Ráno byla na parkovišti docela kosa, tak jsme si snědli snídani v autě. Máme v něm docela bordel: spoustu věcí vytahaných z batohů a zpod sedaček je při každodením přehazování docela vopruz, tak jsme si museli trochu uklidit. Dopoledne jsme dorazili do města Ballarat známého svou zlatokopeckou historií. Mají tu úžasný skanzen Souvereign Hill, ve kterém jsou
i prodavačky, pošťačky, fotografové, dělníci v tiskárně a úředníci v bance v dobovém oblečení. Vyzvídali jsme co a jak od paní v infocentru, která sama prý pochází ze zlatokopecké rodiny. Jak ze strany otce tak i matky - obě však neúspěšné, proto ona teď pracuje v infocentru. Zdá se ale, že jí to nevadí a je ukecaná, řekl bych až neodbytná. Když nám prozradila cenu skanzenu 39,50AUD, tak se nám jen protočily panenky. Nakoukli jsme ještě na výstavu Freda Mecuryho a vyrazili na obhlídku Souvereign Hillu. Se vstupným jsme to trochu pořešili, ale pšššt! Hned na mě dýchla atmosféra Slavností pětilisté růže v Českém Krumlově, jen medovina tu chyběla. Mimo již zmíněné dobové kostýmy, staré krásné domečky a kočáry jsou tu k vidění funkční staré párové stroje, dílny a buchary na drcení zlaté rudy, společně poháněné z centrální kotelny. V ulicích jsou všemožné akce, na které máme rozvrh z infocentra bohužel v italštině. Mezi nejzajímavější patřila přehlídka vojenských jednotek se slavnostní salvou, lití pravé 3kg zlaté cihly, výroba bombónů u cukráře nebo prohlídka dolů bez průvodce důmyslně vedená pouze příběhem, který naváděl na cestu hlasy z reproduktorů. Zde v dolech se našel 68kg valoun zlata. Tento krátký příběh tu přímo v chodbě dolů promítají. Taky jsem si tu zkusil rýžování zlata a jednu šupinku jsem dokonce našel! První v životě! Už se těším na první valoun. Před pátou,
když už nás začali vyhánět, jsme ještě pokecali s japoncema, kteří si tu u fotografa nechali udělat černobílé foto v dobových kostýmech. Až jsem se divil, jak jim to seklo. Oni ale byli trochu zklamaní. Za tu cenu prý čekali víc. K večeři jsme si uvařili guláš z konzervy "beef and onion". Foukal studený vítr a bylo pouhých 16°C. Vzpomněli jsme si na Jižní Ameriku. Jak jsme přijeli před půlnocí do Puerto Natales, rychle sehnali ubytování, zařídili autobus do Torres del Paine, do dvou do rána přebalovali v pokoji, kde bylo deset stupňů, ráno v šest vstávali a vyráželi na pětidenní trek, kde nám pršelo, foukal vítr, mrzlo a sněžilo a my jsme se na to těšili. No a teď je 16, trošku foukne a už si stěžujeme. Večer jsem se dočetl, že bylo v Chile kousek od Santiaga zemětřesení. Od Aleny a Přemka jsme okamžitě dostali email s varováním před tsunami. Tsunami nakonec žádná nebyla. Zajímalo by nás, jak asi zemětřesení ustál náš hostel ve Valparaísu, kde jsme 3 noci spali. Zakempovali jsme na odpočívadle asi 100km za Ballaratem. Přes den jsme si zapomněli v autě opalovací krém, takže jsme od sluníčka trochu přismahlí. Udělali jsme si postel a léčili se vínkem, které jsme si chladili na střeše auta.
i prodavačky, pošťačky, fotografové, dělníci v tiskárně a úředníci v bance v dobovém oblečení. Vyzvídali jsme co a jak od paní v infocentru, která sama prý pochází ze zlatokopecké rodiny. Jak ze strany otce tak i matky - obě však neúspěšné, proto ona teď pracuje v infocentru. Zdá se ale, že jí to nevadí a je ukecaná, řekl bych až neodbytná. Když nám prozradila cenu skanzenu 39,50AUD, tak se nám jen protočily panenky. Nakoukli jsme ještě na výstavu Freda Mecuryho a vyrazili na obhlídku Souvereign Hillu. Se vstupným jsme to trochu pořešili, ale pšššt! Hned na mě dýchla atmosféra Slavností pětilisté růže v Českém Krumlově, jen medovina tu chyběla. Mimo již zmíněné dobové kostýmy, staré krásné domečky a kočáry jsou tu k vidění funkční staré párové stroje, dílny a buchary na drcení zlaté rudy, společně poháněné z centrální kotelny. V ulicích jsou všemožné akce, na které máme rozvrh z infocentra bohužel v italštině. Mezi nejzajímavější patřila přehlídka vojenských jednotek se slavnostní salvou, lití pravé 3kg zlaté cihly, výroba bombónů u cukráře nebo prohlídka dolů bez průvodce důmyslně vedená pouze příběhem, který naváděl na cestu hlasy z reproduktorů. Zde v dolech se našel 68kg valoun zlata. Tento krátký příběh tu přímo v chodbě dolů promítají. Taky jsem si tu zkusil rýžování zlata a jednu šupinku jsem dokonce našel! První v životě! Už se těším na první valoun. Před pátou,
když už nás začali vyhánět, jsme ještě pokecali s japoncema, kteří si tu u fotografa nechali udělat černobílé foto v dobových kostýmech. Až jsem se divil, jak jim to seklo. Oni ale byli trochu zklamaní. Za tu cenu prý čekali víc. K večeři jsme si uvařili guláš z konzervy "beef and onion". Foukal studený vítr a bylo pouhých 16°C. Vzpomněli jsme si na Jižní Ameriku. Jak jsme přijeli před půlnocí do Puerto Natales, rychle sehnali ubytování, zařídili autobus do Torres del Paine, do dvou do rána přebalovali v pokoji, kde bylo deset stupňů, ráno v šest vstávali a vyráželi na pětidenní trek, kde nám pršelo, foukal vítr, mrzlo a sněžilo a my jsme se na to těšili. No a teď je 16, trošku foukne a už si stěžujeme. Večer jsem se dočetl, že bylo v Chile kousek od Santiaga zemětřesení. Od Aleny a Přemka jsme okamžitě dostali email s varováním před tsunami. Tsunami nakonec žádná nebyla. Zajímalo by nás, jak asi zemětřesení ustál náš hostel ve Valparaísu, kde jsme 3 noci spali. Zakempovali jsme na odpočívadle asi 100km za Ballaratem. Přes den jsme si zapomněli v autě opalovací krém, takže jsme od sluníčka trochu přismahlí. Udělali jsme si postel a léčili se vínkem, které jsme si chladili na střeše auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat