kropítka osvěžil a vyrazili jsme dál. Na brýlích mi zůstaly šedivé stopy po kapkách, které nešly vyčistit, tak bůhví, jakou vodou si to tam kropili. V Curtin Springs jsme dokonce objevili sprchu k volnému použití, tak jsme neodolali a omyli naše upocená těla. Ve stínu stromů "kempu", který je tu k dispozici zdarma, jsme uvařili oběd. Drzý emu nám obcházel auto a tak dlouho strkal svůj dlouhý krk do okénka, až jsem ho musel vyhnat dřevěnou vařečkou. Mimo něj nás otravovaly mouchy, kterých je čím dál víc, tak jsme rádi, když foukne a mouchy na chvilku zmizí. Kolem čtvrté jsme dorazili do Yulara - městečka vystavěného pro turisty plného hotelů a hučících klimatizací. V infocentru nám řekli, že výstup na Uluru byl kvůli větru do třech hodin zavřený a na zítřek předpovídají déšť. Jestli chceme nahoru, tak není čas váhat. Lístek na osobu za 25AUD platí 3 dny. Už cestou k rudé skále nafotila Šárka asi 50 fotek a natočila 10 videí, jak s hlavou vystrčenou z okýnka řve "Jů, Ulurúúú!". Když jsme po silnici přijeli až k jejím strmým stěnám, nemohli jsme sami uvěřit, že jsme opravdu tady. Mouchy si toho ale všimli hned, jak jsme vylezli z auta. Skoro žádný 
turista nevyleze ven bez síťky na hlavu, kterou v infocentru prodávali za 10AUD. Potkali jsme tu Angličany z Coober Pedy. Poradili nám, ať si určitě vezmem pevné boty, že je stěna dost prudká a oni se musely vracet, protože to v sandálech opravdu nešlo a v těch mojich s utřženým popruhem kór ne. Jinak v nich ale chodím v pohodě. Plánuju, že nové si koupím až v Singapuru. Výšlap to byl opravdu výživný hlavně kvůli neskutečnému vedru, i když už bylo pozdní odpoledne. Šárku docela bolela hlava, ale s litrem a půl vody na výstup jsme museli šetřit. Viděli jsme i lidi, co šli nahoru úplně bez vody! Začátek byl jištěný řetězy a blíž k vrcholu byla cesta značená bílou přerušovanou čárou jako stezka pro cyklisty. Kroutila se ale přes hrby jako návěje, které jsme přelézali v zimě se snežnicema na Lysé hoře. Výhled na okolní nekonečnou plochu přerušenou jen zuby Kata Tjuta byl nádherný. V prohlubních skály se držela voda, ve které plavaly čolci a mezi hrby rostla tráva a dokonce i menší keříky. Každý se nás ptal, kolik je hodin, ale ani my jsme si nebyli jistý, jaké je tu časové pásmo. Slunce zapadalo před půl osmou, tak to vypadá, že tu mají ještě o hodinu míň, než v Jižní Austrálii, takže o hodinu a půl oproti Sydney. Na západ slunce tu mají zvlášť vyhlídku pro auta a pro autobusy. Zajeli jsme na dlouhé parkoviště s Uluru před námi a sluncem za zády a čekali na začátek představení. Podívat se přišel i jeden pes dingo, kterého ale víc zajímalo, co by se dalo sežrat. Nejdřív bylo slunce schované v pruhu mraků, ale pak nám udělali radost a na necelých deset minut Uluru "rozsvítili". Skutečně to vypadalo, jako když někdo cvakne vypínačem, když slunce na chvilku vykouklo zpod mraků. To jsme dnes měli štěstí! Když spadla tmavá opona, vrátili jsme se za hranice parku a zaparkovali na plácku u silnice. Přijel ale hlídač z Yulary a "poradil" nám, že tady spát nesmíme, ať popojedeme ještě 10km, kde je prý kemp zdarma. Zatímco jsme ještě 20 minut internetili, zaparkovali na plácku další 2 auta, vyběhli z nich čelovky a začaly přehrabávat věci a připravovat spaní. My jsme ale raději odjeli a našli si cestu trošku víc zastrčenou od silnice.PS: Uluru se nachází za hranicemi v Severním Teritoriu. Silnice je tu trochu hladší, ale užší a maximální rychlost se oproti Jižní Austrálii zvýšila ze 110 na 130km/h. Před třemi lety tu prý jako v Něměcku žádný limit nebyl. My ale stále kvůli spotřebě držíme naší cestovní rychlost 105km/h.
19:29
19:31
19:37
Žádné komentáře:
Okomentovat