V 7:19 jsme si vyběhli k požární věži na východ slunce. Klidnou snídani přerušily kroupy, které se přihnali tak rychle, že jsme sotva stačili naházet věci do auta a zajet se schovat do lesa pod stromy.
Popojeli jsme k MacKenzie Falls, kde už zase svítilo sluníčko. Udělali jsme hygienu na záchodech, kde se v loužích na podlaze válely snad tisíce černých hnusných červů. Ranger je pak šel s hadicí vystříkat ven. Šli jsme se podívat na vodopády. Stékají po široké skále, takže jsou krásně jako ty na Mumlavě, jen trošku větší. Snad ještě víc se nám líbila cedule v místě, kde dřív stál kiosek a majitel vždy přes roklinu volal na autobusáka, kolik mu dneska veze lidí, aby postavil vodu na dost čajů. Taky jsme si zkusili zavolat "How many today, Jack?". Odpověděl nám jeden příjemný pán, který se s námi dal do řeči. Mimo jiné povídal, že v Alice Spring byly velký lijáky a spostu silnic v okolí je zavřených. Máme tam namířeno, tak snad to do té doby trochu vyschne. Docela dobře jsme pokecali a dostali jsme od něj brožurku o Kristovi, ať přivezeme trochu té víry mezi české ateisty. Potkali jsme tu i bandu 30 Čechů sebraných dohromady z celé republiky nějakým dobrodruhem z Brna.
Dokonce i z Vrchlabí z Havexu, takže s nimi Šárka pokecala o společných známých. Na oběd jsme zajeli do Horshamu, kde jsme si v parku na oslavu 6 měsíců na cestách usmažili řízečky. Dva nám dokonce zbyly na zítřek. Dočetli jsme se v místním letáčku, že se tu zítra odpoledne pořádá závod chrtů. Docela by nás to zajímalo. Odměna pro vítěze je 28.000AUD(!), takže to asi budou opravu veliké závody, ale nechceme ztrácet čas, a tak jsme vyrazili směrem k hranicím Jižní Austrálie. Protože vezeme nějaké ovoce, které se přes hranice převážet nesmí, vzali jsme to podle rady Alexe menší oklikou přes Serviceton. Tam jsme si prohlédli historickou zastávku vlaku (úplně stejných byste po Čechách objevili stovky) a dali svačinu. Úplně jsme se rozplývali nad zatím "nejčeštějším" chlebem z Aldi z Horshamu, který byl dokonce i pokmínovaný. K tomu jsme z jabloně vedle čekárny natrhali pár fakt dobrých jablek. Zrovna teď, když jedem přes hranice. To víte, je tu podzim :-) Natrhali jsme jich víc a doufali, že na vedlejší silnici žádná kontrola nebude. A nebyla. Ani cedule, která by to zakazovala a varovala před pokutou, jak to bývá na hlavních tazích před hranicemi. V Jižní Austrálii začaly být opravdu dlouhé a rovné silnice. Jeli jsme už po tmě a světla protijedoucího auta byly vidět snad několik minut. Začalo pršet, tak jsme raději zastavili na prvním odpočívadle. Šárka vlezla pod matračku, házela mi věci, které jsem skládal dopředu na její sedačku. Potom velice obratným hmatem přeskočila nahoru a bylo ustláno.
Popojeli jsme k MacKenzie Falls, kde už zase svítilo sluníčko. Udělali jsme hygienu na záchodech, kde se v loužích na podlaze válely snad tisíce černých hnusných červů. Ranger je pak šel s hadicí vystříkat ven. Šli jsme se podívat na vodopády. Stékají po široké skále, takže jsou krásně jako ty na Mumlavě, jen trošku větší. Snad ještě víc se nám líbila cedule v místě, kde dřív stál kiosek a majitel vždy přes roklinu volal na autobusáka, kolik mu dneska veze lidí, aby postavil vodu na dost čajů. Taky jsme si zkusili zavolat "How many today, Jack?". Odpověděl nám jeden příjemný pán, který se s námi dal do řeči. Mimo jiné povídal, že v Alice Spring byly velký lijáky a spostu silnic v okolí je zavřených. Máme tam namířeno, tak snad to do té doby trochu vyschne. Docela dobře jsme pokecali a dostali jsme od něj brožurku o Kristovi, ať přivezeme trochu té víry mezi české ateisty. Potkali jsme tu i bandu 30 Čechů sebraných dohromady z celé republiky nějakým dobrodruhem z Brna. 
Dokonce i z Vrchlabí z Havexu, takže s nimi Šárka pokecala o společných známých. Na oběd jsme zajeli do Horshamu, kde jsme si v parku na oslavu 6 měsíců na cestách usmažili řízečky. Dva nám dokonce zbyly na zítřek. Dočetli jsme se v místním letáčku, že se tu zítra odpoledne pořádá závod chrtů. Docela by nás to zajímalo. Odměna pro vítěze je 28.000AUD(!), takže to asi budou opravu veliké závody, ale nechceme ztrácet čas, a tak jsme vyrazili směrem k hranicím Jižní Austrálie. Protože vezeme nějaké ovoce, které se přes hranice převážet nesmí, vzali jsme to podle rady Alexe menší oklikou přes Serviceton. Tam jsme si prohlédli historickou zastávku vlaku (úplně stejných byste po Čechách objevili stovky) a dali svačinu. Úplně jsme se rozplývali nad zatím "nejčeštějším" chlebem z Aldi z Horshamu, který byl dokonce i pokmínovaný. K tomu jsme z jabloně vedle čekárny natrhali pár fakt dobrých jablek. Zrovna teď, když jedem přes hranice. To víte, je tu podzim :-) Natrhali jsme jich víc a doufali, že na vedlejší silnici žádná kontrola nebude. A nebyla. Ani cedule, která by to zakazovala a varovala před pokutou, jak to bývá na hlavních tazích před hranicemi. V Jižní Austrálii začaly být opravdu dlouhé a rovné silnice. Jeli jsme už po tmě a světla protijedoucího auta byly vidět snad několik minut. Začalo pršet, tak jsme raději zastavili na prvním odpočívadle. Šárka vlezla pod matračku, házela mi věci, které jsem skládal dopředu na její sedačku. Potom velice obratným hmatem přeskočila nahoru a bylo ustláno.
Žádné komentáře:
Okomentovat