Ráno bylo zataženo s příjemnou teplotou - ideální na nějaký výlet. My jsme ho ale proflákali na zápraží našeho bungalovu, posnídali banány, manga a bagety, psali deníky a četli průvodce. Ven jsme se dokopali až když zase začalo být nechutné vedro. Schovali jsme se tedy hned do restaurace pod větrák. Zašli jsme k Arabovi, který měl včera večer prázdno a vždycky když jsme prošli okolo, smutně koukal a zval nás ke stolu. Obsloužit nás přišla nechápavá servírka, která neuměla ani slovo anglicky,
polévky neměli, kebab neměli, jídlo trochu levnější ale s rýží vyšlo nastejno ne-li dráž než jinde (navíc domluva, jestli se platí rýže zvášť byla velice těžkopádná), tak jsme se zase zvedli a šli jinam. Odpoledne jsme vyrazili na vodu. Mekong se před hranicí s Kambodžou rozlije do šířky až 14km a tato oblast se jmenuje 4000 ostrovů, mezi nimi je i náš Don Det, tak jsme se rozhodli vyrazit trochu na průzkum. Půjčili jsme si vratkou dřevěnou kanoe děravou jako ústa staré ženy, kyblík od primalexu na vylévání a pádla, které vypadaly jako vařečky na praní prádla. Jediné místo, kde se prý dá bezpečně jezdit je západní břeh Don Detu, který je též lemovaný bungalovy a restauracemi. Na naší východní straně Mekong opravdu přpomíná tekoucí řeku, západní strana má klidnou hladinu s ostrůvky s písčitobahnitými plážemi, ve kterých se lesknou šupinky zlata(?). Vypádlovali jsme proti proudu i na jiný neturistický ostrov a zakotvili mezi ostatní loďky na břehu. Prošli jsme si zdejší vesničku. Někteří domorodci koukali trochu překvapěně, jiní se ale smáli a zdravili, jedna ženská si Šárku dokonce poplácala po zadku a to jak cestou tam i zpět. Chatrče mají poměrně dobře udržované, skoro u každé byl i satelit, a malá zahrádka se zeleninou postavená na kůlech asi v metrové výšce. Děti tu honily motýly, házely po nich kameny a plácaly je klacky. Došli jsme až k krásnému chrámu s budhou a s vystaveným torzem americké bomby. Opodál se v blátě váleli ohromní bůvoli. K večeru jsme se vrátili na Don Det a zakotvili u jedné hospody a jako na
Berounce jsme s oranžovým nepromokavým pytlíkem s foťákem a peněženkou zasedli ke stolu a dali si pivko. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme si vyhodili z kopýtka a dali si grilovaná kuřecí prsíčka s pepřovou omáčkou a hranolkami. Bylo to trošku dražší (i když pořád levnější než v Čechách), ale stálo to za to. Takhle jsme si už dlouho nepochutnali. Restaurace Little Eden je jiná v tom, že tu obsluhuje "běloch", dobře se domluvíte a mají tu mimo jiné i evropská jídla a podle toho i vyšší ceny. Právě tady jsme se poptali barmana a jeho kamaráda pekaře na malári a byli jsme ujištěni, že se tu opravdu nemáme čeho bát. Po západu slunce zase utichl vítr a nastalo opět nesnesitelné vedro a dusno. Sedli jsme na naší kanoe a za světla čelovky (často vypínané kvůli oblaku můr) jsme dojeli zpět na východní stranu ostrova, po tmě našli místo, kde jsme si jí půjčili a cestou domů se stavili na pivko za poslední peníze v peněžence. Zakecali jsme se tu s klukama, kteří spolu cestovali pomalou lodí z Thajska do Luang Prabang - prý je to super cesta, kde člověk potká spoustu dalších cestovatelů. Jede se dva dny a pořád je prý na co koukat. Většina turistů to ale jezdí tímto směrem, takže kdybysme my jeli proti proudu, tak bysme tu mnoho cestovatelů nepotkali.
polévky neměli, kebab neměli, jídlo trochu levnější ale s rýží vyšlo nastejno ne-li dráž než jinde (navíc domluva, jestli se platí rýže zvášť byla velice těžkopádná), tak jsme se zase zvedli a šli jinam. Odpoledne jsme vyrazili na vodu. Mekong se před hranicí s Kambodžou rozlije do šířky až 14km a tato oblast se jmenuje 4000 ostrovů, mezi nimi je i náš Don Det, tak jsme se rozhodli vyrazit trochu na průzkum. Půjčili jsme si vratkou dřevěnou kanoe děravou jako ústa staré ženy, kyblík od primalexu na vylévání a pádla, které vypadaly jako vařečky na praní prádla. Jediné místo, kde se prý dá bezpečně jezdit je západní břeh Don Detu, který je též lemovaný bungalovy a restauracemi. Na naší východní straně Mekong opravdu přpomíná tekoucí řeku, západní strana má klidnou hladinu s ostrůvky s písčitobahnitými plážemi, ve kterých se lesknou šupinky zlata(?). Vypádlovali jsme proti proudu i na jiný neturistický ostrov a zakotvili mezi ostatní loďky na břehu. Prošli jsme si zdejší vesničku. Někteří domorodci koukali trochu překvapěně, jiní se ale smáli a zdravili, jedna ženská si Šárku dokonce poplácala po zadku a to jak cestou tam i zpět. Chatrče mají poměrně dobře udržované, skoro u každé byl i satelit, a malá zahrádka se zeleninou postavená na kůlech asi v metrové výšce. Děti tu honily motýly, házely po nich kameny a plácaly je klacky. Došli jsme až k krásnému chrámu s budhou a s vystaveným torzem americké bomby. Opodál se v blátě váleli ohromní bůvoli. K večeru jsme se vrátili na Don Det a zakotvili u jedné hospody a jako na 
Berounce jsme s oranžovým nepromokavým pytlíkem s foťákem a peněženkou zasedli ke stolu a dali si pivko. Tak se nám tu zalíbilo, že jsme si vyhodili z kopýtka a dali si grilovaná kuřecí prsíčka s pepřovou omáčkou a hranolkami. Bylo to trošku dražší (i když pořád levnější než v Čechách), ale stálo to za to. Takhle jsme si už dlouho nepochutnali. Restaurace Little Eden je jiná v tom, že tu obsluhuje "běloch", dobře se domluvíte a mají tu mimo jiné i evropská jídla a podle toho i vyšší ceny. Právě tady jsme se poptali barmana a jeho kamaráda pekaře na malári a byli jsme ujištěni, že se tu opravdu nemáme čeho bát. Po západu slunce zase utichl vítr a nastalo opět nesnesitelné vedro a dusno. Sedli jsme na naší kanoe a za světla čelovky (často vypínané kvůli oblaku můr) jsme dojeli zpět na východní stranu ostrova, po tmě našli místo, kde jsme si jí půjčili a cestou domů se stavili na pivko za poslední peníze v peněžence. Zakecali jsme se tu s klukama, kteří spolu cestovali pomalou lodí z Thajska do Luang Prabang - prý je to super cesta, kde člověk potká spoustu dalších cestovatelů. Jede se dva dny a pořád je prý na co koukat. Většina turistů to ale jezdí tímto směrem, takže kdybysme my jeli proti proudu, tak bysme tu mnoho cestovatelů nepotkali.
Žádné komentáře:
Okomentovat