úterý 23.2.2010 - Wilsons Promontory 1. den: Tidal River - Refuge Cove (16,7km - 6h)

Snídani znepříjemňovaly mohutné přeháňky. I když jsme vařili a jedli pod stříškou, stejně jsme stihli pěkně zmoknout jen z pouhého přebíhání na záchod nebo pro věci do auta. Uvěřili jsme relativně dobré předpovědi a vyrazili do parku Wilsons Promontory do informačního centra v Tidal River, kde jsme si koupili jednu noc v kempu Refuge Cove v půlce našeho dvoudenního treku. Díky tomu jsme nemuseli platit vstupné do parku, které bylo kupodivu dražší, než noc v kempu. Přímo v Tidal River je také kemp, mnohem dražší ale taky mnohem luxusnější. Dali jsme si v něm sprchu (raději jsme se neptali, jestli můžem) a přebalili věci na dva dny. Šárka měla náladu pod psa. Jednak z toho deštivého rána (teď už naštěstí svítí sluníčko) a hlavně z toho balení a vymýšlení, co budeme na treku jíst. Nálada se zlepšila až po obědě (zbylé tři klobásky s bramborem, zeleninou a volským okem) a hlavně po zmrzlině, kterou jsem si koupili v krámku, když jsme si tam dávali nachladit "brikety". K lednici jsme totiž vyfasovali i dvě malé chladící náplně "ice brick", které při nákupech v supermarketech na chvilku schováme někam do mrazáku, abysme si ukradli trochu té zimy do naší ledničky. Tentokrát jsme se rozhodli nechat brikety v chlaďáku přes noc, aby se pořádně nachladili, a schovali je k mraženým návnadám na ryby. Jak jsme si tak pochutnávali na zmrzlině, zaujal mě chlápek s malou dcerkou na kole. Měl totiž pro malou holčičku na svém kole sedadlo a háky na boku, kam mohl zavěsit celé její kolo, kdyby už holčička nemohla. A vyrazili jsme na pochod. První půlka vedla lesy přes ohořelé kopce. V roce 2005 tu totiž byl požár a pozůstatky jsou vidět dodnes. Zdá se to jako pohroma, ale potkávali jsme naučné tabulky, kde popisují, jak se les dokáže rychle zotavit a dokonce, že to vlastně čas od času potřebuje, trochu si zahořet. Nepochopili jsme pořádně proč, ale nastudujeme to a ještě vám o tom něco napíšeme. Cesta byla moc pěkná, ale pořád lesem a my čekali se svačinou, až dojdem k moři. Celý vyhladovělí jsme vyměkli na jednom krásném mostíku přes potůček, aby jsme pak zjistili, že stačilo vydržet jen asi 200m dál na krásnou pláž. Bylo přesně mezi odlivem a přílivem a pláž by se měla přejít za nejnižšího stavu vody. Zezačátku se zdálo, že to nebude problém, ale nakonec jsme na jednu zátoku museli až do spodního prádla. Voda rychle přibývala, tak nebyl čas dlouho váhat. Přebrodili jsme se tím do prvního kempu Sealers Cove, kde jsme nabrali vodu a pelášili dál, protože to máme ještě dvě hodinky cesty. Z hadice tu tekla s prominutím "čerstvá ranní moč" a cedulka varovala, že není pitná. Nechali jsme si ji tedy jen na vaření a šetřili si vodu z Tidal River. Škoda, že nebylo víc času, protože se během další cesty otevíraly krásné výhledy. Dalo by se tu chvilku posedět a pokochat se pohledem na kopce, pláže a moře s rybářskou bárkou. Do kempu Refuge Cove jsme drazili až za tmy. Chlápek, co je tu s partou na mořských kajacích nám poradil, kde postavit stan a kde teče voda na pití. Tak vida, i tady je voda. V infocentru nám říkali, že poslední voda bude v Sealers Cove. Bohužel i tady teklo něco podobného žlutého, ale nemuseli jsme se dvě hodiny tahat s plnou faškou. Kajakáři mají namířeno až do Tasmánie! Jedou trasu na několikrát a přespávají na ostrůvkách po cestě. Průměrnou rychlostí 7km/h a s nejdelším přejezdem 65km jsou to docela dobrodruzi. Ne, že by mě to taky nelákalo :-) Při vaření večeře nás otravoval posum. Vůbec se nás nebál a přišel opravdu blízko. Když se ale objevil druhý, utekl zbaběle vysoko na strom, kde chrčel jako vystrašený kocour. Slyšeli jsme je pak, jak se rvou. To už jsme ale byli zalezlí ve spacáčkách a těšili se na další den.