pondělí 7. prosince 2009

pátek 20.11.2009 - Belvedere na kole

Krásně vyspalí jsme vstali už v půl sedmý. Šli jsme si zaplavat, i když bylo sluníčko za mrakem a voda docela osvěžující. Po dvou a půl měsících jsem měl plavací deficit a hrozně jsem se na to těšil. A pak jsem se těšil na snídani: bagetu se sýrem a s marmeládou a horkým čajem. Půjčili jsme si kola (1200F za jedno) a po pobřeží vyrazili do zátoky Oponuhu a dál do středu ostrova. Je pořád zataženo a před jednou přeháňkou jsme se museli schovat do supermarketu u cesty. I tak je teplo, tak jsme si čekání zpříjemnili novozélandskou zmrzlinou. Cestou dál na vyhlídku Belvedere, která je v jižní části kráteru a je z ní krásný výhled na obě severní zátoky a kopec mezi nimi, jsme se stavěli ve školním tropickém zahradnictví. Dostali jsme popis asi 50 plodin, které na asi hodinovém okruhu najdeme. My jsme se ale nejvíc těšili na ananasové plantáže, které jsme před tím nikdy neviděli a tady jsou na každém rohu. Ananas je přízemní rostlina, která rodí jedno ovoce za rok, po třech sezónách jí nahradí novou sazeničkou. Jsou ale pěkně nahusto a úroda v tomhle přírodním skleníku asi bývá dobrá. Navíc jsou tu jedny z nejsladších ananasů na světě. Prodávají se tu u silnice za 200F nebo 5 kusů za 650F (počítejte přibližně 10F=2kč), my jsme zatím ochutnali jen pár kousků, co nám u snídaně nechali němci, se kterými tu bydlíme. Prý v Papeete pořádají výstavu o takovém vlasatém stromu, který nám také roste v kempu, a o pověstech a pohádkách sebraných po celém světě, které se tohoto stromu týkají - bohužel výstava začíná až po našem odletu. Vůbec je tu dost ovoce, které neznáme a tak sbíráme, co najdeme, něco dokonce setřeseme nebo utrhneme ze stromu nebo z palmy, Šárka to hodí do nákupního košíku, který má na kole, a večer se zeptáme, co to je a jestli se to dá sníst. Do tropického zahradnicví nám bohužel sebrali batůžek, tak jsme jim alespoň snědli dva slaďoučké grepy, které se jim tam jen tak válely. Večer jsme s pomocí identifikovali papáju, mango a pomelo. Co bylo zralé rovnou snědli, ostatní dali do skříně v kuchyni dozrát, co nebylo k jídlu rovnou vyhodili. Slunce zapadlo krátce po sedmé, všichni v kempu šli spát už před desátou (kromě jedné partičky, která už v devět byla pěkně hlučná), já vydržel horko těžko do půl jedenáctý psát deník. Časový posun je stále cítit.
PS: malý supermarket kousek od kempu je jen o malinko dražší než obří Champion v Papeete, takže jsme se nemuseli tahat s nákupem takovou dálku. Voda je tu dokonce ještě levnější.

Žádné komentáře:

Okomentovat