Při snídani jsme probrali naše zásoby a naplánovali jídlo na cestu přes Outback. Taky jsme skoro dosušili prádlo, ale začalo nám zase pršet, tak ho Šárka rozložila v autě po matračce. Nakonec nám v naší autosušičce pěkně doschlo. Kousek od Snowtownu je jedno z největších polí větrných elektráren a mají tu o něm zajímavé povídání a vystavený jeden list vrtule. Teprve když ho vidíte takhle zblízka, uvědomíte si, jak je ohromný. Stavili jsme se v Port Pirie ve výborném infocentru. Velice ochotně nám zjistili stav silnic okolo Coober Pedy a Alice Springs. Kvůli nedávným dešťům je kromě hlavního tahu po Stuart Highway spousta prašných cest jen pro čtyřkolky a dost je jich úplně zavřených. My bysme se stejně nechtěli s naší Plechovkou pouštět moc daleko do pouště. Zajeli jsme do McDonalds pro oblíbenou zmrzlinu za 50 centů a vzali to přes Drive-in.
Čekali jsme okénko na objednávku, ale byla tam pouze obrazovka. Ve snaze si vybrat jsme jí zkoušeli všemožně mačkat, než jsme zjistili, že je pouze reklamní a mluví Na nás pobavená obsluha z reproduktoru. Výdej už proběhl hladce a mohli jsme pelášit do národního parku Mount Remarkable. Čas zase letěl jako splašený, takže jsme tu nestihli nic než jeden malý výlet na Sugar Gum Lookout, což byla jen vyhlídka do stromů. Zajímavější byli klokani a pštrosi emu opravdu blízko u cesty, kterých jsme si vždy všimli, až když jsme do nich málem narazili. Lítá tu taky hromada much. Dokázal jsem jich Šárce na zádech zabít doslova sedm jednou ranou, asi si příště s sebou vezmeme síťky na hlavu. Měl jsem hroznou chuť to vzít zpátky k autu delší cestou přes hřeben, ale měl bych to tak tak do tmy a bez čelovky jsem to nechtěl riskovat. Šárka už se navíc zlobí, že pořád slibuju, jak naplánujeme zbytek cesty po Austrálii a zase by na to nebyl čas. Za měsíc máme totiž odlétat ze Sydney. Navíc musíme počítat s rezevou minimálně čtyř dní na prodej auta. Bereme to nějak moc na pohodu (za první měsíc jsme ujeli necelou čtvrtinu cesty), čas se krátí a my nevíme, jestli se to vůbec dá našim tempem stihnout. V kempu jsme využili krásné sprchy se solárními kolektory na střeše. Přestože dnes bylo spíš zataženo, tak byla voda krásně teplá. K večeři jsme si udělali gyros v pravém arabském chlebu s
masem, zeleninou a omáčkou tzaziki. Chodil kolem nás emu, koukal co by snědl a dělal takové hluboké hrdelní zvuky. Umím to docela věrně napodobit, až se vrátím, tak vám to předvedu. Seděli jsme u stolu, plánovali cestu a psali deníky. Bylo krásně teplo, nefoukal vítr, mouchy moc neotravovaly, ani komáři tolik nepíchali. Na stole nám hořely svíčky a bylo to super. Takhle nějak jsem si tu představoval každý večer, ale buďto nemáme stoleček nebo je zima, nebo fouká, nebo lítají mouchy, nedejbože komáři. Poslední pohodový večer byl při přejezdu do Victorie s toustama na grilu. Ani tahle dnešní pohoda netrvala dlouho, protože jsme neplatili za kemp a museli jsme na noc odjet pryč. Spali jsme na ošklivém plácku pro kamioňáky. Nic jiného jsme nenašli. A to vždycky po cestě potkáváme tolik krásných odpočívadel! Nejdřív jsme takřka online zamailovali s Karlosem, pak jsme dokonce rozchodili ICQ a zachatovali skutečně naživo.
Čekali jsme okénko na objednávku, ale byla tam pouze obrazovka. Ve snaze si vybrat jsme jí zkoušeli všemožně mačkat, než jsme zjistili, že je pouze reklamní a mluví Na nás pobavená obsluha z reproduktoru. Výdej už proběhl hladce a mohli jsme pelášit do národního parku Mount Remarkable. Čas zase letěl jako splašený, takže jsme tu nestihli nic než jeden malý výlet na Sugar Gum Lookout, což byla jen vyhlídka do stromů. Zajímavější byli klokani a pštrosi emu opravdu blízko u cesty, kterých jsme si vždy všimli, až když jsme do nich málem narazili. Lítá tu taky hromada much. Dokázal jsem jich Šárce na zádech zabít doslova sedm jednou ranou, asi si příště s sebou vezmeme síťky na hlavu. Měl jsem hroznou chuť to vzít zpátky k autu delší cestou přes hřeben, ale měl bych to tak tak do tmy a bez čelovky jsem to nechtěl riskovat. Šárka už se navíc zlobí, že pořád slibuju, jak naplánujeme zbytek cesty po Austrálii a zase by na to nebyl čas. Za měsíc máme totiž odlétat ze Sydney. Navíc musíme počítat s rezevou minimálně čtyř dní na prodej auta. Bereme to nějak moc na pohodu (za první měsíc jsme ujeli necelou čtvrtinu cesty), čas se krátí a my nevíme, jestli se to vůbec dá našim tempem stihnout. V kempu jsme využili krásné sprchy se solárními kolektory na střeše. Přestože dnes bylo spíš zataženo, tak byla voda krásně teplá. K večeři jsme si udělali gyros v pravém arabském chlebu s
masem, zeleninou a omáčkou tzaziki. Chodil kolem nás emu, koukal co by snědl a dělal takové hluboké hrdelní zvuky. Umím to docela věrně napodobit, až se vrátím, tak vám to předvedu. Seděli jsme u stolu, plánovali cestu a psali deníky. Bylo krásně teplo, nefoukal vítr, mouchy moc neotravovaly, ani komáři tolik nepíchali. Na stole nám hořely svíčky a bylo to super. Takhle nějak jsem si tu představoval každý večer, ale buďto nemáme stoleček nebo je zima, nebo fouká, nebo lítají mouchy, nedejbože komáři. Poslední pohodový večer byl při přejezdu do Victorie s toustama na grilu. Ani tahle dnešní pohoda netrvala dlouho, protože jsme neplatili za kemp a museli jsme na noc odjet pryč. Spali jsme na ošklivém plácku pro kamioňáky. Nic jiného jsme nenašli. A to vždycky po cestě potkáváme tolik krásných odpočívadel! Nejdřív jsme takřka online zamailovali s Karlosem, pak jsme dokonce rozchodili ICQ a zachatovali skutečně naživo.
Žádné komentáře:
Okomentovat