úterý 29.9.2009 - sopka Tunupa a katusy na ostrově Incahuasi

Opravdu jsme vstali v pět, opravdu jsme vyjeli v šest (a 3 minuty), pak nás ale zdržela brána na cestě. Tři džípy troubily, jeden průvodce pobíhal a sháněl správce klíče, ale stejně nás tahle komedie 20 minut zdržela. Popojeli jsme autem do výšky 4000m a dál jsme šli po svých. Já se Šárkou jsme byli ze začátku nejpomalejší, ale pak jsme všechny ostatní skupiny předběhli, když jim ve výšce okolo 5000m došla pára (a to nás Lino krotil, ať jdeme raději pomalu a se slovy: nikdo nepůjde přede mnou, zmizel daleko před námi funícími). Možná nám pomohla moje koka z Uyuni, kterou jsme všichni na doporučení našeho průvodce žvýkali. Ona se tedy spíš jen trochu rozžvýká s "katalyzátorem", nebo jak se té sladké modelíně říká, a pak je lepší jí jen tak nechat pod rtem a dýchat nosem. Nahoře v 5150m.n.m. bylo krásně. Výhled na moře soli, do barevného kráteru a slunce tolik, že si i Lino namazal zvůj snědý obličej. Po návratu okolo druhé hodiny jsme se rychle sbalili a vyrazili k ostrovu Incahuasi, kde nás hladové čekal výborný oběd a nemilé překvapení. Z Uyuni do naší skupiny neposlali jen jednoho člověka, ale rovnou dva: izraelskou sestru z bratrem. Sedm by se nás do džípu sice vešlo, ale bylo by na zadních sedadlech těsno. Imbře se zase nelíbilo řešení, že jí šoupnou k druhé skupině, kde je jen 5 lidí. Nápadu, že pojedeme v sedmi, ale dostanem každý 100Bs zpět, nikdo nevěřil. Celkem jsme na ostrově strávili skoro hodinu hádáním, pak jsme od aut utekli a šli projít okruh ostrova plného ohromných kaktusů a hezkých výhledů na pláže, takže druhé auto se sedmi lidmi nevydrželo a odjelo napřed. Dojeli jsme je až na dnešní ubytovně, kde Imbra ukecala izraelku Ináf, že pojede s námi a bráchu nechá v druhé skupině. Večeře byla dobrá, ale stejná jako včera: zapečené brambory s masem, párkem, cibulí a vajíčkem.
Statistika dnešního výstupu ze 4000 do 5150m.n.m. celkem 7 hodin, průměrná rychlost stoupání 7 metrů za minutu, 3625KCal.