Ráno stále pršelo jen se lilo. Přestože jsme snídali v autě, tak jsme si udělali opravdové hody: chleba se sýrem a ředkvičkami (ty jsme nechali umýt deštěm na střeše auta) a jako zákusek meloun. Oboje koupené za velice akční ceny. Ředkviček je
opravdu hromada, zatím jsme je na cestě neměli, tak nám fakt chutnají. Zevnitř z auta jsme přeházeli věci (vida jde to i tady, jen bednu s nádobím jsem musel přehodit venkem) a popojeli k Canberra Communication Centre. Už z dálky nás vítaly obří satelity, jaké jsem ještě neviděl. Aby ne, vždyť komunikují s těmi nejvzdálenějšími družicemi jako je například Voyager 1 a 2. Dokonce jsme viděli jak se ten největší z nich hýbal. Podle informačního monitoru se připravoval na komunikaci se satelitem SOHO. Čekal jsme, že tu bude k vidění víc než infocentrum s muzeem, ale i tak jsme tu strávili přes 3 hodiny. Mají tu modely družic a jezdítka po Marsu. Zajímavě tu popisují celé Apollo a dokonce je tu skutečný kus měsíce - asi půlkilový kámen, který přivezlo Apollo 11. Zatímco já jsem dlouho pokecal téměř s neodbitným průvodcem, Šárka obdivovala vesmírné jídlo a záchody do stavu bez tíže. Já se mimo jiné dozvěděl, že vysílací výkon při komunikaci prý není zas tak velký, jak by člověk čekal, ale když vzdálená družice nekomunikuje, protože má špatně natočenou svojí parabolu, dokáže středisko vyslat impuls až 400KW.
Jen pro zajímavost rychlost komunikace s Voyagerem je 160bit/s. Mezitím přestalo (po téměř 48 hodinách) pršet, tak jsme vyrazili dál a u vstupu do národního parku Tidbinbilla jsme dali těstoviny s tuňákem na kari a rajčaty. Těch máme taky hodně, protože Šárka koupila 1,7kg za pouhé 3 dolary. V infocentru jsme se chtěli poptat na národní park Kosciuzsko, kam máme namířeno, ale zavřeli nám před nosem. Chvilku jsme se pak zase motali okolo Canberry (vypadá to tu jako v Jizerkách) než jsme najeli na hlavní silnici. Cestou začalo opět pršet, takže když jsme dorazili do podhůří do městečka Jindabyne, zaparkovali jsme na prvním parkovišti ve městě a opět unvitř auta přeházeli věci na přední sedačky. Zuby jsme si vyčistili u auta, vyčůrali se s deštníkem za křovím (všude stejně tečou potoky vody) a už z auta nevylezli. Dojedli jsme zbytek těstovin od oběda a četli si první zprávy z Vancouveru. Díky bohu, že nám přestalo zatékat do auta, to už by bylo opravdu na zbláznění.
opravdu hromada, zatím jsme je na cestě neměli, tak nám fakt chutnají. Zevnitř z auta jsme přeházeli věci (vida jde to i tady, jen bednu s nádobím jsem musel přehodit venkem) a popojeli k Canberra Communication Centre. Už z dálky nás vítaly obří satelity, jaké jsem ještě neviděl. Aby ne, vždyť komunikují s těmi nejvzdálenějšími družicemi jako je například Voyager 1 a 2. Dokonce jsme viděli jak se ten největší z nich hýbal. Podle informačního monitoru se připravoval na komunikaci se satelitem SOHO. Čekal jsme, že tu bude k vidění víc než infocentrum s muzeem, ale i tak jsme tu strávili přes 3 hodiny. Mají tu modely družic a jezdítka po Marsu. Zajímavě tu popisují celé Apollo a dokonce je tu skutečný kus měsíce - asi půlkilový kámen, který přivezlo Apollo 11. Zatímco já jsem dlouho pokecal téměř s neodbitným průvodcem, Šárka obdivovala vesmírné jídlo a záchody do stavu bez tíže. Já se mimo jiné dozvěděl, že vysílací výkon při komunikaci prý není zas tak velký, jak by člověk čekal, ale když vzdálená družice nekomunikuje, protože má špatně natočenou svojí parabolu, dokáže středisko vyslat impuls až 400KW. 
Jen pro zajímavost rychlost komunikace s Voyagerem je 160bit/s. Mezitím přestalo (po téměř 48 hodinách) pršet, tak jsme vyrazili dál a u vstupu do národního parku Tidbinbilla jsme dali těstoviny s tuňákem na kari a rajčaty. Těch máme taky hodně, protože Šárka koupila 1,7kg za pouhé 3 dolary. V infocentru jsme se chtěli poptat na národní park Kosciuzsko, kam máme namířeno, ale zavřeli nám před nosem. Chvilku jsme se pak zase motali okolo Canberry (vypadá to tu jako v Jizerkách) než jsme najeli na hlavní silnici. Cestou začalo opět pršet, takže když jsme dorazili do podhůří do městečka Jindabyne, zaparkovali jsme na prvním parkovišti ve městě a opět unvitř auta přeházeli věci na přední sedačky. Zuby jsme si vyčistili u auta, vyčůrali se s deštníkem za křovím (všude stejně tečou potoky vody) a už z auta nevylezli. Dojedli jsme zbytek těstovin od oběda a četli si první zprávy z Vancouveru. Díky bohu, že nám přestalo zatékat do auta, to už by bylo opravdu na zbláznění.
Žádné komentáře:
Okomentovat