jsme se s Rakušanem představili, ale ani jeden si jeho jméno nepamatujeme a je to trapné, protože on nás teď oslovuje jmény a my jeho ne. První vodopád byl super. Jednak jsme ho poměrně jednoduše našli a jednak po deštích měl docela dost vody. Ta ale nepadá (z výšky přes 100 metrů) přímo, ale skáče po skále a roztéká se po ní do velké šířky. Dalo se pod ním i koupat a voda ani nebyla zas tak studená. Druhý vodopád jsme nenašli, ale krásně jsme si pobloudili džunglí a ovocnými zahradami, což bylo zajímavé hlavně proto, že Rakušan spoustu stromů znal a věděl, co se z kterého jí. Jako nejlepší ovoce vůbec označil velké zelené koule s ostny jménem guanabana (nebo tak nějak). Není ale tak jednoduché ho ochutnat, protože se musí přesně vystihnout roční dobu, kdy zraje a pak se hrozně rychle kazí. Zpět jsme jeli přes Cookovu zátoku, kde jsme navštívili Romana Kamlera s bráchou a rodinou. Byla neskutečná náhoda, že se nám sešly termíny, kdy jsme byli na Tahiti a hlavně, že jsme se dokázali sejít. Strávili jsme u nich v hotelu Bali Hai skoro tři hodiny, pokecali jsme, snědli jsme jim polívku (číňanku), ananas, kokos, vypili džus
a pivo, nechaji jim (na odvoz do Čech) 2 průvodce po Jižní Americe, velkou dřevěnou sošku z Velikonočního ostrova a k tomu všemu dostali jako dárek čtyři ledové kaštany a dvě balení knedlíků v prášku! Na to, že jsme se vykopali až před sedmou, kdy už byla tma jako v pytli, jsme nadvakrát, ale poměrně rychle dostopovali do našeho kempu. Noční cesta přes dvě zátoky byla kouzelná. Škoda, že jsme s naší řidičkou moc nepokecali, protože uměla jen francouzky a to zase my moc neumíme. Večer jsme strávili s Rakušanem, Claudií, jejím Piscem a zapadajícím měsícem na terase naší kuchyně... tím skončil náš 80-tý den na cestě, Willy Fog by naším tempem chudák prohrál sázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat