středa 3.2.2010 - Auckland - Sydeny

Vstávání, balení, bus na letiště, odlet (bez odletové taxy, která bývala 20NZD) - to všechno dnes brzy ráno klaplo a hurá do Sydney. Při přistávání se Šárka ze srandy zeptala, jestli vidím operu a pak vytřeštila oči: "támhle je :-)!" Já byl snad ještě vykulenější ze startující A380ky, kterou jsem naživo v pohybu neviděl. Celník si z nás hned na přivítanou udělal srandu, ať si dáme pozor, jestli jedeme do Queenslandu, že tam po povodních lezou krodokýli v ulicích. Jinak ani nechtěl vidět vízum, které jsme si zařizovali přes internet. Asi mu tam rovnou naběhlo k našim pasům. Na vstupní kontrole nám nechali většinu jídla (včetně sýrů). Sebrali nám jen uvařené vajíčko a dezinfikovali kolíky od stanu. Trekové boty byly v pohodě. Poptali jsme se v informacích na ubytování a ty můry nás začaly strašit, že je Sydney (kvůli nějakému festivalu) plné, že nám zařídí ubytování v hostelu, který má snad ještě pár volných míst za 30AUD/os ve vícelůžáku. Raději jsme si pár hostelů sami obvolali a zjistili jsme, že nám pěkně kecaly. Ceny začínaly na 25AUD a vůbec nebyly tak plné, jak nám tvrdily. Vybrali jsme Sydney Central Backpacker za 27AUD na čtyřlůžáku i se snídaní a odvozem z letiště (které by autobusem stálo 12AUD). Na ten jsme si ale přes hodinu počkali. Pak se z toho vyklubal hromadný odvoz pro několik hostelů najednou, takže jsme patrně čekali, až bude dost klientů na celý minibus. Jeli nakonec dva a řidiči se nahlas hádali, kdo koho vezme a kam pojede. Až na drzého recepčního byl hostel v pohodě. Na pokoji jsme měli i větrák, umyvadlo a dokonce ledničku ... a hlavně jsme zatím na pokoji sami. Zašli jsme do supermarketu Woolworth nakoupit to nejnutnější k večeři a byl to pro nás opět cenový šok, jako když jsme šli poprvé nakupovat v Aucklandu. I kdyby byl stejný kurz australského dolaru, tak by tu bylo dráž. K posílení deprese zase začalo pršet a Šárka místo toho, aby si užívala první den v Sydney z toho byla na prášky. Začátek tu bude těžký: zvyknout si na ceny jídla, ubytování a vůbec všeho, zjistit co a jak s koupí auta, nenechat se napálit a raději rychle ze Sydney utéct. Mně navíc dělá starosti telefon, který začal být neskutečně pomalý, takže je na psaní deníku a vlastně i SMS a telefonování nepoužitelný. Budu ho muset natvrdo zresetovat, ale nejdřív vymyslet, jak ho zazálohovat, abych nepřišel o všechna data. Zdrcení tím vším jsme hned po večeři zapadli do postele a už v půl osmý usnuli.
PS: Dali jsme si pasy a dost peněz, co máme po prodeji Barunky, do sejfu na recepci. Mám ale trochu strach, protože jsem od něj nedostal klíček, prý si jen řeknu číslo schránky. Až bude na recepci někdo jiný, tak by dal naše věci komukoliv, kdo tipne číslo naší schránky... to se mi nějak nelíbí!