středa 17.2.2010 - Kosciuszko NP, Main Range Track

Ráno vylezlo sluníčko, i předpověď na internetu vypadá dobře, takže jsme se rozhodli udělat v Kosciuszko NP dvoudenní výlet. Z Chalrotte pass jsou tu dvě cesty na nejvyšší horu Austrálie - Mount Kosciuszko, tak půjdeme severnější Main Range Track tam a vrátíme se jižním Summit Walk. Bude to celkem 21,5km, takže by to šlo dát za den, ale mě láká spaní v horách. Vícedenní treky prostě žeru :-) Míň už Šárka, kterou už točí to neustálé přebalování velkého batohu a hlavně plánování a balení jídla. Tuto nepříjemnou proceduru jsme si odbyli už u jezera, abysme neplýtvali z drahocenných 24h, které jsme si tentokrát zaplatili při vstupu do parku. Silnice vede přes Perisher valley - lyžařské středisko s desítkami vleků (většinou kotváče a pomy) a terminálem podzemního vlaku (včetně vozíčků na zavazadla jako na letišti), který sem vozí lyžaře z městečka Thredbo. Konec silnice je v Charlotte pass. Není tu žádné parkoviště, auta stojí u konečné točny pro autobusy. Hodili jsme batohy na záda a vyrazili. Hned po 20 minutách jsme si ale zase sedli a dali oběd u Sněžné řeky - přesně ta řeka, od které byl "Muž od Sněžné řeky". Tady je to ještě takový potůček, ale docela široký a vede přes něj brod přes řadu kamenů. Škodolibě jsme při jídle pozorovali, jak s tím některé dámy mají docela problémy. My jsme jí ale přeskálali jako kamzíci. U odbočky k Blue Lake jsme potkali 60-ti letý pár. Řekli nám: "A noci jsou chladné? Máte teplé prádlo? :-)". Byli to dva češi, co začali v důchodu cestovat. Už projeli Afriku, Jižní Ameriku a teď jsou v Austrálii. Mají půjčené auto. Na chození s batohem a spaní pod stanem už se necítí a hodně nám to závidí. Vidíš Šárko? :-) Jedou podle nějakého pěkného internetového deníku. Dnes se vracejí k Charlotte pass, tak nám prý nechají názvy nějakých kapitol za stěračem. Pokračovali jsme dál přes Carruthers Peak, odkud je krásně vidět na údolí Sněžné řeky, za kterým se krčí pahorek Mt Kosciuszko. Opravdu nevypadá jako nejvyšší hora kontinentu. Na severní stranu byly vidět mnohem špičatější ale kupodivu menší kopečky. K svačině jsme si tu dali pomeranč a sušenky. Jsou tu docela otravné mouchy, ale pořád to ještě jde. Podle vyprávění jsme to čekali mnohem horší. Cestou pod Kosciuszko jsme začali vídat stany postavené na místech s krásnými výhledy, tak jsme si kousek dál našli i my místečko nad Sněžnou řekou pro náš "Lodge" ... jak vznešeně říkáme našemu stanu. Kuchyň jsme si udělali mezi velkými kameny, protože začalo docela foukat. Vařili jsme polívku z pytlíku, kterou jsme si zeleninou aditivovali na hustou bramboračku. Protože na vrchol už to bylo jen necelé 3 kilometry do dálky a lehce přes 200 metrů do výšky, tak jsme nahoru vyběhli na západ slunce. Až na vrchol vede cesta jako pro kočár, ale z pohledu na okolní krajinu máte pocit, že jste opravdu vysoko. Okolní kopce při západu vystřídaly barvy od žluté, přes červenou až k hnědé. Zpátky ke stanu jsme lehce vymrzlí dorazili až za tmy. Ve 4 ráno byla ve stanu teplota 4°C. Když jsem si natahoval podvlíkačky, měl jsem alespoň pocit, že jsem fakt na horách. Spali jsme v nadmořské výšce 2.036m. A vůbec, nebylo to za naší cestu nejvýš? Kdo první správně odpoví do komentáře k tomuto článku jestli ano nebo kde jsme spali ve stanu ještě výš, dostane pohled!
PS: Šárce se začal na hodinkách Suunto trhat řemínek. Naštěstí s sebou veze i pouzdro na zavěšení na krk, takže to teď vypadá, jako když běháme po kopcích se stopkama.