neděle 17.1.2010 - Tongariro Northern Circuit (1.den Whakapapa - Oturere Hut, 26,7km)

Budíček zazvonil v 6:30. Já ještě spokojeně ležel a Šárka řídila zpět do Whakapapa - bohužel v pravém pruhu! Naštestí si sama všimla dřív, než jelo auto proti nám. Chěli jsme dát rychlou snídani, ale zbyly vajíčka, takže jsme si raději udělali výbornou omeletu. Do infocentra jsme dorazili až po deváté a na trek vyrazili až v deset. Máme v plánu během tří dní zkombinovat dvou až dřídenní "severní okruh" okolo Ngauruhoe a Tongariro crossing - nejznámější jednodenní trek na Novém Zélandu, na který se v druhé půlce napojíme. Koupili jsme si lístky na dvě noci na jakémkoliv hutu v parku za 25/os/noc (před šesti lety 14NZD). Bylo by možné spát ve stanu, mohli bysme dokonce používat vybavení hutu, ale bylo by to za 20NZD, tak jsme si raději dopřáli trochu komfortu. Na parkovišti jsme se dali do řeči s Izraelcem Alonem, který jde "Alone" - sám, protože jeho holka na Tongariro nechtěla, tak jí odložil (patrně někde na pláži) a vyrazil sám. Jde taky severní okruh, ale opačným směrem a chtěl by to zvládnout za 2 dny, přestože si prý koupil lístek na dvě noci. Sopky měly i dnes špičky schované v mracích, ale i tak byla krajina neskutečně zajímavá. Procházeli jsme mezi Ngauruhoe a Ruapehu. Řízky jsme si dali u Lower Tama Lake - zeleného jezera na úpatí Ngauruhoe. Další zastávka a svačinka byla na Waihohonu hutu. Tady jsme trochu zaváhali, protože obloha neustále tmavla a v dálce už byl vidět déšť, ale vyrazili jsme na Oturere hut další 3 hodiny cesty. Prý se projde jedno údolí (kde jsem v malé říčce dal rychlou koupel) a pak už se jde skoro po rovině. Cesta se ale pořád houpala nahoru a dolů. Šárka pletla nohama a skuhrala, že už nemůže. Byl to ale nejkrásnější úsek s výhledem na mrak nad Ruapehu a chvílemi skoro celou Ngauruhoe. Okolí se měnilo od pouště po stepní krajinu. Podél cesty se kroutili bizardní lávové útvary a na zlomech se v barevných pásech promítala historie erupcí sopek. Všude okolo už dávno pršelo. My jsme ale byli ušetřeni až na posledních 15 minut vyčerpávající chůze. K Oturere hutu jsme dorazili pěkně promočení. Ten nás ale přivítal krásným teplem od plynových kamen, nad kterými už se sušila ospousta dalších svršků a ponožek vypouštějících omamný "soxygen". Šárka si myslela, že jsme jediní blázni, kteří dorazí na hut takhle pozdě, ale ještě po nás dorazili další vodníci - tři vysmátí kluci z Bostonu. Byla s nima (a s energickou správcovou) hrozná sranda. Škoda, že jsme většinu nerozumněli. Byly tu ještě dva Holanďani a 4 Korejeci, kteří točili reportáž o Novém Zélandu, ve které jsme si také trochu zahráli. Říkali, že na hutu prší už přes hodinu, je zajímavé, že nás to chytlo až ke konci. Setmělo se a my šli brzy spát. Byla tma jako v pytli, jen na cestičce na záchod svítily odrazky :-)
PS: po cestě jsme potkávali pytle s kamením, dřevěné fošny a dělníky, kteří dělali nové chodníčky. Krásné, dlouhé a kvůli erozi často dost daleko od původní cesty. Je to trochu škoda. Už to není taková pustá "měsíční krajina", působí to spíš jako chodníčky v ZOO.
PS: WH se prý v maorštině čte jako F, takže Whakapapa [fakapapa] zní v angličtině docela legračně.
PS: Šárka našla v návštěvní knize Oturere hutu zápis od Helenky Militké z Kruhu. Jestli jí někdo znáte, tak že pozdravujeme :-)