neděle 21. února 2010

sobota 30.1.2010 - Barunka na prodej

Na snídani jsme zajeli zpět na parkoviště k Hot Water Beach. Šárka volala domů skoro hodinu, já mezitím neustále přihříval ovesnou kaši a kecal se Švýcarama, kteří si ke mně přisedli. Byli teď 14 dní v Austrálii, dostal jsem od nich mapu a vyzvěděl něco o cestě Sydney - Brisbane. V Austrálii je prý hodně draho: hotely a restaurace. Jak je drahé jídlo v supermarketech ale nevěděli. To chápu, že je spaní po hotelích a jídlo v restauracích nevyšlo levně. Na Zélandu si půjčili malý capervan na 3 měsíce za 10.000NZD (130.000Kč!). Prý byl problém sehnat volnou půjčovnu a to je jich tu mraky - to musí být byznys! My jsme Barunku koupili skoro za pětinovou cenu (2200NZD) a teď máme za úkol jí do odletu (do středy ráno) prodat a pokud možno co nejvýhodněji - i když nám to asi srdce utrhne. Vyrazili jsme do Aucklandu a namíříli to přímo po nejbližším gravelu - prašné cestě přes pohoří poloostrova Coromandel. Doufám, že na poslední chvíli nepíchnem! Jako na potvoru nám přestaly svítit kontrolky. Tedy svítily ale dost málo, jako když jsou puštěné potkávací světla. Pak jsme zjistili, že to bylo omylem zapnutými mlhovkami. Barunko promiň, zase bysme ti křivdili. Na půli cestě jsme zastavili na odpočívadle a trochu se předbalili: věci naházeli do batohů a zbylé jídlo do jedné krabice a jedné termotašky. Šárka si ještě dala naší solární sprchu a umyla si vlasy se slovy: "takhle přece nemůžu do města!". Naposledy si chtěla zařídit a před Aucklandem mi zase řízení předat. Už ale nebylo kde zastavit, tak dojela až do centra, kde jsme i přes mou navigaci s pomocí Google Maps trochu pobloudili. Tedy jen jednou jsme špatně odbočili, ale dlouho jsme se pak vraceli. Dojeli jsme až do centra, kde je naštěstí o víkendu stání jen za 2NZD/h (v pracovní dny to může být i 5NZD za půl hodiny!), od šesti odpoledne dokonce zdarma. Už z Taupa jsme měli vytisknuté letáčky, které jsme večer roznesli po hostelech. Jen cenu jsme dopisovali podle aktuální nabídky a poptávky. V prvním hostelu jsme dali 3450NZD, ale když jsme viděli množství dávno zlevněných nabídek, tak jsme vyměkli a do dalších hostelů nasadili cenu 3190NZD s dodatkem, že vítáme i australské nebo americké dolary. I tak nám cena přišla vysoká, takže jsme s úspěchem moc nepočítali. Až kolem deváté jsme na Quay street našli samooblužnou myčku a vysavač a hodili Barunku do pucu. Šárka to vzala poctivě, vysála každou přihrádku a vyčistila každý záhyb a plechy okolo dveří, takže Barunka omládla o 5 let. Čistili jsme utěrkou na nádobí, pak i špinavým ručníkem, který ležel u vysavače, vodu jsme měli v pětilitrovém plastovém kanistru s uříznutým bokem. Já na zemi ohříval polívku z konzervy, za zády nám jezdil plechový vlak - byli jsme jako vzorový bezdomovci z amerického seriálu. Jen zářící skytower sem nepatřil. Ve vedlejší ulici se u MacDonalda a KFC začaly sjíždět bouráky. Občas nějaký zajel k nám do myčky. Alespoň jsme okoukali, jak funguje a vydrhli Barunku krásnou růžovou pěnou a opláchli wapkou. Začalo tu být nějak rušno, tak jsme se sebrali a odjeli zpátky do centra, kde jsme se snažili najít klidnější ulici. Tu jsme kupodivu našli kousek od přístavu, tichounce jsme přestěhovali věci a zalehli. Zítra v osm začíná nedělní trh aut. Chceme tam zkusit své štěstí, takže jsme nastavili budík na sedmou a okamžitě vytuhli.

Žádné komentáře:

Okomentovat