byla sice docela udržovaná (i zábradlí z lijány přibité ke stromům tu občas měli), značená (červenými značkami a půllitrovými PETkami napíchnutými na větvičky), ale dost prudká a občas opravdu drsná. My se Šárkou, kteří máme za sebou Caples Track nebo výstup na Liverpool Hut, něco takového nemohlo v žádném případě rozhodit, ale už na první zastávce se tři lidi takřka pohádali s průvodcem, že takovou cestu nečekali a že chtějí zpátky. Po asi hodině a půl v odporném vedru (alespoň že komáři tu nekoušou) jsme se doškrábali zase na silnici - tentokrát ještě prašnou, ale už skoro připravenou na nový asfalt, na kterou přijel ten samý pickup, který nás dole vyhodil. To bylo docela překvapení, proč nás nevyvezli rovnou až nahoru, když po silnici auto v pohodě projede? I když nás bylo o tři míň, průvodce se do auta nevešel a visel venku na dveřích, držel se za okénko a špulil na nás svůj dlouhý nehet na palci. Všichni Kambodžani mají na jednom prstu dlouhý nehet - je to docela odporný, ale jim to asi přijde sexy. Krajinou připomínající Jizerky (ty jsou snad všude ve světě) nás dovezli až ke kasínu, dali nám oběd a tři hodiny rozchod. Rýži se zeleninou jsme si snědli na terase nad propastí s opravdu krásným výhledem a pak si prolezli kasíno, všechny jeho terasy, místnosti a okolo dalších opuštěných budov dorazili až ke kostelu, kde byl sraz na cestu zpět.
Většina lidí si přála jet dolů autem a netrmácet se pralesem jako cestou nahoru, což trochu rozhodilo plány našemu průvodci, který řekl, že buď pojedou autem všichni a nebo nikdo. Ustoupili jsme tedy většině a rozhodli se taky jet dolů autem, přestože průvodce naznačil, že bysme za to měli dát navíc nějaké peníze pro řidiče. Byl s tím trochu zmatek, moc jsme si nerozumněli, takže nás ani moc neudivilo, když nás u začátku cesty stejně vyhodili z auta, že jdeme dolů pěšky. Jen ten nejzarputilejší odpůrce si tu mohl počkat, až přiveze
pickup další turisty a sveze se s ním dolů. Teď nám došlo, že tím, že nás nechají jít půlku cesty pěšky, dokážou odvozit dvě party turistů. Cesta dolů se kvůli zvětšujícímu vedru zdála nekonečná. Malé rozptýlení byl ohromný pták, který vydával hrozné skřeky a za letu svištěl jako rogalo, a banány které nám průvodce utrhnul přímo z palmy u cesty. Nevíme, jestli to byly plané banány či co, chuť měly výbornou, ale pecky větší než třešně. Po návratu do Kampotu byla v ceně naší tour i hodinová projížďka lodí po řece. Bylo to velice příjemné odpočinutí po celodenní dřině. Jeli jsme podél chatrčí na kůlech až do moře, objeli ostrůvek a vraceli se zpět. Zrovna vyrážely na lov rybářské lodě a byly jich snad stovky. Některé pluly samy, jiné byly až po deseti svázané dohromady a asi je jen jedna nebo dvě lodě poháněly motory a ostatní se jen tak vezly. Na večer jsme se objednali na masáž u slepých masérů a zapadli na večeři do jedné "dražší" restaurace, a protože začalo pršet, tak už jsme tu zůstali. Měli tu opravdu veliké porce a já vůl se před masáží pěkně přežral. Byla to pak docela honička abysme to všechno stihli. Do guesthouse do sprchy jsme se navíc brodili loužemi a na cestu na masáž jsme si raději vzali kola. Hodinová "japonská" masáž byla trochu bolestivá, 
ale nakonec velice uvolňující. To, že maséři nevidí, bylo poznat jen podle toho, že je k lehátku museli přivézt a že občas hledaly, kde máme nohy nebo ruce. Jednou mi při obcházení naboural do hlavy. Masírovat ale uměli na jedničku.PS: U silnic tu stojí stánky s vystavenými skleněnými lahvemi od coly naplněné různobarevnými tekutinami. Dnes nám došlo, že je to benzín a nafta, když jsme u jednoho zastavili a pár lahví načepovali do naší dodávky cestou na Bokor.
PS: Okolo kasína se válí hromady odpadků, převedším igelitové pytlíky, krabičky od jídla a prázné PETky, které tu asi nikdo neuklízí. To dělá z kasína spíš takový squat než nějakou památku, měli by to tu trochu uklidit, je to škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat