Ráno byla snídaně v šest hodin a už v půl sedmé jsme uháněli na korbě na procházku přes vyschlé bažiny. Pantanal je totiž ohromná bažinná oblast, kterou jednou za rok zaplaví řeka Paraguai. Zbytek roku pak oblast postupně vysychá. My jsme tu v suché sezoně, takže už zbývá jen pár jezírek ve kterých se mačkají kajmani, ohromné vydry, hromada různých vodních ptáků, ledňáčci, tukani. Okolo pobýhají pštrosy, nosály, kapibary, bůvoli, krávy a na stromech řve spousta druhů papoušků včetně ohromných Arara. Po jedenácté se udělalo neskutečné vedro (34 stupňů, proto se tu vstává tak brzy), tak jsme se rádi vrátili a zalezli do stínu v našem kempu. Ani voda ve sprchách není na pořádné ochlazení dost studená. Odpoledne jsme jeli na vyjížďku na koně k poměrně daleké a docela luxusní farmě. Mají tu i bazének, kde jsme se měli i koupat, ale i do něj nalezli kajmani. Když nás viděli, zmizeli pod hladinou a ukrývali se u dna. Vůbec je tu mnohem víc kajmanů než u nás a lezou i po chodníčkách a skrývají se v záhonech. Viděli jsme jak je paní domu odvážně vyhání tyčí dál od statku. Jízda na koních byla super.
Je to tu mnohem hezčí než u nás. Obzvlášť kouzelný byl podvečení návrat. Já měl štěstí na poslušného koně, který zatáčel, jak jsem chtěl, dokonce i zastavil a někdy po nakopnutí i trochu zaklusal. Zato Šárka měla klisnu, která se nechtěla vzdálit od svých hříbat, které zavřeli na farmě, takže nakonec museli jet s náma. Poskalovaly a blbnuly okolo Šárky, že jí náš průvodce musel na chvilku přivázat k sobě (jen koně, ne Šárku). Petr měl zase koně ze všech nejsplašenějšího, který jakmile uviděl volnou louku, vyrazil cvalem kupředu a Petr ho musel celou dobu brzdit. Cestou zpět jsme si odbyli i noční safari, když náš průvodce Ronny se svítilnou vylezl mezi nás na korbu a cestou domů svítil do tmy. Nejhezčí byly svítící oči kajmanu, které rozzářili po jezírkách tisíce světýlek. Tím ale dnešní dobrodružství neskončilo. Šárku totiž v noci probudilo kousnutí od nějaké potvory a když jsme začali hrabat pod karimatky, našli jsme tam "krásného" škorpiona. Hodil jsme na něj botu a doběhl pro Ronnyho. Ten jen řekl, že tenhle není jedovatý, vzal ho do kleštiček a hodil ho do lihu do lahve od cocacoly. Šárce mezitím vyskákali pod kolenem pupínky. Ronny nás uklidnil, že kdyby to byl opravdu jedovatý škorpion, že už by ani nemluvila, a takové tam prý nemají. Utěsnili jsme svojí moskytieru, co to šlo, ale moc klidně se nám neusínalo.
Ráno byla snídaně v šest hodin a už v půl sedmé jsme uháněli na korbě na procházku přes vyschlé bažiny. Pantanal je totiž ohromná bažinná oblast, kterou jednou za rok zaplaví řeka Paraguai. Zbytek roku pak oblast postupně vysychá. My jsme tu v suché sezoně, takže už zbývá jen pár jezírek ve kterých se mačkají kajmani, ohromné vydry, hromada různých vodních ptáků, ledňáčci, tukani. Okolo pobýhají pštrosy, nosály, kapibary, bůvoli, krávy a na stromech řve spousta druhů papoušků včetně ohromných Arara. Po jedenácté se udělalo neskutečné vedro (34 stupňů, proto se tu vstává tak brzy), tak jsme se rádi vrátili a zalezli do stínu v našem kempu. Ani voda ve sprchách není na pořádné ochlazení dost studená. Odpoledne jsme jeli na vyjížďku na koně k poměrně daleké a docela luxusní farmě. Mají tu i bazének, kde jsme se měli i koupat, ale i do něj nalezli kajmani. Když nás viděli, zmizeli pod hladinou a ukrývali se u dna. Vůbec je tu mnohem víc kajmanů než u nás a lezou i po chodníčkách a skrývají se v záhonech. Viděli jsme jak je paní domu odvážně vyhání tyčí dál od statku. Jízda na koních byla super. 
Je to tu mnohem hezčí než u nás. Obzvlášť kouzelný byl podvečení návrat. Já měl štěstí na poslušného koně, který zatáčel, jak jsem chtěl, dokonce i zastavil a někdy po nakopnutí i trochu zaklusal. Zato Šárka měla klisnu, která se nechtěla vzdálit od svých hříbat, které zavřeli na farmě, takže nakonec museli jet s náma. Poskalovaly a blbnuly okolo Šárky, že jí náš průvodce musel na chvilku přivázat k sobě (jen koně, ne Šárku). Petr měl zase koně ze všech nejsplašenějšího, který jakmile uviděl volnou louku, vyrazil cvalem kupředu a Petr ho musel celou dobu brzdit. Cestou zpět jsme si odbyli i noční safari, když náš průvodce Ronny se svítilnou vylezl mezi nás na korbu a cestou domů svítil do tmy. Nejhezčí byly svítící oči kajmanu, které rozzářili po jezírkách tisíce světýlek. Tím ale dnešní dobrodružství neskončilo. Šárku totiž v noci probudilo kousnutí od nějaké potvory a když jsme začali hrabat pod karimatky, našli jsme tam "krásného" škorpiona. Hodil jsme na něj botu a doběhl pro Ronnyho. Ten jen řekl, že tenhle není jedovatý, vzal ho do kleštiček a hodil ho do lihu do lahve od cocacoly. Šárce mezitím vyskákali pod kolenem pupínky. Ronny nás uklidnil, že kdyby to byl opravdu jedovatý škorpion, že už by ani nemluvila, a takové tam prý nemají. Utěsnili jsme svojí moskytieru, co to šlo, ale moc klidně se nám neusínalo.
Ahoj z krásné České republiky bez škorpionů:o)
OdpovědětVymazatTeda vy ale zažíváte dobrodružství. Kajmani v bazénu, kajmani v řece, kajmani na břehu, kajman kam se podíváš:o)
Ještě, že ten škorpion nebyl, Šári, jedovatý. Kdybys zůstala doma v Poniklý, tak se ti to nestane:o))
Dávejte na sebe pozor.
Zuzana
Kde sou naky fotky? Kde je skorpion, kde je kajman? Doufam ze mas jeste ten svycarak, kdyz to tak pozoruju, zacinate celkem zdivoka :) Zdarec, Honza
OdpovědětVymazatSvycarakem uz jsme otevreli nespocet lahvi vina... zatim funguje, opatrujem ho jako rum v kole. Fotky dodam. Nekdy je tu ten internet spis k nastvani nez aby na nem clovek neco rozumnyho udeal.
OdpovědětVymazat