na kterém svítili obří modré kry. Po další půlhodince se v dáli ukázal i ledovec Grey v celé své kráse. Pomaličku jsme se k němu přibližovali a kousek před ním našli odbočku na kemp Grey. Chtěli jsme ale až na další (tenhle není zdrama). Údaje o časech a vzdálenostech v mapě a na cedulích u cesty se dost rozcházejí. Vyrazili jsme ale dál (podle mapy 4km 2h, podle cedule 1,5km 1h30m - na kilometry měla pravdu mapa, na čas cedule) a až v sedm dorazili do kempu, kde nebylo nic a nikdo. Místo na stan jsme si ale našli pěkné a uvařili si těstoviny. Benzín už nám zase hezky hoří a očouzené kastrůlky Šárka vydrhla už v hostelu v Ushuaia, takže jsou zase jako když jsem je našel pod stromečkem (na Rachačce).
PS pro experty :-) projekce SAD69/18F je v GPSce schovaná pod elipsoidem: 5th Amrcn69 a souřadným systémem: UTM UPS