K Šárčině velké radosti se zatím každé ráno holím. Je to docela kontrast proti tomu, jak jsem chodil zarostlý v Austrálii, kdy bylo posledních pár holení žiletkou pro mě utrpením. Šárka vyrazila (vyzbrojená vysílačkou) sama do města, že nakoupí nějaké pečivo na snídani a já měl alespoň chvilku čas a klid na psaní deníku. Jen občas jsem vysílačkou zkontroloval, jestli Šárka reaguje. Signál
byl horší a horší jak bloudila dál a dál od našeho hotelu. Jednak prý nebyla sranda najít pekárnu podle rad recepční na našem hotelu a kvůli neschopnosti lidí na ulici komunikovat. Též si cestou zpět spletla nějakou tržnici s tou, co máme hned u baráku a trochu si zašla. Pečivo, které přinesla ovšem bylo excelentní - jako když si v Praze vyrazíte do Panerie a nakoupíte ty nejkrásnější kousky sladkého pečiva a bagetky, ovšem za čtvrtinovou cenu. Sedli jsme si na postel a nadrobili do ručníku, který jsme si pod sebe roztáhli jako ubrus. Na recepci jsme si na zítřek ráno objednali lístky na autobus do Kepu (za 3,5USD - dvakrát levnější, než nám řekli včera na autobusáku) a usmlouvali cenu za tuktuk na výlet na Killing Fields z 15 na 10USD. Práskli jsme do kočáru a uháněli, proplétajíc se při tom chaotickým provozem na místo, kde Rudí Khmérové před více než 30ti lety popravili na 17 tisíc mužů, žen a dětí. Nyní tu stojí vysoký památník s 9000 lebkami umučených a zavražděných lidí nevhodných komunistickému režimu nalezených ve stovkách masových hrobů, ze kterých tu neustále vykoune sem tam nějaká kost. I z vitrýny s oblečením po obětech pár cárů 
vypadlo a váli se v bahně po zemi - takže toto místo celkově moc pietně nepůsobí. Za plotem žebrají děti, jedna malá holčička byla ráda i za zbytek vody v malé půllitrové flašce, kterou jsme jí prostrčili dírou v plotě patrně vytvořenou přímo k tomuto účelu. Prohlédli jsme si ještě výstavu a shlédli amatérský film a raději vyrazili zpět do města prohlédnout si Královský palác. Cena přes šest dolarů nám přišla dost, ale když už jsme tady. Jako první jsme si sedli do stínu a snědli jeden dragon fruit z tržnice za 10kc - ovoce, které jsme dosud neochutnali. Má růžovou slupku se špičatými výčnělky tvaru lístečků, uvnitř je čistě bílé s černými zrníčky, dlabe se lžičkou, chutná jako meloun s mákem a je velice osvěžující. Královský palác je poměrně velký areál ale pouze část je přístupná veřejnosti. Všude září zlaté střechy a v stříbrné pagodě davadesátikilový zlatý budha s 2086 diamanty. Největší z nich má 25 karátů. Od paláce 
jsme šli domů pěšky a vzali jsme to přes nábřeží, kde prodávají lotosové květy a mimo jiné i pražené brouky. Stavili jsme se v oblíbené pekárně, kde jsme utratili naše poslední penízky. Královský palác nás úplně vysosal. Mě už z toho provozu v městě a vedra v pekárně hrabalo a těšil jsem se do našeho pokojíku na studenou sprchu, klimošku a postel - no úplný bájo. Večer jsem ještě skočil na internet, který máme u recepce hotelu za dolar na hodinu. Chtěl jsem odepsat Pepanovi, který je teď náš rádce po Asii a vždycky dokázal rychle odpovědět na naše akutní otázky. V televizi ale běžel nějaký hrozný akční film s ještě hroznějším dabingem, do zad mi foukal větrák, z ulice se ozýval hrozný rachot, takže jsem po půl hodině zase rychle utekl do našeho klidného pokojíku. Sorry Pepane napíšu příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat