Ráno jsme se probudili a začali přemýšlet, jak tady budeme těch 5 dní, které máme do odletu, žít. Kam budem chodit na záchod a kde budem vařit? Za oknem jsme našli kopii článku z novin o tom, jak jsou lidi ve Victoria street naštvaní na backbackery prodávající auta, kteří tu stojí týdny, blokují parkovací místa, čůrají a prý i blijí na zahrady jejich domů. To nám taky moc nepřidalo. Plechovka musí rychle pryč! Autokrémem, který nám nechali původní majitelé, jsme stejně jako oni pro nás zamaskovali rýpance na dveřích a omšelé plastové kryty a madla u dveří. Plechovka prokoukla o dalších 100%,
úplně teď mezi ostatními září novotou. Teď už chápeme, na jaký špek jsme to Alexovi před dvěma měsíci skočili. Ještě že byl tak hodný a trochu špeku nám nechal pro další kupce. Protože jsme stáli daleko od ostatních aut na prodej, přeparkovali jsme do rušnější části ulice. Místo jsme našli, ale nevšimli si skleněné lahve, kterou jsme při parkování rozjeli zadním kolem. Vytahali jsme pár střepů z pneumatiky a doufali, že nezačne ucházet. Vyrazili jsme na průzkum trhu, abysme nastavili správně naší cenu. Ceny za podobné kombíky (samé Holden Commodory nebo Fordy Falcony) se pohybovaly mezi 2.800 až 4.000AUD. Bylo jich tu ale na prodej mraky a prý nechodí skoro žádní zájemci. Začali jsme tedy na ceně 2.400AUD, přestože na inzerátech na hostelech nabízíme cenu 1.900AUD. Říkali jsme si, že aby člověk zavolal na inzerát tak potřebuje lákavější cenu, než aby se dal do řeči na ulici, když přímo vidí majitele. Pak teprve jsme se šli do Central Backpackeru vyčůrat a do parku nasnídat. Nechápeme, proč si backpackeři vybrali zrovna Victoria street, kde se přes den dá parkovat jen jednu hodinu a pak se musí alespoň trochu popojet. Vrátili
jsme se tedy do hodiny zpět k autu. Já se natáhl dozádu na matračku a vytuhnul, zatímco Šárka psala emaily. Za celý den se nikdo nepřišel zeptat, jen city ranger nám odpoledne nakreslil křídou na kolo čas 3:26. Bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. Zavolali jsme Lucce a Honzovi a domluvili, že se večer stavíme na návštěvu. K večeru jsme dojeli na Bondi Beach, jedním dolarem jsme si zaplatili 17 minut parkování a šli se projít po pláži, která je opravdu krásná, ale do teď jsme jí viděli za deště. Přemýšleli jsme, kde uvařit večeři, až jsme Lucce a Honzovi drze nabídli, že je "pozveme k nim domů" na palačinky. Lucka byla právě nakupovat, tak nám rovnou i nakoupila mléko, sýr a šunku. Když jsme dorazili k nim domů, měla navíc hotové výborné kuřecí maso na parmazánu, takže palačinky byly jen jako zákusek. Cpali jsme je do sebe, až jsme měli pupky jak horkovzdušné balóny. Nabízeli nám, ať u nich i přespíme, ale nechtěli jsme otravovat a navíc už jsme krásně zabydlení v autě. Večer to byl moc příjemný. Popisovali jsme jim naše zážitky, protože jim zrovna vrcholí přípravy na jejich cestu napříč Austrálií, na kterou vyráží už za 14 dní! Byla sranda, když jsme zjistili, že mají stejné známé v Poniklé jako Šárka, a že tam dokonce jednou slavili Silvestra, takže se možná příště uvidíme v Krkonoších. Nebo možná ještě před tím na Bali, přes které letí zpět do Evropy :-)
úplně teď mezi ostatními září novotou. Teď už chápeme, na jaký špek jsme to Alexovi před dvěma měsíci skočili. Ještě že byl tak hodný a trochu špeku nám nechal pro další kupce. Protože jsme stáli daleko od ostatních aut na prodej, přeparkovali jsme do rušnější části ulice. Místo jsme našli, ale nevšimli si skleněné lahve, kterou jsme při parkování rozjeli zadním kolem. Vytahali jsme pár střepů z pneumatiky a doufali, že nezačne ucházet. Vyrazili jsme na průzkum trhu, abysme nastavili správně naší cenu. Ceny za podobné kombíky (samé Holden Commodory nebo Fordy Falcony) se pohybovaly mezi 2.800 až 4.000AUD. Bylo jich tu ale na prodej mraky a prý nechodí skoro žádní zájemci. Začali jsme tedy na ceně 2.400AUD, přestože na inzerátech na hostelech nabízíme cenu 1.900AUD. Říkali jsme si, že aby člověk zavolal na inzerát tak potřebuje lákavější cenu, než aby se dal do řeči na ulici, když přímo vidí majitele. Pak teprve jsme se šli do Central Backpackeru vyčůrat a do parku nasnídat. Nechápeme, proč si backpackeři vybrali zrovna Victoria street, kde se přes den dá parkovat jen jednu hodinu a pak se musí alespoň trochu popojet. Vrátili 
jsme se tedy do hodiny zpět k autu. Já se natáhl dozádu na matračku a vytuhnul, zatímco Šárka psala emaily. Za celý den se nikdo nepřišel zeptat, jen city ranger nám odpoledne nakreslil křídou na kolo čas 3:26. Bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. Zavolali jsme Lucce a Honzovi a domluvili, že se večer stavíme na návštěvu. K večeru jsme dojeli na Bondi Beach, jedním dolarem jsme si zaplatili 17 minut parkování a šli se projít po pláži, která je opravdu krásná, ale do teď jsme jí viděli za deště. Přemýšleli jsme, kde uvařit večeři, až jsme Lucce a Honzovi drze nabídli, že je "pozveme k nim domů" na palačinky. Lucka byla právě nakupovat, tak nám rovnou i nakoupila mléko, sýr a šunku. Když jsme dorazili k nim domů, měla navíc hotové výborné kuřecí maso na parmazánu, takže palačinky byly jen jako zákusek. Cpali jsme je do sebe, až jsme měli pupky jak horkovzdušné balóny. Nabízeli nám, ať u nich i přespíme, ale nechtěli jsme otravovat a navíc už jsme krásně zabydlení v autě. Večer to byl moc příjemný. Popisovali jsme jim naše zážitky, protože jim zrovna vrcholí přípravy na jejich cestu napříč Austrálií, na kterou vyráží už za 14 dní! Byla sranda, když jsme zjistili, že mají stejné známé v Poniklé jako Šárka, a že tam dokonce jednou slavili Silvestra, takže se možná příště uvidíme v Krkonoších. Nebo možná ještě před tím na Bali, přes které letí zpět do Evropy :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat