Dnešek byl dost podobný tomu, co jsme dělali včera. Opět jsme začali v Orchard street, opět jsme hledali letenky, opět jsme zjištovali, jak poslat balík. V letenkách přibylo variant: například po zemi dojet až do Vietnamu a vrátit se na levnou letenku z Hanoie. Balík jsme vyřešili tak, že jsme překecali “bytnou” Kay, aby nám zdarma schovala naše didžiridu (za úschovu batohu bysme platlili 3SGD za den, tedy víc než 1000kč za měsíc). Sice nejdřív koukala, co je to za klacek, ale když jsem na něj trochu zabručel, začala se hrozně smát a řekla, že ho u ní můžeme nechat. Zbytek nepotřebných věcí už splní limity na velikost krabice, kterou jsme ve městě vyžebrali v jednom krámku. I vypálení fotek v jsem si dnes musel v jednom internet café doslova vyžebrat. Vypalovačky jsou prý v internet café normálně zakázané. Během dne jsme se opět stravovali v místních žrádelnách. Oběd nás svojí velikostí moc neuspokojil, a když jsme si začali stěžovat, že to vypadá jinak než v menu, dostali jsme odpověď, že je to jen obrázek. Na večeri jsme si zašli do indické
čtvrti, tam už jsme dostali větší porce. Jsme opatrní (a vždy se ptáme) na to, co je pálivé a co ne, protože i "little bit spicy" představuje pro naše jemné jazýčky velké riziko. Prohlédli jsme si jednu indickou mešitu, kam byl turistům zakázaný vstup kvůli právě probíhající modlitbě, ale ujal se nás jeden mladý muslim, že nás provede. Nejdřív jsme nevěděli, jestli mu věřit, že to bude zdrama, protože do kláštera chodí provádět jako dobrovolník, ale nakonec to bylo super. Museli jsme si obléknout dlouhé košile, zout boty a umýt si nohy. Vyprávěl o architektuře kláštera a vysvětloval časy pěti povinných denních modliteb. Na tu odpolední jsme zrovna měli štěstí. Ženy se modlí jinde než muži, kteří do jejich místnosti nikdy nesmí. Šárka ale mohla nahlédnout. Viděla tam prý jen dvě muslimky: jedna spala na podlaze a druhá něco sušila u větráku v rohu místnosti. Na rozloučenou jsme ještě
dostali nějakou literaturu. Sedli jsme na SMRT a frčeli domů. Tak se totiž jejich metro jmenuje. Reklamy na SMRT, která je vždy ve vašem dosahu a na kterou se můžete spolehnout, působí poměrně komicky, ale nevím, jestli bych sedl do auta s nápisem SMRT Taxi. Večer jsme se konečně rozhoupali a koupili na pondělí letenku do Phnom Penh - hlavního města Kambodži. Na internetu jsme objevili super
deník z Kambodži 09 jen půl roku starý s aktuálními cenami a praktickými informacemi, podle kterého si hezky naplánujeme cestu. Víza vydávají na letišti, takže na zítřek nám zbylo jen poslání balíku a pak hurá ze Singapuru. Už se moc těším, protože mě to tu nějak unavuje. Jednak jsme přád něco zařizovali, obíhali a zjišťovali, a když jsme se odpoledne jeli někam podívat, tak už ani nebyla síla si to užít. Šárce se tu ale moc líbí. Asi si to oba víc užijeme, až tu budem trávit posledních pár dní před odletem zpět do Evropy.
Dnešek byl dost podobný tomu, co jsme dělali včera. Opět jsme začali v Orchard street, opět jsme hledali letenky, opět jsme zjištovali, jak poslat balík. V letenkách přibylo variant: například po zemi dojet až do Vietnamu a vrátit se na levnou letenku z Hanoie. Balík jsme vyřešili tak, že jsme překecali “bytnou” Kay, aby nám zdarma schovala naše didžiridu (za úschovu batohu bysme platlili 3SGD za den, tedy víc než 1000kč za měsíc). Sice nejdřív koukala, co je to za klacek, ale když jsem na něj trochu zabručel, začala se hrozně smát a řekla, že ho u ní můžeme nechat. Zbytek nepotřebných věcí už splní limity na velikost krabice, kterou jsme ve městě vyžebrali v jednom krámku. I vypálení fotek v jsem si dnes musel v jednom internet café doslova vyžebrat. Vypalovačky jsou prý v internet café normálně zakázané. Během dne jsme se opět stravovali v místních žrádelnách. Oběd nás svojí velikostí moc neuspokojil, a když jsme si začali stěžovat, že to vypadá jinak než v menu, dostali jsme odpověď, že je to jen obrázek. Na večeri jsme si zašli do indické 
čtvrti, tam už jsme dostali větší porce. Jsme opatrní (a vždy se ptáme) na to, co je pálivé a co ne, protože i "little bit spicy" představuje pro naše jemné jazýčky velké riziko. Prohlédli jsme si jednu indickou mešitu, kam byl turistům zakázaný vstup kvůli právě probíhající modlitbě, ale ujal se nás jeden mladý muslim, že nás provede. Nejdřív jsme nevěděli, jestli mu věřit, že to bude zdrama, protože do kláštera chodí provádět jako dobrovolník, ale nakonec to bylo super. Museli jsme si obléknout dlouhé košile, zout boty a umýt si nohy. Vyprávěl o architektuře kláštera a vysvětloval časy pěti povinných denních modliteb. Na tu odpolední jsme zrovna měli štěstí. Ženy se modlí jinde než muži, kteří do jejich místnosti nikdy nesmí. Šárka ale mohla nahlédnout. Viděla tam prý jen dvě muslimky: jedna spala na podlaze a druhá něco sušila u větráku v rohu místnosti. Na rozloučenou jsme ještě 
dostali nějakou literaturu. Sedli jsme na SMRT a frčeli domů. Tak se totiž jejich metro jmenuje. Reklamy na SMRT, která je vždy ve vašem dosahu a na kterou se můžete spolehnout, působí poměrně komicky, ale nevím, jestli bych sedl do auta s nápisem SMRT Taxi. Večer jsme se konečně rozhoupali a koupili na pondělí letenku do Phnom Penh - hlavního města Kambodži. Na internetu jsme objevili super deník z Kambodži 09 jen půl roku starý s aktuálními cenami a praktickými informacemi, podle kterého si hezky naplánujeme cestu. Víza vydávají na letišti, takže na zítřek nám zbylo jen poslání balíku a pak hurá ze Singapuru. Už se moc těším, protože mě to tu nějak unavuje. Jednak jsme přád něco zařizovali, obíhali a zjišťovali, a když jsme se odpoledne jeli někam podívat, tak už ani nebyla síla si to užít. Šárce se tu ale moc líbí. Asi si to oba víc užijeme, až tu budem trávit posledních pár dní před odletem zpět do Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat