neděle 7. února 2010

Šárčiny postřehy z Nového Zélandu

Abych se taky konečně zapojila do psaní na náš blog (sloh mi ve škole dělal vždy trable a dost často ho za mě psala mamka) a abych jenom nelenošila nebo nevařila když David píše deník, tak přidávám pár postřehů z Nového Zélandu.

- Z reklamy na dámských záchodcích ve Wellingtonu jsem zjistila, že holky do 10 let věku tu mají očkování proti rakovnině děložního čípku zdarma, což je super a my češky můžou jen závidět.

- Když už jsem u těch záchodků, tak musím podotknout, že těch je tady opravdu hodně a i na takových místech, kde bych je fakt nečekala. Jsou všude v horách (jen kadibudky, ale skoro vždy čisté, s toaletním papírem a snad nikdy nesmrděly), na vyhlídkách a zajímavých místech, kam chodí turisti. Taky v každém městě jsou veřejné záchody a jen jednou za 2 měsíce se mi stalo, že po po chtěli poplatek 40c, což je asi 5czk. Je to paráda, když jdete po horách a není za každým stromečkem rozmočený toaleťák.

- Co mě tu ale trochu (no vlastně docela dost) štve je, že tu nemají popelnice nebo kontejnery na tříděný odpad veřejně dostuplné na ulicích jako u nás snad už v každé vesnici. A ještě horší je, že lahve od piva tu nejsou vratné, takže jsou nacpané v každé směsné popelnici. To my ale moje ekologické cítění nedovolí, takže naše prázdné Tuíčkové lahve dlouho vozíme než se mi podaří je dát na recyklaci. V jednom supermarketu mi na dotaz zda tu mají popelnici na sklo pokladní řekla: přineste to ve středu! Takže všichni cestovatelé, kteří tu na Zélandu žijí v autě jako my (a že jich tu je opravdu moc), házejí všechny odpadky do jednoho pytle. Jen ve dvou městech, kterými jsme projeli měli na ulicích na hlavních třídách dva odpadkové koše u sebe: jeden na směsný odpad a druhý na recyklaci - dohromady sklo, plechovky a pet lahve. Bylo to ve Wanace, kde jsme trávili Štědrý večer a v Taupu. No maji se ti zelení kiwáci ještě co učit...

- Maorky jsem tu viděla skoro vždy koupat v kraťasích a tričkách. V moři to ještě jde, ale ve veřejném bazénu to je trochu zvláštní. Jsou teda všechny hodně tlusté, takže možná nakonec dobře... Ale tetování mají krásné, to musím uznat.

- Novozélandská angličtina: prvních 14 dní mi přišlo, že tu všichni mluví maorsky. Angličtina je tu fakt jiná. Víc jsem rozumněla po 2,5 měsících španělsky v Chile (a to nic neumím, jen co jsem tam odchytala) než místním lidem, kteří na mě mluvili (snad) anglicky. Už se těším na australskou angličtinu :-o

- Jídlo v restauracích je tu na naše poměry pěkně drahé. Jen třikrát jsme zašli do levného bufetu na čínské nudle a indickou omáčku s rýží. Nezbývá nám nic jiného, než si vařit a to znamená časté nákupy. Jídlo v obchodech je taky dražší než u nás, takže jsem jako český důchodce: chodím po supermarketu a hledám co je v akci. Takhle se dá "urvat" hovězí rump steak za 9,90 NZD/kg (130 CZK), brokolice za 1 NZD, sýr camembert za 1,40 NZD (jinak tu stojí 4 NZD) nebo 1kg hrozinek za 2 NZD. Takže já vyrážím do obchodu na "akcičky" a David zatím stihne v autě napsat klidně dva dny deníku.

- Kouhotky na vodu tu mají jako v Anglii oddělené: studená a teplá zvlášť. Je to hrozný: buďto si myjete ruce ve studené, nebo se opaříte. Jakou to může mít výhodu? To fakt nevím. Když jsem pak v jednom pokrokovém kempu narazila na pákovou baterii, pobavil mě návod na použití.

Žádné komentáře:

Okomentovat