že ve středu a vpravo táhne proud na skaliska. Trochu jsem tedy pojezdil vlevo, nebylo to nic moc, ale i tak se mi to docela líbilo. Po snídani jsme museli zpátky do Victoria street. Jak bysme si tu mohli užívat, kdybysme nemuseli prodávat Plechovku :-( Ten život na ulici je opravdu hrozný, tak jsme se raději poptali v jednom hostelu na nabídku dvoulůžáku za 120AUD na 3 noci. Naštěstí měli plno, protože hned vedle jsme objevili mnohem lepší, i když o trošku dražší Victoria Lodge s krásným pokojem a super kuchyní. V tom prvním bydleli jen nějaký smažky a spousta švábů v pokojích bez oken. I auto jsme zaparkovali hned před vchod a mohli jsme u něj sedět na zahrádce, vyhlížet zájemce a při tom jsme měli komfort zázemí hostelu. Jen majitel byl nějakej divnej nebo nám tak alespoň ze začátku připadal. Chvástal se, jak mladě vypadá na to kolik mu je let, že má několik hotelů i v Evropě, že skládá písně pro hvězdy a vydělává na nich spoustu peněz, jednu píseň o mě a o Šárce dokonce rovnou složil a hned nám jí i zahrál. Kecal s náma skoro půl hodiny a my se těšili, kdy už nám konečně dá klíčky od pokoje. Řekli jsme mu, že prodáváme auto. Prý to půjde v pohodě, okoknul Plechovku a všim si, že už máme novou značku od rangera. Během dne přibyly další dvě a my pokaždé museli popojet s autem a vytočit kola tak, aby nebyla žádná vidět. Mezitím chodili další kontroly, fotili a rozdávali pokuty těm, kteří zůstali stát. Jak jsme tak seděli v kanceláři našeho bazaru (rozumněj zahrádka našeho hostelu s výhledem na Plechovku), všimli jsme si šmelináře, který chodil okolo aut už včera a kecal se znuděnýma backpackerama. Odchytl jsem si 
ho a poptal se, co si myslí o naší Plechovce. Protože se ani dnes žádný zíjemce neukázal, nabídl jsem jí za 1000AUD, jestli půjde pryč ještě dnes. Doteď mě mrzí, že jsem nezačal výš (i když při volání na inzeráty "koupím auto" mi po telefonu nabídli nejvíc 450AUD), protože ho cena okamžitě zaujala. Slyšeli jsme jak volá několika lidem, že tu má super auto za super cenu. Plechovku začal okukovat i Arab z krámku vedle našeho hostelu. Nejdřív jsme se báli, že budem muset Plechovku prodat poslední den nějakému překupníkovi za tři stovky a najednou se i tisícovka zdála být málo. Na Dejvidovo zavolání (tak se překupník jmenoval - on to tedy byl spíš automechanik) se na Plechovku přišla podívat velice tichá a uctivá Rumunka, že se jí auto líbí a záleží, co řekne otec, se kterým se ještě dnes večer staví. Ale nestavili se. Zůstali jsme sedět na ulici dlouho do noci, až se nás nějaké dvě holky, které šli už několikrát okolo ptaly, co to tu proboha děláme. Asi jsme vypadali po tmě u stolu na ulici dost komicky, tak jsme šli raději spát. Chudinka Plechovka na ulici osiřela.PS: Taky jsme se dočetli o té vaší zatracené soptící Eyjafjallajokull, kvůli které nepřílétávájí z Evropy žádní Němci, Fancouzi ani Belgičani - tedy potencionální zákazníci :-(
Žádné komentáře:
Okomentovat