Ke snídani jsme ochutnali čerimoju - ovoce, které Šárka objevila v supermarketu hned po příjedu do Valparaísa a propašovali jsme ho až sem. Na Internetu jsme si našli, jak se to jí (překrojené napůl se to dlabe lžičkou) a moc jsme si pochutnali. Při příletu na Velikonoční ostrov nám vlastně žádné ovoce ani sýry a salámy nekontrolovali, takže jsme si vše mohli nakoupit a neplatit tu 45kč za 150g sýra nebo dokonce skoro 80kč za 150g salámu. Není moc pěkné počasí, takže jsme si nejdříve v centru vesničky Hanga Roa (jediné na
ostrově) okoukli krámky s jídlem a suvenýry a zašli do muzea, odkud jsme ale rychle vycouvali, když jsme uvnitř zahlédli našeho Švéda. Šli jsme se raději nejdřív projít k soše Hanga Kio´e stojící osamoceně na svém Ahu. Je tak pěkná, že i foťák rozpoznal její obličej. Odpoledne jsme viděli Ahu Tahai, což je skupina pěti různě poničených, vedle sebe stojících soch. Nedaleko stojí další dvě, jedna má dokonce oči a červený kamenný klobouk. Můj první pocit ze soch byl ale mírné zklamání. Jednak jsou některé už v dost špatném stavu a jednak se k podstavci (Ahu), na kterém vždy stojí, nemůže blíž než na asi 20 metrů. To jsem ještě netušil, jaká podívaná se nám naskytne za čtyři dny, ale nebudu předbíhat. Do muzea jsme se odvážili až za dvě hodiny. Šárka by tu klidně strávila další dvě: hodně historie, pěkné exponáty, byla tu i zmínka o Pavlovi Pavlovi a jeho teorii o chodících sochách, jsou tu i jeho nákresy. Zajímavý byl i vznik ostrova ze tří sopek (proto má tvar trojúhelníku) a též jeho pravděpodobný zánik, kdy se s celou zemskou deskou zajíždějící pod ameriku potopí pod hladinu oceánu. Já měl po hodině dost a šel jsem raději ven fotit sochy. I když bylo cestou zpět k hostelu pořád pod mrakem, neodolal jsem a vykoupal se v mořském bazénku. Moře bylo relativně teplé, cákaly se tam se mnou dvě děti a vůbec jim nevadilo, že na kamenech na dně byli ježci a plavaly tam pro mě podivné ryby.
Večer jsme zašli na místní soutěžní festival ve zpěvu a tanci. Viděli jsme plakát v muzeu, který by nám nic neřekl, kdybysme se nezeptali, co znamená. Při vystoupení taneční skupiny Kari Kari jsme si přišli na své já i Šárka. O vlnících se krasavicích a jejich třesoucích se zadečkách ani psát numusím. Ovšem skoro nahatí, snědí, svalnatí chlapi s krásnými vlasy byli pro Šárku opravdovým kulturním zážitkem! Včerejší vystoupení té samé skupiny jsme nestihli a dnes jsme je (a mnohem víc) viděli za poloviční cenu. Tohle bylo navíc autentické, soutěžící mluvili rapanuisky, okolo pobíhali děti a vůbec bylo v místní škole rušno. Škoda, že mi došly baterky ve foťáku a vyždímal jsem z nich jen 2 fotky.
ostrově) okoukli krámky s jídlem a suvenýry a zašli do muzea, odkud jsme ale rychle vycouvali, když jsme uvnitř zahlédli našeho Švéda. Šli jsme se raději nejdřív projít k soše Hanga Kio´e stojící osamoceně na svém Ahu. Je tak pěkná, že i foťák rozpoznal její obličej. Odpoledne jsme viděli Ahu Tahai, což je skupina pěti různě poničených, vedle sebe stojících soch. Nedaleko stojí další dvě, jedna má dokonce oči a červený kamenný klobouk. Můj první pocit ze soch byl ale mírné zklamání. Jednak jsou některé už v dost špatném stavu a jednak se k podstavci (Ahu), na kterém vždy stojí, nemůže blíž než na asi 20 metrů. To jsem ještě netušil, jaká podívaná se nám naskytne za čtyři dny, ale nebudu předbíhat. Do muzea jsme se odvážili až za dvě hodiny. Šárka by tu klidně strávila další dvě: hodně historie, pěkné exponáty, byla tu i zmínka o Pavlovi Pavlovi a jeho teorii o chodících sochách, jsou tu i jeho nákresy. Zajímavý byl i vznik ostrova ze tří sopek (proto má tvar trojúhelníku) a též jeho pravděpodobný zánik, kdy se s celou zemskou deskou zajíždějící pod ameriku potopí pod hladinu oceánu. Já měl po hodině dost a šel jsem raději ven fotit sochy. I když bylo cestou zpět k hostelu pořád pod mrakem, neodolal jsem a vykoupal se v mořském bazénku. Moře bylo relativně teplé, cákaly se tam se mnou dvě děti a vůbec jim nevadilo, že na kamenech na dně byli ježci a plavaly tam pro mě podivné ryby. 
Večer jsme zašli na místní soutěžní festival ve zpěvu a tanci. Viděli jsme plakát v muzeu, který by nám nic neřekl, kdybysme se nezeptali, co znamená. Při vystoupení taneční skupiny Kari Kari jsme si přišli na své já i Šárka. O vlnících se krasavicích a jejich třesoucích se zadečkách ani psát numusím. Ovšem skoro nahatí, snědí, svalnatí chlapi s krásnými vlasy byli pro Šárku opravdovým kulturním zážitkem! Včerejší vystoupení té samé skupiny jsme nestihli a dnes jsme je (a mnohem víc) viděli za poloviční cenu. Tohle bylo navíc autentické, soutěžící mluvili rapanuisky, okolo pobíhali děti a vůbec bylo v místní škole rušno. Škoda, že mi došly baterky ve foťáku a vyždímal jsem z nich jen 2 fotky.
Žádné komentáře:
Okomentovat