Ráno jsme měli pěkný fofr. Loď v 6:45 jela do Kingfisher Bay a zptáteční lístek nestál 36, ale rovnou 60AUD/os! Trochu nepoměr, když auto, ve kterém můžou jet až 4 lidi stojí 150AUD. jediná šance byla se k někomu přifařit. V přistavu se ale nesmělo parkovat a my museli najít mísečko u příjezdové silnice. Mezitím nám všechny auta projeli, takže smůla. V půl devátý jede další loď, která jede do Wanggoolba Creek a stojí "jen" 36AUD. Dali jsme si mezitím
snídani a skoro neviditelné malé mušky mezitím žraly nás. Byla to fakt síla, tak doufáme, že to takhle nebude celé tři dny na Fraser Islandu. Viděli jsme ploutvičky delfínu a koukali na dva rybáře, jak jeden tahal jednu rybu za druhou a dával je druhému jako návnady. Když začaly přijíždět auta na druhou loď, hledali jsme nějaké, do kterého bysme se vešli. Většinou byla plná, nebo jen pro dva lidi, ale měli jsme štěstí, že dva němci: Dana a Michael měli auto pro čtyři. Trochu váhali, jestli kvůli nám přehází věci ze zadních sedaček, tak jsme jim za převoz nabídli 20AUD. Cestou na lodi jsme vysondovali, kam mají namířeno a domluvili se, že nás vezmou až k Lake Birraben, od kterého my už půjdeme dál pěšky. Cesta začala jako písčitá silnice, ale postupně se změnila v neskutečný tankodrom, který by ani Barborka nezvládla. O Plechovce jsme ani neuvažovali. 15km jsme jeli hodinu. Michaela ten autodrom pro velký kluky docela bavil, ale Daně začalo být zle, takže musel zpomalit. Dovezli nás k pláži u jezera. Vzali jsme si batohy a rozhodli se, že tu strávíme zbytek dne. Oni dali snídani, koupačku a pokračovali dál. Naplánovali si toho na dva dny moc. Voda byla super: čistá teplá, pláž s bílým pískem s pozvolným přístupem, který se po asi 30m začal prudce svažovat. Maximální hloubka ale nebyla víc než 5 metrů. Šárka cvičila, já plaval a blbnul ve vodě. Od rána je zataženo (po těch dvou dnes bez mráčku je to docela škoda) a jednou začalo i trochu pršet. To jsme měli na pláži najednou fofr, abysme rychle schovali naše věci, i když vlastně ani nebylo kam.
Deštík se ale rychle přehnal, vykouklo sluníčko a až do večera bylo krásně. Z vody z jezera jsme si na pláži uvařili oběd a převařili i trochu vody na pití. Přijela partička motorkářů v neskutečném brnění ve kterém taky skoro všichni hned naskákali do vody. Bylo tu tak krásně, že se nám s jezerem těžko loučilo. Museli jsme ale dojít do kempu v Central Station, čas letěl a my museli vyrazit na cestu. Jezero jsme po "silnici" obešli z jihu a napojili se na úzkou, málo prošlapanou pěší stezku do Central Station, kam jsme dorazili až za tmy. Dost zmateně jsme tu hledali kemp. Šárka mrtvá hlady musela dát u stolečku sušenku a já běhal okolo a hledal kudy do kempu. Když jsme od stolu odcházeli, viděli jsme jak dva dingové začali slídit okolo a hledat, jestli něco nezbylo. Na posledním rozcestí, kdy jsme trochu zaváhali jsme si všimli, jak na nás ze tmy září jejich oči. Pelášili jsme do kempu, který je naštěstí (právě kvůli dingům) celý oplocený. Vůbec tu s nimi docela straší a prý byly případy, kdy dingové turisty napadli. Je důrazně zakázáno je krmit, protože by si pak začali moc dovolovat. Našli jsme si pěkné místo na náš stan vedle stolečku. Při vaření večeře jsme slyšeli jak dingové za plotem vijí jako vlci. Dali jsme si sprchu (za dolar by byla dokonce teplá), chvilku poseděli u lahvinky červeného vína a šli brzy spát. Po komfortu naší matračky nám karimatky příjdou jako docela tvrdé lože.
snídani a skoro neviditelné malé mušky mezitím žraly nás. Byla to fakt síla, tak doufáme, že to takhle nebude celé tři dny na Fraser Islandu. Viděli jsme ploutvičky delfínu a koukali na dva rybáře, jak jeden tahal jednu rybu za druhou a dával je druhému jako návnady. Když začaly přijíždět auta na druhou loď, hledali jsme nějaké, do kterého bysme se vešli. Většinou byla plná, nebo jen pro dva lidi, ale měli jsme štěstí, že dva němci: Dana a Michael měli auto pro čtyři. Trochu váhali, jestli kvůli nám přehází věci ze zadních sedaček, tak jsme jim za převoz nabídli 20AUD. Cestou na lodi jsme vysondovali, kam mají namířeno a domluvili se, že nás vezmou až k Lake Birraben, od kterého my už půjdeme dál pěšky. Cesta začala jako písčitá silnice, ale postupně se změnila v neskutečný tankodrom, který by ani Barborka nezvládla. O Plechovce jsme ani neuvažovali. 15km jsme jeli hodinu. Michaela ten autodrom pro velký kluky docela bavil, ale Daně začalo být zle, takže musel zpomalit. Dovezli nás k pláži u jezera. Vzali jsme si batohy a rozhodli se, že tu strávíme zbytek dne. Oni dali snídani, koupačku a pokračovali dál. Naplánovali si toho na dva dny moc. Voda byla super: čistá teplá, pláž s bílým pískem s pozvolným přístupem, který se po asi 30m začal prudce svažovat. Maximální hloubka ale nebyla víc než 5 metrů. Šárka cvičila, já plaval a blbnul ve vodě. Od rána je zataženo (po těch dvou dnes bez mráčku je to docela škoda) a jednou začalo i trochu pršet. To jsme měli na pláži najednou fofr, abysme rychle schovali naše věci, i když vlastně ani nebylo kam. 
Deštík se ale rychle přehnal, vykouklo sluníčko a až do večera bylo krásně. Z vody z jezera jsme si na pláži uvařili oběd a převařili i trochu vody na pití. Přijela partička motorkářů v neskutečném brnění ve kterém taky skoro všichni hned naskákali do vody. Bylo tu tak krásně, že se nám s jezerem těžko loučilo. Museli jsme ale dojít do kempu v Central Station, čas letěl a my museli vyrazit na cestu. Jezero jsme po "silnici" obešli z jihu a napojili se na úzkou, málo prošlapanou pěší stezku do Central Station, kam jsme dorazili až za tmy. Dost zmateně jsme tu hledali kemp. Šárka mrtvá hlady musela dát u stolečku sušenku a já běhal okolo a hledal kudy do kempu. Když jsme od stolu odcházeli, viděli jsme jak dva dingové začali slídit okolo a hledat, jestli něco nezbylo. Na posledním rozcestí, kdy jsme trochu zaváhali jsme si všimli, jak na nás ze tmy září jejich oči. Pelášili jsme do kempu, který je naštěstí (právě kvůli dingům) celý oplocený. Vůbec tu s nimi docela straší a prý byly případy, kdy dingové turisty napadli. Je důrazně zakázáno je krmit, protože by si pak začali moc dovolovat. Našli jsme si pěkné místo na náš stan vedle stolečku. Při vaření večeře jsme slyšeli jak dingové za plotem vijí jako vlci. Dali jsme si sprchu (za dolar by byla dokonce teplá), chvilku poseděli u lahvinky červeného vína a šli brzy spát. Po komfortu naší matračky nám karimatky příjdou jako docela tvrdé lože.
Koukám, že Šárka je pořád, i přes strasti cestování, krasavice. Mějte se krásně. Honza Žlabeta
OdpovědětVymazat