hodinek, kde stále máme čas Sydney to bylo až v půl desátý. I tak jsme na poslední chvíli hltali snídani na parkovišti a vyhlíželi průvodce. A přišla průvodkyně. Jako jediná neměla síťku proti mouchám a zezačátku se zdálo, že po ní ani moc nejdou. Povídala o stromech, které tu v suchu přežijí jenom díky hlubokým kořenům nebo trychtýřovému tvaru koruny, který vede vláhu přímo ke kořínkům. Ukazovala nám jeskyně (spíš takové převisy), kde žili muži, kde ženy a kde byla škola a kde kuchyně. Ve šmírácké jeskyni bylo slyšet všechno, co se šeptlo v kuchyni. Zničeho nic se ale začala dávit, pak na sucho polkla, mile se usmála a řekla: "Tak to byla dneska první." Ostatní si raději dotáhli síťky. Viděli jsme i zdroje vody, tak zvané water holes - tůňky u úpatí Uluru, do kterých teče voda z vodopádů, které se na skále vytvoří na malou chvilku po dešti. Dnes už voda není na pití, protože na vrcholu Uluru nejsou 
záchody, někdo to prostě zpátky nevydrží a při prvním dešti to steče právě do tůňky. Po procházce jsme si Uluru ještě objeli autem a šli se podívat na největší water hole, která je na druhé straně. Zrovna se tam napájela smečka pěti psů dingo. Kulturní infocentrum si Šárka jen proběhla, abysme stihli dojet i k Kata Tjuta, což je dvojče Uluru 55km po silnici na západ. Je mnohem více rozvrásněná a k jedné straně se pomalu potápí. Stihli jsme si u ní uvařit "buřtguláš" z brambor a naší oblíbené konzervy beef and onion, ale jak jsme se pustili do jídla, začalo pršet a to pořádně. Předpověd se vyplnila. Alespoň přestaly lítat mouchy a my navíc zažili něco, co se jen tak nevidí. Z Kata Tjuta začaly téct potoky vody a po chvilce i padat vodopády. Z dálky vypadala skála jako kdyby po ní klouzaly blesky. Jeli jsme zpátky k Uluru, abysme i na ní viděli vodopády, ale u ní jen mrholilo. Představení se nekonalo a ani s vypínačem dneska nikdo necvakl, takže po západu slunce Uluru pomalu vyhasla. Na noc 
jsme zajeli tam, co včera. Řešili jsme, co teď s námi bude. Hlavně co budeme dělat zbytek Austrálie. Láká nás dojet až k Darwinu a podívat se do národního parku Kakadu, který je údajně z Austrálie nejkrásnější. Je to ale zajížďka přes 900km jedním směrem a museli bysme posunout letenky do Singapuru, které máme na 8.března.PS: Výstup na Uluru byl dnes celý den zavřený. Ráno kvůli větru a odpoledne kvůli dešti. To jsme měli včera kliku, že jsme to stihli! Aby byl výsup otevřen, tak nesmí být:
- teplota nad 36°C
- vítr nad 25 uzlů (12,5m/s)
- 20% šance deště
- 5% šance bouřky
- 20% povrchu mokrého
- vrchol v mraku
- léto (prosinec, leden, únor)
I přes tato tvrdá omezení se při výstupu zabilo už 34 turistů.
PS: Uluru je prý červená, protože rezaví. Její hornina na povrchu oxiduje a něco z toho se opravdu jako rez i odlupuje. Přivezl bychvám kousek na ukázku, ale prý kámen z Uluru nosí smůlu. V infocentru jich mají plnou krabici, jak je lidi posílají poštou zpátky. K nahlédnutí je i šanon s dopisy, které líčí jejich osudy.
Žádné komentáře:
Okomentovat