Ráno jsme dojeli k majáku, ale vstup k němu na skalní výběžek byl předražený. Koupili jsme jen nějaké pohledy, vylezli na nicmoc vyhlídku a v nedalekém kempu na Great Ocean Walk dali snídani. Prochází tudy totiž několikadenní, 67km trek okolo skalních útesů. Kemp byl ale (teď po letních prázdninách) liduprázdný. Popojeli jsme k Wreck Beach a prošli si další kousek Great Ocean Walk. Na nebezpečném pobřeží tu dřív ztroskotalo spousta lodí. Na téhle pláži se válí tři kotvy a
asi kus navijáku na řetěz. Vypadají trochu jako naaranžované, ale i tak jsou pěkné. Pláž se dá projít jen za odlivu a zrovna voda začala rychle stoupat, tak jsme museli trochu pohnout, abysme nezůstali uvěznění mezi skalisky. Když se cesta odkloní od pláže, narazíte na cedulku o nějaké nemoci zdejší vzácné mušle. Mají tu kartáče na očištění bot a dezinfekci do které jsem se propadl. Zajeli jsme do Princetownu a protože smaží sluníčko a fouká vítr, zeptali jsme se ženský v krámku, jestli si můžeme u stolečku ve stínu a v závětří vedle vchodu uvařit oběd. Měla tisíc řečí, ale uvařit nás tu nechala. Koupili jsme si za to alespoň síťky na hlavu proti mouchám, které budeme ve středu Austrálie určitě potřebovat. Narozdíl od předraženého jídla byly docela levné. Asi pak trochu litovala, když jsme jí vedle vchodu začali péct brambory s cottage sýrem, čedarem a červenou řepou. Pořád kolem nás chodila s klienty do svého kempu a usmívala se na nás míň a míň. My jsme si ale pošmákli. Ten den jsme stihli dojet až ke 12 apoštolům. Ono už jich vlastně není 12, ani vlastně nevím, jestli jich někdy tolik bylo. Dnes jich stojí jen 8. Devátý spadl v roce 2005. Moře a vítr z nich totiž ukusují 2cm za rok. Škoda, podle pohledů to bylo s devíti apoštoly hezčí. Skalní London bridge s dvěma oblouky jim zase spadl v roce 1990 a prý uvěznil pár
turistů na "špatném konci" mostu. Ale nozoufejte, stejně rychle, jak staří apoštolé a mosty padají, nové zase vznikají, takže pořád tu asi bude na co koukat. My jsme se na ně byli podívat z pláže, na kterou se dostanete po Gipsons steps a pak na vyhlídkách nahoře na útesech u informačního centra. Sice bylo celý den pod mrakem, ale i tak měli v podvečer krásné barvy, lehce zahalení v oparu vzdorovali burácejícímu moři. Bylo to krásnější, než jaké jsem to čekal. Samozřejmě se tu nikde nesmí spát, takže jsme dlouho hledali nějakou tu nenápadnou odbočku do lesa. Snad tu nebudou žádní pavouci. K večeři jsme si ohřáli jen špagety z konzervy a pak v autě psali deníky a počítali finance. Píšeme si totiž útratu za dopravu, ubytování, jídlo, restaurace, vstupy a případné tour. Už jsme skoro měsíc nepsali. Šárka pak zalovila v lednici a vytáhla chorvatskou čokoládu, kterou koupila v supermarketu za dolar. Pro ní byla chorvatská čokoláda něco jako pro mě české Krušovice.
asi kus navijáku na řetěz. Vypadají trochu jako naaranžované, ale i tak jsou pěkné. Pláž se dá projít jen za odlivu a zrovna voda začala rychle stoupat, tak jsme museli trochu pohnout, abysme nezůstali uvěznění mezi skalisky. Když se cesta odkloní od pláže, narazíte na cedulku o nějaké nemoci zdejší vzácné mušle. Mají tu kartáče na očištění bot a dezinfekci do které jsem se propadl. Zajeli jsme do Princetownu a protože smaží sluníčko a fouká vítr, zeptali jsme se ženský v krámku, jestli si můžeme u stolečku ve stínu a v závětří vedle vchodu uvařit oběd. Měla tisíc řečí, ale uvařit nás tu nechala. Koupili jsme si za to alespoň síťky na hlavu proti mouchám, které budeme ve středu Austrálie určitě potřebovat. Narozdíl od předraženého jídla byly docela levné. Asi pak trochu litovala, když jsme jí vedle vchodu začali péct brambory s cottage sýrem, čedarem a červenou řepou. Pořád kolem nás chodila s klienty do svého kempu a usmívala se na nás míň a míň. My jsme si ale pošmákli. Ten den jsme stihli dojet až ke 12 apoštolům. Ono už jich vlastně není 12, ani vlastně nevím, jestli jich někdy tolik bylo. Dnes jich stojí jen 8. Devátý spadl v roce 2005. Moře a vítr z nich totiž ukusují 2cm za rok. Škoda, podle pohledů to bylo s devíti apoštoly hezčí. Skalní London bridge s dvěma oblouky jim zase spadl v roce 1990 a prý uvěznil pár
turistů na "špatném konci" mostu. Ale nozoufejte, stejně rychle, jak staří apoštolé a mosty padají, nové zase vznikají, takže pořád tu asi bude na co koukat. My jsme se na ně byli podívat z pláže, na kterou se dostanete po Gipsons steps a pak na vyhlídkách nahoře na útesech u informačního centra. Sice bylo celý den pod mrakem, ale i tak měli v podvečer krásné barvy, lehce zahalení v oparu vzdorovali burácejícímu moři. Bylo to krásnější, než jaké jsem to čekal. Samozřejmě se tu nikde nesmí spát, takže jsme dlouho hledali nějakou tu nenápadnou odbočku do lesa. Snad tu nebudou žádní pavouci. K večeři jsme si ohřáli jen špagety z konzervy a pak v autě psali deníky a počítali finance. Píšeme si totiž útratu za dopravu, ubytování, jídlo, restaurace, vstupy a případné tour. Už jsme skoro měsíc nepsali. Šárka pak zalovila v lednici a vytáhla chorvatskou čokoládu, kterou koupila v supermarketu za dolar. Pro ní byla chorvatská čokoláda něco jako pro mě české Krušovice.
Žádné komentáře:
Okomentovat