Ráno bylo zataženo, v hutu byla cítit síra, jako když je inverze v Chomutově. Vyrazili jsme raději už v devět (i tak jako poslední), dřív než začne pršet. Mlha stoupala po svahu, který byl porostlý červenými kytičkami zdobenými kapičkami rosy. Když jsme obcházeli Blue lake, tak se mlha roztrhala a my krásně viděli jak jezero tak Red crater, přes který se proti nám hrnuly davy lidí, kteří dneska jdou Tongariro Crossing. První jsme vlastně potkali hned za Ketatahi tedy kousek před koncem jejich treku. Prý vyráželi z Mangatepopo v 6 ráno a celou dobu měli zataženo, takže nic neviděli. Proto možná tak pospíchali. Šplhali jsme na Red Crater a proti nám se suťoviskem brodili lidi v teniskách a bílých ponožkách. Nahoře jsme dali rychlou svačinu a pelášili dál, protože foukalo a my byli docela zpocení. Taky tu nebylo kde čůrat, protože se nedá nikde schovat a všude je hromada lidí. Cestou přes South
crater jsem sledoval Ngauruhoe, jak mě láká, jak přes ní přetékají mraky a ona ukazuje své vnady. Dostal jsem chuť jí zdolat. Od odbočky na konci South crater je to na vrchol a zpět tři hodiny, ale snad to zvládnu rychleji. Zapnuli jsme vysílačky, já mastil nahoru, Šárka mě chvilku pozorovala dalekohledem a pak vyrazila napřed na Mangatepopo Hut, kde na mě počká. Šel jsem jen s flaškou vody a sušenkami (a GPSkou a foťákem a vysílačkou... batoh jsem nechal schovaný kousek od cesty:-), takže jsem to nahoru vyběh ani ne za hodinu. Došel jsem skupinku mladých horolezců s helmami, která se posadila na hranu kráteru. Většinou byla mlha, do kráteru bylo trochu vidět, ale do kraje ani ťuk. Vlastně na chvilku se mi ukázaly Tama lakes a já si (chroupajíc sušenku) vzpomněl na řízky od Šárky. Udělal jsem kolečko okolo kráteru a zašel i na místo, kde jsme před šesti lety (11.11.2003 v 11:11) stanuli s Vaškem a DsD. Tenkrát jsme taky měli mlhu a skoro nic jsme neviděli. Zjistil jsem, že jsme nebyli na vnitřním kráteru ale na zbytku vnějšího. Ten je ale o 4 metry vyšší než vnitřní. Lávovým suťoviskem jsem seběhl zpátky k batohu (chudinky boty dostaly zase zabrat) a vyrazil za Šárkou,
která už čekala na Mangatepopo Hutu. Mohli jsme jít další tři hodiny a dojít až k autu ve Whakapapa, ale řekli jsme si, že tam nejdřív zkusíme dostopovat z parkoviště Mangatepopo. Měli jsme štěstí, že nám zastavilo auto, které vzalo alespoň mě abych přivezl Barunku. Chvilku jsme se bavili anglicky, než jsem zjistil, že jsem stopnul dva Čechy, jednu Slovenku a jednoho Australana - všichni ze Sydney. Slovenka už tam bydlí docela dlouho, takže se zase rychle vrátila k angličtině. Barborka už na mě čekala, radostně nastartovala a jeli jsme vyzvednout Šárku u Mangatepopo. Protože jsme byli oba pěkně zpocení a smradlaví, vyrazili jsme hledat sprchu. Zkusili jsme jeden kemp v Turangi, kde sice byly sprchy na klíč, ale pánské nebyly zabouchnuté, tak jsme se tam oba osprchovali. Když přišel nějaký kluk, musela Šárka počkat, až zaleze do sprchy a pak nenápadně vyběhnout ven. Večeři jsme si jeli udělat do rybářského kempu u jezera Rotoaira, odkud nás ale vyhnali a my si museli najít na přespání jiné místečko...
crater jsem sledoval Ngauruhoe, jak mě láká, jak přes ní přetékají mraky a ona ukazuje své vnady. Dostal jsem chuť jí zdolat. Od odbočky na konci South crater je to na vrchol a zpět tři hodiny, ale snad to zvládnu rychleji. Zapnuli jsme vysílačky, já mastil nahoru, Šárka mě chvilku pozorovala dalekohledem a pak vyrazila napřed na Mangatepopo Hut, kde na mě počká. Šel jsem jen s flaškou vody a sušenkami (a GPSkou a foťákem a vysílačkou... batoh jsem nechal schovaný kousek od cesty:-), takže jsem to nahoru vyběh ani ne za hodinu. Došel jsem skupinku mladých horolezců s helmami, která se posadila na hranu kráteru. Většinou byla mlha, do kráteru bylo trochu vidět, ale do kraje ani ťuk. Vlastně na chvilku se mi ukázaly Tama lakes a já si (chroupajíc sušenku) vzpomněl na řízky od Šárky. Udělal jsem kolečko okolo kráteru a zašel i na místo, kde jsme před šesti lety (11.11.2003 v 11:11) stanuli s Vaškem a DsD. Tenkrát jsme taky měli mlhu a skoro nic jsme neviděli. Zjistil jsem, že jsme nebyli na vnitřním kráteru ale na zbytku vnějšího. Ten je ale o 4 metry vyšší než vnitřní. Lávovým suťoviskem jsem seběhl zpátky k batohu (chudinky boty dostaly zase zabrat) a vyrazil za Šárkou, 
která už čekala na Mangatepopo Hutu. Mohli jsme jít další tři hodiny a dojít až k autu ve Whakapapa, ale řekli jsme si, že tam nejdřív zkusíme dostopovat z parkoviště Mangatepopo. Měli jsme štěstí, že nám zastavilo auto, které vzalo alespoň mě abych přivezl Barunku. Chvilku jsme se bavili anglicky, než jsem zjistil, že jsem stopnul dva Čechy, jednu Slovenku a jednoho Australana - všichni ze Sydney. Slovenka už tam bydlí docela dlouho, takže se zase rychle vrátila k angličtině. Barborka už na mě čekala, radostně nastartovala a jeli jsme vyzvednout Šárku u Mangatepopo. Protože jsme byli oba pěkně zpocení a smradlaví, vyrazili jsme hledat sprchu. Zkusili jsme jeden kemp v Turangi, kde sice byly sprchy na klíč, ale pánské nebyly zabouchnuté, tak jsme se tam oba osprchovali. Když přišel nějaký kluk, musela Šárka počkat, až zaleze do sprchy a pak nenápadně vyběhnout ven. Večeři jsme si jeli udělat do rybářského kempu u jezera Rotoaira, odkud nás ale vyhnali a my si museli najít na přespání jiné místečko...
Žádné komentáře:
Okomentovat