Ráno bylo 27°C, moc příjemné - to tu už dlouho nebylo. Snídani jsme dali na terase u říčky, která protéká hned za guesthousem. Při placení jsme se trochu pohádali, protože chtěli 40.000 namísto včera domluvených 4USD.
Ukazovali jsme na částu na papíře, kterou jsme včera napsali a ukazovali jako dohodnutou cenu, takže nakonec museli uznat porážku. Myslíme, že to ženské, která zrovna přepočítávala peníze a gumičkovala dohromady balíčky tlusté přes 10cm, nemohlo nijak vadit. Čuměli jsme, kde k tomu mohla přijít. Bohužel jsem nenašel odvahu si jí při tom vyfotit. Dojeli jsme do Tad Lo a sehnali ubytování za 15.000kip a tím udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování: 35kč za oba! Podmínkou bylo, že si u Madam Pap dáme i snídani. Dostali jsme palačinku, která vypadala spíš jako langoš a bagetu s vajíčkem a zelím a oboje zlomily další rekord, tentokrát ve velikosti jídla. Tak velké porce jsme opravdu nikdy nedostali - tady se nám bude líbit! Odpoledne jsme se zajeli podávat na vodopád Tad Soong, který bohužel neměl skoro žádnou vodu, zato se dalo krásně chodit po jeho hraně a koukat z té neskutečné výšky dolů do kraje. To se nám snad líbilo víc, než kdyby to byl "jen" vodopád.
Sedli jsme si na hranu a házli dolů vlašťovky, které ale vždycky chytly nějaký špatný směr, a jeden padáček z igelitového pytlíku - trochu méně ekologický, ale ten jako jediný krásně letěl. Když jsme se vrátili do vesnice, koukli jsme i na vodopád, které máme přímo u nosu. Mělo by se v něm dát koupat, viděli jsme i žebříky do vyšších pater vodopádu, ale už bylo pozdě a i vody bylo nějak moc. Na večeři jsme opět zašli k nám a zakecali se s Polákem Lukászem, který neustále básnil o Indii, a Francouzem ulítlém na cestování na kole. Oba neskuteční týpci, oba neskutečně zajímaví. Lukász byl štastný, že docela rozumíme, když mluví polsky, ale češtiny se kupodivu moc nechytal. Je to profesionální fotograf (na stole pod kloboukem schovanou Leiku), nejraději by pořád cestoval (po Indii), musí ale za měsíc do Polska a vůbec se mu do té smutné země nechce. Francouz byl na první pohled gey, když ale vyprávěl, co už vše na kole objel a v jakých podmínkách, nepřestávali jsme kroutit hlavou.
Třeba jsem nevěděl, že existují "world bike" - třída kol, které jsou optimalizované na výdrž a nějaké to kilo navíc se u nich neřeší. Rozumné se dají sehnat už okolo 1000euro, ale příště si prý koupí kolo se zapouzdřenými převody, které jsou nesmrtelné, stačí každých 5000km vyměnit olej. Tácy a pastorky se totiž při cestě mění (asi po brzdách, řetězu a pláštích) nejčastějí a bývá problém je v divočině sehnat. Taky to byl první Francouz, který uměl říct H. Prý to ale ti, co žijí okolo Štrasburku zvládají normálně. Když Madame Pap došlo pivo, vyrazili jsme do jiné hospody. Lukász se na chvilku ztratil a když pak přišel, byl trochu mimo - bůhví, co si kde prásknul. My jsme si tu zase "práskli" něco jako milované Pisco Sour! Byla to levná Laolao pálenka s medem a citrónem - chvilku jsme se cítili jako u ohně v hospodě s otevřenou střechou v San Pedru de Atacama. Spát jsme ale šli rozumně, zítra vyrážíme dál.
Ukazovali jsme na částu na papíře, kterou jsme včera napsali a ukazovali jako dohodnutou cenu, takže nakonec museli uznat porážku. Myslíme, že to ženské, která zrovna přepočítávala peníze a gumičkovala dohromady balíčky tlusté přes 10cm, nemohlo nijak vadit. Čuměli jsme, kde k tomu mohla přijít. Bohužel jsem nenašel odvahu si jí při tom vyfotit. Dojeli jsme do Tad Lo a sehnali ubytování za 15.000kip a tím udělali nový rekord v nejlevnějším ubytování: 35kč za oba! Podmínkou bylo, že si u Madam Pap dáme i snídani. Dostali jsme palačinku, která vypadala spíš jako langoš a bagetu s vajíčkem a zelím a oboje zlomily další rekord, tentokrát ve velikosti jídla. Tak velké porce jsme opravdu nikdy nedostali - tady se nám bude líbit! Odpoledne jsme se zajeli podávat na vodopád Tad Soong, který bohužel neměl skoro žádnou vodu, zato se dalo krásně chodit po jeho hraně a koukat z té neskutečné výšky dolů do kraje. To se nám snad líbilo víc, než kdyby to byl "jen" vodopád. 
Sedli jsme si na hranu a házli dolů vlašťovky, které ale vždycky chytly nějaký špatný směr, a jeden padáček z igelitového pytlíku - trochu méně ekologický, ale ten jako jediný krásně letěl. Když jsme se vrátili do vesnice, koukli jsme i na vodopád, které máme přímo u nosu. Mělo by se v něm dát koupat, viděli jsme i žebříky do vyšších pater vodopádu, ale už bylo pozdě a i vody bylo nějak moc. Na večeři jsme opět zašli k nám a zakecali se s Polákem Lukászem, který neustále básnil o Indii, a Francouzem ulítlém na cestování na kole. Oba neskuteční týpci, oba neskutečně zajímaví. Lukász byl štastný, že docela rozumíme, když mluví polsky, ale češtiny se kupodivu moc nechytal. Je to profesionální fotograf (na stole pod kloboukem schovanou Leiku), nejraději by pořád cestoval (po Indii), musí ale za měsíc do Polska a vůbec se mu do té smutné země nechce. Francouz byl na první pohled gey, když ale vyprávěl, co už vše na kole objel a v jakých podmínkách, nepřestávali jsme kroutit hlavou. 
Třeba jsem nevěděl, že existují "world bike" - třída kol, které jsou optimalizované na výdrž a nějaké to kilo navíc se u nich neřeší. Rozumné se dají sehnat už okolo 1000euro, ale příště si prý koupí kolo se zapouzdřenými převody, které jsou nesmrtelné, stačí každých 5000km vyměnit olej. Tácy a pastorky se totiž při cestě mění (asi po brzdách, řetězu a pláštích) nejčastějí a bývá problém je v divočině sehnat. Taky to byl první Francouz, který uměl říct H. Prý to ale ti, co žijí okolo Štrasburku zvládají normálně. Když Madame Pap došlo pivo, vyrazili jsme do jiné hospody. Lukász se na chvilku ztratil a když pak přišel, byl trochu mimo - bůhví, co si kde prásknul. My jsme si tu zase "práskli" něco jako milované Pisco Sour! Byla to levná Laolao pálenka s medem a citrónem - chvilku jsme se cítili jako u ohně v hospodě s otevřenou střechou v San Pedru de Atacama. Spát jsme ale šli rozumně, zítra vyrážíme dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat