sobota 5.12.2009 - SuBarunka, cesta k Lake Tekapo

Zapomněli jsme si včera přiobjednat další noc a hostel je už plně zarezervovaný, takže se dneska musíme chtě nechtě vystěhovat. Je to trochu čára přes rozpočet. Do desíti musíme být sbalený. Po devátý měl přijet "dědek" (ten co včera na první schůzku nepřijel a pak nám přivezl ukázat jiné auto, než jsme chtěli) s další nabídkou, takže to byl docela fofr. Dědek ale nepřijede, tak jsme zavovali na Subaru, že ho bereme a domluvili, že nás v půl třetí vyzvedne u hostelu. Šli jsme ještě do města vybrat peníze a nechat si vytisknout VIR (report o historii auta). Současný majitel má auto pouhých 7 mesíců, před ním ho měl dalších 7 měsíců asi nějaký cestovatel, který ho koupil v Aucklandu a prodal v Christchurch. Kilometry přibývají poměrně plynule na současných asi 220.000km a nejsou na autě žádné pohledávky ani nezaplacené pokuty. Měli jsme ještě chvilku času, tak jsme si prošli vánočně vyzdobené centrum (ve výlohách mají animované Betlémy) a protože svítí sluníčko a je vedro (klasické Vánoce na blátě :-) tak jsme si poprvé dali výbornou novozélandskou zmrzlinu. Do mašiny nám kydnuli kopec smetanové zmrzliny a pak hrst pravých borůvek a vytlačili kornout krásné borůvkové zmrzliny. Před třetí nám před hostelem zastavilo Subaru a Paul (původní majitel) nás vezl asi 10km za město, kde je teď v sobotu odpoledne jediná otevřená pošta. Cestou panovala pohodová atmosféra, dokud jsem nezjistil, že nefunguje klimatizace. Paul tvrdil, že stál celý den na sluníčku a klimatizace začne brzy chladit. Když po dvou minutách a pak dalších pěti začalo být v autě vedro k nedýchání, tak jsem říkal, že si myslím, že prostě nefunguje. Paul to beze slova nasraně otočil zpět do centra až gumy zahvízdaly a drsně zařval: "jestli to auto nechcete, tak jste to měli říct hned!". A bylo ticho. My jsme se na sebe tiše podívali, co to jako má znamenat: buď je naštvaný, že jsme na to přišli nebo si fakt myslí, že to funguje, přestože se v autě nedalo dýchat. Auto se nám ale moc líbilo a bez klimatizace to určitě přežijeme, jen aby to nebyl důsledek nějakého zásadního problému v motoru. Zkusil jsem klimatizaci vypnout a opravdu to foukalo ještě o něco tepleji. Řekl jsem, že to asi fakt trochu funguje, Paul to zase otočil, mlčky jsme dojeli k poště (já jen zkontroloval barvu oleje a mastnotu vody), vyplnili jsme formulář o převodu, zaplatili 9NZD, vrátili se do města, vyhodili Paula u něj v práci a hotovo. Vůbec jsme ale z naší koupě neměli radost, jaká to byla vypjatá situace. Zajeli jsme do bazaru, kde nám tisknuli VIR, a hned si zaplatili na 3 měsíce nepovinné ručení odpovědnosti (na míň to nejde). Majitel bazaru okouknul naše auto a pochválil nám dobrou cenu. Trochu nám ho proklepl, projel se s ním a říkal, že žádou zjevnou vadu nemá. Popojíždel pomalu v plném rejdu - tak se prý pozná správná funkce náhonu na všechny čtyři, koukal do motoru, na olej, na vodu. Tohle auto má prý drahý motor s válcema naboku po dvou proti sobě a jeho opravy prý vyjdou poměrně draze, tak ať ho hlavně nezavaříme. Musíme pořád kontrolovat olej a vodu. Zajeli jsme do hostelu pro věci, udělali kuskus k večeři a vyrazili ven z města. Mám v GPSce označené místo, kde jsme spali u jezera Tekapo 18.12.2003. Když jsme tam ale v půl jedenáctý v noci dorazili, ukazovala šipka jen někam do křoví vedle silnice. Našli jsme si jiné místečko na vedlejší cestě, udělali si vzádu ležení (aníž bysme vylézali ven z auta) a po náročném dni okamžitě vytuhli. Spíme trochu našikmo (tak tak se vejdu) s hlavou pod zadním okénkem zkrz které na nás svítil Orion a Velké a Malé Magelanovo mračno - takové dvě znaménka velikosti mexického dolaru, které jim tu zdobí jižní oblohu.
PS: protože jsme Subaru poprvé projeli na Barboru 4.12., tak našemu autíčku říkáme Subarunka nebo jednoduše Barborka. Už nás dovezla 224km, jede hezky, tak ať jí to vydrží.