středa 14.4.2010 - Gold Coast, Sea World

Budíček jsme měli na 5:20, aby jsme dnes stihli Sea World na Gold Coast a hlavě abysme vyběhli na vyhlídku na Beerburrum před východem slunce. Jak jsme pospíchali, nemohla Šárka vyhrabat pohorky a začala se vztekat, že už jí ten život v autě nebaví. Ono je to na jednu stranu pohoda. Bydlí se vlastně zadarmo a najít místo na přespání většinou není takový problém. Nemusíme se každé ráno balit, stačí přeházet věci z předních sedaček. Na druhou stranu si v kombíku někdy připadáme jako sardinky v konzervě. Hlavně když prší nebo když žerou komáři a nedá se sedět venku u stolu. To pak někdy leze na mozek, kór když je v autě 34°C. Už se nám to ale krátí a brzy budeme spát v posteli a sprchovat se v koupelně. Zase se budem muset při každém přejezdu zbalit do batohu a na zádech ho odnést na autobus nebo na vlak. Ale zpátky k dnešku: slunce bylo při východu schované za mraky, o to víc působily Glass House Mountains v ranním oparu mysticky. Ani jsme nesnídali, sedli do auta, nastartovali a nic. Plechovka zase chcípla. Na druhý a třetí pokus se motor trochu snažil, při přidání plynu ale zase zhasl. No tak to je krása, co teď tady! Měli jsme už poloprázdnou nádrž, ale rezerva nám ještě nesvítila. Že by to bylo tím, že jsme přes noc stáli v kopci? Zkusili jsme dolít pár litrů z kanistru a hle, motor naskočil jako za mlada. Vyrazili jsme hned do Brisbane, kde nás samozřejmě zastihla ranní zácpa a já si rval vlasy, že jsme to raději neprofrčeli včera v noci. Nabrali jsme benzín na první benzínce (zůstat viset na ucpané dálnici přes město by nebylo nic moc) a rovnou jsme se tu v autě nasnídali. Díky této skoro hodince zdržení ranní provoz polevil a my bez zastavení dojeli až na Gold Coast k vodnímu zábavnímu parku Sea World. Cena 72 (slovy sedmdesátdva) AUD se nám zdála dost přehnaná, ale co jsme měli dělat? Nenápadně se proplézt okolo narvaných ale moc úzkých pokladen nebo projít vedlejším vchodem s lidmi co měli koupené lístky už z hotelu? Nebo snad zaplatit 1200kč za jednoho? Ať jsme to vyřešili jak chcete, stálo to za to. Zábavní park je opravdu krásný a hlavně jsme nikdy nic takového jako cvičené delfíny skákající salta, vozící lidi, tancující, skákající ve čtyřech přes motorový člun, neviděli. K tomu tu bylo ohromné mořské akvárium i se žraloky (jedním opravdu obřím), rejnoci, na které jste si mohli sáhnout, (stejně i na "mořská hovna"), cvičení lachtani a k tomu všemu ještě pouťové atrakce zdarma: horská dráha s lopingem a dvěma vruty, superrychlá dráha, při které jste krouhali zatáčky sedíc na vodním skůtru, lodičky se skokem do vody a jedny tajemné lodičky přes Bermudský trojúhelník, ve kterém jsme opravdu zmizeli, když jsme projížděli mezi tajemné jeskyně s raketami, loděmi a marťany. Najednou se lodička zastavila, rozsvítily se zářivky a nahrávka z reproduktoru neustále opakovala, ať zůstaneme v lodi a počkáme na evakuaci. Užili jsme si všechno, představení delfínů dokonce dvakrát, horské dráhy ještě víckrát a opouštěli jsme park mezi posledními. Za tmy jsme se pak promotali přes přecpaná města okolo Gold Coast a dojeli až na uzonkou prudce stoupající cestičku na parkoviště pod Mount Warning, kam chceme vyrazit zítra na východ slunce. Protože jsem měl během dne hroznou chuť na hotdogy z "poutě", udělala Šárka k večeři párečky. Mňam! A pak rychle na kutě, zítra vstáváme ve 3:42!

úterý 13.4.2010 - Delfíni v Tin Can Bay, vodopády v Mapleton, rakouská vesnička Mountville, Maleny - vyhlídka na Glass House Mountain (220km, 3h 40min

No to jsme toho dneska stihli. S časem už nám teče do bot, tak jsme museli trochu pohnout. I tak jsme si užili vše, co bylo u cesty k vidění. Především jsme ráno spěchali do Tin Can Bay, kde naučili delfíny, aby každé ráno v osm připlavali a nechali se krmit od turistů. Zastavili jsme u paní venčící psa a než jsme se stihli zeptat na cestu, řekla: "Delfíni? Dozádu do přístavu...". Ve čtvrt na osm už tam slídila devatenáctiletá dvoumetráková delfínice. Na krmení ale musela počkat opravdu až do osmi hodin. A my taky a docela jsme při tom vymrzli. Dnes bylo snad o 20°C míň než včera a dokonce začalo i pršet. Včera prý delfíni připlavali dva, ale až v deset. Někdy dokonce nepřiplavou vůbec. To by nás a dalších asi 50 lidí moc mrzelo. Koupili jsme si každý kyblíček s dvěmi rybičkami a vystáli si frontu. Chramst, chramst a bylo to, ale bylo to super. Když už šli někteří druhé kolo, zničeho nic máchla delfínice ploutví a zmizela. Ještě chvilku jsme čekali, jestli se třeba nevrátí, ale asi už měla dost. My jsme dali svojí snídani v autě (docela se rozpršelo) a když jsme měli dost, tak jsme taky máchli ploutví a byli jsme pryč. Dočetli jsme se o zajímavé odbočce do hor z hlavní pobřežní dálnice a tak jsme se rozhodli si dneší přejezd zpříjemnit. Silnice vedla po hřebeni, ze kterého by byl krásný výhled na pobřeží, ale počasí nám dnes nepřálo. V údolích se válely mraky a občas sprchlo. Oběd jsme dali pod stříškou u vodopádu v Mapletonu. V informacích nás trochu vystrašili pijavicema, které se jim po deštích, které tu měli, trochu "přemnožili". Žádná nás ale nevysála, ale v žádném případě to nebyl příjemný pocit. Další zastávka byla v prý "jako anglickém" městečku Mountville. Nám ale přišla víc jako rakouská nebo německá. Poslední a asi nejhezčí byla vyhlídka McCarthy Lookout nedaleko Maleny. Z veliké výšky a bohužel i dálky tu můžete obdivovat 16 špičatých kopců sopečného původu vystupujících z úplné roviny. Jmenují se Glass House Mountains a jsou tak krásné, že jsme uvažovali, že pojedeme dál po vedlejší silnici, který projíždí přímo mezi nimi. Odbočku na vedlejší jsme netrefili, ale šipka na Glass Mountains Lookout nás tam po asi 10km zajížďce zavedla. Zahlédl jsem odbočku na krásný vysoký kopec Beerburrum s vyhlídkou a tak moc jsme na ní chtěl vylézt, že jsme na parkovišti pod kopcem museli přespat. Glass House Mountains jsou fakt krásné a na to jet dál už je moc tma. Původně jsme chtěli dojet až pod Brisbane ke Gold Cost, ale snad to zítra doženeme.
PS: krmení delfínů: 5AUD za kyblíček

pondělí 12.4.2010 - Fraser Island: Lake McKenzie - Wanggoolba Creek, lodí zpět (10,3km 2h 17m)

Ráno jsme si ještě užili koupání na osamocené pláži, dali ohromný kotel ovesné kaše k snídani a před cestou zpět do Wanggoolba Creek ještě jednou skočili do vody. Pláž už se začala plnit, ale pořád to ještě šlo. Vyhlídli jsme si pěší stezku a pro jistotu se ještě poptali "průvodců" co přivezli turisty busem, kudy přesně máme jít. Ty ale nic nevěděli, jen nás vystrašili, že to nemůžeme do tří, kdy odjíždí loď stihnout. S autobusem se prý vrací na loď, která odjíždí v pět hodin, tak jestli nás prý uvidí na cestě, tak nás vezmou. Báli jsme se, že bude cesta neprošlapaná, ale docela to šlo. Po necelých 4 kilometrech jsme křižovali silnici a pokračovali už po docela pěkné lesní cestě, která je pro normální auta zavřená. Začalo být neskutečný vedro. Zastavit na odpočinek se kvůli komárům a neviditelným muškám nedalo, takže jsme to do přístavu došli bez přestávky. Na poslední dva kilometry jsme se napojili na silnici a zkoušeli stopovat. Jediné auto, které projelo, nemělo na zadních sedačkách místo. I tak ale sympatický černoch přibrzdil a hrozně se omlouval, že se asi nevejdeme. V "přístavu" (silnice s parkovištěm, záchodem a strmým nájezdem na loď) jsme se alespoň trochu opláchli, dali sváču a koukali, jak přijíždějí auta plné backpackerů, ke kterým jsme se zaboha nemohli vejít. Někteří to docela dost krouhali. To bych asi byl dost kyselej, kdybysme každý zaplatil 280AUD a pak se v osmi mačkali v takových dobytčácích a ještě by řídil nějaký magor. Jako jediná možnost bylo překecat čenocha s manželkou, aby si na zadních sedačkách uklidili a převezli nás na loď. Byli neskutečně ochotní a nepřestávali se omlouvat, že nám nezastavili už na silnici do přístavu. K přístavu vede kanál, který byl teď při odlivu hodně úzký, že se v něm naše loď sotva otočila. Když jsme zakotvili zpátky na pevnině, začalo zrovna pršet a my tak tak doběli do naší Plechovky - to to ale krásně vyšlo! Zajeli jsme k supermarketu, aby Šárka doplnila zásoby a já trochu pohnul s deníkem. Parkoviště tu mají pod plachtami proti sluníčku, které ale vůbec nefungují proti dešti. V zavřeném autě bylo takové vedro, že jsme se raději schoval pod střechu před vstupem do supermarketu. V "našem" hostelu jsme dali sprchu a já se po dlouhé době oholil. Elektrický strojek je kaput, takže jsem se snad poprvé v životě holil žiletkou. Byl jsem překvapený, jak to šlo i bez pěny dobře a rychle, ale tekla ze mě krev jako z vola. Už se těším, až si v Singapuru koupím nový strojek. K večeři jsme dali dva Big Macy za poloviční cenu, protože Šárka našla v informační brožuře kupón "kup jednoho a dostaneš druhý zdarma". Po tmě a tudíž velice opatrně jsme dojeli až za Maryborough, kde jsme našli lesní pěšinku hned u silnice. Projelo kolem nás snad milión kamiónů, který navíc o kousek dál odbočovali, takže buď hlasitě brzdili, nebo se rozjížděli a řadili jednu rychlost za druhou.

nedělě 11.4.2010 - Fraser Island: Central Station - Lake McKenzie (9km, 2h 8min)

Ráno na nás z křoví vykoukl asi 1,5 metrů dlouhý varan - stejný, jako jsme viděli v ZOO v Rockhamptonu. Byl ale dost stydlivý, nechtěl se moc fotit a raději se rychle odplazil pryč. Dal se s námi do řeči chlápek od vedle, který je tu sice autem (jako asi 99% lidí), ale už to tu má docela prochozené i pěšky i se svou malou dcerkou. Poradil nám, že po cestě k Lake McKenzie je malé opuštěné Basin Lake, kam se dá dostat jen pěšky a většinou je tam úplně prázdno. Mnohem profláklejší jezero McKenzie je přes den narvané turisty, kteří se přeřvávají s bagry, protože se tam zrovna něco staví. Po čtvrté hodině ale všichni odfrčí, protože kemp u jezera je jen pro pěší. Poděkovali jsme za rady, sbalili stan a vyrazili. Zase jsme si trochu pobloudili v divném značení u Central Station, ale objevili jsme díky tomu vyhlídkový chodníček podél říčky plný turistů. Zaslechli jsme od jednoho průvodce, že je v něm díky filtraci přes písek nejčístější voda na planetě. Nestihli jsme se ho ale zeptat, proč tedy není pitná. Odbočili jsme na pěšinku k Lake McKenzie a hned jsme zase byli na ostrově úplně sami. Pěšinka je mnohem lepší s mostíky a lepším značením včetně vzdáleností. U Basin Lake jsme narazili na třicetičlennou skupinu nějaké tour. Ptali jsme se jejich průvodce na koupání v jezeru. My se prý vykoupat můžeme, ale lidi z jeho skupiny prý ne. Ty samozřejmě hned začali brblat. Mají sem dovoleno vozit velké skupiny turistů, ale ty se tu nesmějí koupat. Těch pár pěšáků (jako jsme my) jezeru neuškodí. A opravdu. Po tom co tour zmizela se u jezera už nikdo jiný neukázal, takže jsme si tu mohli dělat, co jsme chtěli. Koupali jsme se, já si dal i "bazén" na čas, ale Šunta opět zklamaly (nešly pustit stopky) a já se honil zbytečně. Šárka na mě křičela, ať se vrátím na start, ale já už nasadil tempo a nevnímal jsem co se děje kolem. Ono taky pod vodou nic slyšet nebylo. Asi by byla větší "sranda" kdyby to bylo třeba v moři a Šárka křičela, že ke mě plave třeba žralok. Opět jsme vařili oběd a trochu vody na pití a po třetí vyrazili dál k McKenzie. Zrovna odjížděli tři terénní autobusy (čtyřkolky s měkkými pneu) s turisty a ohromné jezero bylo zase jen naše. Voda tu byla o něco studenější, ale dno mnohem čistější a barva prospektovější. I tady se pozvolná plaž po asi 30 metrech začala prudce svažovat - nechápu proč. Užili jsme si posledních paprsků světla a šli vařit k oploceným piknikovacím stolečkům. Nějak nám začalo docházet jídlo - především pčivo, takže jsme museli trošku šetřit. K polévce jsme si dali každý jen půlku housky s rybičkami a zbytek konzervy jsme vrazili do polívky. Potmě a mezi bzučícími komáry jsme pak stavěli stan v asi 300m vzdáleném kempu. Dali jsme i střechu, takže v něm bylo ze začátku nechutné vedro, ale když v noci začalo pršet, tak jsme jí ocenili.
PS: Když jsme kupovali lístek na kempy, nevěděli jsme, jestli tu budeme dva nebo tři dny. Koupili jsme tedy jen na jeden den a dneska jsme museli přepsat platnost z 11.4. na 14.4. Povedla se nám pěkná padělatelská práce, ale stejně nás tu nikdo nekontroloval. Možná někdy zkusíme vykouzlit něco lepšího třeba z desetidolarovky.

sobota 10.4.2010 - Fraser Island: Lake Birraben, Central Station (9,17km, 2h 15min)

Ráno jsme měli pěkný fofr. Loď v 6:45 jela do Kingfisher Bay a zptáteční lístek nestál 36, ale rovnou 60AUD/os! Trochu nepoměr, když auto, ve kterém můžou jet až 4 lidi stojí 150AUD. jediná šance byla se k někomu přifařit. V přistavu se ale nesmělo parkovat a my museli najít mísečko u příjezdové silnice. Mezitím nám všechny auta projeli, takže smůla. V půl devátý jede další loď, která jede do Wanggoolba Creek a stojí "jen" 36AUD. Dali jsme si mezitím snídani a skoro neviditelné malé mušky mezitím žraly nás. Byla to fakt síla, tak doufáme, že to takhle nebude celé tři dny na Fraser Islandu. Viděli jsme ploutvičky delfínu a koukali na dva rybáře, jak jeden tahal jednu rybu za druhou a dával je druhému jako návnady. Když začaly přijíždět auta na druhou loď, hledali jsme nějaké, do kterého bysme se vešli. Většinou byla plná, nebo jen pro dva lidi, ale měli jsme štěstí, že dva němci: Dana a Michael měli auto pro čtyři. Trochu váhali, jestli kvůli nám přehází věci ze zadních sedaček, tak jsme jim za převoz nabídli 20AUD. Cestou na lodi jsme vysondovali, kam mají namířeno a domluvili se, že nás vezmou až k Lake Birraben, od kterého my už půjdeme dál pěšky. Cesta začala jako písčitá silnice, ale postupně se změnila v neskutečný tankodrom, který by ani Barborka nezvládla. O Plechovce jsme ani neuvažovali. 15km jsme jeli hodinu. Michaela ten autodrom pro velký kluky docela bavil, ale Daně začalo být zle, takže musel zpomalit. Dovezli nás k pláži u jezera. Vzali jsme si batohy a rozhodli se, že tu strávíme zbytek dne. Oni dali snídani, koupačku a pokračovali dál. Naplánovali si toho na dva dny moc. Voda byla super: čistá teplá, pláž s bílým pískem s pozvolným přístupem, který se po asi 30m začal prudce svažovat. Maximální hloubka ale nebyla víc než 5 metrů. Šárka cvičila, já plaval a blbnul ve vodě. Od rána je zataženo (po těch dvou dnes bez mráčku je to docela škoda) a jednou začalo i trochu pršet. To jsme měli na pláži najednou fofr, abysme rychle schovali naše věci, i když vlastně ani nebylo kam. Deštík se ale rychle přehnal, vykouklo sluníčko a až do večera bylo krásně. Z vody z jezera jsme si na pláži uvařili oběd a převařili i trochu vody na pití. Přijela partička motorkářů v neskutečném brnění ve kterém taky skoro všichni hned naskákali do vody. Bylo tu tak krásně, že se nám s jezerem těžko loučilo. Museli jsme ale dojít do kempu v Central Station, čas letěl a my museli vyrazit na cestu. Jezero jsme po "silnici" obešli z jihu a napojili se na úzkou, málo prošlapanou pěší stezku do Central Station, kam jsme dorazili až za tmy. Dost zmateně jsme tu hledali kemp. Šárka mrtvá hlady musela dát u stolečku sušenku a já běhal okolo a hledal kudy do kempu. Když jsme od stolu odcházeli, viděli jsme jak dva dingové začali slídit okolo a hledat, jestli něco nezbylo. Na posledním rozcestí, kdy jsme trochu zaváhali jsme si všimli, jak na nás ze tmy září jejich oči. Pelášili jsme do kempu, který je naštěstí (právě kvůli dingům) celý oplocený. Vůbec tu s nimi docela straší a prý byly případy, kdy dingové turisty napadli. Je důrazně zakázáno je krmit, protože by si pak začali moc dovolovat. Našli jsme si pěkné místo na náš stan vedle stolečku. Při vaření večeře jsme slyšeli jak dingové za plotem vijí jako vlci. Dali jsme si sprchu (za dolar by byla dokonce teplá), chvilku poseděli u lahvinky červeného vína a šli brzy spát. Po komfortu naší matračky nám karimatky příjdou jako docela tvrdé lože.

pátek 9.4.2010 - druhý den v Botanické zahradě v Hervey Bay

Dneska jsme pořád jako přejetí, takže jsme zase celý den odpočívali. Už druhý den bylo krásné počasí, tak doufáme, že se to na Fraser Island nezkazí. To by nás opravdu naštvalo. S hrůzou jsme zjistili, že nám zbývá jen 7 posledních dní před tím, než chceme v Sydney začít prodávat Plechovku. Udělali jsme si tedy detailní plán konce naší cesty den po dni, jestli ne hodinu po hodině. I jídlo jsme nějak naplánovali a hlavně zabalili na třídenní výlet na Fraser Island. Jinak jsme zase psali deníky, četli průvodce, konečně koupili letenky z Londýna do Prahy a den zase utekl jako voda. Batohy jsme balili po tmě. Už jsme od těch vícedenních výletů nějak odvyknuli a šlo to ztuha. Hlavně na nic nezapomenout. Zajeli jsme si do hostelu do sprchy a říkali si, proč jsme si vlastně nějaký hostel na tyhle dva dny nezaplatili. Teď bysme si ubytování opravdu užili a to hledání spaní v autě ve městě je opravdu úmorné. Dnes jsme si ustlali na lesní odbočce na půlce cesty z Hervey Bay do přístavu, odkud zítra v 6:45 na ostrov vyrazíme. Budík jsme dali na 5:47 - to je teda "dovolená" :-(

čtvrtek 8.4.2010 - první den v Botanické zahradě v Hervey Bay

Dneska nám bylo oběma nějak divně. Šárku bolelo v krku, mě taky nebylo dobře, a tak jsme se rozhodli odsunout náš dobrodružný výlet na Faser Island až na zítřek a trochu se vykurýrovat. Když začalo být ráno před bazénem rušno, přesunuli jsme se nejdřív na pláž, kde jsme dali snídani, a pak do botanické zahrady, kde jsme strávili zbytek dne. Váleli jsme se na trávníku a pak obsadili stůl u BBQ, kde jsme studovali průvodce, četli vaše příspěvky na blogu (díky moc!), vařili a psali deníky. Super, že jsem si na blogu udělal zásobu příspěvků. Navíc se během dne nic podstatného nestalo, takže napsat ho do deníku bude hračka. Taky jsem si dnes zahrál 3D puzzle, když jsem s vteřinovým lepidlem z nasbíraných střípků vymodeloval pravé zadní světlo. Musel jsem jít posbírat i další kousky, které tu po nás včera zůstaly. Na večer jsme zajeli nakoupit nějaké jídlo a ještě za světla si najít místečko na spaní, až nás v půl devátý z botanické zahrady vyhodí. Když jsme na něj za tmy nenápadně přijeli, zpozorovala nás silueta nějaké postavy v baráku přes ulici a my jen čekali, kdy se zase objeví nějaký securiťák. Postava na nás ještě párkrát koukla, ale dnes nám dopřáli klidného spaní.

středa 7.4.2010 - Coral Cove, Bargara (177km, 2h 54min)

Ráno byla obloha posetá krásnými mráčky obarvenými prvními ranními paprsky. Neustále kolem nás běhali nějací sportovci a Šárka marně čekala na vhodný okamžik, aby si mohla odskočit do křoví. Zajeli jsme do Coral Cove a u stolečků s BBQ udělali snídani. Nad hlavou nám kroužili barevní papoušci lorikeets, Šárce pili vodu z hrnce, který pak u kohoutku umývala, a nechali se krmit zbytky chleba od snídaně. Dojeli jsme na výběžek Barolin Rock s korálovým útesem. Byly docela vlny, takže se blbě lezlo do vody a ještě hůř se vylézalo. Viditelnost ve vodě byla nula prd. Byl jsem z toho dost zklamaný. Viděl jsem partičku potápěčů, jak zrovna lezou do moře, ale podle mě pod vodou nemohli nic vidět. Dal jsem se do řeči se starším švýcarským párem, který už tu několik let žije. Prý za minulý měsíc napršelo víc vody, než normálně za celý rok, a proto je voda od rozvodněných řek tak špinavá. Je to pech, ale pořád je to lepší, než tu být během dešťů. Nám teď svítilo sluníčko, tak jsme přejeli do Bargama na Kellys Beach, kde jsme si alespoň hezky zařádili ve vlnách. Půjčil jsem si tu na chvilku od jednoho malého kluka snakeboard. Všude tu na tom jezdí a já to chtěl hrozně zkusit. Nebylo to zas tak těžký. Už jste na tom někdo jezdil? Večer jsme dojeli do Hervey Bay, odkud se jezdí na písečný ostrov Fraser Island. Byli jsme pěkně mrtví, na dnešním sluníčku jsme si trochu připekli obličeje a Šárku začalo bolet v krku. Z posledních sil jsme v centru zkoušeli vyzjistit něco o ostrově. V jednom hostelu nás zaujal letáček na třídenní půjčení auta s náhonem na všechny čtyři v partě osmi lidí za 130AUD. Na Fraser Islandu se totiž s normálním autem jezdit nedá. Nejsou na něm silnice, jen písčité lesní cesty a pláže. Najednou se z nabídky vyklubala cena 280AUD a první volný termín je až za 4 dny. Ostatní zájezdy byly taky dost předražené. Rozhodli jsme se, že na ostrov vyrazíme na vlastní pěst, něco obejdem pěšky a zbytek nějak dostopujeme. Trajek nás bude stát 36AUD/os tam a zpět. Hledali jsme místo, kde bysme hlavu v Plechovce složili. Zkusili jsme parkoviště u botanické zahrady, kde jsem akorát při couvání rozbil zadní světla o kamennou zídku. Nebylo to tak hrozný, odpadlo jen pár střípků, ale bylo to úplně zbytečný a pěkně mě to naštvalo. Rozhodli jsme se zakempovat na parkovištích přimo u pláže. V jedenáct nás ale vzbudil sekuriťák, že se tam spát nesmí a jestli nechceme 500AUD pokutu, ať jedeme pryč. Museli jsme přeházet věci z místa řidiče zpátky na matračku a vyrazili hledat jiné místo. Všude byly samé baráky se soukromými zahrádkami, kde by na nás hned někdo vyběhl. Nakonec jsme našli parkoviště před plaveckým bazénem, "nenápadně" tu zaparkovali a modlili se, aby nás tu nechali na pokoji.
PS: Proti trudomyslnosti jsme si dnes zahráli hru fuzzy bunny. Znáte to? Koupíte velký pytlík marshmalownů, strkáte si jednoho po druhém do pusy a musíte říkat: "jeden fuzzy bunny", pak "dva fuzzy bunny", tři, čtyři... a kdo si jich dokáže nacpat do pusy co nejvíc a stále říct počet, vyhrává. Doufám, že vás fotka moc nevyděsila!

úterý 6.4.2010 - Agnes Water, Bundaberg, Hummock Lookout (141km, 2h 15m)

Vstávali jsme v šest hodin, obytňák byl pryč a slunce už dávno svítilo. Východ je v 5:50, takže si budeme muset posunout budíka na trochu dřív. Dali jsme si ranní běh po pláži, k snídani po dlouhé době paštiku s cibulí (Šárka bez). Taky jsem konečně jako správný Tahiťan oloupal a rozlousknul kokosový ořech, který Šárka, už nevím kde, našla. Byla to docela fuška. Jednak už jsem trochu vypadl ze cviku a hlavně a jsem na to neměl správné nářadí: špičatý dřevěný kolík zabodnutý v zemi. Mléko už nebylo moc dobré, ale dužnina chutnala výborně. Jeli jsme se pak podívat na krátký ale moc pěkný okruh na vyhlídku na severním výběžku poloostrova, na kterém 24.května 1770 poprvé přistál James Cook. U silnice má i pomníček z kamenů. Bylo 27°C a Šárka měla mikinu, jaká jí byla zima. Zajeli jsme zpátky do Agnes Water. Měli jsme zase štěstí na zaparkování ve stínu hned u pláže. Trochu jsme si zabodyboardili než nás vyhnal mrak, lehký deštík a zima. Já jsem se při ježdění odvážil na hloubku mezi skutečné surfaře. Zažil jsem si ten pravý pocit "čekání na vlnu" a jednu z nich jsem dokonce opravdu chytnul. Pak ale začalo být nějak těsno. Bylo to tu krásné, ale počasí začalo být spíš na jízdu autem než na válení se na pláži, a tak jsme vyrazili směr Bundaberg. Samozřejmě nám na cestu vylezlo sluníčko, ale vracet jsme se už nechtěli. Krásných pláží po cestě potkáme jště víc než dost. To je na Austrálii kouzelné. V Bundabergu jsme tak tak chytli otevřené infocentrum s usměvavou důchodkyní, která opravdu uměla poradit. Jak nás viděla, hned prozradila, že je tu zdarma kemping, exkurze do rumovaru (s ochutnávkou!), krásný Hummock Lookout, koupání s vlnami na bodyboard a hlavně šnorchlování s korály hned u břehu. Nakoupili jsme jídlo a po dlouhé době natankovali levný benzín. Do free kempu se nám vracet nechtělo, tak jsme vyrazili k pobřeží a rozhodli se přenocovat na vyhlídce. Jak jsme tak seděli v autě na parkovišti na Hummock lookout, večeřeli zlevněné housky a velikonoční buchty s křížem, z rádia poslouchali hudbu jako z nějaké fajnové restaurace, vzpomněl jsem si, že Karlu Čapkovi nedávno vypršela autorská práva, a že by se tedy na internetu daly najít jeho Povídky z jedné a z druhé kapsy. A taky že jo. Už jsem je hledal dřív, ale nebyly nikde zdarma k sehnání. Já tedy nikdy moc nečetl, ale Čapkovy povídky a Staré řecké báje a pověsti, které máme na chalupě, si vždycky rád přečtu. Jako ukázku jsem Šárce překoktal úžasnou povídku Čintamani a ptáci. Šárka ale stejně jako u pohádek Král měl tři syny nebo Tři sestry a jeden prsten, které jsme poslouchali na Zélandu z MP3, v půlce usnula.

pondělí 5.4.2010 - Velikonoční pondělí v Agnes Water

Dnes ráno se zase dostavila cestovatelská únava. Já mám navíc ucpaný noc, Šárka mi nerozumí a jsme na sebe akorát naštvaní. V Gladstone jsme o den prošvihli příjezd závodu z Brisbane, takže tu dnes bylo úplné mrtvo. Rozhodli jsme se dnes opět nic nedělat a užít si vln a pláže v Agnes Waters. Byly tu ale docela těžké vlny. Šárka se na jedné zamotala do provazu od bodyboardu a po té, co jí semlela další vlna, jí provaz pěkně spálil na ruce a na zádech. Pak jsem surfoval já, ale provaz jsem si raději sundal. Držel jsem boadyboard zuby nehty, protože kdyby mi ulítnul, težko bych ho ve vlnách a větru honil. Přes poledne jsme si zalezli do stínu ke stolečku u našeho auta. K obědu Šárka usmažila velikonočního žraloka po mlynářsku. Ve stínu jsme vydrželi až do čtyřech a pak ještě na hoďku vyrazili na pláž. Udělala se ale taková zima, že jsme dali rychlou spršku (u pláže, ve které se nesmí používat mýdlo) a pořádně jsme se na večer oblékli. Zajeli jsme do klidnějšího letoviska ve vesnici 1770, kde jsme si na schodech u pláže udělali romantický piknik s vínkem, houskami s skvělou olivovou pomazánkou od Chrise a výborný ananasem z Yeppoonu. Pozorovali jsme stovku motorkářů na takových pidiharleyích, kteří tu asi dneska měli sraz a teď vyráželi na spanilou noční jízdu městem. Na noc jsme přejeli na parkoviště před kemp. Jsou tu i záchody a stojí tu jeden další obytňák, tak snad nás nikdo nevyhodí.

neděle 4.4.2010 - zoobotanická zahrada v Rockhamptonu

V noci trochu sprchlo, ráno bylo zataženo a pěkně se přikosilo. Šárce z toho začalo bolet v kruku a její hodinky Šunta LUMI se z toho úplně zbláznili. Ukazují blbosti a svítí jim nesmyslné segmenty displeje. Pořád ale ukazují, kolik je hodin, a občas se i povede nastavit budík nebo změřit nadmořskou výšku. To se hodilo při našem ranním běhu na vyhlídku Bluff Point, kde jsme byli včera. Šárka ale trpěla, protože jí cestou nahoru zaléhaly uši a blbě se jí dýchalo. Po snídani jsme vyběhli i na druhou, nižší, ale také krásnou vyhídku Double Head. Obě vyhlídky jsou vlastě staré sopky, které vyrůstají takřka z roviny a přerušují písečné pláže na pobřeží. Pak si Šárka prošla velikonoční trh u infocentra. Já na to moc nejsem, tak jsem si sedl ke stolečku ve stínu a psal příspěvky na blog. Zašel jsem se pak podívat alespoň na stánek s didžiridů a vyzkoušel, jestli jim hraje tak dobře jako to naše. Vrátili jsme se pak do Rockhamptonu a u našeho stolečku v parku (na kterém jsme našli pár velikonočních čokoládových vajíček) uvařili oběd. Zatím co Šárka vařila, já hledal vrbu abych upletl pomlázku. Nakonec jsem se musel spokojit s větvičkami z eukalyptu. Našli jsme pak i pravou botanickou zahradu (na konci Spencer st). Je v ní zdarma i docela pěkná zoologická, kde jsme mimo jiné viděli krásně zblízka koaly, metrové varany, sladkovodní krokodýly, psy dingo, šimpanze, makaky nebo třeba malé, pestře zbarvené ptáčky Gouldian Finch (pěnkavy), jaké má ve znaku Viewsonic. Pak jsem si (po australsku - v neděli) vykoledoval jedinou mašli na mojí pomlázku, krásný čokoládový dort s marcipánovým zajíčkem a čokoládové koaly. Nakonec jsme si proběhli botanickou zahradu, kde se mi nejvíc líbil strom se spoustou kmenů, pod kterým jsme si připadali jako avataři na Pandoře. Už za tmy jsme vyráželi dál na jih. Hned za městem jsme projeli pár oblaků hmyzu, ve kterých se na našem předním skle (vyleštěném z benzínky) vytvořily různě velké mastné fleky. S nefunkčními odstřikovači jsme raději zastavili na prvním odpočívadle na křižovatce u Mt Larcom. Sice tu každou půlhodinu zahouká a projede dlouhatánský vlak, ale jsou tu záchody a stoleček, u kterého jsem si napsal do zásoby dva dny deníku na blog. Zrovna píšu o hrozných vedrech v Kakadu a tady už začíná být po večerech docela zima. Oba nás trochu bolí v krku.
PS: na internetu jsem se dočetl, že 70km od ostrova Great Kappel ztroskotala na Velkém bariérovém útesu čínská loď. Dnes jsme na přesně tenhle ostrov koukali z vyhlídky.

sobota 3.4.2010 - jezero Causeway

Dnes jsme byli hned od rána pěkně naštvaní. Ani vlastně nevíme proč, možná už toho prostě máme dost a každá blbost nás naštve. Jako třeba, že farma na krokodýly, kam jsme se chtěli jet hned ráno podívat byla docela drahá a otevírali až v desest (za 2 hodiny). Dva němci, kteří přijeli v karavanu v pohodě vyklopili stoleček na snídani, že si počkají a výše vstupného asi nerozhoduje. Takový komfort my prostě nemáme, museli jsme krokodýly oželet, dojet do Emu Park a najít stoleček, kde ale hrozně foukalo. K tomu nám už včera nic nevycházelo. Vlastně ani pořádně nevíme, co budeme dělat dneska. Já se pokoušel oholit rozbitým strojkem, který akorát dělá hrozný zvuky a už skoro vůbec neholí. To mi taky na náladě nepřidalo. Dojeli jsme k slanému jezeru Causeway, kde se nám moc líbilo a rozhodli jsme si u něj dnes pořádně odpočinout. Já šel na ryby, ale ani jedna z mých dvou třpytek na pstruhy ani "lure" z Victorie na mořské potvory nezafungovala. Ani mi to moc nevadilo, důležité bylo, že jsem žádnou neutopil. Šárka si mezitím na mobilu napsala pár emailů a pak když vařila obídek, prozkoumával jsem trh s letenkami z Londýna (kam přiletíme 30.června brzy ráno) do Prahy: Click4sky (aneb hra na lowcost v podání ČSA) neprodává jednosměrné letenky, tak zbyla varianta Easyjet (38GBP) a WizzAir (25GPP). Zvítězil Wizz, který se po připočtení zavazadel a dalších poplatků vyšplhal na stále přijatelných 84GBP za oba. Váhový limit na zavazadlo nedávno zvýšili z 15kg na 32kg. Zbývá jen dořešit dopravu Heathrow - Luton, odkud WizzAir létá. Včas koupená jízdenka na Easybus z centra Londýna na letiště Luton vyjde prý jen na 2GBP, tak uvidíme. Před pátou jsme ještě zajeli do Yeppoonu do infocentra, kde nám poradili dvě krásné vyhlídky, prozradili, že zítra bude velikonoční trh a ujistili, že koupání v moři je tu bezpečné, že takhle daleko na jih se už jedovaté medůzy nedostanou. Na západ slunce jsme si zašli na vyhlídku na Bluff point a tak se nám cesta líbila a spravila nám špatnou náladu, že jsme se rozhodli jí proběhnout ještě zítra před snídaní. I přes zákaz jsme přenocovali na parkovišti pod vyhlídkou a nebyli jsme tu sami. Kousek od nás měli párty baťůžkáři z dalších dvou aut, kteří přijeli po nás. My jsme si zase udělali palačinka party. Tentokrát více na sladko. Hrozně nám zachutnali palačinky s nutelou a s ananasem, který Šárka koupila za jeden dolar. Byl tak veliký, že jsme ho do palačinek spotřebovali jen jednu půlku a to jsme s ním opravdu nešetřili!
PS: Zajížďkou na krokodýlí farmu na nás hrozně dýchnul brazilský Pantanal - tou krajinou, mostem přes močály a vidinou krokodýlů.

pátek 2.4.2010 - Rockhampton (433km, 5h 13min)

Dneska bylo po dvou dnech, co jsme byli na moři, opravdu hezké počasí. To se nám na útesu a hlavně včera na Camiře nepoštěstilo. Pro mě bylo stejně včera důležitější, že hezky foukalo! Hned jak jsme ráno přeházeli věci, vyrazili jsme na cestu okolo nekonečných plantáží na cukr a rum (s cuktovou třtinou) a hledali odpočívadlo na snídani. Ne a ne na nějaké natrefit. V outbacku to bylo s odpočívadli lepší, než tady na pobřeží. Až za vesničkou Pindi Pindi jsme se najedli u špinavého zamušeného stolečku. Lítal tu i moc krásný modrý motýl - takový jaké jsme si představovali, že uvidíme v butterfly farm v Batcheloru. Plechovka zase sežrala nějaký olej, tak jsem musel dolévat. V našem 5l kanistru zbývá ještě asi 1,5l, tak snad na to do Sydney dojedeme. Víc jsem se ale lekl toho, že ubyla voda v chaladiči. Nikde ale nekape. Dolil jsem trochu destilky a uvidíme. Cestou do Rockhamptonu jsme viděli cedule varující na nehody z únavy a cesta byla skutečně uspávací, takže jsme se museli často střídat. Dvakrát jsme viděli policajty (v červených kostičkovaných autech), jak skrytí v křoví měří rychlost. Australani ale solidárně protijedoucí varují probliknutím světel. Nejdřív jsme se lekli, co máme španě na autě, že na nás ostatní blikají. Pak nám to došlo, Šárku to navíc začalo bavit a taky protijedoucí před policajty varovala. Já si mezitím přečetl kousek deníku od Pina a pár dní z deníku na stránkách Ostravice, podle kterého jsme plánovali konec naší cesty den po dni. V něm Rockhampton a okolí popisovali moc pěkně, tak doufáme, že se nám tam taky bude líbit. Byl ale velikonoční pátek a všude bylo mrtvo. Infocentra po cestě všechna zavřená, Great Western Hotel, kde mají v pátek trénovat mladí rodeo bohužel taky. Zrovna nám vyšlo, že tu jsme ve správný den v týdnu, bohužel ve špatný den v roce. Hledali jsme botanickou zahradu a mysleli jsme, že jsme jí našli. Byl to jen obyčený park se dvěmi snad umělými vodopády, kde jsme si alespoň uvařili oběd. Vyjímečně jsem vařil já, protože Šárka ležela po dlouhé cestě mrtvá na lavičce u stolu. Správnou botanickou jsme nenašli, tak jsme vyrazili k moři směrem k Emu Park. Než jsme vyjeli z města, tak jsme objevili jediný otevřený krámek, kde jsme nakoupili něco na večeři. Jinak všechny supermarkety dnes měli zavřeno. Na spaní jsme našli zapadlou odbočku u rybníka a postavili jen vnitřek stanu, protože bylo pořád hrozný vedro a vzduch se ani nehnul. V noci začalo pršet, tak jsem musel vyběhnout a po tmě postavit i tříšku. Nemohl jsem si svítit čelovkou, protože by mě sežrali komáři. I tak jsem se vrátil pěkně poštípaný. Naštěstí má vždy Šárka po ruce mastičku na štípance, protože když se člověk pořád jen škrábe, tak se prostě nedá spát.

čtvrtek 1.4.2010 - plachtění v souostroví Whitsundays na katamaranu Camira (48,8nm)

Dnes jsme celý den strávili na 26m dlouhém katamaranu Camira s karbonovou konstrukcí, plochou hlavní plachty 190m2, menší kosatkou a asi 2x větší genou. Vešlo se nás na ní něco přes padesát. Když jí v roce 2004 vyrobili, jmenovala se Tsunami, ale po katastrově v Asii jí raději přejmenovali. Bál jsem se, že celý den stejně pojedeme na motor, ale hned po výjezdu z přístavu jsme vytáhli hlavní plachtu i malou kosatku. Vše na lodi bylo poháněno hydraulikou. Občas i při jízdě na plachty nechali puštěný motor, ale často jsme jeli fakt jen na vítr. Dokonce jsem si jako jediný z cestujících tuhle krásnou loď asi na 10 minut kormidloval. Jeli jsem zrovna mezi osmi a devíti uzly. Camira dokáže jet i 21 uzlů, to by byl hukot! I těch devět mě ale přišel docela fofr. Po cestě jsme mohli jíst a pít podle chuti. Předkrm k obědu byl krevetový koktejl. Tři koktejly, které zbyly, vyhodili, než jsem stihl něco hlesnout, přímo přede mnou do koše. K obědu byly saláty a maso na grilu. K pití byly po celý den všemožné limonády a hlavně víno a pivo. A když má David piva co hrdlo ráčí, tak je veselo. Dokonce nám nějaká ta plechovka zůstala zapadlá pod ručníky v tašce. Jedna starší krasavice se po neustálém popíjení dvoudecových lahvích vína nepřehlédnutelně motala. Do své průhledné plastové kabelky si během trasy nastřádala dalších sedm lahviček, které jí ale plavčíci před výstupem stejně zabavili. Jinak byla plavba velice příjemná. Trasa vedla na jih k ostrovu Hamilton, se zastávkou na Whitehaven beach, na sever k ostrovu Hook, kde jsme si mohli trochu zašnorchlovat. Při zastávce na pláži jsme měli k dispozici různé plážové hry, takže jsme si kromě cákání ve vodě i zaházeli frisbee a zapinkali s volejbalovým míčem. Měli jsme neopreny především jako ochranu proti žahavým medůzám. Žádné jsem neviděl, ale jeden druh (box jellyfish), který tu mají, je obzvlášť nebezpečný tím, že je malý 1cm, průhledný (tedy skoro neviditelný) a přesto velice jedovaný. Šnorchlování u ostrova Hook stálo za starou bačkoru. Varovali nás, že viditelnost není po cyklónu nejlepší. Přesto bylo zájemců o šnorchlování přes 30. Skoro žádné korály nebyly vidět a při potopení do větší hloubky jste je zahlédli takřka na poslední chvíli než jste do nich málem narazili maskou. Většina lidí plácajících se na malé ploše ploutvemi přes hlavy tedy brzy volala člun, aby je odvezl zpět na Camiru. Cestou zpět do přístavu jsme dostali odpolední čaj se sýry, salámy a hromadou ovoce. Bylo to super, ohromě jsme si odpočinuli od toho každodeního plánování, vymýšlení a organizování a hlavně vaření a přitom jsme si krááásně nacpali pupky. O to byl smutnější návrat. Vybavil jsem si příjezd do maríny, když se v Chorvatsku vracíme po týdenní plavbě zpět. Zajeli jsme zpět do centra Airlie Beach, aby jsme v hostelu sebrali usušené vyprané prádlo, vyzvedli jídlo z ledničky a skočili si potají do sprchy. Šárka se po dvou dnech na lodi docela motala. Nebo že by to bylo po tom vínku na lodi? V centru to opět žilo, z restaurací se ozvývala živá muzika a my v jedné zahlédli naší krasavici, jak stále oděná v plavkách a průsvitné minisukni pokračuje v tom, co začala na lodi. Popojeli jsme na první odpočívadlo směrem na Rockhampton. Po tmě se pořád bojíme jezdit, i když jsme od incidentu v Severním teritoriu žádného klokana (živého ani mrtvého) na silnici neviděli.
PS: Dnes jsme na blog napsali jeden aprílový příspěvek o krodýlech v Airlie Beach, tak uvidíme, kdo se chytne.

středa 31.3.2010 - Velký bariérový útes

Před šestou hodinou pršelo. Mraky se honily, bylo zataženo, ale David po odborném studiu meteorologického srážkového radaru rozhodl, že se na útes pojede, že bude hezky. Zajeli jsme se ještě podívat na pláž, jak vypadají mraky nad mořem, a zeptali se tu chlápka co zametal chodník, jestli dneska bude hezky. Jeho rozhodné ano nám dodalo tolik kuráže, že i Šárka, která tomu stejně moc nevěřila, kývla. Letěli jsme do bankomatu pro peníze, do Magnums pro lístky, do přístavu najít místo na zaparkování, pro kameny do mé zátěžové šnorchlovací ledvinky a pak už jen v klidu nastoupit na veliký rychlokatamarán a dát si přivítací čaj a kokosovou kostku. Mezi cestujícími chodili zaměstnantci z posádky a konverzací s turisty udržovali dobrou náladu. I nás jeden vyfásl a se zájmem se zeptal, odkud jsme a jak se máme. Nezávazně jsem se u něj přihlásil na ponor s přístojem za 79AUD, protože ve mě hlodal pocit, jestli by nebyla škoda být na Velkém bariérovém útesu a nepotápět se tu. Zúčastnil jsem se i úvodního školení s tím, že jestli budu chtít, tak že se v jednu hodinu půjdu potápět s druhou várkou potápěčů. Během skoro tříhodinové plavby se počasí přeci jen trochu umoudřilo. I když byl pořád trochu opar, slunce občas vykouklo. Přímo na útesu je v Knuckle reef lagoon natrvalo přikotvený ohromný ponton s veškerým zázemím pro atrakce na útesu. Je tu skluzavka do vody, loď s proskleným dnem a jedna poloponorka. Ponton má dvě patra se stolky a lehátky, ramínka s neoprény a bedny s ploutvemi, maskami a šnorchly. A u beden a ramínek začala hned po příjezdu bitva, jak se každý hned hnal do vody. I my jsme zabojovali a skočili k ostatním do moře do ohraničeného prostoru na šnorchlování. Byl docela silný proud, takže se všichni hromadili na jednom místě a postupně se začali trousit i daleko za bojky. Na motorových člunech mezi námi jezdili plavčíci/naháněči, kteří se nás snažili vrátit blíž k pontonu. Až když jsme se se Šárkou dostali kousek proti proudu, kde skoro nikdo nebyl, mohli jsme si opravdu užít to krásnou podívanou plnou barev, která nejvíc vynikla, když sluníčko vykouklo mezi mraky. Viděli jsme jednu ohromnou černou rybu s velkou tlamou, hejno krásných modrých rybiček, kterých se skoro dalo dotknout, mezi nimi proplouvala ryba-jednorožec nebo pak i ryba-papoušek. Šárka dokonce zahlédla i mořského hada. Skoro po hodině jsme vylezli zpět na ponton a zjistili, že už se na lodi (která zůstala po celou dobu přikotvena k pontonu) podává oběd ve fomě švédského stolu. Nacpali jsme si pupky a rychle zase naskákali zpátky do vody s tím, že se do dvou musíme vrátit s talířem pro nášup, než nám jídlo odnesou. Dali jsme i pár jízd na skluzavce. Chtěli jsme zkusit i 20 minutový výlet poloponorkou, ale zmeškali jsme poslední jízdu, tak jsme pokračovali v průzkumu útesu s maskou a šnorchlem. Bylo to tak super, že jsem zapomněl na potápění s přístojem. Odpoledne už nebyl tak silný proud a my se od rybiček nemohli odtrhnout, až nás ve tři hodiny museli všechny nahnat zpátky na loď a od útesu nás unést. Šárka lezla z vody jako poslední. Ty čtyři hodiny na pontonu a ve vodě tak rychle utekly! Cestou zpět pro děti pustili film Hledá se Nemo. My jsme seděli nahoře na palubě a koukali jak zase houstnou mraky. Třeba bylo na pevnině celý den ošklivo, ale my jsme měli počasí super. Zkoušeli jsme i psát deníky, ale byly takové vlny, že by nám z toho akorát nebylo dobře. Poslechli jsme si pohádku, kterou jeden člen posádky četl na střední palubě, a asi by to byla i sranda, kdyby jsme jí rozumněli. V šest jsme se vrátili do přístavu, sedli jsme do auta a jeli se do Magnums ubytovat. Nepříjemná recepční nejdřív tvrdila, že nám chybí voucher a kdesi cosi, ale stačilo jí nechat chvilku vycukat, a ubytovala nás za 10AUD ve dvoulůžáku, jak jsme chtěli. Musím ale uznat, že přeházení věcí na spaní v Plechovce by bylo 10x rychlejší než tohle jednání s recepční. Využili jsme veškerý komfort ubytování: dobili, co se dalo, vyprali 2 pračky prádla a vychutnali si teplou sprchu. Večer jsme zašli do hospody na džbánek piva. Připadal jsem si trochu jako v hospůdce na Letné. Šli jsme ale brzy spát, protože zítra nás čeká další krásný ale náročný den. Chvilku jsem jásal při předpovědni počasí z internetu (místo přeháněk najednou 5 dní sluníčko), než jsem zjistil, že koukám na předpověd pro Coober Pedy, kde skoro nikdy neprší :-(
PS: Na pontonu dnes bylo 125 lidí a kapacita je prý 300. To už ale musí být docela mazec.
PS: měli jsme s sebou svačinu pro případ, že by nebylo dost jídla, ale když jsme stále plní od oběda chroupali sušenky, zákusky a ovoce, které jsme dostali k odpolednímu čaji, tak jsme si řekli, že zítra si žádné jídlo brát asi nebudeme.
PS: Šárka se běžela na recepci hádat, když jsme uviděli letáček, že k našim dvou výletům jsme i bez příplatku měli dostat "deluxe cabin". My přitom za 10AUD navíc dostali obyčejný dvoulůžák bez sprchy. Vyvedli nás z omylu tím, že pod honosným názvem se skrývá jen o trochu lepší osmilůžák.

úterý 30.3.2010 - Airlie Beach

Ráno bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a my si akorát rvali vlasy, že dnes nejsme na útesu. Tak jsme si ráno osladili alespoň snídaní s ananasem z trhu v Townsvillu. Při holení mi zase došla baterka a já nemám kde strojek dobít. Vím, že je v něm jeden tužkový akumulátor (táta mi jí před odletem měnil za nový), tak jsem se ho rozhodl rozebrat, abych se podíval, jestli by nešel dobít nabíječce na tužkové v autě. Dost jsem se u toho zapotil a akorát jsem si strojek rozbil. Budu ho muset někde dobít a zkusit, jestli ještě půjde dát dokupy. Okolo nekonečných plantáží cukrové třtiny jsme dorazili do Airlie Beach. Po cyklónu tu zbyly popadané větve a rozbité reklamní tabule supermarketů. Jinak už tu život běžel v normálu. Městečko bylo opět nadupané turisty a baťůžkáři. Všichni jsou tu kvůli Velkému bariérovému útesu nebo kvůli výletům na ostrovy Whitsundays. Stejně tak i my, jen s tím rozdílem, že na nás je to trošku dražší a tak jsme celý den strávili hledáním levnějších variant. Objeli jsme oba přístavy, ptali se po cenách a možnostech. V jednom rovnou půjčují celé palchetnice (charterovky stejně jako v Chorvatsku) s cenou, která by nebyla tak úplně nepřijatelná: např. Loď Catalina 320 pro 4-6 lidí by vyšla na 400AUD/den. Navíc za půjčení na 7 dní zaplatíte jen 5 dní. Možná bysme i pouvažovali o splašení dalších 4 lidí a půjčení plachetnice, ale prý mají všechny lodě po cyklónu rozbité. Další varianta byla odjet na nějaký ostrov a pobýt pár dní v nějakém resortu. I to by ale vyšlo poměrně draho. Třídenní výlet na katamaránu pro baťůžkáře by stál 479AUD. To je taky dost, navíc první volný termín je až za čtyři dny. Na takovýhle ceny prostě nejsme zvyklí a platit se nám to opravdu nechce. Ptali jsme se i na možnost se nechat najmout jako posádka, ale takhle krátkodobě to nejde a stejně mají plný stav. Abysme se ujistili, že jsme neopomněli nějakou možnost, pokecali jsme s partou Francouzů, kteří si v altánku stejně jako my vedle na pláži vařili k obědu špagety. Za 115AUD jedou na jednodenní výlet okolo ostrovů. Nic víc se jim taky platit nechce. Po tom úmorném dni, kdy jsme jen tápali a nevěděli, co s náma bude, jsme se vrátili k první variantě, kterou jsme objevili hned v prvních informacích, tedy kombinaci dvou jednodenních výletů: šnorchování na Velkém bariérovém útesu a plachtění na velikém katamaranu Camira mezi ostrovy Whitsundays včetně koupání na pláži Whiteheaven a šnorchlování u ostrova Hook. Vše s jídlem, Camira dokonce i s pitím včetně alkoholu. Tuto variantu prodávají v různých agentůrách za podobné ceny a my jsme jí objevili nejvýhodněji v hostelu Magnums za 239AUD/os včetně bonusu v podobě jedné noci ve výcelůžáku. Připlatíme si ještě 10AUD na dvojlůžák a tím se dostaneme na cenu, kterou nabízeli ostatní agentury. Cena platí jen pro baťůžkáře s kartou a tu my máme z Usuaia z Argentiny. Samostatně by útes stál 199AUD (resp. 149AUD pro baťůžkáře), Camira 165AUD (resp. 139AUD). Předpověď počasí není nic moc, tak jsme si řekli, že se rozhodneme až zítra ráno. Škoda, zrovna dneska bylo opravdu hezky a my jsme celý den procourali. Až po západu slunce jsme se trochu vykoupali v umělé laguně v centru města. Byla už ale docela zima. Další problém bylo najít místo na přespání. Ostatní to řešili tak, že klidně spali na parkovišti se zákazem, my jsme ale raději hledali nějaké zapadlejší místo. Po dlouhé době jsme objevili jednu klidnou slepou uličku. Rychle jsem sesmolil jeden den na blog a šli jsme spát. Jen jsme si sepsali věci, které si zítra nesmíme zapomnout zabalit, a dali jsme budíček na šestou hodinu. Jestli bude ráno rozumné počasí, tak v Magnums v sedm zaplatíme za výlety a do půl osmý musíme dorazit do přístavu na loď na útes.

pondělí 29.3.2010 - Bowen (205km, 2h 30min)

Před snídaní jsme si šli zaplavat do bazénu a dali si ranních 500m. Udělali jsme si tak ohromný hlad na snídani. Ta byla skoro jako na Tahiti se spoustou ovoce ze supermarketu: včetně avokáda, papayi a ananasu, který nám voní v lednici jako voněla skříň plná ananasů v kempu na ostrově Moorea. Koukali jsme při tom jak úklidová četa čistí nerez BBQ vrtačkou s drátěným kotoučem. Tak proto všechny vypadají každý den jako nové. Po snídani jsme konečně jeli vyřešit náš problém s pojištěním auta. Na pobočce AAMI jsme zjistili, že chyba byla v tom, že při platbě z Šárčiny karty použili moje jméno. Je zvláštní, že první patba proběhla a je zvláštní, že u druhé zamítnuté Lucce ve spořitelně tvrdili, že je to uvedením špatné platnosti karty. Taková blbost nás a ostatní stála takového zbytečného času a nervů. Hlavně, že je to vyřešeno. Frčeli jsme dál na jih a přemýšleli, co vlastně chceme vidět a dělat. Největší lákadlo po cestě je samozřejmě Velký bariérový útes a souostroví Whitsundays. Zkusíme zjistit, na kolik by tyhle srandy mohly vyjít, ale bojíme se, že to nebude v naší cenové relaci. Když už jsme ale tady, tak by zase byla škoda to ani nezkusit. Provoz na silnici nějak zhoustnul a zagresivněl. Nevíme, jestli to není jen nezvyk z outbacku, ale když jedete stovkou a nalepí se na vás kamamion, který se pokouší na každé delší rovince předjíždět, tak to asi nebude úplně normální. Ale snad si na to časem zvyknem. Zatím si alespoň odvykáme se s každým protijedoucím zdravit. Počasí je zatím dost teplé, i když se sem tam přežene nějaká přeháňka, inu podzim - a tak k obědu Šárka usmažila hezky stylově smaženici. Houby nakoupila v supermarketu, nevíme ani pořádně jaké, byly všechny stejné, což prý na smaženici není nejlepší, ale i tak jsme si moc pochutnali. Jak to teď píšu, tak mi začaly téct sliny (a jak to teď po sobě kontroluju, tak mi zase tečou). V podvečer jsme zaparkovali ve městečku Bowen, který nás nalákal krásnými fotkami v prospektu. Skutečnost byla trošku jiná, nebo my jsme byli jinde, ale i tak tu bylo docela hezky. Bohužel je zrovna sezóna jedovatých medůz, takže se na celém pobřeží až někam k Rockhamptonu nedá koupat. A je to škoda být u moře a nesmět si zaplavat. V Bowenu měla být ochranná síť, ale našli jsme tu jen natažená lana houpající se ve vlnách a síť srolovanou na špulce na břehu. Ani voda nevypadala moc lákavě, ale za to asi může cyklón. Ještě, že jsme strávili tolik času na krásném jižním pobřeží a užili si koupačky a surfovačky v čisté a bezpečné vodě. Tady jsem si alespoň zalítal na pláži s drakem a pak na didžiridů trénoval kontinuální fuk. Zatím mi to přijde nemožné. Taky jsem tu vyměnil nejsjetější levé zadní kolo za skoro novou rezervu. Nechceme kupovat nové pneumatiky a vůbec vrážet do Plechovky nějaké peníze, protože netušíme, jestli jí máme po sezóně šanci prodat. Hlavně ať nás bezpečně doveze až do Sydney, i kdybysme za ní nic nedostali, tak by to vyšlo levněji, než kdybysme si auto půjčovali. Na noc jsme popojeli na část pláže, kde nebylo kempování vyloženě zakázané a po sprše z naší hadice šli spát. V noci nám nějací ptáci ze stromu nad námi neustále shazovali na střechu takové divné ořechy. Byly to hrozné rány, ale přeparkovávat se mi nechtělo, tak jsem střechu přikryl bodyboardem.
PS: Po měsících, co jsem si psal poznámky k deníku na blog hroznými levnými propiskami, které neustále vynechávaly, jsem si dnes konečně koupil náplň do Parkera od maminky. Přestože měli v obchodě vystavené náplně za 9,50AUD, na požádání vytáhli zpod pultu levnější "jen" za 2,80AUD!

neděle 28.3.2010 - Townsville (149km, 2h 40min)

Dopoledne jsme dorazili do Townsville a rozvalili se v parku u moře. Užívali jsme si pohody, že už jsme tady a že tu funguje rychlý 3G internet.
Stavili jsme se v infocentru nabrat letáčky a brožury o východním pobřeží. Přesně před týdnem jim tu prý řádil tropický cyklón a část pobřeží okolo ostrovů Whitsundays se prý doteď zotavuje z jeho následků. To jsme měli docela štěstí, že jsme se zdrželi zajížďkou do Darwinu. Hodná paní na informacích nám pomohla najít místní pobočku pojišťovny AAMI, poradila kam na krátký výlet a hlavě, kde se můžeme vykoupat. V moři to opět kvůli medůzám nejde. Prošli jsme si centrum, na trhu nakoupili nějaké ovoce a v Subway výborný sendvič s mořskými potvorami, který jsme si snědli na parkovišti u zálivu s výhledem na lodičky. Autem jsme vyjeli na kopec uprostřed města a prošli si několik vyhlídek. Jsme ale takoví bez chuti do života. Nějak nevíme, co dělat a nic nás moc nebaví. Když jsme jeli přes outback, tak to alespoň mělo smysl, že někam jedeme, ale tady nějak nevíme, do čeho píchnout. Musíme ve městě počkat do pondělí, abysme zašli do AAMI a konečně vyřešili platbu pojištění. Náladu nám vylepšilo až krásné koupaliště Riverway, které je zdarma. Cákali jsme se tu celé odpoledne. Večer jsme si tu u BBQ i uvařili. Šárka koupila játra a i když je zas tak moc nemusím, tak osmažené jen tak na strouhance nebyly zas tak špatný. Šárka si vyloženě pochutnala. Slíbila mi, že už je během naší cesty nekoupí. Udělali jsme si pak ještě romantickou procházku parkem okolo koupaliště a zjistili, že je otevřené až do desíti. Voda byla úplně hladká, nikdo už se nekoupal. Klidný prosvětlený bazén byl tak lákavý, že jsem si ještě skočil pro plavky a dal si alespoň čtyři kolečka. Přímo tady na parkovišti jsme i přespali. Během noci tu byl docela klid.

sobota 27.3.2010 - Flinders Highway, Prairie Hotel Motel (602km, 6h 52min)

Ráno Šárka vynadala kamióňákům, co to dělali v noci za hluk, že jsme vůbec nemohli spát. Oni pokrčili rameny, že si prý jen pouštěli klimatizaci. My se rovnou zbalili a frčeli dál. Naše první zastávka byla v Julia creek. Jednak na snídani, ale taky v servisu, kde jsem si půjčil chemoprén, nějaké nářadí a zkusil zalepit a přišroubovat prasklý nárazník. V krámku naproti jsme zase dostali i těsnění do vařiče. Když jsem se ptal na cenu, tak jen prodavačka mávla rukou. V Prairie jsme se zastavili u motelu a vyměnili koně. Tedy alespoň to bych napsal na blog před sto lety :-) Teď jsme si jen prohlédli sedla na zábradlí, které tu dobu určitě zažily. Bylo nám líto, že si nemůžeme dovolit si dát pivko a na chvilku posedět v krásné hospůdce, ale pak jsme si řekli: ale co. Já si dal místní pivo XXXX (točené bohužel došlo) a Šárka chlazenou kolu. Chlazenou! Tak to už jsme dlouho nezažili. Nakonec jsme byli rádi, že jsme zastavili. Včera prý bylo živo, protože se v televizi hrál fotbal. Dneska tu posedávalo jen pár místních kovbojů a dva mlaďoši přišli na kulečních. Když jsme pak sedli do auta a vyrazili dál, zavzpomínala si Šárka na první návštěvu hospodu u Tichánků v Roprachticích. Oběd jsme dali na odpočívadle na skále s pěkným výhledem do kraje. Šárka vařila a já jí k tomu hrál na didžiridu. Na posledních pár litrů benzínu jsme dojeli do Charters Towers, ale nabrali jsme jen na dojetí do Townsville, kde už bude určitě benzín za normální cenu. Koukali jsme, že tu právě dnes skončilo rodeo. To je škoda, na to bysme se taky chtěli podívat. Musíme zjistit, jestli se někde po cestě nebude něco takového konat. Po těch dlouhých dnech sezení v autě jsem byl pěkně rozlámaný. Ramena a záda mě bolely, jako bych měl nějakou virózu. Možná jsem při jízdě s otevřenými okénky ofouknul. Zastavili jsme kousek za Charters Towers ve free kempu u řeky (prý s krokodýly), postavili jsme stan, hodili do něj matraci a já hned zalehl. Šárka si skočila do sprchy, která byla docela odporná, ale lepší než žádná. Když jsem se pak do sprchy odhodlal i já, tiše jsem Šárku obdivoval, že ani tak moc na sprchy nebrblala. Na ucho jsem si teď začal dávat větší pozor a trošku se to zlepšilo. Ťuk ťuk. K večeři byl chleba s hommusem a okurkovou pomazánkou. Myslím, že jsme objevili docela dobrou kombinaci. Hommus je pomazánka z takového zvláštního hrášku. Známe to od Lucky ze Sydney, teprve teď jsme se jí odvážili koupit (resp. byla v akci) a musím říct, že je to docela dobrý.
PS: Litr benzínu v Julia Creek by stál 1,569AUD.

pátek 26.3.2010 - Mount Isa (601km, 6h 26min)

Šárka dnes jako Nastěnka vstala v 5:45 (jen co ráno kohout vstane, už oheň v peci plane) a připravila snídani. Ivánka Davida včera začala od ucha brnět i tvář, tak měl strach, jestli to nebude nějaký zánět nervu či co, a ještě chvilku odpočíval než se šátkem přes ucho vylezl pořád ještě před východem slunce (my kohouti jsme malí páni, jitřenka řídí kokrhání). Po sedmé nás vyhnal houstnoucí mušinec, tak jsme hned vyrazili na další dlouhý přejezd. Míjeli jsme pár farem s nápisy "sorry, no fuel", naše plechovka ale hravě dojela až do Mount Isa, kde jsme opět dotankovali plnou velice levného benzínu. Když jsem vylezl z auta jen tak ve slipech a bez trička (jak tady v tom vedru normálně jezdím) a začal si oblékat kraťasy, zeptal se mě kolemjdoucí chlápek, jestli mi bylo takové vedro nebo jestli jsme měli v autě tak veselo. Mount Isa je hornické město plné dolů a komínů, ale taky velkého nákupního centra a krásného nového dětského hřiště, kde jsme si udělali oběd. Než se nám uvařila voda na ravioli, tak jsme si tu i trochu zablbli. Stavili jsme se v infocentru, kde jsme objevili krásné dlouhé malované didžiridu za 120AUD. Několikrát jsme se vrátili, až jsme se rozhodli si ho koupit. Vybírali jsme asi z pěti, hlavně podle toho, jak hraje (ještě, že jsme se to v Alice Springs naučili) a vybrali to, které jsem jako první vzal do ruky. Celkem jsme se tu zdrželi čtyři hodiny. Nechápeme, co jsme tu takovou dobu dělali. Ještě za světla jsme dojeli na odpočívadlo s krásnými záchody a kohoutkem, u kterého jsme dali opravdovou sprchu. S Plechovkou jsme totiž vyfasovali i hadici se zahradním kropítkem (se sedmi režimy kropení včetně sprchy i masážního střiku), kterou jsme připojili na kohoutek a schovaní za záchody jsme se vydrhli mýdlem a šampónem. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme tento vynález použili a bylo to super. Míň super byl road train, který nám zastavil 30m od stanu a nechal běžet motor. Snědli jsme večeři a poprvé napsali pár pohledů z Austrálie. Ten prokletý road train tu stál celou noc a celou noc nechal bežel motor! rrrrrr... RRRR... rrrrr....
PS:Litr beníznu v Mount Isa stál krásných 1,297AUD. V Camoowell stál ještě 1,619.

čtvrtek 25.3.2010 - Tennant Creek, dál na Mount Isa (672km, 7h)

Ráno za světla jsem ještě provedl kontrolu škod po klokanovi. Nárazník byl prasklý asi 15cm, urvaný ze šroubů na straně a trošku povyskočený ven. Vypadla i žárovka z blinkru, ale šla v pohodě nasadit. Tak to ještě dopadlo dobře. Nevím, co bysme dělali s vyskleným světlem nebo nedej bože s prasklým chladičem. Zařekli jsme se, že po tmě po outbacku už jezdit nebudeme. Sbalili jsme stan a vyrazili hledat místo na snídani, které bylo až na odpočívadle za dalších 140km. V Katherine koupila Šárka nutelu, tak jsme jí k snídani hned načali. V naší ledničce, která udržuje alespoň pokojovou teplotu, by nám měla chvilku vydržet. Jako pokus koupila pomazánku, jejíž název jsme až dnes přeložili a zjistili, že je z nakládaných okurek. Chuť zvláštní, Šárce ale vyloženě chutná a mně vlastně (třeba pod vajíčko na chlebu) taky. V noci mě začalo trošku bolet ucho, tak jsem si do něj (podle Pepanovi rady) strčil na cestu česnek. To byla v autě vůně! Dojeli jsme na křižovatku 3 ways, kde ze Stuart Highway odbočuje silnice na Mount Isa vedoucí dál na východní pobřeží, a spočítali si, že se vyplatí zajet si pro benzín do 25km vzdálené Tennant Creek. Tam jsme nabrali plnou, na kterou dojedeme až do Mount Isa, ve známém krámku kombinovaném s prolézačkami pro děti Aboridžinců jsme nakoupili levné ovoce a hlavně jsme se stavili u jezera Lady Ann na koupačku a na sprchu. Je super, jak už to v Tennant Creek známe jako kdyby jsme se tu narodili. K obědu byl květák na mozeček s kuskusem a čtvrtka melouna za 50 centů. Najedení a odpočatí jsme se vrátili k 3 Ways a pokračovali na východ. Půl hodiny před západem slunce (ten je teď cestou na jih a na východ čím dál dřív) jsme zastavili na odpočívadle Wonara Bore, protože jsme nechtěli riskovat 85km na další odpočívadlo. Bylo tu krásně: uprostřed nedozírné planiny u stolečku pod stříškou (a naší moskytiérou) s výhledem na větrné kolo, které tu kdysi čerpalo vodu a teď se jen tak otáčí na prázdno.
PS: U Tennant Creek jsme viděli jak nakládají porouchaný obytňáček z půjčovny Wicked. Tuhle asistenci asi mají zdrama, protože jejich auta jsou vždy takové staré plečky více čí méně vtipně a vkusně pomalované. Jsou asi poměrně levné, a když člověk vyfasuje krásně malované, tak si může připadat jako opravdový cestovatel dobrodruh. V případě poruchy vás odtáhnou - ale co s nimi bude tady uprostřed ničeho, to fakt nevím. Plechovko, ty prosím vydrž alespoň k moři!
PS: Litr benzínu v 3 Ways je s 1,719AUD/l o 29 centů (5kč) dražší než v Tennant Creek za 1,429AUD/l. Na menších benzínkách po cestě (např v Elliott) bývá dokonce 1,80AUD/l. Vždy se tedy vyplatí dojet do většího města jako je Alice Springs, Tennant Creek, Katherine a vůbec nejlevnější byl v Darwinu. Od Erldundy (odbočky na Uluru) na jih cena benzínu i u menších benzínek postupně klesá. V Coober Pedy je ještě levnější a odtud už se dá dojet až do Port Augusta.

středa 24.3.2010 - Florence Falls, Bitter Springs v dešti, srážka s klokanem (547km, 6h 50min)

Vstávali jsme ještě s hvězdičkami, abysme včas odjeli z kempu, za který jsme opět neplatili. Snídani jsme si dali na vyhlídce na Florence Falls. Sluníčko už svítilo, ale vodopády hluboko pod námi byly stále ve stínu. Seběhli jsme dolů k vodopádům a nahatý skočili do jezírka pod ním. Byl tu docela silný proud a kameny pod vodou, takže jsme zezačátku měli trochu strach, ale nakonec to bylo super. Celý vodopád jsme měli jen pro sebe, během dne tu musí být hlava na hlavě. Přes cestu nám přeběhl jeden rock wallaby: malý mrštný skaní klokánek, který se nebál skočit střemhlav ze skály někam dolů do propasti. Potkali jsme tu ale i hromadu docela velikých pavouků, kteří si přes noc natahali pavučiny přes cestu. Všimli jsme si jich vždycky na poslední chvíli, někdy až když jsme se zamotali do jejich pavučiny. U prvního jsme ještě na pavučinu naházeli trochu trávy, aby jí ti, co půjdou po nás, včas viděli. Ale bylo jich pak tolik, že už to němělo cenu. Na parkovišti jsme si už podruhé všimli střepů po vysypaném okýnku, takže bacha, vypadá to, že se tu docela vykrádají auta! Cestou zpátky přes Karlštejn jsme v Batcheloru proklouzli omrknout motýlí zahradu Butterfly farm. Zahlédli jsme tu jen jediného malého motýlka, tak nevím, jestli jsme tam nebyli brzy, nebo byli všichni schovaní v druhém, nepřístupném skleníku. V zahradních bungalovech hned vedle motýlů musí ale být krásné ubytování. Příště asi budeme spát tady :-) Zbytek dne jsme strávili dlouhým přejezdem zpět ke Katherine, kde jsme si uvařili oběd. Cestou dál jsme se opět zastavili na překrásné koupání v Bitter Springs. Začalo ale zrovna pršet, vody bylo trochu víc, byla taková tmavší a ponurejší, takže už to nebyla ta pohodička, kterou jsme zažili cestou do Kakadu. Koupat se v prudkém dešti v teplém potůčku ale taky nebylo tak špatný. A jeli jsme dál. Bylo už docela pozdě, slunce se blížilo k západu a přes cestu nám přeskákali dva klokani a fakt byli docela blízko. Už za tmy jsme jsme marně vyhlíželi nějaké odpočívadlo. Přejetých klokanů podél silnice začalo být na můj vkus až moc a jednoho jsme nakonec trefili i my. Jel jsem raději jen 80km/h, ale i tak to byla šlupka. Hned jsem zastavil, abych se podíval, co na to Plechovka. Klokana jsme trefili pravým nárazníkem, který prasknul, ale hlavně že světlo zůstalo v pohodě a nepoškodil se nám chladič. Na klokana jsme se raději podívat nešli. Pomalu jsme dojeli na nejbližší plácek u silnice a na štěrku postavili stan. Stříšku jsme si přiravili na rychlé překlopení, protože to zase vypadalo na déšť. Do štěrku stejně nešly zapíchnout kolíky, tak kdyby pršelo nějak víc, tak bysme stejně museli zalézt do auta.

Vyhlášení zimní fotosoutěže

Ahoj všem soutěžícím a hlasujícím. Započítali jsme i hlasy ode mě (po bodu pro č. 5, 7, 10) a od Šárky (všechny tři body pro č.5) a vyhodnotili vítěze naší soutěže zimních fotografií. Byl to úkol obtížný, řekl bych až nelehký. Největší zmatky nám vneslo Alenino pojmenování fotky č.1. "My dva a křen". Mysleli jsme si totiž, že tím myslí svojí fotku č. 3 s Přemkem a sněhulákem (kdo by asi byl ten křen? :-). Po opravě a přepočítání hlasů postupují do finále dva Karlové a jejich fotografie: Se šesti body Východ(!) slunce nad poštovnou od K. Svobody a s pěti body opět Sněžka tenotkrát panormatická od K. Reindla. Oběma finalistům pošleme pohled. Na Karla Svobodu už adresu mám. V rámci ochrany životního prostředí dostane jeden společný za odpověď o délce mostu na Waihohone Gorge i za zimní fotografii. Na druhého Karla adresu nemám, tak prosím o zaslání na můj email. Jen těsně se do finále nedostaly fotky č.1 My dva a křen od Luboše Reindla, č.7 Lukášek, Jana a iglů od bráchy Patrika a č.9 Zimní pohodovka na Kozákově od mamky a sestry Lucky z Poniklé. Ještě jednou všem děkujeme za účast v naší soutěži. Pokud jste nevyhráli, nezoufejte. Nepřestávejte nás sledovat, určitě uspějete v nějaké další soutěži!

úterý 23.3.2010 - Výlet na Karlštejn, koupání v Litchfield NP

Už v šest hodin nás ze stanu vyhnalo hrozné vedro. Ještě za tmy jsme přejeli do Batcheloru, kde jsme dali snídani u dětského hřiště. Skočili jsme do krámku koupit nějaké pečivo a pak jsme jeli na výlet na Karlštejn. No fakt! Stojí jim tu na křižovatce, je trochu zmenšený, ale jinak věrný. Postavil ho tu Bernard Havlík - Čech, který v Austrálii strávil většinu svého života, ale zdá se, že na svoji vlast nemohl zapomenout. Taky jsme si zavzpomínali, Šárka si i zabulila. Už se moc těšíme, až si uděláme výlet na originál. Další zastávka na cestě do Litchfield NP byla u magnetických termitišť, které jsou všechny orietované od severu k jihu, bohužel zarostlé ve vysoké trávě. Větší dojem na nás udělalo jedno ne zas tak moc magnetické zato asi 5 metrů vysoké, na které žádná tráva není dost vysoká. Pak přišel zlatý hřeb dnešního dne: koupání v Buley Rockhole. Nějak jsme tu v tom vedru a dusnu na tom koupání začali ujíždět. Vlastně zatím každý den jsme někde rozvalený ve vodě a to jsme si mysleli, že to kvůli krokodýlům v řekách a medůzám v moři vůbec nepůjde. Sem do Litchfieldu ale jezdí každý jen kvůli tomu. Jsou tu řeky s vodopády s tůňkami a jezírky, které vypadají moc hezky, někdy až trochu uměle. V Buley Rockhole je malý vodopád, který ale vymlel velkou díru do skály pod ním. V té se dá ležet, potápět nebo vodopád podplavat a na chvilku strčit hlavu za něj a koukat na lidi venku. Je to tady moc oblíbené a asi tu bývá i dost narváno. Cedule na parkovišti žádá návštěvníky, kteří už nenašli místo na zaparkování, aby přijeli později, protože je koupání určitě přeplněné. My jsme ale měli docela pohodu. Kousek po proudu jsou piknikovací stolky (nebo spíš jen takové desky), kde jsme si dali chleba s pomazánkou od Chrise (náš oblíbený výrobce, který je moc dobrý a má často slevy) a ovoce. I tady se dalo koupat v pomalu tekoucí řece. K večeru jsme se zajeli podívat na vyhlídku Florence Falls. Asi hodinový okruh si projdeme až zítra ráno. Začaly se dělat mraky a bylo už docela dost hodin, tak jsme se přesunuli do kempu. A udělali jsme dobře, protože začalo pršet. Pod stříškou na záchodě jsme uvařili špagety. Měli jsme trochu problémy s vařičem, ze kterého při vaření začal kapat benzín. Podařilo se mi narafičit vadné těsnění tak, aby ještě chvilku vydrželo, ale určitě ho budeme musete vyměnit. Doufáme, že to nebude nějaké speciální od MSR a že nebudem muset kupovat nějakou předraženou rezervní sadu. Taky mi tu začal zlobit holící strojek, snad to ještě v Austrálii chvilku vydrží a v Singapuru si snad za levno koupím nový. I když se v dálce opět blýskalo, postavili jsme jen vnitřek stanu. V noci i pár kapek spadlo, ale vydrželi jsme bez střišky, protože bylo ukrutné vedro.
PS: V odlehlých národních parcích jako je i Litchfield mají nouzové vysílačky tak zvané Emergency Call Device. Je to docela fajn, protože s mobilem se tu člověk nedovolá a cesta pro pomoc je minimálně na půl dne zběsilé jízdy.

pondělí 22.3.2010 - Skákající krokodýli na řece Adelaide, Wave Lagoon v Darwinu

K ránu padla rosa, takže jsme měli mokrou matraci, peřinu a nacucané ručníky, které jsme nechali sušit venku. Od devíti hodin začíná první krmení krokodýlů na řece Adeladie. Z lodi na řece věší kusy masa a krokodýli s vidinou snadné kořišti skákají prý až 2 metry nad vodu. Cena 30AUD/os nás mírně rozladila. Je tu ještě jedna společnost, od které bysme navíc dostali i sendvič k snídani prý stojí ještě o 5AUD víc. Po chvilce váhání jsme zaplatili a skočili se do auta nasnídat. Přijel autobus plný důchodců, takže jsme si říkali, že s tím odjezdem v devět to nebude tak žhavé, ale nakonec se čekalo na nás. Loď vyrazila proti proudu (vlastně teď při přílivu to bylo po proudu) a velice brzy jsme zahlédli prvního hladovce, který se přišel nasnídat. Chramstl po mase tak rychle, že naší průvodkyni zlomil bambusový prut s návnadou. Celkem jsme tak nakrmili asi 5 krodokýlů. Všechny už naše průvodkyně znala jménem. Někteří byli tak zhýčkaní, že se ani nesnažili, když na prutu nevisely rovnou dva kousky masa. Podívaná to byla opravdu zajímavá, přebíhali jsme loď ze strany na stranu a čím výš donutili krokodýla vyskočit, tím větší zazněl na palubě aplaus. Cestou zpět se k nám začali slétat nějací dravci, protože věděli, že teď jsou na řadě oni. Obratně chytali kousky masa, které jim z přídě házeli do výšky. Po představení jsme pokračovali směr Darwin. Provoz postupně houstnul. Předjeli jsme si i náš první road train. Zastavili jsme v jednom kempu u hlavní silnice, vkradli se dovnitř, aby jsme si tu za 4AUD vyprali v pračce a při té příležitosti skočili i do sprchy. Šárka z tašky vytáhla grilované kuře, které nakoupila ve Woolworth, kam jsme před tím dali nachladit brikety, tak jsme si tu udělali i piknik. Vyprané prádlo jsme drze nechali viset na šňůrách a vyrazili poznávat centrum Darwinu. Zajeli jsme do přístavu, kde mají nově zrekonstruované nábřeží s bazénem s umělými vlnami. V moři se tu totiž kvůli medůzám nedá koupat. Vstup do bazénu byl 5AUD, ale tak moc se nám líbil, že jsme ochotně zaplatili a strávili tu zbytek odpoledne. Dokázali pouštět různé typy vln, které se buď tvořily na straně nebo uprostřed a dalo se na nich na půjčených bodyboardech surfovat. Byla jedna jako druhá, takže když jsme si vyhlídli dobré místo, často jsme vlnu opravdu chytli. Mezi vlnobitím byly pauzy ale tak krátké, že jsme si skoro neodpočinuli. Leda na nafukovacích kruhách, na kterých se dalo buď jen tak houpat nebo taky trochu posurfovat. Okolo se honily bouřky, ale my jsme měli skoro pořád sluníčko. Bouřky se vyhnuly i "našemu" kempu, takže nám prádlo během dne skoro uschlo. A co bylo ještě trošku mokré, dosušila naše autosušitka. Měli jsme prázdnou nádrž, tak jsme udělali ve Woolworth větší nákup, aby jsme dostali slevu 4centů na litr. Na plné nádrži to udělalo 40kč. Když jsme vylézali z klimatizovaného supermarketu, měli jsme pocit, že jsme vkročili do prádelny. Přes den u bazénu nám to ani nepřišlo, ale ten kontrast je opravdu znát. Po rychlé svačinovečeři na benzínce jsme po Stuart Highway vyrazili zpět na jih a zakempovali na prvním rozumném odpočívadle. Oblohu v dálce osvětlovaly blesky, tak jsme raději postavili stan i se stříškou. V autě by bylo nesnesitelné vedro a hlavně v něm teď máme bordel. Pěkně jsme zlenivěli, jak nás každodení přehazování věcí nenutí udržovat pořádek.