Aby jsme si co nejvíc užili posledního dne, dali jsme si budíka na 5:30 (vstávání jako když odjíždím v pondělí z Poniklý do Prahy do práce). Sluníčko už svítilo, dali jsme ranní koupačku a super snídani s ananasem. Šárce pořád nebylo moc dobře, tak si dopoledne ještě na hodinku zdřímla, zatímco já si šel naposledy pořádně zašnorchlovat. Checkout z kempu je v 9 hodin, ale dovolili nám zůstat v pokoji až do půl čtvrté, kdy nám jede autobus na poslední odpolední loď zpět do Papeete. V klidu jsme se sbalili, k obědu si udělali čočku s vajíčkem a zašli naposledy do vody. Už ve čtvrt na čtyři pro nás přiběhla uklízečka, že přijel autobus, tak jsme se během půl minutky dobalili a mazali. Všimli jsme si, že kvůli nám na silnici položila list s kamenem, aby nám stopla autobus. Na rychlém katamaranu Moorea Express
jsme si zabrali místo venku hned na špičce s krásným výhledem, hodili jsme si na zábradlí ručníky, které nám cestou ve větru za půl hodinky skoro uschnuly. V přístavu v Papeete jsme se uvelebili na lavičce u dětského hriště a čekali až bude čas na poslední bus na letiště. Dala se s námi do řeči jedna Kanaďanka kolem čtyřiceti let, která se ale chovala jako puberťačka. Nejdřív jsme nevěděli, co si o ní máme myslet a hlavně, co si s ní počít, protože byla dost neodbytná. Na Tahiti strávila 3 týdny na jachtě s někým, kdo tu prý marně sháněl posádku. Dnes také odlétá a za své zbylé franky skočila do stánku pro jídlo (čínské nudle s masem a na moje přání slanou palačinku) a rozdělila se s námi. Pak už nám začala být sympatická. Když pak šla na bus na letiště, tak nám dokonce nechala asi 500 franků, které prý už nebude potřebovat. Přisypali jsme k nim naše drobné (nechali jen 600 na bus na letiště) a zašli na další dvě palačinky. Sice nám 30 franků chybělo, ale ukecali jsme to. Po deváté jsme vyrazili hledat bus a zeptali
jsme se dvou místních lidí. Moc jsme jim ale nerozumněli. Nejdřív to vypadalo, že nás vedou na bus, pak nás ale naložili do svého auta a odvezli před letištní halu. Za ušetřený peníz jsme ještě stihli koupit 3 pohledy a dvě známky. Na tu třetí budeme mít ráno, až si z vozíku na batohy vezmeme posledních 100F. Počkali jsme, až se letiště trochu vyprázdnilo (do jedenácti tu bylo docela rušno), našli si klidný koutek, svázali batohy, já si raději provlíknul ruku do popruhu a v půl jedný jsem na necelých 5 hodin usnul. Naštěstí dnes nepuštěli každých 30 minut hlášení o zákazu kapalin a [želů] na palubě.
Aby jsme si co nejvíc užili posledního dne, dali jsme si budíka na 5:30 (vstávání jako když odjíždím v pondělí z Poniklý do Prahy do práce). Sluníčko už svítilo, dali jsme ranní koupačku a super snídani s ananasem. Šárce pořád nebylo moc dobře, tak si dopoledne ještě na hodinku zdřímla, zatímco já si šel naposledy pořádně zašnorchlovat. Checkout z kempu je v 9 hodin, ale dovolili nám zůstat v pokoji až do půl čtvrté, kdy nám jede autobus na poslední odpolední loď zpět do Papeete. V klidu jsme se sbalili, k obědu si udělali čočku s vajíčkem a zašli naposledy do vody. Už ve čtvrt na čtyři pro nás přiběhla uklízečka, že přijel autobus, tak jsme se během půl minutky dobalili a mazali. Všimli jsme si, že kvůli nám na silnici položila list s kamenem, aby nám stopla autobus. Na rychlém katamaranu Moorea Express 
jsme si zabrali místo venku hned na špičce s krásným výhledem, hodili jsme si na zábradlí ručníky, které nám cestou ve větru za půl hodinky skoro uschnuly. V přístavu v Papeete jsme se uvelebili na lavičce u dětského hriště a čekali až bude čas na poslední bus na letiště. Dala se s námi do řeči jedna Kanaďanka kolem čtyřiceti let, která se ale chovala jako puberťačka. Nejdřív jsme nevěděli, co si o ní máme myslet a hlavně, co si s ní počít, protože byla dost neodbytná. Na Tahiti strávila 3 týdny na jachtě s někým, kdo tu prý marně sháněl posádku. Dnes také odlétá a za své zbylé franky skočila do stánku pro jídlo (čínské nudle s masem a na moje přání slanou palačinku) a rozdělila se s námi. Pak už nám začala být sympatická. Když pak šla na bus na letiště, tak nám dokonce nechala asi 500 franků, které prý už nebude potřebovat. Přisypali jsme k nim naše drobné (nechali jen 600 na bus na letiště) a zašli na další dvě palačinky. Sice nám 30 franků chybělo, ale ukecali jsme to. Po deváté jsme vyrazili hledat bus a zeptali 
jsme se dvou místních lidí. Moc jsme jim ale nerozumněli. Nejdřív to vypadalo, že nás vedou na bus, pak nás ale naložili do svého auta a odvezli před letištní halu. Za ušetřený peníz jsme ještě stihli koupit 3 pohledy a dvě známky. Na tu třetí budeme mít ráno, až si z vozíku na batohy vezmeme posledních 100F. Počkali jsme, až se letiště trochu vyprázdnilo (do jedenácti tu bylo docela rušno), našli si klidný koutek, svázali batohy, já si raději provlíknul ruku do popruhu a v půl jedný jsem na necelých 5 hodin usnul. Naštěstí dnes nepuštěli každých 30 minut hlášení o zákazu kapalin a [želů] na palubě.
Žádné komentáře:
Okomentovat