neděle 20. června 2010

pátek 11.6.2010 - Nam Horn - Ponsavan (68km, 2h)

Ráno jsme začali horkou koupelí, až nám vana přetékala. Na to největší vedro, kdy už se všichni rolníci vraceli z pole, jsme vyrazili na malý výlet. Dokud jsme šli ve stínu, tak to šlo, ale jak jsme vylezli mezi políčka s kukuřicí, opřelo se do nás sluníčko jako do velebného pána (chybělo už jen seno a jahody). Na jednu hodinu jsme byli domluvený s našimi včerejšími mototaxikáři, že pro nás přijedou a hodí nás zpět do Na Pa, odkud by nám ve dvě hodiny měl jet autobus do Ponsavan. Jak jsem říkal, kluk vypadal spolehlivě, ale přijel o čtvrt hodiny později a sám. Naložil nejdřív mě, že se pak pro Šárku vrátí. Na motorce mi říkal, že pro nás objednal autobus - tedy náklaďák s lavicemi, který nám dokonce přijel i naproti. Potkali jsme se na silnici mezi poli, takže mě vyložil a uháněj zpět pro Šárku. Za jeho snahu jsme mu dali jeden dolar, ze kterého měl větší radost než včera z 10.000kipů, přestože je to míň. V autobusu jsme domluvili cenu 30.000kip na jednoho, ale samozřemě po příjezdu do Ponsvanu na nás zkusili 80.000kip za oba. Jinak vše klaplo na jedničku, cesta byla hezká, do kopce jsme jeli pomalu, takže byl čas se kochat a trochu fotit. Po jednom delším stoupání jsme dokonce měli pauzu na dolití vody do chadiče, kterou řidič nabíral flaškou z rýžových políček, na kterých zrovna sázeli novou rýži. Sazeničky si vypěstují nahusto na malém políčku a pak je jednotlivě rozsází s rozestupy asi 15cm. Vždycky, když nějaký pasažér vystupoval, ostatní pak na řidiče zařvali "Páj", jako že už můžeme jet. Přišlo nám to povědomé, až jsme si vzpomněli, že stejný pokyn byl i pro slony v Luang Prabang. Tady ale nikdo řidiče za uši nekopal. Když jsme po cestě dostali hlad, tak jsme si jako správní cestovatelé koupili (od prodavačky z vesnice nutící jídlo každému, kdo jen trochu přibrzdí) rýži v bambusu. Červenou, ale bohužel ne tak krásně sladkou, jakou jsme jedli cestou z Don Detu. V Ponsavanu jsme se ubytovali za 50.000kip. Takovou cenu tu měli skoro všichni, kromě jednoho hotelu, který sice stál jen 40.000kip, ale byl tak nechutný, že jsme z něj zase rychle vypadli. Na večeři jsme zašli do čínské restaurace. Knedlíčky bohužel dnes neměli, tak jsme si dali deep fried beef (=vepřový řízek) a smaženou zeleninu (eggplant) s rýží. Řízek se rozpadal na jazyku a omáčka k zelenině byla lahodná. Holt číňani, ty to prostě umí. Okolí Ponsavanu bylo za války s Vietnamem jedno z nejvíce Američany bombardovaných území a doteď je to tu problém. Jejich clusterové bomby se totiž za letu rozlétly na stovky malých bombiček velikosti tenisového míčku, které při dopadu explodovali a rozmetaly po okolí spoustu malých "broků" ze svého železného obalu. Problém je, že ty, co náhodou nevybuchly, se doteď válí po krajině, jsou zarostlé v trávě, zapadlé v rýžových polích, dokonce prý rostou i v korunách palem a jen čekají, kdy o ně někdo zavadí. Domorodci se bojí obdělávat neznámou půdu a ty co se odváží občas špatně dopadnou. Stavili jsme se v informačním centru agentury MAG, která shání finance a podporuje hledání a ničení UXO - jak se tyto nevybuchlé nálože nazývají. Shlédli jsme tu film s dost děsivými záběry zmrzačených nebo roztrhaných lidí. Nevím, jak moc dobře jsme tomu rozumněli, ale Američani tenkrát snad ani neznali, na koho přesně bomby shazují, a o civilních obětech nevěděli nebo raději vědět ani nechtěli. Hledání UXO se nyní provádí detektory, které ale v 99% objeví neškodný kus kovu. To ale "minér" netuší a každý kousek musí opatrně vyhrabat, co kdyby to opravdu bylo nějaké UXO. Turisticky navštěvovaná místa jsou ale vyčištěná, takže my se snad bát tolik nemusíme.

1 komentář:

  1. To se mi tedy ulevilo, že už jste z tohot nebezpečného místa pryč. Zdravíme z Kladna
    máma a táta

    OdpovědětSmazat