Při snídani nás otravovali takoví divní havrani s bílými fleky na zádech. Vypadali dost ošklivě, ale pak jsme zjistili, že jsou to ty
ptáci co zpívají, jako kdyby někdo hrál na klarinet. Pokračovali jsme dál přes Wanganui (kterým jsme jen profrčeli) dál na sever k Taranaki. Stavili jsme se na Waiinu beach. Stojí tu pár docela nových baráčků a spousta velkých karavanů a obytných autobusů se slunečními kolektory, větrnými elektrárnami a generátory. Tyhle lidi tu asi tráví celé týdny, proto je tu asi cedule, která omezuje dobu táboření na 50 dní! Cestou v autě bylo vedro, ale tady foukal tak silný vítr, že si k vaření obědu bereme teplé mikiny. Já jsem alespoň poprvé pouštěl draka. Moře je studené a skoro nikdo se nekoupe, jen se okolo nás proháněly nějaké čtyřkolky. Já jsem do vody na chvilku vlezl. Vzal jsem si moirové tričko a na břeh připravil teplou mikinu a čepici, až vylezu, abych neumrznul. Voda nakonec nebyla tak studená, dokonce v ní bylo lépe než venku na větru. Byly by pěkné vlny na bodyboardění, musíme co nejdřív nějaký koupit!
Psali jsme chvilku deníky, ale nárazový vítr byl tak nepříjemný, že jsme raději jeli dál. Místo majestátné sopky Taranaki (alias Mount Egmont) nás přivítala jen hromada mraků. Utábořili jsme se na parkovišti na konci severního vstupu do parku North Egmont. Jsme 1000mnm a vůbec tu nefouká. Čekali jsme, že to tu bude ještě horší než na pláži! Původně měly být k večeři palačinky, ale nakonec jsme neudělali ani polívku. Jen co jsem zažehnul benzíňák, déšť nás zahnal do auta. Zalovili jsme v tašce žrádelce a vytáhli alespoň toustový chleba a marmeládu. Než jsme usnuli, sopka na chvilku vykoukla z mraků a ukázala vrchol pocukrovaný od sněhu jako bábovka.
ptáci co zpívají, jako kdyby někdo hrál na klarinet. Pokračovali jsme dál přes Wanganui (kterým jsme jen profrčeli) dál na sever k Taranaki. Stavili jsme se na Waiinu beach. Stojí tu pár docela nových baráčků a spousta velkých karavanů a obytných autobusů se slunečními kolektory, větrnými elektrárnami a generátory. Tyhle lidi tu asi tráví celé týdny, proto je tu asi cedule, která omezuje dobu táboření na 50 dní! Cestou v autě bylo vedro, ale tady foukal tak silný vítr, že si k vaření obědu bereme teplé mikiny. Já jsem alespoň poprvé pouštěl draka. Moře je studené a skoro nikdo se nekoupe, jen se okolo nás proháněly nějaké čtyřkolky. Já jsem do vody na chvilku vlezl. Vzal jsem si moirové tričko a na břeh připravil teplou mikinu a čepici, až vylezu, abych neumrznul. Voda nakonec nebyla tak studená, dokonce v ní bylo lépe než venku na větru. Byly by pěkné vlny na bodyboardění, musíme co nejdřív nějaký koupit! 
Psali jsme chvilku deníky, ale nárazový vítr byl tak nepříjemný, že jsme raději jeli dál. Místo majestátné sopky Taranaki (alias Mount Egmont) nás přivítala jen hromada mraků. Utábořili jsme se na parkovišti na konci severního vstupu do parku North Egmont. Jsme 1000mnm a vůbec tu nefouká. Čekali jsme, že to tu bude ještě horší než na pláži! Původně měly být k večeři palačinky, ale nakonec jsme neudělali ani polívku. Jen co jsem zažehnul benzíňák, déšť nás zahnal do auta. Zalovili jsme v tašce žrádelce a vytáhli alespoň toustový chleba a marmeládu. Než jsme usnuli, sopka na chvilku vykoukla z mraků a ukázala vrchol pocukrovaný od sněhu jako bábovka.
Žádné komentáře:
Okomentovat