Báli jsme se, že tu musíme vypadat podezřele, dokonce se o naše batohy a krabici zajímal jeden policajt, ale stačilo ho ujistit, že je to opravdu všechno naše. Na chicken toast (a hlavně na záchod) jsme si zašli do jedné kavárny a pak se několik hodin váleli v parku, protože dopotácet se někam jinam se prostě nedalo. Cestou zpět na Victoria station (odkud odjíždí Easybus na letiště Luton) jsme ještě zašli na fish and chips, které jsme si dali jedny dohromady. Easybus odjel načas, ale dlouho se motal v zácpě v centru, takže cesta netrvala 50 minut ale hodinu a tři čtvrtě. I tak jsme na letisti měli čas se v klidu odbavit a už trochu ve spěchu povečeřet v indické restauraci. Nějak nám ty barevné omáčky zachutnali. Kde je v Praze nějaký dobrý indický bufet? Lístky do letadla u společnosti WizzAir jsou bez místenky, takže v gatu vznikla dlouhá fronta a v letadle menší boj o místa. My jsme si ale místo u okýnka vybojovali. Asi po minutovém letu zničeho nic poklesl tah motorů, po chvilce zas a pak následoval ostrý náklon doleva a my hned měli jasno: "Houstone máme problém, vracíme se zpět". Už jsem se bál, jak bude pilot na nouzové přistání marně hledat Hudson River, ale nic takového se nedělo.
Normálně jsme letěli dál. Tak nevíme, co to pilot zkoušel. V Praze jsme si dlouho počkali na krabici s didžiridů, která se ne a ne objevit na pásu se zavazadly, až jsme si všimli, že pár takových krabic leží na zemi před dveřmi s nápisem nadměrná zavazadla. Byli jsme moc rádi, že se nám podařilo didžiridů dopravit domů, že jsme na něj museli v příletové hale hned zahrát. Vůbec se na letišti rozjela taková pařba. V uvítacím výboru složeným rodičů z Kladna i z Poniklé nechyběl ani velký nepálský vůdce Karel Svoboda. Vůbec jsme nečekali, že by nás přišel půl hodiny před půlnocí přivítat na letišti a udělal nám tím hroznou radost. Stejně jako uvítací transparent od rodičů, chléb se solí, Krakonošova bylinná a pivo Krakonoš v krásném krýglu. Strávili jsme v hale něco přes hodinu. Už tam skoro nikdo nebyl, jen chlapík s čistícím strojem se neustále přibližovat, pak kolem nás chvilku kroužil, a když najel přímo do nás, tak jsme se sbalili a rozjeli se domů. Já do Kladna, Šárka do Poniklé - po 10 měsících první noc jeden bez druhého. Ještě mi stihl zavolat Karlos, že jede zítra v deset do Troje na kanál, jestli nechci taky. 
Chci, a moc! Ale asi bych to nezvládl. Ještě jsme doma kecali asi do půl druhé. Šárka s rodiči dorazila domů až kolem třetí. Tím skončila naše cesta kolem světa. Teď už můžeme sundat náramky pro štěstí, které jsme dostali od Madamme Pap v Tad Lo - prý od mnichů z kláštera. PS: Metro Heathrow do centra stálo jednoho 4,5GBP. S tříměsíčním předstihem koupený lístek na Easybus od Victoria station na letiště Luton jen 3GBP. Koukali jsme, že skoro nikdo neměl koupené lístky dopředu a platili plnou cenu. Ptali jsme se kolik to tak stojí a prý 15GBP za zpáteční lístek. Přes internet koupený by zpáteční stál jen 4GBP. Musí se ale koupit dlouho dopředu a na konkrétní den a čas. Každý cestující může mít jen jedno velké zavazadlo, ale nikdo to naštěstí nekontroloval.
PS: Omlouvám se za velkou pauzu před napsáním posledního dne deníku. To víte, doma už není na nic čas. Jestli ale vydržíte další měsíc, tak se třeba dočkáte i nějakých dalších příspěvků, jako třeba celkové dojmy z cesty, naše nejkrásnější a nejoblíbenější místa atd.
Žádné komentáře:
Okomentovat