Ráno jsme strávili na zápraží našeho bungalovu a psali deníky. Z dálky byla slyšet bouřka, která se neustále přibližovala.
Sbalili jsme si věci a než jsme se konečně dokopali na snídani, začalo mohutně pršet. Bylo už půl dvanáctý, tak jsme rovnou dali nudlovou polévku a jak je u Madame Pap zvykem, trochu jsme si počkali, ale dostali porci, jakou jihovýchodní Asie ještě neviděla. Kecali jsme s Lukaszem, který se taky stavil na jídlo a (sbalení a připravení) čekali, až přestane pršet. Tmavá obloha ale přešla v jednolitou šedivou deku a my hned věděli, že to jen tak nepřejde. Lukasz šel na předražený internet (75kč za hodinu - je ale s podivem, že tu vůbec nějaký je), a my se uvelebili u stolu pod střechou a za neustálého bubnování kapek do vlnitého plechu pokračovali v psaní deníků a čtení průvodce. Madame Pap umí trochu anglicky, občas jsme s ní prohodili pár slov. Číst ale, jak se záhy ukázalo, neumí. Dali jsme jí totiž jeden z pohledů Prahy, které s sebou vozíme jako dárky, a napsali věnování. Část dokonce laosským písmem, které Šárka obkreslila z konverzační kapitoly v průvodci. Ani ryzí laosštinu však Madame Pap nerozluštila. Radost ale měla, přinesla si trochu rýže a přilepila pohled na stěnu hned pod mapu Laosu.
Pršet přestalo až pozdě odpoledne, kdy už jsme stějně byli rozhodnutí zůstat v Tad Lo další noc. Zašli jsme se podívat na trh, že koupíme ananas. Včera si ho totiž koupil Lukasz a ani nevěděl, jak se do něj dostat. Naučili jsme ho, jak se loupe ananas na Tahiti (opatrně ořezat a pak spirálovitě vyříznout bubáky) a Madame Pap, když nás viděla, tak ukázala, jak se loupe v Laosu (hodně ořezat i s bubáky). My jsme si zatím žádný nekoupili, protože mají všechny úplně zelené. K našemu údivu jsou i tak zralé a krásně sladké. Dneska ale na trhu ananasy vůbec neměli, tak jsme koupili alespoň nějaké liči, banány a Laolao - pálenku, která nám včera v baru tak zachutnala. Má 45% vol. a půllitrovka stojí jen 10.000kip (25kč). Vrátili jsme se pro citrónky potřebné na namíchání Laolao sour a krásným slunečným podvečerem jsme se vraceli přes ves, kde pobíhají prasata, slepice a děti, které vedou krávy z pastvy. Viděli jsme i ne víc než čtyřletého kluka, jak táhne do ohrady ohromnou rohatou krávu. Dnes napsané dny deníku jsem ještě hodil na blog (bůhví, kdy zase bude internet) a vrátili jsme se k Madame, kde seděl Lukasz a už skoro hodinu čekal na svojí smaženou rýži. Divil se, že jsme dnes neodjeli (cyklista Francouz prý ano, kde ho asi zastihla buřina), ale měl radost - zvášť když jsme mu prozradili, co jsme na trhu nakoupili.
Trochu jsme z pálenky měli strach, ale elektrikář, který u nás vyměňoval žárovku, se na láhev usmál od ucha k uchu a jeho zdvižený palec nám dodal odvahy, že to snad nebude nic nebezpečného. Zašli jsme do restaurace Lukaszova guesthousu, koupili si colu a namíchali skvělý drink, za který by se ani v Chile nemuseli stydět. Poslouchali jsme muziku z jeho notebooku značky Apple (jak jinak - fotograf, umělec), pouštěl nám úryvky z jeho oblíbených nám neznámých filmů a hlavně nám ukazoval svoje fotky. A to bylo opravdu něco!
Holy Festival v Indii nás úplně uhranul. Je to taková bitva, kdy po sobě lidi navzájem házejí nejrůznější barvy (někdy i z kýblů), žije tím jeden den celá Indie, a fotky často opravdu vypadali jako z nějaké barevné války. Musím uznat, že Lukasz je opravdu Pan fotograf. Fotky z Angkoru nám ukázat nechtěl, prý se skoro nedá fotit, že je tam špatné světlo. Působivé byly i fotky z hotelů Bangkoku a z párty probíhajících přímo na ulici nebo fotky zmrzačených lidí z Kambodži, kteří měli smůlu a natrefili na minu. Lukasz začal své drinky dělat neustále silnější a silnější, a když zase začal být trošku mimo, rozloučili jsme se raději a vyrazili na kutě. Zítra (snad konečně) vyrážíme dál.
Sbalili jsme si věci a než jsme se konečně dokopali na snídani, začalo mohutně pršet. Bylo už půl dvanáctý, tak jsme rovnou dali nudlovou polévku a jak je u Madame Pap zvykem, trochu jsme si počkali, ale dostali porci, jakou jihovýchodní Asie ještě neviděla. Kecali jsme s Lukaszem, který se taky stavil na jídlo a (sbalení a připravení) čekali, až přestane pršet. Tmavá obloha ale přešla v jednolitou šedivou deku a my hned věděli, že to jen tak nepřejde. Lukasz šel na předražený internet (75kč za hodinu - je ale s podivem, že tu vůbec nějaký je), a my se uvelebili u stolu pod střechou a za neustálého bubnování kapek do vlnitého plechu pokračovali v psaní deníků a čtení průvodce. Madame Pap umí trochu anglicky, občas jsme s ní prohodili pár slov. Číst ale, jak se záhy ukázalo, neumí. Dali jsme jí totiž jeden z pohledů Prahy, které s sebou vozíme jako dárky, a napsali věnování. Část dokonce laosským písmem, které Šárka obkreslila z konverzační kapitoly v průvodci. Ani ryzí laosštinu však Madame Pap nerozluštila. Radost ale měla, přinesla si trochu rýže a přilepila pohled na stěnu hned pod mapu Laosu. 
Pršet přestalo až pozdě odpoledne, kdy už jsme stějně byli rozhodnutí zůstat v Tad Lo další noc. Zašli jsme se podívat na trh, že koupíme ananas. Včera si ho totiž koupil Lukasz a ani nevěděl, jak se do něj dostat. Naučili jsme ho, jak se loupe ananas na Tahiti (opatrně ořezat a pak spirálovitě vyříznout bubáky) a Madame Pap, když nás viděla, tak ukázala, jak se loupe v Laosu (hodně ořezat i s bubáky). My jsme si zatím žádný nekoupili, protože mají všechny úplně zelené. K našemu údivu jsou i tak zralé a krásně sladké. Dneska ale na trhu ananasy vůbec neměli, tak jsme koupili alespoň nějaké liči, banány a Laolao - pálenku, která nám včera v baru tak zachutnala. Má 45% vol. a půllitrovka stojí jen 10.000kip (25kč). Vrátili jsme se pro citrónky potřebné na namíchání Laolao sour a krásným slunečným podvečerem jsme se vraceli přes ves, kde pobíhají prasata, slepice a děti, které vedou krávy z pastvy. Viděli jsme i ne víc než čtyřletého kluka, jak táhne do ohrady ohromnou rohatou krávu. Dnes napsané dny deníku jsem ještě hodil na blog (bůhví, kdy zase bude internet) a vrátili jsme se k Madame, kde seděl Lukasz a už skoro hodinu čekal na svojí smaženou rýži. Divil se, že jsme dnes neodjeli (cyklista Francouz prý ano, kde ho asi zastihla buřina), ale měl radost - zvášť když jsme mu prozradili, co jsme na trhu nakoupili. 
Trochu jsme z pálenky měli strach, ale elektrikář, který u nás vyměňoval žárovku, se na láhev usmál od ucha k uchu a jeho zdvižený palec nám dodal odvahy, že to snad nebude nic nebezpečného. Zašli jsme do restaurace Lukaszova guesthousu, koupili si colu a namíchali skvělý drink, za který by se ani v Chile nemuseli stydět. Poslouchali jsme muziku z jeho notebooku značky Apple (jak jinak - fotograf, umělec), pouštěl nám úryvky z jeho oblíbených nám neznámých filmů a hlavně nám ukazoval svoje fotky. A to bylo opravdu něco! Holy Festival v Indii nás úplně uhranul. Je to taková bitva, kdy po sobě lidi navzájem házejí nejrůznější barvy (někdy i z kýblů), žije tím jeden den celá Indie, a fotky často opravdu vypadali jako z nějaké barevné války. Musím uznat, že Lukasz je opravdu Pan fotograf. Fotky z Angkoru nám ukázat nechtěl, prý se skoro nedá fotit, že je tam špatné světlo. Působivé byly i fotky z hotelů Bangkoku a z párty probíhajících přímo na ulici nebo fotky zmrzačených lidí z Kambodži, kteří měli smůlu a natrefili na minu. Lukasz začal své drinky dělat neustále silnější a silnější, a když zase začal být trošku mimo, rozloučili jsme se raději a vyrazili na kutě. Zítra (snad konečně) vyrážíme dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat