úterý 15.12.2009 - Routeburn track (3. den), Mackenzie Camp - Upper Capples Hut

V noci byla fakt kosa, takže si Šárka musela natáhnout na nohy svojí čepici. Do půl desátý byl kemp ve stínu, všichni v zimě přešlapovali u svých vařičů, pak se šli alespoň na chvilku ohřát k jezeru, kde se poprvé ukázalo
hřejivé sluníčko. Původní plán stopovat do Milford Soundu jsme si nakonec rozmysleli a u Howden Hutu odbočili z Routeburn treku a vyrazili po Caples treku zpět směrem k našemu autu. Náš plán byl dojít na Upper Caples Hut (též zvaný Apr-kapr). Nenechali jsme se zmást cedulí předpovídající 6-8 hodin, vždyť to na mapě vypadá takový kousek. Cyril nás varoval před prudkým stoupáním, hned na začátku treku. To bylo opravdu výživné. I když opomenu bažiny v údolí (v jedné jsem sundaval boty), tak cesta na vrchol byla skutečná lahůdka: přelézání kamenů, šplhání po mokrých kořenech a všude spousta mušek. Nahoru to ještě jakž takž šlo, ale nechápeme, jak to mohl přežít Cyril v dešti (prý se cesta změnila v potok) a po tmě (svítil si jen mobilem). V sedle, kde nás přivítal krásný chodníček jako vystřižený z mastňáckého Routeburnu, jsme měli pocit, že už máme vyhráno. GPSka ukazovala už jen 5km vzdušnou čarou k chatě. Ty jsme ale šli skoro 4 hodiny, protože cesta se změnila v zelené peklo. On to tedy byl spíš takový pohádkový les s říčkou, která se párkrát brodila, a pěšinkou, která se vinula přes kamení a kořeny a která ubíhala ukrutně pomalu. Šárka brody přebíhala úplně jako baletka se slovy: "musíš rychle, Davide :-)", až v jednom zapadla až po kotník. Měli jsme toho dost, Šárka slzy na krajíčku, ale lehce po deváté (opravdu 6 hodin od Howden Hutu) jsme šťastně dorazili na palouček s Perníkovou chaloupkou. Přivítali nás tam naši známí "doktoři" s čajem a roztopeným krbem. Uvařili jsme si kuskus s lososem z konzervy (doktoři prý vařili úplně to samé :-) a v deset hodin ulehli k zaslouženému spánku. To se to krásně spalo pod střechou a na měkkých matracích. Dneska jsme to trochu přehnali, kdyby pršelo, tak bysme asi měli opravdu problémy, příště si musíme lépe plánovat.
PS: Upper Caples Hut stojí 15NZD na osobu. Doktoři měli jen lístky za 5NZD, protože jim tuto cenu řekli v infocentru, my nemáme nic. Na hutu ale žádný správce není, platí se prý v příštím hutu, tak to snad nějak okolo proběhneme.

Děkujeme

Děkujeme všem za přání k Vánocům, Novému roku a hlavně Davidovi k svátku, zase se to nějak sešlo při sobě. Štědrý večer jsme strávili tradičně s bramborovým salátem, řízkem a cukrovím, jak se sluší a patří. Navíc jsme tu slavili Vánoce i netradičně 25. prosince s grilovačkou a přežíračkou s ostatními cestovateli na hostelu ve městě Wanaka. Santa Klaus nám běhal po střeše, cpal se do komína, ale byl moc tlustý. To Kačka by se určitě vešla, ale ať jí to ani nenapadne, tohle Ježíšek nedělá, i když musela vypadat spíš jako andílek... ten ale zase napapá kapříky :-) Jsme rádi, že se na horách povedl alespoň nějaký den s prašanem a azurovým nebem (doufáme, že i v Železné Rudě). Moc to všem sportovcům přejeme i když trošku závidíme! Tu svijanskou jedenáctku snad ještě víc! Na Svařené pivo jsem se také jednou napálil (na Orle). Silvestra jsme strávili v Blenheimu v početné české bandě okolo Jirky Hrubého, nacpali jsme si pupky kuřátky a krásně česky si zabékali (i s kytarou ). Jak to dopadlo s Barborkou už víte, zrovna včera si z nás zase utahovala, ale nebudeme předbíhat, určitě se o tom brzy dočtete. Je to ale holka šikovná, za 2 dny se s ní snad vrátíme na severní ostrov, odkud vlastně pochází. Lenko, email dorazil, děkuji, stydím se, že jsem ti nestihla neodpovědět, "hned" to napravím. Všem našim čtenářům děkujeme za přízeň a ještě více za příspěvky, vydržte s námi! Napiště, jaký byl Silvestr v Lomnici pod můstky, v Železné Rudě, v Hřebečníkách, co u Martiny a kde jste byli vy Luboši, Dášo, Lenko, Tomáši, Karle a všichni ostatní?
PS: nejčastější jméno na světě je Muhamad, ale David bude určtě v těsném závěsu :-)

pondělí 14.12.2009 - Routeburn track (2. den), Flats Camp - Mackenzie Camp

Dnes jsme šli z Flats kempu do kempu u jezera Meckenzie. Od rána svítilo sluníčko, to se hned veseleji vyšlapovalo do kopce na Falls Hut, ze kterého byl krásný výhled na celé údolí. Cestou dál se trochu zatáhlo, chvilkama i trochu sněžilo, což nám vůbec nevadilo, naopak jsme z toho měli takový vánoční pocit. Dali jsme chvilku oraz v nouzovém přístřešku na nejvyšším bodě treku v Harris Seddle, u kterého dokonce stál sněhulák. Znáte ho z našeho PéeFka, mrkev na nos dodala Šárka z naší svačiny :-). V přístřešku nás pobavili Australani, kteří se smáli tomu, že už je půlka prosince, za chvliku budou Vánoce, a tady je tolik sněhu. Míň vtipná nám přišla tabulka (jen!) v češtině, která zdůrazňuje, že se na shelteru nesmí spát jindy než v opravdové nouzi. Dost Čechů si tu asi dělalo zdarma kempování, aby nemuseli platit vysoké ceny za kempy nebo huty (tak jako já s Vaškem a DsD před šesti lety na Kepler Treku, ale pšššt). Novozélanďani na to asi začínají být hákliví. Vyrazili jsme brzy dál, protože nás čekala ještě dlouhá cesta k jezeru Mackenzie. Navíc nás zdrželo, když jsem někde vytrousil svůj foťák a musel jsem se vracet (ano Pino, starý dobrý Canon - málem jsem o něj přišel). Naštěstí jsem ho po asi půl kilometru našel v trávě, uffff! Umíte si představit, jak ve mě hrklo a jak se mi pak ulevilo. Večer v kempu jsme dobře pokecali se třemi Čechy, kteří tu byli na konferenci a teď trochu cestují. Říkejme jim "doktoři", podle vtípku, který si tu dokolečka opakují. Lukáš - jeden z nich je mi povědomý, kupodivu i já jemu, takže se asi známe, ale ani já ani on si nevzpomněl odkud. Večer byla opravdu kosa, hřál nás jen čaj, který jsme si pořád přihřívali na vařiči, a tak jsme raději už v půl jedenáctý raději zapadli do spacáků.

neděle 13.12.2009 - Routeburn track (1. den), Flats Camp

Celou noc pršelo, teplota 7°C - ryba na kapotě byla jako v ledničce. I když pořád poprchávalo, osmažili jsme si jí k snídani. Byly z ní 4 krásné kusy masa, lepšího pstruha jsme v životě neměli. Když jsme ho jedli schovaní před deštěm a muškami v kufru auta, pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Po snídani jsme se snad věčnost pakovali na náš 5-ti denní trek, přestože Šárka připravila všechno jídlo už včera večer. Máme v plánu strávit 3 dny na Routeburn treku, z konce dostopovat do Milford Soundu, strávit tam noc a pak se dva dny vracet Greenstone nebo Caples trekem zpět k jezeru Wakatipu, odkud snad dostopujem 35km zpět k autu. Zaparkovali jsme auto na parkovišti u Routeburn shelteru a v plné polní vyrazili za dobrodružstvím. Na začátek treku nám svítilo sluníčko, poslední hodinu a půl jsme ale šli v silném dešti. Ještě že jdeme dnes velice krátý úsek. Zpočátku jsme byly v kempu úplně sami. Pršelo, zima byla a Šárka si připadala jako blázen. Naštěstí časem dorazili i další blázni a nakonec se nás pod přístřeškem na vaření tísnilo asi sedm. I počasí se časem docela umoudřilo, tak jsme si užili krásný podvečer v údolí kempu s průzračnou říčkou a oranžově osvětlenými zasněženými kopci okolo. Trochu jsme usušili batohy, které byly i přes pláštěnku, kterou jsme na nich celou doby měli, mokré od vody, která nám stékala z kapuce po zádech. Já měl morké i boty, do kterých mi snad teče, či co.
PS: zatím na nás Routeburn působí jako mastňácký trek s krásně upravenou cestičkou, novými provazovými mosty, čistými lesními kadibudkami a zářícími huty. Zatím jsme šli pouze údolím, kde bují vlhký zelený prales, zítra nás čeká přechod přes hřeben Harris.

sobota 12.12.2009 - Queenstown - Glenorchy, první ryba

Ráno kolem nás procházela indická rodinka, koukali na nás jako na bezdomovce, jak sušíme ponožky na palubce a na benzíňáku vaříme vločkovou kaši k snídani. Stavili jsme se v Queenstownu, v DOC infocentru jsme si vyzvedli lístky do dvou kempů na Routeburn treku (neděle v Flats Camp a pondělí v Lake Mackenzie Camp) a vyrazili po překrásné cestě podél jezera Wakatipu do Glenorchy, odkud je to už jen co by kamenem dohodil na začátek treku. Měli jsme štěstí na fotogenické počasí, takže jsme museli pořád stavět a já fotil a fotil. Zastavili jsme se u řeky Ress. Já jsem zkoušel své rybářské štěstí, Šárka zase kuchařské. Přestože se v silném větru nechtěla vařit ani voda, připravila výbornou mňamku v podobě rýže s mletým masem a zeleninou. Popojeli jsme ještě o pár kilometrů proti proudu a tam se usmálo štěstí i na mě. Po necelé půlhodince se mi na třpytce cukal krásný pstruh. Byl jsem z toho vykulený, praštil jsem ho kamenem po hlavě, zařízl za hlavou a ještě s háčkem v tlamě jsem se s ním brodil zpátky k autu. Největší radost mě udělaly Šárčiny vytřeštěné oči, když viděla, jakého macka to nesu od řeky. Začala mě hned fotit, ale měli jsme na kartě málo místa, tak musela pořád něco promazávat. Hrozný zmatek: já nevěděl co s rybou, Šárka mazala fotky a fotila další, točila videa, kolem nás lítala hromada otravných mušek. Máme spoustu pěkných fotek, ale ukážu vám tu první, na které je vidět jak nevím, co si hned se svým úlovkem počít. Když se mi rybu podařilo vyčistit, hodili jsme vše do auta a upalovali pryč od otravných mušek. Jen prut jsem zapoměl ležet v trávě a museli jsme se pro něj vracet. Našli jsme si místo na spaní, ale začalo pršet, takže smažení ryby muselo počkat na ráno. Nechali jsme jí ležet na autě, aby byla přes noc hezky v chladu, snad nám jí nic nesežere.

pátek 11.12.2009 - Queenstown

Hned po snídani jsme vyrazili do Queenstownu. Cesta trvala skoro 3 hodiny. Jednak je to docela daleko a jednak jsme po cestě stavěli a kochali se krásnou krajinou středního Otaga, kterou jsme před šesti lety jen profrčeli. Kluci psali, že už mají bydlení a od neděle i práci. Cyril šel na Roteburn trek a Honza se potlouká okolo Queenstownu, tak se dnes možná potkáme. Cestou jsme také vzali naše první stopaře a trochu nás zklamalo, že jsme na nich neviděli žádné nadšení, že jim někdo zastavil. Prý je na Zélandu stopování docela jednoduché. Před Queenstownem jsme se s nima ještě stavěli na víc než hodinku v nákupní zóně. Klidně si u nás v autě nechali věci a šli taky po nákupech. Queenstownská kancelář DOC, kde jsme chtěli rezervovat kempy na Roteburn treku, byla dnes zavřená, tak jsme zbytek dne proflákali v krásném, ale dost turistickém městečku. Šárka koupila rump streak, který jsme si usmažili na pláži a snědli v kufru našeho auta s výhledem na jezero a okolní kopce. Koupili jsme i vosk na boty a Šárka nám namazala oba páry pohorek. Moje okopané špičky už to potřebovaly jako sůl. Počasí ale nic moc, takže jsme pořád pobíhali mezi lavičkou v parku a autem, kam jsme se schovávali před deštěm. Na večer jsme zašli na internet do hostelu Nomád. Je to zase taková továrna na batůžkáře, takže jsme se v pohodě nepozorovaně vmísili mezi ubytované, dobili si mobily, zašli do sprchy a dokonce si v kuchyni udělali večeři. Píno z nás určitě bude mít radost :-) Když po jedenácté kuchyni zavřeli, odjeli jsme s naším poloobytným autem za město a na zapadlé cestičce u jezera jsme si našli krásné místečko na přenocování. S Honzou jsme se nakonec nepotkali, protože odfrčel do Glenorchy a byl bez signálu.
PS: dnes jsem si koupil novou nabíječku na baterky, která funguje na 220V i do auta, takže už nebudu mít problémy s dobíjením GPSky a foťáku.

čtvrtek 10.12.2009 - "oprava" auta, Benmore Range Track, první rybaření

Ráno jsme se na benzíce poptali po autoservisu. Byl kousíček od centra. Šéfová mi zavolala automechanika, ten okouknul auto, vyzkoušel pár přepínačů na palubce, nad volantem našel tlačítko na potkávačky, které vypnul, a bylo opraveno. Nenechavá Šárka totiž včera zkoušela na co jsou které čudlíky a chudák David pak skoro celou noc nespal. S úlevou jsme se vrátili před nákupní středisko, Šárka šla nakoupit jídlo, já vyrazil do rybářských potřeb. Od velkého rybáře Přemka jsem dostal emailem podrobný popis toho, co nakoupit. Na Zélandu jsou totiž řeky plný ryb - takový jsem alespoň získal pocit z fotek pstruhů a lososů vyskládaných podle velikosti, které tu před dvěma lety nalovili a nafotili bratři Čápové. Prodavačka mi nic dalšího neporadila, protože se sama ryb bojí a manžel prý bude v obchodě až zítra. Naštěstí jsem tu odchytl jiného nakupujícího, který byl velmi ochotný, schválil mi prut a vlasec, které jsem si vyhlídnul, vybral mi třpytky a udělal mi rychlokurz vázání uzlů. Šárka rovnou koupila i pánvičku, no to jsem na sebe zvědav!
Dnes bylo úplně jarní počasí, sluníčko svítilo, ptáci zpívali, tak jsme se šli projít alespoň na Benmore Range, který se tu zvedá skoro z roviny do výšky přes 700m a je z něj výhled jako z Řípu. Začátek byl trochu zmatený a cesta vedla přes potok, přes který jsme museli přešplhat po plotě mezi pastvinami. Pak už se ale šlo krásně po travnatých kopcích. Zpět jsme se vraceli okolo lososí farmy, kde jsme si zdarma zkusili krmení nějakými granulemi. Lososy je chytají ze vzduchu, takže je to docela podívaná. Je možné si tu koupit buď celou rybu za 14NZD/kg nebo čistý filet za 28NZD/kg. Já ale vyrazil na nedalekou řeku, kde jsem měl po hodině záběr jenom dvakrát a jen o dno. Tak nevím, jestli se mi investice 160NZD za vybavení a 104NZD za roční povolenku na celý Zéland někdy vrátí :-)

středa 9.12.2009 - déšť, shelter, cesta do Twizelu, svítí potkávačky - první problém s autem

Spali jsme v autě na vedlejší cestě kousek za městem, protože u shelteru se to nesmí, a ráno se vrátili na snídani. Cyril, Honza a větší partička Izraelců tu klidně přespali (Cyril na károšce přímo v shelteru, Honza v autě za shelterem), ráno je tu probudili dva lidi, kteří začali shelter v šest hodin uklízet, že tu spát nesmí, ale to bylo všechno. Kluci jedou do Cromwelu, kde hledají práci. Mají už účet v novozélandské bance, a IRD (něco jako rodné číslo potřebné na placení daně) a chybí jim jen pracovní vízum a práce. My zatím nemáme nic, i když jsme na Zélandu také chtěli chvilku pracovat. Tahali jsme z nich informace, jak to tu chodí. Je to prý mnohem těžší než před léty, takže to asi dopadne tak, že až se oni trochu zabydlí a zapracují, tak se za nima stavíme a zjistíme co a jak. Kluci ještě před polednem odjeli - prý na bramboráky, které mají slíbené od jedné Češky, co má restauraci asi 15km před Mount Cookem. My v shelteru zůstali za nekonečného deště až do pozdího odpoledne, psali jsme deníky a emailovali na mobilu s rychlým internetem. Je tu zásuvka 220V, tak bylo alespoň kde dobíjet. Nabíječka na tužkové mi bohužel přestala fungovat. Občas přístřeškem proběhla skupina Japonců v barevných pláštěnkách. Chudáci si asi zaplatili tour a teď musejí chtě nechtě do deště. Nakonec i v shelteru začala být docela kosa, tak jsme skočili ještě na chvilku do muzea v infocentru, koupili chleba v obchodu se suvenýry v luxusním hotelu Hermitage a podél tyrkysovo zeleného jezera Pukaki odjeli z hor k městečku Twiezel a k asi půl hodiny vzdálenému jezeru Ohau, odkud bysme zítra chtěli udělat ještě jeden malý výlet, než nadobro odjedeme od Mount Cooku. Pod horama bylo trošku lepší počasí, možná tu nepršelo celý den, měli jsme asi odjet dříve. Uvařili jsme jen polívku do hrníčku a k tomu dali pivečko a količku s rumíčkem. Už jsme se chystali na kutě, když jsem si všiml, že svítíme obrysovkama. Netušili jsme, jak je to možné, vždycky nám všechny světla zhasli, když jsme vytáhli klíčky ze zapalování. Cvakali jsme páčkama pod volantem, zkoušeli všemožná tlačítka a nic. Že by nějaký zkrat po tom dnešním dešti? Barborko, Barborko, co nám to děláš? Celou noc by baterka asi nevydržela, odpojit jsme jí taky nedokázali, a k tomu všemu jsme byli daleko od civilizace. Rozhodli jsme se tedy raději vrátit do Twiezlu. Jel jsem pomaličku a opatrně, protože jsem trochu požil. Silnice už ale byly úplně prázdné. Z kempu před městem nás vyhodili, že už je pozdě a mají zavřeno, tak jsme dojeli až do centra na parkoviště před nákupním střediskem. 3x jsem v noci vstával, abych na 10 minut nastartoval motor a vždycky alespoň trochu dobil baterku. Ta vydržela až do půl sedmý do rána...

úterý 8.12.2009 - zpět z Ball hutu, Cyril a Honza, "vyhlídka" na Mount Cook

Vstávali jsme už v šest, protože nás vzbudil silný vítr, který cloumal celým stanem div, že jsme s ním neodlětěli. Zima ale nebyla: jen kolem 13C, čekali jsme k ránu větší kosu. Stejnou cestou jako včera jsme se vrátili k autu a dojeli do našeho oblíbeného shelteru ve vesnici. Potkali jsme tu dva Čechy: Cyrila a Honzu a ohromili jsme je zbylou půlkou knedlíku, že nám od Švédů od vedlejšího stolu vyprosili jedno vajíčko, které nám chybělo na přípravu výborné pochoutky :-) Odpoledne jsme s nimi vyrazili na asi 3 hodinový výlet na vyhlídku na Mount Cook. Vítr snad ještě zesílil, takže nás to málem sfouklo z jednoho provazového mostu. Ke konci treku nám začalo i pršet, takže jsme skoro hodinu zůstali zalezlý v malé boudičce bez dveří u cesty, kde jsme svačili, kecali a z okýnka pozorovali, jak se přes ledovec před Mount Cookem válí další mraky. Nakonec tam bylo docela fajn. Určitě líp, než když jsme vylezli ven a v dešti se vraceli zpět. Zbytek dne jsme strávili opět v našem shelteru ve vesnici (díky bohu za něj), snědli špagety s výbornou omáčkou ze sklenice, kterou Šárka "nakoupila" v krabici s jídlem k volnému použití v hostelu v Christchurch, hráli karty a kecali s klukama. Říkali jsme, že bysme si rádi prošli Routeburn track, který začíná u Glenorchy a končí na silnici do Milford Soundu, odkud je to zpět po silnici přes 350km! Poradili nám, dva tracky: Caples a Greenstone. Oběma je možné vrátit se přes hřeben zpět a dostopovat pouhých 30km zpět na start Routeburnu. Samozřejmě nám radili, kde se dá přespat "zadarmo". Sami před dvěma týdny tyto tracky šli, ale jednak dávali dlouhatánské úseky a jednak jim dost pršelo, takže začátek Caples tracku, kterým my se budeme vracet byl prý dost hustý!

ponděli 7.12.2009 - Ball hut, kousíček na Ball pass

V 7:15 nám na okno zaťukal správce národního parku, že jsme na parkovišti u kempu, a skásnul nás o 12NZD. Alespoň nás tím probudil. Nebe bylo bez mráčku, na obzoru růžovým ranním světlem ozářený Mount Sefton s velkými ledovci a špičatý Mount Cook - nejvyšší hora Nového Zélandu. Dali jsme vydatnou snídani a vyrazili podél ledovce Hooker k Ball hutu. Ze začátku byla cesta nezáživná, pak se ale vystoupilo na úbočí ledovce a otevřel se výhled na celé údolí a zasněžené vrcholky hor okolo. Ball hut už žádný neexistuje. Zbyla tu po něm jen nádrž na dešťovku, kadibudka se solárním panelem, nouzovou vysílačkou (přímo v kadibudce) a místo na kempování. To jsme věděli a přinesli jsme si stan. Ale to, že bude nádrž zatím prázdná, protože jí před třemi dny měnili, nám v infocentru neřekli. Poslední potok jsme potkali před více než hodinou a jediná cesta dál pokračuje strmým stoupáním přes Ball pass k ledovci Tasman a do vesnice Mount Cook. Původně jsme měli v plánu zkusit obejít celý okruh včetně výstupu na sedlo, ale prý je to i v létě velice těžký přechod a jsou na něj potřeba mačky a cepín. Rozhodli jsme se zkusit dojít alespoň na Caroline hut, která je sice soukromá, ale je u ní nouzový přítřešek, kde by se dalo přespat. To nám potvrdil i horský vůdce, kterého jsme se po cestě ptali. Ještě nám poradil, ať neztrácíme čas hledáním cesty, ale spíš se držíme na hřebeni. Už začátek se strmými kameny a suťoviskem mě dost odradil. Navíc jestli zítra začne podle předpovědi pršet a foukat silný vítr, tak by byl návrat opravdu těžký. Došli jsme alespoň na výhled na zadní stranu Mount Cooku a po bloudění a hledání cesty po hřebeni jsme se raději vrátili k Ball hutu. Začátek cesty, jak jsme při návratu zjistili, totiž vůbec nevedl po hřebeni ale vyšlapanou trávou na straně. Ta se pak ale stejně ztratila v dalším suťovisku a kdyby jsme nepotkali dva kluky, kteří Ball pass dnes přešli, tak bysme cestu dál určitě nenašli. Ty nám stejně říkali, že na Caroline hut je to pořád kus cesty, a že zítra počasí opravdu bude dost špatné na to, abysme na hřebeni přespali. O návratu k Ball kadibudce bylo rozhodnuto. Skoro z posledního zbytku vody jsme uvařili pár těstoviny a ještě za světla šli spát. V noci nás probudilo nějaké zvíře, které nám lezlo po stanu. Třásli jsme s ním, abysme to shodili, ale zase se vrátilo. Netušíme, co to bylo: nedělalo žádný zvuk, jen se nám to prohánělo po střeše, jakoby se nechumelilo.
PS: celý den se tvořily horzně zvláštní mraky: takové pokroucené a protrhané mlhoviny. K večeru se objevily další, které vypadaly jako UFO, ty prý znamenají zhoršení počasí.

neděle 6.12.2009 - Mount Cook

Ráno jsem se vzbudil docela brzy. Nechal sem Šárku ještě chvilku dospat a prodral jsem se na přední sedadlo, abych mohl psát deník. Byla na něm hromada věcí, které jsme tam v noci naházeli, abysme si udělali místo na ležení. Musíme nějak vymyslet organizaci věcí v autě, ať tu za chvilku nemáme bordel. Byl jsem se kouknout na místo, kde jsme spali před šesti lety: příjezdová cesta je zasypaná hromadou štěrku a po stolu s lavicí, kde jsme tenkrát snídali, zbyla jen betonová deska. Popojeli jsme k jezeru, kde jsme dali snídani, prohlídli si nádherný kostelík na břehu, stavili se v infocentru, kde nic nevědí, nabrali benzín do auta i do vařiče (předběžný odhad spotřeby je necelých 9l/100km) a vyrazili do národního parku Mount Cook. Cestou jsme minuli stopaře. Po úspěšném stopování v Americe, na Velikonočním ostrově a na Tahiti jsme si řekli, že to teď musíme stopařům oplatit, když už máme vlastní auto. Tak příště. V Mount Cook (vesničce stejného jména jako národní park, kterému tvoří vstupní bránu) bylo takové zvláštní počasí, svítilo sluníčko a současně mrholilo, občas až pršelo. Šárka byla uchvácená muzeem v infocentru, já raději zapadl k počítači s informacemi o trekách. Odpoledne se udělalo úplné jaro, sluníčko, teplo, tak jsme vyrazili na krátký výlet k Red Tarns - jezírka s pěkným výhledem na vecnici Mount Cook a dvě ledovcové údolí národního parku. Byl krátký, ale výživný: do prudkého kopce plného schodů. Šárka mi po dlouhé době bez výletů nějak zatuhla, ale věřím, že to brzy rozchodí :-) Pamatoval jsem si, že je tu krásný free shelter: volně přístupný přístřešek, v tomto případě poměrně velký domek se stoly, dřezem, ohřívačem vody, záchody a sprchou za 50centů. Ta už stojí 1NZD a navíc zrovna nefunguje. Nicméně příbytek je to příjemný a strávili jsme tu celý večer. Spát se tu ale nesmí, tak jsme před jedenáctou vyrazili na parkoviště u DOC kempu asi 5km za městem. Před spaním jsme si dali půl lahvinky červeného vína na oslavu třetího měsíce společného cestování.
PS: DOC je státní organizace spravující národní parky a vůbec se stará o zachování přírody na Novém Zélandu. Vlastní mimo jiné většinu bud na vícedenních trekách (nazývají je tu hut) a spoustu kempů rozesetých po celé zemi. Platit by se na nich mělo tím, že vložíte peníze do obálky, kterou pak hodíte do schránky v kempu a ústřižek si vystavíte za okno - nebo tak nějak, ještě jsem to nikdy nedělal, protože s Vaškem a DsD, se kterými jsem tu byl před šesti lety, jsme se těmto kempům vyhýbali a raději spali zdarma někde nadivoko.
PS2: v Mount Cook je 3G! To se to v shelteru krásně internetilo :-)

sobota 5.12.2009 - SuBarunka, cesta k Lake Tekapo

Zapomněli jsme si včera přiobjednat další noc a hostel je už plně zarezervovaný, takže se dneska musíme chtě nechtě vystěhovat. Je to trochu čára přes rozpočet. Do desíti musíme být sbalený. Po devátý měl přijet "dědek" (ten co včera na první schůzku nepřijel a pak nám přivezl ukázat jiné auto, než jsme chtěli) s další nabídkou, takže to byl docela fofr. Dědek ale nepřijede, tak jsme zavovali na Subaru, že ho bereme a domluvili, že nás v půl třetí vyzvedne u hostelu. Šli jsme ještě do města vybrat peníze a nechat si vytisknout VIR (report o historii auta). Současný majitel má auto pouhých 7 mesíců, před ním ho měl dalších 7 měsíců asi nějaký cestovatel, který ho koupil v Aucklandu a prodal v Christchurch. Kilometry přibývají poměrně plynule na současných asi 220.000km a nejsou na autě žádné pohledávky ani nezaplacené pokuty. Měli jsme ještě chvilku času, tak jsme si prošli vánočně vyzdobené centrum (ve výlohách mají animované Betlémy) a protože svítí sluníčko a je vedro (klasické Vánoce na blátě :-) tak jsme si poprvé dali výbornou novozélandskou zmrzlinu. Do mašiny nám kydnuli kopec smetanové zmrzliny a pak hrst pravých borůvek a vytlačili kornout krásné borůvkové zmrzliny. Před třetí nám před hostelem zastavilo Subaru a Paul (původní majitel) nás vezl asi 10km za město, kde je teď v sobotu odpoledne jediná otevřená pošta. Cestou panovala pohodová atmosféra, dokud jsem nezjistil, že nefunguje klimatizace. Paul tvrdil, že stál celý den na sluníčku a klimatizace začne brzy chladit. Když po dvou minutách a pak dalších pěti začalo být v autě vedro k nedýchání, tak jsem říkal, že si myslím, že prostě nefunguje. Paul to beze slova nasraně otočil zpět do centra až gumy zahvízdaly a drsně zařval: "jestli to auto nechcete, tak jste to měli říct hned!". A bylo ticho. My jsme se na sebe tiše podívali, co to jako má znamenat: buď je naštvaný, že jsme na to přišli nebo si fakt myslí, že to funguje, přestože se v autě nedalo dýchat. Auto se nám ale moc líbilo a bez klimatizace to určitě přežijeme, jen aby to nebyl důsledek nějakého zásadního problému v motoru. Zkusil jsem klimatizaci vypnout a opravdu to foukalo ještě o něco tepleji. Řekl jsem, že to asi fakt trochu funguje, Paul to zase otočil, mlčky jsme dojeli k poště (já jen zkontroloval barvu oleje a mastnotu vody), vyplnili jsme formulář o převodu, zaplatili 9NZD, vrátili se do města, vyhodili Paula u něj v práci a hotovo. Vůbec jsme ale z naší koupě neměli radost, jaká to byla vypjatá situace. Zajeli jsme do bazaru, kde nám tisknuli VIR, a hned si zaplatili na 3 měsíce nepovinné ručení odpovědnosti (na míň to nejde). Majitel bazaru okouknul naše auto a pochválil nám dobrou cenu. Trochu nám ho proklepl, projel se s ním a říkal, že žádou zjevnou vadu nemá. Popojíždel pomalu v plném rejdu - tak se prý pozná správná funkce náhonu na všechny čtyři, koukal do motoru, na olej, na vodu. Tohle auto má prý drahý motor s válcema naboku po dvou proti sobě a jeho opravy prý vyjdou poměrně draze, tak ať ho hlavně nezavaříme. Musíme pořád kontrolovat olej a vodu. Zajeli jsme do hostelu pro věci, udělali kuskus k večeři a vyrazili ven z města. Mám v GPSce označené místo, kde jsme spali u jezera Tekapo 18.12.2003. Když jsme tam ale v půl jedenáctý v noci dorazili, ukazovala šipka jen někam do křoví vedle silnice. Našli jsme si jiné místečko na vedlejší cestě, udělali si vzádu ležení (aníž bysme vylézali ven z auta) a po náročném dni okamžitě vytuhli. Spíme trochu našikmo (tak tak se vejdu) s hlavou pod zadním okénkem zkrz které na nás svítil Orion a Velké a Malé Magelanovo mračno - takové dvě znaménka velikosti mexického dolaru, které jim tu zdobí jižní oblohu.
PS: protože jsme Subaru poprvé projeli na Barboru 4.12., tak našemu autíčku říkáme Subarunka nebo jednoduše Barborka. Už nás dovezla 224km, jede hezky, tak ať jí to vydrží.

PF 2010 - přejeme všem, kdo cestují s námi, krásné Vánoce a štastný Nový rok!

Šárka, Sněhulák a David, Harris Saddle, Routeburn track, Nový Zéland

pátek 4.12.2009 - autobazary, inzeráty, Subaru Legacy

V hostelu každé ráno pečou výborný chleba (skoro jako z Vysokého), ale když jsme přišli do kuchyně, zůstaly po něm na plechu jen drobky a zbytky patiček. Šárce z toho bylo do breku, tak jsme se na něj těšili. Dali jsme si alespoň zbylé kůrky a i tak jsme si moc pochutnali. Zítra si musíme trochu přivstat! Rychle jsme vyprali nějaké prádlo (je to tu levné: pračka za 2NZD + 0,5NZD za prášek) a vyrazili na obhlídku, co nového v bazarech. V jednom jsem navíc včera zapomněl pas, který jsem nechal jako zástavu při projetí Mitsubishi. Pořád nemělo technickou a navíc jsem si všiml malé mastné loužičky pod motorem. Jinak ale nic nového, co by nás zaujalo, tak jsme vyrazili hledat inzeráty na Internet a po nástěnkách hostelů. Na pár jsme zavolali. S jedním jsme domluvili sraz, na který nepřijel a když jsme volali znovu, přivezl jiné auto, než jsme chtěli vidět. Na další inzerát jsme okoukli velice pěkné Subaru Legacy r.97 za 2200NZD (přestože v inzerátu stálo 2500). Moc se nám líbilo: čtyřkolka, automat, docela nové, hezky jelo, nic z něj neteklo, nic nikde necvakalo ani nevrzalo, takže z mého pohledu (odborníka :-) spolehlivé auto. Na zítřek máme ještě jeden sraz na inzerát, takže ráno dáme vědět. Den se zdál být docela úspěšný, ale byli jsme z toho pěkně utahaní (provolali jsme kredit na novozélandské SIM kartě) a z čekání na parkovišti vymrzlí. Večer nám kuchařinka Šárka uvařila knedlíky z prášku, omáčku a hovězí usmažené na pánvičce. To byla pochoutka: knedlíček poprvé po 3 měsících! Půlka ještě zbyla, takže si jí zítra uděláme s vajíčkem. Koukali jsme pak, že nám nějak ubyl olej na smažení, který si vozíme v půllitrové PETce. Pak jsme zjistili, že ho někdo používal místo jaru a hrozně se divil, že se mu s ním nějak blbě myje nádobí :-) Z koupě auta jsem byl pěkně nervozní a raději jsem si sepsal, co všechno musím ještě zkontrolovat. Prý je důležité kouknout na olej, jestli není šedivý (kdyby do něj tekla voda z chlazení) a naopak zkontrolovat vodu, jestli není mastná. Subaru se nám ale moc líbí, tak snad to zítra klapne.

čtvrtek 3.12.2009 - Auckland - Christchurch

Dali jsme rychlou snídani (ani jsme neumyli nádobí, protože netekla voda - to se na hostelu občas stávalo) a utíkali na bus na letiště. Zastavil nám na křižovatce, za což ho vytroubil nervózní taxík. Uvědomili jsme si, že to bylo poprvé, co jsme tu slyšli někoho troubit. To v Jižní Americe se troubilo pořád, tady je ale každý v pohodě. Na letiště jsme dorazili 45 minut před odletem a zjistili, že tu je samoobslužný check-in. Další Zélandská vychytávka. Oskenujete si letenku, naťukáte si místo v letadle (měli jsme ho už rezevované při koupi v agentuře), vyjede vám samolepka, tu si nalepíte na batoh a hodíte ho na pás a on odjede bůhví kam. Poslední vychytávku objevila Šárka na záchodě, kde se i odpadkový koš otevíral na mávnutí ruky. Jsou tu docela pokrokoví. Seděli jsme u únikového východu a několikrát se nás ptali, jestli mluvíme anglicky. Tvrdili jsme že ano, ale když nám pak říkali instrukce co a jak, tak jsme jim stejně nerozumněli. Celý let bylo zataženo, takže největší zážitek bylo bezpečnostní video. Jindy bývá nudné, ale Novozélanďani ho natočili velice vtipně a letušky, stevardi i pilot v něm byli nahatí s uniformou pouze namalovou přímo na tělo.
V Christchurch na nás opět dýchla zima: oblačno, vítr, 15°C. Ještě z letiště jsme zdarma obvolali pár hostelů z reklamní tabule na příletovém terminálu a vybrali hostel Kiwi base camp za 26NZD/os ovšem s odvozem z letiště zdarma, za které bysme jinak zaplatili každý minimálně 7NZD. Jezdí tu "autobus za 5", který má bohužel dolepenou malou cedulku "nyní za 7". Na hostelu jsou hrozně fajn lidi - pracují tu sami baťůžkáři, kteří tu i bydlí a ochotně nám radí. Pro nás je teď nejpodstatnější informace: kde koupit auto. Němec Johanes nám řekl o dvou autobazarech, které zná, a na jeden z nich nás cestou na nákup rovnou zavezl. Za odpoledne jsme prolezli oba bazary, dvě auta jsme si dokonce projeli. Zatím vede Mitsubishi V3000 (rok 92) za 2350ZND, má ale podezřele zamaštěný motor. Zítra prý jde na technickou, tak ještě uvidíme. Výhoda je, že je dost dlouhé, takže bysme v něm mohli pohodlně spát. Šárka pořád pošilhává po obytných dodávkách, kterých je tu poměrně dost. Cenově by se o nějkém dalo uvažovat (začínají na 2500NZD, spousta jich je do 3500NZD), jsou to ale všechno staré herky a jestli by se nám někde po cestě rozsypala, tak bysme byly v pěkné brindě. Večer jsme strávili ve společenské místnosti se sedmičkou dobrého vínka. Šárka psala na telefonu dlouhé emaily, já si po dlouhé době trochu zahrál na kytaru.

středa 2.12.2009 - Kelly Tarltons Antarctic encounter and Underwater world

Už před šesti lety jsem byl s Vaškem v mořském akváriu, ve kterém se chodí v prosklených chodbách, nad kterými se prohánějí žraloci, rejnoci a spousta dalších ryb. Tak moc se mi tam líbilo, že jsem tam se Šárkou musel znovu. Strávili jsme tam skoro celý den - tedy asi od 11 do 16, protože autobus ve tři (ve tvaru žraloka) nám ujel a my jsme na další hodinku zacouvali zpět do akvárka. Mimo prosklené chodby jsou tu k vidění tučňáci, rejnoci, mořští koníci, morény, piraně, langusty a spousta korálových ryb. Viděli jsme i krmení tučňáků, kdy jim ryby rvali do zobáků skoro jako když se vykrmují husy a krmení rejnoků s holkou v neoprénu v jejich akvárku (tak to není jen v Bankoku :-). Docela se po ní vrhaly, že jí občas málem povalily, plácaly křídlama (cákaly i na turisty) a ona je krmila nějakým drobením z kýble. Navečer jsme chtěli zajít do baru minus 5. Bar, židle a dokonce i skleničky, ze kterých se pije vodka, jsou tu z ledu. Do šesti mají slevu na vstupné, ale i tak je to docela drahé, takže když jsme šli omylem Quay street (kde by měl minus 5 být) na opačnou stranu a pak už bysme to do pěti nestihli, ani jsme moc nelitovali. Řekli jsme si, že si dáme pivko v našem baru na hostelu (kde je o 27 stupňů víc:-). Od osmi tam probíhal kvíz, ve kterém náš tým (já a Šárka) skončil jako poslední. Vyhráli 4 Němky, kterým ale moderátor často radil, takže to bylo dost nefér. Nebo myslíte, že by věděli, co znamená zkratka VHS nebo kde najdete sea of tranquility (moře klidu)? Tipněte si mimo soutěž, jaké je nečastější jméno na světě. Dali jsme se Šárkou na chvilku kulečník (naučili nás trik, jak neplatit 2NZD za hru) a šli brzy spát. Zítra v 11h odlétáme na jižní ostrov do Christchurch.

úterý 1.12.2009 - Auckland Museum

Do odletu do Christchurch máme dva dny. Přemýšleli jsme, co tu budeme dělat. Dnes jsme se šli podívat do Auckland Museum. Kousek po centru jsme se svezli autobusem zdarma. Jeden z nich byl hybridní, ale ujel nám před nosem (vůbec nebyl slyšet), tak jsme si chytli další, ten už byl bohužel obyčejný nafťák. Od autobusu to ale byla ještě docela štreka, museli jsme najít most, kterým jsme se dostali přes dálnici. Muzeum je v ohromném parku s velkými travnatými plochami, kde jsem si na chvilku zahrál na své GPSce hada. Hra je podobná jako na Nokii s tím rozdílem, že hada ovládáte tím, že s GPSkou sami běháte. Hrozně mě to bavilo, i když jsem asi vypadal jako blázen. V muzeu jsme se ptali na všechny různé slevy, až nám paní v pokladně raději prodala jen jeden lístek. Dali jsme si rozchod, Šárka si prošla historii Nového Zélandu a já technickou část muzea, kde mají skutečné japonské Zero a britský Spitfire, vedle kterého je dokonce polorozebraný motor, se kterým se dá točit a sledovat klikovou hřídel a hýbající se písty. Pak jsme si společně prošli přírodovědecko část a prohlédli si originál cepínu, se kterým Hillary jako první vylez na Everest. Večer jsem zašel na Internet a online si zaemailoval s bráchou Patrikem, který má ráno a už byl v práci. Na Zélandu potkáváme mnohem víc Čechů, než jsme zvyklí s Jižní Ameriky. Za dva dny už jsme jich potkali 8 což je víc než před tím za dva měsíce. Nevím, proč je Zéland tak populární, když je tu pro Čechy tak draho. My pořád vzpomínáme na Bolívii, jak tam bylo krásně a hlavně všechno skoro zadarmo.

pondělí 30.11.2009 - Auckland, auto, bus či letadlo?

Chtěl jsem si po ránu skočit do výřivky, ale byla studená. Stejně i sauna. Zašli jsme nakoupit do supermarketu (nejbližší je prý Countdown v Quay st, asi 5 min od hostelu) a docela jsme se zhrozili cen. Nakoupili jsme jen to nejnutnější a jen to nejlevnější (útrata 22,35NZD). Co se nám tu líbilo byly samoobslužné kasy, kde si sami opípáté čárkové kódy na zboží v košíku a ve stejném automatu zaplatíte buď kartou nebo hotově. Zkusili jsme to (za pomoci prodavačky) a trvalo nám to asi 10x déle, než u zkušené pokladní. Dali jsme pak na hostelové terase snídani (chleba s avokádem a solí - velice levné a moc dobré) a vyrazili do velkoměsta. Náš dnešní úkol byl obhlídnout možnosti cestování po Zélandu. Když jsem tu byl před šesti lety s Václavem a DsD, tak jsme za 1100NZD (tenkrát necelých 20000kč) koupili 16 let starou Toyotu Coronu, najezdili s ní 12000km a nakonec jí ještě o něco dráž prodali. Měli jsme ale štěstí, že na to, jaká to byla stará rachotina, s ní nebyly žádné vážné problémy. Hledal jsem známý autobazar na Hobson st, ale už tam prý dávno není. Našli jsme jiný, kde ale u aut nebyli jejich majitelé, takže se nedalo smlouvat a ceny za obstojné auto od 2500NZD výš. Zvažovali jsme i variantu naskoč-vyskoč autobusu objíždějící kolečko na severním i jižním ostrově. Do dnešního dne měli akci 439NZD za oba ostrovy. Nakonec asi vyhrála poslední varianta.
Koupili jsme na čtvrtek letenky na jižní ostrov do Christchurch (pro oba za138NZD). Zkusíme koupit auto tam, objet s ním Zéland, dojet s ním do Aucklandu a tady ho prodat. Zaprvé jsou tam prý auta levnější a zadruhé ušetříme jeden trajekt, který je s autem docela drahý. Poslední věc, kterou jsme dnes zařídili byl nákup SIM karty Zélandského Vodafonu. Mají tu letos vánoční nabídku šitou přesně na nás: Internet na 3 měsíce zdarma (limit 100MB měsíčně) a volání až 2 hodiny do Čech za 2NZD.

neděle 29.11.2009 - datová čára - Auckland

Dnešní dopoledne vůbec nebylo, tak ani nebudu psát, co se nestalo. Zato odpoledne jsme měli rušné. Přistáli jsme s naším letadlem s květem tiare na křídle do šedivého zamračeného Aucklandu. Poprvé jsem tu naživo uviděl dvoupatrové letadlo Airbus A380. Cestou k batohům jsme v jednom duty free shopu dostali ochutnávku čokolády, v druhém dokonce vodku. Pak na imigračním proběhla důkladná kontrola našeho jídla, dezinfekce bot a stanu a hlavně zabavení našeho pepřáku. Na Zélandu je prý obranný sprej nelegální, ani policie ho nesmí používat. Z jídla nám sebrali jen ovoce. Těstoviny, polívky v prášku, konzervy, sušenky a další byly v pohodě. Na protokol o zabavení spreje jsme čekali přes půl hodiny. Koukali jsme na to, jak jiným (asi náhodně vybraným) prohrabávají batohy do posledních ponožek. Ještě že jsme pepřák přiznali, všichni se k nám chovali moc pěkně, jen to prostě trvalo dlouho a my už toho měli dost. Ve městě jsme se ubytovali za 24NZD/os v osmilůžáku v hostelu Nomad kousíček od hlavní třídy Queen street. Je to taková továrna na baťůžkáře. Má sedm pater, velkou kuchyň, terasu s výřivkou, pidi saunu, jídelnu, bar, internet café, knihovnu a televizní místnost. V ceně ubytování je i menší večeře nebo spíš nejmenší večeře, kterou jsem kdy viděl: 5 hranolek a čtvrt rybího filé. Je ale možné si připlatit 4NZD na dospělou porci. My si raději uvařili svojí polívku (na větší vaření jsme neměli sílu) a šli brzy spát.
PS: 1NZD je přibližně 12,50kč. Pro "jednoduchost" počítáme 8NZD je 100kč, 4NZD je 50kč, nebo třeba 1,6NZD je 20kč.

sobota 28.11.2009 - Papeete - datová čára

Ráno jsme snědli, co se dalo ze zásoby našeho ovoce (na Zélandu by nám určitě všechno vyházeli), na záchodě vyčistili zuby, dobalili batohy a v 7:15 vyrazili k check-inu, kde už od šesti (3h15m před odletem!) čekala hromada lidí a vytvořila se tam pěkná fronta. I tak nám Šárka zařídila místa u okénka s výhledem na Mooreu. V letadle jsme dostali tiare za ucho a při startu pozorovali vodní skůtr na moři hned vedle ranveje, jak si s námi dává závody jako Tom Cruise ve filmu Top Gun. Dostali jsme výborný francouzský oběd včetně ratatouille a fromange blanc. Mňam, mňam. Ve 13 hodin jsme byli zatím nejdál od Čech (Prahy, Rubešova 2): 17.964km a začali jsme se na chvilku opět přibližovat. Chvilku po té jsme přelěli datovou čáru a tím nám skončil dnešek a začal zítřek.

pátek 27.11.2009 - Moorea - letiště Papeete

Aby jsme si co nejvíc užili posledního dne, dali jsme si budíka na 5:30 (vstávání jako když odjíždím v pondělí z Poniklý do Prahy do práce). Sluníčko už svítilo, dali jsme ranní koupačku a super snídani s ananasem. Šárce pořád nebylo moc dobře, tak si dopoledne ještě na hodinku zdřímla, zatímco já si šel naposledy pořádně zašnorchlovat. Checkout z kempu je v 9 hodin, ale dovolili nám zůstat v pokoji až do půl čtvrté, kdy nám jede autobus na poslední odpolední loď zpět do Papeete. V klidu jsme se sbalili, k obědu si udělali čočku s vajíčkem a zašli naposledy do vody. Už ve čtvrt na čtyři pro nás přiběhla uklízečka, že přijel autobus, tak jsme se během půl minutky dobalili a mazali. Všimli jsme si, že kvůli nám na silnici položila list s kamenem, aby nám stopla autobus. Na rychlém katamaranu Moorea Express jsme si zabrali místo venku hned na špičce s krásným výhledem, hodili jsme si na zábradlí ručníky, které nám cestou ve větru za půl hodinky skoro uschnuly. V přístavu v Papeete jsme se uvelebili na lavičce u dětského hriště a čekali až bude čas na poslední bus na letiště. Dala se s námi do řeči jedna Kanaďanka kolem čtyřiceti let, která se ale chovala jako puberťačka. Nejdřív jsme nevěděli, co si o ní máme myslet a hlavně, co si s ní počít, protože byla dost neodbytná. Na Tahiti strávila 3 týdny na jachtě s někým, kdo tu prý marně sháněl posádku. Dnes také odlétá a za své zbylé franky skočila do stánku pro jídlo (čínské nudle s masem a na moje přání slanou palačinku) a rozdělila se s námi. Pak už nám začala být sympatická. Když pak šla na bus na letiště, tak nám dokonce nechala asi 500 franků, které prý už nebude potřebovat. Přisypali jsme k nim naše drobné (nechali jen 600 na bus na letiště) a zašli na další dvě palačinky. Sice nám 30 franků chybělo, ale ukecali jsme to. Po deváté jsme vyrazili hledat bus a zeptali jsme se dvou místních lidí. Moc jsme jim ale nerozumněli. Nejdřív to vypadalo, že nás vedou na bus, pak nás ale naložili do svého auta a odvezli před letištní halu. Za ušetřený peníz jsme ještě stihli koupit 3 pohledy a dvě známky. Na tu třetí budeme mít ráno, až si z vozíku na batohy vezmeme posledních 100F. Počkali jsme, až se letiště trochu vyprázdnilo (do jedenácti tu bylo docela rušno), našli si klidný koutek, svázali batohy, já si raději provlíknul ruku do popruhu a v půl jedný jsem na necelých 5 hodin usnul. Naštěstí dnes nepuštěli každých 30 minut hlášení o zákazu kapalin a [želů] na palubě.

čtvrtek 26.11.2009 - nevydařený výlet, pláž a akvárko

Vstali jsme před pátou. Pomohli nám kohouti, kteří každé ráno od půl páté hlasitě kokrhají. Navíc už hodinu před tím začínají chrčet a vzrat. A je jich tu spousta, takže je to vždy hrozný rachot. Vše jsme měli připravené, takže jsme si jen vyčistili zuby, nabrali vodu a skočili do autobusu, který přijel 3 minuty před půl. Pro případ, že by jel ještě dřív, jsme před tím na silnici položili větev zatíženou kamenem. Takové se tu prý dává znamení řidiči, aby zastavil. Koukali jsme, kolik lidí je vzhůru takhle brzy ráno. Všichni už jeli do práce nebo do školy a autobus se cestou docela slušně zaplnil. Sluníčko už svítilo a bylo moc krásně. Proč jsme takhle brzy nevstávali častěji? Na sraz před nemocnici jsme dorazili v 6:14 a Roman s Honzou nikde. Sedli jsme na obrubník a dali snídani. Když se ani další hodinu neukázali, vyrazili jsme na cestu sami. Šárce ale po včerejšku nebylo moc dobře. Sluníčko začalo opět pařit, tak jsme to po chvilce otočili a stopem dojeli zpět do kempu, kde ostatní zrovna vstávali a divili se, co tam děláme. Celý den jsme strávili na pláži a pod vodou, Šárka ale celou dobu ve stínu, ze kterého vylezla jen na krátké koupání a focení na pláži. Já jsem šnorchloval a na kajaku jsem si dojel až k útesu. Byla to docela dálka. Je to jen asi 15 metrů široký pás rozbitých korálů, na kterém se lámou vlny a občas se přes něj nějaká větší převalí.
Kdybych měl s sebou boty, tak by se na něj dalo v pohodě vylézt. Kouknul jsem se tu s maskou pod hladinu. Korály a ryby jsou tu stejné, ale voda je tu mnohem čistější než u břehu. Skočil jsem pak na 15 minut na Internet (za 60kč) a cestou zpět jsem na benzínce koupil 5 ananasů (za 120kč). Byly výborné. Dva jsme snědli ještě dneska (k obědu jsme si dali rýžovou kaši s ananasem), tři nám zbyly na zítřek. Večer jsme strávili opět s našim Rakušanem a Grepiscem, jak jsme nazvali náš drink: Pisco a vymačkaná šťáva z grepů. Ukazoval nám krásné fotky z dalších ostrovů: Huahine a Bora Bora. Strávil tu skoro 6 měsíců, zbývá mu posledních 14 dní a už sem nikdy nepojede, protože tu vše bylo i na něj moc drahé.

středa 25.11.2009 - sluníčko(!), pláž a akvárko

Světe div se, na Tahiti taky svítí sluníčko. A dokonce celý den! Tak to jsme si museli užít. Samozřejmostí je plavání před snídaní. K snídani jsme si pochutnali na prošlém Camembertu (o to byl lepší), který jsme včera zlevněný koupili v supermarketu. Kolem poledne jsme šli s Šárkou a s Claudií šnorchlovat na mé místečko za lodním kanálem a viděli jsme v písku ležícího velkého rejnoka. Plavali jsme kolem něj, ale ani se nehnul. Když už jsem připlaval hodně blízko, vystartoval směrem k Šárkce, která leknutím vyjekla do šnorchlu. Ostatní rybyčky v akvárku už vypadaly mírumilovněji a na ostrém slunci zářily barvami - stejně jako večer Šárčina spálená záda. Ajaj, to se nám moc nepovedlo. Odpoledne jsme konečně zašli na Internet. Je tu neskutečně drahý (3kč za minutu), nikde pořádně nefunguje a nikoho to nezajímá, nemají chuť s tím něco dělat a raději nás pošlou ke konkurenci. Podařilo se nám poslat nějaké emaily napsané na telefonu a naopak nové do telefonu stáhnout. Mimo jiné jsme dostali odpověď ze Student Agency, že je možné o týden posunout náš odlet z Tahiti, ať změnu emailem potvrdíme. To už se nám ale nepodařilo a už by asi stejně bylo pozdě, škoda. Na zítřek jsme měli s Romanem a Hoznou K. domluvený výlet na horu (škoda, že si teď nemůžu vzpomenout ná jméno) tyčící se 800m nad Cookovu zátoku. Horko těžko jsme po telefonu z kempu do hotelu a zpět domlouvali podrobnosti. Sraz máme zítra v 6 hodin na druhé straně ostrova. Znamená to stihnout bus v 5:30 - tedy budíček 4:55!

úterý 24.11.2009 - s Rakušanem na vodopády, na návštěvě u bratří Kamlerů

Náš Rakušan nás dnes pozval na výlet na vodopády na druhé straně ostrova. Má na 3 týdny půjčené auto. Dnes opět počasí nic moc, tak jsme si řekli, že je to vlastně dobrý nápad a vyrazili jsme s Rakušanem a ještě s Čilankou Claudií na výlet. Konečně jsme se s Rakušanem představili, ale ani jeden si jeho jméno nepamatujeme a je to trapné, protože on nás teď oslovuje jmény a my jeho ne. První vodopád byl super. Jednak jsme ho poměrně jednoduše našli a jednak po deštích měl docela dost vody. Ta ale nepadá (z výšky přes 100 metrů) přímo, ale skáče po skále a roztéká se po ní do velké šířky. Dalo se pod ním i koupat a voda ani nebyla zas tak studená. Druhý vodopád jsme nenašli, ale krásně jsme si pobloudili džunglí a ovocnými zahradami, což bylo zajímavé hlavně proto, že Rakušan spoustu stromů znal a věděl, co se z kterého jí. Jako nejlepší ovoce vůbec označil velké zelené koule s ostny jménem guanabana (nebo tak nějak). Není ale tak jednoduché ho ochutnat, protože se musí přesně vystihnout roční dobu, kdy zraje a pak se hrozně rychle kazí.
Zpět jsme jeli přes Cookovu zátoku, kde jsme navštívili Romana Kamlera s bráchou a rodinou. Byla neskutečná náhoda, že se nám sešly termíny, kdy jsme byli na Tahiti a hlavně, že jsme se dokázali sejít. Strávili jsme u nich v hotelu Bali Hai skoro tři hodiny, pokecali jsme, snědli jsme jim polívku (číňanku), ananas, kokos, vypili džus a pivo, nechaji jim (na odvoz do Čech) 2 průvodce po Jižní Americe, velkou dřevěnou sošku z Velikonočního ostrova a k tomu všemu dostali jako dárek čtyři ledové kaštany a dvě balení knedlíků v prášku! Na to, že jsme se vykopali až před sedmou, kdy už byla tma jako v pytli, jsme nadvakrát, ale poměrně rychle dostopovali do našeho kempu. Noční cesta přes dvě zátoky byla kouzelná. Škoda, že jsme s naší řidičkou moc nepokecali, protože uměla jen francouzky a to zase my moc neumíme. Večer jsme strávili s Rakušanem, Claudií, jejím Piscem a zapadajícím měsícem na terase naší kuchyně... tím skončil náš 80-tý den na cestě, Willy Fog by naším tempem chudák prohrál sázku.

pondělí 23.11.2009 - Průsmyk tří kokosových palem aneb bloudění v džungli

Dnes jsme nedbali mraků a deště a vyrazili na výlet do Průsmyku tří kokosových palem. Trek začíná na silnici okolo ostrova asi 10km na jih od našeho kempu, ale v pohodě jsme tam dostopovali. Dokonce nám hodná paní, která si kvůli nám zajela, pomohla najít skutečný začátek (u žluté cedule "Maison de la Natur"), protože v průvodci Lonely Planet je označený špatně. Začátek byl jako zahrádkářská kolonie, jen s trochu jinými plodinami, než na které jsme z Čech zvyklí. Po cestě jsme si nasbírali pár padaučat - grepů a manga. Až od Maison de la Natur (hotel v přírodě, 3km od hlavní silnice) začala být cesta konečně značená jako "3 coco". Byla to procházka botanickou zahradou po krásně vyšlapané cestičce s cedulkami na stromech s jejich jmény (bohužel) ve francouzštině. Z průsmyku ve výšce 250m se nám otevřel krásný výhled do středu ostrova. Původně jsme chtěli projít okruh vnitřkem "kráteru", ale zabloudili jsme na cestu, která nás dovedla ještě výš na ještě krásnější vyhlídku, obešla s námi jeden skalnatý vrchol a my se ocitli opět mimo kráter. Taková cesta v mapě vůbec nebyla a my netušili kam jdeme (jen GPSka nám kreslila zmatenou kroucenou čáru). Do toho začalo hustě pršet, sandály se v bahně a na kluzkých kořenech ukázaly jako dost nevhodné a do západu slunce zbývaly jen 2 hodiny. K tomu všemu jsme v lese potkali podivné stany a ještě podivnější klece - scéna jako z filmu Blairwitch. Ulevilo se mi, až když jsme se jinou cestou vrátili k Maison de la Natur. Tropickou zahrádkářskou oblastí jsme se vrátili na hlavní silnici a tam po chvilce chytli stopa zpět do kempu. K večeři jsme si koupili filet z červeného tuňáka (k němu zdarma dostali citronky a jednu papayu), udělali jsme si ho na pánvičce jen tak posoleného a pokmínovaného a chutnal nám úplně jako vepřová panenka :-) Jako aperitiv posloužil rumíček Flor de Caňa - dali jsme ochutnat našim Němcům a Rakušákovi a moc jim nechutnal. Asi nepoznají jiný dobrý rum než Havana Club.

Vyhlášení kvízu ovečky 2

Správná odpověd na náš druhý kvíz je podle našeho kamioňáka z Rio Gallegos (jestli jsem mu při rachotu jeho stroje dobře rozumněl): na 28 tun ovčí vlny je potřeba 6000 patagonských oveček. Vítězem se stává mamka z Poniklé s tipem 5500 ovcí, v těsném závěsu je Alena z Kladna s tipem 6789 ovcí a Svojda s 7000 ovcemi. Omlouváme se, jak dlouho nám trvalo vyhodnocení soutěže, jsme s deníkem trochu pozadu, ale určitě se polepšíme. Děkujeme všem za to, že nás sledujete. Ohromnou radost nám udělali ti, kteří se dosud neozvali, a až z kvízu jsme zjistili, kdo nás všechno čte. Ještě jednou moc děkujeme (zvláště za vtipné odpovědi), kdo jste nevyhráli, nezoufejte, vydržte s námi i nadále. Výherci do Poniklé pošleme brzy pohled!

neděle 22.11.2009 - déšť

Ráno jsme si šel před snídaní opět zaplavat do "akvaráka" - je to tu pod vodou nááádherné. Hned asi 20 metrů od písečné pláže začínají v písku rozeseté kameny porostré korály, které sahají těstě pod hladinu. Jsou tak hustě, že musíte při plavání hledat cestičku po písečných polích mezi nimi. Zkusil jsem plavat kanálem, kterým jezdí malé motorové čluny s potápěči od základny vzdálené asi 100m od našeho kempu. Dostal jsem se až na hloubku (jen asi 2,5m, víc tu snad nikde není) kde už je voda mnohem čistější než u písečné pláže. Po plavání opět super snídaně s výhledem na moře. Snídali jsme dlouho, pak se dlouho balili na výlet, takže když jsme byli v jedenáct konečně připravení vyrazit, tak začalo pršet. Čekali jsme, až to přejde, ale marně. Pršet až do večera nepřestalo. Poflakovali jsme se v kempu, psali deníky, Šárka mi zašila párající se batoh a ponožky. Kemp se vyprázdnil, zůstal tu s námi jen jeden Francouz (který už je v kempu třetí týden nebo snad i déle) a Rakušan, který něco smolil na svém notebooku. Chtěli jsme konečně zajít na internet, ale v neděli tu nic nefunguje. Rakušan si stěžoval, že i WiFi na neděli vypnuli. Napsali jsme si alespoň nějaké emaily na telefonu, snad je zítra pošleme. Z posbíraného ovoce jsme si udělali výborný salát, už vše známe: Papaya roste na divné palmičce, je žlutá a má uvnitř černé kulaté pecičky, mango je zelené (že je zralé se pozná podle tvrdosti), uvnitř je žluté a má placatou pecku.

sobota 21.11.2009 - na kajaku na Motu

Dnes od rána svítilo sluníčko, takže jsme si po ranním šnorchlování a snídani půjčili kajak pro jednoho a opatně na něm oba vyrazili na ostrůvek Motu, který je necelé dva kilometry po pobřeží směrem na sever. Cestou jsme pozorovali korály, které jsou při odlivu jen pár centimetrů pod hladinou. V průplavu mezi ostrůvkem a Mooreou byl docela silný proud, ale i tak jsme si tam krásně zašnorchlovalí. Za chvilku začalo pršet a my se neměli kam schovat. Běhali jsme po břehu, já se zahříval při (bezúspěšném) loupání kokosového ořechu, pak jsme se před deštěm schovali i do vody - je v ní tepleji než venku na větru. Když už to ale vypadalo, že déšť jen tak nepřejde, sedli jsme na kajak a mazali zpět. Zbytek dne jsme strávili v kempu - když bylo hezky, tak jsme se koupali, když pršelo, tak jsme zalezli pod střechu nebo vařili jídlo: rýže s bešamelovou omáčkou, hráškem a docela dobrým místním pivem Hinano. Co to ale bylo proti tomu, co tu předváděla asi 40 členná tahitská rodinná sešlost: Takové kopce masa, mega tuňák, ohromné mísy salátů, příloh a litry zmrzliny rozmixované s ananasovou šťávou, to byla podívaná. Okolo pobíhaly davy dětí a mezi nimi se plácalo jedno v (ke stolu přivázaném) chodítku. Večer slavili narozeniny Mami - paní co pracuje v kempu: je jí dnes 58 (i když vypadá na 70). Dostali jsme ochutnat dva špízy z grilu a každý kousek výborného dortíku. Naše lívanečky s džemem, které Šárka upekla k večeři, byly též skvělé. Večer jsme pak při hře kytar, mandolíny a lžic v lahvích od cocacoly dobře pokecali se třemi Němci a jedním Rakušanem. Dali jsme jim ochutnat chilské pisco - namíchali jsme si ho s ananasovým džusem (moc dobré!). Bavili jsme se o tom, co dalšího bysme chtěli na Tahiti stihnout. Náš původní plán zkusit dojet až na Maopiti - prý krásný zapadlý ostrůvek ztroskotal na tom, že tam letadlo lítá jen 2x týdně a lodní doprava je prý dost nespolehlivá. Záložní varianta "jen" 175km vzdáleného ostrova Huahine nakonec taky vzala za své. Lodě jsou prý zarezervované na týdny dopředu a zpáteční let z Papeete stojí 21000F. Šest dní, které nám tu zbývají, též není moc, kór když bysme si chtěli nechat na návrat z Huahine den dva rezervu před odletem na Nový Zéland. Všichni nás navíc ujišťují, že Moorea je dost krásná a zajímavá na to, abysme tu strávili víc než týden času. Rozhodli jsme se tedy nic "nehrotit".